Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
15.prosince 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Přehodnocení kulturního průmyslu - Theodor W. Adorno

Publikován 22.srpna 2004, text čítá cca 2774 slova. 10091 přečtení  |  2 reakce

Termín "kulturní průmysl" byl snad poprvé použit v knize Dialektika osvícenství, kterou jsme Horkheimer a já publikovali v Amsterodamu v roce 1947. Ve svých konceptech jsme původně mluvili o "masové kultuře". Tento výraz jsme nahradili "kulturním průmyslem," aby byla vyloučena interpretace hodící se jeho obhájcům: že je to záležitost něčeho jako kultury, která povstává spontánně z mas samotných, současná forma populárního (lidového) umění. Od tohoto musíme kulturní průmysl velmi pečlivě odlišovat. Kulturní průmysl slévá staré a familiární do nové kvality. Ve všech jeho odvětvích existují produkty, jež jsou šity na míru masové konzumaci a do velké míry povahu této konzumace samy určují, neboť jsou produkovány více či méně podle plánu. Jednotlivá odvětví si jsou podobná ve struktuře nebo alespoň do sebe vzájemně zapadají takovým způsobem, že vytvářejí systém téměř bez prázdného místa. Toto je umožněno současnými technickými možnostmi a ekonomickou a administrativní koncentrací. Kulturní průmysl záměrně integruje svého konzumenta seshora. Ke škodě obou nutí ke spojení oblasti vysokého a nízkého umění, oddělené po tisíce let. Vážnost vysokého umění je zničena spekulacemi o jeho účinnosti; vážnost umění nízkého spočívala - v době, kdy společenské ovládnutí ještě nebylo totální - v jemu inherentním vzdorovitém odporu, který však mizí poté, co jsou na něj uvalena civilizační omezení. Takže ačkoliv kulturní průmysl nepochybně staví na vědomí a nevědomí milionů, na něž se zaměřuje, masy nejsou primární, nýbrž sekundární, jsou předmětem kalkulace; přívěšek mašinérie. Zákazník není pán, jak by nás kulturní průmysl chtěl přesvědčit, není subjekt, nýbrž jeho objekt. Samotné slovo "masmédia", speciálně střižené pro kulturní průmysl, již přesouvá důraz na neškodný terén. Nejedná se totiž ani o starost o masy ani o techniku komunikace jako takové, nýbrž o ducha, jenž je animuje, o "hlas jejich pána".

Kulturní průmysl zneužívá svůj zájem o masy k rozšiřování, utužování a posilování jejich mentality, kterou považuje za danou a neměnnou. Otázka, jak by tato mentalita mohla být měněna, je předem a zcela vylučována. Masy nejsou měřítkem, nýbrž ideologií kulturního průmyslu, i když sám kulturní průmysl by těžko mohl existovat bez přizpůsobení se jim. Kulturní komodity průmyslu jsou určovány, jak to vyjádřili Brecht a Suhrkamp před třiceti lety, principem jejich uchopení jako hodnoty, nikoliv svým vlastním specifickým obsahem a harmonickou formou. Veškerá činnost kulturního průmyslu převádí holý motiv zisku na kulturní formy. Již od té doby, co kulturní formy poprvé jako tržní komodity vydělaly na živobytí svým tvůrcům, měly částečně tento charakter. Ale tehdy usilovaly o výdělek pouze nepřímo, mimo svou autonomní esenci. Novum na kulturním průmyslu je přímý a nezastíraný primát precizně propočítané efektivity v jeho nejtypičtějších produktech. Autonomie uměleckého díla, která samozřejmě zřídkakdy převažovala v čisté formě a byla vždy prostoupena souborem jevů, je kulturním průmyslem tendenčně eliminována (...).

Kultura ve svém pravém slova smyslu se nikdy prostě nepřizpůsobovala lidským bytostem; vždy zároveň protestovala proti petrifikovaným vztahům, v nichž lidé žili. Pokud je kultura do těchto petrifikovaných vztahů asimilována a integrována, lidské bytosti jsou znovu poníženy. Kulturní entity typické pro kulturní průmysl již nejsou "také komodity", jsou to komodity skrznaskrz. Tento kvantitativní posun je tak velký, že vyvolává zcela nový fenomén. Nakonec již kulturní průmysl není neustále poháněn motivem zisku, z něhož původně vznikl, (... ale) mění se v public relations, vytváření "dobré pověsti" samy o sobě, bez ohledu na partikulární firmy či prodejní předměty.

Kulturní průmysl má, více než cokoliv na světě, svou ontologii, lešení rigidně konzervativních základních kategorií, jež mohou být vypozorovány kupříkladu v komerčních anglických románech pozdního sedmnáctého a raného osmnáctého století. To, co se pyšně nazývá pokrok v kulturním průmyslu, tedy ustavičně nová nabídka, je jen přestrojením věčné stejnosti; změny všude maskují kostru, jež se proměnila stejně málo, jako touha po zisku od momentu, kdy poprvé převážila nad kulturou. Výraz "průmysl" by tedy neměl být brán příliš doslova. Odkazuje ke standardizaci věci samotné - jako standardizaci westernu, nepřekvapujícího žádného milovníka kina - a k racionalizaci distribučních technik, ale ne nutně k procesu výroby. Ačkoliv výroba filmu, centrálního sektoru kulturního průmyslu, připomíná technické operační mody extenzivní dělby práce, zapojení strojů a oddělení pracujících od výrobních prostředků - vyjádřeném v neutuchajícím konfliktu mezi umělci aktivními v kulturním průmyslu a těmi, kdo jej ovládají - stále jsou užívány individuální produkční formy. (...)

Stalo se v poslední době mezi představiteli oficiální kultury a mezi sociology poměrně běžné varovat před podceňováním kulturního průmyslu a poukazovat na jeho důležitost pro rozvoj konzumentského vědomí. Kulturní průmysl je prý třeba brát vážně, bez kulturního snobismu. Ve skutečnosti je kulturní průmysl důležitý jako duch dominující dnešku. Každý, kdo ignoruje jeho vliv ze skepticismu z toho, co cpe do lidí, je naivní. Přesto je na výtkách, abychom jej brali vážně, cosi klamavého. Nepříjemné otázky o jeho kvalitě, o pravdě a nepravdě a o estetické úrovni jeho emisí jsou kvůli jeho společenské roli potlačovány, nebo přinejmenším vypouštěny z takzvané sociologie komunikace. Kritik je obviňován z uchylování se k arogantnímu esoterismu. (...) Důležitost kulturního průmyslu pro duchovní ustrojení mas však neuděluje výjimku z nutnosti reflexe jeho objektivní legitimity a jeho podstaty - a už vůbec ne vědě, která se považuje za pragmatickou. Naopak: tato reflexe je nutná přesně z tohoto důvodu. Brát kulturní průmysl tak vážně, jak to jeho nesporná role vyžaduje, znamená brát jej vážně kriticky a nekrčit se tváří v tvář jeho monopolistickému charakteru. Mezi těmi intelektuály, již se usilovně chtějí vyrovnat s tímto fenoménem a dychtivě hledají, jak by vyjádřili své výhrady vůči němu a zároveň respekt k jeho moci, převažuje tón ironické tolerance. Vždyť přece, říkají, každý ví, co jsou kapesní romány, rodinné televizní show nastříhané do seriálů, hitparády, rady pro láskou zhrzené a horoskopy zač. Toto všechno je podle nich neškodné a dokonce demokratické, jelikož je to odpověď na poptávku, byť poptávku stimulovanou. Může to dokonce být i prospěšné, tvrdí, například díky šíření informací, rad a vzorců chování redukujících stres. Každá sociologická studie, sledující něco tak elementárního jako politickou informovanost publika, ale samozřejmě prokazuje, že takto předávané informace jsou chudé nebo nedůležité. Navíc rady, jež je možno získat z manifestací kulturního průmyslu, jsou prázdné, banální, nebo hůře - předávané vzorce chování jsou nestydatě konformistické. Můžeme též předpokládat, že vědomí konzumentů je rozděleno mezi předepsanou zábavu, jež je jim dávkována, a špatně skrývané pochyby o jejích přínosech. Fráze, že svět chce být klamán, se stala pravdivější, než bylo kdy zamýšleno. Lidé tomu nejen sedají na lep; i když je jim nabízen sebevíce pomíjivý požitek, chtějí jej přijmout, touží po klamu, který však stejně vždy prohlédnou. Nutí se, v jakémsi sebehnusu, zavřít oči a souhlasně mručet za to, co je jim prováděno, a přitom si uvědomují účel, s jakým to vše bylo vyrobeno. Aniž by si to přiznali, cítí, že jejich životy by se staly nesnesitelné, kdyby přestali lpět na těchto prázdných a neexistujících ukájeních.

Nejambicióznější obrana kulturního průmyslu dnes oslavuje jeho ducha, jenž by mohl klidně být nazýván ideologií, jako faktor řádu. V údajně chaotickém světě poskytuje kulturní průmysl lidem něco jako orientační standardy a to samo má být hodno uznání. Nicméně to, co se těmto zastáncům zdá být chráněno a zachováváno kulturním průmyslem, je jím ve skutečnosti ničeno. Barevný film demoluje jedinečnou starou tavernu mnohem důkladněji, než by mohly učinit bomby: film ničí její imago. Žádná země nemůže přežít, když je zpracována filmem, jenž ji oslavuje a mění tak její unikátní charakter, na němž cizopasí, v zaměnitelnou stejnost.

To, co můžeme legitimně nazývat kulturou, se snažilo, jako výraz utrpení a protikladu, držet se ideje dobrého života. Kultura nemůže reprezentovat to, co pouze existuje, ani konvenční a již nezávazné kategorie řádu, do nichž kulturní průmysl halí ideu dobrého života, jakoby existující realita byla tímto dobrým životem a ony kategorie byly jeho pravým měřítkem. Pokud představitelé kulturního průmyslu odpovídají, že kulturní průmysl nevytváří žádné umění, je toto sama o sobě ideologie, pomocí které se vyvazují ze zodpovědnosti za to, co živí jejich obchod. Žádný špatný čin nemůže být nikdy odčiněn takovýmto způsobem. Apel na řád samotný, bez konkrétní specifičnosti, je bezvýznamný; apel na upevňování norem, aniž by tyto byly prověřeny skutečností nebo vědomím, je stejně bezvýznamný. Představa objektivně závazného řádu, pokoutně prodávaného a vnucovaného lidem, nemá žádný nárok na přijetí, pokud se neprokáže v konfrontaci s lidskými bytostmi. Ale to je přesně to, do čeho by se žádný produkt kulturního průmyslu nikdy nepustil. Koncepty řádu, které kulturní průmysl vtlouká do lidí, jsou vždy koncepty statu quo. Zůstávají nezpochybněné, neanalyzované a nedialekticky předpokládané, i když již nemají význam ani pro ty, kdo je akceptují. V rozporu s kantovským, kategorický imperativ kulturního průmyslu již nemá nic společného se svobodou. Hlásá: "přizpůsob se", aniž by řekl čemu; máme se přizpůsobit tomu, co již stejně existuje, tomu, co každý stejně vnímá jako odraz jeho moci a všudypřítomnosti. Moc ideologie kulturního průmyslu je taková, že konformita nahradila vědomí. Řád, který z ní pramení, není nikdy konfrontován s ní samou ani se skutečnými zájmy lidských bytostí.

Řád není dobrý sám o sobě. To by byl pouze dobrý řád. Skutečnost, že kulturní průmysl na toto nehledí a velebí řád in abstracto, svědčí o impotenci a lživosti jeho poselství. Zatímco totiž předstírá, že pomáhá zmateným, oklamává je falešnými konflikty, které tito mají vyměnit za své vlastní. Pouze naoko za ně řeší konflikty, způsobem, jímž skutečné konflikty řešit nelze. Lidé se v produktech kulturního průmyslu dostávají do potíží jen proto, aby mohli být vzápětí nedotčení vysvobozeni, obvykle představitelem benevolentního kolektivu; a poté jsou v prázdné harmonii usmířeni s celkem, jehož požadavky dříve okusili jako nesmiřitelné se svými vlastními zájmy. Pro tento účel vyvinul kulturní průmysl vzorce, které sahají dokonce až do ne-konceptuálních oblastí jako lehká hudební zábava. I zde se jedinec dostane do svízelné situace, do změti, do rytmických problémů, které však mohou být v mžiku rozpleteny triumfem základního rytmu. (...)

Ne náhodou lze zaslechnout cynické americké filmové producenty, jak říkají, že jejich filmy musí vzít v potaz úroveň jedenáctiletých. Moc rádi by takto přetvořili dospělé v jedenáctileté. Je pravda, že prozatím nebyly jednoznačně prokázány takové regresivní efekty u žádného partikulárního produktu kulturního průmyslu. (...) Každopádně můžeme bez váhání předpokládat, že vytrvalé kapky vyhloubí i kámen, obzvláště když systém kulturního průmyslu, který obklopuje masy, netoleruje žádnou odchylku a bez přestání opakuje tytéž formule o chování. Jenom jejich hluboce podvědomá nedůvěra, poslední reziduum rozdílnosti umění a empirické skutečnosti v duchovním ustrojení mas, vysvětluje, proč masy již dávno nepřijaly a neakceptovaly svět tak, jak jim jej konstruuje a předkládá kulturní průmysl. I kdyby jeho poselství byla tak neškodná, jak se jejich tvůrci snaží, aby vypadala - v nesčetných případech neškodná očividně nejsou, jako filmy, které si notují se v současnosti populární nenávistnou kampaní proti intelektuálům, když je zobrazují v obvyklých stereotypech - postoje, které kulturní průmysl vyvolává, jsou vše jiné než neškodné. Pokud astrolog vyzývá své čtenáře, aby dnes jezdili opatrně, určitě nikomu neškodí; jeho čtenáři jsou však poškozeni ohloupením, jež spočívá v tichém předpokladu, že rada, která platí každý den a je tudíž naprosto idiotická, potřebuje potvrzení od hvězd. Lidská závislost a služebnost, úběžník kulturního průmyslu, by těžko mohly být věrněji vystiženy než jedním Američanem, účastníkem rozhovoru, který byl toho názoru, že dilemata dnešní doby by byla vyřešena, kdyby lidé prostě následovali vedení prominentních osobností. Pokud kulturní průmysl vzbuzuje pocit blaženosti z toho, že svět je přesně v tom pořádku, jaký on sám navrhuje, náhražkové uspokojení, připravené jím samým pro lidské bytosti, je zároveň obírá o to stejné, jím vyzařované štěstí. Celkový efekt kulturního průmyslu je anti-osvícenský, kdy, jak jsme si všimli s Horkheimerem, se osvícení, tedy progresivní technická nadvláda nad přírodou, stává masovým klamem a prostředkem pro porobení vědomí. Zabraňuje rozvoji autonomních, nezávislých jedinců, již soudí a rozhodují vědomě (uvědoměle) a sami za sebe. Existence těchto individuí je však podmínkou pro demokratickou společnost, která potřebuje dospělé, aby se mohla udržet a rozvíjet. Pokud jsou masy nespravedlivě hanobeny shora jako masy, kulturní průmysl nese jednu z největších zodpovědností za to, že z nich udělal masy a nyní jimi pohrdá, a zároveň zabraňuje jejich emancipaci.

Lidské bytosti jsou pouze tak zralé, jak jim to dovolí výrobní síly doby.

 

Tato esej vyšla v knize The Culture Industry: Selected Essays on Mass Culture v roce 1991 (poprvé v roce 1975).
Přeložil Martin Schlemmer.
Originál se nachází zde: Culture Industry Reconsidered

Theodor W. Adorno - O autorovi Theodor W.AdornoTheodor Wiesengrund Adorno (1903-1969) obdržel doktorát z filosofie ve Frankfurtu nad Mohanem, kde též studoval sociologii, psychologii a hudební teorii. Později byl žákem Albana Berga v oboru hudební teorie a kompozice. V roce 1934 emigroval do Anglie a později do USA, kde pobýval do roku 1949. Od roku 1958 vedl Institut für Sozialforschung.
Adorno je významným představitelem neomarxismu, tzv.frankfurtské školy (tj.myslitelů okolo ISF) a kritické teorie. Jedním z jeho hlavních témat zájmu byla proměna kultury ve 20.století. Kultura (ovládnutá kulturním průmyslem) dnes podle něj zamezuje lidem v rozvoji, subtilním způsobem je tvaruje k nevědomé konformitě.
V roce 1968 Adorno odmítl eskalované studentské násilí, čímž si studenty popudil vůči sobě. Zároveň jej však univerzitní a vládní představitelé považovali za inspirující autoritu studentského hnutí. Zemřel o rok později ve Švýcarsku.
Částečná bibliografie:
1947 - Dialektik der Aufklärung (společně s Maxem Horkheimerem)
1950 - Der autoritäre Charakter
1951 - Minima Moralia. Reflexionen aus dem beschädigten Leben
1966 - Negative Dialektik
1970 - Ästhetische Theorie (post mortem)
Česky vyšla pouze kniha Estetická teorie. Praha. Panglos, 1997
Další odkazy:
Adorno - Biography (en)
Adorno - Biographie (de)
Jak citovat tento textAdorno, Theodor W.. Přehodnocení kulturního průmyslu [online]. Glosy.info, 22.srpen 2004. [cit. 14.prosince 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/prehodnoceni-kulturniho-prumyslu/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
kritická teorie. frankfurtská škola. masy. konformita. kulturní průmysl. kultura.

Diskuse k tématu

názor neomarxistu... a co na to psychiatr?
paradox (3.4.2007 12:59:17)
Zajímavé, jenom ta poslední věta "Lidské bytosti jsou pouze tak zralé, jak jim to dovolí výrobní síly doby"je zavádějící. Od neomarxistu se to dalo čekat... ale jsou to bludy.
Více o tom
Profesor Viktor E. Frankl v knihe "Teorie a terapie neoróz (vyd.Grada):
...vyznačuje se podle našich zkušeností kolektivní neuróza současné doby čtyřmi příznaky:
1. Provizorní postoj k existenci. Dnešní člověk si zvykl žít pro dnešní den.
2. Fatalistický postoj k životu. Říká-li si provizorně zaměřený člověk, že není nutné jednat a brát osud do vlastních rukou, pak fatalisticky zaměřený člověk říká, že to ani není možné. Dnešní člověk je posedlý falešnou vírou v nejrůznější osudové síly. Průzkum Gallupova institutu zjistil, že pouze 45 % rakouských žen nevěří v „astrologické spojení svého života s postavením hvězd“.
3. Kolektivistické myšlení. Pokud člověk s provizorním a s fatalistickým přístupem k existenci promarňuje příležitost chopit se situace, pak u dalších dvou příznaků „duchovní patologie doby“ již není schopen ani pochopit člověka - ať již sebe sama nebo druhého - jakožto osobu. Dnešní člověk by se rád nechal nést masou. Ve skutečnosti jí však podléhá a vzdává se své povahy svobodné a odpovědné bytosti.
4. Fanatismus. Pokud kolektivisticky zaměřený člověk ignoruje svou vlastní osobnost, pak fanaticky zaměřený ignoruje osobnost druhého, jinak smýšlejícího člověka. Nebere ho vážně, protože uznává pouze vlastní názor.
...Tyto poruchy jsou důsledkem strachu za svobody a útěku před odpovědností.

Výsledek našeho šetření ukazuje, že osoby, které nejsou neurotické klinicky, mohou být postiženy kolektivní neurózou. Příkladem získání téhož poznatku jinou metodou je výsledek psychiatrických šetření, jimž byli v soudních procesech podrobeni lidé obvinění jako váleční zločinci, přičemž všichni byli shledání klinicky zdravými.
Víme však, že k neuróze může vést nejen konflikt duševní, nýbrž i duchovní – například konflikt svědomí. Je pochopitelné, že pokud má člověk vůbec schopnost prožívat konflikt svědomí, tak je také chráněn před fanatismem a před kolektivní neurózou vůbec. A naopak ten, kdo trpí nějakým druhem kolektivní neurózy, například politicky zfanatizovaný jedinec, se v té míře, v níž se opět stává schopným slyšet hlas svého svědomí a dokonce pod jeho vlivem i trpět, stává se také schopným svou kolektivní neurózu překonat.
Před lety jsem na toto téma hovořil na jednom lékařském kongresu, mezi jiným i před kolegy, kteří žili pod vládou totalitního zřízení. Po přednášce za mnou přišli a řekli mi: „To, o čem jste mluvil, známe velice dobře. U nás se tomu říká „funkcionářská nemoc“. Mnozí straničtí funkcionáři se pod vzrůstající zátěží svého svědomí nervově zhroutí. Pak jsou ale ze svého politického fanatismu vyléčeni.“
Těch úniků před svobodou a odpovědností je mnohem více - joga je jednou z nich - mnozí zájemci o jogu hledají tutéž osudovou sílu, o které mluví Frankl - jen ji hledají v orientu...
Tantra
Cave (18.4.2006 10:38:05)
Myslím, že úkolem současnosti je vnést více ženského pohledu na svět do dnešní jangové společnosti. Tomuto vnímání života se říká tantrické vnímání. Tantra zahrnuje celý život, všechny jeho součásti. Tantra je život. Chceme, aby jsme žili, aby náš svět žil. Více na tohle téma na stránkách - http://www.tantra-joga.cz

Přidat komentář