Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
15.prosince 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Náboženství novou perspektivou - Zuzana Marie Kostićová

Publikován 28.července 2004, text čítá cca 4916 slov. 9174 přečtení  |  22 reakce

Existuje stará antropologická idea, která často přežívá v obecných názorech lidí na svět: Náboženství je podle ní systém, který věří v bohy nebo nadpřirozené bytosti, jeho nižší variantou je magie, nižší jak hierarchicky (společnosti, které praktikují pouze magii, jsou obvykle shledány jako velmi primitivní oproti společnostem vyznačujícím se deistickým náboženstvím), tak evolučně (podle slavné teorie Jamese Frazera, že veškeré náboženství z magie přímo pochází).

V posledních desetiletích se od myšlenky pohlížet na náboženství a magii jako na vývojové stupně poněkud ustoupilo - stejně jako se zrelativizovaly názory, že náboženství vzniká z animismu, kultu předků, a tak dále. Naopak, část těchto směrů byla pod pojem "náboženství" přímo zařazena, ač se stále drží rozdílnost náboženství a magie na základě existence či neexistence nadpřirozených bytostí.

Vědy o náboženství si nicméně přestaly být tou věcí tak jisté. Zatímco v případě antropologa, který se zajímá především o kulturní nebo společenské struktury nějaké konkrétní společnosti je toto rozřazení docela praktické, v okamžiku, kdy bychom se začali zabývat fenoménem náboženství izolovaně, jako takovým, začnou věci velmi skřípat.

Především se ukázalo, že množství takzvaných východních náboženství žádné bohy nemá, a pokud, jsou obvykle jen prostředníky, navíc často druhotně do systému importovanými. Zmíněná náboženství dávají obvykle dobrý smysl i bez nich a jejich původní podoba tak i vypadala. Jak takovou situaci vyřešit? Existovaly dvě cesty: Držet se původního konceptu a na jeho principu prohlásit východní nauky za filosofie a nikoli za náboženství. Tuto cestu mnozí skutečně zvolili a lze se často dopídit v mnoha encyklopediích nebo slovnících, že buddhismus nemá bohy a tudíž to vlastně žádné náboženství není. Následoval znatelný vzestup zájmu západních filosofů o tento systém. Podobný osud postihl například také konfucianismus nebo taoismus.

Druhá možnost, kterou zvolily vědy o náboženství, bylo odmítnout stávající koncept jako nefunkční, jelikož mu bylo lze položit tak zásadní protipříklady. Následně se začal hledat další princip, podle kterého náboženství definovat, a nenalezl se - nefungovala ani slavná teorie podle níž je základním znakem náboženství fakt, že pracuje s posvátnem. Pokusy o bližší určení náboženství se ukázaly jako marné a v současnosti vládne obecný konsensus, že náboženství

Ve skutečnosti žádnou definici ani nepotřebujeme - jako často ve vědách o člověku jsme si objektem studia jaksi principiálně jisti, tušíme, co je náboženství. Stejný osud potkává i jiné pojmy ve společenských a humanitních vědách, ba dokonce i v geografii, kupříkladu pojem Mezoamerika, s úspěchem používaný vědci zabývajícími se kulturami severní nukleární oblasti Ameriky, tedy přibližně od severu aztécké říše po jih mayské oblasti, je rovněž exaktně nedefinovatelný.

Proto nám ve skutečnosti nechybí definice jako taková, ale jakýsi širší koncept, který by vysvětloval, co to vlastně náboženství je a jak funguje. Ne jakési rádoby exaktní "náboženství je, když...", které sotva může fungovat, už proto, že se systémy, které by měl obsáhnout, neustále vyvíjí a hned zítra mohou vzniknout nové, na které by bylo potřeba ušít úplně jinou definici. Tak se například i stalo - současní religionisté a antropologové si při zkoumání vlastního kulturního kontextu uvědomili, že i atheismus je náboženství, ač by měl podle dosavadních teorií být pojmu "náboženství" přímo antitetický, jelikož nepracuje ani s "bohy" ani s "posvátnem".

To, co hledáme, tedy není vyčerpávající definice, ale základní "funkce" náboženství, jeho místo v lidské kultuře. Samozřejmě už máme po ruce přehršel teorií, například slavnou zlidovělou ideu, že náboženství vzniklo proto, že primitivní člověk nebyl schopen pochopit podstatu přírodních jevů a tak si vymyslel bohy a nadpřirozené bytosti. V této myšlence je ukryt pořádný kus pravdy, její problém ovšem je, že implikuje ve své době velmi přijímanou představu, že jakmile konečně doopravdy pochopíme, jak se to má se světem, žádné náboženství už potřebovat nebudeme.

Jinou skupinou teorií je, že náboženství je systém, pomocí něhož se člověk vztahuje k tomu, co ho přesahuje, k nějaké transcendenci, nejčastěji k Bohu nebo posvátnu. Tyto ideje jsou ovšem poznamenány křesťanským prostředím, ze kterého vyšly, a neberou v úvahu takové systémy, které žádnou transcendencí v tomto smyslu nedisponují, například právě atheismus.

Chci v tomto textu poukázat na to, že náboženství je především kosmologie, interpretace světa. Toto konstatování se může zdát vágní, ale dle mého přesně vystihuje "funkci" náboženství v lidské kultuře. Touto je explikovat, ale ne ve výše uvedeném smyslu, kdy vyprávíme pohádky o strašidlech, jelikož nejsme s to poznat skutečnou povahu jevů. Princip náboženství je mnohem hlouběji, ne v otázce "co je to blesk", ale "na čem je postaven svět". Každý systém tak má svá paradigmata, neověřitelné principy, naprosto samozřejmé pro člena toho kterého náboženství, které jasně vyjadřují povahu světa, ve kterém žijeme. A co je velmi důležité, tato paradigmata jsou valorativní povahy, určují totiž hodnoty, se kterými ta která kultura zachází. Pod takové určení by se nám vešla například tolik prosazovaná myšlenka, že náboženství rovná se víra v Boha. Existence nebo neexistence boha či božstev je právě jedním z paradigmat každého náboženství, a jak jsem již zmiňovala, jedná se o principy samozřejmé, tudíž nedokazatelné, neověřitelné a nevyvratitelné, které stojí u jádra každého náboženství a jsou obsaženy v konkrétní "mythologii". Například, existuje Bůh, ten uzavřel smlouvu s lidem Izraele a my jí nyní musíme dodržovat. Takových nedokazatelných principů jsou v každém systému stovky a víra či nevíra v ně (respektive jistota o jejich platnosti či její odmítnutí) jsou hlavním určujícím znakem vyznavače toho kterého systému.

Břetislav Horyna píše ve své knížce Úvod do religionistiky následující věty:

Je tedy třeba rozlišovat mezi imanentně náboženskými rysy otázku po smyslu, která neoddělitelně patří k člověku a jeho dějinám, a náboženstvími, která se utvářejí jako historicky specifické, konkrétní a potřebám dané lidské pospolitosti odpovídající systémy odpovědí. Konkrétní náboženství trvá, dokud tyto odpovědi harmonizují s potřebami kultury, v níž se uplatňují. Zanikat začíná s okamžikem, kdy pozbývá schopnost uspokojovat na ně kladené požadavky, kdy jeho funkce přejímá buď jiná soustava odpovědí (tzn. jiná forma náboženství), nebo se prosazuje jiný způsob myšlení světa a člověka.1

Otázka zní: Jaký jiný "způsob myšlení světa a člověka" může člověk vymyslet, aby se vyhnul náboženství? A jak pak takový "způsob myšlení" nazvat, nejedná- li se o náboženství? Bude jím snad filosofie?

Narážíme na problém, jaký v praxi vytváří vágní definice náboženství a jisté předpojaté koncepty vycházející z přijímání principů zdánlivě neutrálních, leč ve skutečnosti dosti předpojatých. Na základě toho, co tu bylo řečeno výše, se odvážím tvrdit následující: Jestliže náboženství je především kosmologie, pak neexistuje pro lidskou kulturu způsob, jak se mu vyhnout. Stejně jako pro člověka jako takového je nemožné vyhnout se kultuře.

Podobnost těchto dvou pojmů je ostatně velmi zajímavá. Bývaly doby, kdy vědy o člověku, zejména pak antropologie, rozlišovaly "kulturní" a "přírodní" aspekty lidské společnosti. Dnes už víme, že kulturou je vše - i přísně biologická fakta potřebují nejprve být interpretována, aby mohla hrát ve společnosti jakoukoli roli. Řečeno o něco jednodušeji, fakta sama mohou patřit k čistě "přírodním", například výška lidského těla nebo pohlaví: Nicméně to, jaký význam pro nás tato fakta mají, už s přírodou nemá nic společného. Že pohlaví hraje v naší současné společnosti obrovskou roli a výška postavy naprosto zanedbatelnou, je otázka ryze kulturní.

S náboženstvím se to má podobně. Jedná se, samozřejmě, o termín mnohem úžeji vymezený, než v případě kultury. Ale dle mého neoznačuje ve skutečnosti určitý konkrétní typ všeobecně přijímaného náhledu na svět. Protože všechny všeobecně přijímané náhledy na svět jsou náboženstvími. Lze říci, že se jedná o filosofickou část kultury, o myšlenkový základ, explicitní nebo implicitní, vědomý či nevědomý, se kterým ta která kultura pracuje.

Toto je nicméně potřeba trochu upřesnit. Dá se říci, že v podstatě veškerá lidská kultura je jakási změť navzájem provázaných dat, které, jsou- li pouze žité, žádný systém v podstatě netvoří, ten je až druhotně rozpoznáván badatelem, který chce vnést do kulturních reálií jakýs takýs pořádek. Je potřeba si ale uvědomit, že tento systém není nic autochthonního, naopak - badatel se může dostat do situace, že nastíní- li svou vizi toho kterého náboženství nebo té které kultury jeho či jejím vyznavačům, setká se s odporem a nesouhlasem. Přesto nemůžeme automaticky říci, že nemá smyslu klasifikovat a vyvozovat závěry - jen je třeba si uvědomit, že tento "systém", který vnášíme do věcí, není ve skutečnosti exaktním popisem dané kultury nebo náboženství. Ani být nikdy nemůže, jednak proto, že bychom museli poznat názory a osobní postoje, i citové, zcela všech příslušníků dané kultury či denominace, což je jen zřídkakdy technicky realizovatelné, a jednak proto, že sama kultura jako taková je proces, něco, co se trvale mění, vyvíjí, její součásti vznikají, mění se a mizí. Náš vnější, vědecký způsob jak mluvit o kulturních reáliích, je pouze jakési přiblížení za pomoci hermeneutických, lingvistických a antropologických nástrojů, který nám umožňuje lépe porozumět něčemu, co je pro druhého člověka často zcela podvědomé a samozřejmé.

  >> Následující: 2. část >>
1 Břetislav Horyna, Úvod do religionistiky, Praha: OIKOYMENH 1994, 131 s., ISBN 80-85241-64-1, s. 12

Související texty na Glosách

Kultura smrti
Náboženství jako klasifikace
Zuzana Marie Kostićová - O autorovi Autorka je religionistka.
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Náboženství novou perspektivou [online]. Glosy.info, 28.červenec 2004. [cit. 15.prosince 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/nabozenstvi-novou-perspektivou/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
náboženství. vědy. Bůh. religionistika. ateismus. křesťanství. Horyna Břetislav. klasifikace. kosmologie.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
sofistobijec (to je první Platónova definice filosofa)
Radek (12.2.2009 22:02:04)
Láďa: Stejně bezesmyslnými pojmy jsou i štěstí, láska, bohatství nebo zdraví...a přece je všichni bez výjimky používáme jako zaklínadla a doufám, že i Vy se díky nim orientuje v životě. Váš příspěvek většinu zdravě uvažujících lidí přinejmenším nasere. Protože Vám JDE o sofismata. Vyvracet pomocí analytické filosofie existence Boha je stejně ubohé, jako vyvracet pojem např. slova, neboť nelze být definováno stejně bezproblémově jako např. bod v eukleidovské matematice. Ale mnohem závažnější je má první připomínka. Myslitelé zabývající se etikou nepíšou učebnice, podle nichž se máme chovat s mechanickou jistotou. Když lékař napíše knihu o zdravém životním stylu, jistě přitom použije nedefinovatelné slovo zdraví. Podle Vás je bezesmyslné, ale to neznamená, že nemůže sloužit jako ukazatel směru v životě. Podobně jako automapa a kompas, které jsou zcela irrelevantní např. pro lidi zodpovědné za lety do vesmíru. Myslitelé zabývající se etikou mají na srdci stanovování ideálů a ty jsou ex definitione přibližné, neboť nedosažitelné (snad jste si povšiml dvojznačnosti mého použití slova přibližné...1. nepřesné a 2. sloužící k přibližování jako cíl přibližovadla uvedeného v pohyb).

O čem se nedá mluvit, o tom se má mlčet...hmm, to je spíš taková klukovina a provokace na závěr. Problém leží podle mě někde jinde. Jde o to zda mluvit o ideálech nebo rovnou k ideálům. Lidé založení filosoficko-vědecky mají často strach k ideálům mluvit. Ergo se nemodlí a jsou tak ochuzeni o velice důležitý rozměr lidského života. Lidé náboženští mají docela často strach o ideálech přemýšlet v pojmech. Ergo jsou také ochuzeni o podstatný rozměr lidského života. Nemyslím si však, že by se meze nedaly překračovat. Podle mne je ale snazší přemýšlet pojmově o Bohu, než se modlit k pojmu (např. láska, zdraví,bohatství...s národem to už jde lépe). Takže...komu nevyhovuje monoteistický pojem Boha, ať se modlí k personifikacím filosofických pojmů jako (někteří) staří Řekové! Tedy pokud chce okoušet duševního života v co největší plnosti, přesně podle hesla tak oblíbeného mezi ateisty: Carpe diem!
Všudypřítomnost mýtu a posvátna
Radek (12.2.2009 21:30:27)
Jan Hlaváč: Promiňte, že Vám skáču do proudu slov, ale zdá se mi nepochopitelné, že si někdo může myslet, že v ne-monoteistických kulturních okruzích neexistuje omezení uvažování. Ostatně věda, Vámi tak vychvalovaný a pokrokový systém vztahování se ke světu, vznikla v křesťanském prostředí a ani Kepler, ani Newton, ani Darwin neměli s vírou zásadnější problém. Stejně tak nepochopitelně na mne působí snaha převádět mýtus a vědu na jednu časově-vývojovou osu, aniž by se zmínilo umění. Mýtus v sobě přece skrývá podněty jak pro racionální, tak i pro irracionální způsoby komunikace. Zdůrazňuji slovo komunikace, neboť společenské vědy se přece mohou jako přísné vědy tvářit jen na teoretické úrovni akademické diskuze. Když dojde k jejich uplatnění, zapojují se do akce tak "primitivní" prvky lidské přirozenosti jako je empatie, řeč těla, rétorika, gesta, mimika, literární figury (např metafory a persnifikace), sexuální přitažlivost, rasové předsudky, odpor k znetvoření těla a podobně.

Jak se podle mne tedy liší mýtus od vědy a umění? Věda a umění je specializovaný a do značné míry autonomní útvar, který si vydobyl právo být odtržen od každodenního života. Umění i věda se starají do značné míry samy o sebe, jsou to světy samy pro sebe, od nichž se žádá kvalita podle jejich vlastních měřítek. Zkrátka je nemáme za závazné v jiných přihrádkách svého diferenciovaného, moderního života. Mýtus si naopak osobuje právo být nedotknutelným a autoritativním zdrojem porozumění původu a fungování světa, stejně jako nezpochybnitelnýmukodexem praktické morálky. Právě fakt tohoto nároku a fascinující komplexnosti mytologické vize nikdy nezmizely z povědomí lidstva. Vědci chtějí všechno zkoumat a zařizovat logicky, jejich posvátnou veličinou je Logos, chladnokrevné a odtažité hodnocení a pozměňování reality. Umělci zace vzývají výraz, expresi něčeho tajemného, vědecky zcela neuchopitelného, jako jsou city, vášně a strachy. Stejně můžeme namítnout na adresu ekonomických teorií, že se jedná o náboženství (trvalého růstu, blahobytu, ráje tady a teď, morálky "tvrdé a poctivé práce",...).

Náboženstvím je pro mne všechno, co si vytvoří mýtus a slouží mu rituály. Rituálem mohou být vědecké konference, vernisáže, koncerty i divadelní představení. Ne nadarmo se Národnímu divadlo přezdívá "Zlatá kaplička". A Národní muzeum bylo postaveno jako chrám národní minulosti, což bylo chápáno jako synonymum velikosti. Blouznění komunistických a fašistických futuristů zase mělo svá dogmata (manifesty) a idoly (auta, rakety), ale i kněží (silnoproudař v SSSR např.). O kultu těla a zdraví se ví snad všeobecně. Bílý plášť místo sutany, místo zpovědi psychoanalýza a vymítat se dá i vědecky, to jest elektřinou. Jó, já si myslím, že je vědečtější s náboženskostí vědy počítat a nehrát si na "profesionály". Je skutečně mnohem mravnější a upřímnější, když je člověk schopen nahlas artikulovat, jaké hodnoty jsou pro něj nedotknutelné, co není ochoten vyměnit za peníze nebo jiné osobní výhody. A pak i vědec nakonec začne vyprávět báje a pohádky o službě trpícím, o svobodě bádání a svědomí, o nezadatelných (tj. sekulárně posvátných a nijak logickými operacemi neodvoditelných) hodnotách a právech člověka (člověk je náboženská bytost osvícenců, romatici měli raději Čecha, Ira, Němce a tak dále)...

Největším přínosem multikulturalismu je nemožnost předstírat, že jakékoliv vlivné společenské hnutí nemá mytologické základy, to jest mýtus dávající smysl a legitimnost činnosti jejím členům. Některé instituce své mytologické axiomy (jinými slovy dogmata) sdělejí veřejnosti bez přetvářky. Takovými poctivci jsou hlavně vědci-metodologové a pak představitelé zavedených křesťanských církví. A pak tu máme zbytek společnosti, její drtivou většinu, která si své mýty nemá potřebu pojmově uchopovat z odstupu. Nemluví o vlastních dogmatech, a proto žijí své posvátné a nedotknutelné příběhy bez možnosti na chvilinku od nich poodstoupit a podívat se na ně jakoby z vnějšku. Ostatně právě takový odstup je krajně protivný a nepřirozený, znamená vlastně vědomou roztržku se základy své duše. A to nezní zrovna dvakrát příjemně. Je asi lepší, že se většina lidí na debaty jako je tahle vykašle (protože se musí na plný úvazek věnovat životu podle svých posvátných hodnot - např. pravidelná návštěva bohoslužby zábavy a rašící romantické lásky v místní diskotéce). Nebo se jí zůčastní zaujatě, páč není schopen vystoupit ze svého mytologického chápání světa jako střetu např. pokroku a tmářství, nebo levice a pravice, nebo dělníků a kravaťáků, utlačovatelů a emancipátorek, znečišťovatelů a ochránců a tak dále a tak podobně. Bez posvátných mýtů bychom asi umřeli nudou, utopeni v rozplizlé blazeovanosti (pouze povrchních) multikulturalistů...
Postmoderní poznání Boha:
Cumbuch (22.11.2008 23:20:57)
Jak je to vlastně s Bohem vyjevil stařec, který krátce podstoupil klinickou smrt a byl vrácen do života. "Je to žena. Je černá. Je v kolečkovém křesle, a je to lesba" pravil.
K definici a k magii
Ivan (20.12.2007 01:35:25)
Zkusím reagovat na dvě části úvodního příspěvku. Nejprve k definici náboženství. Nepřipadá mi výstoižná. Jen některé její potíže: Náboženstív nemusí být "systémem", resp. slovo "systém" v této souvislosti je nejednoznačné. Víra je chápána obvykle jako osobní postoj či vztah, např. něco jako důvěra, spolehnutí ap. V jakém smyslu by m ohla být "systémem"? Podle definice má jít o "víru v bohy nebo nadpřirozené bytosti". Běžně ve všech encyklopediích je buddhismus označován jako náboženství (the religion) a přitom rozhodně není vírou v bohy ani nadpřirozeného bytosti. Složený výraz "nadpřirozené bytosti" je emocionálně zatížený a mnohovýznamový. Výraz "nadpřirozený" pochází z římskokatolické teologie, kde ale znamená něco jiného. Tam žádné "nadpřirozené bytosti neexistují", existujen "přirozený stav" a "nadpřirozený stav" (nebo úkon ap.) Míní se tam stvořená skutečnost (stav, úkon ap.) pod zvláštním Božím vlivem. Zde uvedená definice míní asi něco jiného, ale nevysvětluje to. Tato debata o definici náboženstvíá by ale mohla být pokládána za slovíčkaření. Pokud ano, netrvám na tom jako na tématu.

Rád bych rozvinul debatu na druhé téma: náboženství a magie. Řeknu poněkud provokativní tezi: Magie je to nejpěknější na náboženství. Náboženství zbavené magie, to je např. přísný kalvinismus, wahhábitský islám, théravádový buddhismus. Řekl bych při vší úctrě, že to je krok od náboženství k ateismu. Ukazují to "neteističtí" a "nenáboženští" křesťané, např. prof. Otakar A. Funda. řekl bych, že magično je poesií náboženství. Domnívám se, že např. náboženské umění jeprojevem magisckého aspektu nábožřenství. Magii pokládám za nedílný aspekt lidského života.

Přidat komentář