Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
17.října 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Okcidentalismus - Avishai Margalit, Ian Buruma

Publikován 7.ledna 2005, text čítá cca 6266 slov. 10208 přečtení  |  8659 reakcí

1.

V roce 1942, nedlouho po útoku na Pearl Harbor, se v Kjótu sešla skupina japonských filosofů, aby prodiskutovala roli Japonska ve světě. Projekt tohoto ultranacionalistického setkání měl podle účastníků najít cestu, jak "překonat moderní civilizaci". Poněvadž "moderní civilizace" byl jiný výraz pro západní civilizaci, mohla se konference stejně tak jmenovat např. "Zdolání Západu". Opačně ve srovnání se svou pozicí z konce 19.století, "opustit Asii, začlenit se k Západu", Japonsko nyní vedlo "svatou válku", aby osvobodilo Asii od Západu a očistilo ji od západních myšlenek. Jedním z úkolů této svaté války byla také filosofická očista.

Hybnou silou "očistného procesu" byla směs Německem inspirovaného etnického nacionalismu a nativismu vycházejícího ze zenbuddhistické a šintoistické tradice. Japonci měli být "světově-historická rasa" pocházející od Boha, jejíž svatý úkol spočíval ve vedení všech Asiatů až do období Velké harmonie. Avšak co znamenal "Západ", jenž měl být vymýcen ? Co bylo třeba "překonat"? Tyto otázky dnes opět získaly na důležitosti, neboť hlavní charakteristiky tohoto západního nepřítele by určitě zněly povědomě Usámovi bin Ládinovi a ostatním islamistickým extremistům. Jsou to, nikoli nutně v tomto pořadí, materialismus, liberalismus, kapitalismus, individualismus, humanismus, racionalismus, socialismus, dekadence a volnost morálky. Tyto špatnosti měla přemoci japonská síla, nejen vojenská, ale síla vůle, mysli a ducha. Klíčovými vlastnostmi japonského, chcete-li "asijského", ducha bylo sebeobětování, disciplína, střízlivost, nadřazení společného cíle jedinci, uctívání Boha jako vůdčího principu a hluboká víra v nadřazenost instinktu nad rozumem.

Válka Japonska se Západem měla samozřejmě i jiné důvody, ale toto tvořilo filosofickou oporu japonské válečné propagandy. Hlavní dokument zdůvodňující japonskou víru ve vlastní božskost se jmenoval Hlavní principy národní politiky (Kokutai no Hongi) a vydalo jej v roce 1937 ministerstvo školství. Dokument tvrdil, že Japonci jsou "vnitřně podstatně rozdílní od takzvaných občanů západních národů", protože kontinuita posvátného královského rodu nebyla nikdy přerušena a "císař pro nás představuje zdroj našich životů a aktivit." Duch Japonců je "čistý" a "nezkalený", zatímco vliv západní kultury vede k duševnímu zmatku a duchovnímu rozkladu.

Tyto myšlenky byly do určité míry inspirovány ze Západu, obzvláště z Německa. Známý pravicový profesor, dr. Uesugi Shinkichi, začal svůj duchovní život jako křesťan, studoval státovědu ve vilémovském Německu a po návratu domů (v roce 1919) napsal: "Názory poddaných odpovídají vůli Císaře. Jejich individuality splývají s Císařem. Dosáhnout mravního ideálu a realizovat svou skutečnou přirozenost mohou tehdy, jsou-li jejich skutky v souladu s Císařovou vůlí."1 Z takového materiálu vznikají svatí bojovníci.

Podobný přístup - i když bez neošintoistických souvislostí - používali němečtí nacionální socialisté a ostatní evropští fašisté. Ti také bojovali s řadou "bezduchých" rysů, většinou spojovaných s liberálními společnostmi. Jedna z raných kritických knih o nacistickém myšlení od Aurela Kolnaie, maďarského uprchlíka, byla pojmenována Válka proti Západu (The War against the West).2 Nacistická ideologie a japonská militaristická propaganda bojovaly proti totožným západním ideálům. Západ, který nenáviděly, byl mnohonárodním, multikulturním místem a mezi hlavní symboly nenávisti patřily republikánská Francie, kapitalistická Amerika, liberální Anglie a, spíše v Německu než v Japonsku, kosmopolitní Židé, kteří nemají nikde kořeny. Japonská propaganda se zaměřovala na "angloamerické bestie" zobrazované jako Roosevelt a Churchill s vysokými klobouky boháčů na hlavách. Pro nacisty znamenal "věčný Žid" vše, co bylo možné nenávidět na liberalismu.

Válka proti Západu je do značné míry válka proti specifickému konceptu občanství a společnosti. Desetiletí před příchodem Hitlera popsal duchovní otec nacismu, Houston Stewart Chamberlain, Francii, Británii a Ameriku jako beznadějně "požidovštěné" země. Občanství v těchto státech zdegenerovalo na "pouhý politický koncept".3 V Anglii, psal Chamberlain, může "každý basutský negr" získat pas (Basotho je kmen žijící na jihu Afriky ve státech Lesotho a JAR, pozn. překl.). Později si stěžoval, že země "je zcela v rukou Židů a Američanů."4 Naopak Německo bylo podle jeho názoru, a také podle jeho přítele císaře Viléma II., jediný národ s národním cítěním a rasovou soudržností dostatečnými na to, aby mohlo zachránit Západ před úpadkem a rozkladem. Jeho "Západ" nebyl založen na občanství, ale na krvi a půdě.

Oswald Spengler v roce 1933 varoval, že hlavní hrozby pro Okcident pochází od "barevných" (Farbigen).5 Prorokoval, a nikoli bezdůvodně, mohutná povstání rozzuřených lidí v evropských koloniích. Tvrdil, že po roce 1918 se Rusko opět stalo "asijské" a japonská žlutá hrozba tak pohltí celý civilizovaný svět. Avšak mnohem zajímavější byl Spenglerův názor, že vládnoucí bílá rasa (Herrenvolker) ztrácí svou pozici v Evropě. Již brzy, říkal, nebudou vládnout Francii praví Francouzi, protože země je zaplavována černými bojovníky, polskými obchodníky a španělskými farmáři. Západ, usuzoval, podlehne, neboť běloši začínají slábnout, upadají a propadají bezpečí a komfortu. "Jazz a černošské tance jsou pochodem smrti velké civilizace."

Jestliže kritici Západu byli ovlivněni zjednodušujícími německými myšlenkami, pozitivní postoje k Západu byly také inspirovány z Německa. Slavjanofilové a sympatizanti se Západem, kteří v Rusku v 19. století nabízeli opačné pohledy na Západ, se inspirovali německými intelektuálními proudy. Myšlenky pro- nebo protizápadní lze de facto najít kdekoliv. Východ nezačíná na Labi, jak věřil Konrád Adenauer, stejně jako Západ nezačíná v Praze, jak jednou poznamenal Milan Kundera. Východ a Západ nejsou nutně zeměpisné oblasti. Okcidentalismus, jenž hrál velkou roli při útocích z 11.září, je spíš soubor představ a myšlenek o Západu v myslích těch, kteří jej nenávidí. Čtyři znaky okcidentalismu lze nalézt ve většině jeho verzí. Můžeme je nazvat město, buržoazie, rozum a feminismus. Každá z nich obsahuje souhrn atributů jako arogance, slabost, chamtivost, hříšnost a úpadek. Tyto vlastnosti jsou považovány za typicky západní, nebo dokonce americké.

To, co okcidentalismus nenávidí na Západu, nemusí vždy nutně souviset s nenávistí vůči USA. Tyto dvě oblasti by neměly být zaměňovány. Jeden přítel se nedávno udiveně zeptal: "Proč mě nenávidí ? Vždyť jsem mu ani nepomohl." Někteří nenávidí USA, protože jim pomohly, jiní z opačného důvodu. Někdo nesnáší USA, neboť pomohly jím nenáviděným vládám získat moc nebo se u ní udržet. Jedni se cítí poškozeni již pouhou existencí Spojených států, jiní jejich zahraniční politikou. Nenávist vůči USA je jediným jasným rysem, jejž lze rozeznat u určité části levice, anti-amerikanismus je součástí její identity. Totéž platí pro pravicové gaullisty. Anti-amerikanismus je důležité politické téma, které souvisí s okcidentalismem, ale není to totéž.

2.

Protiliberální povstání téměř vždy obsahují hluboký odpor proti Městu, tedy vše, co představuje městská civilizace: obchod, smíšené populace, uměleckou i sexuální svobodu, vědecký pokrok, volný čas, osobní bezpečnost, bohatství, a obvyklého průvodce toho všeho - moc. Mao Ce-Tung, Pol Pot, Hitler, japonští agrární fašisté a samozřejmě islamisté, ti všichni velebili prostý život zbožných dělníků, čistých jako padlý sníh, nezkažených městskými požitky, navyklých tvrdé práci a sebeobětování, připoutaných k půdě a poslušných autoritám. Za touto idylou venkovské jednoduchosti se skrývá touha kontrolovat masy lidí, ale také stará náboženská zuřivost, jež sahá minimálně ke staré Babylónské říši.

"Svatí muži" tří monoteistických náboženství - křesťanství, judaismu a islámu - považovali Babylon za hříšný městský stát, jehož politika, vojenská síla a urbanizovaná civilizace se arogantně postavila samotnému Bohu. Bájná babylónská věž byla symbolem nadutosti a modlářství: "Nuže vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." (Genesis 11:4) Vskutku, Bůh tuto výzvu vztáhl na sebe: "Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést." (Genesis 11:6) Ano, občané této městské supervelmoci budou chtít uskutečnit svou představu stát se Bohy.

"On věru nemiluje lidi domýšlivé," píše se v Koránu (16:23) a pokračuje: "však Bůh zničil budovu v jejich samých základech. A zřítila se na ně střecha shora a dopadl na ně trest z místa, odkud to netušili" (16:26). Prorok Izajáš věštil, že "skvost mezi královstvími" dopadne jako "Sodoma a Gomora" (Izajáš 13:19) a tato arogance bude svržena a "žádný Arab si tam nepostaví stan" (13:20). Kniha zjevení pokračuje - "Padl, padl, veliký Babylón," (18:2) "Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi" (17:5).

Ve filmech z chudých zemí se stále opakuje téma, kdy mladý člověk ze vzdálené vesnice přijde do velkého města, donucen okolnostmi nebo dychtivý hledat nový život ve větším, bohatším světě. Avšak vše se rychle pokazí. Mladý muž nebo žena jsou osamělí, toulají se nazdařbůh, upadají do chudoby, donuceni ke zločinu, prostituci. Příběh obvykle končí scénou hrozného násilí, kdy se hrdina snaží ze msty zbořit základy arogantního, lhostejného, cizího města. Zde jsou ozvěny Hitlerova života ve Vídni, Pol Potova v Paříži, Maova v Pekingu a ovšem také mladých muslimů v Káhiře, Haifě, Manchesteru nebo Hamburku.

V současnosti ani není třeba stěhovat se do města, aby bylo možno okusit tento trvalý pocit. Existuje reklama, televize, pop music a video. Moderní město, všechen nedosažitelný svit, zářivá arogance a chlípnost Západu, našla své zobrazení v siluetě Manhattanu, reprodukované na milionech plakátů, obrazů a fotografií, visících po celém světě. Nelze tomu uniknout. Můžete ji najít na zaprášeném jukeboxu v Barmě, na diskotéce v Urumqi, na studentské ubytovně v Adis Abebě. To vše vyvolává toužebný, závistivý a někdy oslepující vztek. Taliban, stejně jako nacisté, se pohoršují nad "negerskými tanci", a stejně jako se Pol Pot či Mao snažili vytvořit svět čistoty, kde je představy Babylonu již nemohou rušit. Taliban má dozajista jen mizivou představu o tom, v čem spočívá luxus a blahobyt Západu. Dokonce Kábul pro ně jiskří okcidentálním hříchem, představovaným dívkami ve školách a ženami s nezahalenými tvářemi, které zalidňují a zneucťují veřejný prostor. Avšak Talibánci, stejně jako ostatní puristé, se velmi zajímají i o soukromí. Ve velkém, anonymním městě umožňuje oddělení mezi soukromým a veřejným vznik pokrytectví. A pro okcidentalismus opravdu znamená Západ zalidněný městským obyvatelstvem strojenost a pokrytectví, to vše v protikladu k upřímnosti a čistotě pastýřského života beduínů. Rijád a jeho grandiózní arabské paláce jsou prototypem pokrytectví. Jeho typičtí obyvatelé se chovají na veřejnosti jako puritánští vahhábité a doma jako chamtiví obyvatelé Západu. Pro islámské radikály proto znamená "městské pokrytectví" chovat v sobě Západ jako červa rozežírajícího jablko zevnitř.

Největší města jsou také velká tržiště. Voltaire viděl mnohé z toho, co obdivoval na Anglii, v Royal Exchange, "kde spolu Židé, mohamedáni a křesťané navzájem obchodují, jakoby sdíleli společné náboženství, kde pouze bankrotář je označován za bezvěrce."6 Ti, kteří nenávidí to, co vyzdvihoval Voltaire, ti, kteří vidí tržiště jako zdroj lakoty, sobectví a úpadku, také nenávidí ty, již z něj údajně profitují nejvíce: imigranti a menšiny, jež si mohou vydělat jen obchodem. Má-li být obnovena čistota a cizí krev odstraněna z domácí půdy, právě tito lidé musí být odstraněni: Číňané z Pol Potova Phnomphenu, Indové z Rangúnu nebo Kampaly a Židé odevšad.

Někdy se může pojem "nečistoty" rozšířit i na národy nebo dokonce na velké mocnosti. Ve svém deklarovaném cíli - přinést do Asie zpět opravdové východní hodnoty - slíbili japonští váleční vůdci "vykopat ven" bílé imperialisty jako jeden ze způsobů jak "překonat neomezenou konkurenci trhu."7 Cokoliv Izrael udělá, zůstane vždy pouze cizorodým pískem v očích muslimských puristů. A USA budou vždy neústupné vůči svým nepřátelům. Slovy bin Ládina, "křižácko-židovská aliance, vedená USA" nemůže nikdy udělat nic dobře. Nenávist je bezpodmínečná. Jak řekl (bin Ládin) v rozhovoru pro televizi al-Džazíra v roce 1998: "Každý dospělý muslim nenávidí Američany, Židy a křesťany. To je naše víra a náboženství. Od té doby, co jsem byl chlapec, válčím s nenávistí v srdci proti Američanům." Zářijoví andělé msty si vybrali své cíle pečlivě. Jelikož panorama Manhattanu provokuje, babylónská věž musela spadnout.

3.

Co rozuměl Hitler pod "židovským věděním"? A co vysvětluje hluboké opovrhování Darwinem mezi křesťanskými fundamentalisty? Nacističtí propagandisté tvrdili, že vědecké pravdy nemohou být odhaleny "židovskými" metodami, jako je např. empirický výzkum nebo experimentální testování hypotéz; přírodní vědy musí být "spirituální", založeny na přirozeném duchu Národa (Volk). Židé, říkalo se, přistupují k přirozenému světu pomocí rozumu, ale praví Němci dosahují vyššího pochopení skrze tvořivý instinkt a lásku k přírodě.

Předseda Mao razil slogan, že "věda prostě jedná troufale." V 50. letech provedl mezi kvalifikovanými vědci čistku a podporoval fanatiky ve straně v šílených experimentech inspirovaných podobně výstředními teoriemi Stalinova pseudovědce T. D Lysenka. "Není nic zvláštního", říkal Mao, "na výrobě jaderných reaktorů, cyklotronů nebo raket...Musíte mít kuráž, abyste se mohli cítit nadřazeni všem, jakoby vedle vás nebyl nikdo."8 Veškerý pocit závisti a podřízenosti, který Mao a jeho spolustraníci cítili vůči lidem s vyšším vzděláním je obsažen v těchto slovech. Instinkt, kuráž, troufalost...V roce 1942 japonský profesor na univerzitě v Tokiu tvrdil, že japonské vítězství nad angloamerickým materialismem je jisté díky "spirituální kultuře" Východu.

Stejně jako ony babylónské věže v New Yorku, také "židovská" idea, že "věda je mezinárodní" a lidský rozum, bez ohledu původ člověka, je nejlepší prostředek vědeckého poznání, je nepřáteli liberální, městské civilizace považována za formu arogance. Ve vědě, jako ve všem ostatním, musí být obsažen vyšší ideál: Německý Volk, Bůh, Alláh nebo kdo ví co ještě. Avšak může za tím být i něco jiného, něco ještě primitivnějšího. Vyznavači kmenových bohů nebo i těch domněle univerzálních, včetně křesťanů, muslimů a ortodoxních Židů, mají občas tendenci věřit, že nevěřící mají pošpiněnou duši, případně ji nemají vůbec. Ne pro nic za nic hovoří křesťanští misionáři o záchraně duší. V krajních případech toto může dostatečně ospravedlnit i beztrestné zabíjení nevěřících.


Duše je opakující se téma okcidentalismu. Slavjanofilové v 19. století stavěli "velkou" ruskou duši proti mechanickému, bezduchému Západu. Považovali se za lidi vybavené hlubokými city a upřímným vnitřním chápáním utrpení. Západ, na druhou stranu, byl považován za mechanicky efektivní, nemající nic víc než nepřirozený cit vypočítavání toho, co je užitečné. Skeptický rozum je těmi, již jsou na straně duše, nahlížen vždy jako podezřelý. Okcidentalisté velebí duši či ducha, ale pohrdají intelektuály a intelektuálním životem. Považují intelektuální život za rozmělněný, jako vyšší formu idiocie s žádným smyslem pro "celistvost", "absolutno" a poznání toho, co je v životě opravdu důležité.

Je to častý společný pocit všech lidí, že "ti druzí"nemají stejné pocity jako my. Názor, že na Východě má život jen malou cenu, nebo že tam necítí bolest, je jen variací na tento postoj. Stejná je i idea, již jsme často slyšeli v Číně, Indii, Japonsku a Egyptě, že Západ je suchý, racionální, studený a nemá dost opravdových lidských citů. Je to samozřejmě příznak omezenosti, ale také odraz způsobu společenského uspořádání. Anglo-franko-žido-americký Západ v době postosvícenské vidí sám sebe jako ovládaný sekulárními politickými institucemi, kde chování všech občanů je vázáno světským právem. Náboženské vyznání a ostatní záležitosti ducha jsou soukromou záležitostí. Naše politika není naprosto oddělena od společně sdílených hodnot a morálních měřítek. Mnoho současných vůdců by rádo vidělo více náboženství ve veřejném životě; přesto však Západ není veden duchovními vůdci, již by chtěli být prostředníky mezi námi a božským světem nad námi. Naše zákony nepocházejí z Božího zjevení, ale píší je právníci.

Společnosti, v nichž je vedoucí představitel také vysoký duchovní, nebo objekt uctívání, ať již jsou stalinistické, monarchistické či islámské, používají rozdílný politický jazyk.. Opět zde může být užitečný příklad z druhé světové války. Bojovali-li Spojenci, vedení USA, proti Japonsku ve jménu svobody, japonská svatá válka v Asii byla vedena ve jménu Boží spravedlnosti a míru. "Základní cíl japonské politiky leží v pevném ustavení světového míru v souladu se vznešeným duchem Jenž-Zastřešuje-Celý-Svět, v němž byl stvořen náš stát." To řekl premiér Konoe v roce 1940. Islamisté chtějí také sjednotit svět pod jednu mírovou střechu, jakmile bezvěrci a jejich věže budou zničeni.

Jakmile politika a náboženství splynou, společné cíle, často prosazované ve jménu lásky a spravedlnosti, mají tendenci obsáhnout celý svět nebo alespoň jeho velkou část. Stát je světský konstrukt. Islámské bratrstvo, římská církev, "Japonsko-Zastřešující-Celý-Svět", světový komunismus, to vše mělo, každé svým způsobem, náboženské nebo mileniální cíle. Ani v sekulárních západních státech tyto cíle nejsou neznámé. Obzvláště v USA se snaží pravicové křesťanské organizace a jiné náboženské nátlakové skupiny prosadit své náboženské myšlenky a agendy do národní politiky způsobem, který by Otce zakladatele šokoval. Reverend Jerry Falwell popsal teroristické útoky na New York a Washington jako druh trestu za naše pozemské hříchy, což ukazuje, že jeho způsob myšlení není moc vzdálen od myšlení islamistů.

Teoreticky jsou ale USA a západní demokracie příkladem toho, co Ferdinand Tönnies označil za Gesellschaft (moderní společnost), jejíž členové jsou vázáni společenskou smlouvou. Ostatní druhy komunit jsou Gemeinschaften (společenství, tradiční společnosti), založené na společné víře, rasové spřízněnosti nebo na jiných společných hlubokých pocitech. Typický příklad předvádí jeden německý myslitel, Edgar Jung, který popsal první světovou válku jako střet Intelektu (Západ) a Duše (Německo).

  >> Následující: 2. část >>
1 D. C. Holtom, Modern Japan and Shinto Nationalism (University of Chicago, 1943), s. 10
2 Viking, 1938
3 Briefe 1882 - 1924 (Mnichov: Bruckmann, 1928)
4 England und Deutschland (Mnichov: Bruckmann, 1915)
5 Jahr der Entscheidung (Mnichov: C. H. Beck, 1933)
6 Letters Concerning the English Nation (Oxford University Press, 1994), s. 30
7 Akira Iriye, Power and Culture: The Japanese - American War 1941 - 1945 (Harvard University Press, 1981)
8 Jasper Becker, Hungry Ghosts: Mao' s Secret Famine (Free Press, 1996), s. 62
9 Citováno v Kolnai, The War Against West, s. 215
10 Arnold C. Brackman, The Other Nuernberg: The Untold Story of the Tokyo War Crimes Tribunals (Morrow, 1987), s. 251
11 Citováno v Georgie L. Mosse, Nazi Culture: Intellectual, Cultural and Socila Life in the Third Reich (Grosset and Dumlal, 1966), s. 40

Přeložil Petr Žižka.
Originál vyšel v The New York Review of Books, dostupný je zde.

Okcidentalismus - přebal knihyEsej byl později rozšířen a vyšel v roce 2004 jako kniha pod názvem Occidentalism: The West in the Eyes of Its Enemies.
Nakladatelství Lidové noviny vydalo v květnu 2005 český překlad: Okcidentalismus - Západ očima nepřátel.
Nabízí jej na svých stránkách.

Vybíráme některé recenze:
Occidentalism: The West in the Eyes of Its Enemies (Foreign Affairs)
Upping the Anti (The Guardian)
The Other Side (The Asian Review of Books)
...
Okcidentalismus (Reflex)

Související texty na Glosách:
Edward Said: Orientalism
Eurocentrismus a jeho avataři: Dilemata společenských věd
Avishai Margalit - O autorovi Avishai MargalitProf. Avishai Margalit Ph.D. přednáší filosofii jazyka, racionality a společnosti na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

Částečná bibliografie:
The Decent Society (1996)
Views in Review: Politics and Culture in the State of the Jews (1998)
The Ethics of Memory (2002)
Occidentalism: The West in the Eyes of Its Enemies (2004)
Ian Buruma - O autorovi Ian BurumaIan Buruma je novinář, spisovatel a profesor lidských práv a žurnalismu na Bard College, New York.

Částečná bibliografie
The Wages of Guilt: Memories of War in Germany and Japan (1994)
The Missionary and the Libertine (1997)
Anglomania: a European Love Affair (1999)
Bad Elements: Chinese Rebels from Los Angeles to Beijing (2001)
Inventing Japan: 1853–1964 (2003)
Occidentalism: The West in the Eyes of Its Enemies (2004)
Jak citovat tento textMargalit, Avishai; Buruma, Ian. Okcidentalismus [online]. Glosy.info, 7.leden 2005. [cit. 17.října 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/okcidentalismus/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
orientalismus. okcidentalismus. generalizace. terorismus. islamismus. extremismus. 9/11. Západ. islám. druhá světová válka. liberalismus. nacionalismus. kolonialismus.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
střet civilisací
sagitarius (9.2.2006 10:53:54)
Po vtipné a věcné analýze postojů orient contra okcident, člověk očekává jaké řešení z této krize nám autoři nabídnou. nevím jestli to není žert, ale obtloustlý, bázlivý úředník kontrolující toky peněz to stěží vyřeší. Sitace obdobná té současné se asi dějině opakuje, je nasnadě provés jen letmé srovnání se situací antického Říma. Římská říše fungovala jako dokonalý
politický organismus do té doby dokud římští občané byly ochotni jeho celistvot ubránit a tak se i stalo.Poslední fáze
římské říše kdy přepych, lenost a převaha obchodování, římský patricij anlog našemu úředníku, nebyl ochoten riskovat
nejen život, ale i pohodlí, zřízení žoldnéřských armád, handrkování o posice moci, vzájemné obírání se o
majetky,...nakonec vyústily v celkový rozvrat říše. Co chci říci. střet civilisací existoval a existuje, stejně tak jako existuje, je to vlastně testování zdravosti civilisačních uskupení. Všechny výroky nepřátel okcidentálního způsobu života to jasně popisují. Tak jako kupř lidský organismus musí obstát v interakci se svým prostředím (umwelt) na bázi zdravého přirozeného života a vše ostatní včetně moderní medicíny je pouze podpůrné, tak i civilisace musí se osvědčit
analogickým zdravím a to především zaskočit nepřítele tam kde je podceňována . Nelze počítat s nějakým trvalým mírem, snad ve smrti. Je to neuvěřitelné, že někoho napadne, že kontrola toků peněz přes banky něco vyřeší. Nakonec
muslimové jsou lepší obchodníci, nectí pravidla, mešita je jejich směnárna i banka, žádné poplatky, luxusní kanceláře,
vysoké platy úředníků....Tato naivita jen podtrhuje ve které je fázi analog k starým Římanům. Teď už jen ironická
poznámka": o spoluatorství se mohl podělit i jeden český politik, který svého času prohlásil : “Skutečné kořeny terorismu a násilí v nynějším světě…jsou v antiliberálních, antidemokratických, antitržních pozicích a ideologiích, které vidím kolem sebe.”

Přidat komentář