Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
19.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Na čečenské frontě klid? - Ondřej Ditrych

Publikován 5.dubna 2006, text čítá cca 1926 slov. 3559 přečtení  |  2 reakce

"Domnívám se, že můžeme hovořit o konci protiteroristické operace... dnes jsou na Severním Kavkaze jiné oblasti, kde je situace hrozivější než v Čečensku," prohlásil ruský prezident Vladimír Putin na tiskové konferenci 31. ledna 2006.1 Bez ohledu na zpravodajství o pokračujících střetech ze serveru Kavkazcenter.com stranícímu čečenským rebelům, klasifikaci Uppsala Conflict Data Program, podle níž Čečensko zůstává jediným otevřeným konfliktem na evropském kontinentu2 a neschopnost státních institucí zajišťovat v republice základní politickou, ekonomickou a společenskou bezpečnost.3 Tvrzení ruského prezidenta stojí nicméně za pozornost ještě v jedné věci, neboť doznává zhoršující se bezpečnostní situaci na Severním Kavkaze - s ohledem na beslanskou tragédii v září 2004, bombové útoky v Ingušsku a Dagestánu či vlnu násilností v metropoli Kabardino-balkarské republiky Nalčiku v roce 2005 a sabotáže produktovodů do Gruzie v lednu 2006 by každé jiné tvrzení ostatně znělo ještě nevěrohodněji než deklarovaná normalizace situace v Čečensku. Právě s čečenským bojem proti ruské nadvládě však současné šíření nestability na Severním Kavkaze úzce souvisí.

Čečenský konflikt je reprezentativním příkladem etnopolitických konfliktů v postsovětském prostoru - mezi další patří Náhorní Karabach, Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří a množství latentních konfliktů, u nichž prozatím nedošlo k rozsáhlému ozbrojenému střetu.4 Základním principem těchto konfliktů je úsilí na etnickém základě definovaného společenství, které v sovětském systému požívalo autonomního statutu, o národní sebeurčení, čímž se dostává do střetu se snahou o zachování suverenity a územní celistvosti státu, ve kterém se nachází - Ruské federace, Ázerbajdžánu, Gruzie či Moldávie. Případ Náhorního Karabachu je v tomto ohledu poněkud složitější vzhledem k obtížím s určením znepřátelených stran, neboť přinejmenším zčásti se nejedná o konflikt mezi Ázerbajdžánem a separatistickou Republikou Náhorní Karabach, ale mezi Ázerbajdžánem a Arménií - jde tak o konflikt s dimenzí mezistátní.5

Dalším společným jmenovatelem zmíněných konfliktů je úloha, kterou v nich sehrává ruská geopolitika. Například hodnota udržení ruské kontroly nad Severním Kavkazem je mimo snahu o udržení územní celistvosti dána: 1) skutečností, že v Čečensku a při pobřeží Dagestánu se nachází značná část ruských hydrokarbonových zásob v kaspické oblasti; 2) významem, který má toto území jako spojnice s novými republikami Zakavkazska v perimetru ruského blízkého zahraničí a kromě jiného například s perspektivním, neboť v evropském srovnání nejrychleji rostoucím, tureckým trhem s energií- v současnosti se, vzhledem k nedávnému uvedení plynovodu Blue Stream, položeném na černomořském dně, do plného provozu, jedná především o možné dodávky ruské elektřiny; a 3) obavou dominového efektu dezintegrace postupující proti proudu Volhy do středoruských muslimských republik Baškorostánu a Tatarstánu.6 Zatímco v nově nezávislých kavkazských republikách Rusko provozuje zákulisní machiavellistickou politiku - ať už podporou stran ve zdejších etnopolitických (a vnitropolitických) konfliktech nebo předkládáním nic neřešících plánů na jejich řešení - s cílem zabránit stabilizaci tohoto regionu a vytvoření podmínek pro rozsáhlé pronikání cizích velmocí, jemuž jinak nedovede vzdorovat, veškeré snahy o autonomii na Severním Kavkaze drtí hrubou silou.

Zde nastíněné motivace ruské vlády jako účastníka čečenského konfliktu jsou od jeho počátku poměrně stabilní. Totéž se nedá říci o čečenských separatistech, u nichž lze v současnosti pozorovat proces změn hned ve dvou směrech: 1) prohlubující se islamizace původně etnopolitického konfliktu a 2) jeho teritoriální rozšíření na celé území Severního Kavkazu. Nutno podotknout, že ani v dlouhodobé, ani v krátkodobé perspektivě se nejedná o nic nového pod sluncem. Islám byl vždy ideologickým nástrojem jednotného boje proti ruské expanzi na Severní Kavkaz a za samostatnost místních horalských společenství. Během 90. let používala sekulární čečenská elita v čele s Džocharem Dudájevem konceptu džihádu/ghazavátu úspěšně jako mobilizačního nástroje v boji za čečenské národní sebeurčení.7 Podobně povstání proti ruské nadvládě teritoriálně přesahující čečenské území nebo projekt politické unie nejsou v kavkazské historii věcí neznámou - srov. povstání Šejka Mansúra v 18. století, imáma Šamila v 19. století nebo Konfederaci národů Severního Kavkazu (1918-1920). Přes užívání konceptu ghazavátu jako mobilizačního nástroje (národně) osvobozeneckého boje se však saláfijské či radikálně islamistické hnutí, usilující o uskutečnění islámského řádu (nizám islámí), nesetkávalo v 90. letech s širší podporou ani v sovětizované sekulární společnosti v nížinách, ani v tradiční a na adatovém právu založené společnosti v horských oblastech - přestože se šaría stala v roce 1999 formálně základním pramenem ičkeríjského práva. Podobně selhal projekt rozšíření osvobozeneckého boje za hranice Čečenska, o jehož uskutečnění v saláfijském duchu usiloval například Šamil Basájev. Nyní je však možno v procesech islamizace a rozšíření působnosti rebelů do okolních autonomních republik sledovat novou dynamiku.

Zatímco normalizace situace v Čečensku je pouze fasádou, za níž jsou republikové instituce nástroji v rukou vzájemně soupeřících nestátních aktérů - příkladem kontraproduktivního působení za touto fasádou je činnost současného předsedy vlády Ramzana Kadyrova a jeho kadyrovců, kteří jsou formálně sdruženi pod hlavičkou "Protiteroristického centra", ve skutečnosti však patrně daleko více teroru mezi čečenskou populací sami rozsévají8 - současná vlna násilí na Severním Kavkaze (nutno říci, že za lednové sabotáže produktovodů do Gruzie odmítli rebelové převzít odpovědnost a totožnost pachatelů tak zůstává předmětem spekulací) je vnějším projevem nového politického kurzu separatistického čečenského vedení, který loni definovala jeho hlava, prezident Sadulájev, dekretem formálně vyhlašujícím otevření kavkazské fronty. Právě o Sadulájevovi hovoří někteří čečenští polní velitelé jako o nové celokavkazské politické autoritě a jeho postavení v tomto ohledu patrně stvrdí jeho volba imámem Severního Kavkazu Velkou radou (mažlisem), která se má za tímto účelem sejít letos na jaře.9 Tato rada by, alespoň podle slov Šamila Basájeva v lednovém rozhovoru pro Kavkazcenter.com, měla rovněž ustavit Radu náboženských autorit (šúrá), jež by dohlížela na soulad imámových nařízení se šaríou.10 Přetékání nestability z Čečenska do ostatních částí Severního Kavkazu se tak zdá formálně zastřešeno snahou o ustavení nové politické struktury v duchu saláfijského chalífátu, politického modelu vlády prvních desetiletí islámu.

Šance na úspěch tohoto politického projektu jsou mizivé, zejména vzhledem k zamítavému postoji většinové populace - případ radikálního islamistického hnutí Hizb-at-Tahrír, které ve Střední Asii zaznamenává rostoucí podporu, dokazuje potenciál islamismu uspět jako hlas opozice či alternativní způsob distribuce spravedlnosti i v sekulárních společnostech, kde represivní a zároveň institucionálně slabý stát není schopen zajišťovat základní veřejné statky,11 avšak podobný vývoj na Severním Kavkaze se vzhledem k místní tradici a diskreditaci separatistického hnutí zdá méně pravděpodobný. Nehledě na skutečnost, že samo čečenské separatistické hnutí není v tomto cíli jednotné - separatisté ze staré školy jako v londýnském exilu žijící Ahmad Zakájev nenamítají nic proti širokému kavkazskému spojenectví pod praporem ghazavátu, avšak odmítají vzdát se snu čečenské nezávislosti ve prospěch obecných deklarací o severokavkazském chalífátu. Současný konsenzus ohledně podoby mezinárodního řádu a národních států jako jeho základních součástí, společně s geopolitickou hodnotou území pro Rusko a zájmem USA na stabilitě Kaspického regionu naproti tomu představují patrně hlavní vnější překážky.

Bez ohledu na to je organizované šíření nestability na Severním Kavkaze, který se vzhledem k eskalaci násilí, nízké míře bezpečnosti a nefunkčním státním institucím stává jednou z nejvýbušnějších oblastí - Brzezinského slovy - Eurasijského Balkánu,12 nespornou skutečností, která se nepříznivě promítá do života místní populace a hrozí otřást křehkou strukturou mezinárodní bezpečnosti v kaspickém regionu - narušovanou místními etnopolitickými konflikty, nekooperativním režimem interakce mezi zdejšími zeměmi a křížícími se zájmy velmocí - jehož geopolitický význam stoupá úměrně s tím, jak rostou chapadla produktovodů (nejnověji ázerbajdžánsko-turecký ropovod BTC a kazachstánsko-čínský ropovod Atasu-Alašankou do západočínského Sinťiangu)13 dopravující místní nerostné bohatství do eurasijského rimlandu. Neefektivní snaha Ruska o stabilizaci Severního Kavkazu - neúčinná přímá opatření k zklidnění situace a zabránění eskalace místních konfliktů a neochota uplatňovat strukturní opatření za tímto účelem, zejména podporovat vznik funkčních a legitimních (částečně volbami, částečně konsenzem existujících podstátních struktur) institucí a ekonomický rozvoj,14 činí však změnu této v mnoha ohledech nepříznivé situace v blízké době velmi málo pravděpodobnou.

 
1 Přepis tiskové konference je k dispozici na kremelských stránkách kremlin.ru.
2 Viz Uppsala Conflict Database; Lotta Harbom a Peter Walensteen, "Patterns of Major Armed Conflicts 1990-2004," Ed. Allison Bayles, SIPRI Yearbook 2005 (Oxford: Oxford University Press, 2005) 125.
3 K těmto a dalším dimenzím bezpečnosti viz Barry Buzan, Peoples, States and Fear (Hemel Hempstead: Harvester Wheatsheaf, 1991) 8-12.
4 Občanská válka v Tádžikistánu (1992-1997) představuje v souhrnu konfliktů v postsovětském prostoru samostatnou kapitolu.
5 Za účelem určení znepřátelených stran v případě Náhorního Karabachu lze položit následující otázku: Kdo může zastavit boj, podepsat mírovou smlouvu a zajistit její následné dodržování? - Srov. Peter Walensteen, Understanding Conflict Resolution (London: SAGE, 2002) 75. Republika Náhorní Karabach není v současné době, na rozdíl od let 1994-1997, považována oproti Arménii a Ázerbajdžánu za stranu v mírových jednáních.
6 Teorie domina, původně rozvinutá v kontextu zadržování šíření sovětského vlivu v Eurasii, je dnes jedním z oblíbených předmětů geopolitické dekonstrukce. Srov. John Agnew, Geopolitics: Re-Visioning World Politics (London: Routledge, 1999) 28. Používání podobných metafor a téměř mystické momenty jsou ostatně významnou součástí ruské geopolitiky jako celku, notně čerpající z prací jazykovědce Trubeckoje nebo nonkonformního etnografa Gumiljova. Srov. například Alexandr Dugin, Osnovy geopolitiki (Moskva: Arktogeja, 2000) a manifesty eurasianismu na arctogaia.com.
7 Alexej Malašenko, "The Glitter and Poverty of Chechen Islam," Gennadij Chufrin (Ed.), The Security of the Caspian Sea Region (Oxford: Oxford University Press, 2001) 299. Cornell definuje ghazavát jako ozbrojený boj vedený náboženskými vůdci náležejícími k súfijským bratrstvům a uvádí jej do souvislosti s muridismem, severokavkazským náboženským hnutím s prvky tradiční klanové tradice. Svante Cornell, Small Nations and Great Powers (London: Routledge Curzon, 2003) 27, pozn. 4.
8 Srov. Eurasia Monitor 3/18, Jamestown Foundation, 26. ledna 2006.
9 Andrej Smirnov, "The Rebels' New Tactics: From Independent Chechnya to Independent Caucasus," Chechnya Weekly VII/5, Jamestown Foundation, 2. února 2006.
10 Citováno ibid.
11 Srov. Ondřej Ditrych, "Islamismus jako hlas opozice v arabském světě a postsovětských středoasijských republikách," Mezinárodní vztahy 3/2005; Niklas Svanström et al., A Strategic Conflict Analysis of Central Asia (PDF) (Uppsala: Silk Road Studies Program, 2005) 11-12.
12 Cf. The Grand Chessboard (New York: Basic Books, 1997).
13 K BTC viz Ondřej Ditrych, "Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan a nová kavkazská geopolitika," Mezinárodní Politika 10/2005. Druhý jmenovaný ropovod o délce 963 km a počáteční kapacitě 200 000 barelů/den, zprovozněný v prosinci 2005, bude čerpat ropu z kazašských nalezišť v oblasti Karaganda. Pro srovnání, tento ropovod má menší spouštěcí kapacitu než strop pro BTC (1 000 000 barelů/den), CPC z Kazachstánu do ruského Novorossijsku (567 000 barelů/den) či ropovod z Atyrau do ruské Samary (280 000 barelů/den), ale větší než Baku-Novorossijsk (180 000 barelů/den).
14 Pro podrobnější rozbor přímých a nepřímých nástrojů prevence a řešení konfliktů viz Peter Walensteen, Understanding Conflict Resolution: War, Peace and the Global System (London: SAGE, 2002) 271.
Ondřej Ditrych - O autorovi Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd UK a studuje též anglistiku a amerikanistiku na Filosofické fakultě UK.
Jak citovat tento textDitrych, Ondřej. Na čečenské frontě klid? [online]. Glosy.info, 5.duben 2006. [cit. 18.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/na-cecenske-fronte-klid/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Čečensko. Rusko. Kavkaz. islám. mažlis. Sadulajev Abdul-Chalim. Kadyrov Ramzan. Dudajev Džochar.

Diskuse k tématu

Konflikt ano, etnopolitický ne.
Ondřej Ditrych Pošta (18.4.2006 16:27:03)
Souhlasím s Vámi, že paušální zařazení podněsterského konfliktu do skupiny postsovětských etnopolitických konfliktů není nejvhodnější. Přes neexistenci podněsterské národnosti však Podněstří požívalo – podobně jako ostatní v článku zmíněné etnopolitické konflikty – autonomní statut, což z něj v sovětském etnofederalismu činilo výjimku, avšak zdaleka ne výjimku jedinou (Náhorní Karabach a Nachičevan byly autonomními oblastmi / republikami pro titulární národnost, která již požívala politické autonomie jinde – v Arménii / Ázerbajdžánu; podobně Osetinci byli titulární národností v Severní i Jižní Osetii; Dagestán a – od roku 1937 – Horský Badachšán zase žádnou titulární národnost neměly). Mohlo tak v době okolo rozpadu SSSR využívat, podobně jako ostatní zmíněná separatistická území, existujícího institučního aparátu. Tím ale podobnosti nekončí. V Podněstří jde dnes – kromě geopolitiky – skutečně především o peníze a v tomto ohledu je příčinou podněsterského konfliktu ve srovnání s ostatními konflikty v postsovětském prostoru skutečně nejzřetelněji „hrabivost“ a nikoliv pociťované „křivdy“. Podobně však nelze o ostatních konfliktech, zejména na Jižním Kavkaze, říci, že by zde společenská mobilizace za účelem politické emancipace vznikaly jednak spontánně a jednak na základě zcela objektivních křivd a diskriminace ze strany vyšší politické jednotky nebo titulární národnosti (Severní Kavkaz je v tomto ohledu poněkud specifický, neboť mobilizace za účelem zbavení se ruského jha zde má staletou tradici). Naopak se zdá, že společenská mobilizace byla z velké části řízena elitami – vzděláním nezřídka historiky, jazykovědci nebo spisovateli – jež ji využívaly jako nástroje k uchopení politické moci, tedy rovněž k dosažení veskrze „materiálního“ cíle. I v této „instrumentálnosti“ si je proto Podněstří s ostatními konflikty podobno. Rovněž absence otevřeného násilí nečiní tento konflikt „neexistující“ – i v Náhorním Karabachu a Abcházii nebo Jižní Osetii – přes krátkodobé eskalace – je ozbrojené násilí na velmi nízké úrovni. Proto je myslím o všech těchto konfliktech – Čečensko je opět, jak vyplývá ze samotného článku, v tomto ohledu výjimečné – možno oprávněně říci, že existují v jakémsi strnulém stavu, „ani válka, ani mír“. Právě na trvání této situace má ostatně Rusko zájem. Závěrem bych řekl, že vynalézt pro konflikty v postsovětském prostoru nějakou universální nálepku, např. „etnopolitické konflikty“ je opravdu přespříliš zjednodušující a zkratkovité. Na druhou stranu nelze popřít, že u těchto konfliktů lze sledovat jisté opakující se strukturní jevy (ať už jde o jejich vznik, průběh či vnější zásahy), ač ne všechny všude a stejnou měrou, které jejich uvádění do vzájemné souvislosti ospravedlňují.
Proč Podněstří?
Petruška Šustrová (13.4.2006 08:22:44)
Myslím, že je omyl zařazovat separatistickou Podněsterskou moldavskou republiku mezi státy, jež vznikly na základě etnopolitického konfliktu. Podněstří má stejné složení obyvatel jako Moldavsko, nežije tam žádný "podněsterský" národ. Jde tam čistě a pouze o peníze. Prezident Smirnov si prostě chce udržet území, které je vlastně velkým bezcelním překladištěm a přes které se v obrovských rozměrech pašuje nejrůznější zboží. Ve chvíli, kdy by byly nějak stabilizovány hranice, by tato možnost zanikla, a o to pochopitelně obchodníci - z Ukrajiny, Ruska, Moldavska a dalších, například evropských států - nemají zájem. OBSE však konflikt z nepochopitelných důvodů vytrvale pokládá za etnický.
V Podněstří se mluví rusky a moldavsky, tak jako v celém Moldavsku, žijí tam pravoslavní a část bezvěrců, tak jako v celém Moldavsku. Ozbrojený konflikt se přes čtrnácti-patnácti lety vedl zbraněmi sovětské armády, po malém území hlídkují ruští "mírotvorci". Ostatně tam žádný konflikt neexistuje, nikdo tam nestřílí, neklade bomby ani nic podobného. Do Podněstří zcela běžně jezdí i lidé, kteří na začátku 90. let bojovali proti Smirnovovým silám a posléze se přestěhovali do Moldavska.
S problémy a konflikty na severním a jižním Kavkazu má Podněstří společného jen to, že na jeho vzniku měly nepochybně podíl ruské (či ještě sovětské) tajné služby, a že Rusko má zájem na podpoře podobných separatistů, protože má zájem na neuspořádanýách poměrech v bývalých sovětských republikách. Tedy tam, kde to jde, a v chudém Moldavsku to jde docela dobře, zvlášť při vskutku nepochopitelném postoji OBSE.

Přidat komentář