Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém - Ivan M. Havel

Publikován 3.prosince 2004, text čítá cca 38133 slova. 37709 přečtení  |  8 reakcí

5 Konekcionistická alternativa

V odst. 4.2 jsem případy, kdy o něčem lze říci, že je to umělé, spojil s poněkud přísným požadavkem, že dotyčná věc (přesněji její relevantní komponenta) musí být předem popsatelná jako (konstrukční) projekt. Vedlo to k omezení pouze na performační komponentu mentálních výkonů a k rezignaci na realizaci komponenty fenomenální. Zmíněný požadavek a omezení se ovšem neuplatňují, když ke vzniku nějaké vlastnosti nebo činnosti přispíváme jen nepřímo, například tím, že se snažíme (uměle)připravit nějaké aktivní medium, v němž by se pak ona vlastnost nebo činnost vyvinula či jinak urodila samovolně.

Takto lze hledět na modelování "zdola", zmíněné v odst. 3.4. Na některé "vyšší" úrovni dostatečně složitého systému se docela dobře můžeme setkat s vlastnostmi a procesy, které nedovedeme předem sami popsat (nebo je dovedeme popsat, nikoliv však implementovat). Takové vlastnosti a procesy se považují za emergentní (blíže viz odst. 5.2 a 7.3). V našem (přísném) pojetí je nelze počítat mezi umělé, jakkoliv se v umělém mediu mohou vyskytovat - řekněme "přirozeně".

Je velkou otázkou, konceptuální a případně i empirickou, zda právě fenomenální komponenty mysli mohou být takovouto emergentní vlastností umělého media. Jedno ovšem platí: lidská neschopnost specifikovat některý aspekt mentálních procesů nemusí být v rozporu s možností jejich samovolného vzniku za jen nepřímé, byť cílevědomé účasti člověka.

V rámci současné umělé inteligence se uplatňují hlavně dvě strategie, jak umožnit samovolný vznik vyšších kvalit za relativně nepřímé účasti člověka: genetické programování a konekcionismus; hlavně na ten se zaměřím v této studii, i když mnoho z toho, co bude řečeno, lze aplikovat i na genetický (lépe řečeno evoluční) přístup.

5.1 Neuronové sítě a konekcionismus

Konekcionismus je univerzální princip, který se stal oblíbeným tématem posledních dvaceti let pod různými názvy (umělé neuronové sítě, paralelní distribuované procesy, konekcionistické systémy, spinová skla apod.).

Výzkum umělých neuronových sítí (hlavně pod tímto názvem) doznal širokého praktického uplatnění, na které však není tato kapitola zaměřena. Některé metody jejich vytváření a užití jsou popsány v 9. kapitole prvního dílu sborníku Umělá inteligence (Hořejš, 1993); ve 3. dílu viz též (Kůrková, 1999; Grim, 1999). Rozsáhlejší přehled je v knize (Novák a kol., 1998).

Z filosofického hlediska je konekcionismus zajímavý hlavně jako alternativa k počítačovému funkcionalismu a jako motivační zdroj pro (nový) emergentismus (Hofstadter, 1985; Hillis, 1988); za pozornost stojí též náruživá debata jeho stoupenců se zastánci tradičního logicko-symbolického paradigmatu v umělé inteligenci (Smolensky, 1988; Little, 1990; Bringsjord, 1991; Bechtel, Abrahamsen, 1991).

Konekcionismus (jakožto paradigma) je založen na myšlence, že na mnohé složité jevy, myšlení a inteligenci nevyjímaje, lze pohlížet jako na emergentní vlastnosti paralelních dějů v rozsáhlé síti třeba i jednoduchých a vzájemně si podobných aktivních prvků (formálních neuronů či procesorů), mezi nimiž existují interakční vazby21. V roli těchto prvků si můžeme představovat nejen neurony (či neuronové moduly), ale i umělé elektronické prvky anebo formální proměnné simulačních algoritmů, v širším pojetí dále i atomy (jejich spiny), molekuly, buňky, živé organismy, biologické druhy, lidi, národy, terminály internetu a kdoví co ještě. (viz též odst. 16.3).

Dynamické vlastnosti konekcionistického systému (formální neuronové sítě) jsou obecně charakterizovány takto:

  • (a) každý prvek může být v jednom z možných stavů aktivity (zpravidla dvou),
  • (b) tento jeho stav závisí na stavech aktivity jiných prvků (případně, jde-li o vstupní prvek, na vnějších stimulech),
  • (c) stupeň závislosti dle bodu (b) je určen vahami interakčních vazeb s jinými prvky.

Konekcionistické modely kognitivních procesů (například dlouhodobé paměti, učení apod.) mají další důležitou vlastnost:

  • (d) váha každé interakční vazby mezi dvěma prvky se průběžně mění, a to v závislosti na aktivitě těchto prvků v minulosti.

K tomu přidejme poněkud méně exaktní, ale intuitivně významný charakteristický rys:

  • (e) váhy interakčních vazeb se mění podstatně pomaleji, než aktivita prvků.

V tomto posledním bodě ovšem záleží na tom, co rozumíme slovem "podstatně". Řekněme alespoň, že oba typy změn probíhají v natolik odlišných časových měřítkách, že je lze sledovat odděleně, jako by šlo o chování dvou různých dynamických systémů (viz odst. 5.2).

V té souvislosti je třeba poznamenat, že vlastnosti (d) a (e) jsou zde formulovány v podobě vhodné spíše pro úvahy o procesech v přirozeném mozku (resp. v mysli). U neuronových sítí pro technické aplikace se zpravidla formálně i aktuálně odděluje mód aktivní od módu adaptačního (srov. kap. 9 (Hořejš, 1993) prvního dílu sborníku Umělá inteligence). Adaptační mód předchází aktivnímu módu a reprezentuje přípravnou fázi, během níž se modifikují vazební váhy pro daný úkol; programátor - či chcete-li učitel - zde zasahuje do procesu (přinejmenším) volbou vhodné trénovací množiny vstupů a výstupů. Zde nás zajímá spíše případ, kdy "učitelem" je přirozené prostředí.

Jednu věc je třeba zdůraznit, totiž že lokální chování, které je dáno pravidly pro aktivitu jednotlivých prvků a pro váhy jednotlivých vazeb mezi prvky, je - na rozdíl od globálního chování systému jako celku - zpravidla velmi jednoduché (pravidla mají podobu jednoduchých matematických vztahů), uniformní (stejné vztahy platí pro všechny prvky a vazby) a především srozumitelné. Určitá nepostižitelnost globálního chování ve srozumitelném jazyce lokálního chování je významná pro filosofické úvahy (jak později uvidíme).

Máme-li na mysli použití konekcionistického systému jako modelu myslícího mozku, je rozlišení dvojího pohledu, jednoho "zdola" a druhého "shora", zcela namístě: pohled "zdola" postupuje od jednotlivých prvků a vazeb mezi nimi k chování sítě jako celku, zatímco pohled "shora" směřuje od globálního chování (snad i včetně jeho mentalistické interpretace) směrem k prvkům, s jejichž pomocí je realizováno. Zdola spatříme rozsáhlý dynamický systém s obrovským počtem stupňů volnosti, který se jako celek může chovat nepředvídatelně a nevysvětlitelně. Při pohledu shora si klademe otázku, co z toho, co považujeme za kognitivní chování člověka, si můžeme představit jako výsledek součinnosti (kooperace, kompetice, synchronizace atp.) obrovského množství poměrně prostoduchých prvků. U konekcionistických systémů si kupodivu lze tuto představu docela dobře připustit - aspoň v prvním přiblížení - u vybraných kognitivních funkcí, jako je například hromadění zkušeností, učení se stereotypům, paměť (a vybavování z ní), klasifikace vjemů, formování obecných pojmů, soutěžení pracovních hypotéz, asociativní myšlení aj.

5.2 Od fyzikalismu k emergentismu

Jedním z důvodů, proč se konekcionismus stal vědecky atraktivní, je skutečnost, že dovoluje studium metodami matematické fyziky. Jde totiž o kolektivní systémy, pro něž existují velmi propracované matematické teorie, jaké známe například z termodynamiky. Zejména dnes již klasická práce J. J. Hopfielda (Hopfield, 1982) otevřela cestu ke studiu neuronových sítí pomocí nástrojů statistické fyziky.

Fyzikální podrobnosti by nás příliš vzdálily od filosofické tématiky, a proto poukáži jen na několik vybraných souvislostí. Představíme-li si úroveň prvků a jejich lokálního popisu jako mikroúroveň systému, lze úplnou informaci o stavech aktivity všech jeho prvků v daném okamžiku (čili úplný mikrostav systému) reprezentovat jediným bodem ve stavovém (fyzikálně řečeno: fázovém) prostoru, v němž pak trajektorie tohoto reprezentujícího bodu odpovídá časovému vývoji systému. Řadu vlastností systému na makroúrovni lze tudíž charakterizovat mj. globálními vlastnostmi takovýchto trajektorií. Konekcionistické systémy lze tedy studovat v rámci matematické teorie dynamických systémů a mluvit mimo jiné o atraktorech různých typů, o stabilitě, energetické krajině s energetickými minimy, relaxaci, chaotickém chování, entropii apod., srov. (Domany, van Hemmen, Schulten, 1991).

Nepotřebujeme příliš fantazie, abychom v některém typu makroskopického chování konekcionistických systémů našli překvapivé analogie s mentálními jevy, jako je například bistabilní vnímání, utkvělé myšlenky, váhání při rozhodování, ba i halucinační stavy, fantazijní představy, chaotické příběhy ve snech a jiné projevy vnitřního života.

Paul Smolensky (Smolensky, 1986) si položil otázku, zda v neuronových sítích existují fázové přechody, jaké známe ve fyzice. Byly by to jakési "body tuhnutí", při nichž dochází k závažnějším rozhodnutím, která se při nízkých "teplotách" již nemohou (v rozumném čase) měnit. Smolensky přirovnal tento proces tuhnutí dokonce k subjektivnímu prožitku náhlé "krystalizace" neuspořádaných myšlenek do koherentního tvaru, nápadu. Tato krystalizace nemusí přitom mít jednoznačný cílový stav. K obdobným úvahám vede stochastická varianta konekcionistických systémů, známá jako tzv. Boltzmannovy stroje (Hinton, Sejnowski, 1986).

Díky již zmíněné diferenci v časových měřítkách pro aktivitu resp. pro změnu vah (viz bod (e) v předchozím odstavci) je možno se na konekcionistickou neuronovou síť dívat jako na dvojici dynamických systémů, jednoho pro "rychlou", aktivní dynamiku ve stavovém prostoru, druhý pro "pomalou", adaptační dynamiku v prostoru vazebních vah. Buď ten či onen systém lze snadno ztratit z očí pouhou změnou měřítka času. Podstatné ovšem je, že tyto dva systémy spolu vzájemně interagují (body (c) a (d) ). V intuitivním pohledu jeden směr působení, od dynamiky aktivní k adaptační, reprezentuje proces učení, tj. hromadění "zkušeností" (znalostí, dovedností) z aktivního procesu, opačný směr pak nahromaděné zkušenosti (znalosti, dovednosti) aktivuje. V biologické analogii vztah mezi aktivní a adaptační dynamikou připomíná interakci mezi jednotlivými zážitky a imprintingem na úrovni jedince nebo interakci mezi zkušenostmi populace a evolucí na úrovni druhu.

Učení vždy vyžaduje paměť. Zde se ovšem střetává trojí pojetí paměti: fenomenální (subjektivně prožívaná) paměť, performační paměť (objektivně charakterizovaná jako proces o třech fázích: záznam- uchování- čtení) a fyzická paměť (důraz na příslušný materiální nosič). Mluví-li se o modelech paměti, spíše se tím rozumí fyzická paměť, což má své filosofické důsledky, protože například jen ve vztahu k ní má smysl otázka po lokalizaci paměťových stop.

Konekcionismus nabízí představu distribuované paměti: paměťové "záznamy" mají podobu modifikací vazebních vah (jejich přírůstků a úbytků) ve struktuře o velkém množství prvků sítě; tyto "záznamy" se navíc mohou vzájemně rozličným způsobem "překrývat". Připomíná to holografickou teorii paměti v lidském mozku, kterou K. Pribram (Pribram, 1971) navrhl jako alternativní koncepci k předpokladu fyzických engramů, čili kontinuálně existujících a lokalizovatelných "vrypů" ve struktuře mozku (Lashley, 1929). Postupem času se ukázalo, že předpoklad engramů odporuje empirickým poznatkům, například relativně malé degradaci paměti při lokálních poruchách mozku.

Karl Pribram, v usilovné snaze odhalit, jak mozek (či mysl) analyzuje vjemy a jak si ukládá a vybavuje naše znalosti a zážitky, narazil na práce Dennise Gabora, který navrhl využít Fourierovy transformace k reprezentaci obrazů, princip, který byl později prakticky využit v holografii. Zjednodušeně řečeno, informace o předmětech a jevech lokalizovaných v času a prostoru je vyjádřena v podobě frekvenčních amplitud a fázových posunů v tzv. frekvenční doméně. Pribram si všiml, že mnoho neurofyziologických a neurologických poznatků by se dalo lépe vysvětlit, kdyby příslušné funkce mozku byly založeny na holografickém principu.

Na holografickou teorii lze pohlížet různě: jako na metaforu pro jakoukoliv distribuovanou reprezentaci (kdy každá část nese informaci o celku), jako na výzkumný program, anebo jako na realistický model mozkové činnosti, odvozený z empirických dat. V novějších pracech Pribram uvádí konkrétní neurofyziologické argumenty pro názor, že holograficky (či v novějším pojetí holonomicky) se chovají mikroprocesy na dendritických sítích skupin neuronů, zatímco neurony samotné jen zajišťují přenos výsledků dendritických mikroprocesů do jiných úrovní zpracování (Pribram, 1991)21a.

Podobně jako u holografické paměti není ani v konekcionistických modelech snadné mluvit o kontinuální fyzické identitě paměťových záznamů, lze však mluvit o implicitních engramech, které nabývají fyzickou povahu (a kauzální roli) jen pokud jsou vhodnou stimulací media aktivovány.

Jak vidno, mezi matematicky pojímaným konekcionismem a matematickou fyzikou lze najít více souvislostí, než by se na první pohled zdálo a postoj zdůrazňující tyto souvislosti by se mohl nazývat "fyzikalismem". Avšak termín fyzikalismus se ve filosofii mysli užívá pro redukcionistický materialismus, dle něhož mentální stavy a vlastnosti nejsou nic než fyzické stavy a vlastnosti, přičemž slovo 'fyzické' je míněno - v opozici k 'biologickému' či 'mentálnímu' - téměř ve smyslu molekulárním či submolekulárním (proto ono "nic než"). V případě konekcionismu je tomu spíše naopak, jde tu o dynamické systémy nezávislé na fyzické povaze substrátu, v němž jsou realizovány. Důrazem na tuto nezávislost se nám připomene funkcionalismus, i když ten je často chápán jen ve vztahu k jisté zvolené úrovni popisu.22

Zaměřme se na jeden (podle mého názoru hlavní) aspekt konekcionistické myšlenky: že zde jde v tom či onom smyslu o vztah (zpravidla) dvou úrovní, ať už jde o rozlišení na úrovně "dolní" a "horní", lokální a globální, mikro a makro, aktivní a adaptační, nebo o rozlišení mezi fyzickou neuronovou sítí a vyššími kognitivními funkcemi, které se v ní (snad) realizují. Toto rozlišení je důležité nejen pro zdůraznění úrovňového charakteru konekcionismu, ale i pro objasnění pojmu emergence.

Za emergentní jev můžeme obecně pokládat cokoliv, co je na určité "vyšší" úrovni zřetelné a svébytné (symetrický tvar sněhové vločky), kauzálně působivé (úder pěsti), či jakkoliv jinak pozoruhodné (lavina, inflace), a na co lze hledět jako na důsledek vlastností a chování prvků nějaké "nižší" úrovně (molekul H2O, svalových buněk, sněhových vloček, ekonomických subjektů), přičemž to není snadné nebo dokonce možné prostředky této nižší úrovně popsat, vymezit či předpovědět (Hillis, 1988). K pojmu emergence se ještě vrátím ke konci této studie (odst. 7 a 7.3).

Tzv. emergentistická teze23 (v kontextu filosofie mysli) zní takto:

Mentální stavy a procesy lze pojmout jako emergentní jevy na některé vyšší úrovni dostatečně složitého dynamického systému.

Za předpokladu, že jde speciálně o konekcionistický systém, se na tuto tezi budeme odvolávat jako na konekcionistickou tezi.

O různých názorech na oprávněnost nebo neoprávněnost užití konekcionistické teze pro vysvětlení mysli se zmíním později; na tomto místě aspoň jednu poznámku: jakkoliv málo toho víme o lidském mozku, je jasné, že neuronová tkáň je v jednom z mnoha možných pohledů rovněž příkladem konekcionistického systému (jehož prvky jsou neurony nebo shluky neuronů a jehož vazby jsou zprostředkovány synapsemi). Jde tedy o konekcionistický systém, který s lidským myšlením bezesporu něco společného má.

5.3 Debata mezi tradičním a konekcionistickým paradigmatem

Vzhledem k evidentnímu významu konekcionistického výzkumu jednak pro vědy o mozku a jednak pro moderní směry v architektuře počítačů, by se dalo očekávat, že dojde ke splynutí tradiční umělé inteligence s konekcionismem. Místo toho došlo k rozsáhlé a vzrušené debatě mezi zastánci obou přístupů. V extrémní podobě jedni trvali na tom, že symbolické a algoritmické procesy jsou to jediné a pravé, co je třeba k umělému i přirozenému myšlení, druzí tvrdili, že symbolická mysl je iluzí či epifenoménem (jevem bez kauzální potence) "plovoucím" na dynamickém toku subsymbolické informace v neuronové síti. Vyskytly se ovšem i sbližovací tendence, například názor, že kognitivní funkce lze nacházet na všechúrovních popisu (Bringsjord, 1991, s. 324.)

V čem vlastně tkví problém? V odst. 4.2 jsme se setkali s omezeností umělé inteligence co do schopnosti konstruovat jako "umělé" to, co neumíme předem popsat jako cíl projektu. Konekcionistická teze z předchozího odstavce nabízí možnost toto omezení obejít přesunem naší konstrukční aktivity na vhodnou nižší úroveň.

Problém vztahu mezi tradiční (algoritmickou) a konekcionistickou umělou inteligencí lze vyjádřit ve třech otázkách:

  • (a) Může u konekcionistických systémů existovat "vyšší" úroveň, ve které by samovolně probíhaly logicko-symbolické procesy obdobné těm, které lze realizovat metodami tradiční umělé inteligence?
  • (b) Lze tyto samovolné procesy cíleně vyvolat pomocí projektů, definovaných pro "nižší" úroveň (tj. pro úroveň neuronové sítě)?
  • (c) Lze takto (cíleně) vyvolat navíc i takové procesy, které na "vyšší" úrovni nedovedeme předem popsat (jako projekty - a tedy realizovat metodami tradiční umělé inteligence)?

Kladná odpověď na otázku (a) je jen podmínkou tázání (b) a kladná odpověď na otázku (b) by postavila principiální možnosti konekcionistického přístupu (přinejmenším) naroveň možnostem tradiční umělé inteligence. Pokud by navíc i otázka (c) měla kladnou odpověď, znamenalo by to, že konekcionismus má jasnou převahu (i když asi stěží exaktně charakterizovatelnou).

Uvedené tři otázky úzce souvisejí s rozlišováním různých úrovní popisu skutečnosti, s nímž jsme se zde v různých podobách již vícekrát setkali (včetně předchozího odstavce). V tradiční umělé inteligenci se zpravidla při programování pohybujeme na stejné úrovni (řekněme psychologické), jako při popisu a ověřování činnosti programu. Teprve metoda modelování "zdola" nás postavila před zajímavou konceptuální otázku, zda pojem 'umělého' lze rozšířit i na případy, kdy to, o co nám opravdu jde, se odehrává na jiné úrovni, než zadání a realizace podpůrného procesu (naše definice není v tomto aspektu jednoznačná).

Existuje i svým způsobem opačná situace, kdy nižší úroveň je přirozená (náš mozek), zatímco na vyšší úrovni realizujeme "umělou" činnost (jednání dle předem daného návodu, jakákoliv "mechanická" činnost, formální logika) - takto řečeno je to ovšem na pokraji konceptuálního paradoxu: vše umělé svým způsobem pochází nakonec z přirozeného.

Konekcionistická teze v předchozím odstavci měla tvar explanačního principu (že mentální stavy lze pojmout jako emergentní jevy na některé vyšší úrovni dostatečně složitého konekcionistického systému). Aby měla charakter potenciálně vyvratitelné vědecké hypotézy (případně aby se stala ideologií nějakého směru), museli bychom ji poněkud zesílit, řekněme takto:

Mentální stavy a procesy jsou emergentními jevy na některé vyšší úrovni dostatečně složitého konekcionistického systému.

V této formulaci ji budu nazývat silnou konekcionistickou tezí (existence konekcionistického systému je zde nutnou podmínkou mysli). Ve vztahu k performačním (nikoliv fenomenálním) komponentám mentálních procesů navrhl variantu této teze (jinak formulovanou, jako tzv. subsymbolické paradigma) P. Smolensky (Smolensky, 1987; 1988). Konfrontujme silnou konekcionistickou tezi s tezí symbolického paradigmatu, které vyslovil hlavní ideolog tradiční umělé inteligence Allen Newell (Newell, Simon, 1976; Newell, 1980) krátce před objevením konekcionismu:

K tomu, aby fyzický systém vykazoval obecnou inteligentní činnost je nutnou a postačující podmínkou, aby to byl fyzický symboový systém.

Fyzickým symbolovým systémem Newell rozumí zařízení, jehož fungování lze popsat v jazyce čistě kauzálních fyzikálních vztahů - tedy je to stroj - a přitom operuje se symboly23a. Reprezentativním příkladem je digitální počítač.

Z teze symbolického paradigmatu mimo jiné vyplývá, že k simulaci lidského myšlení v plné obecnosti (tj. včetně jeho fenomenální komponenty) není třeba, aby byly simulovány úrovně nižší než jsou ty, ve kterých se pracuje se symboly. Neslučitelnost uvedených dvou tezí je zřejmá: teze symbolického paradigmatu umisťuje svou postačující podmínku do vyšší úrovně, než do jaké subsymbolická teze klade svou nutnou podmínku.

Z Newellovy teze by plynulo, že buď je fenomenální komponenta myšlení irelevantní pro inteligentní činnost, anebo že pro ni lze racionálním rozborem najít formální zákonitosti (ve stylu logiky myšlení), které se vztahují i na komponentu performační.

Pro úplnost poznamenejme, že lze rozlišovat mezi systémy, které se nějakými předem zadanými pravidly řídí (jako například typické systémy umělé inteligence), a systémy, jejichž chování lze nějakými pravidly jen popsat (pohyb planet). Dle D. C. Dennetta (Dennett, 1991b) existuje ještě třetí varianta: některé systémy mohou mít tendenci si pod selekčním tlakem (a v prostředí, které generuje alternativy) samy pravidla vytvářet, jsou k nim vedena například požadavkem optimální konstrukce.

Konekcionismus a variačně selekční princip (genetické algoritmy) mají jedno společné: oba zvyšují naději na případný úspěch tím, že - oproti tradiční umělé inteligenci - odnímají konstruktérovi část práce. Tím však současně snižují jeho zásluhu o tento úspěch. Je to vlastně měkčí verze známého paradoxu umělé inteligence: člověk by musel být inteligentnější než stroj, aby sestrojil stroj inteligentnější než je sám.


5.4 Konekcionismus a hierarchie úrovní

U konekcionistických systémů jsme se doposud setkávali vždy jen s dvojicí úrovní (neuronová síť "dole", kognitivní procesy "nahoře"). Proč však nepředpokládat celou hierarchii úrovní? (viz pozn. v závěru odst. 4.1) A proč neomezit jejich vzájemnou redukovatelnost pouze na velmi blízké úrovně24? Dichotomické pojetí je nejspíše důsledkem zbytečně ostrého rozlišování mezi tím, co je explicitní a tím, co je implicitní - což může zase souviset s tím, že v uměle realizovaných konekcionistických systémech je explicitní zpravidla jen nejnižší úroveň, zatímco vše ostatní je vesměs implicitní. Již zmíněný P. Smolensky popsal v jedné své starší práci (Smolensky, 1986) konekcionistický model, který se dosti lišil od běžných modelů neuronových sítí; s jeho pomocí se snad jako první pokusil sladit symbolické zpracování informace, o něž usiluje tradiční umělá inteligence, s konekcionismem. V našem pohledu lze v jeho snaze vidět opravdový postup "zdola", včetně "vykročení vzhůru".

Volně lze Smolenského model interpretovat jako pokus reprezentovat implicitní engramy (nezjistitelně rozptýlené ve vazbách mezi prvky sítě) pomocí formálních, avšak explicitních entit - znalostních atomů. Těmto atomům lze, analogicky jako dříve prvkům, přiřadit stav aktivity a mezi atomy, opět podobně jako mezi prvky, zavést asociativní vztahy - formální vazby vyššího řádu i s odvozenými vahami. Znalostní atomy a jejich asociativní vztahy takto vytvářejí abstraktní konekcionistickou síť vyšší úrovně. V prvním přiblížení lze znalostní atomy interpretovat jako nejzákladnější stavební prvky mysli - jako jakési "mikropředstavy" a "mikrohypotézy" o světě.

Jako (jiný) příklad lze uvést možnou hierarchizaci reprezentace znalostí pomocí reprezentačních objektů, zvaných schémata. Mezi schématy mohou existovat dynamické vazby, jimiž jednotlivá schémata na sebe odkazují, případně se skrze ně i ovlivňují. Schémata mohou být hierarchizována (například vzhledem k typové obecnosti), přičemž nejnižší úroveň se může (velmi) podobat neuronové síti, zatímco nejvyšší úroveň se již může blížit známým reprezentačním systémům umělé inteligence (sémantickým sítím, systémům rámců, apod. - viz kap. 4 v prvním díle sborníku Umělá inteligence (Zdráhal, 1993)), případně doplněným některými konekcionistickými aspekty (například modifikovatelností vazeb). K tomu viz též (Havel, 1990).

Další hierarchizace může spočívat v rozlišení nikoliv dvou, ale více úrovní dynamiky. Vzájemnou interakci aktivního a adaptačního dynamického systému z předchozího odstavce lze rozšířit na obecnější meziúrovňové interakce v rámci celé hierarchie dynamických systémů (odlišitelných například různými měřítky času).

 << Předchozí: Umělá inteligence - motivace pro filosofii << >> Následující: Nová kybernetika >>
1 Souslovím 'umělá inteligence' budu označovat výhradně existující disciplínu (též označovanou AI, česky UI) - pokud půjde o pojem, případně o projekt (realizace inteligence umělými prostředky), použiji uvozovky.
1a O kognitivní vědě viz závěr odst. 1.2.1
2 V zevšednělém významu slova filosofie, jako je např. "filosofie výroby mýdla".
3 Při psaní jsem místy těžil z některých svých dřívějších prací (někdy včetně úryvků textu), a to zejména z (Havel, 1988, 1992, 1993, 1998), (Havel, Hájek, 1982), a z některých svých úvodníků v časopisu Vesmír.
4 Stručnou rekapitulaci historie umělé inteligence čtenář nalezne v úvodu k prvnímu dílu této knihy (Mařík a kol., 1993).
5 Někdy se záměrně mluví o kognitivních vědách (v plurálu).
6 Viz např. kap (Štěpánková, 1993) v prvním dílu sborníku Umělá inteligence.
7 Viz např. (Havel, 1980) a kap. 9. v druhém dílu sborníku Umělá inteligence (Lažanský a kol., 1997)
8 Viz kap (Lažanský, Kubalík, 1999) ve třetím dílu sborníku Umělá inteligence
9 Užívám termín "paradigma", tak jak se dnes užívá; tj. ve slabším smyslu, než jej užil Kuhn (u něhož změna paradigmatu má charakter vědecké revoluce).
10 O neuronových sítích se podrobně dočtete v 9. kap. prvního dílu sborníku UI (Hořejš, 1993), o distribuované umělé inteligenci a agentových systémech ve 4. kap. druhého dílu (Štěpánková a kol., 1997) a v kapitolách (Kelemen, 1999; Mařík a kol., 1999) třetího dílu.
11 Přehled literatury na toto téma
12 Angl. slovo experience má v češtině nejméně tři významy: prožívání (v našem smyslu), zážitek a zkušenost.
13 Slovo 'symbolický' zde užívám ve smyslu "operující se symboly, tj. s objekty, které jsou nositeli dohodnutého významu". Někteří autoři užívají termín ' symbolový' .
14 V kap. (Kelemen, 1999) třetího dílu sborníku UI (Umělá inteligence) je rozlišení "shora" vs. "zdola" míněno spíše funkcionálně: zda postupujeme od složitých funkcí (schopností) k jednodušším anebo opačně.
15 Viz např. (Boden, 1990; Dreyfus, 1979; Graubard, 1988; Haugeland, 1985; Lucas, 1961; Searle, 1980, 1997).
16 Citováno dle (Webb, 1980), s. 112.
17 Zvolíme-li jeden pevný počítač. Bez újmy na přesnosti lze v obecných úvahách této stati nerozlišovat mezi pojmy "algoritmus", "program" a "stroj" (počítač).
18 (Hofstadter, 1979, s. 476). Jde o autoreferenční otázku podobného typu, jakého je užito v Gödelově důkazu.
19 Podobně je 'umělý život' souhrnným označením pro snahy uměle realizovat vybrané přírodní procesy (jako kolektivní chování, růst, samoreprodukci, rozmnožování, evoluci apod.). Viz kapitolu (Csonto, 1999) ve třetím díle sborníku UI.
20 Fenomenální komponenty mentálních stavů se často nazývají qualia.
21 Angl. 'connections' - odtud název konekcionismus.
21a Výběr z prací K. H. Pribrama nedávno vyšel v česko-slovenském překladu (Pribram, 1999).
22 Srov. však pojem homunkulárního funkcionalismu v odst. 7.2.
23 Zobecněná emergentistická teze bude formulována v odst. 6.2.
23a Newell definuje symboly jako fyzické tvary, které se mohou vyskytovat jako komponenty složitějších výrazů; ač termín ' symbol' předjímá naši interpretaci, není zde omezen na lidské symbolové systémy (viz Newell, Simon, 1976, spec. (Boden, 1990), s. 109)).
24 Pojem 'blízkosti' úrovní, stejně jako sám pojem úrovně, je ovšem velmi relativní a záleží dílem na tom, co nabízí zkoumaná skutečnost, dílem na našem rozhodnutí. Srov. též poznámku na konci odstavce 6.1.
25 Spekulaci (v pozitivním slova smyslu) považuji za důležitou komponentu vědy (Havel, 1999a).
26 Jde o zobecnění psychofyzického paralelismu (jakožto jevu, nikoliv filosofického názoru - viz odst. 7.2)
27 Škálové hierarchie (scalar hierarchies) se typicky vztahují k distinkci část-celek na rozdíl od tzv. specifikačních hierarchií (specification hierarchies), založených na distinkci speciální-obecné (Salthe, 1991).
28 V rámci této domény si vysvětlujeme své vlastní chování a chování druhých jako výsledek domněnek, tužeb, obav, představ, očekávání a cílů - jde o tzv. psychologický folklor (folk psychology), odpovídající běžnému užívání mentalistických výrazů v přirozeném jazyku (Stich, 1983).
29 Citováno podle (Hofstadter, 1985), s. 656.
30 S obyčejným sklem mají spinová skla společnou jen amorfnost vnitřní struktury.
31 Angl. embodied cognition, viz (Varela a kol., 1991), s. 173. Srov. též (Dreyfus, 1979; Lakoff, 1999).
32 Angl. enaction. Běžný význam anglického to enact je 'ustanovit (zákonem)' či 'ztvárnit (herecky)' . Varela, Thompson a Roschová (cit. d., s. 9, 140, 147a) užívají různé tvary tohoto slova - (cognition as) enaction, enactment (of world), enactive (cognition, approach,cognitive science), enacting (significance). České sloveso zjednat (zjednávat) volím proto, že nejlépe vyjadřuje proces, o který zde jde - chápeme-li slovo 'jednat' spíše ve smyslu 'konat' (angl. act), nikoliv 'rokovat' . Podobnost dvojice act - enact a dvojice jednat - zjednat je případná, stejně jako náznak reciprocity, obsažený v českém slovu 'zjednat' .
33 (Varela, Thompson, Rosch, 1991)
34 Slova v závorkách nejsou zcela souznačná.
35 Což mj. ilustruje podstatnou odlišnost práce ve filosofii a v matematice. Na to, jak filosofii může škodit, když podlehne lákadlům exaktní matematické metody, poukázal (význačný matematik) Gian-Carlo Rota (Rota, 1999).
36 O fenomenologické filosofii viz např. (Patočka, 1993), jako úvod do analytické filosofie lze uvést (Peregrin, 1992).
37 První osoba singuláru má (zde i jinde) naznačovat spíše subjektivní přístup k nějakému jevu.
38 Slovo "jev" je v některých situacích vhodným ekvivalentem angl. event (možná vhodnějším než "událost"); pokud se zdůrazňuje vnitřní nazírání, mluví se o "fenoménech".
39 Searle (viz např. Searle, 1999, s. 70) zmíněnou neomylnost zpochybňuje.
40 V jejich pojetí existují nikoliv dva, nýbrž tři vzájemně interagující světy - fyzický, mentální a kulturní.
41 Termín 'materialismus' má ve filosofii mysli poněkud specifičtější význam, než obecně ve filosofii. Například již vícekrát citovaný J. Searle je velmi kritický k materialismu v tomto specifickém významu, jakkoliv jeho 'biologický naturalismus' je konec konců rovněž materialismem jistého (emergentistického) typu.
42 Čínskou čistě proto, že je početná. S experimentem s čínskou komorou to nemá co dělat.
43 Původně Searle mluvil o souběhu kauzality a realizace: "...příčinou mentálních jevů jsou procesy, které se odehrávají v mozku na úrovni nervových buněk a jejich skupin, přičemž se v systému složeném z buněk zároveňrealizují." (Searle, 1984/1994 s.23), v pozdějších pracích mu jde o kauzalitu a podporu (sustaining) vědomí: "některé extrémně složité nervové systémy jsou schopny způsobit a podpořit vědomé stavy a procesy" (Searle, 1992, s. 89). V novější formulaci: "mozkové procesy způsobují vědomí, ale vědomí je samo vlastností mozku [což] nám skýtá řešení tradičního problému mysli a těla, řešení, které se vyhýbá jak dualismu tak materialismu, aspoň jak jsou tradičně chápány." (Searle, 1997, s. 8), kurzívy všude moje.
44 Na tuto mezeru v Searlově pojetí též upozorňuje McGinn (McGinn, 1999).
45 Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic), Consciousness and Cognition (Academic Press).
46 Je to tentýž Crick, který v r. 1962 získal spolu s J. D. Watsonem Nobelovu cenu za objev struktury DNA (viz Vesmír 42 (1963) 3, s. 81).
47 Jako například výměny názorů mezi Johnem Searlem a druhými (Searle, 1997).
48 Angl. multiple drafts model.
49 V původním významu (v přírodním kultu voodoo) je zombie mrtvola, kterou nějaká nadpřirozená síla vybavila vnějšími projevy života, nikoliv však vůlí a řečí.
50 Viz též (Chalmers, 1995). Rozsáhlá diskuse k Chalmersově pojetí "těžkého problému" proběhla v časopise Journal of Consciousness Studies, Vol. 2 (1995), No. 3; Vol 3 (1996), Nos 1, 3, 4.

Literatura

Poznámka: V českém (a slovenském) jazyku existuje poměrně málo knižních publikací, které se vztahují k tématu této kapitoly, a stěží lze jejich výběr považovat za reprezentativní pro tento obor. Z poslední doby jsou to např.: (Gál, Kelemen, 1992), (Kelemen, 1994), (Searle, 1994), (Flanagan, 1995), (Minsky, 1996), (Crick, 1997), (Dennett, 1997), (Nosek, 1997), (Pstružina, 1998), (Pribram, 1999). Volnější souvislost mají (Sacks, 1993), (Ruyer, 1994), (Koukolík, 1995), (Jirků, Kelemen, 1996), neuronovými sítěmi se zabývá monografie (Novák a kol., 1988).

Kromě prací citovaných na příslušných místech jsem v tomto textu (hlavně v posledních dvou oddílech) čerpal též z těchto monografií: (Margolis, 1984), (Gregory, 1987), (Lycan, 1990), (Jacquette, 1994), (Guttenplan, 1994), (Honerich, 1995), (Franklin, 1995), (Nakonečný, 1995), (Rey, 1997) a z různých prací v časopise Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic).

Anzenbacher A.: Úvod do filozofie. SPN, Praha, 1991.
Armstrong D.: A Materialist Theory of the Mind. Routledge and Kegan, London, 1968.
Axelrod R.: The Evolution of Cooperation. Harper and Collins, 1984.
Bechtel W., Abrahamsen, A.: Connectionism and the Mind. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1991.
Bendová K.: Sylogistika. Karolinum, Praha 1998.
Berkeley G.: Pojednání o základech lidského poznání (přel. J. Brdíčko). Svoboda, Praha, 1610/1995.
Birnbacher D.: Artificial Consciousness. In: (Metzinger, 1995), s. 489- 503.
Block N.: Troubles with functionalism. In: Minnesota Studies in the Philosophy of Science 9, University of Minnesota Press, Mineapolis, 1978 s. 261- 326.
Boden M. (editorka): The Philosophy of Artificial Intelligence. Oxford University Press, Oxford, 1990.
Bringsjord S.: Is the connectionist-logicist clash one of AI's wonderful red herrings? Journal of Experimental and Theoretical Artificial Intelligence 3, 1991, s. 319-349.
Brooks R. A.: Intelligence without representation. Artificial Intelligence 47, 1991, s. 139-160.
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Campbell K.: Body and Mind. Univ. of Notre Dame, Indiana, 1970.
Cragg B.G., Temperley H.N.V.: The organisation of neurones: A cooperative analogy. EEG Clinical Neurophysiology 6, 1954, s. 37.
Crick F.: Věda hledá duši (Překvapivá domněnka). Mladá fronta, Praha 1997.
Csonto J.: Umělý život. In: Umělá inteligence 3
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Dennett D. C.: Consciousness Explained. Little, Brown and Co., Boston, 1991a.
Dennett D.C.: Mother Nature versus the Walking Encyclopedia: A western drama. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), 1991b, s. 21-30.
Dennett D. C.: Druhy myslí. K pochopení vědomí. Archa, Bratislava 1997.
Descartes R.: Meditácie o prvej filozofii. Chronos, Bratislava 1641/1997.
Domany E., van Hemmen J.L., Schulten, K. (editoři): Models of Neural Networks. Springer-Verlag, Berlin, 1991.
Dreyfus H.: What Computers Can't Do. (2. vydání) New York: Harper & Row 1979.
Eccles J.: How the Self Controls Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1994.
Flanagan O.: Vedomie. Archa, Bratislava 1995.
Fodor J.A.: The mind-body problem. Scientific American, January 1981, s. 124- 132.
Fogel L.J., Owens A. J., Walsh M. J.: Artificial Intelligence through Simulated Evolution. New York, 1966.
Franklin S.: Artificial Minds. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995.
Freeman W.: Societies of brains (diskuse s Jean Burnsovou). Journal of Consciousness Studies 3, 1996, s. 172-180.
Gál E., Kelemen J. (editoři): Myse'e5/telo/stroj. Bradlo, Bratislava 1992.
Graubard S.R. (editor): The Artificial Intelligence Debate: False Starts, Real Foundations. Cambridge, MA: The MIT Press 1988.
Gregory R.L. (editor): The Oxford Companion to the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1987.
Grim J.: Pravděpodobnostní neuronové sítě. In: Umělá inteligence 3
Guttenplan S. (editor): A Companion to the Philosophy of Mind.
Haugeland J.: Artificial Intelligence: The Very Idea. Cambridge, MA: The MIT Press 1985.
Havel I. M.: Neuronové počítače a jejich inteligence. In: SOFSEM'88, 1988, s. 83-118.
Havel I. M.: Connectionism and Unsupervised Knowledge Representation. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems'90. Singapore: World Scientific, 1990.
Havel I. M.: Artificial Intelligence and Connectionism. In: Advanced Topics in AI (Mařík, Štěpánková, Trappl, editoři), Lecture Notes in Artificial Intelligence, Springer-Verlag 1992, s. 25-41.
Havel I. M., Scale Dimensions in Nature. Int. Journal of General Systems 24 No. 3, 1996, s. 295-324.
Havel I. M.: Artificial Thought and Emergent Mind. In: Proceedings IJCAI'93, Morgan Kaufman Professional Book Center, Denver, CO, USA, 1993, s. 758-766.
Havel I. M.: Otevřené oči a zvednuté obočí. Nakladatelství Vesmír, Praha 1998.
Havel I. M.: Třetí život badatelů. Vesmír 78, 1999, č. 6, s. 303 (1999a).
Havel I. M.: Jitro kyberkultury. Světová literatura, 1999, č. 1(1999b).
Havel I.M.: Living in Conceivable Worlds. In: Proceedings Conf. on Paraconsistent Logic, Foundations of Science, Kluwer Academic Publishers, 1999c.
Havel I. M., Hájek P.: Filozofické aspekty strojového myšlení. In: SOFSEM'82, 1982, s. 171-211.
Hegel G. W. F.: Fenomenologie ducha (přel. J. Patočka). NČSAV, Praha 1806/1960.
Heylighen F., Bollen J.: The World-Wide Web as a Super-Brain: from metaphor to model. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems '96. Austrian Society for Cybernetics, 1996, s. 917-922.
Hillis W.D.: Intelligence as an emergent bahavior; or, the songs of Eden. In: (Graubard, 1988), s. 175-190.
Hinton G.E., Sejnowski TJ.: Learning and relearning in Boltzmann machines. In: Rumelhart a kol., Parallel Distributed Processing, Vol. 1., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986, s. 282-317.
Hodgson D.: The Mind Matters: Consciousnes and Choice in a Quantum World. Oxford University Press, Oxford, 1991.
Hofstadter D.R.: Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid. Harvester Press, Brighton, 1979.
Hofstadter D.R.: Waking up from Boolean dream, or, subcognition as computation. In: (Hofstadter, 1985), s. 631-665.
Hofstadter D.R.: Metamagical Themas: Questing for the Essence of Mind and Pattern. Bantam Books, Toronto, 1985.
Honderich T. (editor): The Oxford Companion to Philosophy. Oxford University Press, Oxford, 1995.
Hopfield J.J.: Neural networks and physical systems with emergent collective computational abilities. Proc. Nat. Acad. Sci USA 79, 1982, s. 2554-2558.
Hořejš J.: Neuronové sítě. In: (Mařík a kol., 1993), s. 217- 241.
Höschl C: Biologická psychiatrie roku 2000. Psychiatrie, 1, 1997, 3-4, s. 107-116.
Chalmers D.J.: The puzzle of conscious experience, Scientific American, Dec. 1995, s. 80- 86.
Chalmers D.J. The Conscious Mind: In Search of a Fundamental Theory. Oxford University Press. 1996.
Churchland P. S.: Neurophilosophy: Toward a Unified Science of the Mind/Brain. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986.
Jacquette D.: Philosophy of Mind. Prentice Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1994.
Jirků P., Kelemen J.: Kapitoly z kognitivní vědy. Vysoká škola ekonomická, Praha, 1996.
Kauffman S.A.: Antichaos and Adaptation. Scientific American, August '91, s. 78-84 (1991).
Kelemen J.: Strojovia a agenty. Archa, Bratislava, 1994.
Kelemen J.: Reaktivní agenty. In: Umělá inteligence 3
Klír J., Valach M., Kybernetické modelování. SNTL, Praha, 1965.
Koch C.: Biophysics of Computation: Information Processing in Single Neurons. Oxford University Press, 1998.
Koch C., Segev I. (editoři): Methods in Neuronal Modeling: From Ions to Networks. 2nd ed., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1998.
Kolb B., Whishaw I.Q.: Fundamentals of Human Neuropsychology. W.H.Freeman, New York, 1990.
Koukolík F.: Mozek a jeho duše. Makropulos, 1995.
Kůrková V.: Aproximace funkcí neuronovými sítěmi. In: Umělá inteligence 3
Lakoff G., Johnson M.: Philosophy in the Flesh: The Embodied Mind and its Challenge to Western Thought. Basic Books, New York, 1999.
Langton C. G.: Artificial life. In: Langton C. G. (ed.): Artificial Life. Addison-Wesley, 1989, s. 1-47.
Lashley K. S.: Brain Mechanisms and Intelligence. University of Chicago Press, Chicago, 1929.
Lažanský a kol. Aplikace metod umělé inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 310-356.
Lažanský J., Kubalík J.: Genetické algoritmy. In: Umělá inteligence 3
Little W.A.: The evolution of non-Newtonian views of brain function. Concepts in Neuroscience 1, 1990, s. 149-164.
Lucas J. R.: Minds, machines and Gödel. Philosophy 36, 1961, s. 112-127.
Lycan W.G.: Consciousness. Cambridge, MA: The MIT Press 1987.
Lycan W. G. (editor): Mind and Cognition: A Reader. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1990.
Margolis J.: Philosophy of Psychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1984.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence I. Academia, Praha, 1993.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence II. Academia, Praha, 1997.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence III. Academia, Praha, 1999.
Mařík V. a kol.: Koordinace a kooperace v multiagentních systémech. In: Umělá inteligence 3
McCulloch W.S., Pitts W.: A logical calculus of the ideas immanent in nervous activity. Bull. Math. Biophys. 5, 115-133 (1943). Též In: (Boden, 1990), s. 22- 39.
McGinn C.: Can we ever understand consciousness? The New York Review, June 10, 1999, s. 44- 48.
Melzack R., Phantom Limbs. Scientific American, Apr., 1992, s. 120- 126.
Merleau-Ponty M.: The Structure of Behvior. (překl. do angl. A. Fischer) Beacon Press, Boston, 1963.
Metzinger T. (editor): Conscious Experience. Imprint Academic, 1995.
Minsky M.: The Society of Mind. Simon & Schuster, New York, 1985.
Minsky M.: Konštrukcia mysle. Archa, Bratislava, 1996.
Nakonečný M.: Lexikon psychologie. Vodnář, Praha, 1995.
Newell A.: Physical symbol systems. Cognitive Science 4, 1980, s. 135-183.
Newell A., Simon, H.A.: Computer science as empirical enquiry: symbols and search. Communications of the ACM 19 (1976); též In: (Boden, 1990), s. 105-132.
Nosek J.: Mysl a tělo v analytické filosofii. Nakl. Filosofického ústavu AV ČR, Praha 1997.
Novák M. a kol.: Umělé neuronové sítě - teorie a aplikace. C.H.Beck, Praha 1998.
Osherson D.N.: The study of cognition. In: An Invitation to Cognitive Science, Vol. 1 (D. N. Osherson, ed.), The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995, s. xi- xviii.
Patočka J.: Úvod do fenomenologické filosofie. OIKOYMENH, Praha, 1993.
Penrose R.: The Emperor's New Mind. Oxford University Press, Oxford, 1989.
Penrose R.: Shadows of the Mind: A Search for the Missing Science of Consciousness. The Oxford University Press, Oxford, 1994.
Peregrin J.: Úvod do analytické filosofie. Herrmann a synové, Praha, 1992.
Peregrin J.: Internet: dobro nebo zlo? Filosofický časopis 46, 1998, č. 1, s. 12.
Popper K.R., Eccles J.C.: The Self and Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1977.
Pribram K.: Languages of the Brain: Experimental Paradoxes and Principles in Neuropsychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1971.
Pribram K.: Brain and Perception: Holonomy and Structure in Figural Processing. Lawrence Erlbaum Associates, New Jersey, 1991.
Pribram K. (editor): Rethinking Neural Networks: Quantum Fields and Biological Data. Lawrence Erlbaum Associates, Hillsdale, NJ, 1993.
Pribram K.: Karl H. Pribram - Mozek a mysl, Holonomní pohled na svět (výběr prací, uspoř. J. Fiala). Gallery, Praha, 1999.
Priest S.: Theories of the Mind. Penguin Books, London, 1991.
Pstružina K.: Svět poznávání. K filosofickým základům kognitivní vědy. Nakladatelství Olomouc, 1998.
Putnam H.: The mental life of some machines; též The nature of mental states. In: Philosophical papers Vol. 2, Cambridge University Press, 1975 (pův. publ. v r. 1967).
Ramsey W. a kol.: Connectionism, Eliminativism, and the future of folk psychology. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), s. 199-228.
Ramsey W., Stich S. P., Rumelhart D. E. (ed.): Philosophy and Connectionist Theory. Lawrence Erlbaum Ass., Hillsdale, NJ, 1991.
Rey G.: Contemporary Philosophy of Mind. Blackwell, Cambridge, Mass., 1997.
Rich E., Knight K.:, Artificial Intelligence. 2nd ed. McGraw-Hill, New York, NY, 1991.
Rosenblatt F.: Principles of Neurodynamics: Perceptrons and the Theory of Brain Mechanisms. Spartan Books, Washington, D.C., 1962.
Rota Gian-Carlo: O zhoubném vlivu matematiky na filosofii. Vesmír 78, (1999), 6, s. 345- 349.
Rumelhart D. E. a kol.: Parallel Distributed Processing: Explorations in the Microstructure of Cognition. (2 vols.), The MIT Press, Cambridge, Mass. 1986.
Ruyer R.: Paradoxy vědomí - Expresivita. Ped. fak. UK, Praha 1994.
Ryle G.: The Concept of Mind. Barnes and Noble Books, New York, 1949.
Sacks O.: Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Mladá fronta, Praha, 1993.
Salthe S.N.: Two forms of hierarchy theory in Western discourses. International Journal on General Systems 18, 1991, s. 251-264.
Scott A.: Stairway to the Mind. Springer-Verlag, NY. 1995.
Searle J.R.: Minds, Brains, and Programs. Behavioral and Brain Sciences 3, 1980, s. 63-108 (1980). Též In: (Boden, 1990) s. 67- 88.
Searle J.R.: Intentionality. Cambridge University Press, Cambridge, Cambridge, 1983.
Searle J.R.: The Rediscovery of the Mind. The MIT Press, Cambridge, Mass. 1992.
Searle J. R.: Mysl, mozek a věda. Mladá fronta (Váhy), Praha 1994 (angl. originál Harvard University Press, 1984).
Searle J.R.: The Mystery of Consciousness. Granta Books, London, 1997.
Searle J.R.: I married a computer. The New York Review, April 8, 1999, s. 34- 38.
Sherrington D., Kirkpatrick S.: Spin glasses. Phys. Rev. Letters 35, 1975, s. 1792.
Schank R.C., Abelson R.P.: Scripts, Plans, Goals, and Understanding. Erlbaum, Hillsdale, NJ, 1977.
Schweber S. S.: Physics, community and the crisis in physical theory. Physics Today, Nov. 1993, s.34- 40.
Skinner B.F.: Science and Human Behavior. Macmillan, 1933.
Smolensky P.: Neural processing in dynamical systems: Foundation of harmony theory. In: (Rumelhart a kol., 1986), Vol. 1, s. 194-281.
Smolensky P.: Connectionist AI, symbolic AI and the brain. Artificial Intelligence 1, 1987.
Smolensky P.: On the proper treatment of connectionism. Behavioral and Brain Sciences 11, 1988, s. 1-74.
Stapp H. P.: Mind, Matter, and Quantum Mechanics. Springer-Verlag, Berlin, 1993.
Steels L. and Brooks R. A., (editoři): The Artificial Life Route to Artificial Intelligence - Building Embodied, Situated Agents. Lawrence Erlbaum Assoc., Hillsdale, NJ, 1995.
Stich, S.: From Folk Psychology to Cognitive Science. The Case Against Belief. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1983.
Štěpánková O. a kol.: Distribuovaná umělá inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 142- 177.
Thomas L.: Buňka, medúza a já. Mladá fronta, Praha 1981, s.214.
Turing A.: On computable numbers with an application to the Entscheidungsproblem. Proc. London Math. Soc., Ser. 2, Vol. 42, 1936, s. 230- 265.
Turing A.: Computing machinery and intelligence. Mind LIX, no. 2236, 1950, s. 433- 460. Též In: (Boden, 1990) s. 40- 66.
Valiant L.: Circuits of the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1994.
Varela F.J.: The re-enchantment of the concrete. In: (Steels, Brooks, 1995), s. 11- 22.
Varela F. J., Thompson E., Rosch, E.: The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1991.
Vinař O.: Průlinčitý mozek - komunikují neurony pouze synapsemi? Vesmír 78, 1999, č. 9, s. 492- 494.
Warwick K.: Úsvit robotů, soumrak lidstva. Nakladatelství Vesmír, Praha 1999.
Watson J. B.: Psychology as the behaviorist views it. Psychological Review, 20, 1913, s. 158- 177.
Webb J.C.: Mechanism, Mentalism, and Metamathematics. D.Reidel, Dordrecht 1980.
Weizenbaum J.: Computer Thought and Human Reason. W.H.Freeman, San Francisco, 1976.
Wiederman J.: Towards Machines that Can Think. In: Proceedings SOFSEM' 97, Lecture Notes in Computer Science, Springer-Verlag, Berlin, 1997.
Zdráhal Z.: Reprezentace znalostí. In: (Mařík a kol., 1993).

Ivan M. Havel - O autorovi Ivan M.HavelDoc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D. získal doktorát v oboru Computer Science na univerzitě v Berkeley, Kalifornie.
Zabývá se teoretickou počítačovou vědou, umělou inteligencí, kognitivní vědou a filosofickými otázkami, spojenými s těmito oblastmi.
Přednáší na Univerzitě Karlově, je ředitelem Centra pro teoretická studia, členem Academia Europeana a šéfredaktorem měsíčníku Vesmír.

Další odkazy:
Osobní stránky
Jak citovat tento textHavel, Ivan M.. Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém [online]. Glosy.info, 3.prosince 2004. [cit. 20.listopadu 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/prirozene-a-umele-mysleni-jako-filosoficky-problem/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
inteligence. umělá inteligence. kybernetika. počítačové vědy. mysl. myšlení. robot. Turingův test. kognitivní věda. Gödelova věta o neúplnosti. intence. čínská komora. Searle John. neuronové sítě. emergentismus. zjednávací přístup. kognitivismus. psychofyzický problém. .

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Příspěvek byl smazán
Anonym (3.6.2006 23:27:26)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 4.6.2006 16:16:19.
Důvod: Komentářový spam.
Tohle jsem napsal na www.okoun.cz v sekci duchovno :
Klovatina (10.3.2006 11:03:32)
"ma totiz krome vedomych vedomosti jeste podvedome"

A to je presne to co sem chtel slyset. Podle mne je to totiz ten buh v nas, ktery je stastnejsi kdyz o necem nemusi premyslet ( snazi se to zautomatizovat a nevenovat se tomu ) a proto si to uklada do podvedomi. Existuje jeste neco jineho ve vesmiru co by nebylo bozi soucasti ? Pak je otazkou co vlastne hledame, ze ...

Zamysleme se nad tim, proc se snazime vytvaret a resit tyto umele problemy ( hledani boha, vyspela technika, AI ... ) Podle mne jen mame proste snahu vyskocit z duality a myslime si ze jejich vyresenim se automaticky presuneme do pomyslneho raje.
Re: Ivan M.Havel
L.Ouda (20.11.2005 19:01:41)
Přečetl jsem celé a zapomněl se vrátit a reagovat. Tudíž nyní reaguji opožděně, ale jen na pár bodů přímo z článku a z Vaší reakce.

Ad Berkeley – nejsem natolik ve filozofii zběhlý, ale mám dojem, že Berkeley objektivitu jsoucen vlastně uzná, protože říká, že všechna jsou v „mysli Boha“ a tedy z našeho pohledu jsou „ti druzí“ právě tak skuteční jako my (a pokud by nás Bůh nemyslel, tak zmizíme). Protože naše já, je stejně vzniklé jako vše ostatní, tak z ryze praktického hlediska vlastně není s materialismem ve sporu (pokud pomineme ten poslední odkaz na Boha, proto jsem dodal „z praktického hlediska“) Nihilismus však nechápu jako mentalismus, subjekt neexistuje právě tak jako objekt (neboli z tohoto pohledu si Descartes za základní bod nepochybné jistoty zvolil přelud, a měl ve svém rčení zůstat jen u toho „Myslím“ a nedodávat nic. Protože v –tedy jsem- se už vlastně odvolání se na objektivní záruku, která přijít nemusí).
Nedivím se, že jste vynechal z eseje teologické záležitosti, protože by se dostala obsahově někam jinam (a krom krátkého historizujícího pojednání je celé orientované jinak), ale pochopitelně pak např. u dualismu krom předzjednané harmonie, Popperovské kauzality, atd., chybí úvahy Descarta na téma – zařizuje někdo třetí – tj. paralelnost mezi mentálními stavy a materiálním světem neustále synchronizuje bůh (či programátor Matrixu, také možné). Což už je ale de facto trialismus.

Ad kauzální domény – Připomíná universa, která užívá prof.Vopěnka, ale mně osobně je bližší, protože nevyvolává pocit „světů“ vedle sebe, ale prolnutí – domény jsou v sobě, není tedy nutné bytí tříštit na jednotlivé světy (ačkoliv naopak domény mohou znamenat že bytí je roztříštěné zcela). Snad bych mohl intuitivně lépe vyjádřit, že pojem universa na mne budí dojem možného "multialismu" (se všemi problémy – viz ono „jak spolu komunikují“ - , které dua – a více mají), zatímco kauzální domény budí spíše dojem vnitřně (více či méně) roztříštěného monismu. Ale pravda je, že takto být ani jedno chápané nemusí, možná je věc mého jazykového citu, chápání různých úrovní pak máte podobné.

Ad klasická emergence, docela zajímavá (avšak čistě spekulativně-scifistická a víceméně mimo naše možnosti) může být úvaha protáhnout dále. Složitě propojená síť neuronů je podkladem mentálních stavů jako svého emergentního jevu. Složitě propojená síť mentálních stavů jako svůj emergentní jev má ---??? Na tohle téma naráží nenápadná dobově ovlivněná česká sci-fi z 80.let - Ve jménu Metanoona (v době, kdy termín noosféra byl v některých zemích populární).

Jinak je opravdu možné, že časem budeme něco „umět“, ačkoliv nebudeme „rozumět“. Tj., ačkoliv nebudeme fenomální stránku vědomí moci popsat jinak než jako Dennettovský literární mýtus (ani to nemusí být tak málo), může se stát, že budeme mít počítače s vlastními prožitky a záměry. A bude-li odlišné od našeho chápání, ani nemusíme poznat (a oni na nás – viz zjednání si vlastního světa). Na druhé straně, pokud bude nám blízké, takže zjednáme (téměř) stejný svět, můžeme hodnotit zvenku – tj. „jednají jako my - vypadá to, jako kdyby mentální stavy měli“. Stejnětak může být možné (může, ale třeba nebude) nakopírovat člověka např. do virtuální reality (a uznáme „to“ alespoň pocitově za člověka, protože výsledné „to“ s námi bude komunikovat od člověka nerozlišitelně, včetně výpovědi o svých mentálních stavech), aniž bychom uměli objektivně fenomenální stránku vědomí popsat. A jednotlivé budoucí verze dnešních hypotéz se budou zároveň dále přít, pro kterou více svědčí. Konečně, spor vždy být nezbytně nemusí, např. ve vámi uvedených tezích – silná konekcionistická a symbolického paradigmatu, záleží co budu považovat za „opravdu symbolový systém. Pokud např. tezi symb. paradigmatu doplním druhou větou – opravdu symbolovým systémem je jen takový systém, který je podložen dostatečně složitým konekcionistickým systémem, oboje se spojí. (ostatně, neoperují se stejným výrazem – obecně inteligentní činnost a mentální stavy není nutně totéž, respektive při srovnání těchto dvou tezí vedle sebe objevuje opět ona koherentní mezera).

A ad Searle – na mne jeho pojetí trochu budilo dojem přirovnání 1. a 3.osoby jako stavů bytí, k pojetí v kvantové fyzice, vlna i částice (i to lze nazvat dualismem stavů). Překvapilo mne, že nakonec tak bezvýsledně řešil filozofickou otázku determinismu a svobodné vůle, ačkoliv z jeho předkládané úvahy se řešení dle mého přímo nabízí. Svobodná vůle 1.osoby jako determinismus 3.osoby, dva různé stavy téhož.

P.S. S „nemrtvými“ jsem si dělal trochu legraci, vzpomněl jsem si totiž, jak mi jeden známý z Př.F.UK říkal, že např. Prof.Zdeněk Neubauer hrával Dragon&Dungeon, je vlastně hezké, jak můžeme něco takového nenápadně odhalit z užití jazykového rodu nějakého slova :-)
V každém případě, velmi pěkná, přehledná esej.
Reakce autora
Ivan M. Havel (28.9.2005 11:32:35)
Re: Švorcová
Děkuji za pochvalu. Kde (a u koho) píšete bakalářskou práci?

Re: Ouda
1) V literatuře o teorii mysli se místo o nihilismu hovoří o subjektivním idealismu (a la Berkeley).
2) V podstatě máte pravdu, ale to ja právě to dilemma subjektovosti. Že jsme na tom jako lidi stejně, o tom nás také "přesvědčuje" přirozený jazyk, který je společný a 1. osoba singuláru v něm nedělá problém.
PS) U přejatých slov si čeština musí rozhodnout buď dle koncovky (což zde nefunguje), nebo s významu (což zde taky nefunguje, máme-li být politicky korektní), nebo se to prostě nějak ujme. Já užívám maskulinum asi proto, že robot, android apod. jsou taky maskulina.

Re: Pokojný
Máte zajímavou myšlenku, že emergence by neměla být jen "zdola-nahoru", ale i "shora-dolů". Díváme-li se na lidský mozek jako na kolektivní systém (interagující kolektiv neuronů nebo neuronových souborů) a současně na lidskou společnost jako na kolektivní systém, pak nějaký jev v mozku (mysli) vzniknout emergentně na základě nějakého děje ve společnosti, vyžadujícího interakci mnoha jedinců. Raději bych neužíval slov "opačný proces", protože by to předpokládalo jen dva možné směry. (Trochu improvizuji, bylo by třeba to promyslet.)

Přidat komentář