Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
19.srpna 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém - Ivan M. Havel

Publikován 3.prosince 2004, text čítá cca 38133 slova. 37709 přečtení  |  8 reakcí

7 Filosofický problém mysli a těla

V této kapitole si učiníme malý výlet do problému, který je v centru zájmu filosofie: jaký je vztah mezi myslí a hmotným tělem a jaká je jeho povaha. Úvahy na toto téma zde byly dávno před umělou inteligencí, její vznik však pro ně byl novým impulsem. Filosofové nemohou ignorovat skutečnost, že vybrané aspekty mysli se dají simulovat na počítači, ba i technicky modelovat; tím méně mohou ignorovat troufalá tvrzení tvůrců těchto simulací a modelů. A naopak každý, kdo se zabývá umělou inteligencí a je aspoň trochu hloubavý, se brzy setká s otázkou, coje vlastně předmětem jeho snažení a zda to má naději na úspěch. Máme proto aspoň dva důvody se i zde těchto otázek aspoň letmo dotknout.

Problém mysli a těla, též zvaný psychofyzický problém, by neexistoval, kdyby tu již před jakoukoliv jeho formulací nebylo nějaké předběžné intuitivní rozlišení kategorie mentálního (či psychického, duševního, vnitřního) od kategorie fyzického (tělesného, materiálního, vnějšího)34. Není náhodou, že někteří myslitelé vidí "snadné" řešení problému - prostě se ho zbavit zpochybněním onoho rozlišení jako zdánlivého a neodůvodněného.

Chceme-li nastolit hlubší filosofický problém, není vždy vhodné pokoušet se o jeho přesnou definici - museli bychom totiž nejprve vymezit pojmy, které hodláme v definici použít, a to je někdy možné jen za předpokladu, že už známe řešení dotyčného problému.35 Je proto vhodnější si nejprve zmapovat terén pomocí rozmanitých otázek, v nichž je dotyčný problém již nějak obsažen, anebo které k němu logicky vedou.

Pro náš problém mysli a těla jsem si z několika knížek vypsal namátkou tyto otázky:

  • Jakým způsobem může hmota nabývat mentální vlastnosti? Mohou být tyto vlastnosti kauzální? (Rey, 1997)
  • Jsi myslí s tělem nebo jsi tělem s myslí? (Priest, 1991)
  • Je mysl totožná s tělem nebo je od něj různá? (Jacquette, 1994)
  • Jak máme chápat člověka jakožto personální jednotu, když je na jedné straně tělesná smyslová bytost a na druhé straně duchový subjekt? Jak tyto dvě stránky bytí patří k sobě? (Anzenbacher, 1990)
  • Můžeme rozumět svým vlastním myslím a mozkům? (Hofstadter, 1979)
  • K čemu se vztahují termíny "mysl" a "tělo"? Lze nalézt znaky, které by spolehlivě oddělily mysl a tělo? Jaký je vztah mezi myslí a tělem? (Nosek, 1997)
  • Má být vědomí demystifikováno? (Dennett, 1991a)
  • Mohou mít počítací stroje bolesti, Marťané naděje a nehmotní duchové myšlenky? (Fodor, 1981)

Všimněte si, jak se u těchto otázek těžko pozná, zda jsou kladeny jako otázky ontologické (o povaze bytí), epistemologické (jak něco poznáváme), či jazykově analytické (jak o tom mluvíme). Též si všimněte, že kromě našich dvou "světů" mají tyto otázky též co dělat s kauzalitou a totožností (pojmy, jež vedou k dalším otázkám).

Problém mysli a těla náleží k širšímu okruhu otázek, kterými se zabývá filosofie mysli. V širším pohledu bychom v (současné) filosofii mysli mohli rozlišovat fenomenologický a analytický proud36; pod specifickým názvem "filosofie mysli" (philosophy of mind) dnes vystupuje jeden z proudů analytické filosofie. K problému mysli a těla a k dalším tradičním filosofickým otázkám (problému osobní identity, svobodné vůle, intersubjektivity) přistupuje též v poslední době široce diskutovaný problém vědomí. Speciálně si filosofové kladou otázku, zda vědomí, jako něco, co je přístupné jen vnitřnímu pohledu, lze považovat za předmět objektivního vědeckého bádání. Této otázce věnuji poslední, 8. oddíl tohoto textu.

7.1 Mentální stavy, akty a procesy

Každý z nás má své jistoty, nejistoty, názory, nápady, touhy, vzpomínky, předtuchy, radosti i strasti. Každý dovede myslit, uvažovat, rozhodovat, ptát se sám sebe a sám si odpovídat. Čili každý z nás má zkušenost čehosi, co lze nazvat myslí či duševnem.

A tu bych rád požádal čtenáře, aby přerušil čtení a na chvíli se zahloubal nad svou vlastní myslí - nad tím, jaké je to, když na něco myslí, když něco vnímá, když si něco vybavuje či představuje, ale i když jen tak sedí a prostě se "nějak cítí". To vše jsou duševní čili mentální stavy a patří k nim i samo ono zahloubání, vnitřní reflexe (introspekce). Navíc jsou to vědomé stavy mysli, do obecného pojmu "mysl" lze totiž počítat nevědomé či neuvědoměné stavy (jako například když něco vím, ale právě na to nemyslím). Ty nelze přímo reflektovat, lze je jen předpokládat, obdobně jako jen předpokládáme vědomé stavy jiných osob.

Buďme o něco konkrétnější a uvažujme tyto příklady: vidím modrou knihu; bojím se hadů; raduji se z dárku; chci zatleskat; hraji šach; představuji si jednorožce; myslím, že číslo 57 je prvočíslo;...37 Tyto příklady mají jedno společné: kromě toho, že jsou prožívány a tedy mají svůj fenomenální aspekt ("jaké je to" vidět, bát se, radovat se, chtít,...), všechny se navíc něčeho týkají, jsou o něčem. Ve filosofii se proto nazývají intencionálními stavy a to, k čemu se vztahují, jsou jejich intencionální obsahy. V pojmu intencionality je zde podstatně zobecněno běžné pojetí intence (mít v úmyslu, záměru; srov. příklad chci zatleskat). V našich příkladech jsou intencionálními obsahy po řadě modrá kniha, hadi, dárek, zatleskání, (hra) šach, jednorožec a celá propozice "číslo 57 je prvočíslo". Jak vidno, může jít o existující či neexistující věci či typy věcí, stejně jako o pravdivé či nepravdivé propozice. Některé intencionální stavy mají i performační komponentu, kterou lze popisovat a analyzovat "zvenku". Rozlišení fenomenální a performační komponenty bylo zavedeno v odst. 4.2, zde si je znovu připomeňme na příkladu hraní šachu: šachista jednak prožívá šachovou hru fenomenálně (teší se z ní, touží vyhrát atp.) a jednak mechanicky pohybuje figurkami na šachovnici podle jistých přesných pravidel. Právě performační komponentu míváme na mysli, hovoříme-li o programování nějakého mentálního procesu na počítači.

Existují též stavy mysli, které nejsou intencionální v uvedeném slova smyslu. Uvažme například: rozhlížím se, trpím, mám dobrou (špatnou) náladu, úzkost, bolest, nervozitu. Tyto stavy nemají (explicitní) intencionální obsah a neumíme jim ani přisuzovat nějakou performační komponentu. Tím lze vysvětlit některá nedorozumění o možnostech umělé inteligence ((Birnbacher, 1995), viz též závěr odst. 4.4).

O mentálních (či psychických) entitách se mluví v závislosti na kontextu jako o vlastnostech, stavech, aktech, jevech či procesech - rozlišování není jednotné (aspoň dokud nemluvíme v rámci určité realizační teorie). Slovo "stav" spíše zdůrazňuje trvání, slovo "proces" dynamiku, "událost" změnu stavu, "jev" subjekt pozorovatele38. Pro jednoduchost volím termín "stav" jako zástupce všech těchto výrazů.

Existují čtyři specifické rysy, kterými se vyznačují vědomé mentální stavy (Metzinger, 1995):

  • bezprostřední danost: výskyty konkrétních stavů vlastní mysli si nemusíme nijak dokazovat. Nelze se totiž mýlit v jejich fenomenálním aspektu, čili v tom, že je vůbec máme (například že vidím modrou knihu, že mám dobrou náladu) - můžeme se mýlit nanejvýš jen v jejich obsahu, mají-li nějaký (že to, co vidím, je skutečně modrá kniha - může to být i halucinace);39
  • transparentnost: v důsledku bezprostřední danosti jsme vedeni k pocitu, že nás některé vědomé mentální stavy uvádějí v přímý kontakt se světem (modrá kniha je tam, před mýma očima), případně s námi samotnými, jako osobami situovanými ve světě (je to moje dobrá nálada);
  • perspektivita: vědomé stavy mají své já (ego), které je prožívá či zakouší (jsem to , kdo vidí modrou knihu, , kdo mám dobrou náladu); perspektivita souvisí s centrovaností vědomí a promítá se rovněž do (zpravidla zamlčeného) gramatického "já" našich výpovědí ("Prší" = " pravím, že prší");
  • přítomnost v čase: vědomé stavy mysli jsou nám dány jako současné (vidím modrou knihu = nyní vidím modrou knihu); i vzpomínky jsou vtaženy do současnosti (viděl jsem modrou knihu = nyní si vybavuji svůj dřívější stav "vidím modrou knihu").

Existují další dva rysy, jež běžně pociťujeme jako přirozené, jsou však zdrojem závažných problémů při objektivizaci (a některé teorie mysli je problematizují):

  • kauzální vztahy: některé stavy naší mysli se nám (v odstupu) jeví jako příčiny nebo následky jiných stavů mysli, případně stavů fyzického světa (bojím se, a proto utíkám; dostal jsem dárek, a proto mám radost; mám radost, a proto chci zatleskat);
  • svobodná vůle: některé stavy mysli se nám jeví jako důsledky vlastního svobodného rozhodnutí v rámci jistého spektra možností (zatleskám nebo nezatleskám).

Použili jsme cestu vnitřního prožívání (ve smyslu odst. 3.2) psychického světa, abychom si uvědomili, v čem se mentální jevy mohou lišit od jevů fyzického světa, a že proto problém mysli a těla nelze apriori eliminovat. Například představa, že fenomenální procesy mysli lze vysvětlovat čistě fyzikálními pojmy (podobně jako se vysvětluje řada jiných jevů kolem nás) je přinejmenším zjednodušená a vyžaduje buď radikální zúžení sféry mysli nebo rozšíření domény fyziky. Avšak nepředbíhejme.

7.2 Malá taxonomie názorů

Málokterý filosofický problém doznal takové množství názorových variant, jako problém mysli a těla. Je naprosto mimo možnosti této práce udělat jejich vyčerpávající přehled a proto zde vyberu jen některé důležitější názory (které si většinou vysloužily koncovku "-ismus"), maje přitom na paměti hlavně souvislosti s umělou inteligencí. Pro snazší orientaci ve spleti různých názorů uvádím schémata, naznačující jejich vzájemnou podřízenost (obr. 1- 3). Zdůrazňuji, že třídění je (jako vždy) poněkud svévolné a původní autoři by možná nesouhlasili s umístěním svých teorií.


Obr. 1. Základní dělení

Především se můžeme ptát, zda opravdu chceme oddělit kategorii mentálního od kategorie materiálního. Pokud ano, jsme dualisté. Pokud (z principu) nikoliv, jsme monisté a máme pak na vybranou, zda všemu přisuzujeme povahu mentální či materiální; v prvním případě bychom se hlásili k mentalismu, ve druhém k materialismu (obr. 1).

Mentalismus (též idealismus) je teorie, že materiální svět je čistě produktem mysli, jakési neprostorové spirituální substance. V této souvislosti je často zmiňován G. Berkeley, u něhož jde vlastně o důsledný empiricismus: přímá (smyslová) zkušenost neposkytuje jistotu, že věci existují i tehdy, když je nevnímáme, a neposkytuje ani jistotu, že jsou uhněteny z nějaké látky (Berkeley, 1710/1995). Nemůže nás o tom přesvědčit ani rozumová dedukce ze smyslové zkušenosti. Můžeme se to jen domnívat, věřit tomu. Pro Berkeleyho být znamená být vnímán. K tomu však musí existovat jiná entita, mysl, která vnímá ono vnímané a pro niž být znamená vnímat. Zatímco vnímané entity jsou pasivní, vnímající mysl je aktivní - pro toto rozlišení je i Berkeleyho idealismus někdy považován za odrůdu dualismu (Jacquette, 1994).

Dualismem se v širším slova smyslu rozumí rozlišování dvou (nebo více) typů skutečnosti či jejího pojmového uchopení, přičemž jeden typ nelze redukovat na druhý. V poněkud užším slova smyslu se dualismem rozumí teorie, že mysl je zcela něco jiného než hmota (tělo). Největší vliv na novověké uvažování o problému mysli a těla měl karteziánský dualismus (Descartes, 1641/1997), který je příkladem substančního dualismu. Dle Descarta jsou dva typy substance: prvý typ - materiální (res extensa) - se vyznačuje rozprostraněností, a druhý - mentální (res cogitans) - je zaručen vědomým myšlením a vědomou zkušeností subjektu (srov. rys bezprostřední danosti zmíněný v předchozím odstavci). Zatímco materiální svět lze vystavit rozličnému pochybování, nelze tak učinit se světem mysli (nezbytné již k onomu pochybování), což vede Descarta k tezi o rozdílnosti obou světů.

Existuje "slabší" varianta dualismu, tzv. dualismus vlastností (či teorie dvojího aspektu): mysl (či duše) a tělo neexistují odděleně od sebe, nýbrž jsou to jen dva vzájemně neredukovatelné typy vlastností téže bytosti. Speciálně pak není mentální kauzalita v rozporu s kauzalitou fyzickou, jde jen o dva aspekty téhož vztahu. Co jsou v jednom aspektu záměry, emoce či myšlenky, jsou v druhém aspektu fyzické jevy v mozku. Pokud bychom se takto omezili jen na aspektuálně pojaté kauzální vztahy, mohli bychom - v pojmech odst. 6.1 - též mluvit o rozdílných kauzálních doménách.

Za další typ dualismu lze považovat dualismus módů bytí Johna Searla (Searle, 1992). On sám by proti svému řazení k dualistům asi silně protestoval (neuznává samotný termín), nicméně prosazuje dvojí ontologii: subjektivní ontologii 1. osoby a objektivní ontologii 3. osoby. Nejde o rozlišení subjektivního (zaujatého) pohledu z perspektivy pozorovatele od objektivního (nezaujatého) "pohledu odnikud", ale spíše o to, že dle Searla vnitřně prožívané, "soukromé" mentální stavy prostě jsou jinak, než "veřejné" věci reálného světa, jakkoliv jsou jejich produktem (realizovány ve struktuře mozku).

Moderní filosofii mysli bychom mohli pojednat jako historii snah zeslabit, obejít, odmítnout nebo vyvrátit substanční dualismus, jenomže za použití jeho vlastního slovníku, což je ostatně právě to, co Searle moderním materialistům vyčítá. Pravé kořeny odmítavého postoje západní filosofie vůči dualismu lze tušit ve vědomé nebo podvědomé averzi k čemukoliv, co by mohlo zavánět duchařstvím; racionální námitkou proti substančnímu dualismu je však spíše problém, jak vysvětlit vzájemnou kauzální interakci světa mentálního a světa fyzického. V moderním pohledu veškeré kauzální příčiny fyzických jevů jsou rovněž fyzické a měly by tedy náležet do stejného fyzického světa. Naproti tomu zkušenost nás učí, že k přirozeným vlastnostem mysli náleží nejen schopnost reagovat na dění ve fyzickém světě, ale též na tento svět působit (prostřednictvím těla, které k onomu světu též náleží). Descartes takovou interakci mezi světy předpokládal (její sídlo kladl do epifýzy, v té době právě objevené a nezdvojené části mozku).

V rámci dualistické koncepce se nabízejí nejméně tři možností jak se vyrovnat s problémem kauzální interakce (obr. 2). Klasický psychofyzický paralelismus (G. W. Leibnize a dalších) je teorie, která uznává děje jak na mentální, tak i na fyzické úrovni, soudí však, že spolu vzájemně nijak neinteragují, že prostě probíhají synchronně, v jakési harmonii, jako by interagovaly. Naproti tomu epifenomenalismus (Campbell, 1970) považuje mentální stavy za vedlejší produkty fyzických procesů bez vlastní kauzální potence. Jsou to jakési "stíny" materiálních dějů a jako takové jsou (vědecky řečeno) nadbytečné. Třetí možností je interakcionismus, názor, k němuž se hlásili především Karl Popper a John Eccles (Popper, Eccles, 1977).40 Dle nich svět mentálního opravdu kauzálně interaguje se světem fyzického, přičemž vysvětlit, jak a kde ke kauzální interakci dochází, je úkolem vědy. Eccles hledal tento "interface" až v kvantově mechanických dějích na subneuronální úrovni (Eccles, 1994).


Obr. 2. Typy interakcí dvou světů

Materialistické41 koncepce (obr. 3) vycházejí z přesvědčení, že vše mentální je fyzické. Proto někteří autoři ztotožňují materialismus s fyzikalismem, zde však mám na mysli materialismus v poněkud obecnějším smyslu (stejně jako fyzické chápu obecněji než fyzikální). Je tu ovšem vždy otázka, proč máme v běžném životě sklon o stavech mysli mluvit jinak - tj. jinak, než o jevech fyzického světa, jako třeba o skupenství látek nebo fázích Měsíce. Většina materialistických teorií mysli je založena na redukcionistickém postoji, jehož charakteristickým výrokem je "X není nic než Y", kde za Y se dosadí vždy to, co má být vysvětleno.


Obr. 3. Moderní směry

Pod vlivem empirické psychologie první poloviny tohoto století, odmítající jak introspekci, tak spekulace o vnitřních stavech myslící bytosti (Watson, 1913; Skinner, 1933), se objevily různé varianty behaviorismu i v teorii mysli.Ten redukuje vše, co se týká mysli, na výpovědi o (pozorovatelném) vnějším fyzickém chování - ostatně si vzpomeňme na Turingův test z odst. 4.4. Důsledný přístup k této otázce přisuzuje mentálním konceptům jejich význam odkazováním na určité stereotypní vzorce chování. Podle tzv. logického behaviorismu (Ryle, 1948), mentální koncepty jsou jen jména pro určité dispozice k vnějším projevům. Tak například bolest není nic než určité standardní vztahy mezi typy stimulů a příslušnými reakcemi. Triviální protiargument je, že otrlý spartán nemusí dát nikdy na sobě znát, že ho bolí hlava, a dokonalý herec může bolení hlavy permanentně hrát (Putnamův příklad).

Dosti odlišný pohled má teorie identity (centrálního stavu), která měla svého času velký vliv (Armstrong, 1968). Podle ní jsou mentální jevy, stavy a procesy identické s konkrétními fyziologickými jevy, stavy a procesy v mozku, takže například pocit bolesti není "nic než" excitace vhodných neuronů. Při tomto pojetí je důležité rozlišovat, zda jde o partikulární stavy (např. konkrétní bolest konkrétního člověka) nebo o obecné jevy (bolest jako taková). Ve druhém případě je třeba navíc předpokládat existenci typově určitelných obecných fyziologických "mechanismů".

Teorii identity můžeme považovat za redukcionismus směrem "dolů", pokud si představujeme nějakou hierarchii kauzálních domén (viz odst. 6.1), v níž je myšlení na vyšší úrovni než neurofyziologické procesy.

Obliba redukcionismu právě ve směru k nižším úrovním (zvláště u scientisticky orientovaných filosofů) stojí za povšimnutí. Myslím, že má dva důvody, jeden zřejmý, druhý skrytý. Zřejmý důvod je ten, že zákonitosti nižších úrovní bývají exaktní, matematicky formulované a tudíž jaksi důvěryhodné. Druhý důvod je, že je vlastně nemusíme používat. Vysvětlím to na analogii se statistickou fyzikou. Redukujeme-li makroskopický termodynamický popis na molekulární úroveň, vysvětlíme (například) vzájemný vztah tlaku, objemu a teploty jako důsledek jednoduchých, deterministických a srozumitelných mechanických zákonů. Tyto zákony však nikdy přímo nepoužijeme - jen zkuste řešit soustavu rovnic pro všechny molekuly v nafouknutém balónku!

7.3 Poznámky o funkcionalismu a emergentismu

Funkcionalismus jsem na obr. 3. zařadil pod materialistické teorie, i když abstrahuje od materiální povahy entit, jimiž se zabývá, a má tak blíže k pohledu matematika než fyzika (mnozí funkcionalisté jsou ovšem též materialisté). Matematika a matematická fyzika buduje různé obecné abstraktní teorie k objektům, strukturám a procesům, aniž by znala či potřebovala znát jejich reálnou podstatu. Dokonce lze říci i o mnoha reálných věcech, že tím, čím jsou, jsou nikoliv díky tomu, z čeho jsou udělány, nýbrž díky funkci či roli, jakou hrají (příklady: peníze na trhu, karburátor u automobilu, srdce v těle). A tak lze podle funkcionalistů budovat jednu jedinou abstraktní teorii myšlení (či obecněji mysli), která by připouštěla libovolné realizace - biologické stejně jako technické. Důležité jsou dle nich funkční a kauzální vztahy mezi stavy systému, nikoliv jak a v čem jsou tyto stavy realizovány.

Jako i jiné moderní teorie mysli, byl i funkcionalismus silně ovlivněn vědeckými poznatky své doby. Byl-li behaviorismus pod vlivem tehdejší behaviorální psychologie a byla-li teorie identity pod vlivem znalostí mozku, pak pro funkcionalismus i jeho varianty byla hlavní inspirací počítačová věda.

Pro funkcionalismus "černé schránky" čili turingovský (Putnam, 1967/1975) je podstatný pojem mentálního stavu. Formálně a velmi povrchně lze použít analogie s vnitřními stavy Turingova stroje (stačí i konečný automat): přechodová funkce zajišťuje vnější chování (vztah vstup-výstup, stimulus-reakce), má však též vnitřní, kauzální stránku: vnitřní stavy (a vstupy) jsou příčinami jiných vnitřních stavů (a výstupů). Podstatné je, že vnitřní stavy jsou definovány právě jen těmito vztahy, jejich fyzická realizace je nepodstatná. V tom smyslu lze považovat mysl za černou schránku.

Za stejně nepodstatné považuje funkcionalismus subjektivně prožívané kvality, které přisuzujeme různým mentálním stavům (jako strach, bolest, radost, nápad apod.) - tato kvalitativní pojmenování jsou dokonce zbytečná, protože je vždy lze nahradit abstraktními symboly a respektovat jen vzájemné kauzální vazby (tzv. Ramseyova eliminace mentálních pojmů (Ramsey, 1991)). Být v mentálním stavu je totéž jako mít standardní kauzální vztahy: nic jiného než obousměrné interakce s jinými mentálními vztahy, perceptuálními vstupy a behaviorálními výstupy.

Funkcionalismus našel oporu i v rozlišení softwaru a hardwaru u počítačů. Přestože realizace nějaké funkce je na počítači nemyslitelná bez hardwaru, popis této funkce nevyžaduje žádné tranzistory nebo integrované obvody. Tutéž činnost mohou realizovat počítače zcela odlišných technologií - proč by ji tedy nemohl provádět též mozek pomocí své neuronové tkáně? Důsledněji chápaná počítačová metafora, spolu s faktem, že programy tradiční umělé inteligence byly implementovány na klasických počítačích vedla k novější verzi funkcionalismu, kterou již známe z odst. 4.3 jako počítačový funkcionalismus či silná umělá inteligence.

Jestliže programy lze přenášet z počítače na počítač a uchovávat je i mimo počítače, mělo by podle funkcionalismu totéž platit i o lidské mysli (za předpokladu, že by byl znám kód, který příroda použila). To bychom byli již na hranici vědecké fantazie - avšak o nic dál, než byl i N. Wiener, když se zmínil o principiální možnosti přenášet lidskou bytost na dálku pomocí telegrafu. Filosoficky to naznačuje jedno: v jistém smyslu je funkcionalismus kompatibilní i s dualismem.

Námitky oponentů proti jedné, druhé či oběma variantám funkcionalistické filosofie mysli lze zhruba rozdělit do tří typů:

  1. arbitrárnost struktury,
  2. zanedbání fenomenální stránky mysli a
  3. explanační dluhy.

První typ námitek se vztahuje k samotné podstatě funkcionalistického programu: za mysl je ochoten dosadit cokoliv, co má patřičné kauzální vztahy, případně pokud se to řídí patřičnými algoritmy.

Ned Block (Block, 1978) se pokusil demonstrovat absurditu funkcionalismu pomocí myšlenkového experimentu s populací Číňanů. Uvádím jej v pozměněné podobě (pro případ počítačového funkcionalismu). Představme si, že využijeme hardwarové arbitrárnosti funkcionalismu a místo neuronů (nebo tranzistorů) mobilizujeme pro algoritmy mysli celou čínskou armádu42. Vojáci by stáli v dlouhých řadách, co voják to bit. Přecházením z místa na místo by přesně a ve správném pořadí realizovali jednotlivé příkazy kteréhokoliv algoritmu. Mohl by to být algoritmus pro myšlení. Čí by to bylo myšlení?

Jakkoliv taková představa vypadá absurdně, sama o sobě funkcionalismus nevyvrací. K tomu bychom museli nejprve dokázat, že tímto způsobem se mentální stavy na úrovni celého systému objevit opravdu nemohou. (Ostatně současné úvahy o internetu jako o zárodku globálního mozku si nedělají s analogickými představami problém.) Pokud bychom takovou možnost připustili, byly by to zajisté stavy nesrovnatelné s lidskými mentálními stavy, protože by operovaly ve zcela jiném vnějším prostředí.

Příkladem námitek druhého typu je Searlův experiment s čínskou komorou, popsaný v odst. 4.4. Fenomenální stránkou mysli se funkcionalismus (opět programově) netrápí, ostatně jako většina jiných teorií zastávaných analytickými filosofy. Pokud vůbec je funkcionalismus schopen něco říci o mentálních procesech, pak tedy jen o jejich performačních komponentách. Problémem ovšem zůstává, zda vždy lze a má smysl obě komponenty od sebe oddělit.

Konečně třetí typ námitek se týká otázky, co vlastně funkcionalismus vysvětluje. Omezuje-li se pouze na funkcionální vztahy, a to dokonce na ty, které náleží do vybrané "vyšší" úrovně, nelze od něj čekat vysvětlení jejich vztahu ke struktuře (k jiným, nižším úrovním) a nebude ani schopen identifikovat ty aspekty nižších úrovní, které jsou nutné nebo postačující pro existenci mysli. V našem pojetí (z odst. 6.1) lze funkcionalismus považovat za školní příklad teorie omezené na vybranou kauzální doménu, vytrženou ze souvislostí s jinými doménami. Může to být třeba i zajímavá a poučná abstraktní teorie, avšak bez možnosti říci cokoliv závažného k problému mysli a těla.

Jistý krok dále (lépe řečeno hlouběji), než dosavadní varianty funkcionalismu, činí tzv. homunkulární funkcionalismus (Lycan, 1987). Vychází ze snahy využít specifických možností kolektivních systémů, tvořených spolupracujícími či soutěžícími agenty (zvaných též homunkulové); s touto myšlenkou jsme se rovněž již dříve setkali (v odst. 6.3). Na funkcionalismus, který by uvažoval více úrovní současně, případně celou hierarchii úrovní, by se již nevztahovaly některé předchozí námitky. Vezmeme-li ovšem do úvahy více kauzálních domén, setkáme se s interakcemi mezi doménami, a ty již nemusí mít (v tradičním pojetí) kauzální povahu. Místo funkcionalismu by tu bylo namístě mluvit (například) o emergentismu. O pojmu emergence jsem se zmínil v odst. 5.2. a jeho vztah k filosofii mysli jsem uvedl v podobě několika variant emergentistické teze. Protože se dnes o emergenci poměrně často hovoří, stojí zato se k ní zde krátce vrátit.

Termín emergence byl nejprve užit G. H. Lewesem v polovině 19. stol. a C. Lloyd Morganem začátkem 20. stol. v diskusích o evolučních teoriích, a to ve snaze vyhnout se mechanistickému redukcionismu na jedné straně a teleologickému postoji na straně druhé. V tomto tradičním významu je zdůrazněn temporální aspekt: jde o vznik něčeho (života, člověka), co nelze predikovat nebo vysvětlit z předchozího stavu věcí.

Současné pojetí je poněkud obecnější a temporální aspekt ustupuje do pozadí, nahrazen působením z nižší úrovně na vyšší. Kolektivní systémy skýtají vhodné příklady, od makroskopických vlastností látek až po politický vývoj společnosti. Méně banálním příkladem je entropická šipka času jako emergentní jev systémech, které jsou na mikroúrovni časově reverzibilní. Obecně čím rozsáhlejší a vazebně složitější je systém na mikroúrovni, tím spíše se nám jeho chování jeví jako emergentní na makroúrovni: pět molekul nevysvětlí tekutost kapaliny, pět demokratů nevytvoří demokracii.

Jiný význam pojmu emergence je inspirován předchozím a je často užíván jako argument proti redukcionismu. Vlastnost (v rámci nějaké teorie T1) považujeme za emergentní (v silném slova smyslu), má-li reálné instance, vyskytuje-li se současně s nějakou jinou vlastností, rozpoznatelnou v nějaké redukující teorii T2, nelze ji však samu redukovat na nějakou vlastnost definovatelnou v T2 (Churchland, 1986, s. 324). Dualismus vlastností lze pak charakterizovat tvrzením: i když mysl je mozek, kvality subjektivního prožívání jsou přesto emergentní vzhledem k mozku a jeho vlastnostem.

John Searle (Searle, 1992) si je jist, že principiálně lze vysvětlit souvislost mezi myslí a mozkem pomocí meziúrovňového vztahu, který je souhrou kauzality a realizace, i když přiznává, že takové vysvětlení je teprve třeba hledat a že o dotyčném vztahu víme málo. Soudí, že některé dostatečně složité neurobiologické procesy v mozku mohou způsobit (cause) a zároveň podpořit (sustain) - vědomé mentální stavy a procesy. Klíčovým pojmem je právě toto "způsobit a zároveň podpořit", což lze chápat jako speciální případ emergence v našem pojetí.43 V novější práci Searle uvádí, že mozkové procesy způsobují vědomí, přičemž vědomí samo je vlastností mozku (feature of the brain) a považuje proto vědomí za emergentní vlastnost mozku. V jeho pojetí je emergentní taková vlastnost, kterou lze "kauzálně vysvětlit chováním prvků systému; není to však vlastnost jednotlivých prvků a nemůže být vysvětlena prostou sumací vlastností těchto prvků" (Searle, 1997, s. 18).

Protože Searlův náhled je vlastně variantou emergentistické teze a on sám jej považuje za "řešení tradičního problému mysli a těla, které se vyhýbá jak dualismu tak materialismu, aspoň jak jsou tradičně chápány" (s. 8), stojí za to se u něj pozdržet. Zdá se mi sympatické, že je tu přisouzena velká váha meziúrovňové interakci, avšak mám obavu, že vše je poněkud zjednodušeno. V jednom smyslu zde jde o zúžení této interakce na kauzální vztah příčiny a následku, současně je však pojem kauzality zobecněn na (bezčasový) vztah mezi úrovněmi, a to podle poněkud zjednodušeného schématu podle tohoto vzoru: lze-li tuhost stolu vysvětlit chováním molekul stolu (Searlův příklad), plyne z toho, že molekuly stolu jsou příčinou tuhosti stolu. Snad to lze říci pro stoly a jejich molekuly, u nichž více méně víme, jaká je struktura pojmu 'vysvětlit' . Je však možno se stejně postavit ke vztahu mysli a těla, kde ani o příčinnosti, ani o možnostech vysvětlení nemáme žádnou představu?

K Searlově definici emergence: jestliže něco vysvětlit lze, avšak nikoliv "prostou sumací vlastností prvků", co to přesně znamená? Uznávám, že nelze být exaktní - i náš výklad kauzality v relaci ke kauzálním doménám nebyl exaktní - avšak pak je třeba vždy počítat s tím, že jistota "řešení" může být jen zdánlivá.

Konečně je tu problém s fenomenální komponentou mentálních stavů, či přímo s pojmem vědomí, o který Searlovi tolik jde. Mluví o vědomí jako by to byla vlastnost téhož řádu jako tuhost stolu nebo tekutost vody. Čili vlastnost vyjádřená v 3. osobě, nikoliv v 1. osobě, kterou v případě vědomí Searle považuje za relevantní (dokonce ontologicky, viz odst. 4.4).44 To však je spíše již téma pro následující oddíl.

Vedle emergentistické teze jsem v odst. 6.2 navrhl zobecněnou emergentistickou tezi, dle níž lze mysl považovat za emergentní jev v dostatečně složitém systému kauzálních domén. Prvá i druhá teze by mohly podpořit materialismus (v poněkud netradičním pojetí) v jeho snaze vyhnout se dualistické představě o mysli jako o nějaké zvláštní nemateriální substanci. K vysvětlení vztahu mysli a těla však příliš nepřispějí, protože obě nabízejí k vysvětlení jedné věci (mysli) jinou věc (emergenci), o níž, až na několik speciálních případů, vlastně nic konkrétního a poučného nedovedeme říci. To ovšem nic nemění na tom, že obě teze mohou být heuristicky velmi užitečné pro filosofické úvahy.

 << Předchozí: Nová kybernetika << >> Následující: Je možná věda o vědomí? >>
1 Souslovím 'umělá inteligence' budu označovat výhradně existující disciplínu (též označovanou AI, česky UI) - pokud půjde o pojem, případně o projekt (realizace inteligence umělými prostředky), použiji uvozovky.
1a O kognitivní vědě viz závěr odst. 1.2.1
2 V zevšednělém významu slova filosofie, jako je např. "filosofie výroby mýdla".
3 Při psaní jsem místy těžil z některých svých dřívějších prací (někdy včetně úryvků textu), a to zejména z (Havel, 1988, 1992, 1993, 1998), (Havel, Hájek, 1982), a z některých svých úvodníků v časopisu Vesmír.
4 Stručnou rekapitulaci historie umělé inteligence čtenář nalezne v úvodu k prvnímu dílu této knihy (Mařík a kol., 1993).
5 Někdy se záměrně mluví o kognitivních vědách (v plurálu).
6 Viz např. kap (Štěpánková, 1993) v prvním dílu sborníku Umělá inteligence.
7 Viz např. (Havel, 1980) a kap. 9. v druhém dílu sborníku Umělá inteligence (Lažanský a kol., 1997)
8 Viz kap (Lažanský, Kubalík, 1999) ve třetím dílu sborníku Umělá inteligence
9 Užívám termín "paradigma", tak jak se dnes užívá; tj. ve slabším smyslu, než jej užil Kuhn (u něhož změna paradigmatu má charakter vědecké revoluce).
10 O neuronových sítích se podrobně dočtete v 9. kap. prvního dílu sborníku UI (Hořejš, 1993), o distribuované umělé inteligenci a agentových systémech ve 4. kap. druhého dílu (Štěpánková a kol., 1997) a v kapitolách (Kelemen, 1999; Mařík a kol., 1999) třetího dílu.
11 Přehled literatury na toto téma
12 Angl. slovo experience má v češtině nejméně tři významy: prožívání (v našem smyslu), zážitek a zkušenost.
13 Slovo 'symbolický' zde užívám ve smyslu "operující se symboly, tj. s objekty, které jsou nositeli dohodnutého významu". Někteří autoři užívají termín ' symbolový' .
14 V kap. (Kelemen, 1999) třetího dílu sborníku UI (Umělá inteligence) je rozlišení "shora" vs. "zdola" míněno spíše funkcionálně: zda postupujeme od složitých funkcí (schopností) k jednodušším anebo opačně.
15 Viz např. (Boden, 1990; Dreyfus, 1979; Graubard, 1988; Haugeland, 1985; Lucas, 1961; Searle, 1980, 1997).
16 Citováno dle (Webb, 1980), s. 112.
17 Zvolíme-li jeden pevný počítač. Bez újmy na přesnosti lze v obecných úvahách této stati nerozlišovat mezi pojmy "algoritmus", "program" a "stroj" (počítač).
18 (Hofstadter, 1979, s. 476). Jde o autoreferenční otázku podobného typu, jakého je užito v Gödelově důkazu.
19 Podobně je 'umělý život' souhrnným označením pro snahy uměle realizovat vybrané přírodní procesy (jako kolektivní chování, růst, samoreprodukci, rozmnožování, evoluci apod.). Viz kapitolu (Csonto, 1999) ve třetím díle sborníku UI.
20 Fenomenální komponenty mentálních stavů se často nazývají qualia.
21 Angl. 'connections' - odtud název konekcionismus.
21a Výběr z prací K. H. Pribrama nedávno vyšel v česko-slovenském překladu (Pribram, 1999).
22 Srov. však pojem homunkulárního funkcionalismu v odst. 7.2.
23 Zobecněná emergentistická teze bude formulována v odst. 6.2.
23a Newell definuje symboly jako fyzické tvary, které se mohou vyskytovat jako komponenty složitějších výrazů; ač termín ' symbol' předjímá naši interpretaci, není zde omezen na lidské symbolové systémy (viz Newell, Simon, 1976, spec. (Boden, 1990), s. 109)).
24 Pojem 'blízkosti' úrovní, stejně jako sám pojem úrovně, je ovšem velmi relativní a záleží dílem na tom, co nabízí zkoumaná skutečnost, dílem na našem rozhodnutí. Srov. též poznámku na konci odstavce 6.1.
25 Spekulaci (v pozitivním slova smyslu) považuji za důležitou komponentu vědy (Havel, 1999a).
26 Jde o zobecnění psychofyzického paralelismu (jakožto jevu, nikoliv filosofického názoru - viz odst. 7.2)
27 Škálové hierarchie (scalar hierarchies) se typicky vztahují k distinkci část-celek na rozdíl od tzv. specifikačních hierarchií (specification hierarchies), založených na distinkci speciální-obecné (Salthe, 1991).
28 V rámci této domény si vysvětlujeme své vlastní chování a chování druhých jako výsledek domněnek, tužeb, obav, představ, očekávání a cílů - jde o tzv. psychologický folklor (folk psychology), odpovídající běžnému užívání mentalistických výrazů v přirozeném jazyku (Stich, 1983).
29 Citováno podle (Hofstadter, 1985), s. 656.
30 S obyčejným sklem mají spinová skla společnou jen amorfnost vnitřní struktury.
31 Angl. embodied cognition, viz (Varela a kol., 1991), s. 173. Srov. též (Dreyfus, 1979; Lakoff, 1999).
32 Angl. enaction. Běžný význam anglického to enact je 'ustanovit (zákonem)' či 'ztvárnit (herecky)' . Varela, Thompson a Roschová (cit. d., s. 9, 140, 147a) užívají různé tvary tohoto slova - (cognition as) enaction, enactment (of world), enactive (cognition, approach,cognitive science), enacting (significance). České sloveso zjednat (zjednávat) volím proto, že nejlépe vyjadřuje proces, o který zde jde - chápeme-li slovo 'jednat' spíše ve smyslu 'konat' (angl. act), nikoliv 'rokovat' . Podobnost dvojice act - enact a dvojice jednat - zjednat je případná, stejně jako náznak reciprocity, obsažený v českém slovu 'zjednat' .
33 (Varela, Thompson, Rosch, 1991)
34 Slova v závorkách nejsou zcela souznačná.
35 Což mj. ilustruje podstatnou odlišnost práce ve filosofii a v matematice. Na to, jak filosofii může škodit, když podlehne lákadlům exaktní matematické metody, poukázal (význačný matematik) Gian-Carlo Rota (Rota, 1999).
36 O fenomenologické filosofii viz např. (Patočka, 1993), jako úvod do analytické filosofie lze uvést (Peregrin, 1992).
37 První osoba singuláru má (zde i jinde) naznačovat spíše subjektivní přístup k nějakému jevu.
38 Slovo "jev" je v některých situacích vhodným ekvivalentem angl. event (možná vhodnějším než "událost"); pokud se zdůrazňuje vnitřní nazírání, mluví se o "fenoménech".
39 Searle (viz např. Searle, 1999, s. 70) zmíněnou neomylnost zpochybňuje.
40 V jejich pojetí existují nikoliv dva, nýbrž tři vzájemně interagující světy - fyzický, mentální a kulturní.
41 Termín 'materialismus' má ve filosofii mysli poněkud specifičtější význam, než obecně ve filosofii. Například již vícekrát citovaný J. Searle je velmi kritický k materialismu v tomto specifickém významu, jakkoliv jeho 'biologický naturalismus' je konec konců rovněž materialismem jistého (emergentistického) typu.
42 Čínskou čistě proto, že je početná. S experimentem s čínskou komorou to nemá co dělat.
43 Původně Searle mluvil o souběhu kauzality a realizace: "...příčinou mentálních jevů jsou procesy, které se odehrávají v mozku na úrovni nervových buněk a jejich skupin, přičemž se v systému složeném z buněk zároveňrealizují." (Searle, 1984/1994 s.23), v pozdějších pracích mu jde o kauzalitu a podporu (sustaining) vědomí: "některé extrémně složité nervové systémy jsou schopny způsobit a podpořit vědomé stavy a procesy" (Searle, 1992, s. 89). V novější formulaci: "mozkové procesy způsobují vědomí, ale vědomí je samo vlastností mozku [což] nám skýtá řešení tradičního problému mysli a těla, řešení, které se vyhýbá jak dualismu tak materialismu, aspoň jak jsou tradičně chápány." (Searle, 1997, s. 8), kurzívy všude moje.
44 Na tuto mezeru v Searlově pojetí též upozorňuje McGinn (McGinn, 1999).
45 Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic), Consciousness and Cognition (Academic Press).
46 Je to tentýž Crick, který v r. 1962 získal spolu s J. D. Watsonem Nobelovu cenu za objev struktury DNA (viz Vesmír 42 (1963) 3, s. 81).
47 Jako například výměny názorů mezi Johnem Searlem a druhými (Searle, 1997).
48 Angl. multiple drafts model.
49 V původním významu (v přírodním kultu voodoo) je zombie mrtvola, kterou nějaká nadpřirozená síla vybavila vnějšími projevy života, nikoliv však vůlí a řečí.
50 Viz též (Chalmers, 1995). Rozsáhlá diskuse k Chalmersově pojetí "těžkého problému" proběhla v časopise Journal of Consciousness Studies, Vol. 2 (1995), No. 3; Vol 3 (1996), Nos 1, 3, 4.

Literatura

Poznámka: V českém (a slovenském) jazyku existuje poměrně málo knižních publikací, které se vztahují k tématu této kapitoly, a stěží lze jejich výběr považovat za reprezentativní pro tento obor. Z poslední doby jsou to např.: (Gál, Kelemen, 1992), (Kelemen, 1994), (Searle, 1994), (Flanagan, 1995), (Minsky, 1996), (Crick, 1997), (Dennett, 1997), (Nosek, 1997), (Pstružina, 1998), (Pribram, 1999). Volnější souvislost mají (Sacks, 1993), (Ruyer, 1994), (Koukolík, 1995), (Jirků, Kelemen, 1996), neuronovými sítěmi se zabývá monografie (Novák a kol., 1988).

Kromě prací citovaných na příslušných místech jsem v tomto textu (hlavně v posledních dvou oddílech) čerpal též z těchto monografií: (Margolis, 1984), (Gregory, 1987), (Lycan, 1990), (Jacquette, 1994), (Guttenplan, 1994), (Honerich, 1995), (Franklin, 1995), (Nakonečný, 1995), (Rey, 1997) a z různých prací v časopise Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic).

Anzenbacher A.: Úvod do filozofie. SPN, Praha, 1991.
Armstrong D.: A Materialist Theory of the Mind. Routledge and Kegan, London, 1968.
Axelrod R.: The Evolution of Cooperation. Harper and Collins, 1984.
Bechtel W., Abrahamsen, A.: Connectionism and the Mind. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1991.
Bendová K.: Sylogistika. Karolinum, Praha 1998.
Berkeley G.: Pojednání o základech lidského poznání (přel. J. Brdíčko). Svoboda, Praha, 1610/1995.
Birnbacher D.: Artificial Consciousness. In: (Metzinger, 1995), s. 489- 503.
Block N.: Troubles with functionalism. In: Minnesota Studies in the Philosophy of Science 9, University of Minnesota Press, Mineapolis, 1978 s. 261- 326.
Boden M. (editorka): The Philosophy of Artificial Intelligence. Oxford University Press, Oxford, 1990.
Bringsjord S.: Is the connectionist-logicist clash one of AI's wonderful red herrings? Journal of Experimental and Theoretical Artificial Intelligence 3, 1991, s. 319-349.
Brooks R. A.: Intelligence without representation. Artificial Intelligence 47, 1991, s. 139-160.
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Campbell K.: Body and Mind. Univ. of Notre Dame, Indiana, 1970.
Cragg B.G., Temperley H.N.V.: The organisation of neurones: A cooperative analogy. EEG Clinical Neurophysiology 6, 1954, s. 37.
Crick F.: Věda hledá duši (Překvapivá domněnka). Mladá fronta, Praha 1997.
Csonto J.: Umělý život. In: Umělá inteligence 3
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Dennett D. C.: Consciousness Explained. Little, Brown and Co., Boston, 1991a.
Dennett D.C.: Mother Nature versus the Walking Encyclopedia: A western drama. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), 1991b, s. 21-30.
Dennett D. C.: Druhy myslí. K pochopení vědomí. Archa, Bratislava 1997.
Descartes R.: Meditácie o prvej filozofii. Chronos, Bratislava 1641/1997.
Domany E., van Hemmen J.L., Schulten, K. (editoři): Models of Neural Networks. Springer-Verlag, Berlin, 1991.
Dreyfus H.: What Computers Can't Do. (2. vydání) New York: Harper & Row 1979.
Eccles J.: How the Self Controls Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1994.
Flanagan O.: Vedomie. Archa, Bratislava 1995.
Fodor J.A.: The mind-body problem. Scientific American, January 1981, s. 124- 132.
Fogel L.J., Owens A. J., Walsh M. J.: Artificial Intelligence through Simulated Evolution. New York, 1966.
Franklin S.: Artificial Minds. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995.
Freeman W.: Societies of brains (diskuse s Jean Burnsovou). Journal of Consciousness Studies 3, 1996, s. 172-180.
Gál E., Kelemen J. (editoři): Myse'e5/telo/stroj. Bradlo, Bratislava 1992.
Graubard S.R. (editor): The Artificial Intelligence Debate: False Starts, Real Foundations. Cambridge, MA: The MIT Press 1988.
Gregory R.L. (editor): The Oxford Companion to the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1987.
Grim J.: Pravděpodobnostní neuronové sítě. In: Umělá inteligence 3
Guttenplan S. (editor): A Companion to the Philosophy of Mind.
Haugeland J.: Artificial Intelligence: The Very Idea. Cambridge, MA: The MIT Press 1985.
Havel I. M.: Neuronové počítače a jejich inteligence. In: SOFSEM'88, 1988, s. 83-118.
Havel I. M.: Connectionism and Unsupervised Knowledge Representation. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems'90. Singapore: World Scientific, 1990.
Havel I. M.: Artificial Intelligence and Connectionism. In: Advanced Topics in AI (Mařík, Štěpánková, Trappl, editoři), Lecture Notes in Artificial Intelligence, Springer-Verlag 1992, s. 25-41.
Havel I. M., Scale Dimensions in Nature. Int. Journal of General Systems 24 No. 3, 1996, s. 295-324.
Havel I. M.: Artificial Thought and Emergent Mind. In: Proceedings IJCAI'93, Morgan Kaufman Professional Book Center, Denver, CO, USA, 1993, s. 758-766.
Havel I. M.: Otevřené oči a zvednuté obočí. Nakladatelství Vesmír, Praha 1998.
Havel I. M.: Třetí život badatelů. Vesmír 78, 1999, č. 6, s. 303 (1999a).
Havel I. M.: Jitro kyberkultury. Světová literatura, 1999, č. 1(1999b).
Havel I.M.: Living in Conceivable Worlds. In: Proceedings Conf. on Paraconsistent Logic, Foundations of Science, Kluwer Academic Publishers, 1999c.
Havel I. M., Hájek P.: Filozofické aspekty strojového myšlení. In: SOFSEM'82, 1982, s. 171-211.
Hegel G. W. F.: Fenomenologie ducha (přel. J. Patočka). NČSAV, Praha 1806/1960.
Heylighen F., Bollen J.: The World-Wide Web as a Super-Brain: from metaphor to model. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems '96. Austrian Society for Cybernetics, 1996, s. 917-922.
Hillis W.D.: Intelligence as an emergent bahavior; or, the songs of Eden. In: (Graubard, 1988), s. 175-190.
Hinton G.E., Sejnowski TJ.: Learning and relearning in Boltzmann machines. In: Rumelhart a kol., Parallel Distributed Processing, Vol. 1., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986, s. 282-317.
Hodgson D.: The Mind Matters: Consciousnes and Choice in a Quantum World. Oxford University Press, Oxford, 1991.
Hofstadter D.R.: Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid. Harvester Press, Brighton, 1979.
Hofstadter D.R.: Waking up from Boolean dream, or, subcognition as computation. In: (Hofstadter, 1985), s. 631-665.
Hofstadter D.R.: Metamagical Themas: Questing for the Essence of Mind and Pattern. Bantam Books, Toronto, 1985.
Honderich T. (editor): The Oxford Companion to Philosophy. Oxford University Press, Oxford, 1995.
Hopfield J.J.: Neural networks and physical systems with emergent collective computational abilities. Proc. Nat. Acad. Sci USA 79, 1982, s. 2554-2558.
Hořejš J.: Neuronové sítě. In: (Mařík a kol., 1993), s. 217- 241.
Höschl C: Biologická psychiatrie roku 2000. Psychiatrie, 1, 1997, 3-4, s. 107-116.
Chalmers D.J.: The puzzle of conscious experience, Scientific American, Dec. 1995, s. 80- 86.
Chalmers D.J. The Conscious Mind: In Search of a Fundamental Theory. Oxford University Press. 1996.
Churchland P. S.: Neurophilosophy: Toward a Unified Science of the Mind/Brain. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986.
Jacquette D.: Philosophy of Mind. Prentice Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1994.
Jirků P., Kelemen J.: Kapitoly z kognitivní vědy. Vysoká škola ekonomická, Praha, 1996.
Kauffman S.A.: Antichaos and Adaptation. Scientific American, August '91, s. 78-84 (1991).
Kelemen J.: Strojovia a agenty. Archa, Bratislava, 1994.
Kelemen J.: Reaktivní agenty. In: Umělá inteligence 3
Klír J., Valach M., Kybernetické modelování. SNTL, Praha, 1965.
Koch C.: Biophysics of Computation: Information Processing in Single Neurons. Oxford University Press, 1998.
Koch C., Segev I. (editoři): Methods in Neuronal Modeling: From Ions to Networks. 2nd ed., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1998.
Kolb B., Whishaw I.Q.: Fundamentals of Human Neuropsychology. W.H.Freeman, New York, 1990.
Koukolík F.: Mozek a jeho duše. Makropulos, 1995.
Kůrková V.: Aproximace funkcí neuronovými sítěmi. In: Umělá inteligence 3
Lakoff G., Johnson M.: Philosophy in the Flesh: The Embodied Mind and its Challenge to Western Thought. Basic Books, New York, 1999.
Langton C. G.: Artificial life. In: Langton C. G. (ed.): Artificial Life. Addison-Wesley, 1989, s. 1-47.
Lashley K. S.: Brain Mechanisms and Intelligence. University of Chicago Press, Chicago, 1929.
Lažanský a kol. Aplikace metod umělé inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 310-356.
Lažanský J., Kubalík J.: Genetické algoritmy. In: Umělá inteligence 3
Little W.A.: The evolution of non-Newtonian views of brain function. Concepts in Neuroscience 1, 1990, s. 149-164.
Lucas J. R.: Minds, machines and Gödel. Philosophy 36, 1961, s. 112-127.
Lycan W.G.: Consciousness. Cambridge, MA: The MIT Press 1987.
Lycan W. G. (editor): Mind and Cognition: A Reader. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1990.
Margolis J.: Philosophy of Psychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1984.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence I. Academia, Praha, 1993.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence II. Academia, Praha, 1997.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence III. Academia, Praha, 1999.
Mařík V. a kol.: Koordinace a kooperace v multiagentních systémech. In: Umělá inteligence 3
McCulloch W.S., Pitts W.: A logical calculus of the ideas immanent in nervous activity. Bull. Math. Biophys. 5, 115-133 (1943). Též In: (Boden, 1990), s. 22- 39.
McGinn C.: Can we ever understand consciousness? The New York Review, June 10, 1999, s. 44- 48.
Melzack R., Phantom Limbs. Scientific American, Apr., 1992, s. 120- 126.
Merleau-Ponty M.: The Structure of Behvior. (překl. do angl. A. Fischer) Beacon Press, Boston, 1963.
Metzinger T. (editor): Conscious Experience. Imprint Academic, 1995.
Minsky M.: The Society of Mind. Simon & Schuster, New York, 1985.
Minsky M.: Konštrukcia mysle. Archa, Bratislava, 1996.
Nakonečný M.: Lexikon psychologie. Vodnář, Praha, 1995.
Newell A.: Physical symbol systems. Cognitive Science 4, 1980, s. 135-183.
Newell A., Simon, H.A.: Computer science as empirical enquiry: symbols and search. Communications of the ACM 19 (1976); též In: (Boden, 1990), s. 105-132.
Nosek J.: Mysl a tělo v analytické filosofii. Nakl. Filosofického ústavu AV ČR, Praha 1997.
Novák M. a kol.: Umělé neuronové sítě - teorie a aplikace. C.H.Beck, Praha 1998.
Osherson D.N.: The study of cognition. In: An Invitation to Cognitive Science, Vol. 1 (D. N. Osherson, ed.), The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995, s. xi- xviii.
Patočka J.: Úvod do fenomenologické filosofie. OIKOYMENH, Praha, 1993.
Penrose R.: The Emperor's New Mind. Oxford University Press, Oxford, 1989.
Penrose R.: Shadows of the Mind: A Search for the Missing Science of Consciousness. The Oxford University Press, Oxford, 1994.
Peregrin J.: Úvod do analytické filosofie. Herrmann a synové, Praha, 1992.
Peregrin J.: Internet: dobro nebo zlo? Filosofický časopis 46, 1998, č. 1, s. 12.
Popper K.R., Eccles J.C.: The Self and Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1977.
Pribram K.: Languages of the Brain: Experimental Paradoxes and Principles in Neuropsychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1971.
Pribram K.: Brain and Perception: Holonomy and Structure in Figural Processing. Lawrence Erlbaum Associates, New Jersey, 1991.
Pribram K. (editor): Rethinking Neural Networks: Quantum Fields and Biological Data. Lawrence Erlbaum Associates, Hillsdale, NJ, 1993.
Pribram K.: Karl H. Pribram - Mozek a mysl, Holonomní pohled na svět (výběr prací, uspoř. J. Fiala). Gallery, Praha, 1999.
Priest S.: Theories of the Mind. Penguin Books, London, 1991.
Pstružina K.: Svět poznávání. K filosofickým základům kognitivní vědy. Nakladatelství Olomouc, 1998.
Putnam H.: The mental life of some machines; též The nature of mental states. In: Philosophical papers Vol. 2, Cambridge University Press, 1975 (pův. publ. v r. 1967).
Ramsey W. a kol.: Connectionism, Eliminativism, and the future of folk psychology. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), s. 199-228.
Ramsey W., Stich S. P., Rumelhart D. E. (ed.): Philosophy and Connectionist Theory. Lawrence Erlbaum Ass., Hillsdale, NJ, 1991.
Rey G.: Contemporary Philosophy of Mind. Blackwell, Cambridge, Mass., 1997.
Rich E., Knight K.:, Artificial Intelligence. 2nd ed. McGraw-Hill, New York, NY, 1991.
Rosenblatt F.: Principles of Neurodynamics: Perceptrons and the Theory of Brain Mechanisms. Spartan Books, Washington, D.C., 1962.
Rota Gian-Carlo: O zhoubném vlivu matematiky na filosofii. Vesmír 78, (1999), 6, s. 345- 349.
Rumelhart D. E. a kol.: Parallel Distributed Processing: Explorations in the Microstructure of Cognition. (2 vols.), The MIT Press, Cambridge, Mass. 1986.
Ruyer R.: Paradoxy vědomí - Expresivita. Ped. fak. UK, Praha 1994.
Ryle G.: The Concept of Mind. Barnes and Noble Books, New York, 1949.
Sacks O.: Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Mladá fronta, Praha, 1993.
Salthe S.N.: Two forms of hierarchy theory in Western discourses. International Journal on General Systems 18, 1991, s. 251-264.
Scott A.: Stairway to the Mind. Springer-Verlag, NY. 1995.
Searle J.R.: Minds, Brains, and Programs. Behavioral and Brain Sciences 3, 1980, s. 63-108 (1980). Též In: (Boden, 1990) s. 67- 88.
Searle J.R.: Intentionality. Cambridge University Press, Cambridge, Cambridge, 1983.
Searle J.R.: The Rediscovery of the Mind. The MIT Press, Cambridge, Mass. 1992.
Searle J. R.: Mysl, mozek a věda. Mladá fronta (Váhy), Praha 1994 (angl. originál Harvard University Press, 1984).
Searle J.R.: The Mystery of Consciousness. Granta Books, London, 1997.
Searle J.R.: I married a computer. The New York Review, April 8, 1999, s. 34- 38.
Sherrington D., Kirkpatrick S.: Spin glasses. Phys. Rev. Letters 35, 1975, s. 1792.
Schank R.C., Abelson R.P.: Scripts, Plans, Goals, and Understanding. Erlbaum, Hillsdale, NJ, 1977.
Schweber S. S.: Physics, community and the crisis in physical theory. Physics Today, Nov. 1993, s.34- 40.
Skinner B.F.: Science and Human Behavior. Macmillan, 1933.
Smolensky P.: Neural processing in dynamical systems: Foundation of harmony theory. In: (Rumelhart a kol., 1986), Vol. 1, s. 194-281.
Smolensky P.: Connectionist AI, symbolic AI and the brain. Artificial Intelligence 1, 1987.
Smolensky P.: On the proper treatment of connectionism. Behavioral and Brain Sciences 11, 1988, s. 1-74.
Stapp H. P.: Mind, Matter, and Quantum Mechanics. Springer-Verlag, Berlin, 1993.
Steels L. and Brooks R. A., (editoři): The Artificial Life Route to Artificial Intelligence - Building Embodied, Situated Agents. Lawrence Erlbaum Assoc., Hillsdale, NJ, 1995.
Stich, S.: From Folk Psychology to Cognitive Science. The Case Against Belief. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1983.
Štěpánková O. a kol.: Distribuovaná umělá inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 142- 177.
Thomas L.: Buňka, medúza a já. Mladá fronta, Praha 1981, s.214.
Turing A.: On computable numbers with an application to the Entscheidungsproblem. Proc. London Math. Soc., Ser. 2, Vol. 42, 1936, s. 230- 265.
Turing A.: Computing machinery and intelligence. Mind LIX, no. 2236, 1950, s. 433- 460. Též In: (Boden, 1990) s. 40- 66.
Valiant L.: Circuits of the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1994.
Varela F.J.: The re-enchantment of the concrete. In: (Steels, Brooks, 1995), s. 11- 22.
Varela F. J., Thompson E., Rosch, E.: The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1991.
Vinař O.: Průlinčitý mozek - komunikují neurony pouze synapsemi? Vesmír 78, 1999, č. 9, s. 492- 494.
Warwick K.: Úsvit robotů, soumrak lidstva. Nakladatelství Vesmír, Praha 1999.
Watson J. B.: Psychology as the behaviorist views it. Psychological Review, 20, 1913, s. 158- 177.
Webb J.C.: Mechanism, Mentalism, and Metamathematics. D.Reidel, Dordrecht 1980.
Weizenbaum J.: Computer Thought and Human Reason. W.H.Freeman, San Francisco, 1976.
Wiederman J.: Towards Machines that Can Think. In: Proceedings SOFSEM' 97, Lecture Notes in Computer Science, Springer-Verlag, Berlin, 1997.
Zdráhal Z.: Reprezentace znalostí. In: (Mařík a kol., 1993).

Ivan M. Havel - O autorovi Ivan M.HavelDoc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D. získal doktorát v oboru Computer Science na univerzitě v Berkeley, Kalifornie.
Zabývá se teoretickou počítačovou vědou, umělou inteligencí, kognitivní vědou a filosofickými otázkami, spojenými s těmito oblastmi.
Přednáší na Univerzitě Karlově, je ředitelem Centra pro teoretická studia, členem Academia Europeana a šéfredaktorem měsíčníku Vesmír.

Další odkazy:
Osobní stránky
Jak citovat tento textHavel, Ivan M.. Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém [online]. Glosy.info, 3.prosince 2004. [cit. 19.srpna 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/prirozene-a-umele-mysleni-jako-filosoficky-problem/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
inteligence. umělá inteligence. kybernetika. počítačové vědy. mysl. myšlení. robot. Turingův test. kognitivní věda. Gödelova věta o neúplnosti. intence. čínská komora. Searle John. neuronové sítě. emergentismus. zjednávací přístup. kognitivismus. psychofyzický problém. .

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Příspěvek byl smazán
Anonym (3.6.2006 23:27:26)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 4.6.2006 16:16:19.
Důvod: Komentářový spam.
Tohle jsem napsal na www.okoun.cz v sekci duchovno :
Klovatina (10.3.2006 11:03:32)
"ma totiz krome vedomych vedomosti jeste podvedome"

A to je presne to co sem chtel slyset. Podle mne je to totiz ten buh v nas, ktery je stastnejsi kdyz o necem nemusi premyslet ( snazi se to zautomatizovat a nevenovat se tomu ) a proto si to uklada do podvedomi. Existuje jeste neco jineho ve vesmiru co by nebylo bozi soucasti ? Pak je otazkou co vlastne hledame, ze ...

Zamysleme se nad tim, proc se snazime vytvaret a resit tyto umele problemy ( hledani boha, vyspela technika, AI ... ) Podle mne jen mame proste snahu vyskocit z duality a myslime si ze jejich vyresenim se automaticky presuneme do pomyslneho raje.
Re: Ivan M.Havel
L.Ouda (20.11.2005 19:01:41)
Přečetl jsem celé a zapomněl se vrátit a reagovat. Tudíž nyní reaguji opožděně, ale jen na pár bodů přímo z článku a z Vaší reakce.

Ad Berkeley – nejsem natolik ve filozofii zběhlý, ale mám dojem, že Berkeley objektivitu jsoucen vlastně uzná, protože říká, že všechna jsou v „mysli Boha“ a tedy z našeho pohledu jsou „ti druzí“ právě tak skuteční jako my (a pokud by nás Bůh nemyslel, tak zmizíme). Protože naše já, je stejně vzniklé jako vše ostatní, tak z ryze praktického hlediska vlastně není s materialismem ve sporu (pokud pomineme ten poslední odkaz na Boha, proto jsem dodal „z praktického hlediska“) Nihilismus však nechápu jako mentalismus, subjekt neexistuje právě tak jako objekt (neboli z tohoto pohledu si Descartes za základní bod nepochybné jistoty zvolil přelud, a měl ve svém rčení zůstat jen u toho „Myslím“ a nedodávat nic. Protože v –tedy jsem- se už vlastně odvolání se na objektivní záruku, která přijít nemusí).
Nedivím se, že jste vynechal z eseje teologické záležitosti, protože by se dostala obsahově někam jinam (a krom krátkého historizujícího pojednání je celé orientované jinak), ale pochopitelně pak např. u dualismu krom předzjednané harmonie, Popperovské kauzality, atd., chybí úvahy Descarta na téma – zařizuje někdo třetí – tj. paralelnost mezi mentálními stavy a materiálním světem neustále synchronizuje bůh (či programátor Matrixu, také možné). Což už je ale de facto trialismus.

Ad kauzální domény – Připomíná universa, která užívá prof.Vopěnka, ale mně osobně je bližší, protože nevyvolává pocit „světů“ vedle sebe, ale prolnutí – domény jsou v sobě, není tedy nutné bytí tříštit na jednotlivé světy (ačkoliv naopak domény mohou znamenat že bytí je roztříštěné zcela). Snad bych mohl intuitivně lépe vyjádřit, že pojem universa na mne budí dojem možného "multialismu" (se všemi problémy – viz ono „jak spolu komunikují“ - , které dua – a více mají), zatímco kauzální domény budí spíše dojem vnitřně (více či méně) roztříštěného monismu. Ale pravda je, že takto být ani jedno chápané nemusí, možná je věc mého jazykového citu, chápání různých úrovní pak máte podobné.

Ad klasická emergence, docela zajímavá (avšak čistě spekulativně-scifistická a víceméně mimo naše možnosti) může být úvaha protáhnout dále. Složitě propojená síť neuronů je podkladem mentálních stavů jako svého emergentního jevu. Složitě propojená síť mentálních stavů jako svůj emergentní jev má ---??? Na tohle téma naráží nenápadná dobově ovlivněná česká sci-fi z 80.let - Ve jménu Metanoona (v době, kdy termín noosféra byl v některých zemích populární).

Jinak je opravdu možné, že časem budeme něco „umět“, ačkoliv nebudeme „rozumět“. Tj., ačkoliv nebudeme fenomální stránku vědomí moci popsat jinak než jako Dennettovský literární mýtus (ani to nemusí být tak málo), může se stát, že budeme mít počítače s vlastními prožitky a záměry. A bude-li odlišné od našeho chápání, ani nemusíme poznat (a oni na nás – viz zjednání si vlastního světa). Na druhé straně, pokud bude nám blízké, takže zjednáme (téměř) stejný svět, můžeme hodnotit zvenku – tj. „jednají jako my - vypadá to, jako kdyby mentální stavy měli“. Stejnětak může být možné (může, ale třeba nebude) nakopírovat člověka např. do virtuální reality (a uznáme „to“ alespoň pocitově za člověka, protože výsledné „to“ s námi bude komunikovat od člověka nerozlišitelně, včetně výpovědi o svých mentálních stavech), aniž bychom uměli objektivně fenomenální stránku vědomí popsat. A jednotlivé budoucí verze dnešních hypotéz se budou zároveň dále přít, pro kterou více svědčí. Konečně, spor vždy být nezbytně nemusí, např. ve vámi uvedených tezích – silná konekcionistická a symbolického paradigmatu, záleží co budu považovat za „opravdu symbolový systém. Pokud např. tezi symb. paradigmatu doplním druhou větou – opravdu symbolovým systémem je jen takový systém, který je podložen dostatečně složitým konekcionistickým systémem, oboje se spojí. (ostatně, neoperují se stejným výrazem – obecně inteligentní činnost a mentální stavy není nutně totéž, respektive při srovnání těchto dvou tezí vedle sebe objevuje opět ona koherentní mezera).

A ad Searle – na mne jeho pojetí trochu budilo dojem přirovnání 1. a 3.osoby jako stavů bytí, k pojetí v kvantové fyzice, vlna i částice (i to lze nazvat dualismem stavů). Překvapilo mne, že nakonec tak bezvýsledně řešil filozofickou otázku determinismu a svobodné vůle, ačkoliv z jeho předkládané úvahy se řešení dle mého přímo nabízí. Svobodná vůle 1.osoby jako determinismus 3.osoby, dva různé stavy téhož.

P.S. S „nemrtvými“ jsem si dělal trochu legraci, vzpomněl jsem si totiž, jak mi jeden známý z Př.F.UK říkal, že např. Prof.Zdeněk Neubauer hrával Dragon&Dungeon, je vlastně hezké, jak můžeme něco takového nenápadně odhalit z užití jazykového rodu nějakého slova :-)
V každém případě, velmi pěkná, přehledná esej.
Reakce autora
Ivan M. Havel (28.9.2005 11:32:35)
Re: Švorcová
Děkuji za pochvalu. Kde (a u koho) píšete bakalářskou práci?

Re: Ouda
1) V literatuře o teorii mysli se místo o nihilismu hovoří o subjektivním idealismu (a la Berkeley).
2) V podstatě máte pravdu, ale to ja právě to dilemma subjektovosti. Že jsme na tom jako lidi stejně, o tom nás také "přesvědčuje" přirozený jazyk, který je společný a 1. osoba singuláru v něm nedělá problém.
PS) U přejatých slov si čeština musí rozhodnout buď dle koncovky (což zde nefunguje), nebo s významu (což zde taky nefunguje, máme-li být politicky korektní), nebo se to prostě nějak ujme. Já užívám maskulinum asi proto, že robot, android apod. jsou taky maskulina.

Re: Pokojný
Máte zajímavou myšlenku, že emergence by neměla být jen "zdola-nahoru", ale i "shora-dolů". Díváme-li se na lidský mozek jako na kolektivní systém (interagující kolektiv neuronů nebo neuronových souborů) a současně na lidskou společnost jako na kolektivní systém, pak nějaký jev v mozku (mysli) vzniknout emergentně na základě nějakého děje ve společnosti, vyžadujícího interakci mnoha jedinců. Raději bych neužíval slov "opačný proces", protože by to předpokládalo jen dva možné směry. (Trochu improvizuji, bylo by třeba to promyslet.)

Přidat komentář