Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Reforma, reformace nebo protireformace? - Hans Küng

Publikován 17.června 2006, text čítá cca 10827 slov. 16464 přečtení  |  12738 reakcí

1. Konec papežské světovlády

Kdo by si na počátku 13. století, v době světovlády Inocence III., uměl představit papežskou bezmoc na konci téhož století? Je to vpravdě dramatický zvrat. Bonifác VIII. (1294- 1303) se rád ukazuje v nádheře, s tiárou nebo korunou, jako pán celého světa; ve své první důležité bule Clericis laicos infestos ("Smýšlení laiků je nepřátelské vůči klerikům!") prohlašuje zdanění duchovenstva za výsadní právo papeže, napadá právo králů soudit osoby duchovního stavu a hrozí Francii a Anglii církevní klatbou. Tento papež roku 1300 pompézně vyhlašuje první "svatý rok" s jubilejními odpustky a bohatými příjmy pro kurii, jež je čím dál tím nenasytnější. O rok později vyprovokuje konflikt s francouzským králem Filipem IV. Sličným, v bule Unam Sanctam proklamuje nejpříkřejší formulaci římského učení o nadřazenosti duchovní moci a spolu s Tomášem Akvinským definuje poslušnost vůči papeži jako "pro každého lidského tvora naprosto nepostradatelnou ke spáse". Tento bystrý právník a bezohledný člověk moci, který trpí něčím jako papežským cézarským stihomamem, plánuje na 8. srpen 1303 exkomunikaci zcela v duchu Řehoře VII., která se má nyní ovšem týkat francouzského krále, a připravuje rovněž vyvázání poddaných z přísahy věrnosti k jejich panovníkovi. Časy se však od dob "Canossy" změnily: ozbrojenci jednající z pověření francouzského krále a rodiny Colonnů Bonifáce VIII. jednoduše zatknou a uvězní v jeho zámku v Anagni.

Lid města Anagni sice papeže vzápětí osvobozuje, ale po tomto ohromném ponížení je to zlomený člověk a o měsíc později v Římě umírá. Už druhý Bonifácův nástupce, dřívější arcibiskup z Bordeaux, není intronizován v Římě, nýbrž v Lyonu, a své sídlo nakonec přesunuje do Avignonu. Dobrých sedmdesát let bude trvat ono "babylonské zajetí" papežů v Avignonu, jak se mu říká v Římě. Další papežové jsou vesměs Francouzi a politicky jsou značně závislí na francouzské koruně.

V tomto procesu nejde jen o geografický posun, nýbrž i o přesun těžiště vysoké politiky. Podle Waltera Ullmanna je kvůli velikášské mocenské politice hierokratického papežství otřesena jeho morální věrohodnost a ukazuje se, že jde o "systém na ústupu"; naproti tomu vznikající národní státy se projevují jako "systémy na vzestupu", a to jak v oblasti vlády, tak práva. A paradoxně bude papežství v příštích desetiletích ovládáno právě tou zemí, kterou tak dlouho zvýhodňovalo na úkor Německé říše, tedy Francií, jež teď prožívá vzestup na pozici přední evropské mocnosti.

Kdo by se však domníval, že se papežové jakkoli z historie poučili a přehnané nároky snížili, mýlil by se. V Avignonu je opět vybudován nákladný úřednický aparát (v němž bují nepotismus), finanční správa a ceremoniál. A církevní stát, jenž se tu usídlil, nový ohromný papežský palác v Avignonu, včetně "kaple" pro bohoslužby v tomto paláci, a nakonec získání avignonského hrabství stojí peníze, hodně peněz. A tak se šroub papežských daní pro celou Evropu stále více utahuje. Odevšud se ozývají stížnosti, že vykořisťování celé církve nemá obdoby. Následkem je, že se papežství mnoha zemím nebezpečně odcizuje; a toto odcizení se jednou papežství vymstí.

Římské papežství ztrácí v pozdním středověku stále víc vůdčí postavení v náboženské i morální oblasti, zato se stává první velkou finanční mocností Evropy. Papežové zdůvodňují své světské požadavky samozřejmě duchovně a vymáhají je všemi prostředky - svými exekutory, exkomunikacemi a interdikty. Jen si pomysleme, že například Německo musí žít za trest téměř dvě desetiletí v interdiktu, tj. pod zákazem církevních úředních úkonů, aniž by se kdokoli staral, jak velké škody to v duchovní správě napáchá.

Za těchto okolností ve 14. století značně sílí protipapežská opozice. Své sídlo má na univerzitách, v kolegiích, školách, v měšťanstvu, jež je na vzestupu, mezi vlivnými literáty a publicisty. Dante Alighieri zatracuje ve své Božské komedii Bonifáce VIII. do pekel a ve svém politickém vyznání De monarchia (kolem roku 1310) upírá papežství jakoukoli světskou vládu. (Až do roku 1908 byl tento spis na papežském indexu zakázaných knih!) Ještě vlivnější je polemický spis Defensor pacis (1324), první teorie státu, jež nepochází z pera klerika; jejím autorem je dřívější rektor pařížské univerzity Marsilius z Padovy. Požaduje v ní nezávislost státní moci na církvi, nezávislost biskupů na papeži, křesťanské obce na církevní hierarchii. Hlavní příčinu nepokojů ve společnosti spatřuje tento "obránce míru" v papežské "plnosti moci" ("plenitudo potestatis"), která postrádá jakýkoli biblicko-teologický základ. Tuto "plnost moci" kritizuje i nesmírně vlivný anglický filozof, jenž působí v Německu, Vilém z Ockhamu. Tento čelný představitel nové nominalistické teologie musel prchnout před inkvizicí z Avignonu do Mnichova.

Kupodivu právě v této době je vytvořena nauka o papežské neomylnosti, již nenalezneme ani v dokumentu Decretum Gratiani, ani u Tomáše Akvinského, ani u papežů, kteří vytvářeli ve 12. a 13. století kanonické právo. Propaguje ji excentrický františkán jménem Petrus Olivi. Proč? Stvrzením papežské neomylnosti měli být všichni další papežové vázáni jednou provždy dekretem papeže Mikuláše III. ve prospěch františkánského řádu (Brian Tierney). Avšak toto rané učení o neomylnosti a neměnnosti papežských rozhodnutí nebylo zpočátku bráno příliš vážně, a nakonec je papež Jan XXII. bulou z roku 1324 odsuzuje jako "dílo ďábla", tohoto "otce všech lhářů". Na světlo je opět vynesli až v 19. století publicisté a papežové toužící po restauraci někdejších poměrů.

2. Zmařená reforma církve

Situace v Itálii je čím dál tím chaotičtější. Až v roce 1377 přesouvá papež Řehoř VII. na naléhání Kateřiny Sienské a Brigity Švédské a nepochybně i z politických důvodů své sídlo zpět do Říma, v následujícím roce však umírá. Jeho legálně zvolený nástupce Urban VI. se už velmi brzy po zvolení projevuje natolik neschopně a velikášsky, že z toho lze dokonce usuzovat na duševní poruchu, a tak i podle tradičního kanonického pojetí tím byl dán důvod, aby o svůj úřad automaticky přišel. Téhož roku proto mnozí volí druhého papeže, Klementa VII., původem ze Ženevy. Ten se však po porážce svých vojsk před Římem usazuje opět v Avignonu. A Urban VI. v Římě nepomýšlí na to, že by se svého úřadu vzdal.

Teď má najednou křesťanství papeže dva. A jelikož se tito papežové navzájem exkomunikují, dochází na křesťanském Západě k velkému schizmatu, k druhému rozštěpení po schizmatu mezi Východem a Západem. Tato situace bude trvat čtyři desetiletí. K avignonské "obedienci" patří Francie, Aragonsko, Sardinie, Sicílie, Neapolsko, Skotsko a některé západní a jižní části Německa; k římské "obedienci" pak Německá říše, střední a severní Itálie, Flandry a Anglie a země na východě a severu Evropy. V této době existují dvě kardinálská kolegia, dvě kurie a dva finanční systémy, tím se zdvojnásobují nešvary papežského hospodářství a pro mnohé křesťany to znamená četné konflikty svědomí.

V této deprimující situaci se koncem 14. století stává "reforma jak hlavy církve, tak jejích údů" velkým úkolem pro celou Evropu. Reformu zahajuje pařížská univerzita, jež znamenala ve středověku pro církev něco jako "Magisterium Ordinarium", aniž by si ovšem kladla nárok na neomylnost. Pierre d' Ailly, kancléř univerzity, a Johannes Gerson zdůvodňují teologicky a právně cestu k nápravě, "via concilii", cestou koncilu: pomoci obnovit jednotu církve a provést reformu může pouze všeobecný koncil. Tento koncil však nesmí být v duchu středověkých papežských koncilů chápán jako projev papežské "plnosti moci", nýbrž musí reprezentovat celé křesťanstvo. Kořeny této "konciliární" teorie, již kuriálové později často diskreditovali jakožto "konciliarismus", netkví u Marsilia a Ockhama, nýbrž ve zcela ortodoxní oficiální kanonistice 12. a 13. století (Brian Tierney), a dokonce už v patristické tradici o ekumenickém koncilu jakožto reprezentaci celé církve.

Co však dělat, když jsou vedle sebe dva papežové, z nichž ani jeden nechce odstoupit? Kardinálové obou papežských stran uspořádali roku 1409 všeobecný koncil v Pise, ten oba papeže sesadil a zvolil nového. Ovšem ani jeden z papežů opět neodstoupil, takže katolická církev má najednou papeže tři: z "ohavného dvojpapežství" je náhle "proklaté trojpapežství".

Kostnický koncil zachycený v petěrsburské kronice (cca 1470)
Kostnický koncil zachycený v petěrsburské kronice (cca 1470)
Až ekumenický koncil v Kostnici (1414- 1418), jediný ekumenický koncil, který byl kdy uspořádán severně od Alp, znovu nastoluje jednotu církve ("causa unionis") a zahajuje reformu církve ("causa reformationis"). Mimo Řím panuje téměř všeobecně přesvědčení, že nejvyšším orgánem církve není papež, nýbrž zásadně koncil. Toto pojetí, jež zastávala už prvotní církev, definuje slavnostní formou Kostnický koncil ve slavném dekretu Haec sancta: koncil je nadřazen papeži! Jakožto generální koncil, jenž se legitimně shromáždil v Duchu svatém a reprezentuje celou církev, má svou moc bezprostředně od Krista a vy všichni - papeže nevyjímaje - byste jej měli poslouchat, a to ve věcech víry, odstranění schizmatu a reformy církve. Kdo poslušnost odepře, měl by být náležitě potrestán. Papežská aprobace těchto koncilních dekretů běžná na papežských synodách je na koncilu v Kostnici předem vyloučena, jelikož tento koncil neodvozuje svou autoritu od papeže, nýbrž od Krista.

Těžká porážka římského kuriálního systému, jenž přivedl katolickou církev Západu na pokraj zkázy, se zdála být zpečetěna. Tři papežští rivalové jsou nuceni ustoupit. A dalším dekretem Frequens určuje Kostnický koncil časté konání ekumenických koncilů jako nejlepší prostředek trvalé reformy církve. Příští koncil se má konat už po pěti letech, přespříští o sedm let později a další koncily vždy v časovém odstupu deseti let.

Jen proto, že umírnění zastánci ideje konciliarismu souhlasili s publikováním reformních dekretů, souhlasí radikálové s volbou nového papeže. Zvolen je však kuriální kardinál Martin V. Legitimita všech papežů od té doby závisí na legitimitě Kostnického koncilu a jeho dekretů, jež jsou přirozeně pro centralistickou římskou papalistickou teologii navýsost ne pohodlné. Vždyť se tu volá po opakování koncilů, které by vždy znovu re formovaly jak hlavu církve, tak její údy. Římská teologie proto raději cituje kostnická odsouzení ("causa fidei"); odsouzení oxfordského učen ce Johna Wyclifa a pražského profesora Jana Husa. Vedle toho, že je zaká záno laické přijímání z kalicha, je hanebně upálen i český vlastenec a reformátor Jan Hus, a to navzdory veškerému ujišťování o svobodném doprovodu zaručeném glejtem. Právě to je jedním z oněch chybných rozhodnutí historického významu, které způsobilo, že teologové jako Luther pochybují i o neomylnosti ekumenických koncilů.

Ale podobně jako o několik století později po nadějích, jež přinesl Druhý vatikánský koncil, je i po úspěšném reformním koncilu v Kostnici překvapivě rychle restaurována papežská samovláda. Tolik naléhavá reforma církve a její ústavy je mařena všemi prostředky. Následují sice koncily v Pavii, Sieně a Basileji, k reformě však nedochází. Už tehdy je kurie jakožto řádná instance se stálou mocí silnější než mimořádná instituce koncilu. Řídí se devízou: koncily přicházejí a odcházejí, římská kurie však zůstává.

Avšak ani tenkrát nebylo znovuposílení papežského absolutismu pouze otázkou kuriální politiky. Mnozí z těch, kteří nejhlasitěji zastávali ideu koncilů, přebíhají z oportunismu k papežství (například Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II).

Zvláště kardinálové, kteří byli bez výjimky jmenováni papežem, dávají vesměs přednost kurii před koncilem. Ale ani biskupové a opati nepomýšlejí po koncilu na to, že by "nižšímu kléru" a laikům dovolili, aby se v církvi podíleli na procesu rozhodování. A světské monarchie teprve mají strach z konciliárních (tj. "demokratických") myšlenek, a mají tedy spíš zájem, aby byl v církvi zachován status quo, než aby se papežství reformovalo.

A tak papežové, aniž by se starali o dekrety koncilu, obnovují své středověké nároky. Právě onen dřívější "konciliarista" Piccolomini, nyní Pius II., se nestydí oficiálně zakázat, aby bylo možné odvolat se od papeže ke koncilu, a uvalil na tento postup exkomunikaci. V tehdejší "konciliární" atmosféře nebyla taková výhružná gesta přirozeně brána příliš vážně. Řím však kostnické dokumenty nepřestává ignorovat a potlačovat. A ještě v předvečer reformace, na Pátém lateránském koncilu roku 1516, dává Lev X. přímo prohlásit: "Současný římský pontifex, jemuž náleží autorita nad všemi koncily..."Už tenkrát je zpochybňována ekumeničnost tohoto papežského koncilu, jehož se zúčastnili téměř výhradně Italové a zástupci kurie. A žádný papež se nikdy neodvážil zrušit nepopulární dekret Haec sancta o nadřazenosti koncilu ani o něm prohlásit, že není všeobecně závazný. To by totiž znamenalo podkopávat legitimitu onoho svatého stolce, na němž papež sedí. A jak spor skončil? Vý sledek není uspokojivý ze dvou důvodů: extrémní konciliarismus bez jednotného vedení církve vede ke schizmatu (Basilejský koncil), extrémní papalismus bez konciliární kontroly vede naopak ke zneužití úřadu (renesance papežství).

3. Renesance - nikoli pro církev

Stěží by někdo popíral, že italská renesance ("rinascimento"), počínaje Giottem a konče Michelangelem, raná florentská renesance patnáctého století a římská vrcholná renesance století šestnáctého až do roku 1527 ("Sacco di Roma") představuje jeden z výjimečných vrcholů lidské kultury. Při pomyšlení na renesanci se člověku ihned vybaví jména i díla mistrů jako Bramante, Fra Angelico, Botticelli, Raffael a Leonardo da Vinci... Od dob, kdy svá díla publikovali francouzský historik Jules Michelet a Jacob Burckhard z Basileje, už není pojem "renesance" chápán pouze jako označení stylu v dějinách výtvarného umění, nýbrž jako pojem určité epochy dějin kultury, jenž zahrnuje i humanismus.

Erasmus Rotterdamský
Erasmus Rotterdamský (Malba Hanse Holbeina mladšího, 1523)
Problematické se však ukázalo přesné vymezení tohoto pojmu, především vůči středověku. Renesance v podstatě spíše představuje závažné myšlenkové a kulturní hnutí v rámci pozdního středověku. Rozhodující roli přitom sehrává nadšený příklon k antice, k řecké a římské literatuře a filozofii (především k Platonovi), k antickému umění a vědě. Mezi italskými elitami se obecně rozšířilo klasické vzdělání a vytlačuje středověkou scholastiku. Měřítka antické kultury lidem umožňují vyvázat se z mnoha středověkých životních norem a stávají se základem nového sebevědomí. Až na několik výjimek však nemůžeme stavět renesanci coby "nové pohanství " jednoduše do protikladu ke křesťanství. Renesance se navenek vyvíjí ve společenském rámci křesťanství. Nejen velcí kazatelé hlásající pokání jako Bernardin v Sieně a Savonarola ve Florencii, nýbrž i ti největší humanisté - Mikuláš Kusánský, Marsilio Ficino, Erasmus Rotterdamský a Thomas More - usilují o obnovu křesťanství ("renovatio christianismi") a o laickou zbožnost v duchu reformního humanismu a bible, kterou lze od čtrnáctého století stále častěji číst v národních jazycích.

Renesančními papeži jsou však nyní opět pouze Italové, s opětovně italizovanou kurií, a proto je zaměstnávají především italské záležitosti. Z někdejších světovládných ambicí zůstal už jen středně velký teritoriální italský stát, jenž spolu s Milánským knížectvím, Benátskou a Florentskou republikou a Neapolským královstvím tvoří jeden z pěti "principati". Za těchto okolností chtějí papežové rozsáhlou stavební činností a podporou umění vyjádřit, že hlavní město křesťanství je přinejmenším centrem umění a kultury.

Tyto neobyčejně nákladné aktivity jsou však vykoupeny tím, že je odmítnuta reforma církve, jež by předpokládala zásadní změnu smýšlení naprosto zesvětštělých papežů spolu s jejich kurií. To, že renesance nevyústila v obrodu církve, je jednoznačně vina těchto papežů, kteří se ukázali jako zcela obyčejná italská renesanční knížata. V reálné politice řídí církevní stát bez skrupulí jako italské knížectví, které jim patří. Beze studu dávají přednost vlastním synovcům nebo legitimizovaným nemanželským dětem (bastardům) a pro papežské rodiny de Riario, della Rovere, Borgia, Medici a tak dále se pokoušejí budovat dynastie ve formě dědičných rodových knížectví...Pokrytecká svatost tohoto systému je institucionalizována: na celibátu pro "svou" církev tito renesanční papežové trvají s železnou neoblomností, ale žádný historik už nikdy nezjistí, kolik dětí zplodili tito "svatí otcové", kteří žijí v nebetyčném přepychu a bez zábran se oddávají požitkům i neřestem. Tři příklady snad postačí:- Zkorumpovaný františkán della Rovere, papež Sixtus IV., propagátor "neposkvrněného početí" Panny Marie, zaopatřil na církevní útraty celé zástupy svých synovců a oblíbenců a ze šesti svých příbuzných udělal kardinály, mezi nimi i ze svého bratrance Pietra Riaria, jednoho z nejskandálnějších zpustlíků římské kurie, jenž svým neřestem podlehne už v osmadvaceti letech.

  • Inocenc VIII., který svou bulou mocně podněcuje hon na čarodějnice, nechává své nemanželské děti oficiálně uznat a jejich svatbu slaví se vším leskem a se všemi poctami ve Vatikánu.
  • Mazaný Alexandr VI. Borgia, předobraz Machiavelliho Vladaře, jenž svůj úřad vyloudil svatokupectvím velkého stylu a se svou milenkou zplodil čtyři děti (a ještě jako kardinál s jinými ženami další děti), exkomunikuje Girolama Savonarolu a je spoluodpovědný za to, že byl tento velký kazatel pokání ve Florencii upálen.
Za Alexandra VI. vládne prý Venuše, za jeho nástupce Julia II. della Rovere, který vede neustále války, zase Mars a nyní za Lva X. z rodu Medici je to - jak se v Římě říká - Minerva. Lev X., který se zásluhou svého neřestného strýce Inocence VIII. stal kardinálem už ve třinácti letech, jako papež miluje především umění, užívá života a soustřeďuje se na to, aby pro svého synovce Lorenza získal vévodství Spoleto. Roku 1517 ani pořádně nevnímá onu zlomovou událost epochálního významu, která měla učinit univerzálním nárokům papeže konec i na Západě. Neznámý augustiniánský mnich, jenž byl před nějakým časem několik měsíců v Římě a který sebe sama pokládá za věrného katolíka, zveřejňuje jako profesor Nového zákona ve Wittenbergu 95 kritických tezí proti velkoobchodu s odpustky pro financování rozestavěného nového ohromného chrámu svatého Petra. Jmenuje se Martin Luther.

4. Reformátoři chtějí zůstat katolíky

Řím se po staletí bránil jakékoli reformě, a najednou je konfrontován s reformací, která velmi rychle nabývá na intenzitě nábožensky, politicky i společensky. Řím už ztratil křesťanský Východ; reformace je pro něj druhá katastrofa a stojí jej "grosso modo", severní polovinu jeho "Imperia Romana"! A spolu s jednotou je přirozeně zpochybněna i katolicita této církve. Ať už totiž chápeme katolicitu jakkoli (ve smyslu původní jednoty, polemicko-věroučně, geograficky, početně nebo kulturně), nemůžeme přehlédnout, že všezahrnující "katolická církev" už není stejná jako před rozdělením a že se zdá, že s jednotou, ať už je teologicky vykládána jakkoli, vzala za své i její katolicita. Brzy začnou i katolíci označovat svou církev jako "římskokatolickou", aniž by si všimli, že omezení "římsko-" jádro označení "katolická" v podstatě popírá; je to prostě oxymóron, něco jako "dřevěné železo". Reformátoři si velice dobře uvědomují, že je ohrožena katolicita. Zvláště Martin Luther se co nejúporněji staví proti tomu, aby se jeho jméno stalo atributem nové církve; zabránit tomu však nemůže; některé církve se dodnes nazývají "luterskými". Z teologických i právních důvodů kladou reformátoři od začátku důraz na to, že patří ke "katolické církvi" (jde jim o to, aby jejich církev byla uznána říšským právem). Tato katolicita je přitom chápána především ve smyslu obecného učení víry. Později to bylo možné zformulovat takto: katolické je to, čemu v souladu s Písmem věří všichni, vždy a všude.

Martin Luther totiž v žádném případě nebyl odevždy protikatolický rebel, tak jak jej po staletí představovala římská polemika a církevní dějepisectví. V novější době i katoličtí historikové (Joseph Lortz) vynesli na světlo Luthera katolického; například to, že kořeny jeho chápání ospravedlnění hříchů tkví v katolické zbožnosti, s níž se setkal ve svém augustiniánském klášteře, když se soustředil na Ukřižovaného; dále to, že mu Augustinova teologie otevřela oči a soustředila jeho pohled na ohavnost hříchu jakožto lidského sobectví a pokřivenost vlastního já, zároveň však i na všemohoucnost milosti Boží. To se spojilo se středověkou mystikou a jejím smyslem pro to být pokorný, malý a nicotný před Bohem, jemuž patří veškerá důstojnost. Rovněž na Lutherovo zakotvení v ockhamismu Gabriela Biela z Tübingen, jehož žák B. A. von Usingen byl Lutherovým učitelem, se dnes pohlíží v pozitivním světle: chápání milosti jakožto Boží přízně, aktu ospravedlnění jakožto aktu soudu, jenž je založen na tom, že Bůh přijímá člověka na základě svobodné volby, která se nikterak nezakládá v člověku.

Luther, jenž je v mnoha ohledech zakotven v katolické tradici, by tedy neměl být v žádném případě paušálně odsuzován jako nekatolický. Ale vatikánská komise sestávající téměř výhradně z kanonistů nebyla zjevně ani schopná, ani ochotná prověřit to, co bylo společné a katolické. Diskusi je ovšem nutno vést nejen s "katolickým" Lutherem, tedy s Lutherem, který prý ještě byl nebo zůstal katolickým, nýbrž i s Lutherem reformačním, který s Pavlem a Augustinem bojuje proti scholastice a aristotelismu. Jak už jsme naznačili v úvodu, měřítkem tohoto posuzování nesmí být prostě protireformační Tridentský koncil ani teologie vrcholné scholastiky, ani řecká a latinská patristika, nýbrž nakonec jen Písmo, evangelium, to původní křesťanské poselství, jež musí být primárním, základním a trvale závazným kritériem jakékoli křesťanské, a tedy i katolické teologie.

5. Je program reformace katolický?

To, co Luthera osobně hnalo k reformátorství, a rovněž obrovský historický dopad jeho působení mají společný původ: Luther požaduje návrat katolické církve k evangeliu Ježíše Krista, jak se s ním setkal v Písmu svatém, a zvláště u sv. Pavla:- Proti všem tradicím, zákonům a autoritám, které k evangeliu během staletí přirostly, klade Luther primát Písma: "pouze Písmo".

  • Proti všem těm tisícům svatých a statisícům těch, kteří jsou prostředníky mezi Bohem a člověkem z titulu svého úřadu, klade Luther primát Ježíše Krista: "pouze Kristus" je ohniskem Písma a orientačním bodem všech jeho výkladů.
  • Proti všem církví přikazovaným náboženským úkonům zbožnosti a lidským snahám ("skutkům") o dosažení spásy duše klade Luther primát milosti a víry: "pouze milost" milostivého Boha - jak ji Bůh ukázal v Kristově kříži a vzkříšení - a "pouze víra", bezpodmínečná důvěra člověka v tohoto Boha.
Není pochyb o tom, že se proti scholastickému "dvoupatrovému" myšlení setkáváme v Lutherově teologii se smýšlením výslovně konfrontačním; proti rozumu akcentuje víru, proti přirozenosti milost, proti přirozenému právu křesťanský étos, proti světu církev, proti filozofii teologii, proti tomu, co je lidské ("humanum"), staví to, co je vlastní křesťanství ("proprium christianum"). V době, kdy žil Luther v klášteře, zakoušel po mnoho let trýzeň vlastního svědomí, jak je zažívá mnich, jenž je sužovaný vědomím hříšnosti a předurčení. Osvobození mu přineslo poselství o ospravedlnění hříchů prostřednictvím víry, která je plná důvěry. Jde mu však o víc než jen o osobní mír v duši. Jeho zkušenost ospravedlnění tvoří základ pro veřejnou výzvu katolické církvi k reformě. K reformě v duchu evangelia, jež směřuje spíše k obnově křesťanského života ve všech oblastech než k formulování nějakého nového učení.

V roce 1520, jenž byl pro Luthera rokem teologického zlomu, ukazují čtyři silné teologické výpady, jež jsou situaci přiměřené a cíleně zvolené, koherenci a konsekventnost jeho reformátorského programu. Kromě povznášejícího kázání O dobrých skutcích (a důvěřivé víře) a spisu O svobodě křesťanské (jenž je shrnutím toho, jak chápe ospravedlnění; česky 1935) vzrušuje veřejnost nejvíce Lutherovo vášnivé provolání k císaři, knížatům a šlechtě o reformě církve, jež navazuje na "Gravamina" (Stížnosti) německého národa, které byly vyjadřovány už často předtím. Tento spis nese název Ke křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení křesťanského stavu.

Je to dosud nejostřejší útok na kuriální systém, který brání reformě svými třemi římskými opovážlivostmi ("zdmi Románů"), podle nichž prý:

  1. Duchovní moc je nadřazena moci světské;
  2. jedině papež může pravdivě vykládat Písmo;
  3. jedině papež může svolávat koncil.
Nic z toho podle Luthera nelze ospravedlnit ani z Písma, ani ze staré katolické tradice. Zároveň Luther formuluje v osmadvaceti bodech obsáhlý, a přitom detailní reformní program. Prvních dvanáct požadavků platí pro reformu papežství: papež se má vzdát vladařských nároků jak ve světě, tak v církvi, žádá se nezávislost císařství a německé církve a zastavení nejrůznějšího vykořisťování ze strany kurie. Dále už však jde o reformu církevního a světského života vůbec, a to pokud jde o klášterní život, kněžský celibát, odpustky, mše za zemřelé, svátky svatých, poutě, žebravé řády, univerzity, školy, péči o chudé a odstranění přepychu. Už zde stojí programová vyjádření o kněžství všech věřících a církevním úřadu, jenž je založen na pověření k veřejnému výkonu kněžské plné moci, která je sama o sobě dána všem.

Další programový spis z téhož roku O babylonském zajetí církve se věnuje novému zdůvodnění nauky o svátostech, jež, jak známo, tvoří základ římského církevního práva. Lutherův myšlenkový postup je tento: vezmeme-li jako kritérium "ustanovení samým Ježíšem Kristem", pak zůstanou pouze dvě svátosti ve vlastním smyslu (křest, eucharistie), v nejlepším případě tři (pokání). Ostatní čtyři (biřmování, kněžské svěcení, manželství, poslední pomazání) ale mohou být zachovány jako zbožné církevní zvyky, nikoli ovšem jako svátosti ustanovené Kristem. I zde se setkáváme s řadou praktických reformních návrhů - přijímáním z kalicha pro laiky počínaje a možností uzavřít nový sňatek pro ty, kdo se nerozvedli vlastní vinou, konče. Nepovedou však tyto požadavky zákonitě k rozkolu?

6. Odpovědnost za západní rozštěpení církve

Vše bude přirozeně záviset na tom, jak bude Řím po staletích obstrukcí reagovat na žádost reformy, jež je nyní pochopitelně radikální. Kéž by byli ve Vatikánu schopni rozeznat "znamení času", rozhodli se v poslední chvíli k obrácení a změnili vlastní smýšlení v duchu evangelia Ježíše Krista, tak jak o něm píše Písmo svaté a jak koneckonců závazně platí i pro nositele církevních úřadů! Samozřejmě by bývalo možné kritizovat Luthera tam, kde je jednostranný a přehání - vždyť jeho formulace jsou často emocionální a vyhrocené. Jistě by bylo možné požadovat doplnění i korektury. Zároveň by však byla pro Řím nevyhnutelná zásadní nová orientace. Dnes se ví (já jsem to vyložil ve své dizertaci Ospravedlnění už v roce 1957 a roku 1999 mi to potvrdil římsko-luterský dokument o konsenzu), že by se ve věcech ospravedlnění bylo možné domluvit.

Ale to, co v konfrontaci s Františkem z Assisi nechtěl ani zcela vážný Inocenc III., povrchního světáka Lva X. už ani nenapadlo. Na požadavek reformátora, aby se církev "vrátila k evangeliu Ježíše Krista", odpovídá Řím, jenž si žádnou reformu nepřeje, jako vždy jen požadavkem, aby se reformátor "podřídil nauce církve". Přičemž se přirozeně předpokládá, že církev, papež a evangelium znamenají totéž. Co zmůže jeden kacířský mladý mnich z dalekého severu proti papeži v Římě, pánovi nad církví, který dosud vždy nalezl podporu u světských mocností. Situace je jasná: tento mnich musí odvolat; to je stanovisko Říma, nebo má být stejně jako Hus, Savonarola a stovky "heretiků" a "čarodějnic" upálen na hranici.

Kdo celou tuto historii prostudoval, nemá nejmenší pochybnost: nikoli reformátor Luther, nýbrž Řím, jenž se zpěčoval reformě, a jeho němečtí přisluhovači (teolog Johannes Eck) nesou hlavní odpovědnost za to, že se ze sporu o správnou cestu ke spáse a o praktický obrat ve smýšlení církve v duchu evangelia stal velmi brzy úplně jiný spor. Oč? O autoritu a neomylnost papeže a koncilů, neomylnost, s níž Luther - vzhledem k upálení reformátora Jana Husa a ke kostnickému odsouzení laického příjímání podobojí - nemůže v žádném případě souhlasit.

Za rozhodující musíme pokládat to, že pod nánosem tisíce pěti set let dějin církve nalezl Luther jako nikdo před ním opět bezprostřední existenciální cestu k pavlovskému učení o ospravedlnění, jež už dávno nebylo chápáno v původním smyslu. Toto znovuobjevení Pavlova poselství o ospravedlnění pod všemi posuny, nánosy, zastíráními a přemalováními, které přineslo jedno a půl tisíciletí, představuje teologický čin epochálního významu a reformátor sám jej vždy připisoval zvláštní Boží milosti. Už z tohoto klíčového úhlu pohledu přichází formální rehabilitace Luthera a zrušení jeho exkomunikace ze strany Říma příliš pozdě. Byly by jedním z oněch aktů dostiučinění, které by dnes měly následovat po papežově vyznání vin.

Z dnešního hlediska můžeme chápat reformaci lépe jako změnu paradigmatu: změnu celkové konstelace teologie, církve a společnosti. V Lutherově reformaci nejde o nic méně než v koperníkovské revoluci, jež změnila obraz světa od geocentrického na heliocentrický: jedná se o epochální přeměnu středověkého římskokatolického paradigmatu v paradigma protestantsko-evangelické. V teologii a církvi to znamená pryč od příliš lidského ekleziocentrismu mocenské církve ke kristocentrismu evangelia, a to vše ve znamení svobody křesťana. V takovém epochálním procesu změn se definují nově metody, problémové oblasti a pokusy problémy řešit. Novým způsobem jsou stanoveny i základní pojmy ("ospravedlnění", "milost", "víra"), scholastické fyzikálně-fyziologické kategorie ("akt a potence", "forma a látka", "podstata a případek") jsou nahrazeny kategoriemi osobními ("milosrdný Bůh", "hříšný člověk", "důvěra", "spolehnutí"). Biblicko-kristocentrická nová koncepce teologie umožní nové chápání Boha, člověka, církve a svátostí.

Vnitřní koherence, elementární transparentnost a pastorační účinnost Lutherových odpovědí, nová jednoduchost a tvůrčí síla jazyka jeho teologie mnohé uchvacuje a přesvědčuje. Umění knihtisku, záplava kázání a letáčků a německé duchovní písně se rychle šíří a stávají se populárními. Lutherův překlad celé bible z originálního textu do němčiny měl kromě toho ohromný vliv nejen na průběh reformace, ale také na německý jazyk jako takový i na německou kulturu obecně. Pro mnoho tradičních římských katolíků však Luther svou radikální kritikou středověké podoby křesťanství, tzn. především latinské mešní oběti, soukromé mše, církevního úřadu, pojmu kněžství a mnišství, zákonu o celibátu a dalších tradic (jako například kultu ostatků, uctívání svatých, poutí, mší za duše zemřelých) zašel příliš daleko, a to vše chápou jako odpadlictví od pravého křesťanství.

V podstatě by však už tehdy mohli vzdělaní římští a němečtí odpůrci Martina Luthera rozpoznat, v čem má Luther pravdu, kdyby nebyli kladli vyjádření papeže a jeho zájmy nad to, jak chápou Písmo všichni ostatní. Byli by mohli rozpoznat, že u Luthera zůstala podstata víry veskrze zachována, že je tu při všech radikálních změnách přece jen stále základní kontinuita víry, ritu a étosu a že i konstanty křesťanství jsou stále stejné jako ve středověkém římskokatolickém paradigmatu. Je tu stále stejné evangelium o Ježíši Kristu, jeho Bohu, tedy Otci a o Duchu svatém; stejný iniciační obřad křtu; stejné společné slavení eucharistie; stejný étos následování Krista. V tomto smyslu tedy jde pouze o změnu paradigmatu, a nikoli o změnu víry!A co bylo dál? Řím byl sice ještě s to reformátora exkomunikovat, ale reformaci, která postupuje dále a svým radikálně novým utvářením života církve podle evangelia vzrušuje celou Evropu, však už zadržet nemůže. A zpočátku ještě významná "třetí síla", onen smířlivý katolický humanismus a "evangelismus", spojený především se jménem Erasma Rotterdamského, se teď už vedle "síly první" (Říma) a "druhé" (Wittenbergu) prosadit nemůže. Důvodem je v neposlední řadě i to, že veřejný odpor a schopnost odolávat protivníkovi nejsou silnou stránkou Erasmových přívrženců; jeden z nich, kardinál Reginald Pole, bratranec anglického krále Jindřicha VIII., později kvůli své nerozhodnosti zcela těsně mine možnost být zvolen papežem. Tím se stane kardinál Caraffa, exponent konzervativních a reakčních kruhů a zakladatel centrální římské inkvizice, který nechá reformě smýšlející kardinály - jako například kardinála Morona - uvěznit na Andělském hradě. V Německu se nové paradigma teologie a církve brzy solidně etabluje. Luther se ze všech sil snaží reformační hnutí vnitřně posílit: pro jeho bohoslužbu sepisuje Křestní knížku (Taufbüchlein), Knížku o oddávání (Traubüchlein) a "německou mši" (deutsche Messe); pro jeho náboženské vzdělání Velký katechismus (Großer Katechismus) určený farářům a Malý katechismus (Kleiner Katechismus) pro domácí potřebu a pro jeho církevní ústavu nový církevní řád, který vydávají zemská knížata. Celkem vzato je to od jediného teologa úctyhodný výkon! Nelze však již přehlédnout, že po velkém rozpadu všeobecné katolické církve na církev východní a západní přišel na Západě rozpad druhý - na sever a jih. Nedozírné jsou i důsledky pro stát, společnost, hospodářství, vědu a umění. Reformace pokračuje.

7. Reformace se štěpí - "třetí cesta"

Na konci Lutherova života, v roce 1547, nevypadá budoucnost reformační církve pro Luthera zdaleka tak růžově jako v onom roce velkého zlomu - 1520. Počáteční reformátorské nadšení vyvanulo. Život komunit je ochromen, v neposlední řadě kvůli nedostatku farářů. Mnozí se ptají, zda se lidé změnili reformací o tolik k lepšímu. Přehlédnout nelze ani děsivé ochuzení veškerého umění s výjimkou hudby. Rodiny pastorů se sice stávají sociálně-kulturním centrem obce, ale "všeobecné kněžství" věřících se neuskutečňuje téměř nikde, mnohem spíše zůstala propast mezi klérem a laiky v jiné podobě zachována.

Protestantský tábor navíc není schopen zachovat jednotu. Od počátku jsou velmi četná různá seskupení sborů a hnutí, a ty při uskutečňování reformace sledují své vlastní strategie. Ještě za Lutherova života dochází k prvnímu rozštěpení protestantismu na "levé" a "pravé" reformační křídlo:

  • "Levé" křídlo radikálních nonkonformistů ("blouznivců") představují nábožensko-sociální hnutí povýtce antiklerikálních laiků, kteří se tam, kde jsou pronásledováni, obracejí i proti státní moci. V tomto kontextu je třeba vidět selské války, které Luther zavrhl, i hnutí habánů anabaptistů (novokřtěnců), proti němuž zakročil Zwingli v Curychu. Z této tradice se nakonec vyvinuly svobodné církve, jež se shromažďují v dobrovolném společenství a mají vlastní církevní řád, financování a kostely, aniž by do jejich života měla právo zasahovat jakákoli církevní vrchnost.
  • "Pravé" reformační křídlo tvoří vrchnostenské církve, v nichž existuje vyšší autorita: ideál svobodných křesťanských církví se totiž nenaplňuje ani v Lutherově poli působnosti. Jelikož tu nejsou žádní katoličtí biskupové, mění se světská knížata v "nouzové biskupy" a brzy ve všeovládající "summepiskopy": zemský kníže je na vlastním území něco jako papež. A tak reformace v Německu příliš nepřipravuje cestu ani moderně, ani náboženské svobodě, ani francouzské revoluci, ale mnohem spíš vrchnostenským církvím, vrchnostenskému státu a knížecímu absolutismu. V Německu tato vláda knížat a (ve městech) radních po zásluze skončila až s revolucí po první světové válce.
Stejně tak ještě za Lutherova života dochází k druhému rozštěpení, a to mezi luterány a "reformovanými". Důsledně "reformovaný" typ představuje Huldrych Zwingli z Curychu, který se s Lutherem rozešel kvůli učení o večeři Páně, a po něm jako exemplární příklad Jan Kalvín v Ženevě. Těmto mužům už nejde o více či méně zásadní obnovu, nýbrž o systematické budování nové církve, o komplexní reformu nauky a života. Proti Lutherovým "polovičatostem" tu má být reforma dovedena důsledně do konce. Začíná odstraněním křížů, obrazů a liturgických rouch a vede až ke zrušení mše, varhan, církevního zpěvu a oltářů, zároveň však i procesí a relikvií, biřmování a posledního pomazání. Slavení večeře Páně se omezuje na čtyři neděle v roce. To je konec středověku!Zásadní spis Jana Kalvína - původně právníka, nikoli teologa - Institutio Religionis Christianae, vydaný už roku 1535, představuje elementární a jasný úvod do reformovaného křesťanství. Kalvín toto své dílo neustále korigoval, až se jeho konečná podoba z roku 1559 stala nejdůležitější křesťanskou dogmatikou mezi Tomášem Akvinským a Schleiermacherem. Je jasné, že Kalvínovo učení o věčné předurčenosti celé jedné části lidstva k zatracení, jak jsme se s ním už seznámili, bude všude narážet na odpor. Avšak jeho ocenění každodenní práce, praktické angažovanosti ve světě a dobrých skutků coby znamení vyvolenosti nepochybně poskytuje, jak tvrdí Max Weber, psychologické předpoklady typicky "moderního kapitalistického ducha". Jeho presbyteriálně-synodní zřízení církve mělo nepřímo velký význam pro rozvoj moderní demokracie, především v Severní Americe. A to i navzdory skutečnosti, že v Kalvínově Ženevě nemůže být o nějaké náboženské svobodě řeč - i tam se totiž uplatňuje inkvizice, mučení a upalování. Tím, kdo z protestantismu udělal světovou mocnost, je tedy Kalvín.

Tak se během reformace vytvořily uvnitř reformačního paradigmatu tři velké a vskutku odlišné typy protestantského křesťanství: typ luterský, typ reformovaný a typ svobodných církví; jako čtvrtý typ k nim přistupuje anglikánství. "Reformace" Jindřicha VIII. Anglického nepochybně není jen jakýmsi rozvodovým případem, jak se často líčí z katolické strany, není však ani lidovým hnutím jako v protestantském Německu; je především rozhodnutím parlamentu prosazeným od krále. Místo papeže je teď král (pod ním arcibiskup z Canterbury) hlavou anglikánské církve ("Church of England"). Znamená to sice rozkol s Římem, nikoli však s katolickou vírou.

Anglikánská státní církev se pak nestává po německém vzoru církví protestantskou, nýbrž zůstává nadále katolická. Až po smrti Jindřicha VIII. uskutečňuje učený arcibiskup z Canterbury, Thomas Cranmer, to, co se nepodařilo žádnému biskupovi v Německu, totiž reformaci, při níž je zachováno biskupské zřízení církve. Konkrétně:- je tu v duchu bible a rané církve soustředěna a zjednodušena liturgie (Book of Common Prayer, 1549);- je tu tradiční vyznání víry s evangelickým učením o ospravedlnění a kalvínským učením o večeři Páně, jež bude později zmírněno (Forty-Two Articles, 1552);- je tu reformována církevní disciplína, aniž by bylo upuštěno od tradičních struktur kněžského úřadu.

Po letech krvavé katolické reakce Marie Tudorovny (i arcibiskup Cranmer končí na hranici!) přichází za vlády Mariiny nevlastní sestry Alžběty I. (1558- 1603) definitivní podoba onoho typicky anglického reformovaného katolicismu, v němž se spojuje středověké a reformační paradigma. Reformuje se liturgie a církevní zvyklosti, učení a praxe však zůstávají katolické (přepracováno na definitivních Thirty-Nine Articles). Od té doby chápe anglikánská církev sebe samu jako střední cestu mezi dvěma extrémy - Římem a Ženevou. Toleranční akt Viléma III. Oranžského po "Glorious Revolution" - přesně sto let před francouzskou revolucí - dovoluje buď v rámci státní anglikánské církve, nebo vedle ní samostatné denominace a svobodné církve, jež tím, že odmítají státní církev, uskutečňují autonomii "kongregací" nebo jednotlivých komunit. Těmto "kongregacionalistům" bude spolu s baptisty a později zejména metodisty jednou patřit budoucnost ve Spojených státech amerických. Vraťme se však ke katolické církvi.

8. Katolická reforma

Pád římského systému, jejž očekávali reformátoři v apokalyptických náladách konce času, se nedostavil. Místo něj se překvapivě pomalu vytváří katolické reformní hnutí. Místem, kde vzniká, však není ani Řím, ani Německo, nýbrž Španělsko. V historickém roce 1492 uzavírá dobytí muslimské Granady křesťanskou "reconquistu". Kastilie se sjednocuje pod společnou vládou s Aragonskem a sjednocené Španělsko zahajuje objevením Ameriky své hrdé "zlaté století" ("siglo de oro"), v němž roku 1521 dobývá i Mexiko. Španělsko je jistě zemí inkvizice, za velkého inkvizitora Torquemady se uskutečňuje na devět tisíc "autodafé" (aktů víry), kdy jsou upalováni kacíři a Židé. Španělsko je však zároveň zemí reformy: za humanistického kardinála-primase Cisnerose dochází pod vlivem Erasmovým už před německou reformací k obnově klášterů a kléru a je založena univerzita Alcalá.

A je tu španělský král Karel I., ve světě známý jako císař Karel V., poslední velký představitel univerzálního císařství, nad jehož habsburskou říší, která se rozprostírala od Balkánu přes Vídeň a Brusel až po Madrid, Mexiko a Peru, doslova slunce nezapadá. Karel V. se narodil v Gentu, vychován byl Erasmovým přívržencem Hadriánem z Utrechtu, pozdějším posledním německy mluvícím papežem Hadriánem VI. Tento papež, jehož pontifikát trvá bohužel jen rok a půl, skládá roku 1522 do rukou říšského sněmu v Norimberku mnohem jednoznačnější vyznání vin, než je to, s nímž počátkem jedenadvacátého století přichází Jan Pavel II: "Dobře totiž víme, že se u tohoto svatého stolce už po mnoho let děje mnoho opovrženíhodného: zneužívání duchovních věcí, přestupování přikázání, vše se zvrhlo ke zlému. Není tedy divu, že se tato nemoc přenesla z papežů na preláty. My všichni, preláti a duchovní, jsme sešli z cesty práva.

"Karel V. po protestech dominikána Bartoloméa de Las Casas zastavil další dobývání Latinské Ameriky a otevřel veřejnou debatu o jeho právních a morálních podmínkách; není tedy žádný středověký fanatik a lovec kacířů. Vší silou svého přesvědčení se zasazuje za jednotu církve a tradiční víru, jež mu byla předána. Tak se stává velkým protihráčem reformátorů, ale i papežů, jimž musí koncil a reformu doslova odebrat.

Mezitím však získávají nejprve nenápadně vliv i evangelijně smýšlející kruhy v Itálii. Několikadenní plenění Říma ("Sacco di Roma") nesčetnými záškodnickými císařskými oddíly sice roku 1527 přináší konec římské renesanční kultuře, v žádném případě však s sebou nenese reformu římské církve. V Římě přichází obrat až s papežem Pavlem III. z rodu Farnese (1534- 1549), jenž byl osobně ještě zcela člověkem renesance s vlastními dětmi a vnuky coby kardinály. Tento papež přináší Římu změny:- povolává do kardinálského kolegia vůdce reformní strany, řadu schopných a hluboce zbožných mužů - laika Contariniho a kardinály Pola, Morona a Caraffu, o nichž už byla řeč; ti vypracují proslulý odborný posudek pro reformu;- potvrzuje nové "Tovaryšstvo Ježíšovo" ("Companía de Jesús") baskického důstojníka Ignáce z Loyoly; svou aktivní, světu nakloněnou spiritualitou (jejíž zásady jsou obsaženy v Ignácových Duchovních cvičeních) se jezuité stávají pečlivě vybraným, řádně vyškoleným, a proto úderným elitním řádem protireformace; jezuité nenosí řádový oděv, nemají ani pevné místo (klášter), nemodlí se v chóru, žijí však v přísné kázni a bezpodmínečné poslušnosti vůči Bohu, papeži a řádovým představeným; na lidová kázání a lidovou pastoraci tu jsou kapucíni, oratoriáni a další řádová společenství;- posléze tento papež konečně zahajuje roku 1545 (tedy téměř tři desetiletí po vypuknutí reformace a pouhé dva roky před Lutherovou smrtí!) po dohodě s císařem tak dlouho požadovaný nový koncil, tedy koncil Tridentský.

Od té doby se začíná v charakteristické vyhraněnosti vůči protestantskému křesťanství severní a západní Evropy pomalu vytvářet středomořský katolicismus italsko-španělského střihu. Vliv získává nejen v německých katolických zemích, ale přenáší se i do indiánských zemí, jež začínají být brzy označovány jako Latinská Amerika, aniž by přitom došlo k jejich skutečné inkulturaci. Nově objevené kontinenty tedy neměly až do poloviny dvacátého století žádný pozitivní vliv na Řím ani na osudy katolické církve, a proto nemohou být v rámci těchto "malých dějin" předmětem zvláštních úvah.

9. Římskokatolická protireformace

Zahájení tridentského koncilu
Zahájení tridentského koncilu
Z hlediska světových dějin se papežství od dob reformace dostalo do defenzivy a samo se odsoudilo k reakčnosti. Už v roce 1542 je pod vedením kardinála Caraffy, nyní velitele "horlivců" (zelanti), založeno centrum inkvizice všech zemí, neblaze proslulé Sanctum Officium Sanctissimae Inquisitionis, jež se dnes nazývá Kongregace pro nauku víry; a už tehdy vydává první index zakázaných knih. Tento vývoj znamená pro evangelijně smýšlející katolické reformátory tragédii, již roku 1555 završuje volba téhož Caraffy za papeže Pavla IV. Jeho pokus znovunastolit středověkou teokracii ovšem žalostně ztroskotává.

Na koncilu, který nakonec v severoitalském Tridentu zasedal s přestávkami od roku 1545 do roku 1563, měli italští stoupenci reformy od začátku málo co říci. Na rozdíl od starých, vskutku ekumenických koncilů a na rozdíl od koncilu v Kostnici tu stejně jako u středověkých papežských generálních synod jde opět o koncil papežský. Nejprve se ho účastní téměř jen italští a španělští preláti, zatímco protestanti účast pochopitelně odmítají.

Vážné reformní snahy tohoto koncilu nelze ovšem přehlédnout a jejich dopad bude patrný v příštích desetiletích. Věroučné dekrety (jež si přeje Řím) o Písmu a tradici, ospravedlnění, svátostech, očistci a o odpustcích odstraňují mnohá nedorozumění. Disciplinární dekrety (jež podporuje císař) tvoří základ nových forem vzdělávání kněží (po vzoru instituce Pontificium Collegium Germanicum, již založil rovněž Ignác z Loyoly), nové podoby řeholního života a kazatelství. Časem povedou reformní dekrety i k obnově pastorace, misií, katecheze a péče o chudé a nemocné.

Ani slovo však koncil neutrousil o tolik naléhavé reformě papežství a ostatně ani o papežském primátu a neomylnosti. Římská kurie se až příliš bojí dekretů Kostnického koncilu o svrchovanosti koncilu nad papežem. Jejich obnovení požadují na jednom z pozdějších zasedání čelní němečtí biskupové a vyslanci evangelických teritorií - ovšemže stejně marně jako odstranění biskupské přísahy věrnosti papeži.

Vnější rámec a věcnou hranici vnitřní katolické obnovy tedy představuje bojovné vyhranění vůči protestantismu. Vždyť k průlomu vedoucímu ke katolické reformě došlo až pod tlakem reformace. Reformace tedy není jen pohnutkou pro tridentské církevní shromáždění, jak se domnívají někteří katoličtí církevní historikové, nýbrž je pro ně výzvou, akcelerátorem a trvalým protivníkem. Protireformace nezačíná až pětasedmdesát let po svolání koncilu, jak tvrdí katolický historik koncilů Hubert Jedin, o němž jsem se zmínil v úvodu, nýbrž právě tímto koncilem. Katolická "sebereformace" a militantní protireformace nejsou dvě fáze, nýbrž pouze dvě stránky téhož reformního hnutí! Na teologické snahy reformátorů reaguje koncil tucty anatémat a požadavků exkomunikace. A dokonce praktické naléhání reformátorů stran přijímání z kalicha pro laiky, liturgie v národních jazycích a manželství kněží, jež částečně podporuje i císař a četní katoličtí reformátoři, je bez vážné diskuse zavrhnuto; teprve Druhý vatikánský koncil si o čtyři století později vezme za své alespoň první dva z těchto požadavků.

Zásadně protireformační postoj Tridentského koncilu je nejlépe patrný na závěrech ohledně svátostí. A římské učení o svátostech je základem římského církevního práva. Aniž by v nejmenším byly brány v potaz exegetické, historické a teologické námitky reformátorů, je pod pohrůžkou exkomunikace definováno středověké sedmero svátostí: nejen křest, eucharistie a pokání, nýbrž i biřmování, kněžská ordinace, manželství a poslední pomazání jsou prý svátosti "ustanovené" Kristem osobně! Současně je znovu obnovena i středověká mše - očištěna pouze od nejstrašnější rozbujelosti. Nyní je ovšem do posledního slova a posunku kněze normativně určena "rubrikami", tzn. červeně tištěnými "režijními pokyny". Tato totálně reglementovaná liturgie kleriků, jež se později v baroku stává ještě mnohem slavnostnější, zůstává základní formou katolické liturgie až do Druhého vatikánského koncilu. Vedle ní se stále více množí nejrůznější pobožnosti coby projevy velmi živé lidové zbožnosti, jako například uctívání svatých, procesí, pouti a samozřejmě rostoucí úcta k Panně Marii.

Vnitřní reforma církve je tedy pro Trident (na rozdíl od Druhého vatikánského koncilu) nástrojem pro vytvoření programu boje proti reformaci, a nikoliv programu smíření a sjednocení církve! To se projevuje i v umění. Velkolepá barokní architektura, sochařství, malířství a hudba jsou svým způsobem výrazem opět sílících mocenských nároků církve, jež je znovu "Ecclesia militans et triumphans"; baroko je ovšem zároveň posledním jednotným stylem staré Evropy jako celku. Katolická reformace nese celkově vzato pečeť znovunastolení předchozího stavu: do protireformačního roucha se halí duch středověku! Jedin poznamenává, že totéž platí i pro nový rozkvět scholastiky ve Španělsku a v Římě stejně jako pro novou "kontroverzní teologii", jež je namířena proti protestantům.

A tak Tridentský koncil nemůže a nechce být oním vytouženým a tak dlouho požadovaným ekumenickým koncilem celého (nebo alespoň západního) křesťanství. Je to mnohem spíše partikulární a konfesijní koncil protireformace, jenž zůstává zcela ve službách rekatolizace Evropy. A rekatolizace je prosazována, kdekoli to jen jde, politicky, a jakmile je třeba, i vojensky. Konfesní strategie diplomatického nátlaku a vojenských intervencí povede v Evropě druhé poloviny 16. století k opravdové záplavě násilností, "bojů o pravou víru" a náboženských válek (jak jen tu jsou víra a náboženství zneužívány!): v Itálii a ve Španělsku jsou utiskovány malé protestantské skupiny, ve Francii se rozpoutá osm občanských válek proti hugenotům (v Paříži je za bartolomějské noci masově vyvražděno na tři tisíce protestantů), v Nizozemí vedou kalvínští Holanďané boj za svobodu proti španělské hrůzovládě a válka mezi Španělskem a Nizozemím pak trvá přes osmdesát let. A konečně Německo se na bitevním poli třicetileté války (1618- 1648) promění v trosky, v nichž nenaleznou smrt pouze němečtí katolíci a protestanti, nýbrž i Dánové, Švédové a Francouzi.

Vestfálský mír uspořádá roku 1648 poměry v Německu na principu parity obou konfesí a uznáním reformovaných křesťanů. Tenkrát bylo stanoveno, co které konfesi náleží, a daný poměr zůstává v podstatě zachován až do dvacátého století. Totéž platí o mezinárodním právem uznané státní nezávislosti Švýcarska a Nizozemí na Německé říši.

Jedna epocha je nyní u konce. Od stran náboženského zápasu si vyžádala tolik sil, že jsou nyní zcela vyčerpány. Cestu z pekla válek neukázalo náboženství. Náboženský spor o jedinou pravdu byl naopak ve třicetileté válce jedním z hlavních faktorů. A mír bylo možné uzavřít, až když se k víře přestalo přihlížet. Křesťanství prokázalo, že není schopno zajistit mír. Tím ztratilo zásadně na věrohodnosti, a tak teď čím dál tím méně vytváří onen někdejší rozhodující náboženský, kulturní, politický a společenský svorník Evropy. Samo pomohlo spustit proces, během něhož se upouští od náboženství, proces sekularizace a zesvětštění, jenž bude později rozhodujícím způsobem určovat tvářnost doby nové, tedy moderny, s její novou světskou kulturou.

 
Ukázka z knihy Malé dějiny katolické církve (recenze), vydané jako společný počin nakladatelství Barrister (dnes SPOL) a Vyšehrad v roce 2005.
Hans Küng - O autorovi Hans Küng

Katolický teolog Hans Küng se narodil v roce 1928 ve švýcarském Sursee. Vystudoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě a papežem Janem XXIII. byl povolán jako jeden z koncilních teologů II. Vatikánského koncilu, do nějž vkládal velkou naději na reformu katolické církve. Na přelomu let 1979/1980 mu je kvůli údajnému odklonu od katolické víry (především v knize "Christ sein") a kvůli kritice dogmatu o neomylnosti papeže odebrána kanonická mise (povolení vyučovat teologii). Küng se při té příležitosti dozvídá, že Kongregace pro nauku víry jej už od jeho doktorské dizertace sleduje a vede na něj spis, do něhož mu není dovoleno nahlédnout, ačkoliv se má obhajovat. Nadále zůstává knězem ve své bazilejské diecézi a jeho dosavadní působiště - Universita Tübingen - přistupuje na ojedinělý kompromis. Küng zůstává ředitelem Institutu pro ekumenické bádání (Institut für ökumenische Forschung) a profesorem ekumenické teologie.

V 80. letech se stále více angažuje v ekumenických aktivitách a podporuje trialog velkých monoteistických náboženství. Prosazuje tezi, že bez míru mezi náboženstvími není možný mír světový. Tyto aktivity shrnuje pojem "světový étos" (Weltethos). V roce 1994 iniciuje Nadaci Světový étos (Stiftung Weltethos), později se stává jejím ředitelem.

V roce 1995 píše se svým spolupracovníkem Jensem Walterem knihu "Humánně zemřít", v níž požaduje více teologické zodpovědnosti člověka za vlastní život (a za rozhodnutí o jeho ukončení). Poté, co papež Jan Pavel II. vydává encykliku "Evangelium Vitae - O hodnotě a nedotknutelnosti lidského života", v níž mimo jiné odmítá aktivní pomoc při umírání, označuje ho Küng v první reakci za "duchovního diktátora" a vyčítá mu, že propásl historickou šanci.

Hans Küng je kontroverzní osobnost, nelze však popřít jeho velký vliv na diskusi v katolické církvi i mimo ni. V jeho dílech lze objevit několik hlavních okruhů myšlenek:

  • Kritizuje postoj církve k sexualitě a souvisejícím společenským otázkám - především zákaz umělé antikoncepce, nucený celibát kléru a striktní zákaz umělého potratu.
  • Kritizuje postoj církve k ženám - především zákaz přístupu žen do kněžských funkcí.
  • Co do teologických a strukturních otázek - je kritikem dogmatu o neomylnosti papeže a centralistické hierarchie katolické církve.
  • Je zástáncem nejen křesťanské, nýbrž i světové ekumeny (sbližování nebo alespoň mírového dialogu všech náboženství). Zasazuje se též o větší vliv laiků na dění v církvi.

Mimo to Hans Küng podle vlastních slov rád plave, lyžuje a poslouchá hudbu (vlastní sbírku nahrávek od gregoriánských chorálů po moderní vážnou hudbu).


Vybraná bibliografie

Konzil und Wiedervereinigung. Erneuerung als Ruf in die Einheit (1960)
Die Kirche (1967)
Unfehlbar? Eine Anfrage (1970)
Co je církev? (Cesta, 2000) (Was ist Kirche?, 1970)
Fehlbar? Eine Bilanz (1973)
Být křesťanem (CDK, 2000) (Christ sein, 1974)
Křesťanství a náboženství Číny: Na cestě k dialogu (Vyšehrad, 1999) (Christentum und Chinesische Religion, 1988)
Světový étos: Projekt (Archa, 1992) (Projekt Weltethos, 1990)
Das Judentum (1991)
Mozart. Stopy transcendence (CDK, 2002) (Mozart - Spuren der Transzendenz, 1991)
Das Christentum. Wesen und Geschichte (1994)
Große christliche Denker (1994)
Prohlášení ke světovému étosu (CDK, 1997) ( Erklärung zum Weltethos, 1995)
Světový étos pro politiku a hospodářství (Vyšehrad, 2002) (Weltethos für Weltpolitik und Weltwirtschaft, 1997)
Po stopách světových náboženství (CDK, 2006) (Spurensuche. Die Weltreligionen auf dem Weg, 1999)
Die Frau im Christentum (2001)
Malé dějiny katolické církve (Barrister, Vyšehrad 2005) (Kleine Geschichte der katholischen Kirche, 2001)
Der Islam. Geschichte, Gegenwart, Zukunft. (2004)
Der Anfang aller Dinge - Naturwissenschaft und Religion (2005)
Jak citovat tento textKüng, Hans. Reforma, reformace nebo protireformace? [online]. Glosy.info, 17.červen 2006. [cit. 20.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/reforma-reformace-nebo-protireformace/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
křesťanství. katolická církev. protestantismus. evangelismus. reformace. protireformace. papežství. papalismus. renesance. Avignon. Bonifác VIII.. kostnický koncil. Luther Martin. Kalvín Jan. Zwingli Huldrych. anglikánská církev. Sacco di Roma. tridentský koncil. středověk.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
ZrdmtjGvOK
Cheapest Cialis (13.7.2009 12:41:36)
Nise site., Cheap Xanax, 751017, Phentermine, 7400, Cheap Xanax, 27769, Valium, :[, Buy Ativan, 8((,
Jaké z toho poučení?
Ivan (20.12.2007 02:28:28)
Není moc jasné, o čem tu diskutovat. Je tu prostě popsán kousek dějin. To jsou fakta. A jak známo contra factum non est argumentum. Jde tedy o to vyvodit z toho nějaké poučení? Ale jaké? Domnívám se, že v různých křesťanských vyznáních (a v různých jiných náboženstvích) se vyskytovali manipulátoři, lidé s mocenskými choutkami. Náboženství neí jen jev osobního života. Je to i jev sociální. A jako takový těsně souvisí s politikou. Někdy náboženští činitelé posluhují politikům. Konají funkci "duchovního ramene" světské moci. Jako příklad můžeme vzít Německé křesťany za nacistického režimu. Jindy zase náboženská autorita degeneruje v moc, která soupeří s mocí světskou. Doufejme, že v různých vyznáních jsou jednotlivci, snad i představitelé, jejichž vztah k moci je zdravý, tj. s odstupem, kritický, vyvažující moc službou. Je toto to poučení?
Jaké z toho poučení?
Ivan (20.12.2007 02:27:49)
Není moc jasné, o čem tu diskutovat. Je tu prostě popsán kousek dějin. To jsou fakta. A jak známo contra factum non est argumentum. Jde tedy o to vyvodit z toho nějaké poučení? Ale jaké? Domnívám se, že v různých křesťanských vyznáních (a v různých jiných náboženstvích) se vyskytovali manipulátoři, lidé s mocenskými choutkami. Náboženství neí jen jev osobního života. Je to i jev sociální. A jako takový těsně souvisí s politikou. Někdy náboženští činitelé posluhují politikům. Konají funkci "duchovního ramene" světské moci. Jako příklad můžeme vzít Německé křesťany za nacistického režimu. Jindy zase náboženská autorita degeneruje v moc, která soupeří s mocí světskou. Doufejme, že v různých vyznáních jsou jednotlivci, snad i představitelé, jejichž vztah k moci je zdravý, tj. s odstupem, kritický, vyvažující moc službou. Je toto to poučení?
Anonym (25.4.2007 00:26:41)
mlm lead

Přidat komentář