Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
15.prosince 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Od internetu ke Gutenbergovi - Umberto Eco

Publikován 21.dubna 2005, text čítá cca 7331 slovo. 11666 přečtení  |  691 reakce

Obsah

Písmo, psaní a budoucnost knihy
Hypertext a jeho čtenář
Verze pro tisk
Diskuse k textu

Platón vypráví ve Faidrovi o tom, jak Hermés - domnělý vynálezce písma - vychvaloval svůj vynález před faraónem Thamusem a řekl mu, že písmo umožní lidem zapamatovat si to, co by jinak zapomněli. Faraón však spokojený nebyl. "Velký umělče Thovte," řekl, "paměť je veliký dar, který se musí udržovat bdělý neustálým cvičením. Tvůj vynález způsobí, že si lidé už nebudou muset paměť cvičit. Budou si věci pamatovat nikoli vnitřním úsilím, nýbrž jen díky vnější podpoře."

Starosti faraónově rozumíme. Písmo, jako každá jiná nová technologická pomůcka, oslabí lidskou schopnost, nahradí ji něčím silnějším - právě tak, jako nás auta učinila méně schopnými chodit. Písmo bylo nebezpečné, protože umenšilo mohutnost mysli tím, že lidem nabídlo mysl zkamenělou, karikaturu mysli, minerální paměť.

Platónův text je ovšem ironický. Platón svůj text proti psaní napsal. Předstíral však, že mu to vyprávěl Sókratés, který nepsal (a protože nepublikoval, přišel v průběhu svého akademického zápasu o život).

Dnes tyto starosti nikdo nesdílí, a to ze dvou prostých důvodů. Za prvé víme, že knihy nejsou způsobem jak někoho jiného přimět, aby myslel místo nás; naopak jsou to stroje na povzbuzování dalšího myšlení. Teprve po vynálezu písma se stalo možným napsat takové mistrovské dílo spontánní paměti, jakým je Proustovo Hledání ztraceného času.

Za druhé, jestliže tomu kdysi bývalo tak, že si lidé museli cvičit paměť, aby si něco zapamatovali, po vynálezu písma si museli paměť opět cvičit, totiž aby si zapamatovali knihy. Knihy jsou výzvou paměti, paměť zlepšují, neuspávají ji.

Faraón však ztělesňoval odvěký strach: strach, že nový technologický vynález by mohl zrušit a zničit něco, co pokládáme za cenné, plodné, něco, co představuje hodnotu o sobě, a to hodnotu hluboce duchovní.

Bylo to, jako by faraón nejprve ukázal na popsanou plochu, a pak na ideální obraz lidské paměti a řekl: "Toto zabije tamto."

O více než tisíc let později nám Victor Hugo ve svém románu Notre Dame de Paris líčí kněze Clauda Frolla, který prstem ukáže nejprve na knihu, pak na věže a na obrazy své milované katedrály a řekne "ceci tuera cela", toto zabije tamto. (kniha zabije katedrálu, abeceda zabije obrazy.)

Příběh Notre Dame de Paris se odehrává v 15. století, krátce po vynálezu knihtisku. Předtím byly rukopisy vyhrazeny omezené elitě vzdělaných osob a obrazy byly jediným prostředkem pro poučování mas o příbězích Bible, Ježíšově životu a o životech svatých, o mravních zásadách, ba dokonce i o skutcích národních dějin, či nejzákladnějších pojmech zeměpisu a přírodních věd ( o povaze neznámých národů a o moci bylin a drahokamů). Dělo se tak obrazy katedrál. Středověká katedrála byla něco jako trvalý a neměnitelný televizní program, o němž se předpokládalo, že říká lidem vše nezbytné jak pro jejich každodenní život, tak i pro věčnou spásu. Kniha by rozptylovala lidi od hodnot, které jsou pro ně nejdůležitější, podporovala by zbytečné informace, volné výklady Písma a nezdravou zvědavost.

V šedesátých letech napsal Marshall McLuhan Gutenbergovu galaxii, v níž hlásá, že lineární způsob myšlení, nastolený vynálezem tisku, začal být nahrazován globálnějším způsobem vnímání a chápání prostřednictvím televizních obrazů a jiných elektronických zařízení. Pokud ne sám McLuhan, pak jistě mnozí z jeho čtenářů ukazovali prstem na manhattanskou diskotéku, pak na vytištěnou knihu, a říkali "toto zabije tamto".

Média potřebovala jistou dobu k tomu, aby přijala myšlenku, že naše civilizace je na přechodu k civilizaci orientované obrazově .- což by znamenalo úpadek vzdělanosti. Dnes je to běžné téma každého týdeníku. Zajímavé však je, že média začala úpadek vzdělanosti a ohromující moc obrazů oslavovat právě v tom okamžiku, kdy se na světové scéně objevil Počítač.

Počítač je jistě nástrojem, pomocí nějž lze vytvářet a upravovat obrazy, příkazy se zadávají pomocí ikon; ale stejně jisté je, že se počítače staly především nástroji alfabetickými. Na jejich obrazovkách běží písmena, řádky, a k tomu, abyste používali počítač, musíte umět psát a číst. Nová počítačová generace je vycvičena ve čtení neuvěřitelnou rychlostí. Staromódní universitní profesor dnes není schopen číst počítačovou obrazovku touž rychlostí, jakou ji čte teenager. Titíž teenageři, pokud náhodou chtějí svůj vlastní domácí počítač programovat, musí znát nebo se naučit logické postupy a algoritmy, a musí psát velmi rychle slova a čísla na klávesnici.

V tomto smyslu lze říci, že počítač nás vrátil do Gutenbergovy galaxie.

Lidé trávící noci zaplétáním se do nekončících internetových konverzací zacházejí v zásadě se slovy. Lze-li televizní obrazovku pokládat za něco jako ideální okno, jímž pozorujeme celý svět v podobě obrazů, pak počítačová obrazovka je ideální knihou, v níž čteme o světě v podobě slov a stránek.

Klasický počítač poskytoval lineární druh psané komunikace. Na obrazovce se ukazovaly napsané řádky. Bylo to něco jako rychle čtená kniha.

Nyní však existují hypertexty. Knihu musíme číst lineárně zleva doprava (nebo zprava doleva, či shora dolů, různě v různých kulturách). Stránky lze ovšem přeskakovat. Jakmile jsme dorazili stránku 360, můžeme se vrátit zpět, abychom si ověřili či znovu přečetli něco na straně 10 - což ale vyžaduje práci, myslím práci fyzickou. Hypertext je naopak mnohorozměrnou sítí, v níž každý bod či uzel může být potenciálně spojen s jakýmkoli jiným uzlem.

Tak jsme dospěli k poslední kapitole našeho příběhu, že toto zabije tamto. Stále více se hlásá, že v blízké budoucnosti hypertextové nosiče CD-ROM nahradí knihy.

Předpokládá se, že hypertextové diskety učiní knihy zastaralými. Když uvážíte, že hypertext je zpravidla rovněž multimediální, pak kompletní hypertextová disketa nahradí v blízké budoucnosti nejen knihy, ale i videokazety a mnohé jiné nosiče.

Nyní se musíme tázat sami sebe, zda je taková perspektiva realistická, nebo zda je to pouhá science fiction - právě tak, jako zda je právě naznačený rozdíl mezi vizuální a alfabetickou komunikací, mezi knihami a hypertexty, opravdu tak jednoduchý.

Dokonce ani po vynálezu tisku nebyly knihy nikdy jediným nástrojem pro získávání informací. Bylo zde malířství, lidové tištěné obrázky, ústní vyučování atd. Lze říci, že knihy byly v každém případě nejdůležitějším nástrojem pro přenos nejen vědeckých informací, ale i novinek o historických událostech. V tomto smyslu byly nejvýznamnějším nástrojem používaným ve školách.

Rozšířením různých médií, od filmu k televizi, se něco změnilo. Před lety existoval jediný způsob jak se naučit cizímu jazyku (kromě vycestování): studovat jazyk z knih. Naše děti nyní často znají jiné jazyky na základě poslouchání nahrávek, sledování filmů v původní verzi, dešifrováním pokynů vytištěných na plechovce s nápojem. Totéž se děje s informacemi zeměpisnými. Jako dítě jsem získával nejlepší informace o exotických zemích nikoli z učebnic, ale z četby dobrodružných románů (např. Julese Verna). Mé děti o tom velmi záhy věděly více než já, protože se dívaly na televizi a na filmy. O příběhu Římské říše se lze velmi dobře poučit z filmů, ovšem za předpokladu, že tyto filmy jsou historicky věrné. Hřích Hollywoodu není v tom, že by kladl filmy proti knihám Tacita či Gibbona, nýbrž spíše v tom, že nabízí rozředěné a romantické verze Tacita či Gibbona.

Dobrý vzdělávací televizní program (nemluvě o CD-ROM) může vysvětlit genetiku lépe než kniha.

Dnes zahrnuje pojem gramotnosti mnohá média. Osvícená politika vzdělávání musí brát v úvahu možnosti všech těchto médií. Výchovné působení se musí rozšířit na média jakožto celek. Odpovědnosti a rizika musí být pečlivě vyváženy. Jsou-li pro učení se jazykům magnetofonové pásky lepší než knihy, starejme se o kazety. Přispěje-li provedení Chopina na kompaktním disku s komentáři k pochopení jeho hudby, nenaříkejme, že si lidé nekupují pětisvazková pojednání o dějinách hudby.

I kdyby byla pravda, že vizuální komunikace dnes převládá nad komunikací psanou, nespočívá problém v tom, že psanou komunikaci postavíme proti komunikaci vizuální. Problém je, jak obě zlepšit. Ve středověku byla vizuální komunikace pro masy mnohem důležitější než písmo. Katedrála v Chartres však nebyla kulturně méněcenná ve srovnání s Imago mundi Honoria z Autun. Katedrály byly televizí oněch dob a rozdíl od naší televize spočíval v tom, že ředitelé "středověké" televize četli dobré knihy, měli velkou představivost a pracovali pro veřejný prospěch (či aspoň věřili, že pro veřejný prospěch pracují).

Skutečné problémy se nacházejí jinde. Vizuální komunikace musí být vyvažována komunikací verbální, zvláště pak psanou, a to z přesného důvodu. Sémiotik Sol Worth napsal kdysi článek "Obrazy nemohou říci neexistuje". Slovy mohu říci "jednorožci neexistují", když však ukáži obrázek jednorožce, jednorožec tam je. A dále: je ten jednorožec, kterého vidím, nějaký jednorožec, nebo je to jen konkrétní jednorožec, tj. zastupuje obrázek daného jednorožce obecně?

Tento problém není tak nepodstatný, jak se může zdát, a logici i sémiotici napsali mnoho stránek o rozdílu mezi takovými výrazy jako dítě, toto dítě, všechny děti, dětství jako obecná idea. Taková rozlišení nelze snadno předvést obrázky. Nelson Goodman ve své knize Jazyky umění uvažuje nad tím, zda obraz představující ženu představuje ženu obecně, je portrétem dané ženy, příkladem charakteristik ženy, nebo je ekvivalentní větě "Zde se na mně dívá nějaká žena".

Lze říci, že na plakátě nebo v ilustrované knize může titulek či nějaká jiná podoba psaného materiálu pomoci k pochopení toho, co tento obraz znamená. Chci vám připomenout něco o rétorickém prostředku zvaném příklad, jemuž Aristotelés věnoval řadu zajímavých stránek. Abychom někoho o dané záležitosti přesvědčili, je nejpřesvědčivější důkaz indukcí. V indukci předkládám mnoho případů a usuzuji, že všechny jsou pravděpodobně projevem nějakého obecného zákona. Dejme tomu, že chci ukázat, že psi jsou přátelští a milují své pány: nabízím řadu případů, v nichž se pes ukázal být přátelský a nápomocný, a naznačuji, že musí existovat nějaký obecný zákon, podle nějž každé zvíře, které náleží druhu psů, je přátelské.

Dejme tomu, že bych vás chtěl přesvědčit, že psi jsou nebezpeční. Mohu tak učinit uvedením příkladu: "Jednou jeden pes zabil svého pána...". Snadno můžete pochopit, že jeden případ nedokazuje nic. Pokud je však tento případ šokující, mohu vám postranně vnutit myšlenku, že psi mohou být dokonce nepřátelští, a jakmile vás přesvědčím, že tomu tak být může, mohu neprávem extrapolovat z jednoho případu na obecný zákon a uzavřít: "To znamená, že psům věřit nelze". Rétorickým použitím tohoto příkladu jsem uskutečnil přechod od nějakého psa ke všem psům.

Máte-li smysl pro kritické myšlení, můžete rozpoznat, že jsem manipuloval se slovním vyjádřením (nějaký pes byl zlý) tak, že jsem je přeměnil na vyjádření jiné (všichni psi jsou zlí), což ovšem neznamená totéž. Pokud je však příklad vizuální a nikoli verbální, je kritická reakce mnohem obtížnější. Ukáži-li vám působivý obrázek nějakého daného psa, který kouše svého pána, je velmi těžké rozlišovat mezi dílčím a obecným tvrzením. Tohoto psa je snadno vzít za představitele druhu. Obrazy mají svého druhu platónskou moc: přeměňují jednotliviny na obecné ideje.

Čistě vizuální komunikací lze tudíž snadněji uskutečnit přesvědčující strategie, které redukují naše kritické schopnosti. Čtu-li v novinách o nějakém daném muži, který říká: "Chceme pana X za prezidenta", je snadnější brát vůli toho jedince za příklad vůle obecné.

Myslím si často, že naše společnost se v krátké době rozdělí (nebo už rozdělena je) do dvou tříd občanů: na ty, kteří se dívají na televizi, přijímají prefabrikované obrazy, a tudíž prefabrikované definice světa, aniž by byli s to kriticky vybírat mezi přijímanými informacemi, a na ty, kteří vědí, jak zacházet s počítačem, dokáží vybírat a zpracovávat informace. To povede k obnovení kulturního rozdělení, které existovalo v dobách Clauda Frolla, rozdělení na ty, kteří byli s to číst rukopisy a tudíž kriticky zacházet s náboženskými, vědeckými a filosofickými záležitostmi, a na ty, kteří byli vzděláváni pouze obrazy katedrál, vybíranými a vytvářenými jejich pány, gramotnou menšinou.

Autor science fiction by toho mohl hodně napsat o budoucím světě, v němž většina proletářů bude dostávat pouze vizuální komunikace, plánované elitou počítačově gramotných lidí.

Existují dva druhy knih: ty, které jsou určené ke čtení, a ty, kterých se používá ke konzultacím.

Co se týče knih ke čtení (může to být román, filosofické pojednání nebo sociologická analýza atd.), je normální způsob jejich čtení ten, který bych nazval detektivním . Začnete na první stránce, kde vám autor sděluje, jaký zločin byl spáchán, sledujete pak každou cestu vyšetřování až do konce a nakonec objevíte, že pachatelem byl sluha. Konec knihy a konec vašeho čtenářského prožitku. Všimněte si, že totéž se děje, čtete-li např. Descartovu Rozpravu o metodě. Autor chtěl, abyste tuto knihu otevřeli na první stránce, sledovali řadu jím předkládaných otázek a viděli, jak nakonec dospívá k jistým závěrům. Jistě, badatel, který už tuto knihu zná, ji může číst znovu tak, že skáče ze stránky na stránku ve snaze odhalit možnou souvislost tvrzení z první kapitoly s nějakým z kapitoly poslední. Badatel se tak může rozhodnout vyhledat dejme tomu každý výskyt slova Jeruzalém v obrovském díle Tomáše Akvinského a tak přeskakovat tisíce stránek, aby svou pozornost soustředil pouze na pasáže, které se týkají Jeruzaléma. To jsou však způsoby čtení, které by laik nepokládal za přirozené.

A pak jsou knihy k nahlížení, jako příručky a encyklopedie. Někdy se musí příručky číst od začátku do konce, avšak jakmile jednou znáte záležitost dostatečně, můžete do příručky jen nahlížet, tedy vybírat některé kapitoly nebo pasáže. Když jsem byl na střední škole, musel jsem přečíst celou učebnici matematiky lineárně, řádek po řádku. Dnes, když potřebuji přesnou definici logaritmu, mohu do této učebnice jen nahlédnout. Mám ji v knihovně nikoli proto, abych ji četl každý den, nýbrž abych se jednou za deset let do ní podíval a našel, co potřebuji.

Encyklopedie jsou určeny ke konzultacím, nikdy ke čtení od první do poslední stránky. Zpravidla vytáhneme daný svazek encyklopedie, abychom se dozvěděli či si připomenuli, kdy zemřel Napoleon nebo jaký je vzorec kyseliny sírové. Badatelé používají encyklopedie způsobem důmyslnějším. Tak například chci-li zjistit, zda bylo možné, aby se Napoleon setkal s Kantem, vytáhnu svazek K a svazek N své encyklopedie. Objevím, že se Napoleon narodil 1769 a zemřel 1821, Kant se narodil 1724 a zemřel 1804, kdy Napoleon byl už císařem. Není nemožné, že se oba setkali. Musel bych patrně nahlédnout do Kantovy biografie - nebo do biografie Napoleonovy (ale v krátké biografii Napoleona, který se ve svém životě potkal s velmi mnoha osobami, by se jeho případné setkání s Kantem mohlo přehlédnout, zatímco Kantovo setkání s Napoleonem by zaznamenáno být mělo). Zkrátka musím prolistovat mnoho knih na mnoha policích své knihovny, musím si dělat poznámky, abych později mohl posbíraná dat porovnat atd. Krátce řečeno, to vše mne bude stát hodně nepříjemné fyzické práce.

U hypertextu mohu místo toho proplouvat celou encyklopedií. Mohu spojit událost zaznamenanou na počátku s řadou podobných událostí rozesetých v celém textu. Mohu porovnat začátek s koncem, mohu vyžadovat seznam všech slov začínajících A, mohu požadovat nalezení všech případů, v nichž je Napoleonovo jméno spojeno se jménem Kantovým, mohu porovnávat jejich narození a smrt - zkrátka mohu svou práci vykonat během pár vteřin či minut.

Hypertexty jistě učiní encyklopedie a příručky zastaralými. Na několika discích CD-ROM (brzy pravděpodobně na jednom jediném) je možné uložit více informací než obsahuje celá Encyclopedia Britannica, a to s tou výhodou, že to umožňuje vzájemné odkazování a nelineární vyhledávání informací. Kompaktní disk spolu s počítačem zaujme pětinu toho místa, které zabírá encyklopedie. Encyklopedie nelze přenášet jako CD-ROM, encyklopedie se nedají snadno aktualizovat. Police, které dnes u mne doma i ve veřejných knihovnách zaplňují metry a metry encyklopedií, by v blízké budoucnosti měly zmizet a není důvodu nad jejich zmizením smutnit.

  >> Následující: Hypertext a jeho čtenář >>
Tuto přednášku pronesl Umberto Eco v roce 1996 na The Italian Academy for Advanced Studies in America na Kolumbijské univerzitě.
Text vyšel ve sbírce esejů Mysl a smysl (Sémiotický pohled na svět), Moraviapress 2000.
Přeložil Jiří Fiala, upravil M.Schlemmer.
Umberto Eco - O autorovi Umberto Eco

U.Eco se narodil v roce 1932 v Alessandrii, Piedmont, Itálie. Proti přání svého otce, který z něj chtěl mít právníka, vystudoval v Turíně středověkou filosofii a literaturu. V 50.letech pracoval jako kulturní editor v italské veřejnoprávní televizní stanici RAI. V 70.letech psal sloupky pro avantgardní časopis Il Verri. Tyto sloupky měly podobný charakter, jako Barthesovy Mytologie (viz ukázka na Glosách), po jejichž přečtení Eco tento styl "ze skromnosti" opustil.
Po celou dobu sbíral myšlenky ke koncepci otevřeného textu, o němž v roce 1962 vyšla kniha Opera aperta (Otevřené dílo). V ní pojímá literární dílo jako pole spíše než proud významů. Čím otevřenější je dílo, čím širší možnosti výkladu poskytuje, tím je podle něj hodnotnější a živější. Jeho zájem o medievální kulturu se postupně transformoval v zájem o kulturu obecně a o sémiotiku. V roce 1971 se stal prvním profesorem sémiotiky (na univerzitě v Bologni, kde působí dodnes), v roce 1976 vyšla jeho kniha A Theory of Semiotics. Je členem redakčních rad časopisů Semiotica, Poetics Today, Degrès, Structuralist Review, Text, Communication, Problemi dell’informazione a dalších.
V 80.letech dostala jeho kariéra zvláštní zvrat. Román Il nome della rosa (Jméno růže) (původně se měl jmenovat Vražda v opatství, pak Adso z Melku), jehož se prodalo přes 9 000 000 výtisků namísto původně předpokládaných 30 000, jej zanesl do fondu významných autorů západní literatury. U.Eco však není jen romanopisec, napsal i tři knihy pro děti.

Umberto Eco vykouří denně několik krabiček cigaret a hraje na akordeon. Sám sebe popisuje jako člověka polychronického, který začíná mnoho věcí naráz a pak je proplétá do nových kombinací. Na svůj náhrobek si údajně přeje vytesat úryvek z Tommase Campanelly:
"Počkej, počkej."
"Nemůžu."

V českém překladu vyšly kromě posledního všechny jeho romány a několik sbírek esejů. V roce 2005 vyšlo konečně jedno z jeho klíčových děl - Teorie sémiotiky, dvě další však stále chybí (The Open Work a The Role of the Reader).


Částečná odborná bibliografie
Umění a krása ve středověké estetice (Argo, 1998) ("Sviluppo dell'estetica medievale" in "Momenti e problemi di storia dell'estetica", 1959)
The Aesthetics of Thomas Aquinas (Il problema estetico in San Tommaso, 1956)
The Open Work (Opera Aperta, 1962, v roce 1976 vyšla rozšířená edice doplněná o další eseje)
Skeptici a těšitelé (Svoboda, 1995) (Apocalittici e integrati, 1964)
The Middle Ages of James Joyce (Le poetiche di Joyce, 1965)
Travels in Hyperreality (Il costume di casa, 1973, Dalla periferia dell'impero, 1977, Sette anni di desiderio, 1983)
Teorie sémiotiky (JAMU, 2005) (A Theory of Semiotics, 1976)
The Role of the Reader : Explorations in the Semiotics of Texts (obsahuje eseje z Opera aperta (1962) , Apocalittici e integrati (1964), Forme del contenuto (1971), Il Superuomo di massa (1976), Lector in Fabula (1979)).
Postscript to The Name of the Rose (Postille al nome della rosa 1983)
Semiotics and the Philosophy of Language (Semiotica e filosofia del linguaggio, 1984)
Meze interpretace (Karolinum, 2004) (I limiti dell'interpretazione, 1990)
Interpretation and Overinterpretation (1992) (s R. Rortym, J. Cullerem, C. Brooke-Rosem)
Hledání dokonalého jazyka (NLN, 2003) (La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea, 1993)
Kant and the Platypus : Essays on Language and Cognition (Kant e l’ornitorinco, 1997)
Serendipities : Language and Lunacy (1998)
Experiences in Translation (2000)
O literatuře (Argo, 2004) (Sulla letteratura, 2003)
Dějiny krásy (Argo 2005) (Storia della bellezza, 2004; knižní verze interaktivního CD, vyšedšího v roce 2002)

Romány
Jméno růže (poslední vydání: Český klub, 2003) (Il nome della rosa, 1980)
Foucaultovo kyvadlo (poslední vydání: Český klub, 2003) (Il pendolo di Foucault, 1988)
Ostrov včerejšího dne (poslední vydání: Argo, 2001) (L'isola del giorno prima, 1994)
Baudolino (Argo, 2001) (Baudolino, 2000)
The Mysterious Flame of Queen Loana - An Illustrated Novel (La misteriosa fiamma della regina Loana, 2004)

Další odkazy
Rozsáhlé stránky o Umbertu Ecovi
Profil Umberta Eca na Guardianu
Umberto Eco na Wikipedii
Diskuse o Umbertu Ecovi na diskusním serveru Okoun
Jak citovat tento textEco, Umberto. Od internetu ke Gutenbergovi [online]. Glosy.info, 21.duben 2005. [cit. 15.prosince 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/od-internetu-ke-gutenbergovi/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
sémiotika. hypertext. kniha. literatura. alfabetismus. interpretace. internet. otevřené dílo.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Anonym (7.2.2006 19:09:12)
Lukas:
CD nebo DVD nebude možné přečíst za mnohem kratší dobu, zejména ta vypálená . Odhad je tak 3-4 roky. Takže bude nutné si nejen při příchodu nové technologie zápisu a čtení data kopírovat na nová média. Viz např.Zapísané dáta na CD vydržia menej, než by sme čakali.
Jan Bílek
Ahaswebovy noviny
Článek k tématu
Lukas Pošta (19.12.2005 21:13:36)
Tento článek se týká mé poznámky, kterou jsem k textu měl. Nicméně ačkoliv autor mnou odkazovaného článku upozorňuje na ty samé věci, tak se mi článek nelíbí, poněvadž nenabízí žádnou úvahu, jenom se na konci zmiňuje o jakýchsi snahách o unifikaci, která je záslužná, ale snaží se řešit jiné problémy.
souhlasim
PavelK (6.12.2005 13:31:04)
Lukas:

druhá část Vaší reakce Lukasi je podle mého názoru velmi oprávněná. Souhlasím s Vámi
Zčásti souhlasím
Dominika Benešová Pošta (6.11.2005 19:11:27)
Myslím si, že opravdu v dnešní době počítače nahrazují čtení knih. Stačí když si to vyhledám na internetu a je to. Nemusím přemýšlet kdo to byl, jak psal, co psal, protože mi to internet najde. Rozhodně si nemyslím, že počítače úplně vytlačí knihy. Myslím si, že za padesát let bude čtení knih velmi ojedinělé. A to je škoda. Když si představíme ty tisíce let, kdy se psalo na svitky papyrusu pak na pergamen, pak Guttenberg vymyslel knihtisk a pak další a další trochu mě rmoutí, že tyto odkazy lidstva nahradí něco nového a dokonalejšího. Samozřejmě, že lidstvo má právo používat novější věci.
Můj názor je tedy že počítače nejspíš skoro vytlačí knihy, ale určitě tady vždy bude, možná hrstka, věrných fanoušků, kteří se nenechají odradit za žádnou cenu.
Upravil/-a Dominika Benešová 6.11.2005 19:13:45.
Důvod: Překlep

Přidat komentář