Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
6.prosince 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Glosy.info

Puritánské kořeny zahraniční politiky USA - Ondřej Ditrych

Text byl publikován 3.června 2005, vytištěn pak 6.prosince 2019. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/puritanske-koreny-zahranicni-politiky-usa/>
"Vy jste světlo světa. Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti."
Mat. 5,14

"[Puritánští osadníci] zkrátka věřili, že ve svých rukou pevně drží svíci, která vrhne na svět světlo. Tuto víru jsme zdědili, a to nás posílilo i zranilo," píše Arthur Miller v Čarodějkách ze Salemu (The Crucible, 1954). Tato pociťovaná odpovědnost, pouto mezi městem na hoře a okolním světem, je snadno rozpoznatelná v Příkladu křesťanské lásky (A Model of Christian Charity, 1630) guvernéra Massachussetts Johna Winthropa (1588-1649): "Neboť musíme uvážit, že jsme městem na kopci. Upírá se na nás zrak všeho lidstva," aby spatřil, jak si poutníci, kteří dorazili ze zámoří, povedou v tomto jedinečném okamžiku posvátné historie spásy. Tři sta padesát let po Winthropově smrti zůstávají prvky zděděné z formativního období zakládání puritánského osídlení v Nové Anglii v jádře amerického vnímání okolního světa - zejména pocit odpovědnosti spojený s trvajícím významem vykoupení a dichotomické vnímání vnější reality. Tisícileté vize Nového Jeruzaléma byly přetaveny v politickou utopii světa svobody, čili demokracie. "Díky našemu úsilí byl zažehnut oheň... oheň v srdcích lidí... jednoho dne se tento nezkrotný oheň rozšíří do nejtemnějších koutů našeho světa," prohlásil George W. Bush při svém druhém inauguračním projevu (2005). Roznítit plamen svobody ve světě bylo často ve Spojených státech deklarováno jako státní zájem, řídící princip zahraniční politiky. Budeme-li předpokládat, že státní zájem se odvíjí od národní identity, je nicméně možné, že tento projekt bude podkopán nikoli vnějším selháním, ale zevnitř, jak tvrdí Samuel Huntington ve své nedávné knize Who Are We? (Kdo jsme?, 2004). Hovoří přitom o současných útocích na tmelící anglo-protestantský prvek americké společnosti a varuje, že politické krédo amerických institucí nemusí postačovat k vyvážení této kulturní koroze. Na druhé straně Fareed Zakaria v Budoucnosti svobody (The Future of Freedom, 2003) naznačuje, že samotné přežití tohoto politického kréda konstitučního liberalismu je ve Spojených státech ohroženo ve prospěch nezřízené demokracie ničící politickou svobodu. Na následujících řádcích se pokusím ustavit spojitost mezi utopickou rétorikou současné americké administrativy a puritánským posláním ve vztahu k vnějšímu světu, a vystavit tuto rétoriku zmíněným varovným hlasům hovořícím o budoucnosti americké politiky a svobody.

Za účelem ustavení této spojitosti je zapotřebí prozkoumat umístění amerického projektu v dějinách. Sacvan Bercovitch ukazuje, jak v puritánském diskurzu splývají posvátné dějiny s dějinami prozřetelnosti (první z nich lineární, vztažené k vykoupení, druhé sekulární a cyklické). V pozemském konání je uplatněna eschatologická prozřetelnost a místní prozřetelnosti jsou transformovány v miracula apocalypsis, s koncem dějin spojenými zázraky Bercovitch cituje Increase Mathera (1649-1723), jednoho z otců puritánské obce: "Pán Ježíš je k tomuto místu a lidem ve zvláštním vztahu. Toto je země Imanuelova," Nový Jeruzalém starých proroctví a příbytek Páně. Edward Johnson cituje svého současníka (17. století) užívajícího podobnou rétoriku, když přijíždí budovat "příbytek v divočině na hoře Sion," neboť "[Pán] znovu přichází, přichází zničit Antikrista a dát zkurvysynovi napít dvojnásob jeho hněvu." Cotton Mather (1663-1728): "Zde povstalo světlo z temnoty."

Andrew Delbanco se podrobně zabývá postupným vývojem tohoto pojetí, které mělo ospravedlnit jejich počínání jak pro osadníky samotné, tak pro okolní svět. Náboženský jazyk se stal zdrojem konsensu, při využití zavedených protestantských metafor a náboženského cítění založeném na sola scriptura výkladu veršů jako "jest přišel ten den veliký hněvu jeho. I kdo bude moci ostáti?" (Zjev. 6,17), "Beránek stál na hoře Sion, a s ním sto čtyřidceti a čtyři tisíce majících jméno Otce jeho napsané na čelích svých" (Zjev. 14,1), "praví a spravedliví jsou soudové jeho, kterýž odsoudil nevěstku tu velikou, kteráž byla porušila zemi smilstvem svým, a pomstil krve služebníků svých z ruky její" (Zjev. 19,2). Hledání účelu bylo výsledkem především "tlaku nalézt něco, co mohlo být porovnáno s revolučními událostmi doma" (Delbanco), v Anglii za revoluce a cromwellovského protektorátu. Za této situaci mohla rétorika vykoupení převzít úlohu ideologického organon, jenž podle Karla Mannheima vede k intenzivní vázanosti na určitou situaci a umožňuje stabilizaci jistého statu quo.

Tak byla Amerika umístěna do posvátných dějin vykoupení a spojila geografii viditelného a duchovního světa ve federální eschatologii (učení o posledních věcech), v níž došlo k velké syntéze prozřetelného a posvátného, pravé církve (jejíž duchovní jednota byla stvrzena díky exemplu fidei, jedinečnému duchovnímu vzoru Kristovy niterné zkušenosti) a společnosti smlouvy. Za zdmi města na kopci byly tyto antiteze smířeny a smlouva milosti (covenant of grace) definovala pouta občanské harmonie a zajišťovala jednotu vyvoleného národa. V této ideologii se světské a posvátné zájmy stávaly jedním.

Geografie založená na výkladu Písma identifikovala Ameriku jako čtvrtý kout světa, neposkvrněné místo, jež mělo být zdrojem vykoupení pro poutníky, kteří překročili moře, aby nalezli bezpečné přístřeší na úsvitu "této všeobecné kalamity" (Winthrop). Putování bylo snahou obnovit společnou nevinnost v situaci, v níž se "vnější svět nořil ze tmy jako iracionální hrozba" (Delbanco). Zde ustavený vzor pro universální křesťanstvo měl za úkol vnést do temného a padlého vnějšího světa světlo - neboť svět za hradbami tisíciletého města byl temnotou. Manichejskou dichotomii dobra a zla zdědily následující generace, společně s účelem vykoupení v americké polis, zhmotňovaným například ve vracející se metafoře "slunce vycházejícím na Západě" (Cotton Mather) nebo všudypřítomné rétorice spásy v politickém diskurzu, například za války o nezávislost. Delbanco tvrdí, že tato dichotomie byla výsledkem jistého vnímání hříchu, jež ovládlo puritánský diskurz. Puritánské pojetí nebylo privativní, chápající zlo jako nepřítomnost dobra (srov. učení sv. Augustina), namísto toho bylo charakterizováno jako pozitivní ontologická esence, přítomnost ďábla.

Potřeba druhého, uznání a snad i konfliktu při konstruování skupinové identity je patrně universální. Zároveň uplatňování binárního schématu není omezeno na vnímání okolního světa americkou administrativou. Dichotomickou vizi v tomto případě však činí jedinečnou její absolutní normativní základ, ustavující nechybující rozlišení dobrého a špatného, jež do značné míry spočívá na víře ve zvlášní úlohu vyvoleného národa v dějinách vykoupení. "V našich úmyslech a zásadách není mýlky," napsal Colin Powell pro Foreign Affairs; pojmy říše zla a osa zla jsou v tomto ohledu též příznačné. Zvláště pro Evropany, kteří jsou pyšní na své kritické myšlení, jež se však ve sféře politiky zvrhlo v hodnotový relativismus, je takový postoj nesrozumitelný a nepřijatelný. Američané nejenže žijí ve hobbesovském světě přirozeného stavu, zatímco Evropané rezignovali na jakoukoliv vnější mezinárodní odpovědnost a uzavřeli se ve své kantovské "zahradě míru a relativní prosperity," jak tvrdí Robert Kagan. Ve světě, kde "smlouvy bez meče jsou pouhá slova, nemající žádnou moc ochránit jednotlivce" (Hobbes), jsou Američané schopni provádět politiku založenou na hodnotách - politiku, která je podle vládních prohlášení vedena v konečném důsledku pravidlem, jež hlásal Thomas Hobbes i Immanuel Kant: válka nemá existovat.

Při uskutečňování této vize světového řádu je americká administrativa v praktické rovině inspirována teorií demokratického míru. Hlavním dnešním cílem je proto deklarováno rozšíření říše svobody. George W. Bush prohlásil v letošní Zprávě o stavu Unie: "Mír, o nějž usilujeme, bude dosažen pouze tehdy, až budou odstraněny podmínky pro přežití radikalismu a vražedných ideologií... jedinou silou, která je dostatečně mocná, aby zastavila nástup tyranie a teroru a nahradila nenávist nadějí, je síla lidské svobody... Amerika bude stát po boku svých spojenců ve věci svobody a podporovat demokratická hnutí... s konečným cílem vymýcení tyranie ve světě." Zdá se, že organizujícími prvky prohlášení George W. Bushe ohledně americké zahraniční politiky je na jedné straně náboženská rétorika, na druhé straně deklarované sjednocení "životních zájmů a nejhlubšího přesvědčení" (Inaugurační proslov, 2005).

Nezkrotný oheň v srdcích lidí, jenž dosáhne nejtemnějších koutů světa, je jedním z mnoha příkladů uplatnění náboženské rétoriky. Bylo naznačováno, že tato metafora pochází od F.M. Dostojevského, nicméně oheň přinášející osvícení je věcí natolik všední, že lze oprávněně předpokládat přímočařejší inspiraci kanonickými biblickými odkazy v jádře organizující metafory puritánského poslání: "Noc pominula, ale den se přiblížil. Odvrzmež tedy skutky temnosti, a oblecme se v odění světla" (Řím. 13,12); "Vy jste světlo světa. Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti. / Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž jsou v domě" (Mat. 5,14-15).


Splývání normativního a pragmatického uvažování v deklarovaném úmyslu šířit svobodu ve světě - tedy tvrzení, že "[Spojené státy] musí bránit svobodu a spravedlnost, neboť to jsou principy, které jsou pravdivé a správné pro všechny lidi" (Národní bezpečnostní strategie, 2002) a že "demokratická věc může být nejúčinnější americkou zahraniční politikou" (Muravchik, 1991) - má za následek prosazování ideálního světového řádu a zároveň se zajišťováním bezpečnosti města na hoře. Terminologií Henryho Kissingera (1957) toto činí Spojené státy revoluční mocností ohrožující všeobecnou rovnováhu a stabilitu - stabilitu, jež "bývala často výsledkem nikoli hledání míru, ale všeobecně uznané legitimity." Dominantní přesvědčení v pozadí americké zahraniční politiky však věří v jednotu domácí a universální věci - jednotu, jež se zakládá na velké syntéze prozřetelných (národní bezpečnost) a posvátných dějin kulminujících v tisícileté říši svobody.

Byly vzneseny nesčetné argumenty na podporu nebo zatracení tohoto úsilí (odkazující například na vnitřní rozpory jako americkou podporu neliberálních autokracií v arabském světě nebo Střední Asii). Nicméně je možné, že hlavní překážky tohoto úsilí nebudou nalezeny za zdmi, ale uvnitř města na hoře. Palčivou otázkou je: existuje stále "pouto účelu, jež navzájem [Američany] spojuje," jak tvrdil George W. Bush v citované Zprávě o stavu Unie?

Samuel P. Huntington dává na tuto otázku poněkud zneklidňující odpověď, neboť naznačuje, že nikoli. "Než můžeme zjistit, jaké jsou naše zájmy, musíme vědět, kdo jsme." Nicméně charakterizovat dnes americkou společnost je téměř nemožné, neboť Spojené státy jsou multietnickým státem s mnoha náboženstvími. Hegemonická anglo-protestantská kultura je vystavena náporu, rozhlodávána a národní mýtus jednoty, vytvořený v illo tempore této kultury a podřizující "skutečnosti společenského pluralismu (etnického, ekonomického, náboženského, dokonce osobního) pod jeden všezahrnující národní ideál..." (Bercovitch) již nadále nepůsobí jako tmelící prvek americké společnosti. Nápor na anglo-protestantskou kulturu, píše Huntington, je výsledkem především konce studené války (a nepřítomnosti vnějšího nepřítele), ideologií multukulturalismu a rozmanitosti a nové imigrace, která není asimilována ve většinové společnosti a udržuje svébytné a uzavřené komunity. V tomto ohledu dovodil již dříve (1987) Alan Bloom, že jelikož se hodnotový relativismus stal základní podmínkou svobodné společnosti, je v situaci, "v níž nejsou žádné společné cíle ani vize veřejného dobra," legitimní dotazovat se, zdali "je společenská smlouva ještě nadále možná."

Lze namítnout, že oživení patriotismu po teroristických útocích 11. září znovu zemi sjednotilo (nebo, že se vláda z tohoto reinkarnovaného společenství strachu pokouší získat co nejvíce). Není však zdaleka jisté, zdali bude tato jednota zachována do budoucna, nebude-li země vystavena přímému útoku. Huntington je navíc skeptický ohledně toho, jestli do současnosti přežívající jediný jednotící prvek, krédo politických institucí (svoboda, rovnost, individualismus, reprezentativní a omezená vláda, respekt k soukromému vlastnictví) které je zároveň žárem plamene pochodně, jež má proniknout a zničit temnotu tyranie ve světě, postačuje k tomu, aby udrželo národ, který "stojí v čele tohoto velkého poslání" (Národní bezpečnostní strategie, 2002) , pohromadě, přestože se v Prohlášení nezávislosti (1776) tvrdí, že národní identita a politické zásady jsou nerozlučitelné. Příčinou tohoto skepticismu je pro Huntingtona skutečnost, že "principy kréda [jehož prameny jsou v náboženství] organizují, nikoli definují společnost," neboť "je nepravděpodobné, že lidé naleznou v politických principech hlubší emotivní obsah a význam, jenž poskytuje přátelství a příbuzenství, pouto krve a pocit sounáležitosti, kultura a národnost. Tyto spojovací prvky mohou mít ve skutečnosti pramalé či žádné opodstatnění, avšak naplňují hlubokou touhu člověka po smysluplném společenství."

Huntington zpochybňuje potenciál liberálně-demokratického kréda jako tmelícího prvku americké společnosti. Fareed Zakaria si na druhé straně všímá fundamentální hrozby přežití samotné hrstky těchto norem, které, shrnuty v pojmu konstituční liberalismus, usměrňovaly demokracii definovanou v schumpeterovské tradici jako proces výběru vlády bez přímého vztahu k účelu liberálního režimu "chránit autonomii jedince před donucením, ať jeho původ spočívá kdekoli - ve státě, církvi nebo společnosti." Síly usměrňující americkou demokracii ustanovením "mnohačetných překážek zvolené většině," prohlašuje Zakaria, "jsou v současnosti rychle nahlodávány." Mezi překážky, které má na mysli, patří Listina práv a svobod (1791), Ústavní soud, Senát, společenské a politické instituce shrnuté v občanské společnosti a dřívější hierarchickou a uzavřenou strukturu politických stran a zákonodárného procesu na federální úrovni.

V době založení americké republiky existovalo napětí mezi vůlí většiny a právy menšiny. Demokratizační proces, zahájený v odpovědi na krizi institucí v 60.-70. letech a organizovaný populismem, jenž si "cení popularity a otevřenosti jako hlavních měřítek legitimity," od té doby ničí tuto rovnováhu ve prospěch neomezené lidové vůle, již řídí tajná elita poradců pro vítězství v průzkumech veřejného mínění, lidí pověřených získáváním finančních prostředků pro politické kampaně a lobbyistů, kteří jsou "neodpovědní a často lhostejní k širšímu veřejnému zájmu." Politické strany jsou v úpadku, kandidáti jsou zranitelnější a neschopní prosazovat nepopulární opatření, přímá demokracie přenesla klíčová rozhodnutí na manipulovatelnou masu, zpřístupnění rozhodovacího procesu v Kongresu zavedlo jeho kontrolu organizovanými nátlakovými skupinami a tisk "nezprostředkovává, ale pobízí vášně veřejnosti." Spojené státy spějí k nevázané demokracii, k demokracii neuznávající politickou svobodu jednotlivce - k jevu pozorovatelnému v mnoha oblastech současného světa.

Co bude s projektem šíření svobody ve světě poté, co bude svoboda doma ztracena? Bude se omezovat na zasazování demokratických institucí bez jakéhokoli politického kréda? Zakaria před nerozvážným zaváděním těchto institucí (jmenovitě voleb) do společností v přechodu varuje. Zavést do těchto společností konstituční liberalismus, oheň v srdcích lidí, je daleko složitější. Avšak instituce voleb v sobě má něco podmanivého: "Ve věku obrazů a symbolů je snadné zachytit volby na filmovou pásku. Natočíte ale vládu zákona? Přesto po volbách přichází každodenní realita, zvláště pro lidi, zvláště pro lidi, kteří zde žijí" a velmi často je možné pozorovat, jak demokratické volby v rozdělených společnostech ústí v otřesné hrůzy spáchané například na etnických menšinách. Když bude politické krédo města na hoře v troskách, vláda bude schopna ve světě prosazovat jedině takovou demokracii, která je charakterizována nikoliv jednotlivcem majícím svobodu hledat své štěstí, ale institucí voleb, která, pokud nekrocena, směřuje k neomezené vládě většiny.

Rétorika dnešní americké vlády ve vztahu k úloze Spojených států ve světových dějinách se zdá do značné míry odpovídat charakteristikám puritánského diskurzu. V souladu posvátných a sekulárních zájmů dříve vzkvétala idea vyvoleného národa. Současná syntéza těchto principů, přetavená v utopický projekt rozšíření svobody ve světě a vyhlazení tyranií v jeho temných koutech na jedné straně a zájem národní bezpečnosti v souladu s teorií demokratického míru na straně druhé, k čemuž připočtěme manichejské vnímání světa jakožto rozděleného mezi síly dobra a ontologicky chápaného zla, proměnily puritánské vnímání světa za zdmi města na hoře v moderní politickou utopii říše universální svobody. Spřízněnost obou ideologií je v této utopii posílena organizující náboženskou metaforou v centru současného vládního diskurzu.

Projekt má své početné zastánce a odpůrce, a v cestě jeho uskutečnění stojí nesčetné překážky. Samuel Huntington a Fareed Zakaria ve svých pracech vyjadřují skepsi nad soudržností amerického společenského a politického systému. Spojené státy jakožto změť politických kréd, rozpadlé na izolované subkultury (Huntington), i Spojené státy, v nichž je krédo konstitučního liberalismu nahrazeno neomezenou, nekontrolovanou a manipulovatelnou vládou dému (Zakaria), musejí být přitom zároveň nutně neschopné držet v rukou svíci svobody, která měla vrhnout své světlo do temného světa.

Zdali se varovné vize uskuteční a vláda se bude muset vzdát svého utopického projektu kvůli rozpadu americké polis, nebo se tento projekt střetne s nepřekonatelnými překážkami ve vnějším světě je otázkou budoucnosti. Další otazník visí nad konkrétním budoucím vývojem americké zahraniční politiky. Navrátí se Spojené státy znovu k izolacionismu, budou ve světě prosazovat demokracii definovanou institucí voleb bez podstatného politického kréda konstitučního liberalismu, nebo propadnou hodnotovému relativismu přítomnému v dnešní evropské společnosti?


Použitá literatura

Bercovitch, S. (1975). The Puritan Origins of the American Self. New Haven: Yale University Press.
Bloom, A. (1987). The Closing of the American Mind. New York: Simon & Schuster.
Bush, G.W. (2005, 20. ledna). Inaugural Adress.
Bush, G.W. (2005, 2. února). State of the Union.
Delbanco, A. (1989). The Puritan Ordeal. Cambridge, US: Harvard University Press.
Hobbes, T. (1994). Leviathan. Indianapolis: Hackett Publishing Comp.
Huntington, S. (2004). Who Are We? New York: Simon & Schuster.
Kagan, R. (2002). Power and Weakness. Policy Review Online, 113.
Kissinger, H. (1957). A World Restored. London: Phoenix.
Mannheim, K. (1991). Ideologie a utopie. Bratislava: Archa.
Miller, A. (2000). The Crucible. Harmondsworth: Penguin Books.
Muravchik, J. (1991). Exporting Democracy: Fulfilling America' s Destiny. Washington: The American Enterprise Institute Press.
National Security Strategy (2002).
Powell, C. (2004). A Strategy of Partnerships. Foreign Affairs, 83.
Winthrop, J. (1995). A Model of Christian Charity. In The Norton Anthology of American Literature, Shorter Fourth Edition (pp. 101-119). New York: W.W. Norton.
Zakaria, F. (2003). The Future of Freedom. New York. W.W. Norton.
Jak citovat tento textDitrych, Ondřej. Puritánské kořeny zahraniční politiky USA [online]. Glosy.info, 3.červen 2005. [cit. 6.prosince 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/puritanske-koreny-zahranicni-politiky-usa/>. ISSN 1214-8857.