Mor v letech 1348 - 1350. Světská "zdůvodnění" pronásledování Židů

Čtrnáctým stoletím začala epocha, v níž se iniciativa k protižidovským opatřením postupně stále více přesouvala od církve k vrchnosti a kde se objevila a začala šířit první neklerikální zdůvodnění nepřátelství vůči Židům. Zatímco v dřívějších dobách se vrchnost ve vlastním zájmu většinou snažila "své" Židy chránit, začala se nyní situace měnit. Za první příznaky této změny můžeme považovat vyhnání Židů z Anglie (1290) a Francie (první vyhnání 1306), vycházející z bezprostředních hospodářských důvodů; v Říši šlo pak hlavně o změnu postavení Židů z chráněnců krále v "sluhy královské komory" (servi camerae) v první polovině 13. století a jejich využívání ze strany říšských knížat a stále více i ze strany měst. Nový typ nepřátelství se vynořil už při vlně pogromů z let 1336-38 obzvláště ve Francii a v Alsasku, přičemž tehdejší kronikáři váhají, jak bylo vlastně nepřátelství davů proti Židům odůvodněno. Skutečný přelom však znamenala teprve vlna pogromů z let 1348-1350.

Jak se během roku 1348 množily zprávy o šíření moru, objevily se mezi jinými spekulacemi o původu "černé smrti" i dohady o tom, že tato epidemie je vlastně uměle vyvolané zlo způsobované otráveným vzduchem, obzvláště ale vodou. Podobné domněnky se objevovaly už i dříve při ničivých nákazách a lidé jim věřili a šířili je příležitostně ještě v 19. a 20. století. A tak to probíhalo i během morové epidemie v polovině 14. století. Nejdříve se navzájem obviňovali chudí a bohatí, že ti druzí rozptýlili ve studnách jed, dokud se nerozšířila fáma - údajně pocházející od Savojů - o tom, že se jedná o velkou a dobře zorganizovanou travičskou akci Židů. Podobným způsobem, aniž by však existovala konkrétní nákaza, se šířila i v roce 1321 v jižní Francii zpráva studnách zamořených malomocnými. Ale již zde byli malomocní pouze nástrojem skutečných spiklenců, babylónského krále a sultána z Granady, kteří byli označováni za dva "zlosyny" západu. Oba byli osnovateli, jejich prostředníky byli jednou malomocní, jednou Židé. A jelikož se člověk těchto skutečných viníků nemohl zmocnit, upaloval, ať už s procesem, nebo bez něj, malomocné a Židy.

V roce 1348 nehráli mohamedáni nebo malomocní už žádnou roli; šeptalo se čistě jen o židovském spiknutí. Židé byli ihned uvrženi do žaláře, mučeni a podle očekávání také "přiznali" během mučení své "zločiny"; někteří dokonce prozradili recept toho hrozného jedu, který vyvolával mor. Tato "přiznání" byla v mžiku opatřena odpovídajícími komentáři a průvodními dopisy a rozeslána na všechny směry. Lidé si je předčítali a alespoň částečně jim i věřili. Namnoze však ve městech prokazatelně sloužila pouze jako zástěrka; třeba v Alsasku inscenovali měšťané a šlechta řadu pogromů, aby se zbavili svých věřitelů. Klérus ve Svaté říši se obezřetně držel v pozadí, neboť i vůči němu existovalo velké rozhořčení a místy byli i kněží a obzvláště mniši obviňováni z toho, že oni jsou těmi skutečnými traviči. Poblíž Kostnice se stalo, že sám známý dominikán a mystik Jindřich Suso jen s velkou námahou utekl rozzuřenému davu, jenž jej chtěl zabít jako traviče studen. Učenci marně poukazovali na nesmyslnost celé této fámy a na skutečnost, že i Židé na nákazu hromadně umírají. Nevyslyšena vyzněla i bula papeže Klementa VI., který rozhodně vystoupil proti fámám o travičích studen. "Zdůvodnění" se zdálo příliš samozřejmé, sloužilo jako pohodlná zástěrka k zavraždění židovských věřitelů, než aby mohlo rychle zmizet. Vraždy se šířily lavinovitě z jihu na sever a ze západu na východ a zničily během dvou let téměř všechny židovské obce. Jen některá města (Řezno, Goslar) a teritoria (Rakousko, Čechy) zůstala těchto pogromů ušetřena.

Poté, co celou Evropu s odstupem jen několika let převálcovaly další morové vlny, došlo i těm nejprostodušším, že fáma o židovských travičích studen nemůže být pravdivá, protože ti byli již dalekosáhle vyvražděni, vyhnáni a města byla prosta Židů. Místy se lidé sice snažili nalézt náhradní oběti - takže byli někdy obviňováni mágové a čarodějnice, kteří měli epidemie přičarovat - ale báchorka o spiknutí už neměla žádnou přesvědčovací hodnotu; teprve v novověku, ve stopách francouzské revoluce, měla opět ožít a oslavit jisté znovuzrození ve vymyšlených "Protokolech sionských mudrců".

Fámy o Židy otrávených studnách byly prvním čistě světským zdůvodněním nepřátelství vůči Židům. I ony představovaly, stejně jako rituální vraždy a zneuctění hostie, obvinění všech Židů, kteří údajně páchali své zločiny ze staré nenávisti vůči všem křesťanům. Jako šiřitelé obvinění, často dokonce jako bezprostřední organizátoři pogromů, se angažovaly vrchnostenské osoby - začala nová kapitola nepřátelství vůči Židům, aniž by zmizela stará klerikální odůvodnění. K tomu se přidala přicházející otřesení základů každodenního života, ona "krize" pozdního středověku, jež se projevovala v různých oblastech. Jako každé skutečné znejistění, vedla i ona nutně k agresi a stupňování již přítomného nepřátelství.

Vrchnost začala z vlastní iniciativy provozovat vůči Židům restriktivní politiku, stále více marginalizovat Židy, aby je nakonec zcela vyhnala. I zde církev programově ukazovala cestu svou systematickou snahou co nejvíce omezit všechny oblasti židovského života. S odvoláním na zákonodárství vizigótských koncilů ze 7. století ve Španělsku, jež jako první kodifikovaly rigorózní omezení, nařídil IV. lateránský koncil v roce 1215 téměř celkové odloučení Židů od křesťanů. Židé měli být podle oblečení vždy rozeznatelní jako nevěřící, měli přebývat odděleně od ostatního obyvatelstva ve vlastních čtvrtích (ghettech) a žít v každém ohledu separováni od křesťanů. Toto striktní omezení měla zajišťovat spousta jednotlivých předpisů. Vrchnost a především města byla v jejich dodržování zpočátku velmi laxní. Teprve od druhé poloviny 14. století byly tyto předpisy důsledně dodržovány. Když byli Židé po vlně pogromů let 1348-1350 znovu přijati do německých měst, nebyli už považování za měšťany jako dříve, nýbrž jen za dočasně trpěné obyvatele. Města v mnohých ohledech brzy vyvinula pozoruhodnou omezovací iniciativu - nicméně nikoliv jen vůči Židům. Začala vědomě marginalizovat celé skupiny obyvatel, přidělovat jim oddělená místa k usazování a omezovat jejich práva: k těmto skupinám nepatřili jen příslušníci takzvaných nečestných povolání a prostitutky, nýbrž stále více i chudí, obzvláště žebráci, na něž dohlížela a jejichž práva reglementovala žebrácká policie. Cizí žebráci byli většinou rychle vyhnáni z města. Stále podrobnější příkazy týkající se mravů měly zajistit způsobné chování všech obyvatel města a řídit jejich život do nejmenších podrobností.