Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
17.září 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Glosy.info

Náboženství novou perspektivou - Zuzana Marie Kostićová

Text byl publikován 28.července 2004, vytištěn pak 17.září 2019. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/nabozenstvi-novou-perspektivou/>

Existuje stará antropologická idea, která často přežívá v obecných názorech lidí na svět: Náboženství je podle ní systém, který věří v bohy nebo nadpřirozené bytosti, jeho nižší variantou je magie, nižší jak hierarchicky (společnosti, které praktikují pouze magii, jsou obvykle shledány jako velmi primitivní oproti společnostem vyznačujícím se deistickým náboženstvím), tak evolučně (podle slavné teorie Jamese Frazera, že veškeré náboženství z magie přímo pochází).

V posledních desetiletích se od myšlenky pohlížet na náboženství a magii jako na vývojové stupně poněkud ustoupilo - stejně jako se zrelativizovaly názory, že náboženství vzniká z animismu, kultu předků, a tak dále. Naopak, část těchto směrů byla pod pojem "náboženství" přímo zařazena, ač se stále drží rozdílnost náboženství a magie na základě existence či neexistence nadpřirozených bytostí.

Vědy o náboženství si nicméně přestaly být tou věcí tak jisté. Zatímco v případě antropologa, který se zajímá především o kulturní nebo společenské struktury nějaké konkrétní společnosti je toto rozřazení docela praktické, v okamžiku, kdy bychom se začali zabývat fenoménem náboženství izolovaně, jako takovým, začnou věci velmi skřípat.

Především se ukázalo, že množství takzvaných východních náboženství žádné bohy nemá, a pokud, jsou obvykle jen prostředníky, navíc často druhotně do systému importovanými. Zmíněná náboženství dávají obvykle dobrý smysl i bez nich a jejich původní podoba tak i vypadala. Jak takovou situaci vyřešit? Existovaly dvě cesty: Držet se původního konceptu a na jeho principu prohlásit východní nauky za filosofie a nikoli za náboženství. Tuto cestu mnozí skutečně zvolili a lze se často dopídit v mnoha encyklopediích nebo slovnících, že buddhismus nemá bohy a tudíž to vlastně žádné náboženství není. Následoval znatelný vzestup zájmu západních filosofů o tento systém. Podobný osud postihl například také konfucianismus nebo taoismus.

Druhá možnost, kterou zvolily vědy o náboženství, bylo odmítnout stávající koncept jako nefunkční, jelikož mu bylo lze položit tak zásadní protipříklady. Následně se začal hledat další princip, podle kterého náboženství definovat, a nenalezl se - nefungovala ani slavná teorie podle níž je základním znakem náboženství fakt, že pracuje s posvátnem. Pokusy o bližší určení náboženství se ukázaly jako marné a v současnosti vládne obecný konsensus, že náboženství

Ve skutečnosti žádnou definici ani nepotřebujeme - jako často ve vědách o člověku jsme si objektem studia jaksi principiálně jisti, tušíme, co je náboženství. Stejný osud potkává i jiné pojmy ve společenských a humanitních vědách, ba dokonce i v geografii, kupříkladu pojem Mezoamerika, s úspěchem používaný vědci zabývajícími se kulturami severní nukleární oblasti Ameriky, tedy přibližně od severu aztécké říše po jih mayské oblasti, je rovněž exaktně nedefinovatelný.

Proto nám ve skutečnosti nechybí definice jako taková, ale jakýsi širší koncept, který by vysvětloval, co to vlastně náboženství je a jak funguje. Ne jakési rádoby exaktní "náboženství je, když...", které sotva může fungovat, už proto, že se systémy, které by měl obsáhnout, neustále vyvíjí a hned zítra mohou vzniknout nové, na které by bylo potřeba ušít úplně jinou definici. Tak se například i stalo - současní religionisté a antropologové si při zkoumání vlastního kulturního kontextu uvědomili, že i atheismus je náboženství, ač by měl podle dosavadních teorií být pojmu "náboženství" přímo antitetický, jelikož nepracuje ani s "bohy" ani s "posvátnem".

To, co hledáme, tedy není vyčerpávající definice, ale základní "funkce" náboženství, jeho místo v lidské kultuře. Samozřejmě už máme po ruce přehršel teorií, například slavnou zlidovělou ideu, že náboženství vzniklo proto, že primitivní člověk nebyl schopen pochopit podstatu přírodních jevů a tak si vymyslel bohy a nadpřirozené bytosti. V této myšlence je ukryt pořádný kus pravdy, její problém ovšem je, že implikuje ve své době velmi přijímanou představu, že jakmile konečně doopravdy pochopíme, jak se to má se světem, žádné náboženství už potřebovat nebudeme.

Jinou skupinou teorií je, že náboženství je systém, pomocí něhož se člověk vztahuje k tomu, co ho přesahuje, k nějaké transcendenci, nejčastěji k Bohu nebo posvátnu. Tyto ideje jsou ovšem poznamenány křesťanským prostředím, ze kterého vyšly, a neberou v úvahu takové systémy, které žádnou transcendencí v tomto smyslu nedisponují, například právě atheismus.

Chci v tomto textu poukázat na to, že náboženství je především kosmologie, interpretace světa. Toto konstatování se může zdát vágní, ale dle mého přesně vystihuje "funkci" náboženství v lidské kultuře. Touto je explikovat, ale ne ve výše uvedeném smyslu, kdy vyprávíme pohádky o strašidlech, jelikož nejsme s to poznat skutečnou povahu jevů. Princip náboženství je mnohem hlouběji, ne v otázce "co je to blesk", ale "na čem je postaven svět". Každý systém tak má svá paradigmata, neověřitelné principy, naprosto samozřejmé pro člena toho kterého náboženství, které jasně vyjadřují povahu světa, ve kterém žijeme. A co je velmi důležité, tato paradigmata jsou valorativní povahy, určují totiž hodnoty, se kterými ta která kultura zachází. Pod takové určení by se nám vešla například tolik prosazovaná myšlenka, že náboženství rovná se víra v Boha. Existence nebo neexistence boha či božstev je právě jedním z paradigmat každého náboženství, a jak jsem již zmiňovala, jedná se o principy samozřejmé, tudíž nedokazatelné, neověřitelné a nevyvratitelné, které stojí u jádra každého náboženství a jsou obsaženy v konkrétní "mythologii". Například, existuje Bůh, ten uzavřel smlouvu s lidem Izraele a my jí nyní musíme dodržovat. Takových nedokazatelných principů jsou v každém systému stovky a víra či nevíra v ně (respektive jistota o jejich platnosti či její odmítnutí) jsou hlavním určujícím znakem vyznavače toho kterého systému.

Břetislav Horyna píše ve své knížce Úvod do religionistiky následující věty:

Je tedy třeba rozlišovat mezi imanentně náboženskými rysy otázku po smyslu, která neoddělitelně patří k člověku a jeho dějinám, a náboženstvími, která se utvářejí jako historicky specifické, konkrétní a potřebám dané lidské pospolitosti odpovídající systémy odpovědí. Konkrétní náboženství trvá, dokud tyto odpovědi harmonizují s potřebami kultury, v níž se uplatňují. Zanikat začíná s okamžikem, kdy pozbývá schopnost uspokojovat na ně kladené požadavky, kdy jeho funkce přejímá buď jiná soustava odpovědí (tzn. jiná forma náboženství), nebo se prosazuje jiný způsob myšlení světa a člověka.1

Otázka zní: Jaký jiný "způsob myšlení světa a člověka" může člověk vymyslet, aby se vyhnul náboženství? A jak pak takový "způsob myšlení" nazvat, nejedná- li se o náboženství? Bude jím snad filosofie?

Narážíme na problém, jaký v praxi vytváří vágní definice náboženství a jisté předpojaté koncepty vycházející z přijímání principů zdánlivě neutrálních, leč ve skutečnosti dosti předpojatých. Na základě toho, co tu bylo řečeno výše, se odvážím tvrdit následující: Jestliže náboženství je především kosmologie, pak neexistuje pro lidskou kulturu způsob, jak se mu vyhnout. Stejně jako pro člověka jako takového je nemožné vyhnout se kultuře.

Podobnost těchto dvou pojmů je ostatně velmi zajímavá. Bývaly doby, kdy vědy o člověku, zejména pak antropologie, rozlišovaly "kulturní" a "přírodní" aspekty lidské společnosti. Dnes už víme, že kulturou je vše - i přísně biologická fakta potřebují nejprve být interpretována, aby mohla hrát ve společnosti jakoukoli roli. Řečeno o něco jednodušeji, fakta sama mohou patřit k čistě "přírodním", například výška lidského těla nebo pohlaví: Nicméně to, jaký význam pro nás tato fakta mají, už s přírodou nemá nic společného. Že pohlaví hraje v naší současné společnosti obrovskou roli a výška postavy naprosto zanedbatelnou, je otázka ryze kulturní.

S náboženstvím se to má podobně. Jedná se, samozřejmě, o termín mnohem úžeji vymezený, než v případě kultury. Ale dle mého neoznačuje ve skutečnosti určitý konkrétní typ všeobecně přijímaného náhledu na svět. Protože všechny všeobecně přijímané náhledy na svět jsou náboženstvími. Lze říci, že se jedná o filosofickou část kultury, o myšlenkový základ, explicitní nebo implicitní, vědomý či nevědomý, se kterým ta která kultura pracuje.

Toto je nicméně potřeba trochu upřesnit. Dá se říci, že v podstatě veškerá lidská kultura je jakási změť navzájem provázaných dat, které, jsou- li pouze žité, žádný systém v podstatě netvoří, ten je až druhotně rozpoznáván badatelem, který chce vnést do kulturních reálií jakýs takýs pořádek. Je potřeba si ale uvědomit, že tento systém není nic autochthonního, naopak - badatel se může dostat do situace, že nastíní- li svou vizi toho kterého náboženství nebo té které kultury jeho či jejím vyznavačům, setká se s odporem a nesouhlasem. Přesto nemůžeme automaticky říci, že nemá smyslu klasifikovat a vyvozovat závěry - jen je třeba si uvědomit, že tento "systém", který vnášíme do věcí, není ve skutečnosti exaktním popisem dané kultury nebo náboženství. Ani být nikdy nemůže, jednak proto, že bychom museli poznat názory a osobní postoje, i citové, zcela všech příslušníků dané kultury či denominace, což je jen zřídkakdy technicky realizovatelné, a jednak proto, že sama kultura jako taková je proces, něco, co se trvale mění, vyvíjí, její součásti vznikají, mění se a mizí. Náš vnější, vědecký způsob jak mluvit o kulturních reáliích, je pouze jakési přiblížení za pomoci hermeneutických, lingvistických a antropologických nástrojů, který nám umožňuje lépe porozumět něčemu, co je pro druhého člověka často zcela podvědomé a samozřejmé.

Je zajímavé se zamyslet nad tím, v jakém smyslu a proč koliduje moje pracovní "vysvětlení" náboženství s obecným pojetím, ve kterém je základ náboženství víra v nadpřirozené bytosti a ve kterém se především nesmírně liší náboženství, věda a filosofie, ba dokonce tvoří jakýsi trojúhelník protikladů, kde nejprotilehlejšími vrcholy jsou náboženství a věda. Při analýze této interpretace náboženství totiž vycházíme z pojetí ateistického, které vymezuje náboženství jako nesmyslné, nepravdivé nebo bezvýznamné - a především jako čistě soukromou záležitost každého z nás.

Nicméně, opřeme- li se o pojetí náboženství jako kosmologie, bude se nám celá věc rázem jevit ze zcela jiného hlediska. Atheismus totiž nečiní v tomto případě nic jiného, než jakékoli jiné náboženství v historii: Definuje sama sebe jako jediné správné východisko a předkládá argumenty, proč ostatní systémy nemají pravdu. Argumenty, které by uvnitř ostatních náboženství nedávaly žádný smysl.

To nás přivádí ke zdrojům pravdivosti, se kterými jednotlivá náboženství zacházejí. Vezměme si dva naprosto antagonické příklady - atheismus a křesťanství. Jeden z těchto systémů vychází z vědy jako ze základu možnosti poznání okolního světa, pročež ustanovuje vědeckou metodu jako základ určen, je- li něco pravda. Pokud je jev pozorovatelný a experimentálně zopakovatelný, pak je pravdivý. Naproti tomu křesťanství se zakládá na zjevení jako na nejvyšším zdroji absolutní pravdy: Vědecký důkaz tu je až druhotný nebo dokonce přebytečný, stejně jako je přebytečné zjevení v kontextu vědy. Někteří vědci se často pokoušejí vyvrátit pro ně evidentní nesmysly obsažené ve svatých knihách křesťanství, křesťané naopak poukazují, že ať nalezneme sebepřesvědčivější důkaz o evoluci hominidů z opic, bude přesto nadále pravda, že Bůh stvořil člověka z prachu země (jednotlivé názorové proudy se pouze liší podle toho, jestli pro ně tyto dvě anthropogonie mohou být pravdivé zároveň či ne). Oba pokusy o vyvrácení konkurenční anthropogonie jsou předem odsouzeny k neúspěchu, protože každá z protistran se opírá o jiné předpoklady a jinou představu o zdroji pravdy.

Tudíž neexistují žádné "jiné způsoby myšlení světa a člověka" - náboženství takového nebo onakého typu je přítomno ve všech kulturách, jako jejich nutná součást. Takové konstatování se může jevit absurdní jedině v případě, že trváme na přítomnosti bohů či "nadpřirozených" bytostí v jakémkoli náboženství. Obtíže, které jsou s tím spojené, jsem stručně zmínila už výše.

Z tohoto hlediska můžeme rozhodně tvrdit i to, co opatrně tvrdí nejrůznější antropologové a religionisté už delší dobu: Atheismus je náboženství.

Takové konstatování zní pro velkou většinu laiků naprosto absurdně, jelikož atheismus sám se proti náboženství vymezuje a chápe se jako od něho odlišný. Ale, jak jsem říkala, vychází ve své tolerantnější podobě z myšlenky, že náboženství musí věřit v nějakou vyšší bytost, v podobě méně tolerantní, podvědomé a lidové z pochopení náboženství jako nesmyslného nebo vnitřně rozporného ex deffinitione. V debatách s lidmi, kteří se problematikou náboženství nijak do hloubky nezaobírají, se člověk velmi často setká s názorem, že příslušníci náboženství (a zejména křesťanství, proti kterému se atheismus a atheistická kultura obzvláště vymezují) věří v naprosté nesmysly. To je ovšem postoj a priori valorativní, který je, jak jsem zmiňovala, charakteristický pro náboženství jako takové: Vychází totiž z nedokazatelných a neověřitelných paradigmat. Takovým paradigmatem je pro většinu atheistických proudů idea o neexistenci Boha nebo bohů.

Ráda bych zdůraznila, že atheismus je náboženství jako každé jiné i v tom ohledu, že má spoustu vnitřních proudů, které se prolínají, válčí spolu nebo se snášejí. Jako příklad může posloužit agnosticismus, indiference, víra v "něco", v přírodní zákony či víra v absolutní transcendentní hodnoty ve stylu atheistické humanistické filosofie (viz například Luc Ferry), militantní atheismus - zahrnuji všechny tyto proudy pod společný název "atheismus" proto, že žádné jiné souhrnné označení neexistuje.

Patří sem ale i "heretické" proudy - ačkoli je atheismus oproti jiným systémům relativně tolerantní, vznikla v něm i hnutí, která bývají označována jako kryptonáboženská a jsou zevnitř atheismu ve velké většině odmítána, podobným stylem, jako byla odmítána heterodoxní hnutí křesťanská: Nacismus, komunismus a podobné směry, které jsou podobné milenaristickým katolickým proudům. Je dle mého poněkud nadnesené označovat takové systémy za náboženství nebo pseudonáboženství, je mnohem logičtější podřadit je pod atheismus jako jeho varianty. Jejich do očí bijící politická podoba nás může zmást, ale ta jen jejich praktickým vyústěním - v jejich základu je interpretace světa, specifická kosmologie, postavená na atheistickém základě. Za jistých podmínek by bylo možné považovat je za samostatná náboženství, zejména tehdy, pokud by se stala ve svém kontextu dobrovolně, obecně a většinově přijímanými a samozřejmými. Domnívám se však, že jejich extremistický charakter v praxi často znemožňuje, aby se tak stalo, podobně jako v případě křesťanských chiliastických proudů, islámského fundamentalismu nebo podobných hnutí.

Tato úvaha nás přivádí k otázce vzniku náboženství či jeho změny. Tento problém je vysoce aktuální, jelikož současná Evropa právě prochází takovou kulturně náboženskou změnou, přechodem od křesťanství k atheismu. Úloha, jakou hraje atheismus v současném životě, může laikovi dobře přiblížit funkci náboženství - být naprosto samozřejmým základem společnosti, uvažování a chování. Občas jsem tento příklad používala v debatách v případech, kdy mi oponent tvrdil, že základem náboženství je přece víra. Tím se opět projevuje fakt, že je to křesťanství, a ne náboženství jako takové, proti čemu se atheismus vymezuje. To, co nazýváme víra, je totiž pojem relativně pozdní, který neoznačuje trvalý podvědomý stav, ale úkon, vztah, aktivní činnost. Naproti tomu to, na čem stojí všechna náboženství, není "víra", ale jistota, naprostá samozřejmost paradigmat, která v tomto smyslu tvoří základ chápání světa a principy pravdivosti, se kterými to které náboženství zachází.

Horyna říká, že náboženství zanikne v okamžiku, kdy jeho paradigmata přestanou být samozřejmá, začnou být objektem zpochybňování a nedůvěry a začnou se rýsovat principy nové, věrohodnější pro tu kterou kulturu. Buď místo starého systému zaujme nějaký už existující, nebo vznikne komplex zcela nových idejí a představ: Ve druhém případě se právě nacházíme a můžeme si na ní povšimnout jedné základní a nesmírně důležité vlastnosti všech náboženství: Jsou- li skutečně základem kultury, tzn. neprodělává- li společnost právě masivní náboženskou změnu, nechápou sama sebe jako náboženství. Jako podpůrný důkaz může sloužit fakt, že ve většině světových jazyků, zejména u neindustriálních společností, neexistuje žádný výraz, který by označoval náboženství. Lze se domnívat, že ta se vyskytují hlavně v systémech, které měly pro svou polohu, historický kontext nebo pro expanzivní charakter jejich kultury- nositelky úzký kontakt se systémy zcela jinými (viz vymezení křesťanství vůči římskému polytheismu, vymezení judaismu jako smlouvy proti okolním kultům a tak dále). Atheismus je v podobné situaci - vymezuje se historicky proti křesťanství, které dle vlastních tvrzení (jasně patrných ve své lidové podobě) překonal a odhalil jeho nesmyslnost, nepraktičnost a absurditu jeho nároků na člověka (povšimněme si jen odsudků křesťanské morálky z pera zejména bulvárních novinářů, zejména co se týče postavení ženy, sexuálního chování a dalších lidských povinností). Nezáleží na tom, že tyto odsudky často vycházejí z nepochopení - nejde o to odkrýt fakta, ale zdůraznit "pravdu" a zesměšnit "nepřítele", který vychází z jiných principů než já.

Atheismus má ovšem i svou druhou stránku, která se pokouší o objektivitu a nestrannost, a tou je vědecká metoda a hodnoty smíření a tolerance, které zdědil od křesťanství, ač to často jeho vyznavači popírají. V tomto směru je zajímavá otázka, nakolik je atheismus prostě dědicem a nástupcem křesťanství v podobném smyslu, v jakém je křesťanství následovníkem a vyústěním judaismu.

Shrneme- li si to, co bylo doposud řečeno, základní součástí náboženství a jeho podstatou je kosmologie. Nechápu zde kosmologii tak, jak obvykle chápána bývá, totiž jako kosmovizi, časoprostorovou představu o uspořádání světa (ačkoli takové představy do kosmologie nepochybně též patří): V mém pojetí se jedná o vizi světa v širším plánu, který zahrnuje rovněž principy příslušné morálky, vzájemné vztahy mezi různými obyvateli světa, místo člověka ve světě, původ světa i člověka a tak dále.

Zároveň se nepokouším tvrdit, že náboženství je pouze kosmologie - jeho nutnou součástí jsou i kult a rituály a různé další praktické úkony, které na první pohled odporují konstatování, že náboženství je, neohrabaně řečeno, vnitřní filosofie kultury. Ale i rituály a jejich postavení a význam v konkrétní společnosti jsou jedním z paradigmat - v křesťanství například ustanovení krvavé oběti jako nepřípustné vychází přímo z filosofických a logických základů tohoto náboženství, stejně jako nutnost a žádoucnost lidských obětí vycházela pro Aztéky přímo ze základů světa, jak byly položeny na počátku věků, a z úlohy bohů a lidí. A i pokud se jedná o pouhý zvyk, musí existovat schémata, která jeho existenci legitimují. Jakmile existovat přestanou, zvyk postupně mizí.

Z mého pohledu je tedy náboženství myšlenkovým základem kultury, jakousi vnitřní logikou, která jí proniká, ať už z hlediska jeho příslušníků vědomě či nevědomě. Je třeba znovu zdůraznit, že stejně jako většina ostatních sociálních realit je náboženství jenom konstrukt, společné jméno pro určité jevy, které nejsou jako takové příslušnou kulturou chápány.

Chci zároveň zdůraznit, že se nemusí jednat o homogenní a jednolitý systém. Každá kosmologie má množství různých složek, které jsou navzájem více či méně logicky koherentní, ovšem ne nutně podle naší, západní, aristotelské logiky, ale podle vnitřní logiky, kterou se to které náboženství řídí. Některé z těchto složek mohou například legitimovat rozdělení moci v té které kultuře, jiné ustanovují ryze funkční složky náboženství (kterými je například věda, magie, šamanské techniky a tak dále). Koherence ovšem neznamená, že nemohou existovat i antagonistické proudy v rámci jednoho náboženství - jejich partikulární "sub-kosmologie" mají ovšem vlastní logiku, podle níž jsou koherentní. Samo náboženství může obsahovat tudíž různých kosmologií více, obvykle v závislosti na jeho časové nebo geografické distribuci (starověké náboženství egyptské například vykazovalo čtyři základní kosmogonie mírně se od sebe lišící co do významu kterých bohů, původu světa a člověka a tak dále). Ale jelikož náboženství, stejně jako jakákoli jiná součást kultury, není žádné statické klidné prostředí, ale proces, mohou se objevovat skutečně proudy vyloženě antagonické, které jsou v závislosti na charakteru převládající kosmologie spíše vykořeňovány (jako v křesťanství, kde existuje jen jedna zjevená pravda, tudíž je obtížné držet zároveň více protichůdných interpretací) nebo integrovány (jako v hinduismu).

Je třeba znovu upozornit, že tato vnitřní logika nemusí být vždy právě ta naše. Ve velké většině náboženství, ba dokonce i v křesťanství, které na aristotelském systému takříkajíc vyrostlo, existují paradoxy. Vnitřní logikou tudíž nemyslím, že je- li něco bílé, nemůže to být podle zákona sporu zároveň černé. Ve velké většině náboženství jsou z našeho pohledu bohové zároveň "dobří" a "zlí" a žádné problémy to nevyvolává - to proto, že příslušná vnitřní logika se podle zákona sporu nechová (a navíc představy o dobru a zlu v jiných kulturách se mohou od těch našich velmi lišit). Naopak v křesťanství je třeba "ospravedlnit" Boha, který je sice absolutně dobrý ale přesto dopustil existenci zla: Vnitřní logika, kterou se toto náboženství řídí, nepřipouští kontradikci takovéhoto typu.

A nakonec, základní formou přijetí náboženství a s ním i kosmologie, je socializace. Vyplývá to z toho, že náboženství je způsob, jakým daná kultura interpretuje svět, způsob více či méně sdílený většinou členů této kultury (může být sdílený i všemi, ale "většinou" píši proto, že v rámci jedné kultury může fungovat vedle sebe více náboženství, jak lze pozorovat například v současné Evropě). Neexistuje často vědomá "výuka ve věcech náboženských", kterou by rodiče systematicky praktikovali s dětmi - posloucháním, otázkami, účastí na rituálech či pozorováním světa kolem sebe se děti postupně samy vpraví do daného kontextu.

Zároveň v každém náboženství existují individuální rozdíly v chápání světa, dokonce i v tak na první pohled rigidním systému, jako bylo křesťanství v ranném novověku, se vyskytovaly různé názory, o čemž svědčí například tehdejší neutuchající aktivita inkvizice. Na druhou stranu je náboženství vždy kolektivní, právě proto, že je součástí své kultury. Nejrůznější eklekticismy a móda "vlastní cesty", kterou dnes kolem sebe vidíme, nás může snadno splést - stačí si ale uvědomit, že právě eklekticismus a individuální názory jsou jednou ze základů společnosti, ve které žijeme, aby bylo zřejmé, že i v tomto smyslu jsou ateistické hodnoty kolektivní. Co se kosmologie týče, je dnes předávána především školstvím: Forma, jakou se předkládá zejména na základních a středních školách, příliš mnoho možností k vlastnímu výkladu neposkytuje.


1 Břetislav Horyna, Úvod do religionistiky, Praha: OIKOYMENH 1994, 131 s., ISBN 80-85241-64-1, s. 12

Související texty na Glosách

Kultura smrti
Náboženství jako klasifikace
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Náboženství novou perspektivou [online]. Glosy.info, 28.červenec 2004. [cit. 17.září 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/nabozenstvi-novou-perspektivou/>. ISSN 1214-8857.