Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
6.prosince 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Náboženství jako klasifikace - Zuzana Marie Kostićová

Publikován 10.února 2005, text čítá cca 3846 slov. 8178 přečtení  |  9 reakcí

Proces oživování současné kultury se sám stává odpovědí na otázku, co je náboženství. Náboženství je především něco, bez čeho nelze existovat, modus výkladu světa. Volba náhledu na vodu jako na nadpřirozený živel nebo jako na chemickou sloučeninu je otázkou náboženství. Voda zůstává táž - důležitá je naše percepce. Sama voda není ničím. Bez výkladu, bez náhledu či nahlédnutí, jak by řekl Husserl, pro nás nic neexistuje. Lidská kultura je postavená na lidském vidění světa. A veškeré vidění je interpretace. Už jazyk, jímž o tomto světě mluvíme, je interpretace. Množství výrazů, jež máme pro popsání předmětu, vypovídá o důležitosti, jakou má předmět pro naši kulturu. Například, v češtině existují výrazy "strýc" a "teta". V srbštině existuje na jejich místě celá škála označení, která rozlišuje strýce z matčiny a otcovy strany, strýce vlastního a strýce přiženěného. Jazyk nezobrazuje věci samy, ale vidění světa, jež reprodukuje. Sama bytost, totiž strýc, je na něm nezávislá ve fyzickém smyslu - ale fyzický smysl je pro kulturu irelevantní. Co není v jazyce či co není v náhledu světa, to není. Tak, jako před tisíci lety nebyla elektřina, tak, jako dnes nejsou duchové.

Nejde samozřejmě jen o pouhé porozumění a "odvysvětlení" věcí kolem nás. Náboženství je dynamická struktura. Je nevzniklé ve smyslu Tylorova prvního filosofa. Je však vzniklé ve smyslu substruktury, biologických dispozic. Nálevník, nesmírně jednoduchá bytost, sotva rozlišuje mezi sebou a světem. Zde není žádné "náboženství" možné, alespoň ne ve smyslu, v jakém mu rozumíme my, totiž ve smyslu komplexního proměnlivého systému světonázorů a přesvědčení - a přece je zde něco, co se náboženství podobá: I nálevník nějakou formou percipuje, orientuje se ve světě, jenž mu splývá s vlastním já.

U člověka může k podobnému zážitku dojít například pod vlivem silných halucinogenních drog. Svět se stává mnou, nebo se celé Já vyprazdňuje a mizí, stává se světem. Ale i tak klasifikace existuje dál, bez ní nemůže žádná bytost existovat. Okolí i Já samo by se proměnilo v nekonečný naprostý chaos, nepopsatelnou změť, zrnění na televizní obrazovce, v němž se není možné orientovat a v němž zbývá jen naprostý základ, různě modifikovaný pocit libosti a nelibosti. I člověk, jenž požil LSD, klasifikuje. Je to klasifikace libovolná či náhodná, trvale se měnící, postavená na specifické logice, která se sama neustále mění a skrz níž lze chvílemi nahlédnout do světa zcela prostého rozřazování. Ale je to stále klasifikace.

Není náhodou, že zážitky s halucinogeny jsou důležitou součástí některých náboženských kultur a hlavně jejich obřadů, často iniciačních. Člověk je tak vržen do jakési Turnerovy liminarity, do místa, kde se bortí veškerý dosavadní řád, kde zbývá jen propast Chaosu, o níž mluvili antičtí Řekové. Návrat do světa je návratem zpět do příslušné kulturní klasifikace, ale chaos je v ní dál nedílně obsažen jako antiteze. Povšimněme si mýtů o stvoření nebo o kulturních hrdinech nejrůznějších národů. Chaos je významným místem, odkud tryská veškerý Řád, kterým je kultura.

Zážitek chaosu je pak významným prvkem, jenž umožňuje lépe pochopit omezenost kultury a obdařuje člověka mocí ji upravovat, byť jen pro sebe, byť jen drobnou modifikací soukromé interpretace. Mistři chaosu, kteří nahlédli kulturu jako vyvřelinu z Nicoty, kteří dokáží porozumět jejím relativním strukturám aniž by ji odmítli, jsou pak Mudrci té které kultury. V různých případech dopadá tato interpretace různě - buddhisté dosahují nirvány, kdy zanikne touha, zanikne májá a zanikne lidské Já. Jinde se tradiční mudrc dostane do prostoru, z něhož dali lidem kulturu bohové, a pochopí, jak významná je klasifikace, kterou lidem nadělili a jak nemožná je existence bez ní. Postmoderní houbový nadšenec se zřítí do poznání, jak relativní jsou všechny pravdy, pod nimiž stojí bezedná propast plná nejrůznějších možných vidění světa. Vzhledem k individualismu současné kultury si z toho v zásadě vybere, co se mu hodí. Na tom není nicméně nic špatného - naše kultura je utvářená právě takto individuálními, jedinečnými vizemi, jež se propojují ve veřejném prostoru.

Náboženství je tedy podkladem, který umožňuje kultuře existenci a který buduje strukturu na substruktuře vytvořené biologickými předpoklady. Kde začíná a kde končí náboženství, co je náboženství a co už je pouhý parciální světonázor? Takto nelze zobecňovat. V každé kultuře má tento fenomén jinou podobu. Někde neexistuje událost či předmět, které by všeobecný výkladový princip zcela míjel. V takových systémech nebývá náboženství reflektované a obvykle pro něho neexistuje ani slovo. Je naprosto samozřejmé. V jiných systémech existují dokonalé přesné a vypracované theologické definice. Jinde, jako v naší kultuře, se naprosto radikálně odmítá náboženskost naší zkušenosti. I to je samozřejmě jen otázka interpretace, vždyť nám na pozadí rezonuje stará rovnice, podle níž náboženství je pověra, pověru jsme odmítli, tedy nemůžeme být náboženští. Sám novověký atheismus je ale náboženství, i to, čím dýchá postmoderní atheistická civilizace.

Výraz atheismus tu nakonec snad není na místě - možná se lépe hodí "sekularismus", jelikož neimplikuje tak přímo neexistenci boha. Vždyť v současné kultuře je místo i pro boha, i v té její většinové části, jež se nehlásí k žádné theistické tradici - jenže význam a role boha v životě člověka jsou velmi omezené. Bůh není nebo není významný, lze se k němu snad dostat pomocí mystických zážitků, ale sám obvykle do světa nezasahuje (jsou samozřejmě hnutí, kde je tomu právě naopak, ale troufám si tvrdit, že jsou menšinová). Snad je to vlivem východních netheistických nauk. Snad je to tím, že theismus po Gulagu a po Osvětimi je dnes těžko obhajitelný (ač nikoli neobhajitelný, o čemž svědčí existence současného křesťanství nebo judaismu). Možná i tím, že přímý kontakt s přírodou a zákony, které se v ní domníváme vidět, postupně mizí, a s ním i ponětí o Hybateli a Dárci smyslu, který ve světě působí každou milisekundu, aby se běžící organický systém nezhroutil. Pojetí Řádu je stále abstraktnější a podobá se spíše, vzhledem k další stále narůstající každodenní zkušenosti postmoderního člověka, počítačovému programu. Někde existuje neosobní Architekt, který celý systém vygeneroval, řídící program stavící na jednoduchém neměnném zadání, operační systém, na jehož rozkaz všechno běží. Pomocí mystického zážitku je možné ho dosáhnout, ale pro standardní způsob života o něm není nutné vůbec ani vědět.

Neustálá změna, tak by se dalo náboženství charakterizovat rovněž. Někde dynamičtější, někde pozvolná. Změna, jíž se původně vydělilo, poznenáhlu a postupně, z geneticky daných interpretací světa, jimiž se vyznačují jiné živé bytosti. Lze mluvit v případě zvířat, například vyšších primátů, o náboženství? Přesto, že se kloním k názoru, že snad i ano, lze jen těžko vést tvrdou linii mezi genetikou a kulturou. Vždyť kdy ještě člověk vyráběl nástroje instinktivně, tak jako šimpanz, když si uzpůsobuje slámku pro lov termitů, a kdy již přesně věděl co dělá a byl schopen i nejrůznějších volních modifikací? Těžko říci. Jedno je jisté, náboženství nevzniklo ve vzduchoprázdnu ale vyvinulo se a vydělilo. Neexistoval žádný "prvotní filosof".

Samozřejmě jsou zde další součásti náboženství, jež nelze tak snadno shrnout pod škatulku "interpretace světa". Rituály, narativní součásti neteleologické povahy, emotivní působení, extatika a tak dále. I ony však tkví ve struktuře, přestože změní-li se struktura, nemusí se nutně změnit ony (leč často se mění jejich interpretace). Nesmírně významnou součástí náboženství je však legitimace hodnot (nikoli ony samy, jak je vidět dnes - postmoderna pracuje s křesťanskými hodnotami, aniž by pro ně dále držela křesťanské ospravedlnění).

Tedy neexistuje nic takového, jako je kultura bez náboženství, a není možné ho "odvysvětlit" - samo vysvětlení, jemuž je podrobujeme, i jeho předchůdná analýza, jsou obrovsky podmíněné vlastní náboženskou kulturou badatele. Religionistika se tedy potýká se stejným problémem jako antropologie - jednoduše nelze být skutečně objektivní. Leč lze se velice přiblížit objektivitě (zde možné pouze skrz hermeneutiku, jelikož náboženství není žádná "věc"), uvědomíme-li si vlastní zaujatost. Stejnou zaujatost, která se nám dnes velmi snadno kritizuje na průkopnících teorie o náboženství, kteří se, sami atheisté, snažili se náboženství "zbavit" tím, že ho redukovali na funkce a motivace.

Náboženství nicméně sensu stricto funkcí není - je podkladem, na jehož bázi jsou jakékoli funkce umožněny, klasifikací, bez níž by se svět stal nepochopitelnou změtí, strukturou, která vytváří vidění světa. Významnou součástí této struktury je zejména interpretace věcí, osob a událostí v intencích posvátné- profánní, legitimace hodnot a vystavění formy styku mezi lidmi a jinými obyvateli světa (zvířaty, rostlinami, bohy, předměty atd.), jež se může odbývat rituální formou.

Nicméně nelze hledat náboženství v konkrétní podobě struktury (jak se často děje: "náboženství je, když" - je Bůh, něco se uctívá atd.), náboženství je sama existence libovolné klasifikace umožňující prvotní orientaci ve světě.

 << Předchozí: 1. část <<

Související texty na Glosách

Náboženství novou perspektivou
Kultura smrti
Zuzana Marie Kostićová - O autorovi Autorka je religionistka.
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Náboženství jako klasifikace [online]. Glosy.info, 10.únor 2005. [cit. 6.prosince 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/nabozenstvi-jako-klasifikace/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
náboženství. vědy. Bůh. atheismus. lidová kultura. pověry. postmoderna.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Anonym (27.12.2007 11:54:41)
Jirka Prochazka: Dovolím si připomenout, že zlaté pravidlo najdeme v kanonických spisech všech náboženství, je opravdu univerzální, ale to se nevylučuje s tím, co říká Jirka Procházka, je to jen doplnění...

Připomínku mám ke druhému odstavci. Opravdu jsem přesvědčen, že nepotřebujeme žádný "objekt víry". Co je objekt neboli předmět? Je snad Bůh něco, co je "vmeteno přede" mne? Je to nějaká překážka, jíž mám překonat? Víra v Boha může mít protějšek, partnera. Je totiž vztahem. Myslím, když J. P. má někoho osobně rád, třeba svou partnerku, že o ní neřekne, že je "předmětem" jeho důvěry nebo lásky.

Není každá víra založena na "agnosticismu"? Je-li Bůh opravdu transcendentní, není prostě dostupný. Nevíme o něm. Jen věříme. Jsme agnostiky (nejsme gnostiky), ale věříme o něm, že je a že je takový a onaký a věříme v něj, tj. důvěřujeme mu a spoléháme na něj.

Je křesťanství opravdu založeno na historické události? Obávám se, že to vychází z lidového pojetí historie, podle něhož historií je vše, co se odehrálo v minulosti. V skutečnosti je historií jen to, co je o minulosti zaznamenáno. Historickým dokumentem je soudobý nepředpojatý záznam. Nic takového o Ježíši Kristu nemáme. První převyprávění běhu jeho života a jeho slov je z doby tak kolem 30 let po jeho (pozemském) životě, je to Markovo evangelium, které není od očitého svědka a ještě navíc jeho autor vyznává evangeliem svou víru. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, musíme se smířit, že Ježíšův život není historický. Víra se opírá o zvěstování, o svědectví, ne o historickou událost.

Obávám se, že je martné se dovolávat Štěpána, a pokud přece, musel bych se naléhavě ptát Jirky Procházky: Vidíte nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží? Klid svědomí určitě všichni potřebujeme, věřit můžeme a věříme, ale neměli bychom si o své víře namlouvat kdoví co.
Soli Deo Gloria
Jirka Prochazka (27.4.2006 00:22:28)
Reakce na Martinův příspěvek: odkud se vzalo pravidlo ktere nazýváte "reciproční altruismus"? Toto "zlaté pravidlo" se dostalo do naší evropské kultury z Bible - v kontextu Kázání na hoře (Matouš 5-7) řekl Kristus: "Jak byste chtìli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci." Tam se "Vyskytuje ve výše načrtnutých konceptech Bůh"; Zákon o kterém Ježíš mluvil je zákon daný Izraelitům na hoře Sinai a zapsaný v prvních pěti knihách Bible, Proroci jsou třetí třetina Starého zákona (Izajáš až Malachiáš). At chceme nebo nechceme, naše kultura je skrz naskrz prosycená křestanstvím.

Jenom malé zamyšlení k obecnému tématu víry: pokud tomu dobře rozumím, Zuzanina hlavní myšlenka je v tom, že víra je možná i v postmoderní době, i když nepotřebujeme žádný objekt víry (hejkaly, kvězdy, Boha). Stojí takový agnosticizmus za to? Křestanství je víra založená na historické události, lidé po staletí umírali a stále umírají za to, že věří v Boha který chodil mezi námi, jedl náš chleba a trpěl za naše hříchy. Když kamenovali Štěpána, neříkal "mám vysoce emotivní pocit souznění s nadpřirozenem". On volal "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží". Víra založená na historické pravdě smrti a zmrtvýchvstání Krista dávala a dává smysl lidem po celém světě už po dva tisíce let. Opravdu jsme se vnitřně tak změnili že nepotřebujeme odpuštění a klid svědomí, nebo se potýkáme se stejnými životními problémz jako lidé na začátku prvního tisíciletí?
Martin Schlemmer Pošta (7.12.2005 21:06:45)
Dobrý den, Pavle,
díky za reakci. Pojem "západní společnost" je velmi vágní. Mluvíte o dnešní společnosti nebo o společnosti celého 20.století? O městské francouzské vrstvě? O původním frankofonním obyvatelstvu nebo o imigrantech? O venkovské britské vrstvě? O konzervativní aristokracii nebo malých farmářích? O střední vrstvě v USA? Na východě nebo na jihu? Atd. Takže s vámi souhlasím - žádný rozumný sociolog by netvrdil o západní společnosti, že je sekularizovaná - žádný rozumný sociolog by totiž nemluvil o "západní společnosti".
Podle čeho definujeme sekularizovanou společnost? Je jasné, že se nejedná o binární stav, nýbrž o spojitou veličinu. Zkusme si položit otázky: Čím legitimuje stát svou existenci? Čím legitimují vládnoucí elity svou moc? Zajisté tušíte, kam mířím - stát legitimuje svou existenci z historicko-jazykově-nacionálního komplexu, nikoliv od Boha. Vládnoucí elita odvozuje legitimitu své (časově omezené) moci z lidu, který ji zvolil.
Z čeho odvozují lidé své hodnoty? Třeba to, čemu říkáme "slušné chování"? Své chování v krizových situacích? Dobročinnost? Nechci příliš generalizovat, ale tuším, že "slušné chování" lze označit za spontánní, společností vynucovanou konvenci; dobročinnost lze zase z velké části vztáhnout k něčemu, čemu říkám "reciproční altruismus" - aneb "chovám se tak, jak bych chtěl, aby se ke mně chovali druzí".
Z čeho lidé odvozují své nadání a vlohy? Pravděpodobně by většina z nás řekla, že se jedná o kombinaci vhodné genetické dispozice a podnětného vlivu okolí.
Atd.
Vyskytuje se ve výše načrtnutých konceptech Bůh? Já ho tam nikde nevidím. Celý život, všechny hodnoty dnešní člověk může prožít bez Boha a bez víry, vše "lze" legitimovat racionálně. Takže proč je tvrzení o sekulárnosti dnešní společnosti podle vás tak mimo?
Třeba to vidím chybně. Budu rád, když mne seznámíte s dnešními sociologickými koncepty (ne, Durkheim ani Weber se tam nepočítají ;-).

P.S.: Drzý tón, jak jej předvádíte, je vítán. :)
PaVlk
Anonym (6.12.2005 16:59:24)
Největší chybou je soudit obal a ne to co je uvnitř, nicméně zde je možné udělat výjimku. Již první odstavec textu velice zaráží a oslabuje motivaci pokračovat dále ve čtení. Totiž: Podle mého názoru žádný současný sociolog, který je aspoň trochu rozumný, nebude tvrdit o západní společnosti, že je sekularizovaná. Dobře si totiž uvědomuje, že podoby posvátného jsou v různém čase a prostoru velice rozmanité mají podoby často latentní a skryté, přecházejí v jiné formy posvátného. Sekularizovaná společnost západu je vystavena v dnešní sociologii značné vzrůstající kritice. Pro mnohé je stejnou utopií jako společnost beztřídní.
Dále mne můžete obvinit že znovu vytrhávám slova z kontextu - jedná se o první větu v poslední reakci na panu Mášu. Píšete, že víra je jenom jedna z podob náboženství což ve mně vyvolává pocit, že píšete aniž by jste reflektovala(neříkám, že neznala!) klasiky zabívající se tímto tématem. Významný myslitel společenských věd Emil Durkheim se ve svých ,,Elementárních formách náboženského života,, zabývá problematikou definice náboženství. Dochází k závěru, že jedním z kritérií rozlišení náboženství jsou pojmy posvátného a profánního(tohoto rozlišení jste si určitě vědoma - neboť používáte pojem sekularizace) - univerzálních protikladů věcí a jevů, které prostupují lidské vědomí. A je to právě víra, která určuje co je posvátné a co profánní. Víra je pak nezbytnou součástí náboženství, neboť odděluje posvátné od profánního, umožňuje náboženské chování.
Dále rozlišujete víru a vědění, což je správný krok pokud uvažujete o definici náboženství jako o víře v nadpřirozeno.(což je nedostatečné) Máte pravdu v tom, že Germáni věděli a pozdní křesťané zřejmě věřili - ano tento paradox zanesly až přírodní vědy, které definovaly přirozený řád a striktní determinismus, aby následně vydělily to nadpřirozené, které se přirozenému řádu vědy vzpírá - jestli v této části uvažujete stejně nezbývá než souhlasit. Snad se jeden z nás mýlí - slibuji, že po přednášce, která mne nyní čeká si text přečtu již celý. Teď už musím běžet :D
Omluvte můj poněkud drzý tón - patřím kté generaci :D
Student FSV UK

Přidat komentář