Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém - Ivan M. Havel

Publikován 3.prosince 2004, text čítá cca 38133 slova. 37709 přečtení  |  8 reakcí

3 Cesty k poznání lidské mysli

Uvažujeme-li o umělé inteligenci jako o zdroji otázek filosofického rázu, je nutno si připravit širší pozadí těchto otázek. To znamená nevycházet jen z těch výkonů myšlení, které jsou vhodné nebo tradičně volené pro umělé napodobování, a neomezovat se jen na metody, založené na napodobování(modelování). První rozšíření znamená zabývat se co nejhlouběji přirozenou myslí, včetně vědomého prožívání(odst. 7.1, 8.1),druhé znamená mít na mysli kognitivní vědu v plné obecnosti. V jejím rámci je umělá inteligence jen jednou z možných (bezesporu inspirativních) badatelských metod.

Každému zkoumání předcházejí dvě otázky: co chceme zkoumat a jak hodláme postupovat. V této kapitole si všimneme dvou specifik kognitivní vědy, které se promítají i do badatelské umělé inteligence. Především je to již sama obtížnost vymezit vlastní předmět zájmu kognitivní vědy (tedy co zkoumáme) - jakkoliv pro to máme intuitivní pojmy, například "přirozené myšlení". Ještě obtížnějším pak může být ono jak - jakými vědecky oprávněnými metodami postupovat, abychom se o tomto unikavém předmětu něco dozvěděli. Naznačíme zde (s občasnými pohledy do historie) tři metodicky odlišné, vzájemně se však doplňující cesty, po nichž se lze vydat.

3.1 Jak vymezit předmět zkoumání?

Mysl, duše, psychika, inteligence, intelekt, vědomí - to vše jsou slova, která v přirozené mluvě používáme zcela běžně, aniž by nám vadilo, jak neurčitý mají význam a jak silně tento význam závisí na kontextu, ve kterém se vyskytnou. Přitom si vzájemně docela dobře a neproblematicky rozumíme - pravda, jen potud, pokud se s těmito slovy nesetkáme v kontextu vědeckém, kde se mění v odborné termíny. Pak pojednou ti z nás, kdo jsou zvyklí na vědecký imperativ přesnosti a objektivnosti, začnou vyžadovat vymezení, co se těmito slovy vlastně míní. Odpověď buď nenajdeme, anebo nás neuspokojí, a ani nic nenasvědčuje tomu, že by se všechny ty disciplíny, které s tím mají co dělat, ve své odlišnosti vůbec kdy mohly na společné definici shodnout. Znamená to, že vědecká metoda principiálně selhává, má-li být užita pro oblast mentálních jevů? Nebo je to jen prozatímní nedostatek vědeckých poznatků?

Přece k tomu, abychom rozšířili své poznání, nemusíme, a často ani nemůžeme mít předem přesnou definici toho, o čem se chceme něco dovědět. Nelze absolutizovat postup typicky deduktivních věd, jako je teoretická matematika, v níž se z principu dovídáme jen to, co je vlastně již předem implicitně obsaženo v definicích. Humanitní a rozličné dušezpytné nauky jsou v jistém smyslu na opačném konci spektra: jejich pojmy jsou jen pozvolna tvarovány, smysl jejich otázek je velmi citlivý na kontext, v němž jsou položeny, a jejich směřování nemusí mít vyhraněný cíl. Přesto přinášejí poznání.

Umělá inteligence má mezi zmíněnými krajními případy své zvláštní postavení. Na jedné straně se v ní často užívá exaktních algoritmických a matematických postupů, na druhé straně má již v samém svém názvu slovo "inteligence", pojem, jehož obsah je věru neurčitý. Běžným úhybným řešením, dle něhož se užívání slova "inteligence" prostě omezí na jeho výskyt v názvu disciplíny a jinak se nebere příliš vážně, se však nelze vyhnout základní otázce, o co vlastně v v této disciplíně jde. Stejně nepomůže ani kvantitativní definování inteligence, jako by to byla nějaká měřitelná veličina (po vzoru IQ), protože to nic nevypovídá o podstatě věci (a může i svést, jak jsme viděli v odstavci o futurologii). Ostatně to, co má být díky umělé inteligenci umělé, není přece nějaká veličina, nýbrž mentální výkon.

Nezbývá než s tímto i s jinými pojmy kognitivních věd zacházet jako s něčím, co se tvaruje až souběžně s naším poznáním. Přistupme proto k úvaze, jakými cestami se takové poznání může ubírat.

Kognitivní vědě v širším pojetí se nabízejí tři obecné přístupy ke zkoumání přirozené mysli. První je cesta vnitřního prožívání, introspekce a fenomenologie, druhá je cesta objektivních přírodních věd, založených na pozorování, měření a experimentech, a konečně třetí je ta cesta, o které v této studii nejvíce mluvíme: cesta konstruktivní, vytvářející umělé modely, ať už matematické, počítačové, fyzikální nebo fyzické. I když jsou tyto tři cesty zcela odlišné - a snad právě proto - může být hledání mostů mezi nimi vzrušujícím námětem pro transdisciplinární bádání.

3.2 Cesta vnitřního prožívání

Úvodem předchozího odstavce jsme si všimli zjevného rozporu mezi neproblematičností mentalistických výrazů užívaných v běžné řeči a jejich současnou neuchopitelností objektivními vědeckými metodami. Čím je tento rozpor zapříčiněn?

Většina výrazů běžného jazyka má svůj původ v přirozené zkušenosti. U výrazů vztahujících se k mentálním stavům (jako např. myšlení, vnímání, porozumění, mínění, úmysl, vůle, snění, uvědomování si) je to navíc zkušenost bezprostředně vnitřní, intimní a intuitivní. Z toho plyne jejich neproblematičnost: mluvčí a jeho posluchač (pisatel a jeho čtenář) se mohou o tuto vnitřní zkušenost kdykoliv bezpečně opřít a nikomu nevadí, že výroky o těchto stavech nelze dost dobře ani dokazovat ani ověřovat - lze s nimi nanejvýš souhlasit, tj. shledávat shodu s vlastní zkušeností.

V dějinách akademické psychologie bylo období, kdy se introspekce nepovažovala za legitimní vědeckou metodu. V důsledku toho se mentalistické pojmy buď zcela opomíjely, anebo byly považovány za něco, co lze definovat čistě behavioristicky: jako jakési vzorce chování, u nichž nemá smysl mluvit o původu, podstatě a vnitřní souvislosti jevů. Pozdější psychologické směry postupně opustily explicitní behaviorismus, přiklonivše se více k materialistickému redukcionismu, nebo funkcionalismu (viz odst. 7.2). Všechny tyto směry považují introspekci a vnitřní prožívání za něco stěží použitelného, protože subjektivního a nesdělitelného, aniž by si uvědomily, že je to pro ně vlastně jediný heuristický a pojmotvorný zdroj.

Ať tak či onak, jedno je jisté: vnitřní pohled nám nabízí jednu z hlavních cest poznání lidské mysli, bez níž by naše vědění bylo nutně neúplné. Z filozofů se touto cestou ubírají především fenomenologové a jejich následovníci, vydává se jí však v jistém smyslu každý, kdo se uprostřed ruchu světa pozastaví a zahledí sám do sebe.

Několikrát jsem zde použil slovo 'vnitřní' předpokládaje, že je každému jasné, co se tím míní. Přesto určitá opatrnost při užívání tohoto slova je namístě. Rozlišení na vnitřek a vnějšek je jednou ze základních schémat naší kategorizace světa - odtud tzv. metafora "nádoby" (Lakoff, 1999, s. 31). Ale i zde je třeba někdy dát pozor - v našem případě zvlášť - odkud metaforu vnitřku a vnějšku míníme, totiž zda se cítíme být uvnitř nebo vně oné "nádoby". V našem kontextu lze mluvit o 'vnitřních' procesech mysli a mínit tím jednou něco, co se odehrává v mozku kohokoliv jiného - je to uvnitř jeho těla - jindy zase mluvíme o 'vnitřním' pohledu a máme na mysli svůj vlastní pohled zevnitř.

S tím souvisí i často nepřesný odkaz na introspekci. Introspekcí zkoumáme svou vlastní mysl a jednání jakoby zvenku, tj. sledujeme sebe sama z nějakého (nutně i časového) odstupu. Naproti tomu prožívání12 je to, co provází každou bdělou činnost, byť v různé intenzitě. Rozlišení mezi prožíváním a introspekcí, jako dvou opačných směrů pohledu, souvisí s pojmem subjektu.

Subjekt je to, co když říká "já", míní tím sebe. Své máme vždy s sebou a měli bychom ho tudíž znát důvěrněji a intimněji než cokoliv jiného. Je přítomno v každé naší větě, ať mluvíme o čemkoliv. Je též nutně přítomno ve světě, který se rozkládá kolem každého z nás, nelze si ho od něj odmyslit. Není proto vhodné předpokládat, že existují dvě oddělitelná jsoucna, a svět, lze ale rozlišovat ony dva zmíněné směry, směr dovnitř a směr zevnitř. směřuje zevnitř, proto sebe nevidí, vidí jen svůj zjednaný svět. Ani nikdo jiný mé nevidí, není mu zvenku dostupné.

Jakou orientaci tedy zaujímáme při sebereflexi, poznávání sebe sama? Zde každý z obou právě zmíněných směrů má svou roli. Při uvědoměném sebepozorování, introspekci, jako bychom chtěli dočasně vystoupit ze sebe a dívat se zpět do vlastního nitra. Naproti tomu při hluboce emocionálních zážitcích plně prožíváme sebe sama, avšak zevnitř, nepozorujeme se při tom, často o sobě ani nevíme. Říká se přece: "Je radostí bez sebe." Při pohledu zpět jsem schopen o svém mluvit, je předmětem mých vět, zatímco při pohledu zevnitř je tvůrcem a často i podmětem těchto vět, vždy je jaksi jejich ručitelem.

V kognitivní vědě hraje sebereflexe a subjektivita dosti pozoruhodnou roli. Na jedné straně je skryta v pozadí téměř všeho, o čem se v kognitivních vědách mluví - skryta proto, že badatelé ve snaze vyhovět požadavku objektivity poznání, který je jedním z hlavních postulátů moderní přírodovědy, neradi zdůrazňují intuitivní původ svých pojmů, problémů a hypotéz. Na druhé straně jsou to právě kognitivní vědy - a doložitelně umělá inteligence - které nastolily problém jako relevantní výzkumné téma (blíže o tom viz kap. 8).

3.3 Cesta přírodovědy

Přírodní vědy mají objekty svého studia jakoby před sebou, mohou je pozorovat, ohmatávat, měřit, mohou o nich i teoretizovat a spekulovat. K tomu si je ovšem vždy musí předem opatřit, každý objekt odděleně, musí je umět identifikovat a pojmenovat. Protože vnitřní, mentální stavy nejsou otevřeny takovému způsobu bádání, uchyluje se přírodovědně laděný badatel buď ke zkoumání vnějších projevů mysli, jako například chování jednotlivců a skupin (tradiční behavioristická psychologie, etologie, antropologie), anebo se zaměřuje na biologický substrát mysli, mozek.Zejména vědy o mozku (neurofyziologie, neurologie, neuropsychologie, biologická psychiatrie a další) doznaly obrovského rozvoje.

Nelze říci, že by s mozkem nebyly spojeny záhady přesahující běžné, "laboratorní" metody výzkumu. Napadnou nás například tyto:

  • Jak je možné, že každý jednotlivý mozek vůbec funguje a že dovede věci, které se nám zdají tak překvapivě "inteligentní"?
  • Jak je možné, že mozek jednotlivce dospěje k této dokonalosti během pouhých několika let, a to takřka z ničeho (z jedné buňky)?
  • Jak je možné, že evoluce vůbec něco takového vynalezla?
  • Proč pro nás tyto záhady jsou stále záhadami, když toho o mozku přece dnes již tolik víme?

Opravdu, od poloviny minulého století neurobiologové nashromáždili nepřeberné bohatství poznatků o tom, jak vypadá mozková tkáň a co se v ní odehrává v různých místech za různých okolností. Jsou hypotézy o dějích na úrovni kvantové, jsou známy děje na úrovni molekul (kde iontové pumpy a kanály manipulují s potenciály a koncentracemi) stejně jako na úrovni buněk - neuronů (kde dochází ke vzniku, přenosu a sčítání signálů), ví se o chování kolektivů neuronů, jsou mapovány funkční oblasti mozku, hodně je známo o jejich systémovém propojení a úlohách v organismu. Jedno však nevíme: jak to vše souvisí s myšlením. Zrodila se myšlenka, kterou jsem právě napsal, jako průvodní jev nějaké fyzické příhody v mém mozku? Anebo naopak, je tato příhoda vedlejším projevem oné myšlenky?

Neurobiologie je příklad vědy, která hledí "zdola", zkoumá biologický substrát, který umožňuje mysl. Naproti tomu psychologie pozoruje člověka "shora", zkoumá vnější projevy mysli. Rozlišení "shora"/"zdola" je dvojnásob metaforické (proto i nadále zachovám uvozovky): zaprvé, není jiného než zvykového důvodu zde mluvit o vertikálním uspořádání, a za druhé, problém jen částečně souvisí s velikostí: neurony jsou sice malé, o myšlení však nelze dost dobře říci, že je velké. Zda skutečnost nabízí nějakou lineární škálu, vzhledem k níž by mělo toto "shora" resp. "zdola" smysl a na níž by se případně mohly oba pohledy setkat, je zatím předčasné soudit. V každém případě je rozpětí mezi čímkoliv "nahoře" a čímkoliv "dole" větší, než si někdy uvědomujeme, a lze do něj vložit mnoho "mezipater", jak demonstruje například Allwyn Scott (Scott, 1995). Vrátíme s k tomu později (v odst. 6.3).

V posledních dvou desetiletích se pro pokusy propojit znalosti získané "shora" a "zdola" ujal název neuropsychologie (Kolb, Whishaw, 1990). Bylo by to ovšem propojení jen v rámci přírodovědecké, objektivní metodologie, bez aspirace na vazbu s vnitřním prožíváním.

3.4 Cesta umělého modelování

Vedle reflexe svého vlastního prožívání, která se vzpírá objektivizaci, a vedle přírodovědné metody, které se jen pomalu daří pronikat ke strukturně složitým a nepřístupným mozkových procesům, existuje ještě třetí, nepřímá cesta k poznání mysli: experimentování s uměle vytvořenými modely. Hlavním reprezentantem této cesty je právě umělá inteligence.

Ponecháme-li stranou analogové modely vybraných psychických procesů, konstruované v rané fázi kybernetiky, využívá cesta umělého modelování podstatně výpočetní techniku. Důležité je, že počítač nevstupuje do hry jen jako pomocný nástroj ke složitým výpočtům či k simulaci systémů, jejichž fyzická realizace by byla technicky obtížná, ale též sám o sobě jako jeden z potenciálních kandidátů na možný model lidské mysli. Jako takový může být pro kognitivní vědu inspirativní a mnohé badatele vedl dokonce k přesvědčení, že algoritmické procesy v počítači a kognitivní procesy v mysli jsou (opatrně řečeno) entity téhož řádu. Z tohoto přesvědčení vychází i počítačový funkcionalismus (též zvaný silná umělá inteligence), filosofický směr o němž budeme hovořit později (hlavně v odst. 4.3 a 7.3).

Je ovšem namístě zdůraznit dvojí, ne vždy jasně rozlišené chápání pojmu model. Běžně se jím míní věrný model - fyzický nebo teoretický (zpravidla matematický) konstrukt, jímž se snažíme co nejlépe reprezentovat či napodobit vybrané vlastnosti modelovaného objektu. Pro čím více vlastností se to podaří (a jde-li o vlastnosti měřitelné, pak s čím větší přesností), tím je model pokládán za lepší, a skutečnost, že (mnohé) další vlastnosti modelovat nelze, je považována za nedostatek či nedokonalost modelu. Naproti tomu u metaforických modelů i odlišnost od modelované skutečnosti nám pomáhá něco objasnit či vysvětlit. Současně s tím, jak připodobňují něco neznámého k tomu, co již známe nebo čemu již rozumíme, dávají vystoupit do popředí odlišnost, přičemž právě napětí mezi podobností a odlišností je zde zdrojem poznání. Pro studium kognitivních procesů jsou metaforické modely zvlášť důležité. Zda přitom jde o objekty realizované fyzicky, softwarové simulace, nebo abstraktní teoretické modely, nehraje podstatnou roli.

Mezi metaforické modely myšlení patří do jisté míry i samotný počítač. Od objevení se prvních počítačů počátkem padesátých let byli lidé fascinováni nejen jejich výkonností, ale i skutečností, že byly opravdu "samočinné": člověk nemusí mít kontrolu nad každým dalším operačním krokem, ostatně ani není schopen tyto kroky sledovat. Byly hledány rozličné paralely mezi činností počítače a myšlením, počínaje logickými prvky a konče sériovým (sekvenčním) uspořádáním výsledného procesu. Tyto paralely snadno a rychle ztrácely svou metaforickou povahu a vedly k odborným, filosoficky nezávazným termínům informatiky. Současně však mnohdy vedly k až příliš doslovnému chápání mechanistických a algoritmických struktur jako věrných modelů lidské mysli (k této věci se vrátím v odst. 4.3).

Podobně jako u přírodovědné cesty, lze i při modelování hovořit o dvojím přístupu, "shora" a "zdola" - podle toho, kterou úroveň (z přírodovědeckého pohledu) chceme modelovat pokud možno věrně. Tradiční, algoritmická umělá inteligence je reprezentantem přístupu "shora". Východiskem jsou symbolické13 procesy myšlení, tak jak je umíme studovat psychologicky, logicky a pomocí introspekce. Problém, do jaké hloubky (řečeno v naší "vertikální" metafoře) je nutno proniknout, abychom směli mluvit o modelování mysli, je ovšem otevřená otázka.

Co bychom mohli považovat za modelování "zdola"? K odpovědi je třeba poněkud zpřesnit chápání onoho "dole".14 V plné obecnosti lze odpovědět asi takto: je zvolena jistá úroveň popisu, "pod" níž již není rozhodující, zda si prvky modelu zachovávají či nezachovávají materiální, strukturní nebo formální podobnost s odpovídajícími prvky modelované skutečnosti. Stačí, že mají shodné chování, přesněji tu součást chování, která je směrodatná v rámci znalosti modelovaného sytému. O této úrovni budeme mluvit jako o základní úrovni analogie. Klademe-li například při modelování mozkové činnosti za základní úroveň analogie neuronovou tkáň, nemusí nás zajímat, zda jednotlivé neurony jsou funkčně realizovány , elektronicky, logicky nebo pomocí symbolických programových jednotek - prostě je považujeme za černé schránky. Propojením prvků na základní úrovni analogie pak vytváříme vyšší stavební jednotky, jejichž chování již považujeme za součást modelu.

Pro přístup "zdola" je z historického pohledu klíčová práce Warrena McCullocha a Waltra Pittse (McCulloch, Pitts, 1943), kteří si všimli, že jednotlivým neuronům lze přiřadit elementární logické proměnné a neuronovým obvodům funkce výrokové logiky. To je vedlo k návrhu formálního kalkulu, s jehož pomocí lze ze znalosti neuronové sítě odvodit její vnější chování a naopak ze zadání vnějšího chování navrhnout síť, která je realizuje. Dali tak základ rozsáhlému vědnímu (i technickému) oboru - teorii logických sítí a konečných automatů.

Ač jejich motivace byla spíše teoretická, elegance a jednoduchost logického přístupu přivedla McCullocha a Pittse (v závěru práce) k vyslovení redukcionistické hypotézy, že základní úrovní popisu pro veškerou psychickou činnost je úroveň neuronů, chápaných jako dvouhodnotové logické prvky. Pokud psychologie hledá jakési atomy myšlení, "psychony", nalezne je dle nich právě v podobě neuronů. Protože však různost stavů na neuronové úrovni se nemusí okamžitě projevit v pozorovatelném chování člověka, nýbrž až v jeho budoucím chování, plyne z toho zdánlivý nedeterminismus vnějšího chování. Obtíž zpětně hledat minulé příčiny současného chování (projekt psychoanalýzy) tkví v tom, že znalost současného stavu na neuronové úrovni k tomu nestačí, protože logické funkce nelze obecně invertovat.

Práce McCullocha a Pittse nejen vedla k novým aplikačním i teoretickým směrům v matematice a logice, ale též přímo ovlivnila von Neumannovy ideje pro číslicový počítač. Navíc obsahovala myšlenky, na nichž je založen dnes nejvýznačnější reprezentant přístupu "zdola" v kognitivních vědách, totiž konekcionistická umělá inteligence. Až do jejího příchodu na začátku 80. let bylo modelování "zdola" poněkud zastíněno logicko-symbolickým paradigmatem umělé inteligence, stále však existovalo např. v podobě perceptronových modelů (Rosenblatt, 1962), obecněji jako obor zvaný kybernetické modelování (Klír, Valach 1965).

Základní úroveň analogie bývá v dnešních kognitivních vědách často posunuta hlouběji, než je neuronová (tj. buněčná) úroveň. Tři příklady: Funkční modely jednotlivých neuronů nejsou omezeny na časově diskrétní dvouhodnotové logické funkce, nýbrž reprezentují i časoprostorovou dynamiku přenosu signálů na axonech, dendritech a synapsích a další biofyzikální děje (Koch, Segev, 1998). Biologická psychiatrie studuje vliv psychofarmak na složité molekulární děje na synaptických přechodech (Höschl, 1997) i v mezibuněčném prostředí mimo synapse (Vinař, 1999). A do třetice, někteří badatelé spekulují o fyzikálních jevech v neuronech dokonce na úrovních, na nichž mohou hrát roli kvantově mechanické jevy (viz odkazy na s. 31).

I při přístupu "zdola" je někdy rozumné se omezit jen na některé dílčí aspekty základní úrovně analogie a záměrně nerespektovat mnohé z toho, co je o této úrovni známo. Lze proto i zde hovořit o metaforických modelech

metaforický model. Příkladem jsou rozličné teoretické (i technické) modely abstraktních neuronových sítí, které mají s biologií velmi málo společného, snad jen to, že jde o kolektivní chování velkého množství vzájemně vázaných prvků. Uvidíme (v odd. 5), že i na nich se lze leccos poučit o dynamice a emergentních vlastnostech složitých systémů, mezi něž lidský mozek bezpochyby náleží.

 << Předchozí: Proč a jak v umělé inteligenci << >> Následující: Umělá inteligence - motivace pro filosofii >>
1 Souslovím 'umělá inteligence' budu označovat výhradně existující disciplínu (též označovanou AI, česky UI) - pokud půjde o pojem, případně o projekt (realizace inteligence umělými prostředky), použiji uvozovky.
1a O kognitivní vědě viz závěr odst. 1.2.1
2 V zevšednělém významu slova filosofie, jako je např. "filosofie výroby mýdla".
3 Při psaní jsem místy těžil z některých svých dřívějších prací (někdy včetně úryvků textu), a to zejména z (Havel, 1988, 1992, 1993, 1998), (Havel, Hájek, 1982), a z některých svých úvodníků v časopisu Vesmír.
4 Stručnou rekapitulaci historie umělé inteligence čtenář nalezne v úvodu k prvnímu dílu této knihy (Mařík a kol., 1993).
5 Někdy se záměrně mluví o kognitivních vědách (v plurálu).
6 Viz např. kap (Štěpánková, 1993) v prvním dílu sborníku Umělá inteligence.
7 Viz např. (Havel, 1980) a kap. 9. v druhém dílu sborníku Umělá inteligence (Lažanský a kol., 1997)
8 Viz kap (Lažanský, Kubalík, 1999) ve třetím dílu sborníku Umělá inteligence
9 Užívám termín "paradigma", tak jak se dnes užívá; tj. ve slabším smyslu, než jej užil Kuhn (u něhož změna paradigmatu má charakter vědecké revoluce).
10 O neuronových sítích se podrobně dočtete v 9. kap. prvního dílu sborníku UI (Hořejš, 1993), o distribuované umělé inteligenci a agentových systémech ve 4. kap. druhého dílu (Štěpánková a kol., 1997) a v kapitolách (Kelemen, 1999; Mařík a kol., 1999) třetího dílu.
11 Přehled literatury na toto téma
12 Angl. slovo experience má v češtině nejméně tři významy: prožívání (v našem smyslu), zážitek a zkušenost.
13 Slovo 'symbolický' zde užívám ve smyslu "operující se symboly, tj. s objekty, které jsou nositeli dohodnutého významu". Někteří autoři užívají termín ' symbolový' .
14 V kap. (Kelemen, 1999) třetího dílu sborníku UI (Umělá inteligence) je rozlišení "shora" vs. "zdola" míněno spíše funkcionálně: zda postupujeme od složitých funkcí (schopností) k jednodušším anebo opačně.
15 Viz např. (Boden, 1990; Dreyfus, 1979; Graubard, 1988; Haugeland, 1985; Lucas, 1961; Searle, 1980, 1997).
16 Citováno dle (Webb, 1980), s. 112.
17 Zvolíme-li jeden pevný počítač. Bez újmy na přesnosti lze v obecných úvahách této stati nerozlišovat mezi pojmy "algoritmus", "program" a "stroj" (počítač).
18 (Hofstadter, 1979, s. 476). Jde o autoreferenční otázku podobného typu, jakého je užito v Gödelově důkazu.
19 Podobně je 'umělý život' souhrnným označením pro snahy uměle realizovat vybrané přírodní procesy (jako kolektivní chování, růst, samoreprodukci, rozmnožování, evoluci apod.). Viz kapitolu (Csonto, 1999) ve třetím díle sborníku UI.
20 Fenomenální komponenty mentálních stavů se často nazývají qualia.
21 Angl. 'connections' - odtud název konekcionismus.
21a Výběr z prací K. H. Pribrama nedávno vyšel v česko-slovenském překladu (Pribram, 1999).
22 Srov. však pojem homunkulárního funkcionalismu v odst. 7.2.
23 Zobecněná emergentistická teze bude formulována v odst. 6.2.
23a Newell definuje symboly jako fyzické tvary, které se mohou vyskytovat jako komponenty složitějších výrazů; ač termín ' symbol' předjímá naši interpretaci, není zde omezen na lidské symbolové systémy (viz Newell, Simon, 1976, spec. (Boden, 1990), s. 109)).
24 Pojem 'blízkosti' úrovní, stejně jako sám pojem úrovně, je ovšem velmi relativní a záleží dílem na tom, co nabízí zkoumaná skutečnost, dílem na našem rozhodnutí. Srov. též poznámku na konci odstavce 6.1.
25 Spekulaci (v pozitivním slova smyslu) považuji za důležitou komponentu vědy (Havel, 1999a).
26 Jde o zobecnění psychofyzického paralelismu (jakožto jevu, nikoliv filosofického názoru - viz odst. 7.2)
27 Škálové hierarchie (scalar hierarchies) se typicky vztahují k distinkci část-celek na rozdíl od tzv. specifikačních hierarchií (specification hierarchies), založených na distinkci speciální-obecné (Salthe, 1991).
28 V rámci této domény si vysvětlujeme své vlastní chování a chování druhých jako výsledek domněnek, tužeb, obav, představ, očekávání a cílů - jde o tzv. psychologický folklor (folk psychology), odpovídající běžnému užívání mentalistických výrazů v přirozeném jazyku (Stich, 1983).
29 Citováno podle (Hofstadter, 1985), s. 656.
30 S obyčejným sklem mají spinová skla společnou jen amorfnost vnitřní struktury.
31 Angl. embodied cognition, viz (Varela a kol., 1991), s. 173. Srov. též (Dreyfus, 1979; Lakoff, 1999).
32 Angl. enaction. Běžný význam anglického to enact je 'ustanovit (zákonem)' či 'ztvárnit (herecky)' . Varela, Thompson a Roschová (cit. d., s. 9, 140, 147a) užívají různé tvary tohoto slova - (cognition as) enaction, enactment (of world), enactive (cognition, approach,cognitive science), enacting (significance). České sloveso zjednat (zjednávat) volím proto, že nejlépe vyjadřuje proces, o který zde jde - chápeme-li slovo 'jednat' spíše ve smyslu 'konat' (angl. act), nikoliv 'rokovat' . Podobnost dvojice act - enact a dvojice jednat - zjednat je případná, stejně jako náznak reciprocity, obsažený v českém slovu 'zjednat' .
33 (Varela, Thompson, Rosch, 1991)
34 Slova v závorkách nejsou zcela souznačná.
35 Což mj. ilustruje podstatnou odlišnost práce ve filosofii a v matematice. Na to, jak filosofii může škodit, když podlehne lákadlům exaktní matematické metody, poukázal (význačný matematik) Gian-Carlo Rota (Rota, 1999).
36 O fenomenologické filosofii viz např. (Patočka, 1993), jako úvod do analytické filosofie lze uvést (Peregrin, 1992).
37 První osoba singuláru má (zde i jinde) naznačovat spíše subjektivní přístup k nějakému jevu.
38 Slovo "jev" je v některých situacích vhodným ekvivalentem angl. event (možná vhodnějším než "událost"); pokud se zdůrazňuje vnitřní nazírání, mluví se o "fenoménech".
39 Searle (viz např. Searle, 1999, s. 70) zmíněnou neomylnost zpochybňuje.
40 V jejich pojetí existují nikoliv dva, nýbrž tři vzájemně interagující světy - fyzický, mentální a kulturní.
41 Termín 'materialismus' má ve filosofii mysli poněkud specifičtější význam, než obecně ve filosofii. Například již vícekrát citovaný J. Searle je velmi kritický k materialismu v tomto specifickém významu, jakkoliv jeho 'biologický naturalismus' je konec konců rovněž materialismem jistého (emergentistického) typu.
42 Čínskou čistě proto, že je početná. S experimentem s čínskou komorou to nemá co dělat.
43 Původně Searle mluvil o souběhu kauzality a realizace: "...příčinou mentálních jevů jsou procesy, které se odehrávají v mozku na úrovni nervových buněk a jejich skupin, přičemž se v systému složeném z buněk zároveňrealizují." (Searle, 1984/1994 s.23), v pozdějších pracích mu jde o kauzalitu a podporu (sustaining) vědomí: "některé extrémně složité nervové systémy jsou schopny způsobit a podpořit vědomé stavy a procesy" (Searle, 1992, s. 89). V novější formulaci: "mozkové procesy způsobují vědomí, ale vědomí je samo vlastností mozku [což] nám skýtá řešení tradičního problému mysli a těla, řešení, které se vyhýbá jak dualismu tak materialismu, aspoň jak jsou tradičně chápány." (Searle, 1997, s. 8), kurzívy všude moje.
44 Na tuto mezeru v Searlově pojetí též upozorňuje McGinn (McGinn, 1999).
45 Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic), Consciousness and Cognition (Academic Press).
46 Je to tentýž Crick, který v r. 1962 získal spolu s J. D. Watsonem Nobelovu cenu za objev struktury DNA (viz Vesmír 42 (1963) 3, s. 81).
47 Jako například výměny názorů mezi Johnem Searlem a druhými (Searle, 1997).
48 Angl. multiple drafts model.
49 V původním významu (v přírodním kultu voodoo) je zombie mrtvola, kterou nějaká nadpřirozená síla vybavila vnějšími projevy života, nikoliv však vůlí a řečí.
50 Viz též (Chalmers, 1995). Rozsáhlá diskuse k Chalmersově pojetí "těžkého problému" proběhla v časopise Journal of Consciousness Studies, Vol. 2 (1995), No. 3; Vol 3 (1996), Nos 1, 3, 4.

Literatura

Poznámka: V českém (a slovenském) jazyku existuje poměrně málo knižních publikací, které se vztahují k tématu této kapitoly, a stěží lze jejich výběr považovat za reprezentativní pro tento obor. Z poslední doby jsou to např.: (Gál, Kelemen, 1992), (Kelemen, 1994), (Searle, 1994), (Flanagan, 1995), (Minsky, 1996), (Crick, 1997), (Dennett, 1997), (Nosek, 1997), (Pstružina, 1998), (Pribram, 1999). Volnější souvislost mají (Sacks, 1993), (Ruyer, 1994), (Koukolík, 1995), (Jirků, Kelemen, 1996), neuronovými sítěmi se zabývá monografie (Novák a kol., 1988).

Kromě prací citovaných na příslušných místech jsem v tomto textu (hlavně v posledních dvou oddílech) čerpal též z těchto monografií: (Margolis, 1984), (Gregory, 1987), (Lycan, 1990), (Jacquette, 1994), (Guttenplan, 1994), (Honerich, 1995), (Franklin, 1995), (Nakonečný, 1995), (Rey, 1997) a z různých prací v časopise Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic).

Anzenbacher A.: Úvod do filozofie. SPN, Praha, 1991.
Armstrong D.: A Materialist Theory of the Mind. Routledge and Kegan, London, 1968.
Axelrod R.: The Evolution of Cooperation. Harper and Collins, 1984.
Bechtel W., Abrahamsen, A.: Connectionism and the Mind. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1991.
Bendová K.: Sylogistika. Karolinum, Praha 1998.
Berkeley G.: Pojednání o základech lidského poznání (přel. J. Brdíčko). Svoboda, Praha, 1610/1995.
Birnbacher D.: Artificial Consciousness. In: (Metzinger, 1995), s. 489- 503.
Block N.: Troubles with functionalism. In: Minnesota Studies in the Philosophy of Science 9, University of Minnesota Press, Mineapolis, 1978 s. 261- 326.
Boden M. (editorka): The Philosophy of Artificial Intelligence. Oxford University Press, Oxford, 1990.
Bringsjord S.: Is the connectionist-logicist clash one of AI's wonderful red herrings? Journal of Experimental and Theoretical Artificial Intelligence 3, 1991, s. 319-349.
Brooks R. A.: Intelligence without representation. Artificial Intelligence 47, 1991, s. 139-160.
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Campbell K.: Body and Mind. Univ. of Notre Dame, Indiana, 1970.
Cragg B.G., Temperley H.N.V.: The organisation of neurones: A cooperative analogy. EEG Clinical Neurophysiology 6, 1954, s. 37.
Crick F.: Věda hledá duši (Překvapivá domněnka). Mladá fronta, Praha 1997.
Csonto J.: Umělý život. In: Umělá inteligence 3
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Dennett D. C.: Consciousness Explained. Little, Brown and Co., Boston, 1991a.
Dennett D.C.: Mother Nature versus the Walking Encyclopedia: A western drama. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), 1991b, s. 21-30.
Dennett D. C.: Druhy myslí. K pochopení vědomí. Archa, Bratislava 1997.
Descartes R.: Meditácie o prvej filozofii. Chronos, Bratislava 1641/1997.
Domany E., van Hemmen J.L., Schulten, K. (editoři): Models of Neural Networks. Springer-Verlag, Berlin, 1991.
Dreyfus H.: What Computers Can't Do. (2. vydání) New York: Harper & Row 1979.
Eccles J.: How the Self Controls Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1994.
Flanagan O.: Vedomie. Archa, Bratislava 1995.
Fodor J.A.: The mind-body problem. Scientific American, January 1981, s. 124- 132.
Fogel L.J., Owens A. J., Walsh M. J.: Artificial Intelligence through Simulated Evolution. New York, 1966.
Franklin S.: Artificial Minds. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995.
Freeman W.: Societies of brains (diskuse s Jean Burnsovou). Journal of Consciousness Studies 3, 1996, s. 172-180.
Gál E., Kelemen J. (editoři): Myse'e5/telo/stroj. Bradlo, Bratislava 1992.
Graubard S.R. (editor): The Artificial Intelligence Debate: False Starts, Real Foundations. Cambridge, MA: The MIT Press 1988.
Gregory R.L. (editor): The Oxford Companion to the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1987.
Grim J.: Pravděpodobnostní neuronové sítě. In: Umělá inteligence 3
Guttenplan S. (editor): A Companion to the Philosophy of Mind.
Haugeland J.: Artificial Intelligence: The Very Idea. Cambridge, MA: The MIT Press 1985.
Havel I. M.: Neuronové počítače a jejich inteligence. In: SOFSEM'88, 1988, s. 83-118.
Havel I. M.: Connectionism and Unsupervised Knowledge Representation. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems'90. Singapore: World Scientific, 1990.
Havel I. M.: Artificial Intelligence and Connectionism. In: Advanced Topics in AI (Mařík, Štěpánková, Trappl, editoři), Lecture Notes in Artificial Intelligence, Springer-Verlag 1992, s. 25-41.
Havel I. M., Scale Dimensions in Nature. Int. Journal of General Systems 24 No. 3, 1996, s. 295-324.
Havel I. M.: Artificial Thought and Emergent Mind. In: Proceedings IJCAI'93, Morgan Kaufman Professional Book Center, Denver, CO, USA, 1993, s. 758-766.
Havel I. M.: Otevřené oči a zvednuté obočí. Nakladatelství Vesmír, Praha 1998.
Havel I. M.: Třetí život badatelů. Vesmír 78, 1999, č. 6, s. 303 (1999a).
Havel I. M.: Jitro kyberkultury. Světová literatura, 1999, č. 1(1999b).
Havel I.M.: Living in Conceivable Worlds. In: Proceedings Conf. on Paraconsistent Logic, Foundations of Science, Kluwer Academic Publishers, 1999c.
Havel I. M., Hájek P.: Filozofické aspekty strojového myšlení. In: SOFSEM'82, 1982, s. 171-211.
Hegel G. W. F.: Fenomenologie ducha (přel. J. Patočka). NČSAV, Praha 1806/1960.
Heylighen F., Bollen J.: The World-Wide Web as a Super-Brain: from metaphor to model. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems '96. Austrian Society for Cybernetics, 1996, s. 917-922.
Hillis W.D.: Intelligence as an emergent bahavior; or, the songs of Eden. In: (Graubard, 1988), s. 175-190.
Hinton G.E., Sejnowski TJ.: Learning and relearning in Boltzmann machines. In: Rumelhart a kol., Parallel Distributed Processing, Vol. 1., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986, s. 282-317.
Hodgson D.: The Mind Matters: Consciousnes and Choice in a Quantum World. Oxford University Press, Oxford, 1991.
Hofstadter D.R.: Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid. Harvester Press, Brighton, 1979.
Hofstadter D.R.: Waking up from Boolean dream, or, subcognition as computation. In: (Hofstadter, 1985), s. 631-665.
Hofstadter D.R.: Metamagical Themas: Questing for the Essence of Mind and Pattern. Bantam Books, Toronto, 1985.
Honderich T. (editor): The Oxford Companion to Philosophy. Oxford University Press, Oxford, 1995.
Hopfield J.J.: Neural networks and physical systems with emergent collective computational abilities. Proc. Nat. Acad. Sci USA 79, 1982, s. 2554-2558.
Hořejš J.: Neuronové sítě. In: (Mařík a kol., 1993), s. 217- 241.
Höschl C: Biologická psychiatrie roku 2000. Psychiatrie, 1, 1997, 3-4, s. 107-116.
Chalmers D.J.: The puzzle of conscious experience, Scientific American, Dec. 1995, s. 80- 86.
Chalmers D.J. The Conscious Mind: In Search of a Fundamental Theory. Oxford University Press. 1996.
Churchland P. S.: Neurophilosophy: Toward a Unified Science of the Mind/Brain. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986.
Jacquette D.: Philosophy of Mind. Prentice Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1994.
Jirků P., Kelemen J.: Kapitoly z kognitivní vědy. Vysoká škola ekonomická, Praha, 1996.
Kauffman S.A.: Antichaos and Adaptation. Scientific American, August '91, s. 78-84 (1991).
Kelemen J.: Strojovia a agenty. Archa, Bratislava, 1994.
Kelemen J.: Reaktivní agenty. In: Umělá inteligence 3
Klír J., Valach M., Kybernetické modelování. SNTL, Praha, 1965.
Koch C.: Biophysics of Computation: Information Processing in Single Neurons. Oxford University Press, 1998.
Koch C., Segev I. (editoři): Methods in Neuronal Modeling: From Ions to Networks. 2nd ed., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1998.
Kolb B., Whishaw I.Q.: Fundamentals of Human Neuropsychology. W.H.Freeman, New York, 1990.
Koukolík F.: Mozek a jeho duše. Makropulos, 1995.
Kůrková V.: Aproximace funkcí neuronovými sítěmi. In: Umělá inteligence 3
Lakoff G., Johnson M.: Philosophy in the Flesh: The Embodied Mind and its Challenge to Western Thought. Basic Books, New York, 1999.
Langton C. G.: Artificial life. In: Langton C. G. (ed.): Artificial Life. Addison-Wesley, 1989, s. 1-47.
Lashley K. S.: Brain Mechanisms and Intelligence. University of Chicago Press, Chicago, 1929.
Lažanský a kol. Aplikace metod umělé inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 310-356.
Lažanský J., Kubalík J.: Genetické algoritmy. In: Umělá inteligence 3
Little W.A.: The evolution of non-Newtonian views of brain function. Concepts in Neuroscience 1, 1990, s. 149-164.
Lucas J. R.: Minds, machines and Gödel. Philosophy 36, 1961, s. 112-127.
Lycan W.G.: Consciousness. Cambridge, MA: The MIT Press 1987.
Lycan W. G. (editor): Mind and Cognition: A Reader. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1990.
Margolis J.: Philosophy of Psychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1984.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence I. Academia, Praha, 1993.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence II. Academia, Praha, 1997.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence III. Academia, Praha, 1999.
Mařík V. a kol.: Koordinace a kooperace v multiagentních systémech. In: Umělá inteligence 3
McCulloch W.S., Pitts W.: A logical calculus of the ideas immanent in nervous activity. Bull. Math. Biophys. 5, 115-133 (1943). Též In: (Boden, 1990), s. 22- 39.
McGinn C.: Can we ever understand consciousness? The New York Review, June 10, 1999, s. 44- 48.
Melzack R., Phantom Limbs. Scientific American, Apr., 1992, s. 120- 126.
Merleau-Ponty M.: The Structure of Behvior. (překl. do angl. A. Fischer) Beacon Press, Boston, 1963.
Metzinger T. (editor): Conscious Experience. Imprint Academic, 1995.
Minsky M.: The Society of Mind. Simon & Schuster, New York, 1985.
Minsky M.: Konštrukcia mysle. Archa, Bratislava, 1996.
Nakonečný M.: Lexikon psychologie. Vodnář, Praha, 1995.
Newell A.: Physical symbol systems. Cognitive Science 4, 1980, s. 135-183.
Newell A., Simon, H.A.: Computer science as empirical enquiry: symbols and search. Communications of the ACM 19 (1976); též In: (Boden, 1990), s. 105-132.
Nosek J.: Mysl a tělo v analytické filosofii. Nakl. Filosofického ústavu AV ČR, Praha 1997.
Novák M. a kol.: Umělé neuronové sítě - teorie a aplikace. C.H.Beck, Praha 1998.
Osherson D.N.: The study of cognition. In: An Invitation to Cognitive Science, Vol. 1 (D. N. Osherson, ed.), The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995, s. xi- xviii.
Patočka J.: Úvod do fenomenologické filosofie. OIKOYMENH, Praha, 1993.
Penrose R.: The Emperor's New Mind. Oxford University Press, Oxford, 1989.
Penrose R.: Shadows of the Mind: A Search for the Missing Science of Consciousness. The Oxford University Press, Oxford, 1994.
Peregrin J.: Úvod do analytické filosofie. Herrmann a synové, Praha, 1992.
Peregrin J.: Internet: dobro nebo zlo? Filosofický časopis 46, 1998, č. 1, s. 12.
Popper K.R., Eccles J.C.: The Self and Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1977.
Pribram K.: Languages of the Brain: Experimental Paradoxes and Principles in Neuropsychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1971.
Pribram K.: Brain and Perception: Holonomy and Structure in Figural Processing. Lawrence Erlbaum Associates, New Jersey, 1991.
Pribram K. (editor): Rethinking Neural Networks: Quantum Fields and Biological Data. Lawrence Erlbaum Associates, Hillsdale, NJ, 1993.
Pribram K.: Karl H. Pribram - Mozek a mysl, Holonomní pohled na svět (výběr prací, uspoř. J. Fiala). Gallery, Praha, 1999.
Priest S.: Theories of the Mind. Penguin Books, London, 1991.
Pstružina K.: Svět poznávání. K filosofickým základům kognitivní vědy. Nakladatelství Olomouc, 1998.
Putnam H.: The mental life of some machines; též The nature of mental states. In: Philosophical papers Vol. 2, Cambridge University Press, 1975 (pův. publ. v r. 1967).
Ramsey W. a kol.: Connectionism, Eliminativism, and the future of folk psychology. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), s. 199-228.
Ramsey W., Stich S. P., Rumelhart D. E. (ed.): Philosophy and Connectionist Theory. Lawrence Erlbaum Ass., Hillsdale, NJ, 1991.
Rey G.: Contemporary Philosophy of Mind. Blackwell, Cambridge, Mass., 1997.
Rich E., Knight K.:, Artificial Intelligence. 2nd ed. McGraw-Hill, New York, NY, 1991.
Rosenblatt F.: Principles of Neurodynamics: Perceptrons and the Theory of Brain Mechanisms. Spartan Books, Washington, D.C., 1962.
Rota Gian-Carlo: O zhoubném vlivu matematiky na filosofii. Vesmír 78, (1999), 6, s. 345- 349.
Rumelhart D. E. a kol.: Parallel Distributed Processing: Explorations in the Microstructure of Cognition. (2 vols.), The MIT Press, Cambridge, Mass. 1986.
Ruyer R.: Paradoxy vědomí - Expresivita. Ped. fak. UK, Praha 1994.
Ryle G.: The Concept of Mind. Barnes and Noble Books, New York, 1949.
Sacks O.: Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Mladá fronta, Praha, 1993.
Salthe S.N.: Two forms of hierarchy theory in Western discourses. International Journal on General Systems 18, 1991, s. 251-264.
Scott A.: Stairway to the Mind. Springer-Verlag, NY. 1995.
Searle J.R.: Minds, Brains, and Programs. Behavioral and Brain Sciences 3, 1980, s. 63-108 (1980). Též In: (Boden, 1990) s. 67- 88.
Searle J.R.: Intentionality. Cambridge University Press, Cambridge, Cambridge, 1983.
Searle J.R.: The Rediscovery of the Mind. The MIT Press, Cambridge, Mass. 1992.
Searle J. R.: Mysl, mozek a věda. Mladá fronta (Váhy), Praha 1994 (angl. originál Harvard University Press, 1984).
Searle J.R.: The Mystery of Consciousness. Granta Books, London, 1997.
Searle J.R.: I married a computer. The New York Review, April 8, 1999, s. 34- 38.
Sherrington D., Kirkpatrick S.: Spin glasses. Phys. Rev. Letters 35, 1975, s. 1792.
Schank R.C., Abelson R.P.: Scripts, Plans, Goals, and Understanding. Erlbaum, Hillsdale, NJ, 1977.
Schweber S. S.: Physics, community and the crisis in physical theory. Physics Today, Nov. 1993, s.34- 40.
Skinner B.F.: Science and Human Behavior. Macmillan, 1933.
Smolensky P.: Neural processing in dynamical systems: Foundation of harmony theory. In: (Rumelhart a kol., 1986), Vol. 1, s. 194-281.
Smolensky P.: Connectionist AI, symbolic AI and the brain. Artificial Intelligence 1, 1987.
Smolensky P.: On the proper treatment of connectionism. Behavioral and Brain Sciences 11, 1988, s. 1-74.
Stapp H. P.: Mind, Matter, and Quantum Mechanics. Springer-Verlag, Berlin, 1993.
Steels L. and Brooks R. A., (editoři): The Artificial Life Route to Artificial Intelligence - Building Embodied, Situated Agents. Lawrence Erlbaum Assoc., Hillsdale, NJ, 1995.
Stich, S.: From Folk Psychology to Cognitive Science. The Case Against Belief. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1983.
Štěpánková O. a kol.: Distribuovaná umělá inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 142- 177.
Thomas L.: Buňka, medúza a já. Mladá fronta, Praha 1981, s.214.
Turing A.: On computable numbers with an application to the Entscheidungsproblem. Proc. London Math. Soc., Ser. 2, Vol. 42, 1936, s. 230- 265.
Turing A.: Computing machinery and intelligence. Mind LIX, no. 2236, 1950, s. 433- 460. Též In: (Boden, 1990) s. 40- 66.
Valiant L.: Circuits of the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1994.
Varela F.J.: The re-enchantment of the concrete. In: (Steels, Brooks, 1995), s. 11- 22.
Varela F. J., Thompson E., Rosch, E.: The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1991.
Vinař O.: Průlinčitý mozek - komunikují neurony pouze synapsemi? Vesmír 78, 1999, č. 9, s. 492- 494.
Warwick K.: Úsvit robotů, soumrak lidstva. Nakladatelství Vesmír, Praha 1999.
Watson J. B.: Psychology as the behaviorist views it. Psychological Review, 20, 1913, s. 158- 177.
Webb J.C.: Mechanism, Mentalism, and Metamathematics. D.Reidel, Dordrecht 1980.
Weizenbaum J.: Computer Thought and Human Reason. W.H.Freeman, San Francisco, 1976.
Wiederman J.: Towards Machines that Can Think. In: Proceedings SOFSEM' 97, Lecture Notes in Computer Science, Springer-Verlag, Berlin, 1997.
Zdráhal Z.: Reprezentace znalostí. In: (Mařík a kol., 1993).

Ivan M. Havel - O autorovi Ivan M.HavelDoc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D. získal doktorát v oboru Computer Science na univerzitě v Berkeley, Kalifornie.
Zabývá se teoretickou počítačovou vědou, umělou inteligencí, kognitivní vědou a filosofickými otázkami, spojenými s těmito oblastmi.
Přednáší na Univerzitě Karlově, je ředitelem Centra pro teoretická studia, členem Academia Europeana a šéfredaktorem měsíčníku Vesmír.

Další odkazy:
Osobní stránky
Jak citovat tento textHavel, Ivan M.. Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém [online]. Glosy.info, 3.prosince 2004. [cit. 20.listopadu 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/prirozene-a-umele-mysleni-jako-filosoficky-problem/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
inteligence. umělá inteligence. kybernetika. počítačové vědy. mysl. myšlení. robot. Turingův test. kognitivní věda. Gödelova věta o neúplnosti. intence. čínská komora. Searle John. neuronové sítě. emergentismus. zjednávací přístup. kognitivismus. psychofyzický problém. .

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Příspěvek byl smazán
Anonym (3.6.2006 23:27:26)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 4.6.2006 16:16:19.
Důvod: Komentářový spam.
Tohle jsem napsal na www.okoun.cz v sekci duchovno :
Klovatina (10.3.2006 11:03:32)
"ma totiz krome vedomych vedomosti jeste podvedome"

A to je presne to co sem chtel slyset. Podle mne je to totiz ten buh v nas, ktery je stastnejsi kdyz o necem nemusi premyslet ( snazi se to zautomatizovat a nevenovat se tomu ) a proto si to uklada do podvedomi. Existuje jeste neco jineho ve vesmiru co by nebylo bozi soucasti ? Pak je otazkou co vlastne hledame, ze ...

Zamysleme se nad tim, proc se snazime vytvaret a resit tyto umele problemy ( hledani boha, vyspela technika, AI ... ) Podle mne jen mame proste snahu vyskocit z duality a myslime si ze jejich vyresenim se automaticky presuneme do pomyslneho raje.
Re: Ivan M.Havel
L.Ouda (20.11.2005 19:01:41)
Přečetl jsem celé a zapomněl se vrátit a reagovat. Tudíž nyní reaguji opožděně, ale jen na pár bodů přímo z článku a z Vaší reakce.

Ad Berkeley – nejsem natolik ve filozofii zběhlý, ale mám dojem, že Berkeley objektivitu jsoucen vlastně uzná, protože říká, že všechna jsou v „mysli Boha“ a tedy z našeho pohledu jsou „ti druzí“ právě tak skuteční jako my (a pokud by nás Bůh nemyslel, tak zmizíme). Protože naše já, je stejně vzniklé jako vše ostatní, tak z ryze praktického hlediska vlastně není s materialismem ve sporu (pokud pomineme ten poslední odkaz na Boha, proto jsem dodal „z praktického hlediska“) Nihilismus však nechápu jako mentalismus, subjekt neexistuje právě tak jako objekt (neboli z tohoto pohledu si Descartes za základní bod nepochybné jistoty zvolil přelud, a měl ve svém rčení zůstat jen u toho „Myslím“ a nedodávat nic. Protože v –tedy jsem- se už vlastně odvolání se na objektivní záruku, která přijít nemusí).
Nedivím se, že jste vynechal z eseje teologické záležitosti, protože by se dostala obsahově někam jinam (a krom krátkého historizujícího pojednání je celé orientované jinak), ale pochopitelně pak např. u dualismu krom předzjednané harmonie, Popperovské kauzality, atd., chybí úvahy Descarta na téma – zařizuje někdo třetí – tj. paralelnost mezi mentálními stavy a materiálním světem neustále synchronizuje bůh (či programátor Matrixu, také možné). Což už je ale de facto trialismus.

Ad kauzální domény – Připomíná universa, která užívá prof.Vopěnka, ale mně osobně je bližší, protože nevyvolává pocit „světů“ vedle sebe, ale prolnutí – domény jsou v sobě, není tedy nutné bytí tříštit na jednotlivé světy (ačkoliv naopak domény mohou znamenat že bytí je roztříštěné zcela). Snad bych mohl intuitivně lépe vyjádřit, že pojem universa na mne budí dojem možného "multialismu" (se všemi problémy – viz ono „jak spolu komunikují“ - , které dua – a více mají), zatímco kauzální domény budí spíše dojem vnitřně (více či méně) roztříštěného monismu. Ale pravda je, že takto být ani jedno chápané nemusí, možná je věc mého jazykového citu, chápání různých úrovní pak máte podobné.

Ad klasická emergence, docela zajímavá (avšak čistě spekulativně-scifistická a víceméně mimo naše možnosti) může být úvaha protáhnout dále. Složitě propojená síť neuronů je podkladem mentálních stavů jako svého emergentního jevu. Složitě propojená síť mentálních stavů jako svůj emergentní jev má ---??? Na tohle téma naráží nenápadná dobově ovlivněná česká sci-fi z 80.let - Ve jménu Metanoona (v době, kdy termín noosféra byl v některých zemích populární).

Jinak je opravdu možné, že časem budeme něco „umět“, ačkoliv nebudeme „rozumět“. Tj., ačkoliv nebudeme fenomální stránku vědomí moci popsat jinak než jako Dennettovský literární mýtus (ani to nemusí být tak málo), může se stát, že budeme mít počítače s vlastními prožitky a záměry. A bude-li odlišné od našeho chápání, ani nemusíme poznat (a oni na nás – viz zjednání si vlastního světa). Na druhé straně, pokud bude nám blízké, takže zjednáme (téměř) stejný svět, můžeme hodnotit zvenku – tj. „jednají jako my - vypadá to, jako kdyby mentální stavy měli“. Stejnětak může být možné (může, ale třeba nebude) nakopírovat člověka např. do virtuální reality (a uznáme „to“ alespoň pocitově za člověka, protože výsledné „to“ s námi bude komunikovat od člověka nerozlišitelně, včetně výpovědi o svých mentálních stavech), aniž bychom uměli objektivně fenomenální stránku vědomí popsat. A jednotlivé budoucí verze dnešních hypotéz se budou zároveň dále přít, pro kterou více svědčí. Konečně, spor vždy být nezbytně nemusí, např. ve vámi uvedených tezích – silná konekcionistická a symbolického paradigmatu, záleží co budu považovat za „opravdu symbolový systém. Pokud např. tezi symb. paradigmatu doplním druhou větou – opravdu symbolovým systémem je jen takový systém, který je podložen dostatečně složitým konekcionistickým systémem, oboje se spojí. (ostatně, neoperují se stejným výrazem – obecně inteligentní činnost a mentální stavy není nutně totéž, respektive při srovnání těchto dvou tezí vedle sebe objevuje opět ona koherentní mezera).

A ad Searle – na mne jeho pojetí trochu budilo dojem přirovnání 1. a 3.osoby jako stavů bytí, k pojetí v kvantové fyzice, vlna i částice (i to lze nazvat dualismem stavů). Překvapilo mne, že nakonec tak bezvýsledně řešil filozofickou otázku determinismu a svobodné vůle, ačkoliv z jeho předkládané úvahy se řešení dle mého přímo nabízí. Svobodná vůle 1.osoby jako determinismus 3.osoby, dva různé stavy téhož.

P.S. S „nemrtvými“ jsem si dělal trochu legraci, vzpomněl jsem si totiž, jak mi jeden známý z Př.F.UK říkal, že např. Prof.Zdeněk Neubauer hrával Dragon&Dungeon, je vlastně hezké, jak můžeme něco takového nenápadně odhalit z užití jazykového rodu nějakého slova :-)
V každém případě, velmi pěkná, přehledná esej.
Reakce autora
Ivan M. Havel (28.9.2005 11:32:35)
Re: Švorcová
Děkuji za pochvalu. Kde (a u koho) píšete bakalářskou práci?

Re: Ouda
1) V literatuře o teorii mysli se místo o nihilismu hovoří o subjektivním idealismu (a la Berkeley).
2) V podstatě máte pravdu, ale to ja právě to dilemma subjektovosti. Že jsme na tom jako lidi stejně, o tom nás také "přesvědčuje" přirozený jazyk, který je společný a 1. osoba singuláru v něm nedělá problém.
PS) U přejatých slov si čeština musí rozhodnout buď dle koncovky (což zde nefunguje), nebo s významu (což zde taky nefunguje, máme-li být politicky korektní), nebo se to prostě nějak ujme. Já užívám maskulinum asi proto, že robot, android apod. jsou taky maskulina.

Re: Pokojný
Máte zajímavou myšlenku, že emergence by neměla být jen "zdola-nahoru", ale i "shora-dolů". Díváme-li se na lidský mozek jako na kolektivní systém (interagující kolektiv neuronů nebo neuronových souborů) a současně na lidskou společnost jako na kolektivní systém, pak nějaký jev v mozku (mysli) vzniknout emergentně na základě nějakého děje ve společnosti, vyžadujícího interakci mnoha jedinců. Raději bych neužíval slov "opačný proces", protože by to předpokládalo jen dva možné směry. (Trochu improvizuji, bylo by třeba to promyslet.)

Přidat komentář