Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
15.prosince 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Náboženství jako klasifikace - Zuzana Marie Kostićová

Publikován 10.února 2005, text čítá cca 3846 slov. 8178 přečtení  |  9 reakcí

Co je to náboženství? Je velmi příznačné, že si tuto otázku začaly kulturní elity pokládat teprve před několika sty lety. Přitom náboženství existuje, pokud víme, odnepaměti. Jediná kultura bez náboženství, řekl by současný sociolog, je ta naše, západní, sekularizovaná.

Snaha vysvětlit, nebo lépe "odvysvětlit" (angličtina pro to má krásný výraz "explain away", který by se dal pro naše potřeby přeložit jako "vysvětlit (problém) a tím ho smést ze stolu") náboženství se zpočátku pokoušela přijít na kloub jeho vzniku. Vědci se domnívali, že porozumí-li motivaci, která vedla člověka k "vynalezení" tohoto fenoménu, porozumí jevu samému a "odvysvětlí ho", to znamená, že už nadále nebudou muset přikládat váhu zjevně nesmyslným otázkám po existenci Boha, bohů či nadpřirozených bytostí.

Takto pojatému náboženství předcházel významný zlom, jenž proběhl v elitních myslitelských kruzích během novověku a jenž poznenáhlu pronikl do lidové kultury. Zatímco první průkopníci nově pojaté vědy nezávislé na náboženství, jako byl Bacon nebo Galileo, prováděli své pokusy a psali své spisy, zejména venkovské obyvatelstvo západní Evropy vzývalo světce, uctívalo relikvie a pořádalo masopusty, obracelo se na čarodějnice s drobnými problémy týkajícími se zdraví, dobytka a ochrany před zlými silami a nosilo amulety a škapulíře. Lokální rozdíly nehrály významnou roli: Slovanský rolník se obával rusalek nebo upírů, vyprávěl svým dětem příběhy o divoženkách a na Štědrý večer posílal své dcery nahlížet do děr v ledu. Španělský rolník skládal sliby věrnosti světcům, pokud ho ochrání před nálety kobylek, suchem nebo neúrodou. Oba nicméně pevně věřili v nadpřirozené síly, jimiž byli nadáni světci, démoni, víly nebo hejkalové.

To se mělo změnit. V době, kdy existence nadpřirozených obyvatel lesů a hor byla něčím samozřejmým a pohádka o svatém Jiřím a draku nebyla pohádkou, označovalo slovo "pověra" (superstitio, superstition, supersticion) mimokřesťanská náboženství, v jižní Evropě zejména islám a pro koloniální velmoci i náboženské systémy dobytých národů v Americe či Africe. Posléze se ale začalo výrazu "pověra" používat ve stejném smyslu jako dnes - označoval pak nesmyslné báchorky, dobré sotva na strašení malých dětí. Z kultury elit přešel postupně tento náhled na lidové náboženství do širšího povědomí a rusalky, vodníci a mocní, kobylky zahánějící světci vyklidili pole.

Dnes se nám zdá naprosto přirozené a samozřejmé, že voda není obývaná vodními vilami či vodníky. Nicméně naše kultura prošla od té doby, co se víly staly pověrou, ještě další přeměnou: Urbanizací, sekularizací, industrializací. Je poněkud podivné věřit dnes v ochránkyně studánek, když běžná lidská zkušenost s vodou nezná studánky ani prameny, rybníky ani studny, na jejichž existenci často závisela celá vesnice, ale neosobní proud, jenž vytéká z kohoutku po zvednutí chromové páčky. Drobné rozdíly v chuti a teplotě v závislosti na vodním zdroji, vodárně a kvalitě potrubí, to je veškerá individuální charakteristika, kterou se vyznačují dvě skleničky naplněné vodou z různých kohoutků. A podobné je to s ohněm, který ve věku ústředního topení a elektrických sporáků potkáme maximálně na knotu svíčky nebo při spalování listí v zahradě. Půdu, pro některé národy nejposvátnější z posvátných věcí, obdělává dnes mizivé procento obyvatel, a i ti tak činí za pomoci traktoru a kombajnů, dávno ne s pluhem, který přeci jen člověka přiblížil zemi více. Nebe, nepochopitelné sídlo tajemných sil, obyvatelé velkých měst sotva vidí v úzké výseči mezi vysokými domy, kam nemají důvod hledět, a jeho ničivé síly jsou suše popsány každý večer v předpovědi počasí. Tak lze pokračovat dál. Svět, který vidíme dnes, se velice liší od světa, na nějž hleděli naši prapradědové a praprababičky. Jídlo se složitě neloví ani nechová či nepěstuje, ale nachází se v supermarketech nedaleko od bytu. Zvířata nejsou nebezpeční protivníci či těžko zvladatelní sluhové, ale nadýchaní psíci s dečkami nebo rozmazlované kočičky, v nejhorším případě potkani přenášející nemoci, co se večer ochomýtají kolem popelnic a město není schopné zařídit deratizaci, nebo obtížní holubi, kteří znečišťují sochy na Staroměstském náměstí.

Tohle všechno delimituje pohled na svět, kterým se vyznačuje postmoderní člověk. Oči, jimiž hleděli na věci kolem sebe naši předkové (nebo jak na něj dodnes hledí například národy třetího světa), jsou nám těžko dostupné. Abychom pochopili jejich svět, musíme používat nám dostupná schémata a metafory, které nicméně celou interpretaci poněkud posouvají ve významu. A cizí náboženství je nejtěžší na pochopení. Hlavně proto, dodal by odkojenec novověkého positivismu, že sami už žádné nemáme. Náboženství samo, nejen jeho "naivní" podoby, se stalo pověrou.

A právě v okamžiku, kdy se tak stalo, položili si první myslitelé onu otázku, co to vlastně náboženství je. Všichni přece vidíme, že rusalky neexistují. Nikdo nikdy žádnou nepotkal. Všechny reference o nich jsou snadno vyvratitelné. Žádný experiment jejich existenci neprokázal. Jak je tedy možné, že v ně někdo věří? A Bůh, největší ze všech podvodů, je komplex jevů snadno pochopitelných zcela jinak. Hrom a blesk, starý Perun, co je to jiného než elektřina a meteorologie. Láska, krásná Afrodita, trocha biologie, feromony a pohlavní pudy, špetka psychologie. Velký Bůh, Otec a Stvořitel všeho - nepochopení přírodních procesů, evoluce, Velký třesk, náhoda. Čas, dobrá, dodnes mu vlastně zcela nerozumíme, ale však se jednou najde někdo, kdo nás přivede na správnou stopu. Stvoření člověka z prachu země - inu, Darwin si s tím poradil, možná v tom má ještě pár děr, ale ty jsou přece arbitrární, v zásadě to funguje a dává to dobrý smysl.

Velice snadno se tedy nabídla odpověď na náboženský otazník: Vždyť je to jen špatné pochopení množství přírodních, fyzikálních, chemických a biologických jevů! Positivismus proklamoval svou doktrínu tří stadií. Freud prohlásil náboženství za přání vedené strachem před smrtí, jež bylo otcem myšlenky, a za neurózu. Marx v něm viděl skvělý nástroj na manipulaci s lidmi a vybájenou útěchu. Jak vzniklo? Jako únik, špatné pochopení. Jako omyl. Jako tajenka společenských funkcí a nositel soudržnosti kmene. Jako sofistikovaná verze lidové tradice a pokus o zaznamenání "historie". Jako podvod. Tylorův "první filosof" si položil poprvé otázku, co znamená svět kolem něho, čím je řízen, jak to, že se nezhroutí. Odpovědí - bylo náboženství.

Naivita těchto výkladových principů se zjevila záhy, když se vědou o náboženství začalo soustavně a dlouhodobě zabývat větší množství specialistů. Ukázalo se, že držíme-li si tyto staré pohledy na náboženství, dostáváme se k podivným závěrům, v nichž sice máme teoreticky jasno v původní motivaci a ve funkcích, ale sám obsah konkrétních náboženských podob se překrucuje a rozmazává do chaotických, ba fraktálních podrobností, jež nedávají žádný smysl. Jak dlouho lze držet teorie, podle nichž se lidstvo dvě stě tisíc let strašlivě mýlí a my jsme nyní přišli na tu opravdovou skutečnost?

Poslední ránu zasadila této fázi postmoderna se svým zpochybněním všech tvrdých a nehybných pravd. Evolucionistický, positivistický a redukující pohled na náboženství se sám zařadil do trojstupu pověr. Evropa počala dítě se Schopenhauerovými spisy a porodila zájem o náboženství Indie a dálného Východu. Nové světy, které se otevřely, smazaly poslední Freudy a Durkheimy vědeckého světa. Darwinistické a redukcionistické teorie náboženství sice zůstávají jako residuum v lidové kultuře, ale to jen tam, kam dosud nedospěla postmoderna se svými vonnými tyčinkami, reinterpretovanými symboly, drogovou subkulturou a naivními verzemi buddhismu a esoterických východních nauk.

Není pochyb, že zde došlo k veliké změně paradigmat a že jsme už několik set let svědky zrodu nového helénismu, jenž se snaží oživit staré vyčpělé struktury náboženství vytvořeného jinou kulturou pro jiné životní podmínky novým svěžím větrem, jemuž sám v zásadě příliš nerozumí. Je ale zbytečné vyžadovat přísnou vědeckou či autochthonní interpretaci buddhismu či hinduismu, která by nahradila dosavadní většinovou libovůli. Nejde o misijní tažení, které by mělo za úkol reprodukovat východní náboženství v západní kultuře, ale o dobrovolné nasávání, jež hledá odpovědi na otázky, které zaměstnávají současného západního člověka. Hledání Něčeho, neosobního posvátna vytvářejícího řád světa, odpovědi na hrůzné thanatofobické sny člověka vychovaného bez víry v posmrtný život. Hledání legitimace hodnot, jež se odmítnutím křesťanství ocitly ve vzduchoprázdnu. Hledání alternativních zdrojů léčení nebo mystických zážitků. A hledání naplnění a úzké komunity ve věku formálního anonymního života, polorozpadlých rodin a sociálních sítí.

  >> Následující: 2. část >>

Související texty na Glosách

Náboženství novou perspektivou
Kultura smrti
Zuzana Marie Kostićová - O autorovi Autorka je religionistka.
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Náboženství jako klasifikace [online]. Glosy.info, 10.únor 2005. [cit. 15.prosince 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/nabozenstvi-jako-klasifikace/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
náboženství. vědy. Bůh. atheismus. lidová kultura. pověry. postmoderna.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Anonym (27.12.2007 11:54:41)
Jirka Prochazka: Dovolím si připomenout, že zlaté pravidlo najdeme v kanonických spisech všech náboženství, je opravdu univerzální, ale to se nevylučuje s tím, co říká Jirka Procházka, je to jen doplnění...

Připomínku mám ke druhému odstavci. Opravdu jsem přesvědčen, že nepotřebujeme žádný "objekt víry". Co je objekt neboli předmět? Je snad Bůh něco, co je "vmeteno přede" mne? Je to nějaká překážka, jíž mám překonat? Víra v Boha může mít protějšek, partnera. Je totiž vztahem. Myslím, když J. P. má někoho osobně rád, třeba svou partnerku, že o ní neřekne, že je "předmětem" jeho důvěry nebo lásky.

Není každá víra založena na "agnosticismu"? Je-li Bůh opravdu transcendentní, není prostě dostupný. Nevíme o něm. Jen věříme. Jsme agnostiky (nejsme gnostiky), ale věříme o něm, že je a že je takový a onaký a věříme v něj, tj. důvěřujeme mu a spoléháme na něj.

Je křesťanství opravdu založeno na historické události? Obávám se, že to vychází z lidového pojetí historie, podle něhož historií je vše, co se odehrálo v minulosti. V skutečnosti je historií jen to, co je o minulosti zaznamenáno. Historickým dokumentem je soudobý nepředpojatý záznam. Nic takového o Ježíši Kristu nemáme. První převyprávění běhu jeho života a jeho slov je z doby tak kolem 30 let po jeho (pozemském) životě, je to Markovo evangelium, které není od očitého svědka a ještě navíc jeho autor vyznává evangeliem svou víru. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, musíme se smířit, že Ježíšův život není historický. Víra se opírá o zvěstování, o svědectví, ne o historickou událost.

Obávám se, že je martné se dovolávat Štěpána, a pokud přece, musel bych se naléhavě ptát Jirky Procházky: Vidíte nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží? Klid svědomí určitě všichni potřebujeme, věřit můžeme a věříme, ale neměli bychom si o své víře namlouvat kdoví co.
Soli Deo Gloria
Jirka Prochazka (27.4.2006 00:22:28)
Reakce na Martinův příspěvek: odkud se vzalo pravidlo ktere nazýváte "reciproční altruismus"? Toto "zlaté pravidlo" se dostalo do naší evropské kultury z Bible - v kontextu Kázání na hoře (Matouš 5-7) řekl Kristus: "Jak byste chtìli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci." Tam se "Vyskytuje ve výše načrtnutých konceptech Bůh"; Zákon o kterém Ježíš mluvil je zákon daný Izraelitům na hoře Sinai a zapsaný v prvních pěti knihách Bible, Proroci jsou třetí třetina Starého zákona (Izajáš až Malachiáš). At chceme nebo nechceme, naše kultura je skrz naskrz prosycená křestanstvím.

Jenom malé zamyšlení k obecnému tématu víry: pokud tomu dobře rozumím, Zuzanina hlavní myšlenka je v tom, že víra je možná i v postmoderní době, i když nepotřebujeme žádný objekt víry (hejkaly, kvězdy, Boha). Stojí takový agnosticizmus za to? Křestanství je víra založená na historické události, lidé po staletí umírali a stále umírají za to, že věří v Boha který chodil mezi námi, jedl náš chleba a trpěl za naše hříchy. Když kamenovali Štěpána, neříkal "mám vysoce emotivní pocit souznění s nadpřirozenem". On volal "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží". Víra založená na historické pravdě smrti a zmrtvýchvstání Krista dávala a dává smysl lidem po celém světě už po dva tisíce let. Opravdu jsme se vnitřně tak změnili že nepotřebujeme odpuštění a klid svědomí, nebo se potýkáme se stejnými životními problémz jako lidé na začátku prvního tisíciletí?
Martin Schlemmer Pošta (7.12.2005 21:06:45)
Dobrý den, Pavle,
díky za reakci. Pojem "západní společnost" je velmi vágní. Mluvíte o dnešní společnosti nebo o společnosti celého 20.století? O městské francouzské vrstvě? O původním frankofonním obyvatelstvu nebo o imigrantech? O venkovské britské vrstvě? O konzervativní aristokracii nebo malých farmářích? O střední vrstvě v USA? Na východě nebo na jihu? Atd. Takže s vámi souhlasím - žádný rozumný sociolog by netvrdil o západní společnosti, že je sekularizovaná - žádný rozumný sociolog by totiž nemluvil o "západní společnosti".
Podle čeho definujeme sekularizovanou společnost? Je jasné, že se nejedná o binární stav, nýbrž o spojitou veličinu. Zkusme si položit otázky: Čím legitimuje stát svou existenci? Čím legitimují vládnoucí elity svou moc? Zajisté tušíte, kam mířím - stát legitimuje svou existenci z historicko-jazykově-nacionálního komplexu, nikoliv od Boha. Vládnoucí elita odvozuje legitimitu své (časově omezené) moci z lidu, který ji zvolil.
Z čeho odvozují lidé své hodnoty? Třeba to, čemu říkáme "slušné chování"? Své chování v krizových situacích? Dobročinnost? Nechci příliš generalizovat, ale tuším, že "slušné chování" lze označit za spontánní, společností vynucovanou konvenci; dobročinnost lze zase z velké části vztáhnout k něčemu, čemu říkám "reciproční altruismus" - aneb "chovám se tak, jak bych chtěl, aby se ke mně chovali druzí".
Z čeho lidé odvozují své nadání a vlohy? Pravděpodobně by většina z nás řekla, že se jedná o kombinaci vhodné genetické dispozice a podnětného vlivu okolí.
Atd.
Vyskytuje se ve výše načrtnutých konceptech Bůh? Já ho tam nikde nevidím. Celý život, všechny hodnoty dnešní člověk může prožít bez Boha a bez víry, vše "lze" legitimovat racionálně. Takže proč je tvrzení o sekulárnosti dnešní společnosti podle vás tak mimo?
Třeba to vidím chybně. Budu rád, když mne seznámíte s dnešními sociologickými koncepty (ne, Durkheim ani Weber se tam nepočítají ;-).

P.S.: Drzý tón, jak jej předvádíte, je vítán. :)
PaVlk
Anonym (6.12.2005 16:59:24)
Největší chybou je soudit obal a ne to co je uvnitř, nicméně zde je možné udělat výjimku. Již první odstavec textu velice zaráží a oslabuje motivaci pokračovat dále ve čtení. Totiž: Podle mého názoru žádný současný sociolog, který je aspoň trochu rozumný, nebude tvrdit o západní společnosti, že je sekularizovaná. Dobře si totiž uvědomuje, že podoby posvátného jsou v různém čase a prostoru velice rozmanité mají podoby často latentní a skryté, přecházejí v jiné formy posvátného. Sekularizovaná společnost západu je vystavena v dnešní sociologii značné vzrůstající kritice. Pro mnohé je stejnou utopií jako společnost beztřídní.
Dále mne můžete obvinit že znovu vytrhávám slova z kontextu - jedná se o první větu v poslední reakci na panu Mášu. Píšete, že víra je jenom jedna z podob náboženství což ve mně vyvolává pocit, že píšete aniž by jste reflektovala(neříkám, že neznala!) klasiky zabívající se tímto tématem. Významný myslitel společenských věd Emil Durkheim se ve svých ,,Elementárních formách náboženského života,, zabývá problematikou definice náboženství. Dochází k závěru, že jedním z kritérií rozlišení náboženství jsou pojmy posvátného a profánního(tohoto rozlišení jste si určitě vědoma - neboť používáte pojem sekularizace) - univerzálních protikladů věcí a jevů, které prostupují lidské vědomí. A je to právě víra, která určuje co je posvátné a co profánní. Víra je pak nezbytnou součástí náboženství, neboť odděluje posvátné od profánního, umožňuje náboženské chování.
Dále rozlišujete víru a vědění, což je správný krok pokud uvažujete o definici náboženství jako o víře v nadpřirozeno.(což je nedostatečné) Máte pravdu v tom, že Germáni věděli a pozdní křesťané zřejmě věřili - ano tento paradox zanesly až přírodní vědy, které definovaly přirozený řád a striktní determinismus, aby následně vydělily to nadpřirozené, které se přirozenému řádu vědy vzpírá - jestli v této části uvažujete stejně nezbývá než souhlasit. Snad se jeden z nás mýlí - slibuji, že po přednášce, která mne nyní čeká si text přečtu již celý. Teď už musím běžet :D
Omluvte můj poněkud drzý tón - patřím kté generaci :D
Student FSV UK

Přidat komentář