Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
24.srpna 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

(Ne)demokracie v Americe - Ondřej Ditrych

Publikován 26.června 2004, text čítá cca 3210 slov. 7755 přečtení  |  5 reakcí

"Měly někdy, předcházejíce naší době, tři miliony lidí plnou moc a rovnou příležitost utvořit a ustavit nejmoudřejší a nejšťastnější vládu, již může moudrost člověka vynalézt?" táže se v úvodu svých Úvah o vládě (1776) John Adams, jeden z architektů americké ústavnosti. Dokument, jenž vznikl ve philadelphském ústavním shromáždění, se bezpochyby stal pro mnohé pozdější generace vzorem zhmotnění liberálně demokratické tradice v konkrétní politické skutečnosti. Dokonce Leo Strauss, který jinak považoval moderní režimy obecně za contra naturam, vyslovil americkému systému zřejmě tu největší poklonu, neboť jej označil za nejlepší možné zřízení. Nezdá se proto podivné hovořit v americkém kontextu o nedemokratičnosti? Naopak. Fareed Zakaria, od nějž byl v českém prostředí zatím publikován pouze esej Neliberální demokracie na vzestupu? (Střední Evropa, 81/1997), o americkém systému ve své knize The Future of Freedom mimojiné píše: "Pro americký systém není charakteristické ani tak to, jak je demokratický, jako spíše, jak demokratický není - stavějíc volebním většinám do cesty mnohonásobné překážky."1 Překážky, o nichž hovoří, se zakládají na konstitučním liberalismu, neboť ten je vpravdě tím, co je pro americkou ústavnost definující (její architekti se ostatně pojmu demokracie bránili, jak ještě uvidíme). Pojďme se nyní podívat na napětí mezi participační demokracií a konstitučním liberalismem, jak se vyvíjelo v teoretické diskusi, která následovala Prohlášení nezávislosti, abychom mohli poté ukázat, kde přesně se v americkém politickém systému tyto překážky nacházejí. Zakaria má za to, že v dnešní době je téma vztahu demokracie a konstitučního liberalismu, jak složky západní politické (v návaznosti na kompetitivní pojetí demokracie Schumpeterovo) dělí, více než aktuální. Nejenže demokracie, které jsou dnes na vzestupu, jsou často neliberální. Dokonce již konsolidované liberální demokracie, jako je právě ta americká, zažívají zvolna proměnu a posun k více neliberálnímu modelu, a hrozí tak naplěním obavy hraběte Tocquevilla, s níž psal svoje slavné dílo: totiž že Spojené státy v úskalích demokracie zbloudí.

V Prohlášení nezávislosti, v mnohém odkazujícím ke starší evropské liberální politické vědě, nalezneme některé ze základních principů americké státnosti, a liberální demokracie jako takové. Nachází se zde teze ustavování vlád a samotném účelu vládnutí, jímž není nic jiného než zajištění práv člověka na život, svobodu a soukromé vlastnictví (byť je pohled na soukromé vlastnictví a úlohu státu, kterou má sehrávat při jeho ochraně, u Johna Lockea považován často za revoluční - Strauss například hovoří o tom, že Hobbesovo právo na sebezáchovu doplnil Locke o právo na pohodlnou sebezáchovu, a položil tím základ akvizitivní společnosti - neměli bychom zapomínat, že již Hobbes hovoří o povinnosti suveréna zajistit bezpečnost svého lidu, pod kterou nicméně spadají též všechna potěšení ze života, která jedinec získává, aniž přitom ohrožuje společenství; Leviathan je knihou, která si zaslouží pozorné čtení). Moc vlád je odvozena ze souhlasu těch, jimž vládnou. Přestože zde nacházíme jasně viditelnou ideu svrchovanosti lidu a jeho práva na odpor proti despotické moci, o jeho participaci na vládě kromě souhlasu udíleného vládě se nic nepraví. Existence a rozsah této participace se později, při budování americké ústavnosti, při sepisování (nebo přepisování) ústav státních, stejně jako ústavy federální, stal předmětem mnoha diskusí. V samém jejím počátku do nich přispěl v krátkém spise Úvahy o vládě (1776) také budoucí president John Adams, jenž se sám později stal hlavním architektem ústavy státu Massachussetts (1780), a autorem rozsáhlého díla Obrana ústav Spojených států amerických (1786).

V Úvahách o vládě Adams částečně reagoval na nedávno přijatou ústavu státu Pennsylvania, která mimo jiné sice ustavila princip reprezentace, nicméně učinila "každého držitele vládního úřadu, legislativního stejně jako exekutivního, zplnomocněncem a služebníkem [lidu], jemuž je bez přestání odpověden... Lidé mají právo, tak často jak uznají za vhodné, odebrat držitelům [těchto] úřadů jejich postavení."2 Nejednalo se ve skutečnosti o nic mimořádného, mnoho ústav jednotlivých států mělo podobné znění, inspirované spíše na francouzské půdě vzkvétající ideou jednotného lidu a odporující později prosazované právní zásadě delegace delgeta postesta non potest delgari. Poté, co Adams uvede za nejlepší z vlád republiku, jež je definována jako "říše zákonů, nikoli lidí", a tuto definici označí za jedinou užitečnou část britské ústavní teorie, věnuje se tomu, jak ustavit reprezentativní shromáždění, zdali mu svěřit veškeré legislativní, stejně jako exekutivní pravomoci, a jakou dát tomuto shromáždění formu. Podrobně dokazuje, že je třeba nejen oddělit od sebe legislativní, exekutivní a soudní moc, na níž závisí "důstojnost a stabilita vlády ve všech jejích odvětvích" a jež má sloužit jako kontrola obou mocí předcházejících, ale rozdělit ještě legislativní moc jako takovou, a za jednu z hlavních příčin uvádí, že "jediné shromáždění podléhá všem nectnostem, pošetilostem a slabostem jednotlivce, záchvatům nálad...a předsudkům, a z toho důvodu je příčinou nerozvážných rozhodnutí a absurdních soudů."3

Na to lze přímo navázat větou z šedesátého třetího federalistického listu (pokud bylo Prohlášení nezávislosti z velké části apologií, je možno říci o časopisově vydávaných Listech federalistů, že byly politickou propagandou vysoké úrovně, dokazující možnou úroveň, na níž je možno vést velmi praktickou politickou diskusi), jehož autorem je taktéž budoucí president, a snad nejvýznamnější postava ústavodárného kongresu v Philadelphii, James Madison. Instituci senátu v něm obhajuje kromě jiného takto: "...jak prospěšné bude zasahování nějakého umírněného a respektovaného občanského tělesa pro...zadržení úderu, jejž si prostředkují lidé sami proti sobě, dokud rozum, spravedlnost a pravda znovu nezískají autoritu nad míněním veřejnosti."4 Nezapomínejme, že horní komora amerického kongresu byla až do přijetí sedmnáctého dodatku volena nepřímo. Ve slavnějším desátém listu provádí zásadní rozlišení mezi demokracií a republikou. Za republiku považuje takovou vládu, kde se "uplatňuje princip reprezentace", a která představuje podstatně lepší řešení než "čistá demokracie", neboť "pokud je frakce tvořena většinou, lidová vláda...jí umožňuje v zájmu její vášně pro vládnutí...obětovat veřejné dobro, stejně jako práva ostatních občanů," proti čemuž neexistuje v čisté demokracii žádná záruka. Následuje kritika těch, kdo "předpokládají, že přivedením lidí k naprosté rovnosti v jejich politických právech budou tito lidé současně naprosto srovnáni...ve svém majetku, názorech, a vášních." Rozdílnost názorů je podle Madisona lidskému duchu vlastní, a snažit se odstranit střetávání zájmů tím, že se člověku odejme svoboda, jež je "podstatou politického života", je přinejmenším nepřirozené.5

Madison obhajuje princip reprezentace, protože se může docela dobře přihodit, že "hlas veřejnosti, prohlášen zástupci lidu, bude ve větším souladu s obecním dobrem, než pokud by jej prohlásili lidé samotní."6 Ve čtyřicátém devátém a padesátém listu nalezneme potom další odmítnutí přímé demokracie. Madison zde argumentuje proti "konstituční cestě k rozhodnutí lidu," jíž je nutné nechat otevřenou jen pro zcela mimořádná rozhodnutí, protože hlas lidu je ovládán vášněmi (dnes je možné obavu, že technická složitost textu neumožní lidem rozhodovat věcně, ale budou naopak ovládáni ideovou propagandou, sledovat u těch, kdo se staví proti případnému referendu o evropské ústavní smlouvě). Naproti tomu "je to jedině rozum lidí, jenž má kontrolovat a omezovat vládu," zatímco "vášně lidí má kontrolovat a omezovat vláda."7 Součástí argumentů, jimiž obhajuje rozdělení mocí a definuje princip brzd a protiváh, jež jsou obsahem následujícího, padesátého prvního listu, je mimo jiné odmítnutí teze, že pro zajištění nezávislosti mocí mají být všichni držitelé legislativních, exekutivních, stejně jako soudních úřadů, voleni lidem. Pokud jde o samotné oddělení mocí, přijímá Madison Montesquieovu tezi, že kde není od sebe oddělena legislativní, exekutivní a soudní moc, tam také není svoboda. Podle Madisona nebude nicméně svoboda ani tam, kde nebudou mít jednotlivé moci možnost navzájem se kontrolovat a zabránit jedné moci, aby ovládla ostatní. Zde, stejně jako ve společnosti, "se musí jedna ctižádost postavit proti druhé."8 Nedělená moc, byť disponující legitimitou odvozenou od svrchovanosti lidu, se zákonitě stane mocí despotickou, a to samé se může přihodit také jedné ze státních mocí, pokud mezi ní a ostatními nebude určitá rovnováha. Protože například legislativní autorita má v republikánském zřízení podle Madisona tendenci převažovat, je nejlepší ji rozdělit podobně jako moci ve státě.9

Zanechme teď politické teorie a podívejme se, za doprovodu Fareeda Zakarii, na některá skutečná omezení čisté demokracie přítomná v americkém politickém systému (nejen v samotné americké ústavě). Začněme senátem, jehož povaha a účel jsou, kromě již zmíněného, odvozené především nikoli z politické rovnosti lidí, ale politické rovnosti států. Stěží se zde proto uplatní zásada co člověk, to jeden hlas. "Senát je nejméně reprezentativní horní komorou na světě s jedinou výjimkou, Sněmovnou lordů."10 Kalifornie, nejlidnatější americký stát a pátá nejsilnější ekonomika světa s třicetimilionovou populací, je tak v horní komoře amerického parlamentu zastoupena stejně jako maličký Vermont s o něco více než půl milionem lidí. Sněmovna lordů přitom narozdíl od Senátu disponuje minimální politickou mocí, která se omezuje na právo relativního veta, zatímco úloha obou komor amerického Kongresu v zákonodárném procesu je víceméně totožná, a Senát navíc sehrává určitou kontrolní úlohu vzhledem k ostatním mocem.11 Přes tuto nedemokratičnost obsaženou v popírání demokratického logického principu rovnosti (až do přijetí sedmnáctého dodatku se navíc horní komory kongresu volilo nepřímo, takže delegace spočívala na státních legislativních shromážděních), je Senát považován za jeden ze základních kamenů americké ústavnosti, a jeho legitimita jako instituce je široce přijímána.12

Snad ještě názornějším příkladem nedemokratického způsobu delegace spojeného se značnou politickou mocí je americký ústavní soud. Ústavní soud je tvořen devíti soudci, kteří jsou jmenováni na doživotí exekutivní mocí, čímž je Ústavní soud naprosto oddělen od moci zákonodárné, jejíž rozhodnutí často zkoumá na základě principu soudního přezkoumání, jenž není přímo zahrnut v ústavě, ale odvozuje se od právních nálezů vrchního soudce Marshalla v případech Marbury v. Madison (1803) a McCulloch v. Maryland (1817) a je součástí americké ústavní praxe. Ústavní soud je těžko postradatelnou součástí fungování americké politické moci, přitom je přímo jeho účelem uvádět v soulad s ústavním pořádkem často vášněmi povzbuzená rozhodnutí zákonodárné a exekutivní moci na všech úrovních, stejně jako rozhodnutí nižších soudů. Nezávislost na exekutivní moci je, alespoň na teoretické rovině, zaručena doživotním jmenováním soudců. Přes zjevnou nedemokratičnost při jeho obsazování, spojenou se značnou politickou mocí, jíž disponuje, je Ústavní soud tradičně uváděn mezi institucemi s největší důvěrou lidu.13

Po dlouhou dobu existence Spojených států se omezení demokracie bezprostředně vztahovala také k delegačnímu procesu jako takovému, a to skrze specifickou úlohu "volitele a posuzovatele," kterou ve volebním procesu konala politická strana. Byť obraz zakouřených pokojů, v nichž stranické špičky rozhodovaly o složení kandidátek a politice jako takové, budí zejména negativní reakce, představovala politická strana s přísně hierarchizovanou a relativně centralistickou strukturou oporu pro své kandidáty. Naproti tomu je možno souhlasit se Zakariou, že dnešní strana je "prázdnou nádobou, čekající na své naplnění od populárního vůdce."14 Podle něj došlo k současnému rozkladu stran a tím pádem také dramatickému zmenšení jejich vlivu především tím, že se rozhodování o kandidátech decentralizovalo a zdemokratizovalo zavedením primárek, které nicméně nejsou příliš reprezentativní, především kvůli nízké volební účasti, a vedou k větší názorové polarizaci. Politická strana už pro kandidáta nepředstavuje oporu při přijímání nepopulárních rozhodnutí jako v minulosti, a demokratizací volební kampaně a změnou jejího financování, se nejdůležitější starostí kandidátů stalo sbírat subvence a přímou voličskou podporu pro příští volbu.15

Na závěr ještě nelze pominout principiálně snad nejvýznamnější část amerického ústavního pořádku, jejímž účelem je ochrana individuálních práv a svobod před svévolí státu či většiny. Touto částí je prvních deset ústavních dodatků Listiny základních práv (1791). Právě ona je často nástrojem a zdůvodněním sine qua non rozhodnutí Ústavního soudu, chránícího individuální a menšinová práva, pokud dojde k jejich porušení. Na druhou stranu je nutno přiznat, a příklad za všechny představuje právo na svobodu řeči, které je obsahem prvního dodatku, že sám Ústavní soud interpretoval ve své historii tato práva, v zásadě velmi abstraktní, občas v konkrétních situacích velmi rozdílně.

Pokud jde o současnost, píše Zakaria: "[Spojené státy,] založené jako republika, která věřila v rovnováhu mezi většinovou vůlí a právem menšin, nebo šířeji mezi svobodou a demokracií, přijímají stále více duchaprostého populismu, považujícího popularitu a otevřenost za klíčová měřítka legitimnosti."16 Šedesátá léta, zejména jejich druhá polovina, podle něj přinesla široce pociťovanou ztátu legitimnosti politických institucí, a záplatou tohoto neduhu se měl stát proces politické demokratizace. Pokud jde o hodnocení tohoto procesu, chápe jej Zakaria jednoznačně negativně: "dochází k rapidnímu narušení řídících sil demokracie...nahradil je průzkum veřejného mínění."17 Politická rozhodnutí lidu, zmnožená posilováním přímé demokracie, nejsou utvářena na základě politického kompromisu, a zároveň vznikají nové elity, které jsou obtížněji kontrolovatelné než parlament nebo vláda. Na druhou stranu útok na politickou svobodu není veden pouze zdola, ale také shora, což je jasně patrné na bezpečnostních opatřeních vztahujících se k válce proti teroru, z nichž některá poměrně zřetelně porušují kupříkladu ústavní princip habeas corpus (byť americká ústava dočasné porušení tohoto principu - který je jedním ze základních principů každého liberálního zřízení, neboť co je pro něj definující více, než svévolné omezování svobody jedince jeho zadržováním - povoluje). Neliberální demokracie proto podle všeho není na vzestupu pouze v nezápadním světě bez liberální tradice, a křehká rovnováha a pečlivě udržované napětí mezi nespoutanou silou demokracie a politickou svobodou jednotlivce je dnes skutečně narušena ve prospěch toho prvého. Doufejme, že to není natrvalo. Lidem ve všech západních společnostech je dnes třeba ostražitosti vzhledem k chování státu, jinak se hrstce nebezpečných fundamentalistů podaří základy těchto společností nenávratně porušit...

 
1 Fareed Zakaria, The Future of Freedom (New York: W.W. Norton and Company, 2003), 22.
2 Ústava státu Pennsylvania, Deklarace práv občanů společenství či státu Pennsylvania, [V,VI]. Citováno podle . Kurzíva doplněna autorem.
3 Přeloženo podle Thoughts on Government.
4 The Federalist Papers (New York: New American Library, 1961), [63].
5 Ibid, [10].
6 Tamtéž. Princip reprezentace v sobě podle Madisona nese také jisté riziko, že "lidé úzce zájmově straničtí mohou...nejprve získat mandát lidí, a poté zradit jejich zájem." Právě tomu může zabránit "rozlehlá republika", neboť je "nejvíce nakloněna volbě těch nejlepších strážců veřejného blaha."
7 Ibid, [49].
8 Ibid, [51].
9 Ibid. John Locke uvádí ve Dvou pojednáních o vládě, že zákonodárná moc je nutně nadřazena exekutivě, "neboť co může dávat zákony jinému, nutně musí být vyšší nad něho." John Locke, Dvě pojednání o vládě (Praha: Svoboda, 1992), [150].
10 Přeloženo podle Fareed Zakaria, The Future of Freedom (New York: W.W. Norton and Company, 2003), 22.
11 Vladimíra Dvořáková, "Spojené státy americké", Komparace politických systémů I. (Praha: VŠE, 2000), 180.
12 Dalším příkladem omezování veřejného tlaku v Kongresu představovala až do nedávna jeho přísně hierarchizovaná struktura, a uzavřená jednání výborů. Zakaria, 23.
13 Ibid, 241.
14 Ibid, 180.
15 Ibid, 182-186.
16 Ibid, 162.
17 Ibid, 23.

Použitá literatura:
Adams, John. Thoughts on Government. The Institute for American Liberty. 26. října 2003. (www.liberty1.org/thoughts.htm)
Constitution of Pennsylvania. A Declaration of the Rights of the Inhabitants of the Commonwealth or State of Pennsylvania (Ústava státu Pennsylvania. Deklarace práv občanů společenství či státu Pennsylvania). Yale University. 26. října 2003. (www.yale.edu/lawweb/avalon/states)
The Federalist Papers. New York: New American Library, 1961.
Dvořáková, Vladimíra. "Spojené státy americké." Komparace politických systémů I. Praha: VŠE, 2000.
Locke, John. Dvě pojednání o vládě. Praha: Svoboda, 1995.
Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Praha: Lidové noviny, 1992.
Zakaria, Fareed. The Future of Freedom. New York: W.W. Norton and Company, 2003.

Další odkazy:
Hobbes, Thomas. Leviathan. Indianapolis: Hackett, 1994.
Strauss, Leo. Eseje o politické filosofii (Praha: Oikúmené, 1995).

Ondřej Ditrych - O autorovi Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd UK a studuje též anglistiku a amerikanistiku na Filosofické fakultě UK.
Jak citovat tento textDitrych, Ondřej. (Ne)demokracie v Americe [online]. Glosy.info, 26.červen 2004. [cit. 24.srpna 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/ne-demokracie-v-americe/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Zakaria Fareed. Jefferson Thomas. Adams John. Tocqueville Alexis. americká ústava. konstituční liberalismus. demokracie. ústavní soud. Strauss Leo. americký politický systém. Úvahy o vládě. Listy federalistů. Madison James. ústavní soud. Listina základních práv. Budoucnost svobody.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Kritizování
Anonym Hrubá (27.3.2008 15:27:37)
To na co se ptají ostatní je hezký,ale já ti to zkritizuju ani jsem to nezačala číst a koukám je to moc dlouhý no tak to nazdar a na příští návštěvu to laskavě oprav ňoumo.S pozdravem Přítel radílek
Poznámky
Luděk Belán (5.1.2005 15:54:32)
Mám k textu pár drobných poznámek:
- Nejvyšší soud USA není tak zcela oddělen od moci zákonodárné - jednak jmenování člena Nejvyššího soudu prezidentem vyžaduje souhlas Senátu (ne úplně vždy udělovaný), jednak i tito soudci jako všichni státní úředníci mohou být odvoláni impeachmentem, jenž je v rukou Sněmovny reprezentantů a Senátu (i to se v historii dělo) a dále se již v historii použila změna počtu členů Nejvyššího soudu (který není dán ústavou, ale federálním zákonem) k rozšíření či naopak zakonzervování složení Nejvyššího soudu. Naopak vedle jmenování nadoživotí považuji za důležitou (i když zdánlivě přízemní) záruku nezávislosti ústavní zákaz snížení platu soudce po dobu, kdy je ve funkci.
- Rovné zastoupení územních celků (nebo alespoň neproporční) v horních komorách parlamentů není tak neobvyklé. Irská horní komora svým profesním složením taky zrovna nevyhovuje zásadě "co člověk, to jeden hlas". Je ale pravda, že americký Senát má daleko silnější postavení, nelze je přehlasovat jako mnohé jiné horní komory, a jen on (a ne "demokraticky" volená Sněmovna reprezentantů) schvaluje jmenování úředníků a dvoutřetinovou většinou ratifikuje mezinárodní smlouvy. Přesto bych to nepovažoval za porušení pravidel demokracie - to by bylo, kdyby šlo zákon přijmout proti vůli většiny členů Sněmovny reprezentatů volených zásadou "co člověk, to jeden hlas".
- Hodnocení kvality demokracie v USA by bylo na dlouhý článek - mě na ní fascinuje citlivé vyvážení složek moci, ale i pravomocí federace, států a obcí, samotná ústava, způsob její novelizace a debata při jejím přijímání - zásadu poštvávání jednotlivých mocí proti sobě zmiňovanou v slavných Listech federalistů považuji za zvláště u nás dodnes nedoceněnou.
Bez nadpisu
Ondřej Ditrych Pošta (24.11.2004 15:42:26)
Pouze na doplnění upozorňuji, že kniha "The Future of Freedom" právě vychází v českém překladu ("Budoucnost svobody"), vydává nakladatelství Academia, cena 195,- Kč.
odpověď autora.
Ondřej Ditrych Pošta (4.7.2004 00:32:42)
Nejprve bych měl, při reakci na výše uvedené poznámky, věnovat trochu pozornosti Zakariově knize, neboť je to nejprve ona, která se stává jejich předmětem. Podle svého čtení jsem dospěl k názoru, že Zakaria skutečně považuje americkou horní sněmovnu za instituci veskrze nedemokratickou, přinejmenším vzhledem k dému, neboť neplatí zásada one man, one vote vztažená na základní členstvo politické organizace (srov. dahlovská kritéria nedemokratičnosti ve volebním procesu: členové organizace volí, hlas každého má stejnou váhu, a vítězí nabídka s největší podporou). Je přirozeně možné říci, že účelem amerického horní komory je zajistit rovné zastoupení pro státy jako členy federace. Na tezi jako takové to ale nic nemění. Nedomnívám se též, že by Zakaria pojednával o Senátu jako instituce vytržené z kontextu, a doufám, že jsem se ve svém článku nedopustil takového pokřivení jeho tezí, které by něčemu takovému nasvědčovalo. Zakaria se přirozeně zaměřuje při zkoumání americké demokracie na volební proces, funkce instituce samotná (která rozhodně není malá, podobně jako u ústavního soudu) mu slouží spíše k potvrzení záměru, který s ní architekti americké ústavnosti měli. Pokud jde o citaci vztahující se k veřejnému mínění, sám ji chápu trochu metaforicky. Zakaria je kritikem (podobně jako třeba Giovanni Sartori) moderního modelu participační demokracie, kterou mimojiné výzkumy veřejného mínění, byť nepřímo, reprezentují. Pro mě samotného je představa přímé demokracie „bezdrátového referenda“ nikoli vidinou dokonalého politického uspořádání, v němž zájem každého je znám, ale spíše hrozbou nezřízené populistické despocie. K doplnění, a možná lepšímu nastínění Zakariova názoru na západní tradici konstituční demokracie ve vztahu k plebiscitu přikládám ještě jednu citaci: „západní model vlády nepředstavuje nejlépe masový plebiscit, ale nestranný soudce“ (20). Nyní bych ale měl přikročit k reakci na své vlastní závěry, prezentované v závěru článku. Pokud jde o narušení křehké rovnováhy, přiznávám, že je to spíše nadhozená, a snad trochu rétorická teze, která není zcela objasněna. Nepovažoval jsem to za nutné. Pokud jde o rovnováhu v americkém zřízení, tomu jsem se věnoval předtím (nejsem si jist, jestli jsem zde byl pochopen správně: problémem současného amerického zřízení není nedemokratičnost jeho institucí, ale spíše skutečnost, že jsou tyto instituce, sloužící jako stavidla nezřízené despocii většiny, demokratizovány; to je patrně základní zakariovská teze). Moje tvrzení mělo ale též obecnější rovinu, neboť západní společnosti, nevyjímaje tu naši, uzavřenou v české kotlině, jsou ohrožovány snahami státu o mobilizaci založenou na abstraktních principech, které nejsou podrobeny dostatečnému kritickému přezkoumání. Nejsem si osobně jist, jestli se některé návrhy provázející naši současnou vládní krizi o předložení takového programu, kterou (ideově naprosto polarizované) opoziční strany prostě nebudou moci odmítnout tak trochu nepřibližují pojetí politiky překonávající konflikt (v jakémsi abstraktním zájmu; srov. nepolitickou politiku). Na druhou stranu jsem skoro upřímně přesvědčen, že jsou spíše bezelstným prohlášením někoho, kdo žije na úplně jiné planetě, a prostě jenom nechápe soutěživé principy, na nichž liberální pojetí politiky stojí. K poslední citované větě: zde jsem se možná též dopustil trochu nepřiměřené obecnosti. Proto na vysvětlenou – nebezpečnými fundamentalisty jsem měl mínil světové teroristické sítě (pro pojmovou nečistotu nebudu říkat: islámské fundamentalisty, islamisty etc., byť jsou pod touto kolonkou často vedeny). Přirozeně, jejich relativně malé množství (hrstka) jim neupírá na nebezpečnosti. Snažil jsem se pouze poukázat na nebezpečí z jiné strany, které jejich aktivitu provází. Znovu je to spíše námět na další diskusi... Každopádně děkuji za reakci.

Přidat komentář