Klerikální "zdůvodnění" pronásledování Židů

Nejdůležitější zdůvodnění nepřátelství vůči Židům představovala od 13. století systematicky šířená vyprávění o takzvaných rituálních vraždách a zneuctívání hostií, prováděných Židy. První báchorka, jež stále znovu sloužila k rozdmýchávání židovských perzekucí, byl výmysl o rituálních vraždách. Původně se v pozdním starověku vyprávělo o křesťanech, kteří údajně vraždí děti a z jejich krve připravují hostie. Tato hrůzná povídačka zmizela následně na staletí z literatury, aby se ve 12. století objevila znovu v Anglii: v roce 1144 v Norwichi měli z nenávisti ke Kristovi Židé zabít křesťanského hocha. Tento příběh, jenž vedl nejdřív ke zdůvodnění lokálního skromného kultu světce, se rychle rozšířil nejen po Anglii. Brzy se objevily jeho napodobeniny ve Francii (Blois) a od 13. století i ve Svaté říši římské, vždy přizpůsobené místním podmínkám, a vytvářely nové "mučedníky", jejichž divotvorné relikvie mohli lidé uctívat - a jejichž vrahy museli pronásledovat a vyhladit.

Tato vyprávění prošla brzy významným vývojem: v nejstarších zprávách se zavraždění oběti dalekosáhle připodobňovalo k umučení Krista; oběť byla Židy před smrtí údajně mučena. Opakovali tak "zločin", jejž spáchali kdysi jejich předkové na Kristovi samém a za nějž byli zatraceni. Základ těchto vyprávění se ale změnil a židovští pachatelé již v těchto hrůzných povídačkách neměli zájem o mučení mladého chlapce, nýbrž o jeho krev, již údajně potřebovali ke svým rituálním účelům nebo léčitelským praktikám. Teprve spojením Židů, kteří se křesťanům už beztak zdáli "cizí", s magií krve, která byla podle lidové víry běžná, získala tato vyprávění na oblíbenosti, takže přežila existenci Židů, například v Anglii, i literárně: Více než sto let po vyhnání Židů z Anglie je vypráví převorka v Chaucerových "Canterburských povídkách". Krev byla totiž "velmi zvláštní mízou" - především v lidové víře. Každý, kdo měl i to nejnepatrnější povědomí o Židech, jejich představách a předpisech, věděl, že povídačky o rituálním užití krve křesťanů nemůžou být pravdivé. Neboť Židé považovali krev, i zvířecí, za něco znečišťujícího a sama představa, že by pro své "rituální účely" používali jakoukoli krev, musela každému, kdo měl toto povědomí, připadat absurdní. Učenci opakovaně protestovali proti této báchorce, papežové vícekrát rozhodně vystoupili proti obviněním z rituálních vražd, králové a císaři brali Židy pod ochranu před těmito obviněními. Toto všechno však nemělo téměř žádný účinek, neboť krvavá mystika těchto vyprávění vycházela vstříc zájmu posluchačů, a především se tyto povídačky staly od 13. století standardním repertoárem kazatelů, především žebravých mnichů, kteří je pak velmi ochotně šířili.

Tyto hrůzostrašné historky se skutečně nehodily jen ke zdůvodnění a šíření slávy pochybných "mučedníků", nýbrž i k rozdmýchávání, ba k normalizaci nenávisti vůči Židům. Rituální vraždy nebyly v těchto příbězích aktem jednoduchých vrahů, činem vykonaným jednotlivcem z čistě osobního rozrušení nebo nenávisti. Byly to údajně rituální úkony židovských obcí, na kterých se podíleli nebo o kterých přinejmenším věděli všichni. Židé proto nebyli vinni jako jednotlivci, nýbrž jako společenství. Nejednali na základě osobní iniciativy, nýbrž podle domnělých předpisů, protože krev křesťanů potřebovali z náboženských důvodů. Už kvůli své zavrženíhodné víře byli nepřáteli všech křesťanů. V následujícím období tato vyprávění kazatelé neúnavně šířili. Inscenovaly se procesy proti Židům, při kterých se mučením získávala odpovídající "doznání", jež sloužila zase k utužení víry v ona vyprávění. Nejasnost obvinění, tajemství krvavé magie a systematické šíření hrůzných historek kázáním učinily z báchorek o rituálních vraždách obzvláště účinný nástroj nepřátelství vůči Židům, který byl využíván až do 20. století.

Vyprávěnky o rituálních vraždách vyvolávaly vždy lokální pronásledování, většinou "úředně prováděná" opatření, jež vycházela z předchozího popouzení a nalezení nějaké mrtvoly, která byla označena jako "oběť" Židů. Rozsah těchto pronásledování zůstával většinou omezen; zájem o jednotlivé "mučedníky" byl vymezen úzce lokálně. Takováto obvinění však nesloužila ke klerikálním zdůvodněním větších vln pronásledování v pozdním středověku. K tomu sloužily zprávy o znesvěceních hostie Židy, doslova "módní šlágr" kazatelské literatury 13. a 14. století.

Změny v učení a v praxi, jež církev prodělala během 12. století, vyústily mimo jiné v to, že definitivně převládlo učení o transsubstanciaci (přepodstatnění), to znamená, že se věřilo, že hostie se během mše mění ve skutečné tělo Kristovo. Názor, že se přitom jedná pouze o symbolickou přeměnu, byl považován za kacířství. Kristus byl v posvěcené hostii stále "tělesně přítomen". Proto postačovalo samotné svaté přijímání hostie, přijímání podobojí, chleba i vína, bylo vyhrazeno kněžím. Po konečném vítězství učení o transsubstanciaci jej začali kazatelé horlivě šířit a posilovat především zkazky o různých zázracích. Kněží, kteří původně pochybovali o skutečné proměně hostie, viděli v hostii na vlastní oči Krista jako dítě. Hostie zázračným způsobem unikaly nehodným duchovním, promlouvaly dětským hlasem, krvácely, když byly poraněny, zkrátka: přijímaly charakter "živoucího těla". Kazatelé neúnavně vyprávěli o zázracích spojených s hostiemi a jen těžko by někdo našel sbírku kázání z tohoto období, v níž se nevyskytují variace podobných zpráv.

Posluchačstvo tuto víru velmi rychle přijalo, nicméně často svým vlastním způsobem, a tak si kazatelé brzy stěžovali, že laikové svěcené hostie nepolykají, nýbrž schovávají a používají k magickým účelům: například že je zakopávají ve stáji, aby ochránili svůj dobytek, na poli, aby zvýšili úrodu, prostě všude, kde bylo lze nasadit divotvorné prostředky. Byl-li v hostii přítomen osobně sám Bůh, mohl být i donucen k zázrakům. Židé mohli "samozřejmě" hostie trýznit stejným způsobem, jako kdysi trýznili Krista samotného. Jelikož byl přítomen v každé hostii, mohl být přece také opakovaně vysmíván a mučen - a jak by jen Židé byli mohli tomuto svodu odolat! Skutečnost, že by přitom také byli museli být přesvědčení příznivci učení o transsubstanciaci, to znamená, že by skutečně museli věřit, že kněz může během mše provést skutečnou přeměnu hostie, vůbec nevadila ani kazatelům, šířícím vyprávění o mučených hostiích, ani jejich posluchačům. Náboženská propaganda se dá obyčejně jen málo ovlivnit elementární logikou - a to neplatilo samozřejmě jen ve středověku.

A tak se rychlostí větru šířily historky o tom, jak Židé propichují hostie šídly a noži, hází je do stoupy, roztloukají a spalují - a hostie při tom krvácejí, volají, šíří nebeský svit a většinou tím sice neobrátí Židy na pravou víru, i když i o těchto případech někteří kazatelé slyšeli, nýbrž především upozorňují křesťany na zločiny nevěřících a vyzývají je k pomstě za toto znectění. Charakter právě těchto "zločinů" byl skutečně zcela mimořádný: netýkal se jedné jednotlivé osoby jako třeba při rituální vraždě, nýbrž Boha samotného, který tak byl vyzván Židy. Pokud by jeho hněv nebyl utišen, tento zločin nebyl odpykán, uvrhlo by to celé lidstvo do nebezpečí, jelikož Boží hněv by mohl vyvolat těžké katastrofy. Jediné možné odpykání bylo ale vyhlazení provinilců - a všichni Židé a Židovky, kteří se na této blasfemii podíleli nebo o ní věděli, museli být tedy kvůli odčinění tohoto neslýchaného zločinu zavražděni. Ona "zprzněná hostie", často "krvácející", byla donesena do kostela a obzvláště uctívána; často se stavěly dokonce vlastní kostely, které se pak staly oblíbenými poutními místy.

Jak jednoduše mohl být zázrak s hostií uměle vyroben, věděli už současníci velmi dobře a také opakovaně vyjadřovali své pochybnosti. I církevní hierarchie přistupovala k těmto zázrakům s neskrývanou a zdůrazňovanou nedůvěrou. Je proto nepřípustné odvolávat se při výkladu zpráv o těchto zázracích a štvanicích, jež byly šířeny podle přímo typizovaného vzoru, na "tehdejší představy". Do velké míry hrály při těchto inscenovaných podívaných svou roli ziskuchtivost a zlý úmysl. Zázraky s hostiemi v následujícím období znovu a znovu vyvolávaly vlny pogromů, mezi nimi i takové, které se jako epidemie šířily z místa do vzdáleného okolí (například v roce 1298 takzvaný hovězí pogrom v Dolních Francích, 1337 v Deggendorfu, 1338 v Pulkau). Základní báchorka se při těchto vyprávěních vždy a všude, i bez zvláštní oběti vraždy, opakovala.

Pro charakter nepřátelství vůči Židům bylo při této variantě kazatelských povídaček typické, že Židé byli stále více démonizováni, stále více byl zdůrazňován jejich úzký vztah k Satanovi, pánu temnoty - v návaznosti na Ježíšovu řeč v Janovi 8:44.1 Jestliže byli Židé vždycky jiní a tedy i podivní, občas se zdáli kvůli svým odlišným ritům dokonce i poněkud nebezpeční, byli nyní zcela démonizováni a stylizováni jako přisluhovači pekelníka; byli přirozenými spojenci Antikrista, jehož příchod jako i příchod Posledního soudu byl stále očekáván. Židé byli nyní trvalým potenciálním nebezpečím, nebezpečím, které bylo o to horší, že společně s nadpozemským spojencem ohrožovalo společenství věřících křesťanů. To byl názor, který nejenže vyprávěla kázaní a historky, nýbrž mohl být i znázorněn na kostelních obrazech: na biblických výjevech se malovali Židé stále ohavněji, ďábelštěji; jako obrazy Židů té doby se tato zobrazení, jak to trefně formuloval Bernhard Blumenkranz, často proměnila v "obrazová evangelia nenávisti"2. Nicméně Židé nebyli zdaleka jediní spojenci Satana, kteří ohrožovali křesťanství: už odedávna jim na tomto poli "konkurovali" kacíři, kteří představovali ještě větší nebezpečí než Židé, a postupně i mágové a čarodějnice, jejichž masové pronásledování mělo brzy začít. Při zkoumání středověkého nepřátelství vůči Židům nesmíme zapomínat, že nikdy nebyli pronásledováni jen Židé a po celou dobu "křesťanského středověku" bylo s kacíři zacházeno mnohem tvrději a nelítostněji.

Vyprávění o údajných zprzněních hostie Židy tvořila ideální formu klerikálního nepřátelství vůči Židům, jež byla stále a znovu propagována a používána podle osvědčených předobrazů. V úzkém spojení se změnou lidové zbožnosti, jež se konstituovala teprve v této době, se mezi širokými lidovými vrstvami rozšířila vědomá, nábožensky upevněná nenávist vůči Židům. Tu silně určoval příběh o umučení Krista a vždy byla obzvláště akutní během pašijového týdne. Způsob zobrazování definitivně stylizoval Židy do podoby nepřátel všech křesťanů, jimž se zároveň každý křesťan - i ten poslední poddaný sedlák či nemanic ve městě - mohl cítit vysoce nadřazený.