Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2019
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém - Ivan M. Havel

Publikován 3.prosince 2004, text čítá cca 38133 slova. 37709 přečtení  |  8 reakcí

6 Nová kybernetika

V tomto oddíle se zmíním o některých novějších myšlenkách, názorech a směrech, kterými se inspiruje nebo může inspirovat badatelský směr v umělé inteligenci a kognitivní věda obecně. Nazývám je souhrnně "novou kybernetikou" protože v některých aspektech jde o představy, které se nevztahují jen k procesům v mysli.

Jako východisko nám poslouží výše popsané konekcionistické paradigma, nad nímž se lze zamyslet nejméně ve dvou směrech: co nabízí hierarchické hledisko a jaká je role kolektivních systémů. Poté zaostříme pozornost na koncepce, které zdůrazňují interakci systému s přirozeným prostředím.

Předesílám, že tento oddíl obsahuje dosti spekulativní ideje25, pro něž většinou neexistují ucelené teorie. Z těchto idejí navíc vybírám jen některé, které jsou v souladu s naším přístupem. Existují i další, více či méně odvážné koncepce, jejichž výklad by však přesáhl možnosti této studie; jako příklad uvádím hledání souvislostí s kvantovou fyzikou - právě o tom existuje bohatá literatura, například (Hodgson, 1991; Pribram, 1993; Stapp, 1993; Eccles, 1994; Penrose, 1994).

6.1 Víceúrovňové systémy a kauzální domény

V odst. 5.4 jsem naznačil určitou ideu, jak nad základní úrovní neuronové sítě lze čistě formálně konstruovat další úrovně, které by v jistých aspektech mohly odpovídat našim představám o procesech v mysli. Přes svůj abstraktní charakter je to podle mého názoru konstrukce dosti inspirativní, a to v jednom směru: může totiž být iterována směrem "vzhůru" a tak vést k celé hierarchii funkcionálně si podobných úrovní (tj. na vyšších úrovních by se uplatňovaly obdobné principy jako na úrovních nižších - jakýsi typ soběpodobnosti).

Již jsem upozornil na neurčitost pojmu úroveň (odst. 4.3). Pokud bychom si všímali, kdo a jak tohoto pojmu užívá, nalezli bychom tolik rozmanitých kontextů, že by se sám pojem úrovně vyprázdnil a zbyl by jen neurčitý odkaz na omezení jednoho pohledu vůči jiným pohledům. Představa úrovně vždy ovšem předpokládá, že je to jedna z více úrovní, které jsou navíc hierarchicky uspořádány.

Tak jako každý z nás má své přirozené okolí fragmentováno do srozumitelných domén pro tu či onu činnost, tak i pro vědecké poznání je svět fragmentován do specifických oblastí zájmu, ať již to činí pro jeden konkrétní problém či pozorování, nebo obecněji jako oblast zájmu některé disciplíny. Tyto domény nemají ostré hranice a co ke kterékoliv z nich patří záleží na tom, kam jsme v jejím rámci vůbec schopni "dohlédnout". Pro tuto nedohlédnutelnost okraje, ale i pro postupné klesání našeho zájmu ve směru k tomuto myšlenému okraji (který naopak lze myslet právě jen díky tomuto klesání zájmu) budeme říkat, že doména má svůj horizont. Pro jednotlivého pozorovatele je to přirozená představa, platí to však i pro celé vědní disciplíny, jejichž pohled není tolik spojen s optikou a polohou konkrétního pozorovatele, jako spíše s pojmy, veličinami a zákony, které jsou dané disciplíně vlastní.

K tomu zpravidla patří i typická měřítka veličin, tedy i prostorová měřítka objektů a časová měřítka procesů, jimiž se daná (přírodovědecká) disciplína zabývá (Havel, 1996). Právě zde je zdroj některých význačných metafor (ale i nedorozumění) v kognitivní vědě. Uplatňuje se zde zejména rozlišení mezi mikrosvětem a makrosvětem (chápané téměř geometricky jako rozlišení mezi malým a velkým), což je důsledek neopatrného přenesení fyzikálního pohledu do kognitivní vědy. Jiným příkladem je naše rozlišení mezi "rychlou" a "pomalou" dynamikou konekcionistických systémů (odst. 5.2).

Při takovéto fragmentaci světa jsou zpravidla nejdůležitější kauzální vztahy; ty jsou totiž pro naše chápání klíčové, a to jak ve vědě, tak v běžném životě. Ve vědě je tomu tak po vzoru fyziky, jejíž zákony mají příkladně kauzální povahu (vzájemné závislosti veličin jsou nejčastěji popisovány diferenciálními rovnicemi, a to tak, aby při daných počátečních a okrajových podmínkách bylo možno odvodit historii systému; i stochastické zákony jsou kauzální, vedou jen k pravděpodobnostně vyjádřeným historiím). To ovšem neznamená, že bychom se omezovali jen na fyzikální kauzalitu; nikoliv, lze přece brát v úvahu i mentální kauzalitu či jakýkoliv další přirozeně myslitelný typ kauzality.

Vhodné zobecnění by nás naproti tomu mělo zbavit apriorní představy, že v pozadí našich úvah je vždy nějaká hierarchie - ta by měla být až speciálním případem (význam tohoto zobecnění se ukáže v následujícím odstavci).

Navrhuji tedy zavést pojem kauzální domény pro jakoukoliv oblast (výsek, fragment, komponentu) skutečnosti, v jejímž rámci se nám kauzální vztahy jeví jako zjevné, srozumitelné a vzájemně koherentní - přinejmenším jsou zjevnější, srozumitelnější a vzájemně koherentnější, než vztahy mezi různými doménami. Tato formulace je, přiznávám, poněkud neurčitá (ne o mnoho víc, než sám pojem kauzality), a proto doplňuji: mluvím-li o kauzálních vztazích, nepředpokládám, že známe příslušné kauzální zákony; dále: zjevné znamená, že je umíme identifikovat, srozumitelné, že je máme za skutečné (a jejich instancím se nedivíme) a vzájemně koherentní, že se nám jeví jako by společně patřily k jedné soudržné síti (kauzálnímu nexu).

Představme si, že se nám hodí určitou množinu kauzálních domén uspořádat do podoby lineárního řetězce (například podle charakteristických velikostí objektů). Teprve pak je vhodné mluvit o hierarchii úrovní, kde úrovněmi se rozumí jednotlivé kauzální domény onoho řetězce.Soustředíme-li svou pozornost na konkrétní kauzální doménu, zpravidla přitom nezapomínáme na existenci jiných domén, ty jsou však samy o sobě pro nás již relativně méně zajímavé. Myšlenkově sice můžeme přecházet z jedné domény do druhé, hůře se nám však již podaří zahrnout mnoho domén do jediného pohledu. Jednotlivé kauzální domény mají vždy svůj horizont a nelze je ani ostře oddělovat od "sousedních" kauzálních domén - to je nejvíc vidět právě u různých úrovní jedné společné hierarchie. Domény lze spolehlivě považovat za různé jen tehdy, jsou-li si v nějakém smyslu dostatečně "vzdálené" (viz níže).

Fragmentace světa do jednotlivých domén je pro vědu zcela legitimní. Například S. Schweber (Schweber, 1993) považuje fyzický svět za hierarchicky stratifikovaný do oddělených "kvaziautonomních" úrovní, z nichž každá je reprezentována jinými pojmy a jinými zákony, bez podstatné závislosti na tom, co se děje v jiných úrovních. Vztah mezi úrovněmi existuje, ale má čistě emergentní (v jeho slovech nekauzální) povahu.

Zatímco v rámci jednotlivé kauzální domény klademe (tj. příslušná vědní disciplína klade) důraz především na kauzální vztahy (a zákony), povaha vztahů mezi různými doménami může být jiná a mnohdy ani není dost dobře poznána a pochopena (což může souviset i s tím, že různé domény nejsou v kompetenci téže disciplíny). Mohou to být různé strukturální a tvarové souvislosti, statistické vztahy, meziúrovňová kauzalita (shora nebo zdola), přechod od kvantového k makroskopickému popisu, emergentní jevy a rozličné další vztahy, pro něž třeba neexistuje ani formální ani intuitivní popis. Právě k těm posledním náleží interakce mezi myslí (vědomím) a tělem.

Užitečnost představy kauzálních domén mohu ilustrovat na jevu, který nazývám kauzální paralelismus.26) Kauzální (kauzálně chápaný) vztah v jedné doméně může být doprovázen kauzálním vztahem v jiné doméně, a to dokonce v jistém smyslu "nerozlučně". Příklad: vidím hada a proto se nehýbu (kauzální vztah v doméně kognitivní a volní) a současně, jakoby náhodou, jistá konfigurace signálů ve vizuální oblasti mozku způsobuje, že jiné konfigurace signálů v motorické oblasti blokují svalové pohyby (kauzální vztah v doméně neurofyziologické). Tento příklad mimochodem poukazuje na určitou naši libovůli ve volbě jazyka, jímž popisujeme realitu.

Kauzální paralelismus nabízí možnost překládat souvislosti, které v jedné doméně nedovedeme dost dobře vysvětlit, do jazyka jiné domény, kde kauzální vysvětlení může být snazší. Tento překlad by však měl být podpořen znalostí příslušných vztahů mezi oběma doménami. Dotyčné souvislosti v původní doméně pak můžeme chápat jako kauzální v přeneseném slova smyslu - jako virtuální kauzalitu - ovšem za cenu, že tak poněkud znásilňujeme jejich případnou intuitivní přirozenost.

Pokud mluvíme o konkrétní hierarchii kauzálních domén, obvykle předpokládáme, že výběr a uspořádání domén do příslušného řetězce je podřízeno nějakému přirozenému kritériu, které pak též umožňuje smysluplně interpretovat vzdálenost mezi doménami. Platí například, že čím jsou si dvě domény v dané hierarchii vzdálenější, tím snáze je lze chápat odděleně a tím hůře je lze popisovat (studovat, chápat) jako komponenty jediného systému. Tyto úvahy lze dobře ilustrovat zejména na případu hierarchie domén lišicích se pouze prostorovým (nebo časovým) měřítkem (čili tzv. škálové hierarchie27). Abstraktně pojato, takováto hierarchie by mohla být i funkčně uniformní (posunem po škále měřítek by se neměnily fyzikální vlastnosti).

Specifickou otázkou ovšem je, zda můžeme kauzální domény a jejich hierarchie považovat za něco, co nám diktuje samotná realita, anebo zda jde spíše o umělý produkt naší konstrukce a dohody. Jde tu o hlubší filosofickou otázku přesahující rámec této studie; omezím se proto jen na konstatování, že vlastně platí obojí a vzájemně se to doplňuje v jakémsi hermeneutickém kruhu. Později (v odst. 6.4) o takovémto recipročním vztahu budu mluvit jako o "zjednávání světa". Metaforicky řečeno, člověk se "domlouvá" se světem o tom, jak má chápat svět (a sebe v něm).

Lze to ukázat i na tom, jak si vytváříme konkrétní kauzální domény. Pojem kauzální domény jsem zavedl s odkazem na zjevné, srozumitelné a vzájemně koherentní kauzální vztahy, ale současně jen díky kauzálním doménám získáváme představu, které vztahy vlastně máme považovat za zjevné, srozumitelné a vzájemně koherentní.

Naučili jsme se - a věda nás v tom podpořila - pojímat svět jako spleť mnoha hierarchických struktur, z jejichž rozličných průsečíků si musíme vždy volit tu kauzální doménu, která nám nejlépe umožní vhled do dané situace. Takováto fragmentace reality je obecnou potřebou a úspěchem lidského porozumění světu, jakkoliv ji mnohdy pociťujeme jako vnucené omezení.

6.2 Zobecněný emergentismus

Vraťme se k našemu tématu, tj. k přirozenému a umělému myšlení. Pro obojí bychom rádi identifikovali patřičnou hierarchiirozlišovacích úrovní, kde každá úroveň má svůj charakteristický jazyk popisu, typ popisovaných dějů a vlastní kauzální zákonitosti. V případě stroje (počítače) je to snazší. Víme sice, že je obtížné jedním pohledem obsáhnout všechny hardwarové a softwarové úrovně, nicméně dovedeme tyto úrovně rozlišovat a specifikovat i to, jak vzájemně do sebe zapadají. Počítače jsou totiž takto předem i rozvrženy: každá úroveň je vytvořena na základě specifického konstrukčního projektu, zahrnujícího též vazby k nejbližším sousedním úrovním. Hierarchie je pak do jisté míry srozumitelná i jako celek.

U přirozené mysli je situace jiná. Je pravda, že některé vybrané kauzální domény mozku (lidského nebo zvířecího) máme velmi podrobně prostudovány (například fyzikálně-chemické děje na synapsích a membránách, signální a logické závislosti na úrovni neuronů a funkční oblasti mozku jako celku) a rovněž jsme schopni kauzálně popisovat doménu mentálních stavů28. Nicméně všechny tyto známé kauzální domény jsou od sebe relativně izolovány a mezi nimi zřejmě leží rozsáhlé neprobádané teritorium dalších možných domén. Je to tedy spíše jen naše přání si představovat funkční organizaci mozku v podobě hierarchie úrovní, přehlédnutelné podobně jako hierarchie úrovní u počítače. Ještě větší přání mají někteří materialisté a emergentisté: aby se ukázalo, že právě v této hierarchii se na některé dostatečně "vysoké" úrovni usídlila opravdová mysl.

Na obě přání se dívám skepticky. I kdybychom dokázali identifikovat (zjednat) funkcionálně kompaktní (čili "hustou") množinu kauzálních domén, nic nám nezaručí, že spleť relevantních interakcí mezi doménami se dá uspořádat do lineárního řetězce. Nemusí platit ani běžný intuitivní názor, že úroveň, na níž se (například) rozpoznávají tváře, leží někde "nad" úrovní neuronů a vazeb mezi nimi (což je předpoklad konekcionismu). Je totiž myslitelná alternativa, že obě tyto úrovně jsou fyzicky na sobě více méně nezávislé a že jejich případný funkční paralelismus je přirozenější vysvětlovat odkazem na nějakou třetí, "hlubší" společnou úroveň, na níž obě - každá sama o sobě a každá jinak - závisí. A dále: i kdyby se přece jen podařilo kauzální domény uspořádat do hierarchie, nijak by z toho neplynulo, že by do této hierarchie měla automaticky patřit i úroveň mentální.

Jde-li nám o porozumění životu, a mysli jakožto specifickému projevu života, neměli bychom se vázat jednou na tu, jindy na onu konkrétní úroveň, tak jak je to běžné a dokonce žádoucí ve fyzice. To, co odlišuje živé organismy (a mozky) od fyzikálních soustav (a strojů), je právě existence, souhra a interakce dějů na mnoha úrovních - či lépe řečeno v mnoha kauzálních doménách. Skutečnost, že přitom obvykle zdůrazňujeme ty domény, které jsou současně úrovněmi nějaké (typicky škálové) hierarchie - např. hierarchie úrovní molekulární, buněčné, fyziologické, tělesné, psychické, etologické, ekologické, případně různé mezilehlé - je jen dokladem našeho sklonu k hierarchické fragmentaci světa (Scott, 1995).

I v tomto rozšířeném pojetí lze mluvit o emergentismu v podstatně obecnějším smyslu. Místo emergentistické teze (viz odst. 5.2) formulujme zobecněnou emergentistickou tezi takto:

Mentální stavy a procesy lze pojmout jako emergentní jevy nad rozsáhlou množinou vzájemně vázaných kauzálních domén.

Nejde tedy jen o emergentní jevy v jedné z úrovní, které vznikají za podpory procesů na úrovni nižší (či dokonce na ně redukovatelné), nýbrž o jevy, které povstávají z globální sítě vzájemných vazeb - obecně nikoliv jen kauzálních - mnoha různých kauzálních domén či (speciálně) různých úrovní nějaké hierarchie. V posledním případě, jde-li o hierarchii škálovou, lze mluvit o škálově holistické emergenci.

Tím, že umožňuje více alternativních koncepcí teorie mysli, je zobecněná emergentistická teze logicky slabší než emergentistická teze z odst. 5.2. Současně však v ní jde o emergenci vyššího řádu: předpokládá vazby mezi kauzálními doménami, přičemž tyto vazby mohou mít samy již charakter emergentního vztahu (nižšího řádu). Zatím neexistuje obecná teorie emergence (jsou známy jen konkrétní případy) a tím méně lze něco bližšího říci o emergenci vyššího řádu. Je proto předčasné na ní budovat teorii mysli; nanejvýš lze zkusmo vyslovit názor, že pokud bychom chtěli teorii mysli budovat fyzikalisticky (v širokém slova smyslu), pak bychom ji museli založit na zobecněné emergentistické tezi.

6.3 Kolektivní systémy a jevy

Konekcionistické paradigma v umělé inteligenci obrátilo pozornost teoretiků na kolektivní princip- skutečnost, že systémy o mnoha prvcích, které spolu nějakým způsobem interagují, mohou jako celek vykazovat zajímavé dynamické chování. Důležitý je právě předpoklad mnohaprvků, protože právě ten vede k velké distanci (ve škálové hierarchii) mezi úrovní prvků a úrovní celku, takže vazba mezi oběma úrovněmi mívá emergentní povahu, aniž by se přitom ztratil její svého druhu kauzální charakter. Význam kolektivního principu pro kognitivní vědu je proto evidentní.

Již začátkem století spekuloval francouzský matematik Henri Poincaré o procesu přemýšlení nad nějakým problémem jako o mobilizaci relevantních "atomů myšlení", které chaoticky víří, obdobně jako molekuly v (tehdy právě objevené) kinetické teorii plynů, a narážejíce jedna na druhou, produkují nové a nové kombinace, mezi nimiž se mohou vyskytnout i ty, které přispívají k řešení.29 Podobně Lewis Thomas píše o "hemžení nahromaděných molekul myšlení" a o "mysli utvořené z hustých oblaků těchto struktur" (Thomas, 1981). Do třetice lze připomenout známou Hofstadterovu metaforu mysli jako mraveniště (Hofstadter, 1979).

Padesát let po Poincarém přirovnal neurobiolog B. G. Cragg a fyzik N. V. Temperley (Cragg, Temperley, 1954) bistabilní chování neuronů (pálí-nepálí) k chování atomů v mřížce, kde každý atom má dva možné stavy spinu (+1, - 1) a kde existují definované vazby mezi atomy. Různé vnější stimulace mohou vést k různým stabilním konfiguracím spinů, které by tak bylo možno považovat za paměťové stopy oněch stimulací. Později byly objeveny speciální magnetické materiály, takzvaná spinová skla, v nichž lze rozličné spinové konfigurace realizovat fyzicky (Sherrington, Kirpatrick, 1975)30. Právě teorie spinových skel inspirovala začátkem 80. let J. J. Hopfielda k matematickému modelu abstraktních neuronových sítí (Hopfield, 1982).

Konekcionistické modely jsou jen speciálním případem kolektivních systémů. Příkladem jiného, podstatně odlišného media jsou Kauffmanovy náhodné boolovské sítě (Kauffman, 1991), tvořené prvky, které realizují různé boolovské funkce, přičemž výběr funkcí a propojení prvků je náhodné. Podle nastavení některých obecných parametrů (jako je například střední hustota propojení) se u těchto sítí lze setkat se dvěma odlišnými módy chování - v řeči statistické fyziky se dvěma fázemi: jedna fáze (ve stavovém prostoru charakterizovaná existencí velkého počtu cyklických atraktorů s malými periodami) odpovídá téměř "zmrzlé" síti (až na ojedinělé malé ostrůvky aktivity), druhá fáze (s malým počtem atraktorů s velmi dlouhými periodami) odpovídá celkově "chaotickému" dění. K zajímavému regulárnímu chování dochází v blízkosti fázového přechodu (v prostoru parametrů), kdy na pozadí "zmrzlé" sítě existují menší či větší oblasti chaotického chování. Malá perturbace (náhodná změna stavu některého prvku) může mít za následek lavinovitou změnu stavu dalších prvků, která se šíří po síti tak, že i velmi vzdálená místa mohou tímto způsobem spolu "komunikovat". Zvlášť zajímavé je, že takovéto specifické typy dynamického chování mají tendenci se stabilizovat i při strukturálních "mutacích" systému.

Obdobné vlastnosti globální dynamiky lze nalézt i u kolektivních systémů, jejichž prvky již nejsou jen pasivní funkční jednotky, nýbrž plní i nějakou dílčí kognitivní či symbolickou úlohu (reprezentují například různé hypotézy), případně mají určitý stupeň autonomie (vlastního rozhodování). Pro umělou inteligenci mohou takové systémy sloužit jako základ pro strategii kombinující přístup "zdola" a "shora". M. Minsky v úvahách o "společenstvích mysli" (Minsky, 1985) hovoří mj. o dělbě práce, jednak mezi prvky (agenty), jednak mezi většími částmi systému (agenturami), a rovněž o jejich hierarchické organizaci. Dnes se tímto směrem ubírá tzv. distribuovaná umělá inteligence a multiagentové systémy (viz kap. 4. druhého dílu této knihy (Štěpánková, 1997)).

D. C. Dennett rozlišuje u takovýchto kolektivních systémů, tzv. pandemonií, dva módy globálního chování, připomínající výše popsané fáze dynamiky. Tentokrát se vzájemně odlišují stupněm autonomie prvků (Dennett, 1991a, 1991b). Jsou to:
(1) rigidní, byrokratický systém primitivních a poslušných "homunkulů" (Dennettův termín) a
(2) chaotický systém anarchistických jedinců, z nichž každý si zcela "dělá co chce".

Vedle toho existuje množství přechodných módů chování - a různé obory, od fyziky až po společenské vědy, k tomu nabízejí řadu příkladů. Například systém relativně "iniciativních" homunkulů (agentů), kteří vzájemně soutěží o prosazení každý své hypotézy (o zadaných datech) či svého řešení (zadané úlohy) či svého nápadu, nikoliv však bez respektování toho, co nabízejí druzí. Jiným příkladem jsou kolektivní systémy, v nichž dochází k emergentnímu vzniku kooperujících podstruktur (Axelrod, 1984).

V rigidním systému jen s obtížemi vznikne nová idea, v chaotickém systému je naopak okamžitě ztracena, v systému v přechodném módu se však může volně šířit prostředím - přesně to, s čím se lze setkat v blízkosti fázového přechodu. Kolektivní systémy agentů s výrazně paralelní "architekturou" jsou pozoruhodnými alternativami ke klasickým sériovým výpočtovým modelům. Dennett (Dennett, 1991a) staví na takových systémech svou teorii, jak funkcionalisticky vysvětlit vědomí (viz odst. 8.2).

Možnost výskytu dvou nebo více odlišných fází či módů chování a "inteligentních" přechodových módů na rozhraní mezi nimi jsem uvedl jen jako názorný příklad situace, kdy systémy o zcela odlišné povaze (fyzikální, biologické, společenské) si mohou být za určitých okolností pozoruhodně podobné co do emergentní dynamiky. Leccos nasvědčuje tomu, že studium složitých nelineárních dynamických systémů umožní hledat společnou teorii pro mentální, biologické a společenské jevy (k tomu viz též (Langton, 1989)). Matematická formulace společných zákonů pro různé jevy sice podporuje, ale nedokazuje funkcionalistickou tezi, dle níž bychom měli zcela ignorovat odlišnou materiální podstatu srovnávaných jevů (odst. 7.3).

Za kolektivní systém lze s výhradami považovat i kteroukoliv lidskou komunitu. Formální přístup v rámci teorie dynamických systémů však nepostihne fakt, že my, lidé, jsme nejen pasivními prvky kolektivního systému, ale současně i vědomými a svobodnými bytostmi, které na jedné straně mají své vlastní rozmary a individuální záměry, na druhé straně znají své postavení v celém systému a mohou se tudíž snažit (v rámci svých možností) jeho vývoj cílevědomě ovlivňovat.

Zde je snad vhodné místo připomenout i kolektivní inteligenci kyberprostoru, o níž byla zmínka v souvislosti s futurologií (odst. 2.4). Kyberprostor (vzpomeňme na internet) je prostředí, v němž velké množství osob může kdykoliv a kdekoliv na světě vytvářet, vysílat, přijímat a číst zprávy, nebo je ukládat tak, aby mohly být sdíleny s ostatními účastníky (Havel, 1999b). Lze tudíž hovořit o hybridním systému, jehož prvky jsou texty, programy, uživatelské stanice, ale i samotní uživatelé - a právě v tom může jít o novou, málo studovanou variantu kolektivního systému. Uživatelé rozumějí textům a vybírají si cestu skrze hypertexty, vyhledávají zajímavé zprávy a vkládají do systému své vlastní nápady a postřehy. Současně se však (jak jsem naznačil v citovaném futurologickém odstavci) mohou v celém systému uplatňovat konekcionistické, případně i evoluční principy.

6.4 Zjednávací princip

Až doposud jsme se zabývali přirozeným nebo umělým myšlením jako by v obou případech šlo vždy o samostatný a svébytný proces, pojmově i funkčně oddělitelný od okolního prostředí. Toto prostředí mělo povahu nezávislé danosti a veškerý kontakt s ním mohl být zúžen na jednosměrný tok vstupních dat (vjemy) a jednosměrný tok výstupních dat (akce). V takovémto pojetí je možné a logické mluvit o vnitřní reprezentaci světa jako o jeho zjednodušeném, přefiltrovaném a vhodně zakódovaném homomorfním modelu. Inference, plánování a další kognitivní operace se přednostně vztahují k tomuto modelu, což podstatně snižuje význam přímého kontaktu s reálným světem a umožňuje tyto operace formalizovat a algoritmizovat.

Toto je zhruba východisko tradiční umělé inteligence, která si díky tomu vysloužila přívlastky symbolická, reprezentační a algoritmická. Do jisté míry je to též postoj v pozadí konekcionistického přístupu, snad jen s tím rozdílem, že u něj nemá vnitřní reprezentace symbolický charakter (který by ponechal interpretaci symbolů na člověku), nýbrž je inkrementálně formována v podobě implicitních a nelokalizovatelných vtisků předchozích vstupních i vnitřních stavů (řekněme předchozích "zkušeností").

Jak v tradiční, tak i v konekcionistické umělé inteligenci (v tomto odstavci si dovolím obě označovat jako tradiční) se implicitně předpokládá, že z principu má smysl pojmově rozlišovat správnou a chybnou reprezentaci a tedy také správné a chybné výstupy, přičemž kritéria rozlišování správného od chybného jsou plně v rukou vnějšího pozorovatele, který jako by věděl, jak věci opravdu jsou. Jinak řečeno se předpokládá, že umělý systém (stroj, počítač, robot) vnímá (tedy ) svět identický s naším (jaký jej máme my, lidé, či jaký jej má naše věda), tak jej též reprezentuje a tak s ním i zachází. Slovo 'identický' nechápejme ovšem striktně, samozřejmě může jít o jiné zjednodušení, přefiltrování a zakódování, nicméně (opakuji) jsme to my, kdo konec konců hodnotí, co je správné a co nikoliv. To je samozřejmě v pořádku všude tam, kde konstruujeme stroj jako nástroj - ke zjemnění, rozšíření, doplnění či nahrazení lidských schopností.

Problém začíná, považujeme-li stroj za plně autonomní systém, který si "žije svým životem". V přírodě existuje nepřeberně druhů živých organismů, jejichž zkušenostní světy jsou (musí být) jiné než je ten náš. Máme je proto považovat za nesprávné? Konec konců ani naši přirozenou zkušenost v reálném světě nemáme s čím poměřovat - jedině s ní samotnou.

Tyto problémy začínají představitelé některých nových alternativních směrů v kognitivní vědě brány vážně. Zmíním se zde především o tzv. zjednávacím přístupu (Varela, Thompson, Rosch, 1991), v němž se důraz na vnitřní reprezentaci vnějšího světa přesouvá na vnímání a jednání ve světě, který je takto vlastně spolutvořen. Příkladem zjednávacího přístupu je reaktivní princip v robotice, který je předmětem jiné kapitoly tohoto svazku. Filosofickou oporu má tento směr ve fenomenologii, zejména v její francouzské větvi (Merleau-Ponty, 1963).

Zkušenostní svět člověka je nerozlučně spjat s jeho tělesným ustrojením a závisí na typech distinkcí, které je schopen činit. Vtělená kognice (či ztělesněná, do těla včleněná) 31 je označení, zdůrazňující dvě věci: jednak, že každá zkušenost je umožněna existencí těla s jeho senzoricko-motorickými schopnostmi, a jednak, že tyto senzoricko-motorické schopnosti jsou vloženy do širšího biologického, psychologického a kulturního kontextu. (V tomto odstavci nebudu brát v úvahu fenomenální, vědomou komponentu mysli.)

Vtělená kognice nespočívá v reprezentování nějakého předem daného světa nějakou předem danou myslí, nýbrž v jeho průběžném zjednávání32 - tvarování světa (včetně mysli) v průběhu historie jednání člověka ('jednáním' rozumím konání, aktivitu, 'historií' rozumím životní příběh, ať už jednotlivce, komunity nebo druhu) ve zjednaném nebo zjednávaném světě. Průvodcem při tomto jednání je vnímání, to je však současně jednáním podmíněno. Tato souhra jednání a vnímání je umožněna opakujícími se senzoricko-motorickými vzorci, z nichž se postupně formují kognitivní struktury. Neurobiolog W. Freeman v této souvislosti hovoří o "neuroaktivitě" jako o cyklu založeném na aktivitě, vnímání a sledování vlastních volních pohybů, který je "kontinuálním procesem umožňujícím naše porozumění vnějšímu světu" (Freeman, 1996, s. 176).

Tyto pohledy lze podložit rozličnými příklady z fyziologie vnímání, které demonstrují podstatný podíl struktury našeho těla a způsobu, jak jej užíváme, na tom, co vůbec vnímáme (například při rozlišování barev). Pokud nás tělo (objektivisticky řečeno) klame, i to může ovlivnit naše jistoty o světě. Příkladem jsou fantomy chybějících údů (Melzack, 1992).

Merleau-Ponty (Merleau-Ponty, 1963, s. 13.) zdůrazňuje, že pohyb organismu je nejen podmíněn prostředím, ale současně umožňuje organismu se tomuto prostředí (jeho stimulacím) vůbec vystavit. Totéž platí obecně o jakémkoliv jednání a jakékoliv poznání. Lze mluvit o jednotlivých prožitcích i o příběhu života, o ontogenezi i o fylogenezi, o jednotlivci i o komunitě. A zejména se neomezujme na člověka, ale (zkusmo) uvažujme i organismy či obecné kognitivní systémy - přirozené i umělé.

Všimněme si, že při našem vymezení pojmu zjednávání jsme se pohybovali v kruhu: zjednávaný svět je prostředím pro jednání, ale jednání je zároveň předpokladem zjednávaného světa. Jde o případ kruhu, který je průvodním jevem každé obousměrné a vyvíjející se interakce a který je třeba považovat za její součást. Druhý kruh, důležitější (i když často zapomínaný), spočívá v tom, že i my sami (já a čtenář), tak jak zde právě teoretizujeme o pojmu zjednávání, se již pohybujeme na pozadí zjednávaného světa (individuálně i kolektivně) a i tímto pohybem jej dále zjednáváme.

Zjednávací přístup zdůrazňuje vtělenou kognici a proces zjednávání jako hlavní vysvětlující princip v kognitivní vědě. Učiňme si malé srovnání tří směrů - kognitivismu (algoritmické umělé inteligence), emergentismu (konekcionismu) a zjednávacího přístupu - pomocí této testovací otázky33: Jak poznáme, že kognitivní systém náležitě funguje?

Kognitivismus:

Když symboly vhodně reprezentují určitý aspekt reálného světa a když zpracování informací vede k úspěšnému řešení zadané úlohy.

Emergentismus:

Když uvidíme, že emergentní vlastnosti (a výsledná struktura) korespondují s nějakou specifickou kognitivní schopností -- úspěšným řešením požadované úlohy.

Zjednávací přístup:

Když se systém stane součástí již existujícího světa (případ mláděte každého druhu) nebo když si vytvaruje svět nový (případ evoluční historie druhu).

Jedním z hlavních témat kognitivismu je vnitřní reprezentace jakoby předem daného světa. Konekcionismus se od něho liší jen způsobem, jak je tato reprezentace vytvářena. Zjednávací pohled je v tomto směru, jak jsme viděli, radikálnější.

Jak je to se vztahem ke světu v případě umělých systémů? Tato otázka je adresována speciálně robotice (jejímu badatelskému směru). Roboty jsou totiž charakterizovány především interakcí s reálným, fyzickým prostředím. Ani moderní kognitivní roboty, řízené počítači s programy umělé inteligence, nemají - na rozdíl od umělé inteligence - své vstupy a výstupy v podobě kódovaných symbolických dat (a pokud mají, tak jen pro komunikaci s člověkem).

Běžné pojetí robotiky nerespektuje zjednávací pohled. Je charakterizováno důslednou, byť nevyřčenou snahou vyhovět ideji Turingova testu: zkonstruovat robota, který vnímá a jedná jako člověk, myslí jako člověk, snad i vypadá jako člověk - krátce řečeno, který předstírá, že je člověk.

Domyšleno do důsledků nelze tento projekt nikdy splnit: vždy se takový robot bude lišit od člověka, člověk totiž nemůže předstírat, že je člověk, a to právě proto, že je člověk. Zní to jako slovní hříčka, ale je v tom hlubší filosofická pravda. Jestliže si člověk, podobně jako každý přirozený kognitivní systém, svůj svět zjednává na pozadí své historie (osobní i druhové), nemůže si robot-artefakt zjednat stejný svět, ten mu nanejvýš může být konstruktérem implantován v podobě lepšího či horšího modelu - čili v podobě tradiční umělou inteligencí tolik zdůrazňované reprezentace prostředí. Vznikne ovšem další rozdíl, protože čím je reprezentace lepší, tím je bližší "lidskému" světu, a proto tím méně kompatibilní nejen s historií, ale i s tělem robota. Robot takto může člověka napodobovat jen v některých vnějších aspektech, nikoliv v opravdovém procesu zjednávání světa.

Kdyby naopak umělý systém (v přirozeném prostředí) měl napodobit zjednávání jako takové, což je možnost principiálně snad i myslitelná, byl byv tomto aspektu podobný člověku, nicméně jeho zjednaný svět, založený na jeho historii a jeho těle, by se musel radikálně lišit od lidského světa. To by se muselo projevit i na jeho jednání (interpretované námi v našem světě).

Robotika má tedy před sebou dvě možné cesty (do jisté míry to platí i pro aplikovanou robotiku):

  • (a) kognitivní robotika: napodobovat nebo rozšiřovat naše (lidské) performační schopnosti za použití reprezentace našeho světa,
  • (b) zjednávací robotika: konstruovat umělé organismy bez takovéto reprezentace, vybavené však pro ně specifickými prostředky percepce a jednání, umožňujícími zjednávání jejich světa.

V současnosti je druhá cesta reprezentovaná hlavně pracemi R. Brookse (Brooks, 1991; Steels, Brooks, 1995), jehož koncepce tzv. reaktivních agentů je podrobně popsaná na jiném místě ve sborníku Umělá inteligence 3 (Kelemen, 1999). Nebudu se zde proto blíže zabývat principem reaktivity a omezím se na jeho vyjádření Brooksovými, často citovanými slovy:

Svět sám je svojí nejlepší reprezentací.

Lze vhodným způsobem "zkřížit" princip reaktivity s kolektivním principem z předchozího odstavce? Pro konekcionistické systémy je typické dvojí, za prvé, že podstatou roli hraje vzájemná interakce prvků, a za druhé, že systém je funkčně homogenní, tj. prvky mají stejný nebo podobný typ lokálního chování. V obou aspektech by se kolektivní systém z reaktivních prvků (agentů) musel lišit: agenti interagují individuálně přímo s prostředím a dělba práce mezi nimi je přirozeným předpokladem (případ subsumpční architektury, srov. (Kelemen, 1999, odd. 8)). Rozlišení mezi lokálním a globálním je tedy spíše funkční než strukturální.

Menší či větší množství prvků (agentů) může vytvářet vyšší jednotky - společenství, society, pandemonia, komunity, kolonie, populace, multiagentní systémy (různí autoři užívají různé termíny) - které již mohou individuální interakci prvků přímo s prostředím kombinovat s jejich vzájemnou interakcí. Čistě formálně není obtížné shrnout všechny myslitelné případy pod společnou definici kolektivního systému a teprve potom rozlišovat, zda převládají vnitřní vazby nebo vazby s okolím, zda jde o systémy funkčně homogenní nebo heterogenní a v neposlední řadě, zda prvky chápeme jako fyzické entity nebo jako abstraktní procesy a funkce (čili speciálně, zda mluvíme o mozku nebo o mysli). Z filosofického hlediska je zajímavá otázka, jaké principiálně nové kvality může přinést spojení zjednávacího principu s emergentním chováním na úrovni celku - zejména jde-li o možnost srovnání s lidským mozkem, který je rovněž kolektivním systémem, nikoliv však s typicky reaktivními prvky.

I příroda si v některých případech zvolila cestu "kolektivizace" místo zvyšování vnitřní, organické (či orgánové) složitosti. Zdá se (v našem lidsky omezeném porozumění), že bakteriální kolonie, mraveniště a včelstva jsou "inteligentnější" než jejich členové a že to tedy pro přírodu není slepá cesta.

 << Předchozí: Konekcionistická alternativa << >> Následující: Filosofický problém mysli a těla >>
1 Souslovím 'umělá inteligence' budu označovat výhradně existující disciplínu (též označovanou AI, česky UI) - pokud půjde o pojem, případně o projekt (realizace inteligence umělými prostředky), použiji uvozovky.
1a O kognitivní vědě viz závěr odst. 1.2.1
2 V zevšednělém významu slova filosofie, jako je např. "filosofie výroby mýdla".
3 Při psaní jsem místy těžil z některých svých dřívějších prací (někdy včetně úryvků textu), a to zejména z (Havel, 1988, 1992, 1993, 1998), (Havel, Hájek, 1982), a z některých svých úvodníků v časopisu Vesmír.
4 Stručnou rekapitulaci historie umělé inteligence čtenář nalezne v úvodu k prvnímu dílu této knihy (Mařík a kol., 1993).
5 Někdy se záměrně mluví o kognitivních vědách (v plurálu).
6 Viz např. kap (Štěpánková, 1993) v prvním dílu sborníku Umělá inteligence.
7 Viz např. (Havel, 1980) a kap. 9. v druhém dílu sborníku Umělá inteligence (Lažanský a kol., 1997)
8 Viz kap (Lažanský, Kubalík, 1999) ve třetím dílu sborníku Umělá inteligence
9 Užívám termín "paradigma", tak jak se dnes užívá; tj. ve slabším smyslu, než jej užil Kuhn (u něhož změna paradigmatu má charakter vědecké revoluce).
10 O neuronových sítích se podrobně dočtete v 9. kap. prvního dílu sborníku UI (Hořejš, 1993), o distribuované umělé inteligenci a agentových systémech ve 4. kap. druhého dílu (Štěpánková a kol., 1997) a v kapitolách (Kelemen, 1999; Mařík a kol., 1999) třetího dílu.
11 Přehled literatury na toto téma
12 Angl. slovo experience má v češtině nejméně tři významy: prožívání (v našem smyslu), zážitek a zkušenost.
13 Slovo 'symbolický' zde užívám ve smyslu "operující se symboly, tj. s objekty, které jsou nositeli dohodnutého významu". Někteří autoři užívají termín ' symbolový' .
14 V kap. (Kelemen, 1999) třetího dílu sborníku UI (Umělá inteligence) je rozlišení "shora" vs. "zdola" míněno spíše funkcionálně: zda postupujeme od složitých funkcí (schopností) k jednodušším anebo opačně.
15 Viz např. (Boden, 1990; Dreyfus, 1979; Graubard, 1988; Haugeland, 1985; Lucas, 1961; Searle, 1980, 1997).
16 Citováno dle (Webb, 1980), s. 112.
17 Zvolíme-li jeden pevný počítač. Bez újmy na přesnosti lze v obecných úvahách této stati nerozlišovat mezi pojmy "algoritmus", "program" a "stroj" (počítač).
18 (Hofstadter, 1979, s. 476). Jde o autoreferenční otázku podobného typu, jakého je užito v Gödelově důkazu.
19 Podobně je 'umělý život' souhrnným označením pro snahy uměle realizovat vybrané přírodní procesy (jako kolektivní chování, růst, samoreprodukci, rozmnožování, evoluci apod.). Viz kapitolu (Csonto, 1999) ve třetím díle sborníku UI.
20 Fenomenální komponenty mentálních stavů se často nazývají qualia.
21 Angl. 'connections' - odtud název konekcionismus.
21a Výběr z prací K. H. Pribrama nedávno vyšel v česko-slovenském překladu (Pribram, 1999).
22 Srov. však pojem homunkulárního funkcionalismu v odst. 7.2.
23 Zobecněná emergentistická teze bude formulována v odst. 6.2.
23a Newell definuje symboly jako fyzické tvary, které se mohou vyskytovat jako komponenty složitějších výrazů; ač termín ' symbol' předjímá naši interpretaci, není zde omezen na lidské symbolové systémy (viz Newell, Simon, 1976, spec. (Boden, 1990), s. 109)).
24 Pojem 'blízkosti' úrovní, stejně jako sám pojem úrovně, je ovšem velmi relativní a záleží dílem na tom, co nabízí zkoumaná skutečnost, dílem na našem rozhodnutí. Srov. též poznámku na konci odstavce 6.1.
25 Spekulaci (v pozitivním slova smyslu) považuji za důležitou komponentu vědy (Havel, 1999a).
26 Jde o zobecnění psychofyzického paralelismu (jakožto jevu, nikoliv filosofického názoru - viz odst. 7.2)
27 Škálové hierarchie (scalar hierarchies) se typicky vztahují k distinkci část-celek na rozdíl od tzv. specifikačních hierarchií (specification hierarchies), založených na distinkci speciální-obecné (Salthe, 1991).
28 V rámci této domény si vysvětlujeme své vlastní chování a chování druhých jako výsledek domněnek, tužeb, obav, představ, očekávání a cílů - jde o tzv. psychologický folklor (folk psychology), odpovídající běžnému užívání mentalistických výrazů v přirozeném jazyku (Stich, 1983).
29 Citováno podle (Hofstadter, 1985), s. 656.
30 S obyčejným sklem mají spinová skla společnou jen amorfnost vnitřní struktury.
31 Angl. embodied cognition, viz (Varela a kol., 1991), s. 173. Srov. též (Dreyfus, 1979; Lakoff, 1999).
32 Angl. enaction. Běžný význam anglického to enact je 'ustanovit (zákonem)' či 'ztvárnit (herecky)' . Varela, Thompson a Roschová (cit. d., s. 9, 140, 147a) užívají různé tvary tohoto slova - (cognition as) enaction, enactment (of world), enactive (cognition, approach,cognitive science), enacting (significance). České sloveso zjednat (zjednávat) volím proto, že nejlépe vyjadřuje proces, o který zde jde - chápeme-li slovo 'jednat' spíše ve smyslu 'konat' (angl. act), nikoliv 'rokovat' . Podobnost dvojice act - enact a dvojice jednat - zjednat je případná, stejně jako náznak reciprocity, obsažený v českém slovu 'zjednat' .
33 (Varela, Thompson, Rosch, 1991)
34 Slova v závorkách nejsou zcela souznačná.
35 Což mj. ilustruje podstatnou odlišnost práce ve filosofii a v matematice. Na to, jak filosofii může škodit, když podlehne lákadlům exaktní matematické metody, poukázal (význačný matematik) Gian-Carlo Rota (Rota, 1999).
36 O fenomenologické filosofii viz např. (Patočka, 1993), jako úvod do analytické filosofie lze uvést (Peregrin, 1992).
37 První osoba singuláru má (zde i jinde) naznačovat spíše subjektivní přístup k nějakému jevu.
38 Slovo "jev" je v některých situacích vhodným ekvivalentem angl. event (možná vhodnějším než "událost"); pokud se zdůrazňuje vnitřní nazírání, mluví se o "fenoménech".
39 Searle (viz např. Searle, 1999, s. 70) zmíněnou neomylnost zpochybňuje.
40 V jejich pojetí existují nikoliv dva, nýbrž tři vzájemně interagující světy - fyzický, mentální a kulturní.
41 Termín 'materialismus' má ve filosofii mysli poněkud specifičtější význam, než obecně ve filosofii. Například již vícekrát citovaný J. Searle je velmi kritický k materialismu v tomto specifickém významu, jakkoliv jeho 'biologický naturalismus' je konec konců rovněž materialismem jistého (emergentistického) typu.
42 Čínskou čistě proto, že je početná. S experimentem s čínskou komorou to nemá co dělat.
43 Původně Searle mluvil o souběhu kauzality a realizace: "...příčinou mentálních jevů jsou procesy, které se odehrávají v mozku na úrovni nervových buněk a jejich skupin, přičemž se v systému složeném z buněk zároveňrealizují." (Searle, 1984/1994 s.23), v pozdějších pracích mu jde o kauzalitu a podporu (sustaining) vědomí: "některé extrémně složité nervové systémy jsou schopny způsobit a podpořit vědomé stavy a procesy" (Searle, 1992, s. 89). V novější formulaci: "mozkové procesy způsobují vědomí, ale vědomí je samo vlastností mozku [což] nám skýtá řešení tradičního problému mysli a těla, řešení, které se vyhýbá jak dualismu tak materialismu, aspoň jak jsou tradičně chápány." (Searle, 1997, s. 8), kurzívy všude moje.
44 Na tuto mezeru v Searlově pojetí též upozorňuje McGinn (McGinn, 1999).
45 Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic), Consciousness and Cognition (Academic Press).
46 Je to tentýž Crick, který v r. 1962 získal spolu s J. D. Watsonem Nobelovu cenu za objev struktury DNA (viz Vesmír 42 (1963) 3, s. 81).
47 Jako například výměny názorů mezi Johnem Searlem a druhými (Searle, 1997).
48 Angl. multiple drafts model.
49 V původním významu (v přírodním kultu voodoo) je zombie mrtvola, kterou nějaká nadpřirozená síla vybavila vnějšími projevy života, nikoliv však vůlí a řečí.
50 Viz též (Chalmers, 1995). Rozsáhlá diskuse k Chalmersově pojetí "těžkého problému" proběhla v časopise Journal of Consciousness Studies, Vol. 2 (1995), No. 3; Vol 3 (1996), Nos 1, 3, 4.

Literatura

Poznámka: V českém (a slovenském) jazyku existuje poměrně málo knižních publikací, které se vztahují k tématu této kapitoly, a stěží lze jejich výběr považovat za reprezentativní pro tento obor. Z poslední doby jsou to např.: (Gál, Kelemen, 1992), (Kelemen, 1994), (Searle, 1994), (Flanagan, 1995), (Minsky, 1996), (Crick, 1997), (Dennett, 1997), (Nosek, 1997), (Pstružina, 1998), (Pribram, 1999). Volnější souvislost mají (Sacks, 1993), (Ruyer, 1994), (Koukolík, 1995), (Jirků, Kelemen, 1996), neuronovými sítěmi se zabývá monografie (Novák a kol., 1988).

Kromě prací citovaných na příslušných místech jsem v tomto textu (hlavně v posledních dvou oddílech) čerpal též z těchto monografií: (Margolis, 1984), (Gregory, 1987), (Lycan, 1990), (Jacquette, 1994), (Guttenplan, 1994), (Honerich, 1995), (Franklin, 1995), (Nakonečný, 1995), (Rey, 1997) a z různých prací v časopise Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic).

Anzenbacher A.: Úvod do filozofie. SPN, Praha, 1991.
Armstrong D.: A Materialist Theory of the Mind. Routledge and Kegan, London, 1968.
Axelrod R.: The Evolution of Cooperation. Harper and Collins, 1984.
Bechtel W., Abrahamsen, A.: Connectionism and the Mind. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1991.
Bendová K.: Sylogistika. Karolinum, Praha 1998.
Berkeley G.: Pojednání o základech lidského poznání (přel. J. Brdíčko). Svoboda, Praha, 1610/1995.
Birnbacher D.: Artificial Consciousness. In: (Metzinger, 1995), s. 489- 503.
Block N.: Troubles with functionalism. In: Minnesota Studies in the Philosophy of Science 9, University of Minnesota Press, Mineapolis, 1978 s. 261- 326.
Boden M. (editorka): The Philosophy of Artificial Intelligence. Oxford University Press, Oxford, 1990.
Bringsjord S.: Is the connectionist-logicist clash one of AI's wonderful red herrings? Journal of Experimental and Theoretical Artificial Intelligence 3, 1991, s. 319-349.
Brooks R. A.: Intelligence without representation. Artificial Intelligence 47, 1991, s. 139-160.
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Campbell K.: Body and Mind. Univ. of Notre Dame, Indiana, 1970.
Cragg B.G., Temperley H.N.V.: The organisation of neurones: A cooperative analogy. EEG Clinical Neurophysiology 6, 1954, s. 37.
Crick F.: Věda hledá duši (Překvapivá domněnka). Mladá fronta, Praha 1997.
Csonto J.: Umělý život. In: Umělá inteligence 3
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Dennett D. C.: Consciousness Explained. Little, Brown and Co., Boston, 1991a.
Dennett D.C.: Mother Nature versus the Walking Encyclopedia: A western drama. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), 1991b, s. 21-30.
Dennett D. C.: Druhy myslí. K pochopení vědomí. Archa, Bratislava 1997.
Descartes R.: Meditácie o prvej filozofii. Chronos, Bratislava 1641/1997.
Domany E., van Hemmen J.L., Schulten, K. (editoři): Models of Neural Networks. Springer-Verlag, Berlin, 1991.
Dreyfus H.: What Computers Can't Do. (2. vydání) New York: Harper & Row 1979.
Eccles J.: How the Self Controls Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1994.
Flanagan O.: Vedomie. Archa, Bratislava 1995.
Fodor J.A.: The mind-body problem. Scientific American, January 1981, s. 124- 132.
Fogel L.J., Owens A. J., Walsh M. J.: Artificial Intelligence through Simulated Evolution. New York, 1966.
Franklin S.: Artificial Minds. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995.
Freeman W.: Societies of brains (diskuse s Jean Burnsovou). Journal of Consciousness Studies 3, 1996, s. 172-180.
Gál E., Kelemen J. (editoři): Myse'e5/telo/stroj. Bradlo, Bratislava 1992.
Graubard S.R. (editor): The Artificial Intelligence Debate: False Starts, Real Foundations. Cambridge, MA: The MIT Press 1988.
Gregory R.L. (editor): The Oxford Companion to the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1987.
Grim J.: Pravděpodobnostní neuronové sítě. In: Umělá inteligence 3
Guttenplan S. (editor): A Companion to the Philosophy of Mind.
Haugeland J.: Artificial Intelligence: The Very Idea. Cambridge, MA: The MIT Press 1985.
Havel I. M.: Neuronové počítače a jejich inteligence. In: SOFSEM'88, 1988, s. 83-118.
Havel I. M.: Connectionism and Unsupervised Knowledge Representation. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems'90. Singapore: World Scientific, 1990.
Havel I. M.: Artificial Intelligence and Connectionism. In: Advanced Topics in AI (Mařík, Štěpánková, Trappl, editoři), Lecture Notes in Artificial Intelligence, Springer-Verlag 1992, s. 25-41.
Havel I. M., Scale Dimensions in Nature. Int. Journal of General Systems 24 No. 3, 1996, s. 295-324.
Havel I. M.: Artificial Thought and Emergent Mind. In: Proceedings IJCAI'93, Morgan Kaufman Professional Book Center, Denver, CO, USA, 1993, s. 758-766.
Havel I. M.: Otevřené oči a zvednuté obočí. Nakladatelství Vesmír, Praha 1998.
Havel I. M.: Třetí život badatelů. Vesmír 78, 1999, č. 6, s. 303 (1999a).
Havel I. M.: Jitro kyberkultury. Světová literatura, 1999, č. 1(1999b).
Havel I.M.: Living in Conceivable Worlds. In: Proceedings Conf. on Paraconsistent Logic, Foundations of Science, Kluwer Academic Publishers, 1999c.
Havel I. M., Hájek P.: Filozofické aspekty strojového myšlení. In: SOFSEM'82, 1982, s. 171-211.
Hegel G. W. F.: Fenomenologie ducha (přel. J. Patočka). NČSAV, Praha 1806/1960.
Heylighen F., Bollen J.: The World-Wide Web as a Super-Brain: from metaphor to model. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems '96. Austrian Society for Cybernetics, 1996, s. 917-922.
Hillis W.D.: Intelligence as an emergent bahavior; or, the songs of Eden. In: (Graubard, 1988), s. 175-190.
Hinton G.E., Sejnowski TJ.: Learning and relearning in Boltzmann machines. In: Rumelhart a kol., Parallel Distributed Processing, Vol. 1., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986, s. 282-317.
Hodgson D.: The Mind Matters: Consciousnes and Choice in a Quantum World. Oxford University Press, Oxford, 1991.
Hofstadter D.R.: Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid. Harvester Press, Brighton, 1979.
Hofstadter D.R.: Waking up from Boolean dream, or, subcognition as computation. In: (Hofstadter, 1985), s. 631-665.
Hofstadter D.R.: Metamagical Themas: Questing for the Essence of Mind and Pattern. Bantam Books, Toronto, 1985.
Honderich T. (editor): The Oxford Companion to Philosophy. Oxford University Press, Oxford, 1995.
Hopfield J.J.: Neural networks and physical systems with emergent collective computational abilities. Proc. Nat. Acad. Sci USA 79, 1982, s. 2554-2558.
Hořejš J.: Neuronové sítě. In: (Mařík a kol., 1993), s. 217- 241.
Höschl C: Biologická psychiatrie roku 2000. Psychiatrie, 1, 1997, 3-4, s. 107-116.
Chalmers D.J.: The puzzle of conscious experience, Scientific American, Dec. 1995, s. 80- 86.
Chalmers D.J. The Conscious Mind: In Search of a Fundamental Theory. Oxford University Press. 1996.
Churchland P. S.: Neurophilosophy: Toward a Unified Science of the Mind/Brain. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986.
Jacquette D.: Philosophy of Mind. Prentice Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1994.
Jirků P., Kelemen J.: Kapitoly z kognitivní vědy. Vysoká škola ekonomická, Praha, 1996.
Kauffman S.A.: Antichaos and Adaptation. Scientific American, August '91, s. 78-84 (1991).
Kelemen J.: Strojovia a agenty. Archa, Bratislava, 1994.
Kelemen J.: Reaktivní agenty. In: Umělá inteligence 3
Klír J., Valach M., Kybernetické modelování. SNTL, Praha, 1965.
Koch C.: Biophysics of Computation: Information Processing in Single Neurons. Oxford University Press, 1998.
Koch C., Segev I. (editoři): Methods in Neuronal Modeling: From Ions to Networks. 2nd ed., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1998.
Kolb B., Whishaw I.Q.: Fundamentals of Human Neuropsychology. W.H.Freeman, New York, 1990.
Koukolík F.: Mozek a jeho duše. Makropulos, 1995.
Kůrková V.: Aproximace funkcí neuronovými sítěmi. In: Umělá inteligence 3
Lakoff G., Johnson M.: Philosophy in the Flesh: The Embodied Mind and its Challenge to Western Thought. Basic Books, New York, 1999.
Langton C. G.: Artificial life. In: Langton C. G. (ed.): Artificial Life. Addison-Wesley, 1989, s. 1-47.
Lashley K. S.: Brain Mechanisms and Intelligence. University of Chicago Press, Chicago, 1929.
Lažanský a kol. Aplikace metod umělé inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 310-356.
Lažanský J., Kubalík J.: Genetické algoritmy. In: Umělá inteligence 3
Little W.A.: The evolution of non-Newtonian views of brain function. Concepts in Neuroscience 1, 1990, s. 149-164.
Lucas J. R.: Minds, machines and Gödel. Philosophy 36, 1961, s. 112-127.
Lycan W.G.: Consciousness. Cambridge, MA: The MIT Press 1987.
Lycan W. G. (editor): Mind and Cognition: A Reader. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1990.
Margolis J.: Philosophy of Psychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1984.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence I. Academia, Praha, 1993.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence II. Academia, Praha, 1997.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence III. Academia, Praha, 1999.
Mařík V. a kol.: Koordinace a kooperace v multiagentních systémech. In: Umělá inteligence 3
McCulloch W.S., Pitts W.: A logical calculus of the ideas immanent in nervous activity. Bull. Math. Biophys. 5, 115-133 (1943). Též In: (Boden, 1990), s. 22- 39.
McGinn C.: Can we ever understand consciousness? The New York Review, June 10, 1999, s. 44- 48.
Melzack R., Phantom Limbs. Scientific American, Apr., 1992, s. 120- 126.
Merleau-Ponty M.: The Structure of Behvior. (překl. do angl. A. Fischer) Beacon Press, Boston, 1963.
Metzinger T. (editor): Conscious Experience. Imprint Academic, 1995.
Minsky M.: The Society of Mind. Simon & Schuster, New York, 1985.
Minsky M.: Konštrukcia mysle. Archa, Bratislava, 1996.
Nakonečný M.: Lexikon psychologie. Vodnář, Praha, 1995.
Newell A.: Physical symbol systems. Cognitive Science 4, 1980, s. 135-183.
Newell A., Simon, H.A.: Computer science as empirical enquiry: symbols and search. Communications of the ACM 19 (1976); též In: (Boden, 1990), s. 105-132.
Nosek J.: Mysl a tělo v analytické filosofii. Nakl. Filosofického ústavu AV ČR, Praha 1997.
Novák M. a kol.: Umělé neuronové sítě - teorie a aplikace. C.H.Beck, Praha 1998.
Osherson D.N.: The study of cognition. In: An Invitation to Cognitive Science, Vol. 1 (D. N. Osherson, ed.), The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995, s. xi- xviii.
Patočka J.: Úvod do fenomenologické filosofie. OIKOYMENH, Praha, 1993.
Penrose R.: The Emperor's New Mind. Oxford University Press, Oxford, 1989.
Penrose R.: Shadows of the Mind: A Search for the Missing Science of Consciousness. The Oxford University Press, Oxford, 1994.
Peregrin J.: Úvod do analytické filosofie. Herrmann a synové, Praha, 1992.
Peregrin J.: Internet: dobro nebo zlo? Filosofický časopis 46, 1998, č. 1, s. 12.
Popper K.R., Eccles J.C.: The Self and Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1977.
Pribram K.: Languages of the Brain: Experimental Paradoxes and Principles in Neuropsychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1971.
Pribram K.: Brain and Perception: Holonomy and Structure in Figural Processing. Lawrence Erlbaum Associates, New Jersey, 1991.
Pribram K. (editor): Rethinking Neural Networks: Quantum Fields and Biological Data. Lawrence Erlbaum Associates, Hillsdale, NJ, 1993.
Pribram K.: Karl H. Pribram - Mozek a mysl, Holonomní pohled na svět (výběr prací, uspoř. J. Fiala). Gallery, Praha, 1999.
Priest S.: Theories of the Mind. Penguin Books, London, 1991.
Pstružina K.: Svět poznávání. K filosofickým základům kognitivní vědy. Nakladatelství Olomouc, 1998.
Putnam H.: The mental life of some machines; též The nature of mental states. In: Philosophical papers Vol. 2, Cambridge University Press, 1975 (pův. publ. v r. 1967).
Ramsey W. a kol.: Connectionism, Eliminativism, and the future of folk psychology. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), s. 199-228.
Ramsey W., Stich S. P., Rumelhart D. E. (ed.): Philosophy and Connectionist Theory. Lawrence Erlbaum Ass., Hillsdale, NJ, 1991.
Rey G.: Contemporary Philosophy of Mind. Blackwell, Cambridge, Mass., 1997.
Rich E., Knight K.:, Artificial Intelligence. 2nd ed. McGraw-Hill, New York, NY, 1991.
Rosenblatt F.: Principles of Neurodynamics: Perceptrons and the Theory of Brain Mechanisms. Spartan Books, Washington, D.C., 1962.
Rota Gian-Carlo: O zhoubném vlivu matematiky na filosofii. Vesmír 78, (1999), 6, s. 345- 349.
Rumelhart D. E. a kol.: Parallel Distributed Processing: Explorations in the Microstructure of Cognition. (2 vols.), The MIT Press, Cambridge, Mass. 1986.
Ruyer R.: Paradoxy vědomí - Expresivita. Ped. fak. UK, Praha 1994.
Ryle G.: The Concept of Mind. Barnes and Noble Books, New York, 1949.
Sacks O.: Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Mladá fronta, Praha, 1993.
Salthe S.N.: Two forms of hierarchy theory in Western discourses. International Journal on General Systems 18, 1991, s. 251-264.
Scott A.: Stairway to the Mind. Springer-Verlag, NY. 1995.
Searle J.R.: Minds, Brains, and Programs. Behavioral and Brain Sciences 3, 1980, s. 63-108 (1980). Též In: (Boden, 1990) s. 67- 88.
Searle J.R.: Intentionality. Cambridge University Press, Cambridge, Cambridge, 1983.
Searle J.R.: The Rediscovery of the Mind. The MIT Press, Cambridge, Mass. 1992.
Searle J. R.: Mysl, mozek a věda. Mladá fronta (Váhy), Praha 1994 (angl. originál Harvard University Press, 1984).
Searle J.R.: The Mystery of Consciousness. Granta Books, London, 1997.
Searle J.R.: I married a computer. The New York Review, April 8, 1999, s. 34- 38.
Sherrington D., Kirkpatrick S.: Spin glasses. Phys. Rev. Letters 35, 1975, s. 1792.
Schank R.C., Abelson R.P.: Scripts, Plans, Goals, and Understanding. Erlbaum, Hillsdale, NJ, 1977.
Schweber S. S.: Physics, community and the crisis in physical theory. Physics Today, Nov. 1993, s.34- 40.
Skinner B.F.: Science and Human Behavior. Macmillan, 1933.
Smolensky P.: Neural processing in dynamical systems: Foundation of harmony theory. In: (Rumelhart a kol., 1986), Vol. 1, s. 194-281.
Smolensky P.: Connectionist AI, symbolic AI and the brain. Artificial Intelligence 1, 1987.
Smolensky P.: On the proper treatment of connectionism. Behavioral and Brain Sciences 11, 1988, s. 1-74.
Stapp H. P.: Mind, Matter, and Quantum Mechanics. Springer-Verlag, Berlin, 1993.
Steels L. and Brooks R. A., (editoři): The Artificial Life Route to Artificial Intelligence - Building Embodied, Situated Agents. Lawrence Erlbaum Assoc., Hillsdale, NJ, 1995.
Stich, S.: From Folk Psychology to Cognitive Science. The Case Against Belief. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1983.
Štěpánková O. a kol.: Distribuovaná umělá inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 142- 177.
Thomas L.: Buňka, medúza a já. Mladá fronta, Praha 1981, s.214.
Turing A.: On computable numbers with an application to the Entscheidungsproblem. Proc. London Math. Soc., Ser. 2, Vol. 42, 1936, s. 230- 265.
Turing A.: Computing machinery and intelligence. Mind LIX, no. 2236, 1950, s. 433- 460. Též In: (Boden, 1990) s. 40- 66.
Valiant L.: Circuits of the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1994.
Varela F.J.: The re-enchantment of the concrete. In: (Steels, Brooks, 1995), s. 11- 22.
Varela F. J., Thompson E., Rosch, E.: The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1991.
Vinař O.: Průlinčitý mozek - komunikují neurony pouze synapsemi? Vesmír 78, 1999, č. 9, s. 492- 494.
Warwick K.: Úsvit robotů, soumrak lidstva. Nakladatelství Vesmír, Praha 1999.
Watson J. B.: Psychology as the behaviorist views it. Psychological Review, 20, 1913, s. 158- 177.
Webb J.C.: Mechanism, Mentalism, and Metamathematics. D.Reidel, Dordrecht 1980.
Weizenbaum J.: Computer Thought and Human Reason. W.H.Freeman, San Francisco, 1976.
Wiederman J.: Towards Machines that Can Think. In: Proceedings SOFSEM' 97, Lecture Notes in Computer Science, Springer-Verlag, Berlin, 1997.
Zdráhal Z.: Reprezentace znalostí. In: (Mařík a kol., 1993).

Ivan M. Havel - O autorovi Ivan M.HavelDoc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D. získal doktorát v oboru Computer Science na univerzitě v Berkeley, Kalifornie.
Zabývá se teoretickou počítačovou vědou, umělou inteligencí, kognitivní vědou a filosofickými otázkami, spojenými s těmito oblastmi.
Přednáší na Univerzitě Karlově, je ředitelem Centra pro teoretická studia, členem Academia Europeana a šéfredaktorem měsíčníku Vesmír.

Další odkazy:
Osobní stránky
Jak citovat tento textHavel, Ivan M.. Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém [online]. Glosy.info, 3.prosince 2004. [cit. 20.listopadu 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/prirozene-a-umele-mysleni-jako-filosoficky-problem/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
inteligence. umělá inteligence. kybernetika. počítačové vědy. mysl. myšlení. robot. Turingův test. kognitivní věda. Gödelova věta o neúplnosti. intence. čínská komora. Searle John. neuronové sítě. emergentismus. zjednávací přístup. kognitivismus. psychofyzický problém. .

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Příspěvek byl smazán
Anonym (3.6.2006 23:27:26)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 4.6.2006 16:16:19.
Důvod: Komentářový spam.
Tohle jsem napsal na www.okoun.cz v sekci duchovno :
Klovatina (10.3.2006 11:03:32)
"ma totiz krome vedomych vedomosti jeste podvedome"

A to je presne to co sem chtel slyset. Podle mne je to totiz ten buh v nas, ktery je stastnejsi kdyz o necem nemusi premyslet ( snazi se to zautomatizovat a nevenovat se tomu ) a proto si to uklada do podvedomi. Existuje jeste neco jineho ve vesmiru co by nebylo bozi soucasti ? Pak je otazkou co vlastne hledame, ze ...

Zamysleme se nad tim, proc se snazime vytvaret a resit tyto umele problemy ( hledani boha, vyspela technika, AI ... ) Podle mne jen mame proste snahu vyskocit z duality a myslime si ze jejich vyresenim se automaticky presuneme do pomyslneho raje.
Re: Ivan M.Havel
L.Ouda (20.11.2005 19:01:41)
Přečetl jsem celé a zapomněl se vrátit a reagovat. Tudíž nyní reaguji opožděně, ale jen na pár bodů přímo z článku a z Vaší reakce.

Ad Berkeley – nejsem natolik ve filozofii zběhlý, ale mám dojem, že Berkeley objektivitu jsoucen vlastně uzná, protože říká, že všechna jsou v „mysli Boha“ a tedy z našeho pohledu jsou „ti druzí“ právě tak skuteční jako my (a pokud by nás Bůh nemyslel, tak zmizíme). Protože naše já, je stejně vzniklé jako vše ostatní, tak z ryze praktického hlediska vlastně není s materialismem ve sporu (pokud pomineme ten poslední odkaz na Boha, proto jsem dodal „z praktického hlediska“) Nihilismus však nechápu jako mentalismus, subjekt neexistuje právě tak jako objekt (neboli z tohoto pohledu si Descartes za základní bod nepochybné jistoty zvolil přelud, a měl ve svém rčení zůstat jen u toho „Myslím“ a nedodávat nic. Protože v –tedy jsem- se už vlastně odvolání se na objektivní záruku, která přijít nemusí).
Nedivím se, že jste vynechal z eseje teologické záležitosti, protože by se dostala obsahově někam jinam (a krom krátkého historizujícího pojednání je celé orientované jinak), ale pochopitelně pak např. u dualismu krom předzjednané harmonie, Popperovské kauzality, atd., chybí úvahy Descarta na téma – zařizuje někdo třetí – tj. paralelnost mezi mentálními stavy a materiálním světem neustále synchronizuje bůh (či programátor Matrixu, také možné). Což už je ale de facto trialismus.

Ad kauzální domény – Připomíná universa, která užívá prof.Vopěnka, ale mně osobně je bližší, protože nevyvolává pocit „světů“ vedle sebe, ale prolnutí – domény jsou v sobě, není tedy nutné bytí tříštit na jednotlivé světy (ačkoliv naopak domény mohou znamenat že bytí je roztříštěné zcela). Snad bych mohl intuitivně lépe vyjádřit, že pojem universa na mne budí dojem možného "multialismu" (se všemi problémy – viz ono „jak spolu komunikují“ - , které dua – a více mají), zatímco kauzální domény budí spíše dojem vnitřně (více či méně) roztříštěného monismu. Ale pravda je, že takto být ani jedno chápané nemusí, možná je věc mého jazykového citu, chápání různých úrovní pak máte podobné.

Ad klasická emergence, docela zajímavá (avšak čistě spekulativně-scifistická a víceméně mimo naše možnosti) může být úvaha protáhnout dále. Složitě propojená síť neuronů je podkladem mentálních stavů jako svého emergentního jevu. Složitě propojená síť mentálních stavů jako svůj emergentní jev má ---??? Na tohle téma naráží nenápadná dobově ovlivněná česká sci-fi z 80.let - Ve jménu Metanoona (v době, kdy termín noosféra byl v některých zemích populární).

Jinak je opravdu možné, že časem budeme něco „umět“, ačkoliv nebudeme „rozumět“. Tj., ačkoliv nebudeme fenomální stránku vědomí moci popsat jinak než jako Dennettovský literární mýtus (ani to nemusí být tak málo), může se stát, že budeme mít počítače s vlastními prožitky a záměry. A bude-li odlišné od našeho chápání, ani nemusíme poznat (a oni na nás – viz zjednání si vlastního světa). Na druhé straně, pokud bude nám blízké, takže zjednáme (téměř) stejný svět, můžeme hodnotit zvenku – tj. „jednají jako my - vypadá to, jako kdyby mentální stavy měli“. Stejnětak může být možné (může, ale třeba nebude) nakopírovat člověka např. do virtuální reality (a uznáme „to“ alespoň pocitově za člověka, protože výsledné „to“ s námi bude komunikovat od člověka nerozlišitelně, včetně výpovědi o svých mentálních stavech), aniž bychom uměli objektivně fenomenální stránku vědomí popsat. A jednotlivé budoucí verze dnešních hypotéz se budou zároveň dále přít, pro kterou více svědčí. Konečně, spor vždy být nezbytně nemusí, např. ve vámi uvedených tezích – silná konekcionistická a symbolického paradigmatu, záleží co budu považovat za „opravdu symbolový systém. Pokud např. tezi symb. paradigmatu doplním druhou větou – opravdu symbolovým systémem je jen takový systém, který je podložen dostatečně složitým konekcionistickým systémem, oboje se spojí. (ostatně, neoperují se stejným výrazem – obecně inteligentní činnost a mentální stavy není nutně totéž, respektive při srovnání těchto dvou tezí vedle sebe objevuje opět ona koherentní mezera).

A ad Searle – na mne jeho pojetí trochu budilo dojem přirovnání 1. a 3.osoby jako stavů bytí, k pojetí v kvantové fyzice, vlna i částice (i to lze nazvat dualismem stavů). Překvapilo mne, že nakonec tak bezvýsledně řešil filozofickou otázku determinismu a svobodné vůle, ačkoliv z jeho předkládané úvahy se řešení dle mého přímo nabízí. Svobodná vůle 1.osoby jako determinismus 3.osoby, dva různé stavy téhož.

P.S. S „nemrtvými“ jsem si dělal trochu legraci, vzpomněl jsem si totiž, jak mi jeden známý z Př.F.UK říkal, že např. Prof.Zdeněk Neubauer hrával Dragon&Dungeon, je vlastně hezké, jak můžeme něco takového nenápadně odhalit z užití jazykového rodu nějakého slova :-)
V každém případě, velmi pěkná, přehledná esej.
Reakce autora
Ivan M. Havel (28.9.2005 11:32:35)
Re: Švorcová
Děkuji za pochvalu. Kde (a u koho) píšete bakalářskou práci?

Re: Ouda
1) V literatuře o teorii mysli se místo o nihilismu hovoří o subjektivním idealismu (a la Berkeley).
2) V podstatě máte pravdu, ale to ja právě to dilemma subjektovosti. Že jsme na tom jako lidi stejně, o tom nás také "přesvědčuje" přirozený jazyk, který je společný a 1. osoba singuláru v něm nedělá problém.
PS) U přejatých slov si čeština musí rozhodnout buď dle koncovky (což zde nefunguje), nebo s významu (což zde taky nefunguje, máme-li být politicky korektní), nebo se to prostě nějak ujme. Já užívám maskulinum asi proto, že robot, android apod. jsou taky maskulina.

Re: Pokojný
Máte zajímavou myšlenku, že emergence by neměla být jen "zdola-nahoru", ale i "shora-dolů". Díváme-li se na lidský mozek jako na kolektivní systém (interagující kolektiv neuronů nebo neuronových souborů) a současně na lidskou společnost jako na kolektivní systém, pak nějaký jev v mozku (mysli) vzniknout emergentně na základě nějakého děje ve společnosti, vyžadujícího interakci mnoha jedinců. Raději bych neužíval slov "opačný proces", protože by to předpokládalo jen dva možné směry. (Trochu improvizuji, bylo by třeba to promyslet.)

Přidat komentář