Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.října 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Mezoamerická astronomie - Zuzana Marie Kostićová

Publikován 21.listopadu 2005, text čítá cca 7012 slov. 10379 přečtení  |  18 reakcí

Jak postupovalo studium starověkých kultur, krok za krokem objevovala evropská věda fakt, že aby mohla dokonale porozumět myšlení lidí, kteří je vybudovali, musí vytvořit nové obory, které pro porozumění vlastní civilizaci nikdy nebyly potřeba. Tak vznikla například etnohistorie nebo epigrafie - a v neposlední řadě také archeoastronomie.

Pozornost, kterou starověcí lidé věnovali nebi, byla skutečně mimořádná. V okamžiku, kdy člověk odložil luk a toulec se šípy do kouta chatrče a zaměřil svou plnou pozornost na obdělávání půdy a chov domácích zvířat, získaly znalosti o čase klíčovou roli pro úspěšnost zemědělce. Bylo třeba správně odhadnout, kdy je třeba sít, aby zrno nezmrzlo v zemi nebo nezašlo suchem, kdy je třeba žnout, kdy přijdou deště, kdy mrazy, kdy parna. Sama cyklická povaha času byla snadno pozorovatelná i bez hlubších znalostí astronomie - v mírném pásmu se pravidelně střídají roční období, v tropické oblasti období sucha s obdobím dešťů. Nicméně správný odhad, kdy se začne měnit počasí a začne nová část roku, dělil úrodu a hojnost od nouze a hladu. Zatímco v loveckých společnostech slouží nebeská tělesa především jako nástroj prostorové orientace (totéž platilo pro novověké námořníky i dnešní trampy a skauty), zemědělci se začínají soustředit na cyklický pohyb jednotlivých úkazů a snaží se od něj co nejpřesněji odvodit jednotlivé fáze roku. Tak vzniká kalendář vytvořený obvykle spolupůsobením pohybu Slunce, Měsíce a hvězd. Klíčovou úlohu zde má denní hvězda - právě pohyb Slunce, vymezený slunovraty a rovnodennostmi, vymezuje čtyři fáze roku, nazývaného rokem solárním. Měsíční perioda se se solárním rokem neslučuje a záleží na té které kultuře, kterému nebeskému tělesu dá přednost při počítání času. Hvězdy pak také mění svůj význam, přičemž prioritu mají snadno pozorovatelná souhvězdí, jasné hvězdy a planety - například Plejády, Orionův pás, Malý vůz, Jižní kříž, Betelgeuse, Polárka, Aldebaran, Venuše nebo Mars. Existuje významná nezanedbatelná touha člověka vyznat se na nočním nebi, která vedla k rozdělení hvězd do souhvězdí a k jejich pojmenování. V evropské astronomii používáme prastarou terminologii, jejíž kořeny vedou až k mezopotamským hvězdopravcům, nicméně zajímáme-li se o mimoevropské civilizace, je velmi důležité mít na paměti, že souhvězdí, která jejich pozorovatelé viděli na nočním nebi, nejsou táž, jaká vidíme dnes my. Někdy se mohlo rozčlenění krýt, jindy mohlo být naprosto jiné.

Zároveň je významné, že především hvězdy, ale i pohyb ostatních úkazů na obloze, byl úzce provázán s lidským osudem. Starověký člověk viděl nebeská tělesa jako znamení času a podle nich předpovídal příchod milníků pravidelného zemědělského cyklu. Od poznání, že hvězdy ovlivňují čas a lze ho jejich pomocí měřit, je jen krůček k ideji, že lze pomocí pozorování hvězd vnést pravidelnost i do tak nepředvídatelných záležitostí, jako jsou lidské osudy, štěstí a neštěstí, přírodní pohromy a tak dále. Jinými slovy starověká astronomie nebyla svébytnou vědní disciplínou, jako je dnes, ale její poznatky sloužily především jako nástroj astrologie. Každé nebeské těleso mělo svůj specifický význam a s jeho vlivem bylo třeba počítat, zajímal-li se člověk o to, bude-li konkrétní den příznivý či nepříznivý. Hlavní roli v určování pozitivní či negativní hodnoty konkrétního tělesa hrála jeho pozice vzhledem k ostatním tělesům (konjunkce, opozice, kvadratura atd.), jeho postavení na obloze (je-li souhvězdí na horizontu či zenitu) či charakter jeho pohybu (vychází-li souhvězdí či zachází, fáze Měsíce, přesná poloha východu Slunce, periodické fáze zjevování se planet nebo retrográdní pohyb). Velký význam měly samozřejmě i nepravidelné úkazy (nebo úkazy takto vnímané) - například komety, meteority, zatmění, výjimečně jasné úplné konjunkce nebo supernovy. Obvykle byl význam těchto událostí chápán jako neblahý - výjimečné úkazy na nebi byly chápány jako varování před výjimečnými úkazy na Zemi. Zejména zatmění Slunce bylo postrachem prakticky všech starověkých kultur.

Z výše řečeného evidentně plyne, že nebeská tělesa hrála důležitou úlohu nejen v kalendáři, ale i v náboženství. Setkáme se s jejich častou personifikací, mohla být ztotožňována nebo dávána do vztahu s významnými božskými postavami a často dokonce hrála dominantní úlohu v pantheonu. Například božstva slunce patřila k těm nejdůležitějším nejen v Egyptě, Mezopotámii a starověkém předním východě (Utu, Šamaš, Ra, Cheprer, Aton atd.), ale i v starých evropských náboženstvích (Baldr, Svarožič, Helios), ve védské Indii (Súrja, Savitar), v afrických kultech a především v Americe. Je zajímavou shodou okolností, že Slunci bylo ve většině starých světových kultur přiřazováno mužské pohlaví (snad kromě japonské Amaterasu Omikami). Měsíc je naopak často prezentován jako žena, protějšek muže-slunce, byť pravidelnost je zde výrazně menší. Jeho význam příliš nezaostával za důležitostí Slunce, takže se po celém světě setkáme s celou řadou měsíčních bohů a bohyň (Nanna, Sín, Chors, Seléné, Artemis, Čandra, aj.). Další významnou roli v pantheonu hrály planety, však také dodnes nesou římská označení ztotožňující je s hlavními božstvy římského pantheonu. Pouhým okem lze pozorovat pouze prvních pět (nepočítáme-li Zemi), tedy Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn, zvláštní postavení měly Venuše a Mars, které lze ze Země vidět nejlépe. Kvůli neznalosti charakteru sluneční soustavy a pohybu Země kolem Slunce mělo pozorování planet poněkud jiný charakter než pozorování kruhového pohybu hvězd, Slunce a Měsíce - planety periodicky mizí, často se pohybují retrográdně. Zejména u Venuše se tyto její specifické vlastnosti projevují jako odlišení Jitřenky a Večernice známé většině starých civilizací. Význam souhvězdí pak byl často spíše mythologický než praktický a hvězdy nadále sloužily především k horoskopům, počítání času, ale i k orientaci.

Matematický systém a kalendář

U starých amerických kultur hrálo nebe a úkazy na něm pozorovatelné nesmírně důležitou, ba přímo klíčovou úlohu. Jižní Amerika se v době před Kolumbem vyznačovala výrazně astrálním charakterem pantheonů - kultury jako Mochikové, Chimú, Nazca nebo i Inkové uznávaly nebeská tělesa jako nejvýznamnější božstva a často se setkáme s huacas (svatyněmi) zasvěcenými Slunci, Měsíci nebo hvězdám. V Mezoamerice však dospěla fascinace oblohou až do jakési posedlosti, která vyústila v obdivuhodně přesná astronomická pozorování, nesmírně propracovaný kalendář, který nemá ve zbytku světa obdoby, a ve velice komplikovaný astrologický věštebný systém spojený s klíčovým provázáním času a prostoru.

Správné porozumění mezoamerickému kalendáři spočívá především v matematickém systému, v jakém se tyto kultury pohybovaly. Počítání se totiž neodehrávalo v desítkové soustavě, na kterou jsme zvyklí z vlastní kultury, ale ve dvacítkové - základní jednotkou nebylo 10, ale 20. Mayská kultura znala i nulu, která však nebyla synonymem pro "nic", jako je v naší civilizaci, ale symbolem plnosti a celistvosti (byť pojetí nuly jako "nic" Mayové znali rovněž). Obecně byl mayský početní systém výrazně komplikovanější, než s jakým se setkáme u ostatních národů Mezoameriky, a i jejich kalendář byl složitější.

Počítání se odehrávalo na principu pozičního systému. Jednotky byly ve všech kulturách označovány puntíkem, Mayové pak užívali vodorovné čáry jako znaku pro pět, lastury, dlaně, květiny nebo dalších glyfů jako znaků pro nulu. Číslo se vyjadřovalo pomocí pozičního principu, odpovídajícím systému, jaký užíváme my při zápisu čísel, pouze se vše odehrávalo ve dvacítkové soustavě a násobky se nepohybovaly doleva, ale nahoru.

Mayská matematika

Aby bylo možné tomuto pro nás těžko srozumitelnému principu přijít na kloub, udejme si příklad, dejme tomu letopočet 1575. Jsme zvyklí toto číslo vnímat bezproblémově jako celek, ale rozebereme-li si ho, zjistíme, že se ve skutečnosti nacházíme v pozičním systému desítkové soustavy. Vzato zprava, toto číslo říká: Máme zde pět jednotek po jedné, sedm po deseti, pět po stu a jednu po tisíci. výsledné číslo je 5 x 1 + 7 x 10 + 5 x 100 + 1 x 1000 = 1575. Každá pozice je přitom desetinásobek pozice předchozí (1, 1 x 10 = 10, 10 x 10 = 100, 100 x 10 = 1000 a tak dále). Mayové postupovali obdobně, pouze zdola nahoru a po dvaceti. Obrázek znázorňuje pro příklad číslo 1125. Nejnižší sekce čísla značí jednotky, vyšší úroveň patří dvacítkám, třetí jednotkám po 400, další po 8000 a tak dále. Chceme-li převést mayské číslo na arabské, postupujeme stejně, jako při výše uvedeném příkladu na letopočtu 1575: nejnižší úroveň spočteme a vynásobíme jednou, vyšší dvaceti, třetí čtyřmi sty, další osmi tisíci a tak dále. Na obrázku vidíme tedy v nejnižší vrstvě 5, v prostřední 16, v nejvyšší 2. Výsledné číslo tedy bude 5 x 1 + 16 x 20 + 2 x 400 = 1125. Tímto způsobem můžeme vyjádřit jakékoli číslo, stejně jako naším početním systémem. Zároveň se v tomto systému dají poměrně snadno provádět matematické úkony jako sčítání či odčítání apod.

Pro potřeby kalendářní kaligrafie, zejména pro zápis letopočtů na stélách, navíc existovaly tzv. "hlavové varianty" dvaceti základních čísel (tedy od jedné do dvacítky) - číslo se neznázornilo výše uvedeným systémem, ale příslušnou hlavou, která měla základní specifické znaky, podle níž bylo možné rozpoznat, jaké číslo představuje. Například hlava ztělesňující nulu měla místo spodní čelisti dlaň, hlava pro číslo 9 měla jaguáří rysy atd. Všechna čísla vyšší než deset pak zachovávala znaky první desítky, pouze na znamení, že jsou vysoká, se spodní čelist hlav nahrazovala kostí. Číslo 19 tudíž mělo jaguáří rysy a kostlivou čelist.

Aztécký systém byl podstatně jednodušší. Tečky vyjadřovaly stejně jako u Mayů jednotky, ale vodorovná čárka se nepoužívala pro 5, ale pro dvacítku. Vyšší jednotky (400, 8000 a další) měly každá svůj glyf, například číslo 400 značil jakýsi stylizovaný stromeček. Aztékové se komplikovanými kalendářními záznamy nezabývali a vysoká čísla jím tudíž sloužila pouze pro označení počtu jednotlivých položek, které měly pravidelně odvést podrobené kmeny jako daň. K zápisu se užíval glyf té které věci s malým označením počtu, tedy například platil-li nějaký národ jako daň čtyři sta dvacet pět zelených per, byl jejich počet vyjádřen celkem sedmi pery, jedním s glyfem pro 400, druhým s glyfem pro 20 a pěti bez glyfu. Nulu Aztékové neznali.

Nyní, máme-li představu o způsobu, jakým se v Mezoamerice počítalo, můžeme přikročit ke kalendáři, který se vyznačuje neobyčejnou komplikovaností. Dá se říci, že všechny mezoamerické civilizace dělily čas pomocí dvou základních cyklů, sakrálního roku a solárního roku, které dohromady tvořily jeden velký cyklus zvaný kalendářní kolo. Existovala i malá perioda podobná našemu týdnu (které se u Mayů říká série G nebo devět vládců podsvětí, u Aztéků devět vládců noci) a u Mayů i velká perioda podobná našemu letopočtu.

Solární rok (nazývaný haab u Mayů, xiuhpohualli u Aztéků) tvořil základ kalendáře, jelikož právě on udával zemědělské cykly a na ně navazující jednotlivé svátky. Měl 365 dní a dělil se na 18 základních měsíců po dvaceti dnech. Každý měsíc měl své jméno a pozice dne v něm se udávala stejně jako v našem kalendáři, totiž pořadím dne a jménem měsíce (5 Pop stejně jako 5. ledna, po 5 Pop následoval 6 Pop, pak 7 Pop a tak dále standardním, pro nás běžným způsobem). Pouze u Mayů nezačínal měsíc jedničkou, jako u nás (1. leden = první den v lednu), ale nulou, protože čísla neoznačovala pořadí dne, ale počet uplynulých dní v měsíci (1. ledna = je první den v lednu, 0 Pop = od počátku měsíce Pop uplynulo 0 dní). 18 x 20 dává dohromady 360, zbývá tedy pět dní na konci roku. Těm se říkalo "dny bez jména" a byly považovány za obzvlášť neblahé, během nich se nedoporučovalo věnovat se jakékoli činnosti a očekávaly se pohromy a neštěstí. Mayové nazývali tento doplňkový měsíc jménem Uayeb.

Sakrální kalendář (tonalpohualli u Aztéků, tzolk k'in u Mayů) z vlastního kulturního kontextu neznáme, takže pro nás může být obtížné mu porozumět. Měl 260 dní a skládal se z periodicky se opakující řady dní a čísel. Jmen dní bylo celkem dvacet, čísel třináct. Na každém začátku nového sakrálního roku se začalo prvním jménem dne a číslem jedna (dejme tomu 1 Imix v mayském systému), pokračovalo se druhým jménem dne a číslem dva (2 Ik), třetím dnem s číslem 3 (3 Akbal) a tak dále (4 Kan, 5 Chicchan, 6 Cimi...) až k třináctému dni a číslu 13 (13 Ben) - po tomto čísle následoval čtrnáctý den a číslice 1 (1 Ix), dál patnáctý den a číslice 2 (2 Men) a tak dále (3 Cib, 4 Caban, 5 Etz'nab, 6 Cauac) až k dvacátému dni (7 Ahau), po němž následoval opět první den s následující číslicí (8 Imix). Celý cyklus se opět dostal ke dni 1 Imix po 260ti dnech, které tvořily jeden sakrální rok. Každý den sakrálního roku tedy tvořil jedinečnou kombinaci čísla a jména. Hlavním účelem tohoto zvláštního systému bylo věštění - každý den byl jedinečný a nesl tedy jedinečnou věštbu. Každé číslo a každý den měly svůj význam a jejich kombinací se staří mezoameričtí astronomové snažili prohlédnout osud, který je připraven pro tento který konkrétní den. Význam sakrálního data můžeme lépe pochopit, uvědomíme-li si, že i jméno mohl člověk dostat podle dne narození, například 1 Ahau (jak znělo v klasické době jméno Hunahpúa, jednoho z mayských mytických hrdinských dvojčat), 8 Jelen (velmi důležitý bůh mixtéckého pantheonu) nebo 1 Rákos (celé jméno aztéckého boha Quetzalcoatla znělo 1 Rákos Topiltzin Quetzalcoatl).

Konkrétní datum se pak udávalo kombinací data solárního a sakrálního roku - například 13 Zip 5 Lamat, přičemž 13 Zip je datum solární, 5 Lamat sakrální. Abychom zrekapitulovali systém, který vysvítá z předchozích odstavců, po dni 5 Lamat 13 Zip následoval den 6 Muluc14 Zip, pak 7 Oc 15 Zip, 8 Chuen 16 Zip, 9 Eb 17 Zip, 10 Ben 18 Zip, 11 Ix 19 Zip, 12 Men 0 Zotz, 13 Cib 1 Zotz, 1 Caban 2 Zotz, 2 Etz'nab 3 Zotz a tak dále.

Jakmile se člověk trošku pohrouží do tohoto zvláštního systému, rychle zjistí, že sakrální a solární rok nejsou příliš kompatibilní. Zajímá-li nás koincidence kalendářů, vezměme si například poslední datum předchozího výčtu, tedy 2 Etz'nab 3 Zotz. Otázka zní, po jak dlouhém časovém údobí se kalendář opět vrátí na den 2 Etz'nab 3 Zotz. Po uběhnutí jednoho solárního roku bychom se dostali zpět na datum 3 Zotz, ale den sakrálního kalendáře by nebyl 2 Etz'nab, naopak po jednom sakrálním roce bychom opět dostali den 2 Etz'nab, ale ten by nenastal zároveň se dnem 3 Zotz. Abychom naše přesné datum znovu nalezli, musíme se posunout o celých 52 let do budoucnosti.

Tento dvaapadesátiletý cyklus koincidence solárního a sakrálního roku se nazývá kalendářní kolo a pro Aztéky byl nejdelším časovým úsekem, který znali. Nazývali ho "navázání let" (xiuhmopilli) a věřili, že na konci kalendáře hrozí světu nebezpečí zničení, jelikož končí pravidelný cyklus a dál může čas pokračovat všelijak. Konec této periody byl tedy provázán s důležitými rituály, zejména s obřadním zapálením nového ohně.

Známy byly i kratší a delší cykly, například krátký cyklus devíti neustále se opakujících dnů používali Aztékové i Mayové. Jeho princip byl podobný našim dnům v týdnu - bez ohledu na datum, měsíc a rok se v našem kalendáři neustále střídá pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota a neděle, tyto názvy nejsou závislé na žádném jiném datování a objevují se nepravidelně (například datum 20. října není provázané s žádný konkrétním dnem - může to být stejně dobře pondělí jako čtvrtek nebo neděle). V Mezoamerice měl tento "týden" devět dní a každému z nich předsedalo jedno božstvo (u Mayů bohové podsvětí, u Aztéků patroni noci). Tento systém je velmi podobný našemu - i naše dny se původně jmenovaly podle božstev, např. "pondělí", dies lunae v latině, značilo den Měsíce (z toho ve španělštině lunes, ve francouzštině lundi), v germánských jazycích taktéž (němčině Montag či v angličtině monday - Moon day), "pátek", dies veneris v latině, znamenal den Venuše (viernes, vendredi), v angličtině friday, v němčině Freitag - svátek bohyně Freyi, a tak dále. Patroni jednotlivých dnů měli samozřejmě vliv na osud, jaký toho dne člověka čekal (podobně jako se v lidové tradici považuje pátek za nešťastný den).

Co se týče delších cyklů, něčím, co by bylo podobné našemu letopočtu (tedy principielně nikdy nekončící řadě čísel označujících sukcesivně časová údobí), disponovali pouze Mayové. Jejich "letopočtu" říkáme dlouhý počet a opět se jedná o poměrně zamotaný systém. Zatímco v našem kalendáři se letopočet vztahuje pouze k roku a den se musí udávat umístěním v měsíci (1975 není plné datum, tím je teprve 25. března 1975), Mayové udávali sukcesivní data i pro dny.

K tomuto účelu měli pět základních jednotek: kin, uinal, tun, baktun a katun. Kin z nich byl nejmenší - tento výraz označuje jeden den. Uinal je měsíc po dvaceti dnech, který se kryl s měsícem solárního roku. Tun je tvořen osmnácti uinaly (zde je jediná výjimka z pravidelnosti a Mayové ji zavedli proto, aby se přibližně trefili k 365ti dnům) a zhruba odpovídá solárnímu roku (byť má pouze 360 dní). Dvacet tunů tvoří katun, čili přibližně dvacet let, a dvacet katunů dává dohromady baktun, tedy orientačně cca 400 let. Existovaly i větší časové jednotky (šly po sobě dál po dvaceti), ale ty se v praxi příliš nepoužívaly. Datum dlouhého počtu sestávalo z těchto pěti po sobě jdoucích jednotek, každá byla označena číslem z dvacítkové soustavy; například 9. 15. 7. 4. 18. - devět baktunů, patnáct katunů, sedm tunů, čtyři uinaly a osmnáct dní. Samozřejmě takový letopočet potřebuje nějaký počáteční bod, stejně jako náš letopočet se odvíjí od roku 1, tedy roku narození Krista. Mayské datum 0. 0. 0. 0. 0. spadá podle většinového konsensu na rok 3114 př. n. l. Tou dobou ještě mayská civilizace rozhodně neexistovala, a tak se můžeme jen dohadovat, jak Mayové dospěli zrovna k tomuto datu a co pro ně znamenalo. Nejpravděpodobnější odhad je, že tento rok považovali za počátek posledního stvoření, tedy posledního velkého časového údobí, v němž momentálně žijeme.

Plné mayské datum tedy vypadá například takto: 9. 9. 9. 16. 0. 1 Ahau 18 Kayab. Toto datum je po provedení nezbytných výpočtů přesně identifikovatelné s datem v našem kalendáři (v tomto případě se jedná o 5. února 625 n. l.). Pokud bychom měli být přesní v souladu s mayskou datační obsesí, museli bychom přidat ještě patrona z devítidenního cyklu a údaje o pozici a fázi Měsíce a Venuše, které se v klasickém období standardně přidávaly k datům (těmto upřesňujícím údajům na stélách se říká doplňková série). Aztékové dlouhý počet neznali a jejich datum by se tedy omezilo na údaj z kalendářního kola, tedy například pouze 1 Cipactli 5 Izcalli. Z věšteckých důvodů se k aztéckému datu přidával ještě denní patron a emblém - konkrétní rostlina a konkrétní pták, kteří byli symbolem toho kterého dne. Zasazení do širšího časového kontextu pak neprobíhalo pomocí letopočtu, ale obvykle z kontextu nebo upřesněním, který aztécký vládce tou dobou panoval.

Nebeská tělesa: Slunce, Měsíc, Venuše

Tři nejdůležitější nebeská tělesa, která v Mezoamerice najdeme, jsou Slunce, Měsíc a Venuše. První z nich bylo zobrazováno jako muž-válečník, druhé jako žena-tkadlena a třetí opět jako muž vrhající oštěpy.

Slunce je bez nadsázky nejdůležitějším nebeským tělesem vůbec a některé kultury soustředily své náboženství a svůj pantheon právě kolem něj. V Mezoamerice však nebylo Slunce jen nejvýznamnějším bohem, ale také vládcem časových cyklů a stvoření.

Podle aztécké Legendy o sluncích existovalo od prvního stvoření celkem pět velkých časových cyklů nazývaných "slunce" - 4 jaguár, 4 vítr, 4 déšť, 4 voda a 4 pohyb (též 4 zemětřesení - slovo ollin má v náhuatlu oba tyto významy). V každém z těchto období byl sluncem jiný bůh - v prvním Tezcatlipoca, v druhém Quetzalcoatl, ve třetím Tlaloc, ve čtvrtém Chalchiuhtlicue. Současným, pátým sluncem, je Tonatiuh, bůh slunečního kotouče. Jména období jsou, jak je jasně patrné, jmény kalendářními - pojmenovali je podle prvního dne posvátného kalendáře toho kterého časového úseku, zároveň jejich jméno symbolizuje způsob, jakým byl v závěru tohoto období zničen svět. Slunce 4 jaguár skončilo tak, že šelmy sežraly lidstvo, 4 vítr skončil strašlivým vichrem, 4 déšť ukončila bouře, při níž místo vody padal z nebe oheň, a období 4 voda završila obrovská povodeň. Náš věk skončí strašlivým zemětřesením.

Pátý věk, 4 pohyb, má zároveň jedno důležité specifikum - slunce, které je během něj na nebi, se pohybuje od východu k západu, tak jak to známe z běžného pozorování. K tomuto pohybu se mu však nedostává sil, musí být tedy pravidelně krmeno lidskými srdci a krví, aby se při své pouti nezastavilo a nezpůsobilo konec světa. Takový byl tedy hlavní smysl strašlivých aztéckých krvavých obětí, které tolik děsily španělské dobyvatele a znechucovaly první misionáře.

Sám bůh slunce Tonatiuh byl v aztécké mythologii velmi úzce vztažen k hlavnímu aztéckému kmenovému božstvu jménem Huitzilopochtli. Podle legendy o jeho zrození byl počat svou matkou Coatlicue v pozdním věku, v době, když už měla čtyři sta synů (centzon huitznahua) a dceru Coyolxauhqui. Její děti byly velmi pobouřeny matčiným těhotenstvím a rozhodli se, že ji zabijí. V den, kdy byla vražda plánována, však vyskočil z matčina lůna Huitzilopochtli v plné síle a plně ozbrojen, na hlavu porazil čtyři sta bratrů a sestru, která celý čin zosnovala, rozčtvrtil a pohodil kusy jejího těla pod horu Coatepec, na níž se celý zápas odehrál. Levá část dvojitého hlavního aztéckého chrámu (Templo mayor) v Tenochtitlánu byla pak ztělesněním této posvátné hory, na jeho vrcholu stála Huitzilopochtliho svatyně a dole na úpatí schodiště, které vedlo k vrcholu pyramidy, ležel velký disk se zobrazením rozčtvrcené Coyolxauhqui. Tento mýtus byl pak zároveň interpretován jako zápas Slunce (Hutzilopochtli), Měsíce (Coyolxauhqui) a hvězd (centzon hutiznahua), při němž vítězí Slunce a svým světlem zahání noční úkazy z oblohy.

U Mayů byl bůh slunce rovněž jedním z nejdůležitějších božstev v pantheonu. Jeho jméno znělo Kinich Ahau, pán sluneční tváře, ačkoli lokálně se mohla jeho jména lišit, například byl uctíván také jako Kinich Kakmo, Sluneční papoušek. Právě papoušek ara byl na jihu Mexika považován pro své ohnivě rudé peří za symbol Slunce. Severněji byl pak slunečním symbolem spíše orel a často také jelen.

Mayský bůh slunce byl významným způsobem provázán s časem. K'in, výraz označující Slunce, byl v jazyce maya-yucateca zároveň synonymem pro slovo čas a den. Často se v klasickém období setkáme s jeho zobrazeními, která charakterizují velké oči a zvláštní přední zub ve tvaru T. "Slunce" byl zároveň čestný titul mayských králů, například celé jméno vládce města Palenque Pacala znělo Kinich Janab Pacal, tedy doslova "velké slunce Janab Pacal". O mytologické roli Slunce u Mayů se spekuluje. Posvátná quichéjská kniha Popol Vuh mluví o falešném slunci jménem Vucub Caquix (7 Papoušek, opět kalendářní jméno s jasnou solární symbolikou), které bylo svrženo hrdinskými dvojčaty Hunahpúem a Ixbalanquém: snad se jedná o zdeformovaný mýtus o jednom z předchozích stvoření. Samotná hrdinská dvojčata mají jednoznačnou astrální symboliku, byť se badatelé neshodují na tom, které z nich symbolizuje které nebeské těleso. Hunahpú byl pravděpodobně Sluncem a Ixbalanqué Měsícem, byť jiní se domnívají, že první bratr symbolizuje Venuši, druhý Slunce.

Všechny mezoamerické národy také řešily otázku, kam se poděje Slunce během noci. Odpověď na ni je stará jako samo lidstvo: v noci je Slunce pod zemí a prochází podsvětím od západu na východ, aby se ráno při úsvitu mohlo opět vynořit na východě a zahájit svou denní cestu přes oblohu. Noční Slunce figurovalo v Mezoamerice jako jedno z božstev podsvětí a jeho symbolem byl jaguár.

Měsíc byl vnímán velmi často jako žena, byť tomu tak nebylo vždy. U Aztéků je měsícem proradná Coyolxauhqui, která se pokusí zabít svou matku a je za to po zásluze potrestána. Nicméně existovalo i jiné pojetí. V Legendě o sluncích se dozvídáme o stvoření posledního Slunce, k němuž dochází v Teotihuacánu, klasickém městě, které v době příchodu Aztéků už bylo v troskách a které Aztékové připisovali Toltékům (v tom se však mýlili - jaké etnikum Teotihuacán postavilo, není dodnes zcela jasné). Podle této legendy bylo třeba stvořit poslední Slunce: k tomu mohlo dojít jedině tím způsobem, že se jeden z bohů vrhne na obří hranici a upálí se, načež vystoupí na nebe. Bohové hledali dobrovolníka, který by tuto oběť podstoupil, a našli jí v osobě mladého Tecciztecatla, krásného silného válečníka. Na poslední chvíli se jako náhradník přihlásil Nanahuatzin, starý, unavený a chudý bůh, který neoplýval žádným z darů, jímž se honosil Tecciztecatl - ani silou, ani krásou, ani nádherným oděvem. Když však přišla chvíle činu, mladý bůh se zalekl a na poslední chvíli se nedokázal přimět vskočit do ohně; Nanahuatzin pak se stoickým klidem skočil, upálil se a po chvíli vystoupil na nebe jako nádherný Tonatiuh, kterého Aztékové považovali za ideál válečnické krásy. Když Tecciztecatl uviděl, co se stalo, vzmužil se, rozběhl se, skočil a vyšel vzápětí na nebe, jako druhé Slunce. Bohové se rozzlobili - jednak dvě Slunce nebyla potřeba a jednak - takový zbabělec má nyní svítit na nebi? Quetzalcoatl se tedy sehnul, sebral ze země králíka, který zrovna běžel kolem jeho nohou, a mrštil jím prudce proti druhému Slunci. Jeho žár tak pohasl, Tecciztecatl se změnil v měsíc a také od té doby lze rozpoznat ve skvrnách na tváři měsíce podobu nešťastného zvířátka.

Zmiňovala jsem, že u Mayů byl, alespoň v Popol Vuhu, měsícem mladší z hrdinských dvojčat, Ixbalanqué. Nicméně klasická zobrazení považují měsíc prakticky výlučně za ženu, a to ženu velmi krásnou, s velkými prsy a dlouhými černými vlasy. Její jméno bylo Ix Chel a byla rovněž patronkou tkaní, těhotenství a porodů; hlavní centrum jejího uctívání byl chrám na ostrově Cozumel. V kodexech lze najít její zobrazení, jak sedí na měsíci se zajíčkem v náručí nebo jak se objímá či miluje s nejrůznějšími mayskými božstvy. Pouze Měsíc v úplňku zobrazovali Mayové jako muže válečníka - plná luna byla pro ně podobna více Slunci než rostoucímu či menšícímu se srpku. Fázím měsíce byla pak věnována plná pozornost v doplňkové sérii v mayském datu, jejich význam tkvěl v počítání času a ve věšteckých praktikách.

Posledním velmi významným tělesem na nebi byla Venuše, jediná z planet, které Mezoameričané věnovali intenzivní pozornost. Od nepaměti byla ve středním Mexiku spojována s postavou Quetzalcoatla, tajemného bílého boha a kulturního hrdiny, který podle legend vládl v toltéckém Tollánu. Podle pověstí byl odtamtud vystrnaděn svým rivalem Tezcatlipokou, poté odešel do mytické země jménem Tlillan Tlapallan, tam vstoupil dobrovolně na hranici, upálil se a vstoupil na nebe jako Jitřenka. Podruhé se zde setkáváme se zajímavým motivem upálení, které způsobí proměnu člověka v nebeské těleso.

V mayských kodexech je fázím Venuše věnována obrovská pozornost, zejména se s propočtem jejích cyklů setkáme v "almanachu" v Drážďanském kodexu, kodex Grolier je pak celý věnovaný fázím Venuše. Planeta je v obou textech zobrazena jako válečník, který útočí svými oštěpy na zemi: skutečně byla Venuše považována za velice nebezpečnou, zejména v době, kdy byla na obloze vidět - v různých fázích byly její útoky zaměřeny vůči různým typům lidí, například byla v různých momentech nebezpečná králům, mládencům, dětem, těhotným ženám atd. Byla zároveň významným symbolem války a její zobrazení najdeme často na válečných standartách v klasickém období, zejména ve městech, které byly pod vlivem Teotihuacánu, jako například Tikal. Z toho soudíme, že válečnický aspekt Venuše pochází původně ze středního Mexika.

Další nebeská tělesa a souhvězdí hrála rovněž roli v mezoamerickém náboženství, byť menší. Mléčná dráha byla u Mayů považována za zpodobení kosmického stromu, Velký vůz ztělesňoval nebeského ptáka (v anglické terminologii Principal Bird Deity). Plejády byly Mayi nazývány Čtyři sta mládenců nebo Chřestýš, u Aztéků se jim říkalo Tržiště. Důležité byly také hvězdy Oriona - jeho pás tvořil pro Maye nebeskou želvu a trojhvězdí Rigel-Saiph-Alnitak bylo chápáno jako kameny postavené do trojúhelníku ztělesňující nebeské ohniště: jejich zasazením podle staré legendy z Quiriguá stvořili bohové svět. Mlhovina v Orionu pak ztělesňovala kouř, který z ohniště vychází (pro lepší pochopení tohoto kosmogonického úkonu je třeba vědět, že mayská ohniště měla trojúhelníkový tvar a tvořily je tři rohové kameny; založením ohniště pak byl dokonán akt založení nového domu). Dalším významným souhvězdím byl Jižní kříž. Aztékové říkali dvojici hvězd Rigel-Sirius Datlové, Betelgeuse měla přízvisko Rudá vážka, Orionův pás představoval dvě nebeská prasátka pekari. Velmi důležitou hvězdou v celé Mezoamerice byla Polárka, u Mayů zbožštěná jako Xaman Ek (doslova Severní hvězda) - u všech národů byla patronem obchodníků, jelikož ti se podle této hvězdy orientovali na svých cestách.

Jak jsem však zmiňovala, naše identifikace skupin hvězd se často nekryla s mezoamerickou. Známe aztécké názvy (například Citlalcolotl nebo Citlaltlachtli, Štír a Hvězdné hřiště), které nedokážeme identifikovat s žádným z našich souhvězdí. U obou těchto posledních jmenovaných nevíme, kde se rozkládaly. Naopak o souhvězdí Mamalhuaztli víme, že je tvořily části našich souhvězdí Kozoroha, Berana a Ryb. Název Xonecuilli pak mohl označovat Jižní kříž nebo Velký či Malý vůz.

Význam nebeských těles v Mezoamerice plně doceníme, zabýváme-li se topografií předkolumbovských měst. Severojižní orientace je naprosto běžná, hlavní spojnice jednotlivých čtvrtí byly orientovány podle světových stran, ale nejen to - i jednotlivá okna v některých stavbách mohla "mířit" do místa, kde se v určitých částech roku odehrávaly významné konjukce, kde vycházela významná souhvězdí, kde stálo Slunce při slunovratu nebo kde se vynořoval Měsíc v určitých fázích. Některé budovy byly stavěny pravděpodobně přímo jako astronomické observatoře, a to nejen slavné případy mayských pozorovatelen v Chichén Itzá a v Palenque, ale i například budova J v Monte Albánu. A hledáme-li, kde vznikla tato posedlost nebeskými tělesy a časem, zavede nás naše bádání až do mateřské kultury Mezoameriky, k Olmékům, v jejichž městech se zřetelně objevuje přísná prostorová orientace podle nebeských těles i světových stran.

Kalendářní propočty starých indiánských civilizací pak udivují svou přesností a detaily, do kterých zabíhaly. Člověk, který chce hlouběji studovat mezoamerickou archeoastronomii, velice rychle zjistí, že potřebuje víc než důkladné znalosti matematiky a evropské astronomie. Uvědomíme-li si, že takto neuvěřitelných výsledků (které v historii svou přesností překonal pouze náš současný gregoriánský kalendář) bylo dosaženo za pomocí pozorování pouhým okem a několika technicky velmi primitivních nástrojů, nelze se ubránit úžasu. A nelze se nedivit, jak obrovskou práci musely odvést stovky mezoamerických generací, než se takové dokonalosti dosáhlo.

V hlavě se nám tak matně vynořuje tmavá silueta kněze, jak stoupá na vysokou pyramidu, jeho hlava se rýsuje proti černému nebi. Nad nekonečným kobercem mayského pralesa, který se táhne od obzoru k obzoru, pak zamyšleně pozoruje tisíce hvězd, které se blyští nad krajinou, v ruce kodex s kresbami a čísly označujícími důležité fáze roku. A při východu slunce, když se nad lesem zvedají hejna barevných tropických ptáků, zaměřuje svou pozornost na obzor a měří pozici Slunce. Odhaduje, zdali už brzy nastane doba setby kukuřice.

 
AVENI, ANTHONY (ed.), Archeoastronomy in Pre-Columbian America, Austin: University of Texas Press 1975, 436 p., ISBN 0-292-70310-4.

AVENI, ANTHONY, Skywatchers of Ancient Mexico, London: University of Texas Press 1980, 355 p., ISBN 0-292-77557-1.

AVENI, ANTHONY (ed.), The Sky in Mayan Literature, New York: Oxford University Press 1992, 297 p., ISBN 0-195-06844-0.

FREIDEL, DAVID, LINDA SCHELE and JOY PARKER, The Maya Cosmos: Three Thousand Years on the Shaman's Path, New York: W. Morrow 1993, 543 p., ISBN 0-688-10081-3.

GARZA, MERCEDES DE LA, El universo sagrado de la serpiente entre los mayas, Mexico: UNAM, Instituto de Investigaciones Filologicas, Centro de Estudios Mayas, 1984., 462 pp., ISBN 9-688-37188-2.

MILBRATH, SUSAN, Star Gods of the Maya: Astronomy in Art, Folklore and Calendars, Austin: University of Texas Press 1999, 348 p., ISBN 0-292-75225-3.

Popol Vuh a výbor z Letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili Proroka Jaguára na Yucatánu, ed. Ivan Slavík, Praha: Odeon 1976, 203 s.

RÄTSCH, CHRISTIAN, a kol., Bohové starých Mayů, Praha: Volvox Globator 1999, 224 s., ISBN 80-7207-292-7.
Zuzana Marie Kostićová - O autorovi Autorka je religionistka.
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Mezoamerická astronomie [online]. Glosy.info, 21.listopad 2005. [cit. 20.října 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/mezoamericka-astronomie/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Mezoamerika. astronomie. mezoamerické náboženství. archeoastronomie. dějiny astronomie. dějiny matematiky. Mayové. Aztékové. mezoamerický kalendář.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Walter Miller Pošta (11.11.2009 07:43:33)
O Slunečním kalendáři mám připravenou přednášku. Sun Stone calendar- dar od Boha.
Upravil/-a Walter Miller 11.11.2009 07:48:31.
Důvod: Neudán
Luděk Belán Pošta (20.4.2007 14:38:34)
Martina Lebedová: Snad "astrolog", když už Vám tu nikdo jiný povolanější neodpoví ...
Synonymum ke slovu hvězdopravec
Martina Lebedová (10.4.2007 20:48:51)
Dobrý večer,chtěla jsem se zeptat jáké je synonymum ke slovu hvězdopravec.Děkuji za odpověď.
Příspěvek byl smazán
of8831@glosy.info (18.10.2006 12:28:58)
Tento příspěvek smazal/-a Zuzana Marie Kostićová 18.10.2006 18:24:38.
Důvod: Úklid odpadu.

Přidat komentář