Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Rusko - čečenský konflikt - Petr Žižka

Publikován 16.října 2005, text čítá cca 3293 slova. 8620 přečtení  |  Přidejte komentář

Moderní historie rusko - čečenských vztahů má (prozatím) dvě válečné kapitoly. První válka v Čečensku probíhala v letech 1994 - 1996, během vlády prezidenta Borise Jelcina, a skončila neúspěchem Ruska a faktickým vítězstvím Čečenců. Druhá válka v Čečensku začala v roce 1999 a její "politické krytí" již bylo v režii Jelcinova nástupce, prezidenta Putina.

Tyto dvě války, ačkoli mezi koncem jedné a začátkem druhé uplynulo relativně velmi málo času, mají mnoho rozdílných i společných rysů, ať už z pohledu podpory veřejného mínění a názoru mezinárodního společenství, ale i připravenosti a způsobu boje ruské armády i čečenských "rebelů".

První ruská přítomnost v oblasti dnešního Čečenska je datována do počátku 18. století za vlády Petra Velikého, kdy během prvních dvou třetin 18. století probíhal krvavý boj mezi Rusy a obyvateli Kavkazu. K připojení Čečenska k ruskému impériu došlo v sedmdesátých letech 19. století. V roce 1936 vytvořil Josip Stalin Čečensko - ingušskou autonomní republiku, na jejíž území se v roce 1943 během své "kavkazské" kampaně dostala vojska nacistického Německa. Pouhá tato skutečnost a podezření z kolaborace s nacisty stačilo sovětskému velení, aby v následujících letech deportovalo přes jeden milion Čečenců, Ingušů a dalších příslušníků kavkazských národů na Sibiř a do Střední Asie. Vyklizené oblasti byly obydleny křesťany a v následujících letech Čečensko a Čečenci téměř přestali existovat. Obrat nastal až v roce 1957, kdy nový sovětský vůdce Nikita Chruščov dovolil přeživším Čečencům a Ingušům návrat do jejich domoviny. I tak ale existovalo v reálném životě zejména vůči Čečencům mnoho omezení a diskriminačních prvků (neexistující přístup ke vzdělání v rodném jazyce, omezená účast ve státní správě a na úřadech, nulová politická reprezentace apod.).

Právě zde je možno nalézt kořeny velmi silné nenávisti Čečenců vůči Rusům, která se později projevila v neochotě uzavřít s Ruskou federací dohodu a ve snaze získat plnou suverenitu a samostatnost (na rozdíl například od Ingušska, které se k Ruské federaci připojilo).

Ke konci roku 1991 se stal hlavou Čečenců bývalý generál leteckých sil Rudé armády Džochar Dudajev, jenž se následně prohlásil prezidentem. V listopadu 1991 prezident Jelcin vyslal do Grozného vojenské jednotky, aby převzaly kontrolu nad městem, ale celá akce skončila totálním nezdarem, když Dudajevovy síly zabránily vojákům opustit letiště. Je zajímavé, že Dudajev se dostal k moci za tiché podpory Jelcina, který tajně doufal, že v historicky nepřátelsky naladěném Čečensku tak bude mít Moskva loajálního partnera. Místo toho vedl generál Dudajev od počátku Čečensko k samostatnosti (Shevtsova 1999: str. 110). Jakmile se výše zmíněná kalkulace ukázala jako totálně mylná, začaly v Moskvě narůstat obavy, že se Čečensko a jeho případná úspěšná snaha o samostatnost stanou precedentem i pro ostatní části Ruské federace.

Až do druhé poloviny roku 1994 vládla v Moskvě naděje, že s Dudajevem je možno jednat a nějak se případně domluvit. Ruská strana se prostřednictvím kontrarozvědky (FSK) snažila v Čečensku podporovat vznik protidudajevovské opozice (vedené Umarem Avthurkanovem a Salambekem Chadžijevem) ve snaze podkopat jeho pozici a později pomocí "dobrovolnických" sil převzít v Grozném moc. Tento plán se však nezdařil a v listopadu 1994 Dudajevovy síly zničily opoziční jednotky v Grozném. Zde je možno nalézt začátek silné osobní antipatie Jelcina a Dudajeva, kdy Jelcin bral každý Dudajevův úspěch jako svou osobní porážku (Shevtsova 1999: str. 111) a tento "osobní" prvek byl podle mnohých důležitým faktorem v první čečenské válce.

V reakci na tento neúspěch Moskva rozhodla o vojenském zásahu ruské armády, který měl situaci definitivně vyřešit. Rozhodnutí o silovém řešení do značné míry pomohlo Dudajevovi zůstat u moci a udržet si pozici. V letech 1991 - 1994, kdy Čečensko existovalo de facto bez přímé mocenské kontroly z Moskvy totiž Dudajev neudělal mnoho praktických kroků, aby se čečenská samostatnost stala realitou. Občané Čečenska zůstávali ruskými občany, na čečenském území nadále platilo ruské právo, ruský rubl zůstal v oběhu v čečenské ekonomice, které se vůbec nedařilo dobře, a stále silnější pozice získával organizovaný zločin (pašování zbraní, praní špinavých peněz, to vše za účasti i některých ruských představitelů). Jediné praktické kroky, které Dudajev podnikl, bylo ustavení ozbrojených složek podřízených přímo jemu a také malá série čečenských poštovních známek s jeho portrétem (Kagarlatsky 2002: str. 113). Na základě těchto faktů je možno se domnívat, že Dudajev ve skutečnosti nechtěl faktickou a plnou samostatnost pro Čečensko, jakkoli tomu jeho vystupováni navenek mohlo nasvědčovat. Dost možná byl jeho cílem zvláštní statut pro Čečensko, které by jinak zůstalo v začleněno v Rusku (tamtéž).

Na základě výše uvedených skutečností je tedy pochopitelné, že Dudajevovu vládu považovali samotní Čečenci stále více za slabou a neschopnou. V tomto směru tedy ruské rozhodnutí o vojenské intervenci a následný začátek války Dudajevovu pozici značně posílily.

Za rozhodnutím o silovém řešení čečenského problému je však nutno hledat i jiné, z pohledu Ruska čistě vnitropolitické důvody. Podpora prezidenta Jelcina ke konci roku 1994 klesala, řada jeho předchozích slibů zůstala nesplněna, existovala řada problémů od nezlepšující se životní úrovně běžných Rusů po celkovou zadluženost Ruska. Za této situace čekaly na Rusko parlamentní volby v prosinci 1995 a v červnu následujícího roku volby prezidentské. "Krátká a vítězná" válka měla posílit pozici prezidenta Jelcina a odsunout aktuální problémy do pozadí. Nejen prezidentova pozice měla být posílena, ale také například ministr obrany Grachev a další "siloví" politici si od války slibovali zisk politických bodů (Barany, Moser 2001: str. 197). Dalším důvodem byla snaha uklidnit oblast severního Kavkazu s ohledem na přepravu ropy z Ázerbajdžánu. Rusko mělo zájem na tom, aby přepravní trasa vedla přes jeho území a v tomto směru bylo klidné Čečensko velmi důležité (Shevtsova 1999: str. 115).

Není předmětem tohoto textu věnovat se vojenským operacím a technickým záležitostem, nicméně je třeba uvést několik skutečností z této oblasti, které velkou měrou přispěly k neúspěchu ruské armády v Čečensku a k tomu, že v roce 1996 označil prezident Jelcin rozhodnutí o vojenském zásahu v Čečensku za "největší chybu svého prvního funkčního období" (Barany, Moser 2001: str. 197).

Předně došlo z ruské strany k jednoznačnému podcenění jak celé situace, tak protivníka. Ruské jednotky byly do Čečenska vyslány absolutně nepřipravené, vojenští velitelé neměli kvalitní mapy oblasti, jednoznačné rozkazy ani dostatek trénovaných vojáků (tamtéž). Jakmile byl postup ruských jednotek zastavován civilisty, odmítla řada velitelů použití síly proti běžným lidem. Postup na Grozny tak byl značně zpomalen a vytratil se moment překvapení (Cornell 2001: str. 225). Odpor Čečenců byl mnohem silnější, než ruské velení očekávalo, a bylo tak nutné žádat o dodávky vybavení z jiných částí Ruska, což si také vyžádalo určitý čas. Ruské straně se tedy povedla vlastně jen jedna část třístupňového plánu, podle něhož mělo dojít k obklíčení Grozného, následnému (řízenému) útěku čečenských vojenských jednotek na jih země, kde by byly izolovány v horách. V druhé a třetí fázi měla být získána kontrola nad celým územím Čečenska, ustavena proruská vláda a poté by byli rebelové v horách postupně chytáni a eliminováni (tamtéž).

16. dubna 1996 byl ruským náletem vojenských vrtulníků zabit čečenský vůdce Dudajev, což ale neznamenalo snížení odhodlání k odporu ze strany Čečenců. O nástupnictví po Dudajevovi se ucházeli Zelimchan Jandarbijev, Šamil Basajev a Aslan Maschadov.

Jak bylo zmíněno výše, konaly se v Rusku v červnu 1996 prezidentské volby, v nichž usiloval prezident Jelcin o své znovuzvolení. Volební kampani dominovala dvě témata - ekonomické a dluhové problémy Ruska a válka v Čečensku. Prezident Jelcin byl nucen slíbit ukončení v té době již značně nepopulární války a v období prezidentské volební kampaně začaly rozhovory znepřátelených stran o případném příměří a stažení ruských vojsk. Jelcin jmenoval do čela vyjednávacího týmu svého protikandidáta v prezidentských volbách a silného odpůrce války - generála Lebedě. Jednání na čečenské straně vedl Aslan Maschadov. 31. srpna 1996 generál Lebed oznámil uzavření dohody o míru. Formální mírová dohoda byla podepsána v květnu 1997.

Jak se postavilo k válce v Čečensku mezinárodní společenství? Pro většinu západního světa nebyly ruské "problémy" v Čečensku dostatečným důvodem k tomu, aby byly narušeny vztahy s "demokratizujícím se Ruskem". Určitá kritika byla slyšet až poté, co krutosti a porušování lidských práv, ke kterým v Čečensku docházelo (nutno podotknout, že z obou stran), byly stále zjevnější a medializovanější. I tak ale byla kritika například ze strany Spojených států amerických poměrně mírná. Většinou panoval názor, že Čečensko je integrální součástí Ruska.

Také postoj ruského veřejného mínění k první čečenské válce se postupem času měnil. Jestliže na začátku tažení byla určitá část ruské veřejnosti pro rychlé a rázné vyřešení čečenského problému, byť lze konstatovat, že veřejnost jako celek s válkou nesouhlasila, v roce 1996 si drtivá většina ruské společnosti přála rychlý konec války a pokud možno okamžité stažení ruských vojsk z Čečenska. Jestliže během války v Afghánistánu byl pro sovětskou armádu z hlediska ztrát na životech nejhorší rok 1984, kdy zemřelo asi 2 500 vojáků, dosáhla v Čečensku ruská armáda těchto ztrát za pouhé čtyři měsíce po začátku intervence (Cornell 2003: str. 229), navíc se jednalo o mladé a nezkušené muže.

V říjnu 1999 začala druhá čečenská válka. Ruská administrativa se snažila odůvodnit obnovení bojových operací na čečenském území bojem proti terorismu. Maschadov, Chattáb, Radujev, Basajev, tato jména padala velmi často v souvislosti s teroristickou činností na území Ruska a v souvislosti se snahou o destabilizaci celého regionu. Politickou záštitu nad druhou čečenskou válkou převzal nový ruský premiér (a pozdější Jelcinův nástupce) Vladimír Putin. Ten po bombových útocích v obytných domech v Rusku vycítil veřejnou podporu silovému zásahu v Čečensku a pojal tedy druhé čečenské tažení jako válku s terorismem, jejímž konečným cílem mělo být svržení Maschadova (Herspring 2003: str.191).

Na rozdíl od první války, předcházela druhému tažení do Čečenska důkladná bojová příprava a letecké a dělostřelecké bombardování Grozného. Ruské jednotky byly připraveny na boj v ulicích, měly adekvátní vybavení i výcvik. Odpor Čečenců byl z Grozného vytlačen, město bylo rozděleno do několika sektorů a plně pod kontrolou ruské armády. Avšak obsazení Grozného nezlomilo odpor Čečenců. Bojovníci se rozprostřeli po celém území Čečenska a skryli se i do okolních zemí (tamtéž: str. 192). Z jejich strany nastal poměrně rychlý a pružný přechod ke guerrilovému způsobu boje. V druhé polovině roku 2000 bylo Čečensko obsazeno a ruská strana řešila problém, jakou vládu v Čečensku nastolí.

Zde začíná stav, kdy se ruská strana snažila o určitou "čečenizaci" konfliktu. Do politického vedení Čečenska byl dosazen Ahmed Kadyrov, jenž v první čečenské válce bojoval proti Rusům, ale posléze se dostal do krvavého sporu s vahhábity a následně přešel na ruskou stranu. Moskva doufala, že dosazení Kadyrova způsobí určitý rozkol na čečenské straně a dojde k zesílení soupeření mezi nacionalisty a vahhábity, jež bylo patrné už delší dobu. "Úkolem" Kadyrova měla být také izolace Maschadova a jeho nemožnost zasahovat do politických a mírových jednání (izolace Maschadova jako relevantního partnera je skutečností v říjnu 2002 po útoku na moskevské divadlo Dubrovka).

V souvislosti s druhou čečenskou válkou je ještě nutno poznamenat, že v roce 1998 byl v Rusku přijat tzv. protiteroristický zákon, který umožňoval na územích, kde probíhají protiteroristické operace zvláštní režim ohledně lidských práv a zacházení se zajatci. Je dále nutno zmínit, že v souvislosti s tímto zákonem a následným chováním ruských vojáků během čečenské války se na Rusko snesla silná vlna kritiky mezinárodního společenství.

Změna v interpretaci druhé ruské vojenské operace v Čečensku (minimálně z ruské strany) nastala po září 2001 a teroristických útocích na území Spojených států amerických. Je možno konstatovat, že (tehdy již prezident) Putin velmi rychle využil příležitosti a proměnil vnější kontext čečenské války (Herspring 2003: str. 193). Putin se snažil všemi možnými prostředky najít spojení mezi islámskými teroristy v Afghánistánu a Čečensku. Byla (a je) patrná snaha rozšířit "akční rádius" čečenského problému souvisejícího s mezinárodním terorismem na celý Kavkaz a na Střední Asii.

Jaké konkrétní rozdíly lze najít mezi první a druhou čečenskou válkou? Výše již byla zmíněna otázka veřejné podpory. První čečenská válka se s širokou podporou ruské veřejnosti v žádné ze svých fází nesetkala. Naopak druhá čečenská kampaň se přinejmenším na svém začátku s podporou setkala . Akce byla pojímána jako "kampaň pomsty" za teroristické útoky na ruském území. Nelze však přehlédnout, že veřejná podpora druhé čečenské válce poměrně rychle klesala. Pokud bylo ještě v dubnu 2000 60 procent dotazovaných při průzkumech veřejného mínění pro vojenský zásah v Čečensku, tak v listopadu (tady zhruba o půl roku později) toto číslo kleslo na 44 procenta (Shevtsova 2003: str. 286) a naopak podpora mírových jednání s Čečenci měla u stejného průzkumu v dubnu 21 procent, ale v listopadu už 47 procent (tamtéž).

Také postoj zahraničí k ruskému zásahu v Čečensku byl u druhé války dosti odlišný. Zejména s souvislosti s výše zmiňovaným zákonem a následným zacházením se zajatci mířila na Rusko silná vlna kritiky, která například ze strany Spojených států obsahovala i výhružky v podobě omezení mezinárodních finančních půjček. Po září 2001 sice tato kritika do určité míry oslabila, ale stále se jednalo o výtky silnější, než jaké byly slyšet během prvního konfliktu v Čečensku.

O připravenosti ruské armády a jejím způsobu boje již byla výše zmínka, ale je třeba ještě podotknout, že se dosti změnila i struktura armádního velení. V čele resortu obrany již nehrál prim "jestřáb" Pavel Grachev, ale pozměněná generalita a lze pozorovat, že mocenské těžiště se z armády přesunulo na tajnou službu FSB (z níž mimochodem pochází prezident Putin).

Druhé ruské tažení bylo z hlediska vojenských výsledků úspěšnější, připravenější a lépe vedené, nicméně lze jen těžko tvrdit, že by bouřlivou a nestabilní situaci v Čečensku vyřešilo. Pokus o "čečenizaci" konfliktu byl do určité míry úspěšný, nicméně je třeba si všimnout posunu v chápání konfliktu minimálně ze strany části čečenského odboje. Počátkem 90. let byl konflikt chápán jako čistě politický, případně vedený do určité míry v osobní rovině (rivalita Jelcin - Dudajev, viz výše), dnes je však do značné míry vnímán jako konflikt etnický či náboženský.

Je otázka, jakým směrem se vývoj v Čečensku po smrti Ahmeda Kadyrova (zabit při atentátu v květnu 2004) vydá, nicméně lze se domnívat, že bude i nadále pokračovat boj mezi nacionalisty a vahhábity, přičemž po zabití Aslana Maschadova (březen 2005) mohou navrch získat právě radikálové vedení Šamilem Basajevem, který si zřejmě pokojné a kompromisní vyřešení nyní již nejen rusko - čečenského konfliktu nepřeje.

 

Literatura

Barany, Zoltan, Moser, Robert, G., Russian Politics, Cambridge 2001
Cornell, Svante, E., Small Nations and Great Powers, London 2001
Herspring, Dale, R., Putin's Russia: Past Imperfect, Future Uncertain, Oxford 2003
Kagarilitsky, Boris, Russia under Yeltsin and Putin, London 2002
Sakwa, Richard, Putin: Russia's Choice, New York 2004
Sakwa, Richard, Russian Politics and Society, London 2002
Shevtsova, Lilia, Putin's Russia, Washington 2003
Shevtsova, Lilia, Yeltsin's Russia: Myths and Reality, Washington 1999
Petr Žižka - O autorovi Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK.
Jak citovat tento textŽižka, Petr. Rusko - čečenský konflikt [online]. Glosy.info, 16.říjen 2005. [cit. 20.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/rusko-cecensky-konflikt/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Čečensko. Rusko. Jelcin Boris. Basajev Šamil. Putin Vladimír. Kadyrov Ahmed. Dudajev Džochar. Grozny. Grachev Pavel.

Diskuse k tématu


Přidat komentář