Po staletí nám říkali, že bez náboženství nejsme ničím jiným, než sobeckými zvířaty bojujícími za svůj podíl, a naší morálkou je morálka vlčí smečky; jen náboženství, tvrdí se, nás pozvedává na vyšší duchovní úroveň. Dnes, kdy náboženství po celém světě slouží jako zdroj násilí a smrti, znějí ujišťování o tom, že křesťanští, muslimští nebo hindští fundamentalisté jen zneužívají a deformují ušlechtilá spirituální poselství svých věr, stále prázdněji. Není právě teď vhodný čas obnovit důstojnost atheismu, jednoho z největších evropských dědictví a možná naší jediné šance na mír?

Dostojevskij varoval před více než stoletím v "Bratrech Karamazových" a v dalších dílech před nebezpečím bezbožného morálního nihilismu a tvdil, že neexistuje-li Bůh, vše je povoleno. Francouzský filosof André Glucksmann dokonce uplatnil Dostojevského kritiku bezbožného nihilismu na 11. září 2001, jak napovídá název jeho knihy - "Dostojevskij v Manhattanu".

Tento argument však nemůže být mylnější: Lekce, kterou nám dává dnešní terorismus, říká, že pokud Bůh existuje, je dovoleno vše včetně vyhození tisíců nevinných kolemjdoucích do povětří - tedy dovoleno alespoň těm, kdo tvrdí, že jednají přímo v Božím jménu. Přímé spojení s Bohem přece ospravedlňuje porušení toliko lidských zábran a ohledů. Ve zkratce - fundamentalisté se nestali ničím jiným než "bezbožnými" stalinistickými komunisty, kteří měli dovoleno vše, protože se považovali za přímý nástroj svého božstva, Historické nutnosti vývoje směrem ke komunismu.

Vilém Bretaňský popisuje, jak během sedmé křížové výpravy vedené svatým Ludvíkem potkal na ulici starou ženu, která v pravé ruce držela misku, v níž hořel oheň, a v levé misku s vodou. Zeptal se jí, k čemu ty dvě misky má, a ona mu odvětila, že ohněm spálí Ráj, aby z něj nic nezůstalo, a vodou uhasí plameny pekelné, aby z nich nic nezůstalo: "Protože nechci, aby někdo konal dobro kvůli rajské odměně nebo ze strachu z pekla; ale jen z lásky k Bohu." Tento vskutku křesťanský etický postoj dnes přežívá hlavně v atheismu.

Fundamentalisté považují to, co dělají, za dobré skutky, jež vyplňují Boží vůli a dopomáhají jim samým ke spáse; atheisté je dělají, prostě protože je to správné. Není toto také naše nejzákladnější morální zkušenost? Když vykonám dobrý skutek, nečiním tak přece proto, abych získal Boží přízeň; konám tak, protože kdybych to neudělal, nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla. Morální čin je z definice svou vlastní odměnou. David Hume, věřící, to formuloval velmi pronikavě, když napsal, že jediný způsob, jak můžeme Bohu prokázat skutečný respekt, je jednat morálně a Boží existenci přitom ignorovat.

Před dvěma lety debatovali Evropané o tom, má-li se preambule evropské ústavy odvolávat na křesťanství jako klíčovou součást evropského dědictví. Jako obvykle se vypracoval kompromis, obecný odkaz na evropské "náboženské dědictví". Ale kam zmizelo nejcennější dědictví moderní Evropy - atheismus? Co dělá moderní Evropu tak jedinečnou, je fakt, že se jedná o první a jedinou civilizaci, v níž atheismus představuje zcela legitimní volbu, nikoliv překážku ve veřejném životě.

Atheismus je evropské dědictví, za něž stojí bojovat také proto, že vytváří bezpečný veřejný prostor pro věřící. Považte diskusi, která zuřila v Lublani, hlavním městě Slovinska, mé domoviny, když začala vřít ústavní kontroverze: Mají muslimové (převážně přistěhovalci za prací z republik bývalé Jugoslávie) mít možnost postavit si mešitu? Zatímco konzervativci byli z kulturních, politických a dokonce architektonických důvodů proti, liberální týdeník Mladina konzistentně a v souladu se svým zájmem o práva lidí z bývalé Jugoslávie vyjadřoval stavbě mešity svou podporu.

Vezmeme-li v potaz jeho liberální postoj, nepřekvapí nás, že týdeník Mladina byl také jedním z několika slovinských periodik, které přetiskly Muhammadovy karikatury. A naopak - ta média, která projevovala největší "pochopení" pro násilné muslimské protesty, jež karikatury vyvolaly, byla také ta, která pravidelně vyjadřují obavu o osud křesťanství v Evropě.

Tato podivná spojenectví konfrontují evropské muslimy s obtížnou volbou: jediná politická síla, která je neredukuje na druhořadé občany a přiznává jim prostor k vyjádření své náboženské identity, jsou ti "bezbožní" atheističtí liberálové, zatímco ti, kteří stojí nejblíže jejich nábožensko-společenské praxi, jejich křesťanský zrcadlový obraz, představují jejich největší politické nepřátele. Paradoxní je, že jediní skuteční spojenci muslimů nejsou ti, kdo ty karikatury poprvé zveřejnili, aby šokovali, nýbrž ti, kdo je na podporu svobody projevu přetiskli.

Zatímco pravý atheista nemá potřebu potvrzovat si vlastní postoj provokováním věřících pomocí rouhání, odmítá také redukovat problém Muhammadových karikatur na respekt vůči jiným vírám. Respekt vůči jiným vírám jako nejvyšší hodnota může znamenat jen dvojí: Buď se k druhému budeme chovat ochranitelsky a budeme se snažit jej nezranit, abychom mu nevzali jeho iluze, nebo zaujmeme relativistický postoj více "modů pravdy", což diskvalifikuje jakékoliv jasné trvání na pravdě jako podvod a klam.

Co kdybychom však podrobili islám - spolu se všemi dalšími náboženstvími - uctivé, avšak o nic méně nelítostivé a kritické analýze? To, a pouze toto, je způsob jak muslimům prokázat skutečný respekt: Chovat se k nim jako k opravdovým dospělým, zodpovědným za svá přesvědčení a za svou víru.