Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
23.dubna 2019
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém - Ivan M. Havel

Publikován 3.prosince 2004, text čítá cca 38133 slova. 37709 přečtení  |  8 reakcí

8 Je možná věda o vědomí?

S pojmem vědomí jsme se již setkali na mnoha místech a čtenář se možná ptá, co k tomu chci ještě dodávat. Vnucuje se mi poněkud jízlivá odpověď: právě teď se teprve dostáváme k tomu, co je na tom všem nejdůležitější. Současně se však dostáváme do místa, kde končí možnosti běžných vědeckých metod. Než by vůbec bylo možno začít se ptát na podstatu vědomí (či - při našem zaměření - na to, zda počítač může mít vědomí), je třeba si položit otázku, zda se do takových věcí můžeme, jako vědci, vůbec pouštět. A tím pro tentokrát skončíme.

Na problém vědomí jsme poprvé narazili při úvaze, zda se při studiu lidské mysli můžeme spolehnout na vnitřní prožívání a introspekci (odst. 3.2) a pak jsme se s ním setkali, když se ukázalo, že pro potřeby umělého napodobení mentálních procesů je možné i nutné se omezit na performační komponentu těchto procesů a ponechat stranou komponentu fenomenální (odst. 4.2). Před analýzou vědomých stavů mysli z hlediska filosofického jsem (v odst. 7.1) vyzval čtenáře, aby se zamyslel, "jaké to je" být v nějakém mentálním stavu (dotyčný odstavec je vlastně úvodem k tomuto oddílu). A naposled jsme se dotkli otázky, zda vědomí je emergentní vlastností (odst. 7.3).

Otázka vědomí nebyla po dlouhá léta považována za problém pro seriózní vědu, byť by to měla byla věda, která se zabývá myšlením. V objemné monografii Kolba a Whishawa o neuropsychologii (Kolb, Whishaw, 1990) není například slovo "consciousness" ani v rejstříku. Situace se však změnila. Je až zajímavé sledovat, jak roste počet filosofů, neurovědců, informatiků, ba i fyziků, kteří se problémem vědomí zabývají. Jen v seznamu literatury k této kapitole, který zdaleka není vyčerpávající, najdete nejméně 10 knih na toto téma, k tomu existují nejméně dva speciální časopisy,45 o konferencích a sympoziích ani nemluvě.

Je však vůbec možné poznání vnitřního světa mysli, je možná objektivní věda o vědomí, které se nezpřítomňuje jinak, než subjektivně?

8.1 Druhy vědomí

Samo slovo vědomí má složité sémantické pole. Všimněte si, že v následujících třech jazykových podobách má sice obdobný význam, ale pokaždé se vlastně mluví o něčem podstatně jiném: (1) být při vědomí, (2) vědomí něčeho neboo něčem, (3) mít vědomí. Ve významu (1) je vědomí spíše celkovým fyziologickým stavem (mysli a těla) a i když má výraznou fenomenální stránku, necítím radikální rozdíl, mluvím-li o sobě nebo o druhém. Opakem takového vědomí je spíše bezvědomí než nevědomí a lze jej bez velkých obtížích přisuzovat i zvířatům (zejména pokud reagují na bodnutí jehlou).

V případě (2) jde hlavně o fenomenální aspekt konkrétního kognitivního stavu, něčeho, co si můžeme uvědomovat. Řeknu-li "bolí mě hlava", je v tom implicitně obsaženo, že toto bolení hlavy je předmětem mého vědomého prožitku. V tomto smyslu jsme mluvili o fenomenální komponentě mentálních procesů. Konečně vědomí (3) je vědomí jako takové. Jde o filosofickou abstrakci: to, co vůbec umožňuje všechny případy vědomí (2), co je pro ně společné. Vědomí (3) je vlastnost či schopnost bytosti (zde bych měl mluvit jen za sebe) vést svůj vnitřní život, čili prožívat své mentální stavy. Řeknu-li, že člověk je obdařen vědomím (3), nemyslím tím, že ho zrovna musí třeba něco bolet.

Ptáme-li se, zda existuje věda o vědomí, máme na mysli vědomí ve smyslu (3). Filosofové vědomí by se o něm rádi něco dozvěděli, nicméně jakákoliv konkrétní úvaha musí začít u vědomí (2).

Zamyslím-li se (zde již musím mluvit jen za sebe) nad tím, jak například rozumím výroku "Bolí mě hlava" na rozdíl od "Bolí ho hlava", uvědomím si celkem banální věc: zatímco velmi dobře vím (lépe řečeno pamatuji si), jaké to je, když bolí hlava, nedovedu si cizí bolení hlavy představit jinak, než že si vzpomenu zase jen na svou vlastní bolavou hlavu. Je tu však i další rozdíl: pokud mě právě nyní bolí hlava, necítím potřebu objektivně vědecky zkoumat, zda se náhodou nepletu. Mé bolení má rys bezprostřední danosti (viz odst. 7.1). Mohu se vůbec plést? Budou-li mi všichni neurologové světa tvrdit, že mě hlava nebolí, na věci to nic nezmění - vím, že mě bolí, mé vědomí mě neklame, protože mé vědomí jsem .

Něco zcela jiného je pro mě ovšem bolení hlavy někoho druhého. Stěžuje-li si někdo, že ho bolí hlava, mohu mu věřit, ale nemusím. Mohu dokonce žádat od neurobiologů "objektivní" vyjádření k jeho hlavě. Víme, že metody měření, pozorování a zobrazování mozku se každým dnem zdokonalují, proč bychom tedy nepoložili rovnítko mezi procesy v mozku a děje v mysli? Tak soudí, jak již víme, přísní materialisté.

Tím se dostáváme k rozlišení dvou alternativních přístupů ke studiu vědomí. První přístup staví na přirozené subjektivní zkušenosti, druhý se drží metody přírodních věd (srov. odst. 3.3).

Začněme u subjektivního přístupu. Má jednu výhodu, byť problematickou: samu existenci vědomých prožitků si totiž vzájemně nemusíme dokazovat, hlavně proto, že spoléháme na to, že je všichni máme - aspoň já je mám a asi mnozí další, kdo nejsou roboti anebo náměsíčníci. Subjektivní prožívání čili "kvalita" vědomí se ovšem nedá objektivně popsat, což nás vedlo k onomu závěru o nemožnosti umělé simulace fenomenální (tj. vědomé) komponenty mysli.

Pokud to platí o simulaci, pak to platí i o vědecké analýze. Jestliže jsme se však rozhodli považovat kognitivní vědu za objektivistickou, zdalipak je vědomí vůbec něco, čeho si má tato věda všímat? D. C. Dennett soudí že ano a navrhuje dokonce jistou metodu (Dennett, 1991a): zkoumejme svědectví druhých o jejich vědomých prožitcích. To, co nám sdělí, nelze nijak verifikovat, ba ani nemá smysl vůbec o nějaké verifikaci mluvit - stejně jako nemá smysl mluvit o verifikaci toho, co se odehrává v románech, pohádkách a mýtech. Přesto lze, soudí Dennett, o vědomí objektivně teoretizovat, podobně jako lze objektivně interpretovat, analyzovat a vykládat děj románu, povídky nebo mýtu. Tuto metodu nazývá heterofenomenologií a věří, že "v principu může plně vyhodnotit nejsoukromější nevyslovené subjektivní prožitky, aniž by jakkoliv opustila metodologické skrupule vědy" (s. 72).
Podstatné je (speciálně pro Dennetta, který se snaží vědomí eliminovat), že tento postup se nijak nezavazuje věřit v existenci subjektivního vědomí.

Druhý přístup, přírodovědecký, se převážně ubírá cestou "zdola", od úrovně neuronů. "Jazyk mozku je jazykem neuronů," píše F. Crick46 v přesvědčení, že porozumíme-li tomuto jazyku, zmizí všechny záhady myšlení i vědomí (Crick, 1997). Zajisté, k dnešnímu dni se toho o člověku ví – co do objemu dat – bezesporu víc na úrovni neuronů než na úrovni nálad. Avšak dosud se velice málo ví, jakým jazykem a o čem to vlastně neurony spolu hovoří a co dalšího se jim do tohoto „hovoru“ ještě plete. (Doufejme, že se časem vyvinou metody zkoumání, které nebudou omezeny jen na neživé nebo nemocné nebo zvířecí mozky.). Přesvědčeným optimistou co do možnosti vědeckého studia vědomí je John Searle, který i navrhuje (ne zcela přesvědčivě), odkud začít (Searle, 1997, s. 196, 200).

Jak vnitřní prožívání, tak poznatky neurofyziologů skýtají dostatek podkladů k tomu, abychom mluvili o různých stupních vědomí. Stačí si vybrat dva extrémy a zamýšlet se nad možnými „mezilehlými“ stavy. Pro případ vědomí ve smyslu (1) by to byly stupně mezi hlubokým bezvědomím a plným vědomím. Ty jsou biologicky a klinicky široce propracovány, ale i fenomenálně o tom dost víme: vzpomeňme třeba na onen „polovědomý“ stav při ranním probouzení.

Z psychologického hlediska jsou zajímavé různé stupně vědomí typu (2). V tuto chvíli je mé vědomí plně zaměřeno na větu, kterou zrovna píši. Současně však existují věci, které jsou jen na okraji mého vědomí, například divoká kachna za oknem (všimněte si metafory „okraje“), dále nepřeberné množství mentálních stavů v různé hloubce nevědomí: mé jméno (na které zrovna nemyslím), jméno či tvář mého souseda (vím, že je znám, ale nemohu si je vybavit), ale rovněž rozličné víry a domněnky, které lze přivést do vědomí jedině tak, že je převedu (něco je převede) do jazykové podoby (všimněte si metafory "přivést" a "převést"), až po návyky, dovednosti, obratnosti a zkušenosti, které nepotřebuji nebo nedovedu přivádět do vědomí. Různé směry analytické psychologie a psychoterapie hovoří o rozsáhlých oblastech nevědomí, které jsou nám zcela nepřístupné a pokud, tak jen speciálními metodami.

Konečně a druzích vědomí ve smyslu (3) se lze jenom dohadovat. Mohly by to být případy vědomí vyšších (nebo i nižších? – názory o tom se různí) živých organismů anebo různé stupně vědomí člověka během ontogeneze a fylogeneze.

Filosoficky zvlášť relevantní je specifický typ vědomí, vědomí sebe sama. Již Hegel upozornil na to, že většinu času není subjekt vědomé zkušenosti (naše já) vědomě reflektován (Hegel, 1806/1960). Lze tedy pojmově odlišit vědomí od sebe-vědomí, při němž je mé já současně objektem a subjektem mého vědomí.

8.2 Svět bez vědomí

Existují čtyři „snadné“ odpovědi na otázku, zda je věda o vědomí vůbec možná. První odpověď je eliminativistická: žádné vědomí neexistuje, je to jen iluze, o iluzích vědy netřeba. Druhá odpověď je objektivistická: vědomí existuje, nemůže však být předmětem vědy, protože věda se zabývá pouze objektivními (objektivně přístupnými) skutečnostmi. Třetí odpověď je redukcionistická: věda o vědomí je možná, protože vědomí je čistě biologická, ne-li fyzikální vlastnost mozku. Existuje ještě čtvrtá odpověď: věda o vědomí je možná, ale musí být založena na jiných základech, než všechny dnešní vědy.

První tři odpovědi jsou na můj vkus příliš ukvapené, čtvrtá je vyhýbavá; kdybych musel rozhodnout volil bych něco mezi třetí a čtvrtou variantou: aspoň by tu byl nějaký výzkumný program. Literaturu na toto téma však nelze tak snadno třídit, autoři totiž často sami nejsou konzistentní sami se sebou – v tom, jak sebe sama zařazují, co slibují a co skutečně předvedou. Navíc, jak je v analytické filosofii zvykem, jde často o nálepkování oponentů, aby bylo o čem debatovat (a debaty jsou to často bouřlivé47).

Zastánci redukcionistické odpovědi tvrdí, že každý prožitek musí mít svůj korelát v podobě aktivity těch či oněch neuronů - proč tedy nepovažovat přímo tuto aktivitu za vědomí? (Pokud takový korelát neexistuje, pak nemůže být ani vědomí, rozumí se pro vědu.) Například F. Crick (Crick, 1997) se snaží hlavně na příkladu vizuálního vnímání podpořit hypotézu, že k výkladu vědomí je nutné a dostačující porozumět hromadné interakci neuronů v mozku a není jediný, kdo podobnou hypotézu zastává, jsou však i kritické hlasy - ať už k hypotéze samé, či ke Crickově verzi její obhajoby.

Již několikrát zmíněný filosof D. C. Dennett, hlavně ve své knize, příznačně nazvané "Vysvětlené vědomí" (Dennett, 1991a), eliminuje problém vědomí tím, že na ně rozšiřuje svou variantu počítačového funkcionalismu. Svůj přístup zahajuje odmítnutím tradičního intuitivního názoru - který nazývá "metaforou karteziánského divadla" - podle něhož si lze představit v mozku jakési centrum, v němž imaginární pozorovatel vše monitoruje a o všem rozhoduje. Místo toho navrhuje tzv. "model více verzí"48: místo jednoho proudu vědomí existuje množství kanálů, v nichž specializované obvody vykonávají svou činnost na principu paralelních pandemonií (srov. odst. 6.3); přitom produkují fragmentární verze společného "příběhu". Většina těchto verzí má jen efemérní roli, některé jsou však povýšeny do významnějších funkcí. Sériový charakter takového stroje (který odpovídá von Neumannově architektuře počítačů, ale též našemu pocitu jednosměrného toku vědomí) není "zadrátován" v hardwaru, nýbrž je spíše výsledkem posloupnosti dynamických koalic těchto specialistů (Dennett, 1991a, s. 253).

Dle Dennetta je vědomí recentní evoluční jev, k němuž dochází v mozku, který však nebyl předchozí evolucí dost dobře přizpůsoben pro takový virtuální sériový proces. Náš vnitřně prožívaný tok vědomí je, tvrdí Dennett, výsledek (velmi neefektivní) simulace sériového logicko- lingvistického stroje ve vysoce paralelním hardwaru.

Poznamenejme, že Dennett má dosti liberální představu o tom, co je to vysvětlit a rovněž slovo vědomí užívá poněkud zúženě (snad aby si jeho kniha zasloužila svůj lákavý titul). K vysvětlení dle něj stačí nalézt vhodnou organizační úroveň, pro níž již není zajímavé, jak je implementována. Jinými slovy, redukce na základní úroveň analogie, zvolenou tak, aby ji bylo možno interpretovat funkcionalisticky.

Uvažujme nyní jinak. Připustíme-li, že prožívané vědomí existuje, můžeme se ptát, zda existuje nutně, tj. zda je při daných biologických či fyzických vlastnostech mozku samozřejmostí. D. J. Chalmers (Chalmers, 1996) argumentuje, že tomu tak není, čili že vědomí je kontingentní jev v našem aktuálním světě. Tím se též dostává do sporu se Searlem, dle něhož vědomí je kauzálním důsledkem biologických a fyzických vlastností mozku (srov. (Searle, 1997), s. 133-176).

Chalmersův argument spočívá v tom, že je logicky myslitelný svět, který je po všech stránkách shodný s naším aktuálním světem, až na jedinou výjimku, totiž že v něm neexistuje vědomí. K tomuto závěru vede Chalmerse následující úvaha: lze si představit lidskou bytost, která má všechny vlastnosti člověka, včetně řeči a chování, které však zcela chybí vědomí. Takovým bytostem se ve filosofii říká zombiové49. Intuice za touto představou je prostá - přesně tak si totiž mohu (čistě rozumově) představit druhého člověka: o jeho vědomém prožívání nemám možnost se jinak přesvědčit, než z jeho chování a ústních sdělení. Dalším krokem v úvaze je představit si svět zombiů, jehož všichni obyvatelé jsou a vždy byli zombiové. Z toho by měl plynout závěr, že vědomí je v našem světě jakoby něco navíc, co není redukovatelné na jiné vlastnosti věcí, ani kauzálně, ani logicky. Zrovna my máme to štěstí (nebo smůlu?), že jsme tajnými svědky svého vlastního nitra.

Chalmersovi se logická možnost existence zombiů zdá evidentní stejně jako, řekněme, možnost existence unicyklu o velikosti jedné míle. Tvrdí, že popsal "koherentní situaci", neshledává žádný "spor v popisu" a opírá se o elementární intuici (Chalmers, 1996, s. 96). S jeho popisem myslitelného světa zombiů v přirozené řeči s vágním významem slov, i s jeho odkazem na elementární intuici bychom se mohli smířit - konec konců se myšlenkové experimenty vždy obracejí k naší intuici. Vzniká tu však problém koherenční mezery (viz pozn. na začátku odst. 4.4), zejména při expanzi představy zombie na všechny obyvatele hypotetického světa.

Chceme-li užít světa zombiů v argumentu o nezávislosti vědomí na fyzickém světě, je třeba ověřit, zda neexistují další aspekty, v nichž by se mohl tento svět lišit od našeho (kromě požadované absence vědomého prožívání u zombiů), a pokud existují, zda by mohly ovlivnit náš argument. Uvažujme například řečové projevy zombiů (řekněme zvukové vlny, které kolem sebe šíří). Tyto projevy mohou, ale nemusejí mít sémantický význam (rozhodnutí o tom by záviselo na určitých předpokladech o povaze jazyka ve světě zombiů a obecně o tom, zda sémantika je reálnou součástí světa). V prvém případě by se náš a jejich svět lišil co do sémantického pole slov - ve světě bez vědomí by například neexistovala ani přetvářka, ani upřímnost, ani rozdíl mezi nepravdou a lží. Ve druhém případě bychom ve světě zombiů měli problém s kauzální potencí performatívních řečových aktů.

Lze si opravdu představit svět, po němž chodí bytosti stejné jako my, inteligentně se tvářící jako my, generující stejně chytré řeči jako my - včetně řečí o vnitřních pocitech a prožitcích, o vlastním vědomí, ba i o myslitelnosti světa zombiů - , bytosti, které však samy nic neprožívají? Snad si to představit lze, jenže takový svět by se musel lišit i v mnoha dalších věcech. Hlavně by se ten svět lišil v tom, že můj dvojník v něm bych nebyl já.

8.3 "Lehké" a "těžké" problémy

V odst. 8.1 jsem uvedl dva alternativní přístupy k porozumění vědomí, jeden spoléhající na vnitřní zkušenost, druhý založený na (objektivním) výzkumu mozku. Vzájemně se oba přístupy od sebe podstatně liší, včetně slovníku, v němž se vyjadřují, a neumím nic říci o tom, zda se potenciálně sbíhají, či zda se míjejí a posléze rozbíhají.

Jistou snahu o konvergenci lze vidět u druhého přístupu, postupujícího "zdola": s postupným poznáním je možné, že jednou budeme umět jazykem neurobiologie odpovídat na otázky položené v jazyce (objektivní) psychologie. Tuto snahu uznává, prosazuje a pěkně demonstruje F. Crick (Crick, 1997). Klást a řešit otázky tímto způsobem je však v jistém (metodologickém) smyslu "lehkým problémem", což je označení dosti optimistické, ale jde tu spíše o něco jiného, než o míru obtížnosti - jde o srovnání s tím, co David Chalmers označuje jako "těžký problém" (Chalmers, 1996)50 - podle mne též poněkud optimisticky (ale jinak).

Chalmersův těžký problém je charakterizován otázkou:

Jak vůbec může fyzické (chemické, biologické) dění v mozku vést k mému subjektivnímu prožitku?

Tedy například, čím a proč dochází k tomu, že při světle určité vlnové délky je činnost zrakové části mého mozku doprovázena mým (a právě mým) prožitkem žlutosti? Mozek sám by přece mohl řídit mé chování - včetně mého zvolání: "Ó, jak krásná to žluť!" - i bez tohoto prožitku, podobně jako je (asi) řízeno chování včel a automatů a mnohdy i mé vlastní, když není vědomé.

Myslím, že jádro současných debat lze většinou najít v neschopnosti dobře rozlišovat mezi "těžkým" a "lehkým" problémem. Lze si například všimnout (spolu s Chalmersem), že autoři odborných studií o vědomí mnohdy začínají úvahami o záhadnosti a nepostižitelnosti (subjektivně prožívaného) vědomí, načež celkem bez rozpaků nabídnou jako řešení svou originální teorii, kterou však po bedlivějším pohledu odhalíme jako příspěvek k "lehkému" problému.

V této souvislosti nelze opominout práce vzniklé převážně v rámci teoretické informatiky, v nichž autoři navrhují rozličné abstraktní modely zpracování informace v hypotetických paměťových mediích (ve stylu neuronových sítí), na nichž by rádi demonstrovali i určité aspekty vědomí (např. Valiant, 1994, Wiederman, 1997; de Bruijn, 1999). Jakkoliv jde o záslužné snahy a jakkoliv bychom je právě v kontextu této studie měli uvítat jako reprezentanty třetí cesty - umělého modelování - nelze se vyhnout určité skepsi. To, co např. de Bruin považuje za vědomí, jsou totiž jen některé dílčí a vnějšně popsatelné komponenty vědomí, jako například orientovaná pozornost (jakési aktivační okénko cestující nad distribuovanou paměťí), asociativní vybavování (jako princip pohybu tohoto okénka), zacházení s procedurami (nad myšlenkami) stejně jako s daty (myšlenkami samotnými) a z toho plynoucí reflexivita (sebemonitorování systému), nebo přecházení mezi různými stupňi intenzity všech těchto aktivit. Je pravda, že tyto komponenty systému mohou být v korelaci s obdobnými, introspekčně sledovatelnými prvky našeho prožívaného vědomí, jsou však všechny v jistém smyslu čistě "syntaktické", chtělo by se říci "vnější", a s opravdovým prožíváním nemají nic víc společného. Tyto snahy bychom tedy mohli zařadit do oblasti "lehkých", snad i "nejlehčích" problémů.Je tu před námi základní problém, s nímž se každá budoucí věda o vědomí, a právě ona, bude muset vyrovnat. Vedle mozku, jeho neuronů a lecčeho kolem, tedy věcí, které jsou - aspoň principiálně - přístupny objektivním metodám vědy, existuje sféra našeho vnitřního, subjektivního prožívání, o níž víme jen proto, že máme vědomí, a bez níž by nebylo možno o vědomí mluvit, protože by nebylo o čem.

Možná, že se jednou dočkáme obsažné a sofistikované teorie toho, co se vlastně stane v mozkové tkáni, když se nám v hlavě zrodí zajímavý nápad, když se v obdivu zahledíme na mořský příboj, nebo když litujeme vlastní chyby. Možná to budeme umět i simulovat na důmyslných počítačích. Stěží však tyto teorie a simulace pomohou tomu, koho nikdy nic nenapadlo, kdo nikdy nic neobdivoval, nebo kdo se nikdy nezahleděl do svého nitra.


Pozn.red.: Esej vyšel ve sborníku Umělá inteligence 3.

 << Předchozí: Filosofický problém mysli a těla <<
1 Souslovím 'umělá inteligence' budu označovat výhradně existující disciplínu (též označovanou AI, česky UI) - pokud půjde o pojem, případně o projekt (realizace inteligence umělými prostředky), použiji uvozovky.
1a O kognitivní vědě viz závěr odst. 1.2.1
2 V zevšednělém významu slova filosofie, jako je např. "filosofie výroby mýdla".
3 Při psaní jsem místy těžil z některých svých dřívějších prací (někdy včetně úryvků textu), a to zejména z (Havel, 1988, 1992, 1993, 1998), (Havel, Hájek, 1982), a z některých svých úvodníků v časopisu Vesmír.
4 Stručnou rekapitulaci historie umělé inteligence čtenář nalezne v úvodu k prvnímu dílu této knihy (Mařík a kol., 1993).
5 Někdy se záměrně mluví o kognitivních vědách (v plurálu).
6 Viz např. kap (Štěpánková, 1993) v prvním dílu sborníku Umělá inteligence.
7 Viz např. (Havel, 1980) a kap. 9. v druhém dílu sborníku Umělá inteligence (Lažanský a kol., 1997)
8 Viz kap (Lažanský, Kubalík, 1999) ve třetím dílu sborníku Umělá inteligence
9 Užívám termín "paradigma", tak jak se dnes užívá; tj. ve slabším smyslu, než jej užil Kuhn (u něhož změna paradigmatu má charakter vědecké revoluce).
10 O neuronových sítích se podrobně dočtete v 9. kap. prvního dílu sborníku UI (Hořejš, 1993), o distribuované umělé inteligenci a agentových systémech ve 4. kap. druhého dílu (Štěpánková a kol., 1997) a v kapitolách (Kelemen, 1999; Mařík a kol., 1999) třetího dílu.
11 Přehled literatury na toto téma
12 Angl. slovo experience má v češtině nejméně tři významy: prožívání (v našem smyslu), zážitek a zkušenost.
13 Slovo 'symbolický' zde užívám ve smyslu "operující se symboly, tj. s objekty, které jsou nositeli dohodnutého významu". Někteří autoři užívají termín ' symbolový' .
14 V kap. (Kelemen, 1999) třetího dílu sborníku UI (Umělá inteligence) je rozlišení "shora" vs. "zdola" míněno spíše funkcionálně: zda postupujeme od složitých funkcí (schopností) k jednodušším anebo opačně.
15 Viz např. (Boden, 1990; Dreyfus, 1979; Graubard, 1988; Haugeland, 1985; Lucas, 1961; Searle, 1980, 1997).
16 Citováno dle (Webb, 1980), s. 112.
17 Zvolíme-li jeden pevný počítač. Bez újmy na přesnosti lze v obecných úvahách této stati nerozlišovat mezi pojmy "algoritmus", "program" a "stroj" (počítač).
18 (Hofstadter, 1979, s. 476). Jde o autoreferenční otázku podobného typu, jakého je užito v Gödelově důkazu.
19 Podobně je 'umělý život' souhrnným označením pro snahy uměle realizovat vybrané přírodní procesy (jako kolektivní chování, růst, samoreprodukci, rozmnožování, evoluci apod.). Viz kapitolu (Csonto, 1999) ve třetím díle sborníku UI.
20 Fenomenální komponenty mentálních stavů se často nazývají qualia.
21 Angl. 'connections' - odtud název konekcionismus.
21a Výběr z prací K. H. Pribrama nedávno vyšel v česko-slovenském překladu (Pribram, 1999).
22 Srov. však pojem homunkulárního funkcionalismu v odst. 7.2.
23 Zobecněná emergentistická teze bude formulována v odst. 6.2.
23a Newell definuje symboly jako fyzické tvary, které se mohou vyskytovat jako komponenty složitějších výrazů; ač termín ' symbol' předjímá naši interpretaci, není zde omezen na lidské symbolové systémy (viz Newell, Simon, 1976, spec. (Boden, 1990), s. 109)).
24 Pojem 'blízkosti' úrovní, stejně jako sám pojem úrovně, je ovšem velmi relativní a záleží dílem na tom, co nabízí zkoumaná skutečnost, dílem na našem rozhodnutí. Srov. též poznámku na konci odstavce 6.1.
25 Spekulaci (v pozitivním slova smyslu) považuji za důležitou komponentu vědy (Havel, 1999a).
26 Jde o zobecnění psychofyzického paralelismu (jakožto jevu, nikoliv filosofického názoru - viz odst. 7.2)
27 Škálové hierarchie (scalar hierarchies) se typicky vztahují k distinkci část-celek na rozdíl od tzv. specifikačních hierarchií (specification hierarchies), založených na distinkci speciální-obecné (Salthe, 1991).
28 V rámci této domény si vysvětlujeme své vlastní chování a chování druhých jako výsledek domněnek, tužeb, obav, představ, očekávání a cílů - jde o tzv. psychologický folklor (folk psychology), odpovídající běžnému užívání mentalistických výrazů v přirozeném jazyku (Stich, 1983).
29 Citováno podle (Hofstadter, 1985), s. 656.
30 S obyčejným sklem mají spinová skla společnou jen amorfnost vnitřní struktury.
31 Angl. embodied cognition, viz (Varela a kol., 1991), s. 173. Srov. též (Dreyfus, 1979; Lakoff, 1999).
32 Angl. enaction. Běžný význam anglického to enact je 'ustanovit (zákonem)' či 'ztvárnit (herecky)' . Varela, Thompson a Roschová (cit. d., s. 9, 140, 147a) užívají různé tvary tohoto slova - (cognition as) enaction, enactment (of world), enactive (cognition, approach,cognitive science), enacting (significance). České sloveso zjednat (zjednávat) volím proto, že nejlépe vyjadřuje proces, o který zde jde - chápeme-li slovo 'jednat' spíše ve smyslu 'konat' (angl. act), nikoliv 'rokovat' . Podobnost dvojice act - enact a dvojice jednat - zjednat je případná, stejně jako náznak reciprocity, obsažený v českém slovu 'zjednat' .
33 (Varela, Thompson, Rosch, 1991)
34 Slova v závorkách nejsou zcela souznačná.
35 Což mj. ilustruje podstatnou odlišnost práce ve filosofii a v matematice. Na to, jak filosofii může škodit, když podlehne lákadlům exaktní matematické metody, poukázal (význačný matematik) Gian-Carlo Rota (Rota, 1999).
36 O fenomenologické filosofii viz např. (Patočka, 1993), jako úvod do analytické filosofie lze uvést (Peregrin, 1992).
37 První osoba singuláru má (zde i jinde) naznačovat spíše subjektivní přístup k nějakému jevu.
38 Slovo "jev" je v některých situacích vhodným ekvivalentem angl. event (možná vhodnějším než "událost"); pokud se zdůrazňuje vnitřní nazírání, mluví se o "fenoménech".
39 Searle (viz např. Searle, 1999, s. 70) zmíněnou neomylnost zpochybňuje.
40 V jejich pojetí existují nikoliv dva, nýbrž tři vzájemně interagující světy - fyzický, mentální a kulturní.
41 Termín 'materialismus' má ve filosofii mysli poněkud specifičtější význam, než obecně ve filosofii. Například již vícekrát citovaný J. Searle je velmi kritický k materialismu v tomto specifickém významu, jakkoliv jeho 'biologický naturalismus' je konec konců rovněž materialismem jistého (emergentistického) typu.
42 Čínskou čistě proto, že je početná. S experimentem s čínskou komorou to nemá co dělat.
43 Původně Searle mluvil o souběhu kauzality a realizace: "...příčinou mentálních jevů jsou procesy, které se odehrávají v mozku na úrovni nervových buněk a jejich skupin, přičemž se v systému složeném z buněk zároveňrealizují." (Searle, 1984/1994 s.23), v pozdějších pracích mu jde o kauzalitu a podporu (sustaining) vědomí: "některé extrémně složité nervové systémy jsou schopny způsobit a podpořit vědomé stavy a procesy" (Searle, 1992, s. 89). V novější formulaci: "mozkové procesy způsobují vědomí, ale vědomí je samo vlastností mozku [což] nám skýtá řešení tradičního problému mysli a těla, řešení, které se vyhýbá jak dualismu tak materialismu, aspoň jak jsou tradičně chápány." (Searle, 1997, s. 8), kurzívy všude moje.
44 Na tuto mezeru v Searlově pojetí též upozorňuje McGinn (McGinn, 1999).
45 Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic), Consciousness and Cognition (Academic Press).
46 Je to tentýž Crick, který v r. 1962 získal spolu s J. D. Watsonem Nobelovu cenu za objev struktury DNA (viz Vesmír 42 (1963) 3, s. 81).
47 Jako například výměny názorů mezi Johnem Searlem a druhými (Searle, 1997).
48 Angl. multiple drafts model.
49 V původním významu (v přírodním kultu voodoo) je zombie mrtvola, kterou nějaká nadpřirozená síla vybavila vnějšími projevy života, nikoliv však vůlí a řečí.
50 Viz též (Chalmers, 1995). Rozsáhlá diskuse k Chalmersově pojetí "těžkého problému" proběhla v časopise Journal of Consciousness Studies, Vol. 2 (1995), No. 3; Vol 3 (1996), Nos 1, 3, 4.

Literatura

Poznámka: V českém (a slovenském) jazyku existuje poměrně málo knižních publikací, které se vztahují k tématu této kapitoly, a stěží lze jejich výběr považovat za reprezentativní pro tento obor. Z poslední doby jsou to např.: (Gál, Kelemen, 1992), (Kelemen, 1994), (Searle, 1994), (Flanagan, 1995), (Minsky, 1996), (Crick, 1997), (Dennett, 1997), (Nosek, 1997), (Pstružina, 1998), (Pribram, 1999). Volnější souvislost mají (Sacks, 1993), (Ruyer, 1994), (Koukolík, 1995), (Jirků, Kelemen, 1996), neuronovými sítěmi se zabývá monografie (Novák a kol., 1988).

Kromě prací citovaných na příslušných místech jsem v tomto textu (hlavně v posledních dvou oddílech) čerpal též z těchto monografií: (Margolis, 1984), (Gregory, 1987), (Lycan, 1990), (Jacquette, 1994), (Guttenplan, 1994), (Honerich, 1995), (Franklin, 1995), (Nakonečný, 1995), (Rey, 1997) a z různých prací v časopise Journal of Consciousness Studies (Imprint Academic).

Anzenbacher A.: Úvod do filozofie. SPN, Praha, 1991.
Armstrong D.: A Materialist Theory of the Mind. Routledge and Kegan, London, 1968.
Axelrod R.: The Evolution of Cooperation. Harper and Collins, 1984.
Bechtel W., Abrahamsen, A.: Connectionism and the Mind. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1991.
Bendová K.: Sylogistika. Karolinum, Praha 1998.
Berkeley G.: Pojednání o základech lidského poznání (přel. J. Brdíčko). Svoboda, Praha, 1610/1995.
Birnbacher D.: Artificial Consciousness. In: (Metzinger, 1995), s. 489- 503.
Block N.: Troubles with functionalism. In: Minnesota Studies in the Philosophy of Science 9, University of Minnesota Press, Mineapolis, 1978 s. 261- 326.
Boden M. (editorka): The Philosophy of Artificial Intelligence. Oxford University Press, Oxford, 1990.
Bringsjord S.: Is the connectionist-logicist clash one of AI's wonderful red herrings? Journal of Experimental and Theoretical Artificial Intelligence 3, 1991, s. 319-349.
Brooks R. A.: Intelligence without representation. Artificial Intelligence 47, 1991, s. 139-160.
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Campbell K.: Body and Mind. Univ. of Notre Dame, Indiana, 1970.
Cragg B.G., Temperley H.N.V.: The organisation of neurones: A cooperative analogy. EEG Clinical Neurophysiology 6, 1954, s. 37.
Crick F.: Věda hledá duši (Překvapivá domněnka). Mladá fronta, Praha 1997.
Csonto J.: Umělý život. In: Umělá inteligence 3
de Bruijn N. G.: A model for associative memory, a basis for thinking and consciousness. In: J.Wiederman et al. (editoři): Automata, Languages and Programming, Springer, Berlin, 1999, s. 74- 89.
Dennett D. C.: Consciousness Explained. Little, Brown and Co., Boston, 1991a.
Dennett D.C.: Mother Nature versus the Walking Encyclopedia: A western drama. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), 1991b, s. 21-30.
Dennett D. C.: Druhy myslí. K pochopení vědomí. Archa, Bratislava 1997.
Descartes R.: Meditácie o prvej filozofii. Chronos, Bratislava 1641/1997.
Domany E., van Hemmen J.L., Schulten, K. (editoři): Models of Neural Networks. Springer-Verlag, Berlin, 1991.
Dreyfus H.: What Computers Can't Do. (2. vydání) New York: Harper & Row 1979.
Eccles J.: How the Self Controls Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1994.
Flanagan O.: Vedomie. Archa, Bratislava 1995.
Fodor J.A.: The mind-body problem. Scientific American, January 1981, s. 124- 132.
Fogel L.J., Owens A. J., Walsh M. J.: Artificial Intelligence through Simulated Evolution. New York, 1966.
Franklin S.: Artificial Minds. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995.
Freeman W.: Societies of brains (diskuse s Jean Burnsovou). Journal of Consciousness Studies 3, 1996, s. 172-180.
Gál E., Kelemen J. (editoři): Myse'e5/telo/stroj. Bradlo, Bratislava 1992.
Graubard S.R. (editor): The Artificial Intelligence Debate: False Starts, Real Foundations. Cambridge, MA: The MIT Press 1988.
Gregory R.L. (editor): The Oxford Companion to the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1987.
Grim J.: Pravděpodobnostní neuronové sítě. In: Umělá inteligence 3
Guttenplan S. (editor): A Companion to the Philosophy of Mind.
Haugeland J.: Artificial Intelligence: The Very Idea. Cambridge, MA: The MIT Press 1985.
Havel I. M.: Neuronové počítače a jejich inteligence. In: SOFSEM'88, 1988, s. 83-118.
Havel I. M.: Connectionism and Unsupervised Knowledge Representation. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems'90. Singapore: World Scientific, 1990.
Havel I. M.: Artificial Intelligence and Connectionism. In: Advanced Topics in AI (Mařík, Štěpánková, Trappl, editoři), Lecture Notes in Artificial Intelligence, Springer-Verlag 1992, s. 25-41.
Havel I. M., Scale Dimensions in Nature. Int. Journal of General Systems 24 No. 3, 1996, s. 295-324.
Havel I. M.: Artificial Thought and Emergent Mind. In: Proceedings IJCAI'93, Morgan Kaufman Professional Book Center, Denver, CO, USA, 1993, s. 758-766.
Havel I. M.: Otevřené oči a zvednuté obočí. Nakladatelství Vesmír, Praha 1998.
Havel I. M.: Třetí život badatelů. Vesmír 78, 1999, č. 6, s. 303 (1999a).
Havel I. M.: Jitro kyberkultury. Světová literatura, 1999, č. 1(1999b).
Havel I.M.: Living in Conceivable Worlds. In: Proceedings Conf. on Paraconsistent Logic, Foundations of Science, Kluwer Academic Publishers, 1999c.
Havel I. M., Hájek P.: Filozofické aspekty strojového myšlení. In: SOFSEM'82, 1982, s. 171-211.
Hegel G. W. F.: Fenomenologie ducha (přel. J. Patočka). NČSAV, Praha 1806/1960.
Heylighen F., Bollen J.: The World-Wide Web as a Super-Brain: from metaphor to model. In: R.Trappl (editor): Cybernetics and Systems '96. Austrian Society for Cybernetics, 1996, s. 917-922.
Hillis W.D.: Intelligence as an emergent bahavior; or, the songs of Eden. In: (Graubard, 1988), s. 175-190.
Hinton G.E., Sejnowski TJ.: Learning and relearning in Boltzmann machines. In: Rumelhart a kol., Parallel Distributed Processing, Vol. 1., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986, s. 282-317.
Hodgson D.: The Mind Matters: Consciousnes and Choice in a Quantum World. Oxford University Press, Oxford, 1991.
Hofstadter D.R.: Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid. Harvester Press, Brighton, 1979.
Hofstadter D.R.: Waking up from Boolean dream, or, subcognition as computation. In: (Hofstadter, 1985), s. 631-665.
Hofstadter D.R.: Metamagical Themas: Questing for the Essence of Mind and Pattern. Bantam Books, Toronto, 1985.
Honderich T. (editor): The Oxford Companion to Philosophy. Oxford University Press, Oxford, 1995.
Hopfield J.J.: Neural networks and physical systems with emergent collective computational abilities. Proc. Nat. Acad. Sci USA 79, 1982, s. 2554-2558.
Hořejš J.: Neuronové sítě. In: (Mařík a kol., 1993), s. 217- 241.
Höschl C: Biologická psychiatrie roku 2000. Psychiatrie, 1, 1997, 3-4, s. 107-116.
Chalmers D.J.: The puzzle of conscious experience, Scientific American, Dec. 1995, s. 80- 86.
Chalmers D.J. The Conscious Mind: In Search of a Fundamental Theory. Oxford University Press. 1996.
Churchland P. S.: Neurophilosophy: Toward a Unified Science of the Mind/Brain. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1986.
Jacquette D.: Philosophy of Mind. Prentice Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1994.
Jirků P., Kelemen J.: Kapitoly z kognitivní vědy. Vysoká škola ekonomická, Praha, 1996.
Kauffman S.A.: Antichaos and Adaptation. Scientific American, August '91, s. 78-84 (1991).
Kelemen J.: Strojovia a agenty. Archa, Bratislava, 1994.
Kelemen J.: Reaktivní agenty. In: Umělá inteligence 3
Klír J., Valach M., Kybernetické modelování. SNTL, Praha, 1965.
Koch C.: Biophysics of Computation: Information Processing in Single Neurons. Oxford University Press, 1998.
Koch C., Segev I. (editoři): Methods in Neuronal Modeling: From Ions to Networks. 2nd ed., The MIT Press, Cambridge, Mass., 1998.
Kolb B., Whishaw I.Q.: Fundamentals of Human Neuropsychology. W.H.Freeman, New York, 1990.
Koukolík F.: Mozek a jeho duše. Makropulos, 1995.
Kůrková V.: Aproximace funkcí neuronovými sítěmi. In: Umělá inteligence 3
Lakoff G., Johnson M.: Philosophy in the Flesh: The Embodied Mind and its Challenge to Western Thought. Basic Books, New York, 1999.
Langton C. G.: Artificial life. In: Langton C. G. (ed.): Artificial Life. Addison-Wesley, 1989, s. 1-47.
Lashley K. S.: Brain Mechanisms and Intelligence. University of Chicago Press, Chicago, 1929.
Lažanský a kol. Aplikace metod umělé inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 310-356.
Lažanský J., Kubalík J.: Genetické algoritmy. In: Umělá inteligence 3
Little W.A.: The evolution of non-Newtonian views of brain function. Concepts in Neuroscience 1, 1990, s. 149-164.
Lucas J. R.: Minds, machines and Gödel. Philosophy 36, 1961, s. 112-127.
Lycan W.G.: Consciousness. Cambridge, MA: The MIT Press 1987.
Lycan W. G. (editor): Mind and Cognition: A Reader. Basil Blackwell, Cambridge, Mass., 1990.
Margolis J.: Philosophy of Psychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1984.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence I. Academia, Praha, 1993.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence II. Academia, Praha, 1997.
Mařík V. a kol. Umělá inteligence III. Academia, Praha, 1999.
Mařík V. a kol.: Koordinace a kooperace v multiagentních systémech. In: Umělá inteligence 3
McCulloch W.S., Pitts W.: A logical calculus of the ideas immanent in nervous activity. Bull. Math. Biophys. 5, 115-133 (1943). Též In: (Boden, 1990), s. 22- 39.
McGinn C.: Can we ever understand consciousness? The New York Review, June 10, 1999, s. 44- 48.
Melzack R., Phantom Limbs. Scientific American, Apr., 1992, s. 120- 126.
Merleau-Ponty M.: The Structure of Behvior. (překl. do angl. A. Fischer) Beacon Press, Boston, 1963.
Metzinger T. (editor): Conscious Experience. Imprint Academic, 1995.
Minsky M.: The Society of Mind. Simon & Schuster, New York, 1985.
Minsky M.: Konštrukcia mysle. Archa, Bratislava, 1996.
Nakonečný M.: Lexikon psychologie. Vodnář, Praha, 1995.
Newell A.: Physical symbol systems. Cognitive Science 4, 1980, s. 135-183.
Newell A., Simon, H.A.: Computer science as empirical enquiry: symbols and search. Communications of the ACM 19 (1976); též In: (Boden, 1990), s. 105-132.
Nosek J.: Mysl a tělo v analytické filosofii. Nakl. Filosofického ústavu AV ČR, Praha 1997.
Novák M. a kol.: Umělé neuronové sítě - teorie a aplikace. C.H.Beck, Praha 1998.
Osherson D.N.: The study of cognition. In: An Invitation to Cognitive Science, Vol. 1 (D. N. Osherson, ed.), The MIT Press, Cambridge, Mass., 1995, s. xi- xviii.
Patočka J.: Úvod do fenomenologické filosofie. OIKOYMENH, Praha, 1993.
Penrose R.: The Emperor's New Mind. Oxford University Press, Oxford, 1989.
Penrose R.: Shadows of the Mind: A Search for the Missing Science of Consciousness. The Oxford University Press, Oxford, 1994.
Peregrin J.: Úvod do analytické filosofie. Herrmann a synové, Praha, 1992.
Peregrin J.: Internet: dobro nebo zlo? Filosofický časopis 46, 1998, č. 1, s. 12.
Popper K.R., Eccles J.C.: The Self and Its Brain. Springer-Verlag, Berlin, 1977.
Pribram K.: Languages of the Brain: Experimental Paradoxes and Principles in Neuropsychology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, NJ, 1971.
Pribram K.: Brain and Perception: Holonomy and Structure in Figural Processing. Lawrence Erlbaum Associates, New Jersey, 1991.
Pribram K. (editor): Rethinking Neural Networks: Quantum Fields and Biological Data. Lawrence Erlbaum Associates, Hillsdale, NJ, 1993.
Pribram K.: Karl H. Pribram - Mozek a mysl, Holonomní pohled na svět (výběr prací, uspoř. J. Fiala). Gallery, Praha, 1999.
Priest S.: Theories of the Mind. Penguin Books, London, 1991.
Pstružina K.: Svět poznávání. K filosofickým základům kognitivní vědy. Nakladatelství Olomouc, 1998.
Putnam H.: The mental life of some machines; též The nature of mental states. In: Philosophical papers Vol. 2, Cambridge University Press, 1975 (pův. publ. v r. 1967).
Ramsey W. a kol.: Connectionism, Eliminativism, and the future of folk psychology. In: (Ramsey, Stich, Rumelhart, 1991), s. 199-228.
Ramsey W., Stich S. P., Rumelhart D. E. (ed.): Philosophy and Connectionist Theory. Lawrence Erlbaum Ass., Hillsdale, NJ, 1991.
Rey G.: Contemporary Philosophy of Mind. Blackwell, Cambridge, Mass., 1997.
Rich E., Knight K.:, Artificial Intelligence. 2nd ed. McGraw-Hill, New York, NY, 1991.
Rosenblatt F.: Principles of Neurodynamics: Perceptrons and the Theory of Brain Mechanisms. Spartan Books, Washington, D.C., 1962.
Rota Gian-Carlo: O zhoubném vlivu matematiky na filosofii. Vesmír 78, (1999), 6, s. 345- 349.
Rumelhart D. E. a kol.: Parallel Distributed Processing: Explorations in the Microstructure of Cognition. (2 vols.), The MIT Press, Cambridge, Mass. 1986.
Ruyer R.: Paradoxy vědomí - Expresivita. Ped. fak. UK, Praha 1994.
Ryle G.: The Concept of Mind. Barnes and Noble Books, New York, 1949.
Sacks O.: Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Mladá fronta, Praha, 1993.
Salthe S.N.: Two forms of hierarchy theory in Western discourses. International Journal on General Systems 18, 1991, s. 251-264.
Scott A.: Stairway to the Mind. Springer-Verlag, NY. 1995.
Searle J.R.: Minds, Brains, and Programs. Behavioral and Brain Sciences 3, 1980, s. 63-108 (1980). Též In: (Boden, 1990) s. 67- 88.
Searle J.R.: Intentionality. Cambridge University Press, Cambridge, Cambridge, 1983.
Searle J.R.: The Rediscovery of the Mind. The MIT Press, Cambridge, Mass. 1992.
Searle J. R.: Mysl, mozek a věda. Mladá fronta (Váhy), Praha 1994 (angl. originál Harvard University Press, 1984).
Searle J.R.: The Mystery of Consciousness. Granta Books, London, 1997.
Searle J.R.: I married a computer. The New York Review, April 8, 1999, s. 34- 38.
Sherrington D., Kirkpatrick S.: Spin glasses. Phys. Rev. Letters 35, 1975, s. 1792.
Schank R.C., Abelson R.P.: Scripts, Plans, Goals, and Understanding. Erlbaum, Hillsdale, NJ, 1977.
Schweber S. S.: Physics, community and the crisis in physical theory. Physics Today, Nov. 1993, s.34- 40.
Skinner B.F.: Science and Human Behavior. Macmillan, 1933.
Smolensky P.: Neural processing in dynamical systems: Foundation of harmony theory. In: (Rumelhart a kol., 1986), Vol. 1, s. 194-281.
Smolensky P.: Connectionist AI, symbolic AI and the brain. Artificial Intelligence 1, 1987.
Smolensky P.: On the proper treatment of connectionism. Behavioral and Brain Sciences 11, 1988, s. 1-74.
Stapp H. P.: Mind, Matter, and Quantum Mechanics. Springer-Verlag, Berlin, 1993.
Steels L. and Brooks R. A., (editoři): The Artificial Life Route to Artificial Intelligence - Building Embodied, Situated Agents. Lawrence Erlbaum Assoc., Hillsdale, NJ, 1995.
Stich, S.: From Folk Psychology to Cognitive Science. The Case Against Belief. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1983.
Štěpánková O. a kol.: Distribuovaná umělá inteligence. In: (Mařík a kol., 1997), s. 142- 177.
Thomas L.: Buňka, medúza a já. Mladá fronta, Praha 1981, s.214.
Turing A.: On computable numbers with an application to the Entscheidungsproblem. Proc. London Math. Soc., Ser. 2, Vol. 42, 1936, s. 230- 265.
Turing A.: Computing machinery and intelligence. Mind LIX, no. 2236, 1950, s. 433- 460. Též In: (Boden, 1990) s. 40- 66.
Valiant L.: Circuits of the Mind. Oxford University Press, Oxford, 1994.
Varela F.J.: The re-enchantment of the concrete. In: (Steels, Brooks, 1995), s. 11- 22.
Varela F. J., Thompson E., Rosch, E.: The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience. The MIT Press, Cambridge, Mass., 1991.
Vinař O.: Průlinčitý mozek - komunikují neurony pouze synapsemi? Vesmír 78, 1999, č. 9, s. 492- 494.
Warwick K.: Úsvit robotů, soumrak lidstva. Nakladatelství Vesmír, Praha 1999.
Watson J. B.: Psychology as the behaviorist views it. Psychological Review, 20, 1913, s. 158- 177.
Webb J.C.: Mechanism, Mentalism, and Metamathematics. D.Reidel, Dordrecht 1980.
Weizenbaum J.: Computer Thought and Human Reason. W.H.Freeman, San Francisco, 1976.
Wiederman J.: Towards Machines that Can Think. In: Proceedings SOFSEM' 97, Lecture Notes in Computer Science, Springer-Verlag, Berlin, 1997.
Zdráhal Z.: Reprezentace znalostí. In: (Mařík a kol., 1993).

Ivan M. Havel - O autorovi Ivan M.HavelDoc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D. získal doktorát v oboru Computer Science na univerzitě v Berkeley, Kalifornie.
Zabývá se teoretickou počítačovou vědou, umělou inteligencí, kognitivní vědou a filosofickými otázkami, spojenými s těmito oblastmi.
Přednáší na Univerzitě Karlově, je ředitelem Centra pro teoretická studia, členem Academia Europeana a šéfredaktorem měsíčníku Vesmír.

Další odkazy:
Osobní stránky
Jak citovat tento textHavel, Ivan M.. Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém [online]. Glosy.info, 3.prosince 2004. [cit. 23.dubna 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/prirozene-a-umele-mysleni-jako-filosoficky-problem/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
inteligence. umělá inteligence. kybernetika. počítačové vědy. mysl. myšlení. robot. Turingův test. kognitivní věda. Gödelova věta o neúplnosti. intence. čínská komora. Searle John. neuronové sítě. emergentismus. zjednávací přístup. kognitivismus. psychofyzický problém. .

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Příspěvek byl smazán
Anonym (3.6.2006 23:27:26)
Tento příspěvek smazal/-a Martin Schlemmer 4.6.2006 16:16:19.
Důvod: Komentářový spam.
Tohle jsem napsal na www.okoun.cz v sekci duchovno :
Klovatina (10.3.2006 11:03:32)
"ma totiz krome vedomych vedomosti jeste podvedome"

A to je presne to co sem chtel slyset. Podle mne je to totiz ten buh v nas, ktery je stastnejsi kdyz o necem nemusi premyslet ( snazi se to zautomatizovat a nevenovat se tomu ) a proto si to uklada do podvedomi. Existuje jeste neco jineho ve vesmiru co by nebylo bozi soucasti ? Pak je otazkou co vlastne hledame, ze ...

Zamysleme se nad tim, proc se snazime vytvaret a resit tyto umele problemy ( hledani boha, vyspela technika, AI ... ) Podle mne jen mame proste snahu vyskocit z duality a myslime si ze jejich vyresenim se automaticky presuneme do pomyslneho raje.
Re: Ivan M.Havel
L.Ouda (20.11.2005 19:01:41)
Přečetl jsem celé a zapomněl se vrátit a reagovat. Tudíž nyní reaguji opožděně, ale jen na pár bodů přímo z článku a z Vaší reakce.

Ad Berkeley – nejsem natolik ve filozofii zběhlý, ale mám dojem, že Berkeley objektivitu jsoucen vlastně uzná, protože říká, že všechna jsou v „mysli Boha“ a tedy z našeho pohledu jsou „ti druzí“ právě tak skuteční jako my (a pokud by nás Bůh nemyslel, tak zmizíme). Protože naše já, je stejně vzniklé jako vše ostatní, tak z ryze praktického hlediska vlastně není s materialismem ve sporu (pokud pomineme ten poslední odkaz na Boha, proto jsem dodal „z praktického hlediska“) Nihilismus však nechápu jako mentalismus, subjekt neexistuje právě tak jako objekt (neboli z tohoto pohledu si Descartes za základní bod nepochybné jistoty zvolil přelud, a měl ve svém rčení zůstat jen u toho „Myslím“ a nedodávat nic. Protože v –tedy jsem- se už vlastně odvolání se na objektivní záruku, která přijít nemusí).
Nedivím se, že jste vynechal z eseje teologické záležitosti, protože by se dostala obsahově někam jinam (a krom krátkého historizujícího pojednání je celé orientované jinak), ale pochopitelně pak např. u dualismu krom předzjednané harmonie, Popperovské kauzality, atd., chybí úvahy Descarta na téma – zařizuje někdo třetí – tj. paralelnost mezi mentálními stavy a materiálním světem neustále synchronizuje bůh (či programátor Matrixu, také možné). Což už je ale de facto trialismus.

Ad kauzální domény – Připomíná universa, která užívá prof.Vopěnka, ale mně osobně je bližší, protože nevyvolává pocit „světů“ vedle sebe, ale prolnutí – domény jsou v sobě, není tedy nutné bytí tříštit na jednotlivé světy (ačkoliv naopak domény mohou znamenat že bytí je roztříštěné zcela). Snad bych mohl intuitivně lépe vyjádřit, že pojem universa na mne budí dojem možného "multialismu" (se všemi problémy – viz ono „jak spolu komunikují“ - , které dua – a více mají), zatímco kauzální domény budí spíše dojem vnitřně (více či méně) roztříštěného monismu. Ale pravda je, že takto být ani jedno chápané nemusí, možná je věc mého jazykového citu, chápání různých úrovní pak máte podobné.

Ad klasická emergence, docela zajímavá (avšak čistě spekulativně-scifistická a víceméně mimo naše možnosti) může být úvaha protáhnout dále. Složitě propojená síť neuronů je podkladem mentálních stavů jako svého emergentního jevu. Složitě propojená síť mentálních stavů jako svůj emergentní jev má ---??? Na tohle téma naráží nenápadná dobově ovlivněná česká sci-fi z 80.let - Ve jménu Metanoona (v době, kdy termín noosféra byl v některých zemích populární).

Jinak je opravdu možné, že časem budeme něco „umět“, ačkoliv nebudeme „rozumět“. Tj., ačkoliv nebudeme fenomální stránku vědomí moci popsat jinak než jako Dennettovský literární mýtus (ani to nemusí být tak málo), může se stát, že budeme mít počítače s vlastními prožitky a záměry. A bude-li odlišné od našeho chápání, ani nemusíme poznat (a oni na nás – viz zjednání si vlastního světa). Na druhé straně, pokud bude nám blízké, takže zjednáme (téměř) stejný svět, můžeme hodnotit zvenku – tj. „jednají jako my - vypadá to, jako kdyby mentální stavy měli“. Stejnětak může být možné (může, ale třeba nebude) nakopírovat člověka např. do virtuální reality (a uznáme „to“ alespoň pocitově za člověka, protože výsledné „to“ s námi bude komunikovat od člověka nerozlišitelně, včetně výpovědi o svých mentálních stavech), aniž bychom uměli objektivně fenomenální stránku vědomí popsat. A jednotlivé budoucí verze dnešních hypotéz se budou zároveň dále přít, pro kterou více svědčí. Konečně, spor vždy být nezbytně nemusí, např. ve vámi uvedených tezích – silná konekcionistická a symbolického paradigmatu, záleží co budu považovat za „opravdu symbolový systém. Pokud např. tezi symb. paradigmatu doplním druhou větou – opravdu symbolovým systémem je jen takový systém, který je podložen dostatečně složitým konekcionistickým systémem, oboje se spojí. (ostatně, neoperují se stejným výrazem – obecně inteligentní činnost a mentální stavy není nutně totéž, respektive při srovnání těchto dvou tezí vedle sebe objevuje opět ona koherentní mezera).

A ad Searle – na mne jeho pojetí trochu budilo dojem přirovnání 1. a 3.osoby jako stavů bytí, k pojetí v kvantové fyzice, vlna i částice (i to lze nazvat dualismem stavů). Překvapilo mne, že nakonec tak bezvýsledně řešil filozofickou otázku determinismu a svobodné vůle, ačkoliv z jeho předkládané úvahy se řešení dle mého přímo nabízí. Svobodná vůle 1.osoby jako determinismus 3.osoby, dva různé stavy téhož.

P.S. S „nemrtvými“ jsem si dělal trochu legraci, vzpomněl jsem si totiž, jak mi jeden známý z Př.F.UK říkal, že např. Prof.Zdeněk Neubauer hrával Dragon&Dungeon, je vlastně hezké, jak můžeme něco takového nenápadně odhalit z užití jazykového rodu nějakého slova :-)
V každém případě, velmi pěkná, přehledná esej.
Reakce autora
Ivan M. Havel (28.9.2005 11:32:35)
Re: Švorcová
Děkuji za pochvalu. Kde (a u koho) píšete bakalářskou práci?

Re: Ouda
1) V literatuře o teorii mysli se místo o nihilismu hovoří o subjektivním idealismu (a la Berkeley).
2) V podstatě máte pravdu, ale to ja právě to dilemma subjektovosti. Že jsme na tom jako lidi stejně, o tom nás také "přesvědčuje" přirozený jazyk, který je společný a 1. osoba singuláru v něm nedělá problém.
PS) U přejatých slov si čeština musí rozhodnout buď dle koncovky (což zde nefunguje), nebo s významu (což zde taky nefunguje, máme-li být politicky korektní), nebo se to prostě nějak ujme. Já užívám maskulinum asi proto, že robot, android apod. jsou taky maskulina.

Re: Pokojný
Máte zajímavou myšlenku, že emergence by neměla být jen "zdola-nahoru", ale i "shora-dolů". Díváme-li se na lidský mozek jako na kolektivní systém (interagující kolektiv neuronů nebo neuronových souborů) a současně na lidskou společnost jako na kolektivní systém, pak nějaký jev v mozku (mysli) vzniknout emergentně na základě nějakého děje ve společnosti, vyžadujícího interakci mnoha jedinců. Raději bych neužíval slov "opačný proces", protože by to předpokládalo jen dva možné směry. (Trochu improvizuji, bylo by třeba to promyslet.)

Přidat komentář