Existuje stará antropologická idea, která často přežívá v obecných názorech lidí na svět: Náboženství je podle ní systém, který věří v bohy nebo nadpřirozené bytosti, jeho nižší variantou je magie, nižší jak hierarchicky (společnosti, které praktikují pouze magii, jsou obvykle shledány jako velmi primitivní oproti společnostem vyznačujícím se deistickým náboženstvím), tak evolučně (podle slavné teorie Jamese Frazera, že veškeré náboženství z magie přímo pochází).

V posledních desetiletích se od myšlenky pohlížet na náboženství a magii jako na vývojové stupně poněkud ustoupilo - stejně jako se zrelativizovaly názory, že náboženství vzniká z animismu, kultu předků, a tak dále. Naopak, část těchto směrů byla pod pojem "náboženství" přímo zařazena, ač se stále drží rozdílnost náboženství a magie na základě existence či neexistence nadpřirozených bytostí.

Vědy o náboženství si nicméně přestaly být tou věcí tak jisté. Zatímco v případě antropologa, který se zajímá především o kulturní nebo společenské struktury nějaké konkrétní společnosti je toto rozřazení docela praktické, v okamžiku, kdy bychom se začali zabývat fenoménem náboženství izolovaně, jako takovým, začnou věci velmi skřípat.

Především se ukázalo, že množství takzvaných východních náboženství žádné bohy nemá, a pokud, jsou obvykle jen prostředníky, navíc často druhotně do systému importovanými. Zmíněná náboženství dávají obvykle dobrý smysl i bez nich a jejich původní podoba tak i vypadala. Jak takovou situaci vyřešit? Existovaly dvě cesty: Držet se původního konceptu a na jeho principu prohlásit východní nauky za filosofie a nikoli za náboženství. Tuto cestu mnozí skutečně zvolili a lze se často dopídit v mnoha encyklopediích nebo slovnících, že buddhismus nemá bohy a tudíž to vlastně žádné náboženství není. Následoval znatelný vzestup zájmu západních filosofů o tento systém. Podobný osud postihl například také konfucianismus nebo taoismus.

Druhá možnost, kterou zvolily vědy o náboženství, bylo odmítnout stávající koncept jako nefunkční, jelikož mu bylo lze položit tak zásadní protipříklady. Následně se začal hledat další princip, podle kterého náboženství definovat, a nenalezl se - nefungovala ani slavná teorie podle níž je základním znakem náboženství fakt, že pracuje s posvátnem. Pokusy o bližší určení náboženství se ukázaly jako marné a v současnosti vládne obecný konsensus, že náboženství

Ve skutečnosti žádnou definici ani nepotřebujeme - jako často ve vědách o člověku jsme si objektem studia jaksi principiálně jisti, tušíme, co je náboženství. Stejný osud potkává i jiné pojmy ve společenských a humanitních vědách, ba dokonce i v geografii, kupříkladu pojem Mezoamerika, s úspěchem používaný vědci zabývajícími se kulturami severní nukleární oblasti Ameriky, tedy přibližně od severu aztécké říše po jih mayské oblasti, je rovněž exaktně nedefinovatelný.

Proto nám ve skutečnosti nechybí definice jako taková, ale jakýsi širší koncept, který by vysvětloval, co to vlastně náboženství je a jak funguje. Ne jakési rádoby exaktní "náboženství je, když...", které sotva může fungovat, už proto, že se systémy, které by měl obsáhnout, neustále vyvíjí a hned zítra mohou vzniknout nové, na které by bylo potřeba ušít úplně jinou definici. Tak se například i stalo - současní religionisté a antropologové si při zkoumání vlastního kulturního kontextu uvědomili, že i atheismus je náboženství, ač by měl podle dosavadních teorií být pojmu "náboženství" přímo antitetický, jelikož nepracuje ani s "bohy" ani s "posvátnem".

To, co hledáme, tedy není vyčerpávající definice, ale základní "funkce" náboženství, jeho místo v lidské kultuře. Samozřejmě už máme po ruce přehršel teorií, například slavnou zlidovělou ideu, že náboženství vzniklo proto, že primitivní člověk nebyl schopen pochopit podstatu přírodních jevů a tak si vymyslel bohy a nadpřirozené bytosti. V této myšlence je ukryt pořádný kus pravdy, její problém ovšem je, že implikuje ve své době velmi přijímanou představu, že jakmile konečně doopravdy pochopíme, jak se to má se světem, žádné náboženství už potřebovat nebudeme.

Jinou skupinou teorií je, že náboženství je systém, pomocí něhož se člověk vztahuje k tomu, co ho přesahuje, k nějaké transcendenci, nejčastěji k Bohu nebo posvátnu. Tyto ideje jsou ovšem poznamenány křesťanským prostředím, ze kterého vyšly, a neberou v úvahu takové systémy, které žádnou transcendencí v tomto smyslu nedisponují, například právě atheismus.

Chci v tomto textu poukázat na to, že náboženství je především kosmologie, interpretace světa. Toto konstatování se může zdát vágní, ale dle mého přesně vystihuje "funkci" náboženství v lidské kultuře. Touto je explikovat, ale ne ve výše uvedeném smyslu, kdy vyprávíme pohádky o strašidlech, jelikož nejsme s to poznat skutečnou povahu jevů. Princip náboženství je mnohem hlouběji, ne v otázce "co je to blesk", ale "na čem je postaven svět". Každý systém tak má svá paradigmata, neověřitelné principy, naprosto samozřejmé pro člena toho kterého náboženství, které jasně vyjadřují povahu světa, ve kterém žijeme. A co je velmi důležité, tato paradigmata jsou valorativní povahy, určují totiž hodnoty, se kterými ta která kultura zachází. Pod takové určení by se nám vešla například tolik prosazovaná myšlenka, že náboženství rovná se víra v Boha. Existence nebo neexistence boha či božstev je právě jedním z paradigmat každého náboženství, a jak jsem již zmiňovala, jedná se o principy samozřejmé, tudíž nedokazatelné, neověřitelné a nevyvratitelné, které stojí u jádra každého náboženství a jsou obsaženy v konkrétní "mythologii". Například, existuje Bůh, ten uzavřel smlouvu s lidem Izraele a my jí nyní musíme dodržovat. Takových nedokazatelných principů jsou v každém systému stovky a víra či nevíra v ně (respektive jistota o jejich platnosti či její odmítnutí) jsou hlavním určujícím znakem vyznavače toho kterého systému.

Břetislav Horyna píše ve své knížce Úvod do religionistiky následující věty:

Je tedy třeba rozlišovat mezi imanentně náboženskými rysy otázku po smyslu, která neoddělitelně patří k člověku a jeho dějinám, a náboženstvími, která se utvářejí jako historicky specifické, konkrétní a potřebám dané lidské pospolitosti odpovídající systémy odpovědí. Konkrétní náboženství trvá, dokud tyto odpovědi harmonizují s potřebami kultury, v níž se uplatňují. Zanikat začíná s okamžikem, kdy pozbývá schopnost uspokojovat na ně kladené požadavky, kdy jeho funkce přejímá buď jiná soustava odpovědí (tzn. jiná forma náboženství), nebo se prosazuje jiný způsob myšlení světa a člověka.1

Otázka zní: Jaký jiný "způsob myšlení světa a člověka" může člověk vymyslet, aby se vyhnul náboženství? A jak pak takový "způsob myšlení" nazvat, nejedná- li se o náboženství? Bude jím snad filosofie?

Narážíme na problém, jaký v praxi vytváří vágní definice náboženství a jisté předpojaté koncepty vycházející z přijímání principů zdánlivě neutrálních, leč ve skutečnosti dosti předpojatých. Na základě toho, co tu bylo řečeno výše, se odvážím tvrdit následující: Jestliže náboženství je především kosmologie, pak neexistuje pro lidskou kulturu způsob, jak se mu vyhnout. Stejně jako pro člověka jako takového je nemožné vyhnout se kultuře.

Podobnost těchto dvou pojmů je ostatně velmi zajímavá. Bývaly doby, kdy vědy o člověku, zejména pak antropologie, rozlišovaly "kulturní" a "přírodní" aspekty lidské společnosti. Dnes už víme, že kulturou je vše - i přísně biologická fakta potřebují nejprve být interpretována, aby mohla hrát ve společnosti jakoukoli roli. Řečeno o něco jednodušeji, fakta sama mohou patřit k čistě "přírodním", například výška lidského těla nebo pohlaví: Nicméně to, jaký význam pro nás tato fakta mají, už s přírodou nemá nic společného. Že pohlaví hraje v naší současné společnosti obrovskou roli a výška postavy naprosto zanedbatelnou, je otázka ryze kulturní.

S náboženstvím se to má podobně. Jedná se, samozřejmě, o termín mnohem úžeji vymezený, než v případě kultury. Ale dle mého neoznačuje ve skutečnosti určitý konkrétní typ všeobecně přijímaného náhledu na svět. Protože všechny všeobecně přijímané náhledy na svět jsou náboženstvími. Lze říci, že se jedná o filosofickou část kultury, o myšlenkový základ, explicitní nebo implicitní, vědomý či nevědomý, se kterým ta která kultura pracuje.

Toto je nicméně potřeba trochu upřesnit. Dá se říci, že v podstatě veškerá lidská kultura je jakási změť navzájem provázaných dat, které, jsou- li pouze žité, žádný systém v podstatě netvoří, ten je až druhotně rozpoznáván badatelem, který chce vnést do kulturních reálií jakýs takýs pořádek. Je potřeba si ale uvědomit, že tento systém není nic autochthonního, naopak - badatel se může dostat do situace, že nastíní- li svou vizi toho kterého náboženství nebo té které kultury jeho či jejím vyznavačům, setká se s odporem a nesouhlasem. Přesto nemůžeme automaticky říci, že nemá smyslu klasifikovat a vyvozovat závěry - jen je třeba si uvědomit, že tento "systém", který vnášíme do věcí, není ve skutečnosti exaktním popisem dané kultury nebo náboženství. Ani být nikdy nemůže, jednak proto, že bychom museli poznat názory a osobní postoje, i citové, zcela všech příslušníků dané kultury či denominace, což je jen zřídkakdy technicky realizovatelné, a jednak proto, že sama kultura jako taková je proces, něco, co se trvale mění, vyvíjí, její součásti vznikají, mění se a mizí. Náš vnější, vědecký způsob jak mluvit o kulturních reáliích, je pouze jakési přiblížení za pomoci hermeneutických, lingvistických a antropologických nástrojů, který nám umožňuje lépe porozumět něčemu, co je pro druhého člověka často zcela podvědomé a samozřejmé.