Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
24.srpna 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém - Ivan M. Havel

Publikován 3.prosince 2004, text čítá cca 38133 slova. 37709 přečtení  |  8 reakcí

Philosophers know nothing about the brain.
E.C.Eccles, moje pozn. z předn. 1992

1 Úvod

Nad každou lidskou činností, od pletení svetru či pletí zahrádky až po budování vědecké disciplíny, si lze klást otázky, které přesahují samu tuto činnost. Přesahují ji tím, že se ptají po její povaze, motivaci, smyslu, účelu a následcích. Zabývat se takovými otázkami je nejen možné, ale často i užitečné, občas dokonce nezbytné. A neměli by se o ně zajímat jen specialisté na kladení přesahujících otázek, totiž profesionální filosofové, nýbrž - aspoň občas - i každý, kdo sám dotyčnou činnost provozuje: Touha po poznání sebe sama a svého konání je konec konců lidskou přirozeností, povinností a darem.

Umělá inteligence, disciplína1, které se v této studii budeme věnovat, si zasluhuje takovéto zamyšlení dvojnásob: nejen jako jeden ze zvlášť zajímavých oborů lidské činnosti, ale i proto, že právě skrze ni je člověk veden i k poznání sebe sama, a to ve svém nejpozoruhodnějším výkonu - myšlení.

Není v mých možnostech probrat všechny filosofické souvislosti umělé inteligence. Vybírám si proto jen některé ukázky filosoficky laděných otázek a názorů - zejména těch, které byly nebo jsou předmětem odborných debat. Přitom se v žádném případě nechci zaměřit na úvahy profesionálních filosofů mysli - názory specialistů v umělé inteligenci a kognitivní vědě1a jsou někdy snáze reprodukovatelné a analyzovatelné a jsou založeny na bezprostřední zkušenosti v oboru. Tu a tam se odvážím nabídnout k diskusi i svůj vlastní názor.

Předesílám (abych odradil ty, kdo čekají prokázaná a jasná tvrzení), že pro filosofii je cílem spíše formulace otázek a rozbor jejich předpokladů, než nabídka hotových odpovědí.

Jaký typ filosofických otázek se tedy vztahuje k umělé inteligenci? Rozlišme si je na otázky ontologické, epistemologické, metodologické, futurologické a etické.

Ontologické otázky se týkají povahy bytí předmětu zkoumání - v našem případě tedy zejména jaký je rozdíl mezi něčím přirozeným a něčím umělým, co je to mysl, vědomí, inteligence, subjekt. Patří sem i tradiční problém vztahu mysli a těla (psychofyzického problému).

Epistemologické otázky se týkají našeho poznání - co můžeme vůbec vědět o přirozeném myšlení, jakými cestami se o něm dovídat a jaké poučení lze čekat od umělého modelování.

Metodologické otázky se týkají konkrétního oboru umělé inteligence či kognitivní vědy, jde tu o "filosofii" oboru2. Souvisí to s motivačními zdroji dotyčných oborů (o co jim jde) a soutěžení paradigmat (například algoritmického s konekcionistickým, reprezentačního s zjednávacím apod.).

Futurologické otázky se pak zaměřují do vzdálenější budoucnosti. Zajímají se o to, kam se ubírá vývoj oboru umělé inteligence a zejména, jak umělá inteligence změní svět.

Etické otázky se zajímají o to, zda to všechno je dobré. Patří sem i obecný problém, zda a v kterou chvíli se má vědec řídit názorem či pocitem, že jeho práce vede ku prospěchu lidstva a světa vůbec, či k jeho zkáze. U aplikované umělé inteligence jde i o ekonomické souvislosti, u badatelské umělé inteligence a v kognitivní vědě pak o to, zda a jak poznání lidské mysli může ovlivnit pohled člověka na sebe sama jako na bytost, které jde o její vlastní bytí.

Než se dáme do práce, chci upozornit, že konkrétní témata pro tuto kapitolu jsem vybíral dílem náhodně, dílem dle své chuti, a že v žádném případě nejde o vyčerpávající přehled, ale spíše o ukázku, jak některé konkrétní, až technické závěry, mohou mít hlubší filosofické souvislosti. Jak čtenář sám odhalí, text je do jisté míry "holografický" - některé myšlenky se vrací opakovaně na různých místech. Nechť to chápe i jako výhodu: lze číst i na přeskáčku.3

2 Proč a jak v umělé inteligenci

2.1 Proč

Umělá inteligence má za sebou pohnutou historii.4 Velkou úlohu v ní hrály úmysly a motivace odborníků: oč jim přednostně šlo a na jakém typu výsledků jim nejvíce záleželo. Skutečné individuální pohnutky badatelů se ovšem mohou lišit od veřejně proklamovaných záměrů (pro propagační účely), i ty však svým způsobem vypovídají o obecném klimatu toho či onoho období. Ať tak či onak, v dostatečně obecném pohledu lze uvést nejméně čtyři možné typy motivačních zdrojů pro výzkum v umělé inteligenci:

  • motivace aplikační, inženýrská (v současné době převládající),
  • motivace badatelská: snaha dovědět se co nejvíce o povaze mentálních procesů, především těch, které známe u člověka,
  • motivace matematická: zájem o čistě teoretické studium matematických a logických systémů, odvozených z metod umělé inteligence,
  • přirozená lidská hravost (co všechno dovedeme sestrojit a naprogramovat!)

V následujících kapitolách budeme mít na paměti především druhý motivační typ, ježto právě ten podněcuje k filosofickým úvahám (pokud bude vhodné tuto motivaci zdůraznit, budu hovořit o badatelské umělé inteligenci). Aplikační a matematickou motivaci lze zahlédnout skoro ve všech ostatních kapitolách v tomto a předchozích dílech této knihy a pokud jde o hravost, ta by jistě stála sama o sobě za zvláštní pozornost, spíše však sociologů než filosofů.

Je to právě ona badatelská motivace, díky níž je umělá inteligence (vedle psychologie, neurověd, lingvistiky, informatiky a filosofie mysli) považována za jednu z disciplín sdružených pod společným označením kognitivní věda5. Standardní definice vymezují kognitivní vědu jako studium všech forem lidské inteligence, od vnímání a jednání (konání) až po řeč a myšlení (Osherson, 1995, s. xi). Ve filosofickém pojetí bychom se neměli omezit jen na člověka, ani na běžně chápanou rozumovou či kognitivní komponentu jeho mysli, ale otevřít se i všemu, co jak člověka, tak jeho rozumovou mysl v různých směrech přesahuje. Rovněž bychom se neměli omezit na určitý názorový proud (s kognitivní vědou je zpravidla spojován názor tzv. "silné" umělé inteligence, viz odst. 4.3). Mnohé z toho, co bude dále řečeno, se bude vztahovat nejen na badatelskou umělou inteligenci, nýbrž i na kognitivní vědu v nejobecnějším slova smyslu.

2.2 Jak

Zatímco o motivaci usuzujeme někdy až z širšího kontextu, v němž je ta či ona práce prezentována, případně z typu badatelů a jejich institucí, je použitá metoda(způsob, jímž jsou objevovány a ověřovány nové poznatky) zpravidla zjevná a deklarovaná.

Metoda a motivace se vzájemně nemusejí podmiňovat; badatelé se například mohou i při odlišných motivačních východiscích uchýlit k téže výzkumné metodě. Jako příklad lze uvést kvalitativní modelování.6 Jednou se při něm můžeme snažit vycházet ze znalosti přirozeného lidského uvažování, abychom pomocí jeho algoritmického modelu vytvořili účinnější a srozumitelnější expertní systém, jindy naopak můžeme chtít na stejném algoritmickém modelu experimentálně ověřovat psychologické hypotézy. Také se však můžeme zajímat o čistě formální vlastnosti (například algoritmickou složitost) takového modelu.

Základní metodou tradiční umělé inteligence je modelování na počítači, přičemž počítač je přirozeně považován jen za prostředek - to hlavní jsou algoritmy a posléze programy. U nich se lze zaměřit na rozličné vlastnosti. Z praktického hlediska (při aplikační motivaci) má vždy přednost efektivita algoritmu - zejména jeho nároky na počítačový čas a paměť. Komplementárním hlediskem je velikost třídy úloh téhož typu, které jsou daným algoritmem řešitelné.

Sledujeme-li naproti tomu psychologické hledisko, bude nás zajímat vnitřní struktura algoritmu a příslušného výpočtového procesu, zejména do jaké míry odráží naše představy o kognitivních procesech v lidské mysli, či o biologických potencialitách mozku.

Experimenty v umělé inteligenci se zpravidla zaměřují vždy na některou specifickou (někdy velmi specifickou) kognitivní schopnost (např. rozpoznávání, počítačové vidění, odpovídání na otázky, hraní šachu, dokazování teorémů, řešení úloh určitého typu, rozpoznávání obrazů, analýza jazyka apod.). Místo usilování po dokonalosti ve specifických úlohách by se integrovaná umělá inteligence měla zaměřit na propojení dílčích metod do jednoho celku. Sám pojem inteligence v sobě totiž zahrnuje právě všestrannost jako podstatnou charakteristiku.

O integrované umělé inteligenci lze dnes hovořit spíše jen v souvislosti s konstrukcí inteligentních robotů7. Robotika má (kromě aplikačního) též badatelský význam a má i své filosofické aspekty. Na robot lze totiž pohlížet jako na prostorově situovaný a "vtělený" systém, který je v kontaktu s reálným, nikoliv virtuálním prostředím (viz odst. 6.4).

Důležitou další charakteristickou vlastností přirozené inteligence je schopnost se vyvíjet - osvojovat si nové obecné schopnosti, které nebyly součástí původního vybavení. Po ojedinělé starší práci (Fogel, Owens, Walsh, 1966) se tímto směrem poměrně nedávno vydala metoda genetických algoritmů8, založená na variačně-selekčním vývojovém principu.

2.3 Paradigmata v umělé inteligenci

V předchozím odstavci jsem mluvil hlavně o tradiční umělé inteligenci (tento mladý obor má již i svou "tradiční" školu!), která klade důraz na algoritmickou stránku procesů. Tradiční paradigma9v umělé inteligenci se v literatuře označuje různými přívlastky jako logicko-symbolické, symbolicko-reprezentační, algoritmické,komputacionalistické. Tyto přívlastky dostatečně charakterizují tradiční umělou inteligenci (tak ji budu dále označovat) a odlišují ji od novějších směrů, které mimo jiné vedou k hlubší otázce po relevanci použité architektury počítače (či obecně technického systému) k realizaci kognitivních procesů (více o tom viz odst. 7.3).

Tato otázka se stala aktuální hlavně v posledních dvaceti letech, když se objevily alternativní paradigmata v umělé inteligenci: konekcionismus (neuronové sítě) a distribuovaná umělá inteligence (multiagentní systémy).10 O filosofických aspektech konekcionismu a o některých alternativních pohledech se zmíním v oddílech 5 a 6 této stati.

2.4 Futurologické vize

Úvahy o budoucích dopadech umělé inteligence, zejména jde-li o budoucnost velmi vzdálenou, vlastně nepatří přímo do okruhu našich problémů, stojí však aspoň za letmou zmínku. Futurologické myšlenky se zpravidla již prolínají s vědecko-fantastickou fikcí a podobně jako ona jsou velmi poplatné objevům své doby. V současnosti se futurologové obírají hlavně dvěma otázkami:

  1. jak se nám bude žít mezi dokonale inteligentními roboty a
  2. jak bude vypadat svět vybavený globálním superinteligentním kyberprostorem, jehož zárodkem je dnešní internet.

Každá futurologická myšlenka je založena na určitých předpokladech, a to hned dvojího typu. Především jsou to explicitní předpoklady, zpravidla extrapolace ze současného stavu a současných znalostí. Z těch futurolog zpravidla vychází a zakládá na nich své prognózy. Druhým typem jsou rozličné implicitní předpoklady, které si často ani sám futurolog dost dobře neuvědomuje. Někdy lze tyto druhé předpoklady z jeho argumentů dodatečně vytušit a já je považuji za nejzajímavější, protože skrytě ale podstatně rozhodují o platnosti celé předpovědi.

Explicitní předpoklady mají přímý vztah k tomu, zda předpovídaná věc se nám dnes zdá neuvěřitelná nebo naopak banální. Naproti tomu přehlédnutí implicitních předpokladů může vést k velkým překvapením, až se budoucnost skutečně dostaví a všechno bude zcela jinak. K implicitním předpokladům lze počítat i víru v oprávněnost té či oné extrapolace a neuvažování možných alternativ.

Všimněme si například, jak anglický kybernetik Kevin Warwick dospívá ke své katastrofické vidině budoucnosti (Warwick, 1999): Zatímco dnes jsme my, lidé, díky naší inteligenci, dominantní formou života na Zemi, je možné, soudí Warwick, že již relativně brzo budou stroje inteligentnější než lidé. Pak se stroje, dle něj stanou dominantní formou života na Zemi (s. 198). A dále, čím větší dominance, tím větší snaha si ji udržet. Stroje nebudou riskovat, že třeba nebudeme spokojeni s úlohou druhořadých občanů a že je tedy budeme chtít zničit, a proto zaútočí jako první a (jsouce inteligentnější) zničí snadno ony nás.

V první větě se tvrdí dvojí: že jsme dominantní a že tomu tak je díky naší inteligenci. Explicitně se tedy předpokládá, že dominance (ať už je to cokoliv) je založena na inteligenci, a o té Warwick mluví, jako by pro ni hrál rozhodující roli počet a hustota neuronů, kvalita vzájemných vazeb mezi nimi a s tím související schopnost se učit (s. 182). Pak si lze jistě představit, že nás stroje v takto konstrukčně definované "inteligenci" opravdu brzy předhoní, zatímco my "nemůžeme svoje neurony zmnožit a přimět je, aby pracovaly lépe, než pracují teď" (s. 190). Závěr zní do jisté míry logicky, jenomže je tu ten implicitní předpoklad, že co je opravdu důležité, je ten počet neuronů atd., což je extrapolace právě jen ze současné (a možná přechodné) popularity umělých neuronových sítí.

Tato popularita neuronových sítí vedla některé futurology k myšlence, že i na celou lidskou společnost lze pohlížet jako na jakýsi mnohobuněčný superorganismus, jehož "buňky" jsme my, lidé, a že dnešní internet by mohl být jakousi zárodečnou fází nervového systému tohoto superorganismu, který by umožnil slévání všech dílčích inteligencí uživatelů do jedné globální inteligence (Heylighen, Bollen, 1996).11 Takovýto "globální mozek" by se mohl sám zdokonalovat a třeba se i autonomně vyvíjet k mysli a vědomí vyššího řádu (Peregrin, 1998).

Myšlenka je to atraktivní, v jistém smyslu i přirozená. Miliony účastníků přinášejí své nápady, diskutují o nich a to, co stojí za uchování, je ukládáno do textových souborů a do sítě hypertextových vazeb mezi nimi. Mohou to být vlastní nápady účastníků, ale i náhodné vedlejší produkty jejich toulek po síti, zejména stopy frekventovaných drah. Texty a vazby, které se osvědčí, mohou být příště upřednostněny. Již to by stačilo, abychom byli ochotni tomuto globálnímu mozku přiznat určitou "inteligenci", v mnohém přesahující schopnosti kteréhokoliv jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, podobně jako inteligence mozku přesahuje schopnosti jednotlivých neuronů (viz odst. 5.2).

Fantazii nelze klást meze: je myslitelné, že v kyberprostoru se texty průběžně kopírují a že ty, které jsou zajímavější (je o ně větší zájem, ať už ze strany účastníků nebo ze strany jiných textů), se dočkají většího počtu kopií. U některých z nich může náhodně (a ovšem též záměrně) docházet k menším či větším obměnám, které pak mohou zpětně ovlivnit jejich zajímavost. Takové prostředí by se dílem samovolně a dílem řízeně vyvíjelo a v tom či onom smyslu i zdokonalovalo.

  >> Následující: Cesty k poznání lidské mysli >>
1 Souslovím 'umělá inteligence' budu označovat výhradně existující disciplínu (též označovanou AI, česky UI) - pokud půjde o pojem, případně o projekt (realizace inteligence umělými prostředky), použiji uvozovky.
1a O kognitivní vědě viz závěr odst. 1.2.1
2 V zevšednělém významu slova filosofie, jako je např. "filosofie výroby mýdla".
3 Při psaní jsem místy těžil z některých svých dřívějších prací (někdy včetně úryvků textu), a to zejména z (Havel, 1988, 1992, 1993, 1998), (Havel, Hájek, 1982), a z některých svých úvodníků v časopisu Vesmír.
4 Stručnou rekapitulaci historie umělé inteligence čtenář nalezne v úvodu k prvnímu dílu této knihy (Mařík a kol., 1993).
5 Někdy se záměrně mluví o kognitivních vědách (v plurálu).
6 Viz např. kap (Štěpánková, 1993) v prvním dílu sborníku Umělá inteligence.
7 Viz např. (Havel, 1980) a kap. 9. v druhém dílu sborníku Umělá inteligence (Lažanský a kol., 1997)
8 Viz kap (Lažanský, Kubalík, 1999) ve třetím dílu sborníku Umělá inteligence
9 Užívám termín "paradigma", tak jak se dnes užívá; tj. ve slabším smyslu, než jej užil Kuhn (u něhož změna paradigmatu má charakter vědecké revoluce).
10 O neuronových sítích se podrobně dočtete v 9. kap. prvního dílu sborníku UI (Hořejš, 1993), o distribuované umělé inteligenci a agentových systémech ve 4. kap. druhého dílu (Štěpánková a kol., 1997) a v kapitolách (Kelemen, 1999; Mařík a kol., 1999) třetího dílu.
11 Přehled literatury na toto téma
12 Angl. slovo experience má v češtině nejméně tři významy: prožívání (v našem smyslu), zážitek a zkušenost.
13 Slovo 'symbolický' zde užívám ve smyslu "operující se symboly, tj. s objekty, které jsou nositeli dohodnutého významu". Někteří autoři užívají termín ' symbolový' .
14 V kap. (Kelemen, 1999) třetího dílu sborníku UI (Umělá inteligence) je rozlišení "shora" vs. "zdola" míněno spíše funkcionálně: zda postupujeme od složitých funkcí (schopností) k jednodušším anebo opačně.
15 Viz např. (Boden, 1990; Dreyfus, 1979; Graubard, 1988; Haugeland, 1985; Lucas, 1961; Searle, 1980, 1997).
16 Citováno dle (Webb, 1980), s. 112.
17 Zvolíme-li jeden pevný počítač. Bez újmy na přesnosti lze v obecných úvahách této stati nerozlišovat mezi pojmy "algoritmus", "program" a "stroj" (počítač).
18 (Hofstadter, 1979, s. 476). Jde o autoreferenční otázku podobného typu, jakého je užito v Gödelově důkazu.
19 Podobně je 'umělý život' souhrnným označením pro snahy uměle realizovat vybrané přírodní procesy (jako kolektivní chování, růst, samoreprodukci, rozmnožování, evoluci apod.). Viz kapitolu (Csonto, 1999) ve třetím díle sborníku UI.
20 Fenomenální komponenty mentálních stavů se často nazývají qualia.
21 Angl. 'connections' - odtud název konekcionismus.
21a Výběr z prací K. H. Pribrama nedávno vyšel v česko-slovenském překladu (Pribram, 1999).
22 Srov. však pojem homunkulárního funkcionalismu v odst. 7.2.
23 Zobecněná emergentistická teze bude formulována v odst. 6.2.
23a Newell definuje symboly jako fyzické tvary, které se mohou vyskytovat jako komponenty složitějších výrazů; ač termín ' symbol' předjímá naši interpretaci, není zde omezen na lidské symbolové systémy (viz Newell, Simon, 1976, spec. (Boden, 1990), s. 109)).
24 Pojem 'blízkosti' úrovní, stejně jako sám pojem úrovně, je ovšem velmi relativní a záleží dílem na tom, co nabízí zkoumaná skutečnost, dílem na našem rozhodnutí. Srov. též poznámku na konci odstavce 6.1.
25 Spekulaci (v pozitivním slova smyslu) považuji za důležitou komponentu vědy (Havel, 1999a).
26 Jde o zobecnění psychofyzického paralelismu (jakožto jevu, nikoliv filosofického názoru - viz odst. 7.2)
27 Škálové hierarchie (scalar hierarchies) se typicky vztahují k distinkci část-celek na rozdíl od tzv. specifikačních hierarchií (specification hierarchies), založených na distinkci speciální-obecné (Salthe, 1991).
28 V rámci této domény si vysvětlujeme své vlastní chování a chování druhých jako výsledek domněnek, tužeb, obav, představ, očekávání a cílů - jde o tzv. psychologický folklor (folk psychology), odpovídající běžnému užívání mentalistických výrazů v přirozeném jazyku (Stich, 1983).
29 Citováno podle (Hofstadter, 1985), s. 656.
30 S obyčejným sklem mají spinová skla společnou jen amorfnost vnitřní struktury.
31 Angl. embodied cognition, viz (Varela a kol., 1991), s. 173. Srov. též (Dreyfus, 1979; Lakoff, 1999).
32 Angl. enaction. Běžný význam anglického to enact je 'ustanovit (zákonem)' či 'ztvárnit (herecky)' . Varela, Thompson a Roschová (cit. d., s. 9, 140, 147a) užívají různé tvary tohoto slova - (cognition as) enaction, enactment (of world), enactive (cognition, approach,cognitive science), enacting (significance). České sloveso zjednat (zjednávat) volím proto, že nejlépe vyjadřuje proces, o který zde jde - chápeme-li slovo 'jednat' spíše ve smyslu 'konat' (angl. act), nikoliv 'rokovat' . Podobnost dvojice act - enact a dvojice jednat - zjednat je případná, stejně jako náznak reciprocity, obsažený v českém slovu 'zjednat' .
33 (Varela, Thompson, Rosch, 1991)
34 Slova v závorkách nejsou zcela souznačná.
35 Což mj. ilustruje podstatnou odlišnost práce ve filosofii a v matematice. Na to, jak filosofii může škodit, když podlehne lákadlům exaktní matematické metody, poukázal (význačný matematik) Gian-Carlo Rota (Rota, 1999).
36 O fenomenologické filosofii viz např. (Patočka, 1993), jako úvod do analytické filosofie lze uvést (Peregrin, 1992).
37 První osoba singuláru má (zde i jinde) naznačovat spíše subjektivní přístup k nějakému jevu.
38 Slovo "jev" je v některých situacích vhodným ekvivalentem angl. event (možná vhodnějším než "událost"); pokud se zdůrazňuje vnitřní nazírání, mluví se o "fenoménech".
39 Searle (viz např. Searle, 1999, s. 70) zmíněnou neomylnost zpochybňuje.
40 V jejich pojetí existují nikoliv dva, nýbrž tři vzájemně interagující světy - fyzický, mentální a kulturní.
41 Termín 'materialismus' má ve filosofii mysli poněkud specifičtější význam, než obecně ve filosofii. Například již vícekrát citovaný J. Searle je velmi kritický k materialismu v tomto specifickém významu, jakkoliv jeho 'biologický naturalismus' je konec konců rovněž materialismem jistého (emergentistického) typu.
42 Čínskou čistě proto, že je početná. S experimentem s čínskou komorou to nemá co dělat.
43 Původně Searle mluvil o souběhu kauzality a realizace: "...příčinou mentálních jevů jsou procesy, které se odehrávají v mozku na úrovni nervových buněk a jejich skupin, přičemž se v systému složeném z buněk zároveňrealizují." (Searle, 1984/1994 s.23), v pozdějších pracích mu jde o kauzalitu a podporu (sustaining) vědomí: "některé extrémně složité nervové systémy jsou schopny způsobit a podpořit vědomé stavy a procesy" (Searle, 1992, s. 89). V novější formulaci: "mozkové procesy způsobují vědomí, ale vědomí je samo vlastností mozku [což] nám skýtá řešení tradičního problému mysli a těla, řešení, které se vyhýbá jak dualismu tak materialismu, aspoň jak jsou tradičně chápány." (Searle, 1997, s. 8), kurzívy všude moje.
44 Na tuto mezeru v Searlově pojetí též upozorňuje McGinn (McGinn, 1999).
45 Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic), Consciousness and Cognition (Academic Press).
46 Je to tentýž Crick, který v r. 1962 získal spolu s J. D. Watsonem Nobelovu cenu za objev struktury DNA (viz Vesmír 42 (1963) 3, s. 81).
47 Jako například výměny názorů mezi Johnem Searlem a druhými (Searle, 1997).
48 Angl. multiple drafts model.
49 V původním významu (v přírodním kultu voodoo) je zombie mrtvola, kterou nějaká nadpřirozená síla vybavila vnějšími projevy života, nikoliv však vůlí a řečí.
50 Viz též (Chalmers, 1995). Rozsáhlá diskuse k Chalmersově pojetí "těžkého problému" proběhla v časopise Journal of Consciousness Studies, Vol. 2 (1995), No. 3; Vol 3 (1996), Nos 1, 3, 4.

Literatura

Poznámka: V českém (a slovenském) jazyku existuje poměrně málo knižních publikací, které se vztahují k tématu této kapitoly, a stěží lze jejich výběr považovat za reprezentativní pro tento obor. Z poslední doby jsou to např.: (Gál, Kelemen, 1992), (Kelemen, 1994), (Searle, 1994), (Flanagan, 1995), (Minsky, 1996), (Crick, 1997), (Dennett, 1997), (Nosek, 1997), (Pstružina, 1998), (Pribram, 1999). Volnější souvislost mají (Sacks, 1993), (Ruyer, 1994), (Koukolík, 1995), (Jirků, Kelemen, 1996), neuronovými sítěmi se zabývá monografie (Novák a kol., 1988).

Kromě prací citovaných na příslušných místech jsem v tomto textu (hlavně v posledních dvou oddílech) čerpal též z těchto monografií: (Margolis, 1984), (Gregory, 1987), (Lycan, 1990), (Jacquette, 1994), (Guttenplan, 1994), (Honerich, 1995), (Franklin, 1995), (Nakonečný, 1995), (Rey, 1997) a z různých prací v časopise Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic).

Anzenbacher A.: Úvod do filozofie. SPN, Praha, 1991.
Armstrong D.: A Materialist Theory of the Mind. Routledge and Kegan, London, 1968.
Axelrod R.: The Evolution of Cooperation. Harper and Collins, 1984.
Bechtel W., Abrahamsen, A.: Connectionism and the Mind. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1991.
Bendová K.: Sylogistika. Karolinum, Praha 1998.
Berkeley G.: Pojednání o základech lidského poznání (přel. J. Brdíčko). Svoboda, Praha, 1610/1995.
Birnbacher D.: Artificial Consciousness. In: (Metzinger, 1995), s. 489- 503.
Block N.: Troubles with functionalism. In: Minnesota Studies in the Philosophy of Science 9, University of Minnesota Press, Mineapolis, 1978 s. 261- 326.
Boden M. (editorka): The Philosophy of Artificial Intelligence. Oxford University Press, Oxford, 1990.
Bringsjord S.: Is the connectionist-logicist clash one of AI's wonderful red herrings? Journal of Experimental and Theoretical Artificial Intelligence 3, 1991, s. 319-349.
Brooks R. A.: Intelligence without representation. Artificial Intelligence 47, 1991, s. 139-160.
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Campbell K.: Body and Mind. Univ. of Notre Dame, Indiana, 1970.
Cragg B.G., Temperley H.N.V.: The organisation of neurones: A cooperative analogy. EEG Clinical Neurophysiology 6, 1954, s. 37.
Crick F.: Věda hledá duši (Překvapivá domněnka). Mladá fronta, Praha 1997.
Csonto J.: Umělý život. In: Umělá inteligence 3
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Dennett D. C.: Consciousness Explained. Little, Brown and Co., Boston, 1991a.
Dennett D.C.: Mother Nature versus the Walking Encyclopedia: A western drama. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), 1991b, s. 21-30.
Dennett D. C.: Druhy myslí. K pochopení vědomí. Archa, Bratislava 1997.
Descartes R.: Meditácie o prvej filozofii. Chronos, Bratislava 1641/1997.
Domany E., van Hemmen J.L., Schulten, K. (editoři): Models of Neural Networks. Springer-Verlag, Berlin, 1991.
Dreyfus H.: What Computers Can't Do. (2. vydání) New York: Harper & Row 1979.
Eccles J.: How the Self Controls Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1994.
Flanagan O.: Vedomie. Archa, Bratislava 1995.
Fodor J.A.: The mind-body problem. Scientific American, January 1981, s. 124- 132.
Fogel L.J., Owens A. J., Walsh M. J.: Artificial Intelligence through Simulated Evolution. New York, 1966.
Franklin S.: Artificial Minds. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995.
Freeman W.: Societies of brains (diskuse s Jean Burnsovou). Journal of Consciousness Studies 3, 1996, s. 172-180.
Gál E., Kelemen J. (editoři): Myse'e5/telo/stroj. Bradlo, Bratislava 1992.
Graubard S.R. (editor): The Artificial Intelligence Debate: False Starts, Real Foundations. Cambridge, MA: The MIT Press 1988.
Gregory R.L. (editor): The Oxford Companion to the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1987.
Grim J.: Pravděpodobnostní neuronové sítě. In: Umělá inteligence 3
Guttenplan S. (editor): A Companion to the Philosophy of Mind.
Haugeland J.: Artificial Intelligence: The Very Idea. Cambridge, MA: The MIT Press 1985.
Havel I. M.: Neuronové počítače a jejich inteligence. In: SOFSEM'88, 1988, s. 83-118.
Havel I. M.: Connectionism and Unsupervised Knowledge Representation. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems'90. Singapore: World Scientific, 1990.
Havel I. M.: Artificial Intelligence and Connectionism. In: Advanced Topics in AI (Mařík, Štěpánková, Trappl, editoři), Lecture Notes in Artificial Intelligence, Springer-Verlag 1992, s. 25-41.
Havel I. M., Scale Dimensions in Nature. Int. Journal of General Systems 24 No. 3, 1996, s. 295-324.
Havel I. M.: Artificial Thought and Emergent Mind. In: Proceedings IJCAI'93, Morgan Kaufman Professional Book Center, Denver, CO, USA, 1993, s. 758-766.
Havel I. M.: Otevřené oči a zvednuté obočí. Nakladatelství Vesmír, Praha 1998.
Havel I. M.: Třetí život badatelů. Vesmír 78, 1999, č. 6, s. 303 (1999a).
Havel I. M.: Jitro kyberkultury. Světová literatura, 1999, č. 1(1999b).
Havel I.M.: Living in Conceivable Worlds. In: Proceedings Conf. on Paraconsistent Logic, Foundations of Science, Kluwer Academic Publishers, 1999c.
Havel I. M., Hájek P.: Filozofické aspekty strojového myšlení. In: SOFSEM'82, 1982, s. 171-211.
Hegel G. W. F.: Fenomenologie ducha (přel. J. Patočka). NČSAV, Praha 1806/1960.
Heylighen F., Bollen J.: The World-Wide Web as a Super-Brain: from metaphor to model. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems '96. Austrian Society for Cybernetics, 1996, s. 917-922.
Hillis W.D.: Intelligence as an emergent bahavior; or, the songs of Eden. In: (Graubard, 1988), s. 175-190.
Hinton G.E., Sejnowski TJ.: Learning and relearning in Boltzmann machines. In: Rumelhart a kol., Parallel Distributed Processing, Vol. 1., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986, s. 282-317.
Hodgson D.: The Mind Matters: Consciousnes and Choice in a Quantum World. Oxford University Press, Oxford, 1991.
Hofstadter D.R.: Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid. Harvester Press, Brighton, 1979.
Hofstadter D.R.: Waking up from Boolean dream, or, subcognition as computation. In: (Hofstadter, 1985), s. 631-665.
Hofstadter D.R.: Metamagical Themas: Questing for the Essence of Mind and Pattern. Bantam Books, Toronto, 1985.
Honderich T. (editor): The Oxford Companion to Philosophy. Oxford University Press, Oxford, 1995.
Hopfield J.J.: Neural networks and physical systems with emergent collective computational abilities. Proc. Nat. Acad. Sci USA 79, 1982, s. 2554-2558.
Hořejš J.: Neuronové sítě. In: (Mařík a kol., 1993), s. 217- 241.
Höschl C: Biologická psychiatrie roku 2000. Psychiatrie, 1, 1997, 3-4, s. 107-116.
Chalmers D.J.: The puzzle of conscious experience, Scientific American, Dec. 1995, s. 80- 86.
Chalmers D.J. The Conscious Mind: In Search of a Fundamental Theory. Oxford University Press. 1996.
Churchland P. S.: Neurophilosophy: Toward a Unified Science of the Mind/Brain. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986.
Jacquette D.: Philosophy of Mind. Prentice Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1994.
Jirků P., Kelemen J.: Kapitoly z kognitivní vědy. Vysoká škola ekonomická, Praha, 1996.
Kauffman S.A.: Antichaos and Adaptation. Scientific American, August '91, s. 78-84 (1991).
Kelemen J.: Strojovia a agenty. Archa, Bratislava, 1994.
Kelemen J.: Reaktivní agenty. In: Umělá inteligence 3
Klír J., Valach M., Kybernetické modelování. SNTL, Praha, 1965.
Koch C.: Biophysics of Computation: Information Processing in Single Neurons. Oxford University Press, 1998.
Koch C., Segev I. (editoři): Methods in Neuronal Modeling: From Ions to Networks. 2nd ed., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1998.
Kolb B., Whishaw I.Q.: Fundamentals of Human Neuropsychology. W.H.Freeman, New York, 1990.
Koukolík F.: Mozek a jeho duše. Makropulos, 1995.
Kůrková V.: Aproximace funkcí neuronovými sítěmi. In: Umělá inteligence 3
Lakoff G., Johnson M.: Philosophy in the Flesh: The Embodied Mind and its Challenge to Western Thought. Basic Books, New York, 1999.
Langton C. G.: Artificial life. In: Langton C. G. (ed.): Artificial Life. Addison-Wesley, 1989, s. 1-47.
Lashley K. S.: Brain Mechanisms and Intelligence. University of Chicago Press, Chicago, 1929.
Lažanský a kol. Aplikace metod umělé inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 310-356.
Lažanský J., Kubalík J.: Genetické algoritmy. In: Umělá inteligence 3
Little W.A.: The evolution of non-Newtonian views of brain function. Concepts in Neuroscience 1, 1990, s. 149-164.
Lucas J. R.: Minds, machines and Gödel. Philosophy 36, 1961, s. 112-127.
Lycan W.G.: Consciousness. Cambridge, MA: The MIT Press 1987.
Lycan W. G. (editor): Mind and Cognition: A Reader. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1990.
Margolis J.: Philosophy of Psychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1984.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence I. Academia, Praha, 1993.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence II. Academia, Praha, 1997.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence III. Academia, Praha, 1999.
Mařík V. a kol.: Koordinace a kooperace v multiagentních systémech. In: Umělá inteligence 3
McCulloch W.S., Pitts W.: A logical calculus of the ideas immanent in nervous activity. Bull. Math. Biophys. 5, 115-133 (1943). Též In: (Boden, 1990), s. 22- 39.
McGinn C.: Can we ever understand consciousness? The New York Review, June 10, 1999, s. 44- 48.
Melzack R., Phantom Limbs. Scientific American, Apr., 1992, s. 120- 126.
Merleau-Ponty M.: The Structure of Behvior. (překl. do angl. A. Fischer) Beacon Press, Boston, 1963.
Metzinger T. (editor): Conscious Experience. Imprint Academic, 1995.
Minsky M.: The Society of Mind. Simon & Schuster, New York, 1985.
Minsky M.: Konštrukcia mysle. Archa, Bratislava, 1996.
Nakonečný M.: Lexikon psychologie. Vodnář, Praha, 1995.
Newell A.: Physical symbol systems. Cognitive Science 4, 1980, s. 135-183.
Newell A., Simon, H.A.: Computer science as empirical enquiry: symbols and search. Communications of the ACM 19 (1976); též In: (Boden, 1990), s. 105-132.
Nosek J.: Mysl a tělo v analytické filosofii. Nakl. Filosofického ústavu AV ČR, Praha 1997.
Novák M. a kol.: Umělé neuronové sítě - teorie a aplikace. C.H.Beck, Praha 1998.
Osherson D.N.: The study of cognition. In: An Invitation to Cognitive Science, Vol. 1 (D. N. Osherson, ed.), The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995, s. xi- xviii.
Patočka J.: Úvod do fenomenologické filosofie. OIKOYMENH, Praha, 1993.
Penrose R.: The Emperor's New Mind. Oxford University Press, Oxford, 1989.
Penrose R.: Shadows of the Mind: A Search for the Missing Science of Consciousness. The Oxford University Press, Oxford, 1994.
Peregrin J.: Úvod do analytické filosofie. Herrmann a synové, Praha, 1992.
Peregrin J.: Internet: dobro nebo zlo? Filosofický časopis 46, 1998, č. 1, s. 12.
Popper K.R., Eccles J.C.: The Self and Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1977.
Pribram K.: Languages of the Brain: Experimental Paradoxes and Principles in Neuropsychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1971.
Pribram K.: Brain and Perception: Holonomy and Structure in Figural Processing. Lawrence Erlbaum Associates, New Jersey, 1991.
Pribram K. (editor): Rethinking Neural Networks: Quantum Fields and Biological Data. Lawrence Erlbaum Associates, Hillsdale, NJ, 1993.
Pribram K.: Karl H. Pribram - Mozek a mysl, Holonomní pohled na svět (výběr prací, uspoř. J. Fiala). Gallery, Praha, 1999.
Priest S.: Theories of the Mind. Penguin Books, London, 1991.
Pstružina K.: Svět poznávání. K filosofickým základům kognitivní vědy. Nakladatelství Olomouc, 1998.
Putnam H.: The mental life of some machines; též The nature of mental states. In: Philosophical papers Vol. 2, Cambridge University Press, 1975 (pův. publ. v r. 1967).
Ramsey W. a kol.: Connectionism, Eliminativism, and the future of folk psychology. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), s. 199-228.
Ramsey W., Stich S. P., Rumelhart D. E. (ed.): Philosophy and Connectionist Theory. Lawrence Erlbaum Ass., Hillsdale, NJ, 1991.
Rey G.: Contemporary Philosophy of Mind. Blackwell, Cambridge, Mass., 1997.
Rich E., Knight K.:, Artificial Intelligence. 2nd ed. McGraw-Hill, New York, NY, 1991.
Rosenblatt F.: Principles of Neurodynamics: Perceptrons and the Theory of Brain Mechanisms. Spartan Books, Washington, D.C., 1962.
Rota Gian-Carlo: O zhoubném vlivu matematiky na filosofii. Vesmír 78, (1999), 6, s. 345- 349.
Rumelhart D. E. a kol.: Parallel Distributed Processing: Explorations in the Microstructure of Cognition. (2 vols.), The MIT Press, Cambridge, Mass. 1986.
Ruyer R.: Paradoxy vědomí - Expresivita. Ped. fak. UK, Praha 1994.
Ryle G.: The Concept of Mind. Barnes and Noble Books, New York, 1949.
Sacks O.: Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Mladá fronta, Praha, 1993.
Salthe S.N.: Two forms of hierarchy theory in Western discourses. International Journal on General Systems 18, 1991, s. 251-264.
Scott A.: Stairway to the Mind. Springer-Verlag, NY. 1995.
Searle J.R.: Minds, Brains, and Programs. Behavioral and Brain Sciences 3, 1980, s. 63-108 (1980). Též In: (Boden, 1990) s. 67- 88.
Searle J.R.: Intentionality. Cambridge University Press, Cambridge, Cambridge, 1983.
Searle J.R.: The Rediscovery of the Mind. The MIT Press, Cambridge, Mass. 1992.
Searle J. R.: Mysl, mozek a věda. Mladá fronta (Váhy), Praha 1994 (angl. originál Harvard University Press, 1984).
Searle J.R.: The Mystery of Consciousness. Granta Books, London, 1997.
Searle J.R.: I married a computer. The New York Review, April 8, 1999, s. 34- 38.
Sherrington D., Kirkpatrick S.: Spin glasses. Phys. Rev. Letters 35, 1975, s. 1792.
Schank R.C., Abelson R.P.: Scripts, Plans, Goals, and Understanding. Erlbaum, Hillsdale, NJ, 1977.
Schweber S. S.: Physics, community and the crisis in physical theory. Physics Today, Nov. 1993, s.34- 40.
Skinner B.F.: Science and Human Behavior. Macmillan, 1933.
Smolensky P.: Neural processing in dynamical systems: Foundation of harmony theory. In: (Rumelhart a kol., 1986), Vol. 1, s. 194-281.
Smolensky P.: Connectionist AI, symbolic AI and the brain. Artificial Intelligence 1, 1987.
Smolensky P.: On the proper treatment of connectionism. Behavioral and Brain Sciences 11, 1988, s. 1-74.
Stapp H. P.: Mind, Matter, and Quantum Mechanics. Springer-Verlag, Berlin, 1993.
Steels L. and Brooks R. A., (editoři): The Artificial Life Route to Artificial Intelligence - Building Embodied, Situated Agents. Lawrence Erlbaum Assoc., Hillsdale, NJ, 1995.
Stich, S.: From Folk Psychology to Cognitive Science. The Case Against Belief. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1983.
Štěpánková O. a kol.: Distribuovaná umělá inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 142- 177.
Thomas L.: Buňka, medúza a já. Mladá fronta, Praha 1981, s.214.
Turing A.: On computable numbers with an application to the Entscheidungsproblem. Proc. London Math. Soc., Ser. 2, Vol. 42, 1936, s. 230- 265.
Turing A.: Computing machinery and intelligence. Mind LIX, no. 2236, 1950, s. 433- 460. Též In: (Boden, 1990) s. 40- 66.
Valiant L.: Circuits of the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1994.
Varela F.J.: The re-enchantment of the concrete. In: (Steels, Brooks, 1995), s. 11- 22.
Varela F. J., Thompson E., Rosch, E.: The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1991.
Vinař O.: Průlinčitý mozek - komunikují neurony pouze synapsemi? Vesmír 78, 1999, č. 9, s. 492- 494.
Warwick K.: Úsvit robotů, soumrak lidstva. Nakladatelství Vesmír, Praha 1999.
Watson J. B.: Psychology as the behaviorist views it. Psychological Review, 20, 1913, s. 158- 177.
Webb J.C.: Mechanism, Mentalism, and Metamathematics. D.Reidel, Dordrecht 1980.
Weizenbaum J.: Computer Thought and Human Reason. W.H.Freeman, San Francisco, 1976.
Wiederman J.: Towards Machines that Can Think. In: Proceedings SOFSEM' 97, Lecture Notes in Computer Science, Springer-Verlag, Berlin, 1997.
Zdráhal Z.: Reprezentace znalostí. In: (Mařík a kol., 1993).

Ivan M. Havel - O autorovi Ivan M.HavelDoc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D. získal doktorát v oboru Computer Science na univerzitě v Berkeley, Kalifornie.
Zabývá se teoretickou počítačovou vědou, umělou inteligencí, kognitivní vědou a filosofickými otázkami, spojenými s těmito oblastmi.
Přednáší na Univerzitě Karlově, je ředitelem Centra pro teoretická studia, členem Academia Europeana a šéfredaktorem měsíčníku Vesmír.

Další odkazy:
Osobní stránky
Jak citovat tento textHavel, Ivan M.. Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém [online]. Glosy.info, 3.prosince 2004. [cit. 24.srpna 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/prirozene-a-umele-mysleni-jako-filosoficky-problem/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
inteligence. umělá inteligence. kybernetika. počítačové vědy. mysl. myšlení. robot. Turingův test. kognitivní věda. Gödelova věta o neúplnosti. intence. čínská komora. Searle John. neuronové sítě. emergentismus. zjednávací přístup. kognitivismus. psychofyzický problém. .

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Příspěvek byl smazán
Anonym (3.6.2006 23:27:26)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 4.6.2006 16:16:19.
Důvod: Komentářový spam.
Tohle jsem napsal na www.okoun.cz v sekci duchovno :
Klovatina (10.3.2006 11:03:32)
"ma totiz krome vedomych vedomosti jeste podvedome"

A to je presne to co sem chtel slyset. Podle mne je to totiz ten buh v nas, ktery je stastnejsi kdyz o necem nemusi premyslet ( snazi se to zautomatizovat a nevenovat se tomu ) a proto si to uklada do podvedomi. Existuje jeste neco jineho ve vesmiru co by nebylo bozi soucasti ? Pak je otazkou co vlastne hledame, ze ...

Zamysleme se nad tim, proc se snazime vytvaret a resit tyto umele problemy ( hledani boha, vyspela technika, AI ... ) Podle mne jen mame proste snahu vyskocit z duality a myslime si ze jejich vyresenim se automaticky presuneme do pomyslneho raje.
Re: Ivan M.Havel
L.Ouda (20.11.2005 19:01:41)
Přečetl jsem celé a zapomněl se vrátit a reagovat. Tudíž nyní reaguji opožděně, ale jen na pár bodů přímo z článku a z Vaší reakce.

Ad Berkeley – nejsem natolik ve filozofii zběhlý, ale mám dojem, že Berkeley objektivitu jsoucen vlastně uzná, protože říká, že všechna jsou v „mysli Boha“ a tedy z našeho pohledu jsou „ti druzí“ právě tak skuteční jako my (a pokud by nás Bůh nemyslel, tak zmizíme). Protože naše já, je stejně vzniklé jako vše ostatní, tak z ryze praktického hlediska vlastně není s materialismem ve sporu (pokud pomineme ten poslední odkaz na Boha, proto jsem dodal „z praktického hlediska“) Nihilismus však nechápu jako mentalismus, subjekt neexistuje právě tak jako objekt (neboli z tohoto pohledu si Descartes za základní bod nepochybné jistoty zvolil přelud, a měl ve svém rčení zůstat jen u toho „Myslím“ a nedodávat nic. Protože v –tedy jsem- se už vlastně odvolání se na objektivní záruku, která přijít nemusí).
Nedivím se, že jste vynechal z eseje teologické záležitosti, protože by se dostala obsahově někam jinam (a krom krátkého historizujícího pojednání je celé orientované jinak), ale pochopitelně pak např. u dualismu krom předzjednané harmonie, Popperovské kauzality, atd., chybí úvahy Descarta na téma – zařizuje někdo třetí – tj. paralelnost mezi mentálními stavy a materiálním světem neustále synchronizuje bůh (či programátor Matrixu, také možné). Což už je ale de facto trialismus.

Ad kauzální domény – Připomíná universa, která užívá prof.Vopěnka, ale mně osobně je bližší, protože nevyvolává pocit „světů“ vedle sebe, ale prolnutí – domény jsou v sobě, není tedy nutné bytí tříštit na jednotlivé světy (ačkoliv naopak domény mohou znamenat že bytí je roztříštěné zcela). Snad bych mohl intuitivně lépe vyjádřit, že pojem universa na mne budí dojem možného "multialismu" (se všemi problémy – viz ono „jak spolu komunikují“ - , které dua – a více mají), zatímco kauzální domény budí spíše dojem vnitřně (více či méně) roztříštěného monismu. Ale pravda je, že takto být ani jedno chápané nemusí, možná je věc mého jazykového citu, chápání různých úrovní pak máte podobné.

Ad klasická emergence, docela zajímavá (avšak čistě spekulativně-scifistická a víceméně mimo naše možnosti) může být úvaha protáhnout dále. Složitě propojená síť neuronů je podkladem mentálních stavů jako svého emergentního jevu. Složitě propojená síť mentálních stavů jako svůj emergentní jev má ---??? Na tohle téma naráží nenápadná dobově ovlivněná česká sci-fi z 80.let - Ve jménu Metanoona (v době, kdy termín noosféra byl v některých zemích populární).

Jinak je opravdu možné, že časem budeme něco „umět“, ačkoliv nebudeme „rozumět“. Tj., ačkoliv nebudeme fenomální stránku vědomí moci popsat jinak než jako Dennettovský literární mýtus (ani to nemusí být tak málo), může se stát, že budeme mít počítače s vlastními prožitky a záměry. A bude-li odlišné od našeho chápání, ani nemusíme poznat (a oni na nás – viz zjednání si vlastního světa). Na druhé straně, pokud bude nám blízké, takže zjednáme (téměř) stejný svět, můžeme hodnotit zvenku – tj. „jednají jako my - vypadá to, jako kdyby mentální stavy měli“. Stejnětak může být možné (může, ale třeba nebude) nakopírovat člověka např. do virtuální reality (a uznáme „to“ alespoň pocitově za člověka, protože výsledné „to“ s námi bude komunikovat od člověka nerozlišitelně, včetně výpovědi o svých mentálních stavech), aniž bychom uměli objektivně fenomenální stránku vědomí popsat. A jednotlivé budoucí verze dnešních hypotéz se budou zároveň dále přít, pro kterou více svědčí. Konečně, spor vždy být nezbytně nemusí, např. ve vámi uvedených tezích – silná konekcionistická a symbolického paradigmatu, záleží co budu považovat za „opravdu symbolový systém. Pokud např. tezi symb. paradigmatu doplním druhou větou – opravdu symbolovým systémem je jen takový systém, který je podložen dostatečně složitým konekcionistickým systémem, oboje se spojí. (ostatně, neoperují se stejným výrazem – obecně inteligentní činnost a mentální stavy není nutně totéž, respektive při srovnání těchto dvou tezí vedle sebe objevuje opět ona koherentní mezera).

A ad Searle – na mne jeho pojetí trochu budilo dojem přirovnání 1. a 3.osoby jako stavů bytí, k pojetí v kvantové fyzice, vlna i částice (i to lze nazvat dualismem stavů). Překvapilo mne, že nakonec tak bezvýsledně řešil filozofickou otázku determinismu a svobodné vůle, ačkoliv z jeho předkládané úvahy se řešení dle mého přímo nabízí. Svobodná vůle 1.osoby jako determinismus 3.osoby, dva různé stavy téhož.

P.S. S „nemrtvými“ jsem si dělal trochu legraci, vzpomněl jsem si totiž, jak mi jeden známý z Př.F.UK říkal, že např. Prof.Zdeněk Neubauer hrával Dragon&Dungeon, je vlastně hezké, jak můžeme něco takového nenápadně odhalit z užití jazykového rodu nějakého slova :-)
V každém případě, velmi pěkná, přehledná esej.
Reakce autora
Ivan M. Havel (28.9.2005 11:32:35)
Re: Švorcová
Děkuji za pochvalu. Kde (a u koho) píšete bakalářskou práci?

Re: Ouda
1) V literatuře o teorii mysli se místo o nihilismu hovoří o subjektivním idealismu (a la Berkeley).
2) V podstatě máte pravdu, ale to ja právě to dilemma subjektovosti. Že jsme na tom jako lidi stejně, o tom nás také "přesvědčuje" přirozený jazyk, který je společný a 1. osoba singuláru v něm nedělá problém.
PS) U přejatých slov si čeština musí rozhodnout buď dle koncovky (což zde nefunguje), nebo s významu (což zde taky nefunguje, máme-li být politicky korektní), nebo se to prostě nějak ujme. Já užívám maskulinum asi proto, že robot, android apod. jsou taky maskulina.

Re: Pokojný
Máte zajímavou myšlenku, že emergence by neměla být jen "zdola-nahoru", ale i "shora-dolů". Díváme-li se na lidský mozek jako na kolektivní systém (interagující kolektiv neuronů nebo neuronových souborů) a současně na lidskou společnost jako na kolektivní systém, pak nějaký jev v mozku (mysli) vzniknout emergentně na základě nějakého děje ve společnosti, vyžadujícího interakci mnoha jedinců. Raději bych neužíval slov "opačný proces", protože by to předpokládalo jen dva možné směry. (Trochu improvizuji, bylo by třeba to promyslet.)

Přidat komentář