Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
17.října 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Na východní frontě - zachovat klid a zhluboka dýchat - Jaromír Amadeus Máša

Publikován 10.února 2006, text čítá cca 2730 slov. 4109 přečtení  |  8 reakcí

Komentář pana Máši reaguje na článek o Muhammadových karikaturách.

Byla postavena ta dichotomie respekt - svoboda slova správně? Jak se respekt chápe? Je to jen synonymum tolerance? Především si myslím, že je ve hře mnoho faktorů, a svoboda projevu versus nedotknutelnost kohokoliv je jen malá část z nich. Další takovou dvojicí je například řekněme individuální hloubková a pevná evidence metafyzického bytí (nikoliv docela přesně podle J. M. Lochmana: víra), dále něco, čemu lze říkat dogmatický folklór (dle téhož autora skript náboženství), a konečně soudobé ale i historické zneužívání obojího k mocenským a jiným účelům.

Vycházím čistě z empirie svého života, máme-li být skuteční, nakonec to ani jinak nejde. Když jsem poprvé stanul jako profesor před žáky, uvědomil jsem si, že nejde jen o to, jak oni obstojí přede mnou, ale jak já obstojím před nimi. Samozřejmě jsem chtěl, aby mne respektovali, ale nikoliv protože stojím na stupínku, bylo mi jasné, že respekt si musím zasloužit, nebo vysloužit. První věc je rovnost: abych byl panem profesorem, oni museli být pro mne dámy a pánové - a taky jsem s nimi tak jednal.

Je to opravdu respekt, co muslimové od nás žádají? V zimě jsem nosil liščí papachu a jednou jsem v ní na chodbě prospal volnou hodinu. Vyfotili mě a fotografii pak pověsili na nástěnku. Měl jsem žádat o "vyšetřování ztráty třídní knihy" a pro ně o "dvojky z mravů" či co? Je mi líto, ale to, co se tu od nemuslimů žádá, není respekt, to je shrbenost méněcenných. Respekt nelze nařídit, nadiktovat, na tom už dávno sklouzla leckterá církev a v minulém století leckterý národ a leckterá politická partaj. Diktovaný respekt je schopen vyvolat jen zlost, vztek, odpor a nakonec pohrdání. Respekt islámu si údajně získali Sv. Cyril a Metoděj ještě jako cařihradští vyslanci v Bagdádu. Podobně si respekt získal Sv. František z Assisi v Egyptě a ve Svaté zemi.

Je pravda, že toho moc o arabské kultuře nevíme. Jak známo, v západní Evropě dosáhl islám až k Poitiers, Itálie se rovněž dlouho potýkala se Severoafričany, Turky ve střední Evropě zastavil až hrabě Šlik před Vídní, jinými slovy sdíleli jsme a sdílíme s nimi Středozemí. Více toho většinou nevíme, víceméně protože chápeme dějiny jako děje mocenské. Zní to jako vtip, ale já si například z novověkých dějin Ruska pamatuji "Bagrationovy fleše", z jakých válek ale už nevím, nejspíše z napoleonských. Vzpomeňme si na ta shrnutí kultury vždy jednou za padesát stránek bitev a panovnických řevnivostí. Nemůžeme se divit tomu, že toto pojetí historie jakožto množiny "blbých vtipů" naše studenty neuspokojuje a že ji proto považují za naprosto zbytečnou zátěž v batůžku. Historie pojatá jako veleživot jakéhosi megačlověka (v indické filosofii například tzv. virát) logicky ústí do něčeho, čemu jsme jako studenti říkali "fekalizmus" (vše stojí za onvoh). Jak se vzdalujeme od toho tzv. astronomického středu Evropy 2 km za Kouřimí, informační zdroje o dějinách, kultuře, náboženství, životě a tedy i naše vědomosti postupně rychle konvergují k nule.

Nemáme s čím srovnávat: jsme nesrovnatelní a proto cpeme své výrobky i odpadky, kam se jen dá, spolu s jinými svými výdobytky, jako to jediné, co je rozumné, správné a možné. A běda, když se někdo vzepře. Pokud je takový mezi námi, tak ho čeká blázinec, gulag nebo vězení, lhostejno, zda ho tam posílá Chruščev, Hitler nebo Richelieu. Vzpomínám na svou kamarádku MUDr. Schönenbergerovou, která už 40 let vede takové neznámé Lambarene v Peté v severovýchodním Kamerunu, a jen tak zanaříkala, že evropské dámy jí v charitě posílají vypelichané kožichy, podprsenky, botičky s jehlovými podpatky a podobné věci, bez nichž se nemají černoši v pralese obejít. Globalizace a kultivování učebních osnov by věci jen prospěla. Nikoliv kvůli islámu, kvůli Arabům, nebo komukoliv jinému, ale kvůli nám, abychom byli myslí i srdcem lidmi jedné Země.

Nesmíme zapomenout ani na druhý směr. Stačí si přečíst jedno číslo Hlasu mučedníků (Nakladatelství Stefanos, Jindřichův Hradec, http://www.mucednici.prayer.cz), kde stojí: Turecko: Křesťan zbit zaměstnavatelem Írán: Mučednická smrt pastora Ghorbana Eritrea: Vládní zátah na křesťanské vedoucí z pěti denominací Egypt: Pastor sražený taxíkem podlehl následkům zranění Uzbekistán: Pastorovi hrozí tříleté vězení A tak to pokračuje: Barma, Indie, Indonésie, Laos, Turkmenistán ... Samozřejmě, je možné říci, že si to ti pastoři způsobují sami svou misijní činností, ale ti nemají "svobodu jednání a svobodu slova"? Není to tak jednoduché, společnost takto sloužící různým křesťanským církvím založil pastor Richard Wurmbrand, rumunský Žid, který se obrátil k protestantství a trpěl od Židů jako křesťanský konvertita, od Němců jako Žid, koneckonců od Rumunů jako nepravoslavný, a nakonec od komunistů, protože byl křesťan ... západní "křesťané" by ho nechali shnít v bolševickém lágru, tak jako jim byli víceméně lhostejní křesťané jakékoliv konfese u nás, kdyby ho nevykoupili jako otroka právě Norové. Takový člověk zažil, co je to Bůh, víra a náboženství. Jinými slovy: pokud se muslimům nelíbí naše vtipy v novinách, nám se zase nemusí líbit, že zrovna nevítají naše bílé misionáře fanfárami z Libuše.

Obávám se, že jsme se dopracovali chápání náboženství jako jakéhosi mezinárodního duchaprázdného metafyzického partajnictví. Do jisté míry jako kdybychom si to přáli. Srovnám-li to s ideologickým pozadím populárního Startreku, v němž je určitá, možná příliš popularizující, aplikace vzájemného respektu civilizací, kultur a věr, cítím někde mezi tím nějaký zlom (i ty kosmické pohádky jsou dnes již jen o bojích na život a na smrt mezi různými potvorami). Nepovažuji za kulturně zdravé, že vyslovit v dnešní elitní společnosti taková slova, jako je víra, náboženství, Bůh je skoro stejné jako se tam fortelně ubzdíti. S tím, jak papežství stoupá do metafyzičtějších poloh, pozoruji, že sílí útoky na církev katolickou a nakonec jakoukoliv.

Za současnými projevy odporu jistě nestojí jen dervišská citlivost, citovost a snadný přechod do transu, ale možná i uměle pěstěné vědomí sociální nedostatečnosti posilované mohutně nabubřelou reklamou evro-amerického blahobytnictví. Vzpomínám, jak nám coby studentům bylo líčeno "bahno kapitalizmu"; byl to obraz dokonale odkoukaný z evro-americké či spíše americké filmové produkce a šoubyznysu: nikdo nic nedělá, všichni se jen tak poflakují, peněz mají, že nevědí co s nimi, stále bourají obrovské bouráky, stále pochlastávají v nejlepších hotelích, intrikují a samozřejmě jsou trvale hypersexuální. Královský harém hadr. Je to skutečně závěrečné poselství Evro-Ameriky příštím civilizacím?

Můžeme křepčit slastí, jak u nás tato civilizovanost na dluh, kavalírství se štruplema, roste kosmickými rychlostmi. Když jsme chodili koncem sedmdesátých let pěšky po Maramureši, najednou jsme zjistili, že lidé tam bydlí v domech s podlahou z udusané hlíny. Pamatuji si takové domky ze čtyřicátých let z Valašska. Pokud v takových domech bydlí dnes Afghánci, Pákistánci, Indové nebo Bengálci, pak ten časový posuv není tak veliký, cca šedesát let. V médiích se o takových věcech nedoví člověk skoro nic. V těchto zemích nemají ponětí, že my tohle dobře známe, že jsme to také prožili. Místo aby média na obou stranách zprostředkovávala, vytvářejí informační šum. Kdo na tom má asi zájem?

Je tu ještě jeden fakt. Media vytvářejí jakýsi mediální (polo)svět, který se zdá být skutečnější a důležitější, než skutečnost, přitom má však velice krátkou životnost.
Kdo si pamatuje zprávy ze včerejška, z předvčerejška, z minulého týdne? Poločas rozpadu vědomí každé události bude tak asi 3 týdny. Kdo si dnes vzpomene na velkou vodu v Karlíně, na Troubky, na zemětřesení v Íránu, na hurikán alfa? Tragedie lidí mizejí z jeviště, z lidských vědomí, z lidských srdcí, a drží se jako klíšťata jen těch, které postihly. Kdo si vzpomene na čečenskou válku, na Tibet? Nepaměti do propasti padne (nejen) pustý darmochleb, ale mnohem rychleji poctivec, a nakonec všechno a vše.

Když začalo řádění ve Francii, vypadalo to na 3. světovou válku, téměř každý se ptal, "co s tím ti Frantíci udělají" - a přešlo to, jako každá hysterie, když ta druhá strana zachovala klid. Všechna naše média selhala, když neřekla, že článek vyšel 30. září loňského roku a že muslimské ambasády teprve za tři neděle (20. října 2005) intervenovaly u dánského parlamentu, jinými slovy hezky s křížkem po funuse. Teprve za sto dní po článku v dánských novinách (10. ledna 2006) karikatury přetiskli v Norsku a Saúdové teprve po čtrnácti dnech odvolávají z Norska svého vyslance. Až za čtyři měsíce (30. ledna 2006) požadují ozbrojenci u Evropské mise v Gaze omluvu. A ta přichází během čtyřiadvaceti hodin z Dánska. Stálo by za to zjistit přesně kde se co na Předním Východě za tak dlouhou dobu hnulo! To je přece událost za událostí.

Tady vůbec nejde o článek a o lidovou reakci a nespokojenost, o reakci zneuctěné víry, náboženství a proroka, tady jde o nepokoje, vyvolávané politiky, sto dní starý, zřejmě polozapomenutý článek je zneužit k něčemu docela jinému. Někdo se snaží z toho vytlouci co nejvíce geopolitického kapitálu. Že by si dělníci v kermánských železárnách čítali v dánských či norských novinách a pili k tomu absint, to ať mi nikdo nevykládá. Také nejprve velmi váhavě reagovaly diplomatické mise. Je to zcela jasně opět zneužívání náboženství k politickému byznysu. Globální krize? Stará bačkora. Zachovat klid tři až čtyři neděle a nepobíhat jako mravenci, když jim šťouchne do mraveniště! Především je nutno to politikům říci: je nám jasné, že platíte hecíře, abyste shrábli větší dividendy. Na jedno je ale třeba dát pozor, kdo koho platí!

Ukazuje se tu ale něco zcela jiného a nečekaného: evropská solidarita. Je vidět, že ty hádačky kolem toho, zda patříme k sobě od Gibraltaru až po Vorkutu a od Reykjavíku až po Groznyj, jsou opět jen politické mlžení a dezinformování. Polsko se sice například omluvilo, ale zkuste se podívat na polské webové stránky. Velice se to podobá vzájemné solidaritě obyčejných členů různých křesťanských církví za totality v Česku. Je ironií, že hlavní tíhu toho nese země, která byla a nejspíše ještě stále je jednou z nejtolerantnějších k asylantům a zajišťuje jim dokonce vzdělání v mateřském jazyce, jak jsem sám viděl. Země, kde se ze zákona domluvíte anglicky na všech úřadech a která vynakládá nemalé sumy na to, aby si zachovala mateřský jazyk.

Nakonec ještě jedna důležitá věc: respekt (řekli jsme si, že je to velmi problematické označení vztahu, tolerance je lepší, posvítil bych si na to, kdo tento pojem zavedl) versus svoboda slova. Svoboda slova je ještě problematičtější pojem. Především, nejde o svobodu slova, ale o svobodu výtvarného projevu, kde některé situace se velmi podobají karikaturám George Bushe, starým tak asi tři roky. Dokonce právě ty "nejchoulostivější", které "někdo neznámý" přidal k oněm původním. Všimněme si toho, že za totality byly "tolerovány" jen ty karikatury, které povolil partajní Olymp. Nanebevjetí předvoje vyvoleného národa dělnické třídy z toho čouhá jako sláma z bot. Všimněme si i formulace "kam až může svoboda slova jít" ... necítíte za tím jasnou choutku ze svobody slova udělat socialistickou svobodu slova? Že by se opakoval "Prezidentův vězeň"? Vždy existuje nejméně dvojí cenzura, jedna úřední, něco jako proslulá Hlavní správa tiskového dohledu, a druhá vnitřní. Záleží ovšem na nás, jak ji strukturujeme.

Jako školáci jsme četli asi ve 2. třídě takový článeček, jak se máme, než něco řekneme, sami sebe zeptat: Moje slovo, jsi pravdivé? Jsi?! A nakonec: jsi potřebné? Jistě, je to zredukováno na batolecí primitivizmus, ale funguje to, vycházíme z toho jako taktní lidé. Jen nevím, zda dvoutaktní nebo čtyřtaktní. Tím, jak kdo své svobody slova využívá, necharakterizuje jen toho, o kom mluví, ale i - a možná, že především - sebe sama. Jakékoliv hodnocení, souzení, posuzování toho druhého je záležitostí velice nebezpečnou pro samotného posuzovatele. Kristova rada: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni," je velice diplomatická. Ostatně: "Kdo sám svoboden, ten jinému zná svobodu vážiti každou, kdo druhé v otroctví jímá, sám jest otrok."

Je neobyčejně zajímavé, že nejrůznější skutečně antimuslimské články a spisy za poslední doby prošly bez zvláštních nepokojů a několik obrázků najednou někomu vadí, když už jsou téměř zapomenuty.

Další texty
Muhammadovy karikatury - respekt versus svoboda slova?
Proč jsem zveřejnil ty karikatury

 
Jak citovat tento textMáša, Jaromír Amadeus. Na východní frontě - zachovat klid a zhluboka dýchat [online]. Glosy.info, 10.únor 2006. [cit. 17.října 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/na-vychodni-fronte-zachovat-klid-a-zhluboka-dychat/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Muhammad karikatury. Mohamed karikatura. respekt. Hlas mučedníků.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
děkuji
Jan Vrobel (22.2.2006 22:34:15)
Děkuji za jeden z mála článků v dnešní době, jehož pointou je nás spojit, nikoli rozdělit.
Panu Schlemmerovi
Jan Hlaváč Pošta (17.2.2006 07:14:16)
Děkuji Vám za pochopení a vstřícnost.
Střet civilizací: Fundamentalistický islám a Západ
Jan Hlaváč Pošta (15.2.2006 09:30:26)
Tímto se hlásím k autorství níže uvedeného příspěvku, který je omylem uveden jako anonymní. Podávám ho znovu a prosím pana Schlemmera, aby laskavě smazal níže uvedený anonymní příspěvek.

Při posuzování dnešní situace je třeba podotknout, že se nejedná o nic nového, že jsme svědky nového kola střetu civilizací, tedy křesťanského Západu a islámského světa.

Tento boj trvá od dob proroka Mohameda a vzniku islámu. Islám, i když křesťanství přecházelo občas do protiútoku a vypůjčovalo si přitom mnoho z bojovného arzenálu Islámu ( např. v období křížových výprav do Palestiny a zvláště na pozdně středověkém Pyrenejském poloostrově), byl v tomto boji dlouho silnější, vytlačoval křesťanství z oblasti východního a jižního Středomoří, později i Balkánu a Černomoří. Mladší a bojovnější islám zpravidla vystupoval vůči křesťanství (ale i židovství, mazdaismu, manicheismu, hinduismu atd.)z pozic náboženské a kulturní nadřazenosti. Podle pravidel islámského válečnictví byly dobyté země obvykle vypleněny, zdatní dospělí muži byli odvlečeni do otroctví zvláště na galeje, sličné mladé ženy a dívky odvlečeny do harémů, mladí chlapci byli klestěni a stávali se z nich harémoví sluhové nebo byli podrobeni důsledné převýchově v islámském duchu a stávali se z nich příslušníci elitních vojenských útvarů (např. turečtí janičáři). Málo kdo asi dnes už ví, že tento osud potkal naši Moravu v době ne zas tak vzdálené -v roce 1663-, kdy byla vypleněna Turky a jejich spojenci krymskými Tatary. Vítězství křesťanů nad Turky u Vídně v roce 1683 zachránilo Střední Evropu od tohoto osudu. Na pobřeží Středomoří a později i Atlantického oceánu však představovalo muslimské pirátství a s ním spojené loupení a odvlékání lidí do otroctví metlu ještě v 19. století a bylo i prvotním podnětem pro francouzskou kolonizaci oblasti Maghrebu.
http://en.wikipedia.org/wiki/Barbary_pirates

Díky technicko-organizační převaze Západu přestal být islámský svět v 19. století pro Evropu rovnocenným soupeřem. Islámský svět byl postupně kolonizován evropskými zeměmi –Španělskem, Portugalskem, Ruskem, Nizozemím, Francií, Rakousko-Uherskem a Itálií. I formálně samostatné islámské země jako Turecko, Írán, Afghánistán, Saudská Arábie a Jemen se ocitli v závislém postavení na evropských mocnostech, zvláště na Velké Británii. Tento stav podřízení islámu evropským mocnostem vrcholil zhruba v letech 1850-1950.

Pak však došlo k obratu. Obrat v postavení islámských zemí nastal hlavně v souvislosti s vnitropolitickým vývojem evropských zemích, kde se postupně prosazovaly zásady demokratického právního státu, se kterým byl tradiční kolonialismus evropských mocností v příkrém rozporu, jak dokazuje britská vnitropolitická výměna názorů o „imperialismu“, ke které došlo na přelomu 19. A 20. století, do které zasáhli i takoví významní myslitelé, jakými byli Herbert Spencer či Benjamin Kidd. Období soupeření dvou světových velmocí po 2. světové válce bylo velice výhodné pro upevnění nezávislosti zemí nacházejících se v meziprostoru mezi USA a SSSR, kde se především díky podpoře SSSR upevňovaly diktátorské režimy, které si pak ovšem počínaly často nezávisle a vnitropoliticky i na mezinárodní scéně velmi neurvale jako např. režim mladého libyjského Kaddáfího.

V prostoru mezi dvěma supervelmocemi pak mohlo dojít v roce 1979 k vítězství islámské revoluce v Íránu. Radikální islám tehdy přestal být považován za záležitost notorických tmářů v těch nejzaostalejších zemích světa odtržených od reality, které není třeba brát vážně. Prokázal svoji životaschopnost a stal se státní doktrínou dosti významného státu, který předtím prodělával období poměrně úspěšné modernizace. Hodnoty islámu prokazují dnes všude ve světě svoji životaschopnost včetně komunit početných islámských přistěhovalců v západní Evropě. Představují nyní svým způsobem alternativu k hodnotám západní sekularizované postkřesťanské společnosti. V této souvislosti je třeba podotknout, že soudobý vzestup islámu probíhá na pozadí faktorů, které jej podporují. Tím mám na mysli1)ekonomický vzestup islámského světa v souvislosti s těžbou zvláště ropy a zemního plynu, neboť ložiska těchto důležitých surovin se nacházejí ponejvíce v islámských zemích a zbytek světa je na nich závislý a 2) (stále ještě) poměrně růst obyvatelstva (zvláště některých) islámských zemí, který zvyšuje jeho podíl na světovém obyvatelstvu představující značný vystěhovalecký potenciál nemluvě již o sociálně-ekonomickém napětí, které to v muslimských zemích vyvolává.

To, čehož jsme nyní svědky, je přechod radikálního fundamentalistického islámu do ofenzívy proti zbytku světa se zvláštním zřetelem k vyspělým a bohatým (a také „bezbožným“) západním zemím. Akční rádius bojovného fundamentalismu, je vcelku znám a jeho činy jsou odhadnutelné, neboť samo učení je zhruba od 12. století ve své převažující sunnitské podobě více méně neměnné. O jeho bojovných představitelích je možno říci to staré známé, že se ničemu nenaučili (To znamená: nechtěli se naučit) a také nic nezapomněli. O tom, co od nich můžeme očekávat, o tom nám dávají dějiny dost příkladů. To co se děje nyní, kdy dochází k projevům bezbřehého násilí, k vraždám a únosům lidí, je s tím v souladu.

Otázkou je, jak čelit militantním islámským tendencím, které se začaly v Evropě projevovat. Evropa má své staré křesťanské zásady, jako např. :“Ty po mně kamenem, já po tobě chlebem či „udeří-li tě někdo do tváře, nastav mu druhou“. Osobně bych se však spíše přiklonil k tomu starému českému selskému rčení: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“či k zásadě: na hrubý pytel hrubá záplata. Evropané (a vůbec všichni představitelé evropské civilizace ve světě) by se měli vždy slušně chovat vůči těm muslimům, kteří jsou ochotni chovat se k nim tolerantně jako rovný k rovnému a odmítají násilí. Proti směrům v islámu hlásajícím výlučnost a nadřazenost islámu ve spojení s bezbřehým násilím, je třeba použít účinných přiměřených prostředků. O to se konec konců snaží i nynější americký prezident Bush.

.



Upravil/-a Jan Hlaváč 15.2.2006 09:52:04.
Důvod: doplnění
Příspěvek byl smazán
Anonym (15.2.2006 09:21:03)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 15.2.2006 16:27:00.
Důvod: Smazáno na žádost pana Hlaváče.

Přidat komentář