Je zajímavé se zamyslet nad tím, v jakém smyslu a proč koliduje moje pracovní "vysvětlení" náboženství s obecným pojetím, ve kterém je základ náboženství víra v nadpřirozené bytosti a ve kterém se především nesmírně liší náboženství, věda a filosofie, ba dokonce tvoří jakýsi trojúhelník protikladů, kde nejprotilehlejšími vrcholy jsou náboženství a věda. Při analýze této interpretace náboženství totiž vycházíme z pojetí ateistického, které vymezuje náboženství jako nesmyslné, nepravdivé nebo bezvýznamné - a především jako čistě soukromou záležitost každého z nás.

Nicméně, opřeme- li se o pojetí náboženství jako kosmologie, bude se nám celá věc rázem jevit ze zcela jiného hlediska. Atheismus totiž nečiní v tomto případě nic jiného, než jakékoli jiné náboženství v historii: Definuje sama sebe jako jediné správné východisko a předkládá argumenty, proč ostatní systémy nemají pravdu. Argumenty, které by uvnitř ostatních náboženství nedávaly žádný smysl.

To nás přivádí ke zdrojům pravdivosti, se kterými jednotlivá náboženství zacházejí. Vezměme si dva naprosto antagonické příklady - atheismus a křesťanství. Jeden z těchto systémů vychází z vědy jako ze základu možnosti poznání okolního světa, pročež ustanovuje vědeckou metodu jako základ určen, je- li něco pravda. Pokud je jev pozorovatelný a experimentálně zopakovatelný, pak je pravdivý. Naproti tomu křesťanství se zakládá na zjevení jako na nejvyšším zdroji absolutní pravdy: Vědecký důkaz tu je až druhotný nebo dokonce přebytečný, stejně jako je přebytečné zjevení v kontextu vědy. Někteří vědci se často pokoušejí vyvrátit pro ně evidentní nesmysly obsažené ve svatých knihách křesťanství, křesťané naopak poukazují, že ať nalezneme sebepřesvědčivější důkaz o evoluci hominidů z opic, bude přesto nadále pravda, že Bůh stvořil člověka z prachu země (jednotlivé názorové proudy se pouze liší podle toho, jestli pro ně tyto dvě anthropogonie mohou být pravdivé zároveň či ne). Oba pokusy o vyvrácení konkurenční anthropogonie jsou předem odsouzeny k neúspěchu, protože každá z protistran se opírá o jiné předpoklady a jinou představu o zdroji pravdy.

Tudíž neexistují žádné "jiné způsoby myšlení světa a člověka" - náboženství takového nebo onakého typu je přítomno ve všech kulturách, jako jejich nutná součást. Takové konstatování se může jevit absurdní jedině v případě, že trváme na přítomnosti bohů či "nadpřirozených" bytostí v jakémkoli náboženství. Obtíže, které jsou s tím spojené, jsem stručně zmínila už výše.

Z tohoto hlediska můžeme rozhodně tvrdit i to, co opatrně tvrdí nejrůznější antropologové a religionisté už delší dobu: Atheismus je náboženství.

Takové konstatování zní pro velkou většinu laiků naprosto absurdně, jelikož atheismus sám se proti náboženství vymezuje a chápe se jako od něho odlišný. Ale, jak jsem říkala, vychází ve své tolerantnější podobě z myšlenky, že náboženství musí věřit v nějakou vyšší bytost, v podobě méně tolerantní, podvědomé a lidové z pochopení náboženství jako nesmyslného nebo vnitřně rozporného ex deffinitione. V debatách s lidmi, kteří se problematikou náboženství nijak do hloubky nezaobírají, se člověk velmi často setká s názorem, že příslušníci náboženství (a zejména křesťanství, proti kterému se atheismus a atheistická kultura obzvláště vymezují) věří v naprosté nesmysly. To je ovšem postoj a priori valorativní, který je, jak jsem zmiňovala, charakteristický pro náboženství jako takové: Vychází totiž z nedokazatelných a neověřitelných paradigmat. Takovým paradigmatem je pro většinu atheistických proudů idea o neexistenci Boha nebo bohů.

Ráda bych zdůraznila, že atheismus je náboženství jako každé jiné i v tom ohledu, že má spoustu vnitřních proudů, které se prolínají, válčí spolu nebo se snášejí. Jako příklad může posloužit agnosticismus, indiference, víra v "něco", v přírodní zákony či víra v absolutní transcendentní hodnoty ve stylu atheistické humanistické filosofie (viz například Luc Ferry), militantní atheismus - zahrnuji všechny tyto proudy pod společný název "atheismus" proto, že žádné jiné souhrnné označení neexistuje.

Patří sem ale i "heretické" proudy - ačkoli je atheismus oproti jiným systémům relativně tolerantní, vznikla v něm i hnutí, která bývají označována jako kryptonáboženská a jsou zevnitř atheismu ve velké většině odmítána, podobným stylem, jako byla odmítána heterodoxní hnutí křesťanská: Nacismus, komunismus a podobné směry, které jsou podobné milenaristickým katolickým proudům. Je dle mého poněkud nadnesené označovat takové systémy za náboženství nebo pseudonáboženství, je mnohem logičtější podřadit je pod atheismus jako jeho varianty. Jejich do očí bijící politická podoba nás může zmást, ale ta jen jejich praktickým vyústěním - v jejich základu je interpretace světa, specifická kosmologie, postavená na atheistickém základě. Za jistých podmínek by bylo možné považovat je za samostatná náboženství, zejména tehdy, pokud by se stala ve svém kontextu dobrovolně, obecně a většinově přijímanými a samozřejmými. Domnívám se však, že jejich extremistický charakter v praxi často znemožňuje, aby se tak stalo, podobně jako v případě křesťanských chiliastických proudů, islámského fundamentalismu nebo podobných hnutí.

Tato úvaha nás přivádí k otázce vzniku náboženství či jeho změny. Tento problém je vysoce aktuální, jelikož současná Evropa právě prochází takovou kulturně náboženskou změnou, přechodem od křesťanství k atheismu. Úloha, jakou hraje atheismus v současném životě, může laikovi dobře přiblížit funkci náboženství - být naprosto samozřejmým základem společnosti, uvažování a chování. Občas jsem tento příklad používala v debatách v případech, kdy mi oponent tvrdil, že základem náboženství je přece víra. Tím se opět projevuje fakt, že je to křesťanství, a ne náboženství jako takové, proti čemu se atheismus vymezuje. To, co nazýváme víra, je totiž pojem relativně pozdní, který neoznačuje trvalý podvědomý stav, ale úkon, vztah, aktivní činnost. Naproti tomu to, na čem stojí všechna náboženství, není "víra", ale jistota, naprostá samozřejmost paradigmat, která v tomto smyslu tvoří základ chápání světa a principy pravdivosti, se kterými to které náboženství zachází.

Horyna říká, že náboženství zanikne v okamžiku, kdy jeho paradigmata přestanou být samozřejmá, začnou být objektem zpochybňování a nedůvěry a začnou se rýsovat principy nové, věrohodnější pro tu kterou kulturu. Buď místo starého systému zaujme nějaký už existující, nebo vznikne komplex zcela nových idejí a představ: Ve druhém případě se právě nacházíme a můžeme si na ní povšimnout jedné základní a nesmírně důležité vlastnosti všech náboženství: Jsou- li skutečně základem kultury, tzn. neprodělává- li společnost právě masivní náboženskou změnu, nechápou sama sebe jako náboženství. Jako podpůrný důkaz může sloužit fakt, že ve většině světových jazyků, zejména u neindustriálních společností, neexistuje žádný výraz, který by označoval náboženství. Lze se domnívat, že ta se vyskytují hlavně v systémech, které měly pro svou polohu, historický kontext nebo pro expanzivní charakter jejich kultury- nositelky úzký kontakt se systémy zcela jinými (viz vymezení křesťanství vůči římskému polytheismu, vymezení judaismu jako smlouvy proti okolním kultům a tak dále). Atheismus je v podobné situaci - vymezuje se historicky proti křesťanství, které dle vlastních tvrzení (jasně patrných ve své lidové podobě) překonal a odhalil jeho nesmyslnost, nepraktičnost a absurditu jeho nároků na člověka (povšimněme si jen odsudků křesťanské morálky z pera zejména bulvárních novinářů, zejména co se týče postavení ženy, sexuálního chování a dalších lidských povinností). Nezáleží na tom, že tyto odsudky často vycházejí z nepochopení - nejde o to odkrýt fakta, ale zdůraznit "pravdu" a zesměšnit "nepřítele", který vychází z jiných principů než já.

Atheismus má ovšem i svou druhou stránku, která se pokouší o objektivitu a nestrannost, a tou je vědecká metoda a hodnoty smíření a tolerance, které zdědil od křesťanství, ač to často jeho vyznavači popírají. V tomto směru je zajímavá otázka, nakolik je atheismus prostě dědicem a nástupcem křesťanství v podobném smyslu, v jakém je křesťanství následovníkem a vyústěním judaismu.

Shrneme- li si to, co bylo doposud řečeno, základní součástí náboženství a jeho podstatou je kosmologie. Nechápu zde kosmologii tak, jak obvykle chápána bývá, totiž jako kosmovizi, časoprostorovou představu o uspořádání světa (ačkoli takové představy do kosmologie nepochybně též patří): V mém pojetí se jedná o vizi světa v širším plánu, který zahrnuje rovněž principy příslušné morálky, vzájemné vztahy mezi různými obyvateli světa, místo člověka ve světě, původ světa i člověka a tak dále.

Zároveň se nepokouším tvrdit, že náboženství je pouze kosmologie - jeho nutnou součástí jsou i kult a rituály a různé další praktické úkony, které na první pohled odporují konstatování, že náboženství je, neohrabaně řečeno, vnitřní filosofie kultury. Ale i rituály a jejich postavení a význam v konkrétní společnosti jsou jedním z paradigmat - v křesťanství například ustanovení krvavé oběti jako nepřípustné vychází přímo z filosofických a logických základů tohoto náboženství, stejně jako nutnost a žádoucnost lidských obětí vycházela pro Aztéky přímo ze základů světa, jak byly položeny na počátku věků, a z úlohy bohů a lidí. A i pokud se jedná o pouhý zvyk, musí existovat schémata, která jeho existenci legitimují. Jakmile existovat přestanou, zvyk postupně mizí.

Z mého pohledu je tedy náboženství myšlenkovým základem kultury, jakousi vnitřní logikou, která jí proniká, ať už z hlediska jeho příslušníků vědomě či nevědomě. Je třeba znovu zdůraznit, že stejně jako většina ostatních sociálních realit je náboženství jenom konstrukt, společné jméno pro určité jevy, které nejsou jako takové příslušnou kulturou chápány.

Chci zároveň zdůraznit, že se nemusí jednat o homogenní a jednolitý systém. Každá kosmologie má množství různých složek, které jsou navzájem více či méně logicky koherentní, ovšem ne nutně podle naší, západní, aristotelské logiky, ale podle vnitřní logiky, kterou se to které náboženství řídí. Některé z těchto složek mohou například legitimovat rozdělení moci v té které kultuře, jiné ustanovují ryze funkční složky náboženství (kterými je například věda, magie, šamanské techniky a tak dále). Koherence ovšem neznamená, že nemohou existovat i antagonistické proudy v rámci jednoho náboženství - jejich partikulární "sub-kosmologie" mají ovšem vlastní logiku, podle níž jsou koherentní. Samo náboženství může obsahovat tudíž různých kosmologií více, obvykle v závislosti na jeho časové nebo geografické distribuci (starověké náboženství egyptské například vykazovalo čtyři základní kosmogonie mírně se od sebe lišící co do významu kterých bohů, původu světa a člověka a tak dále). Ale jelikož náboženství, stejně jako jakákoli jiná součást kultury, není žádné statické klidné prostředí, ale proces, mohou se objevovat skutečně proudy vyloženě antagonické, které jsou v závislosti na charakteru převládající kosmologie spíše vykořeňovány (jako v křesťanství, kde existuje jen jedna zjevená pravda, tudíž je obtížné držet zároveň více protichůdných interpretací) nebo integrovány (jako v hinduismu).

Je třeba znovu upozornit, že tato vnitřní logika nemusí být vždy právě ta naše. Ve velké většině náboženství, ba dokonce i v křesťanství, které na aristotelském systému takříkajíc vyrostlo, existují paradoxy. Vnitřní logikou tudíž nemyslím, že je- li něco bílé, nemůže to být podle zákona sporu zároveň černé. Ve velké většině náboženství jsou z našeho pohledu bohové zároveň "dobří" a "zlí" a žádné problémy to nevyvolává - to proto, že příslušná vnitřní logika se podle zákona sporu nechová (a navíc představy o dobru a zlu v jiných kulturách se mohou od těch našich velmi lišit). Naopak v křesťanství je třeba "ospravedlnit" Boha, který je sice absolutně dobrý ale přesto dopustil existenci zla: Vnitřní logika, kterou se toto náboženství řídí, nepřipouští kontradikci takovéhoto typu.

A nakonec, základní formou přijetí náboženství a s ním i kosmologie, je socializace. Vyplývá to z toho, že náboženství je způsob, jakým daná kultura interpretuje svět, způsob více či méně sdílený většinou členů této kultury (může být sdílený i všemi, ale "většinou" píši proto, že v rámci jedné kultury může fungovat vedle sebe více náboženství, jak lze pozorovat například v současné Evropě). Neexistuje často vědomá "výuka ve věcech náboženských", kterou by rodiče systematicky praktikovali s dětmi - posloucháním, otázkami, účastí na rituálech či pozorováním světa kolem sebe se děti postupně samy vpraví do daného kontextu.

Zároveň v každém náboženství existují individuální rozdíly v chápání světa, dokonce i v tak na první pohled rigidním systému, jako bylo křesťanství v ranném novověku, se vyskytovaly různé názory, o čemž svědčí například tehdejší neutuchající aktivita inkvizice. Na druhou stranu je náboženství vždy kolektivní, právě proto, že je součástí své kultury. Nejrůznější eklekticismy a móda "vlastní cesty", kterou dnes kolem sebe vidíme, nás může snadno splést - stačí si ale uvědomit, že právě eklekticismus a individuální názory jsou jednou ze základů společnosti, ve které žijeme, aby bylo zřejmé, že i v tomto smyslu jsou ateistické hodnoty kolektivní. Co se kosmologie týče, je dnes předávána především školstvím: Forma, jakou se předkládá zejména na základních a středních školách, příliš mnoho možností k vlastnímu výkladu neposkytuje.