Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
29.března 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Glosy.info

Skvrnité slunce - Fenomén jaguára v náboženstvích Mezoameriky - Zuzana Marie Kostićová

Text byl publikován 27.října 2004, vytištěn pak 29.března 2020. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/skvrnite-slunce-fenomen-jaguara-v-nabozenstvich-mezoameriky/>

Jakkoli se může zdát, že je pojetí jaguára v náboženstvích Mezoameriky kompaktní, záhy zjistíme, že tato nejnebezpečnější šelma Ameriky nabývá nejrůznějších podob a inkarnací, a to jednak v závislosti na zeměpisné oblasti a jednak s přihlédnutím k období, na jaké bychom se soustředili. Všeobecně platí, že základem pro kult jaguára ve všech jeho podobách, je kultura Olméků, kde vykrystalizovala povaha této šelmy, určující pak nadále jeho pojetí v regionu. O jeho další upevnění a o náznak jeho postklasických podob se postaral Teotihuacán a jeho další rozšíření a jistou unifikaci charakteru zobrazování a role v mythologii i kultu nakonec zapříčinili Toltékové svou úctyhodnou expanzí.

Ještě předtím, než si specifikujeme způsob, jakým se vyjevuje jaguár jako symbol a jako figura v pantheonu nebo v náboženské praxi, musíme poznamenat pár slov o knihách, z kterých tento text čerpá. Narážíme zde na dvě obligátní nesnáze: za prvé, na nedostatek všech typů pramenů v těchto zeměpisných šířkách, kde se předkolumbovskou Mezoamerikou nezabýval téměř nikdo. A za druhé, na nedostatek pramenů všeobecně. Tento druhý problém se týká zejména primárních textů, jelikož archeologických dokladů uctívání nebo alespoň jisté kultické nebo mythologické role jaguára máme přehršel. Bohužel, bez adekvátní podpory autochthonních psaných zdrojů, které by objasnily množství pochyb a záhad, se kterými se badatel na poli například takového Olméckého náboženství setkává neustále. Naštěstí, některé významné texty nebo přepisy vyprávění nám zůstaly zachovány, tak si i tato práce může dovolit vycházet například z knihy Popol Vuh, Letopisů Cakchiquelů, částí proroctví Chilama Balama z Chumayelu, aztécké poezie, výboru ze Sahagúnova velkého díla a tak dále.

Některá významná díla zejména všeobecného charakteru jsou dostupná v českém překladu, jiná dokonce v originálních jazycích, ale specializované práce, časopisecké články a tak dále zcela chybí. Pro ilustraci, Národní knihovna má ve svých fondech důležitou Acostovu práci El palacio del Quetzalpapalotl, která mapuje nálezy objevené při vykopávkách v Quetzalpapalotlově paláci v Teotihuacánu, ale již nemáme k dispozici druhý díl práce, pro nás podstatně významnější, který shrnuje archeologický materiál, jenž byl objeven v sousedním objektu nazvaném "jaguáří palác".

Nicméně tato práce si při svém omezeném rozsahu neklade za cíl podat souhrnně katalogizujícím způsobem přehled všech nebo většiny dostupných zobrazení nebo zmínek týkajících se nějakým způsobem jaguára, jelikož tak by se její délka stala krajně neúměrnou. Z většiny základních a důležitých úloh, které hrál a hraje jaguár v myslích obyvatel mezoamerického kulturního areálu, se pokusím stručně vypreparovat pět základních principů, které tato šelma může ztělesňovat, na což máme pramenů v zásadě dostatek. Za prvé, jaguár je silně spjat se symbolikou chthonickou a fertilní. Za druhé, setkáváme se s ním v souvislosti se Sluncem, jelikož zároveň byl u některých etnik symbolem solárním. Za třetí, co se týče role v praktické stránce náboženství, je jaguár jakožto predátor přirozeně zosobněním síly, a jako takový se objevuje jako atribut vládců a bojovníků. Za čtvrté, setkáváme se s jaguárem jako jednou z podob, jíž může nabývat božstvo, nebo přímo jako s božstvem jako takovým. Pátý a poslední způsob, jak může jaguár vystupovat v mezoamerických náboženstvích, je role nástroje ničení a zániku nebo přímo vykonavatele eschatonu.

Měli bychom mít nicméně stále na paměti, že jaguár na sebe v mnohých mezoamerických kulturách bere všech pět podob zároveň v závislosti na kontextu nebo se některé z nich současně prolínají (stejné je to s plazy, draky, vysokou zvěří atd., kteří hrají významnou symbolickou a zprostředkovatelskou úlohu a často jsou s jaguárem nezanedbatelným způsobem propojena). Podobně existují různé okrajové nebo sporné výskyty - těmi se budeme zabývat v posledních odstavcích práce. Ačkoli se může zdát, že v některých případech se jedná o významy zcela protichůdné a navzájem si odporující, pokusíme se zdůraznit, že vyplývají jeden z druhého a že fenomén jaguára, ač vyznačující se lokálními specifikami jako ostatně téměř každý prvek v kultuře, představuje v zásadě ucelenou logicky konzistentní symbolickou a mytickou koncepci.

Již jsme zmínili, že jaguár nese dva typy významů. Jednak chthonické a fertilní, jinak řečeno, je projevem plodivé síly země a jejích hlubin, rovněž ztělesňuje jeskyně a temnotu. Za druhé, může být ztotožňován se sluncem.

V náboženství historických Olméků se jaguáří rysy objevují v ikonografii hybridního božstva, které bývá některými badateli označováno přímo za jaguára, jindy se mluví o krokodýlovi nebo Olméckém drakovi. Toto stvoření obsahuje v sobě prvky kajmana, hada a jaguára a jeho tvář formuje takzvanou jaguáří masku, která je častým prvkem zobrazovaným v olméckém umění. Právě jako jaguáří maska nebo též maska Olméckého draka bývá zobrazován vstup do podsvětí, ústí jeskyně, odkud vyšli na světlo první bohové a lidé. Můžeme tudíž předpokládat sepětí s chthonickou metaforikou, ačkoli hadí a vůbec plazí prvky obsažené v ikonografii božstva ukazují rovněž na symboliku akvatickou.

Horizontálním protějškem chthonického jaguára jakožto ztělesnění plodnosti země je pak had, který je symbolem fertility vody. Kult jaguára a hada je právě díky působení olmécké mateřské kultury v mezoamerickém prostoru velmi blízce spjat, protože vytváří dva protiklady, zemi a vodu, které se spojují ve společném jmenovateli, jímž je plodnost. Můžeme pak pozorovat, jak se jaguáří maska, která je u Olméků díky neexistenci písemných pramenů pro nás s jistotou blíže neurčitelná, postupně mění v klasickou ikonografii božstva vody, které Nahuové nazývali Tláloc, Zapotékové Cocijo, Mayové Chaac a tak dále. Zatímco Quetzalcoátl, který díky své hadí metaforice mohl být s vodami rovněž spojován, se blíží spíše božstvu deště (jeho nejklasičtější určení je ovšem Yohualli Ehécatl, božstvo větru, a Tlahuizcalpantecuhtli, personifikace Jitřenky), je Tláloc, ač bezesporu rovněž božstvo deště, spíše charakterizován jako bůh bouří a blesků.1 Ke chthonickým a podsvětním konotacím tohoto velkého boha se ještě vrátíme.

Naopak, na vertikální ose je jaguár doplněn symbolikou ptačí, která je ryze úranická a nemá sama o sobě fertilní obsah. Tento symbol se rovněž sloučil s hadem, jak už je tak v Mezoamerice dobrým zvykem, a vytvořil božstvo napůl nebeské napůl plodnostní, známé u Aztéků jako Quetzalcoátl, u Toltéků jako Ce Acatl Topiltzin Quetzalcoátl nebo Naxcitl, u Mayů jako Kukulcan, u Toltéky ovlivněných Quichéů a Cakchiquelů jako Gucumatz nebo Tohil a tak dále; Opeřený had ve všech podobách se pak díky toltéckému vlivu rozšířil po celé Mezoamerice.

Symbolem země byl jaguár rovněž z Zapotéků, kde byla země v jeho podobě zobrazena, podobně Mixtékové znali ikonickou podobu země jako obludy s jaguářími atributy. V okolí Tehuantepeku byl jaguár rovněž považován za ztělesnění země a jejích sil. Nejklasičtějším příkladem je pak v tomto smyslu Tepeyollotl, aztécký bůh zobrazovaný v jaguáří podobě, který měl pod svým patronátem jeskyně, zemětřesení, noc, tmu, válku a smrt.

Může se zdát, že symbolika solární, která může být s jaguárem také spojována, je s ohledem na předchozí odstavce kontrastem nebo přímo diskrepancí. Jaguár skutečně symbolizoval Slunce a oheň, ale svou charakteristiku chthonickou a fertilní si paradoxně nadále udržel.

Nevýraznější příklad máme z mayské oblasti, kde byl jaguár symbolem pro Slunce po západu, nacházející se v podsvětí. Z Latinské i jižní Ameriky známe četné příklady, kdy se zatmění Slunce (a někdy i Měsíce) vysvětlovalo tak, že gigantický jaguár postupně žere sluneční kotouč. Mramorová soška jaguára nalezená Jorgem Acostou v ruinách Quetzalpapalotlova paláce má na zádech vyrytý dosud s jistotou nerozluštěný glyf, který může zobrazovat buď chvost Xiuhcoatla, aztéckého ohnivého hada, nebo se jedná o dataci Ce Acatl, Jedna Třtina, která je kalendářním jménem Topiltzin Quetzalcoátla.2 V prvním případě bychom mohli s jistotou aplikovat solární symboliku, jelikož Xiuhcoatl je aspektem Huitzilopochtliho, hlavního solárního božstva Aztéků, jehož jiným ztělesněním je také Tonatiuh, sluneční kotouč. V případě druhém by se jednalo o výše zmiňované propojení s božstvy deště.

Další významný případ solární symboliky jaguára nacházíme u Aztéků, kde jaguáří bojovníci doprovázeli Slunce od zenitu k západu, zatímco jejich orlí protějšky tvořily jeho svitu od úsvitu do poledne. Stejně tak nám na sluneční konotace poukazuje zobrazení toltéckého božstva považovaného některými badateli za božstvo nejvyšší, které sedí na jaguářím trůně a za ním je velké vyobrazení slunečního kotouče.

Stojí za zmínku, že na jih od mayské oblasti nabývá jaguár právě spíše symboliky solární a ohňové - je dárcem ohně pro lidstvo, nebo zastupuje Slunce na zemi: oproti Slunci, které je ohněm nebeským, je jaguár ohněm pozemským. Podobně okrajově může, jak už jsme nepřímo poukazovali, nabýt symboliky akvatické, zejména v souvislosti s bouřemi a blesky. Tento rys je patrný zejména u zmiňovaného Tláloka; podobně se s ním můžeme setkat v jižní Americe, ale to už do oblasti našeho zájmu v této práci nespadá.

Jak vidíme, má tedy jaguár vztah ke Slunci zapadajícímu nebo již zapadlému, nacházejícímu se v útrobách země. Neztrácí tedy tak svůj charakter chthonický, ačkoli se stává symbolem solárním, tedy v podstatě protikladným.

Poslední zmínku si zaslouží nepopiratelná charakteristika jaguára jako silné, dravé šelmy. Jaguár se v praxi stává symbolem síly, a jako takový je přisuzován jako atribut vládcům, bojovníkům nebo božstvům. Neztrácí ale ani v této své úloze své výše zmiňované vlastnosti, což se projevuje nejlépe právě v pantheonech Mezoameriky, ve kterých zaujímá jaguár jedno z nejvýznamnějších míst spolu s hadem, krokodýlem a orlem nebo jinými ptáky. Zároveň se zde projevuje v plné škále jeho destruktivní a ničivý aspekt.

Jak jsme již na začátku vymezili, setkáváme se s jaguárem ve faktické úloze, kterou v náboženství představuje, ve třech základních rovinách. Jako s božstvem nebo atributem božstva, jako s atributem vládce nebo bojovníka a jako s ničitelem.

Především, jaguár jako nejobávanější predátor Ameriky ztělesňoval sílu a moc a jako takový byl dáván do souvislosti s mezoamerickou aristokracií.

Lze se odůvodněně domnívat, že jaguár jako atribut bojovníka je vynálezem Toltéků: právě kult koncentrovaný mimo jiné na jaguáří a orlí válečníky je jedním z nejcharakterističtějších rysů toltéckého vlivu, který kromě Tuly a Teotihuacánu pozorujeme i na maysko-toltéckých památkách, viz například postklasická Chichén Itzá, a rovněž ve spiritualitě Aztéků.3 Už jsme se zmiňovali, že Slunce k západu doprovázeli jaguáří bojovníci: tito byli představováni válečníky zemřelými v bitvě, kteří dostali za svou hrdinskou smrt vyznamenání v podobě nejlepší varianty posmrtného života (v Mezoamerice nerozhodoval o podobě zásvětní existence způsob života, ale způsob smrti; nejcennějším způsobem odchodu ze světa pak bylo padnout v bitvě, být obětován na oltáři a zemřít při porodu).

Vztah k bojovníkům máme též potvrzen na vlysu nalezeném v Tule, který zobrazuje zástup jaguárů a orlů pojídajících lidská srdce: tento reliéf bývá interpretován jako metaforické vyobrazení bojovníků. Podobné výjevy se našly v postklasické Chichén Itzá na pyramidě zvané El Castillo, kde byl objeven vlys s procesím jaguárů pravděpodobně obsahující podobnou symboliku.

Jako atribut vládce figuruje jaguár zejména mezi klasickými Mayi, je jednoznačně spojován s aristokracií. Zatímco prostí rolníci, kterých bylo v mayské společnosti většina, se odívali do jednoduchého látkového oděvu zpravidla bílé barvy, oblékala si mayská aristokracie bohaté oděvy často z kůže nejrůznějších zvířat, mezi nimiž samozřejmě zaujímala čestné místo právě jaguáří kožešina. Podobně mohl být oděv zdoben jaguářími zuby a drápy. Existovala rovněž praxe nošení zoomorfních čelenek, které přímo znázorňovaly konkrétní zvířata, a i zde se velmi často setkáváme s vyobrazením jaguára. Oba typy oděvu, jak šaty tak pokrývka hlavy, signalizovaly použitým materiálem, že vládce vládne silou zvířete, jíž si vypůjčil tím, že si oblékl jeho tělo.4

Propojení jaguára a vládců můžeme sledovat i na faktu existence trůnu Rudého jaguára, thériomorfní skulptury ve tvaru sedátka zdobeného jadeity, jež byla nalezena pod zmiňovanou pyramidou El Castillo v "novém Chichénu" a dnes je umístěna uvnitř ní. Že se nejednalo o obětní oltář nebo o chacmool nám pak potvrzuje proroctví Chilama Balama z Chumayelu, kde se přímo o tomto artefaktu mluví jako o trůnu.5 Ostatně svou znovu lze na tomto místě odkázat na vyobrazení známé z Tuly, kde sedí božstvo na jaguářím trůně: i zde vyjadřuje tato šelma panovnickou moc, tentokrát v souvislosti s bohem. Obdobné vyobrazení známe též z mayského Tikalu, kde byl toltécký vliv poměrně marginální - tentokrát se jedná o nález prahu se zobrazením halach uinika, mayského vládce, sedícího na trůně; nad jeho hlavou pak zřetelně vidíme vyobrazení jaguára.6

Okrajově bychom se zde mohli zmínit, že možná existovalo i jisté propojení jaguára se šamanismem, snad z týchž důvodů, z jakých máme doklady o jeho afinitě k válce a šlechtě, totiž že je jaguár symbolem síly a moci, které mohl člověk využít, identifikoval- li se se šelmou nebo přisoudil- li si její atributy (například právě tím, že si je oblékl). Známe vyobrazení z olméckého regionu, na kterých figuruje bytost napůl člověk, napůl jaguár: mezi možné interpretace tohoto fenoménu (o dalších bude řeč za chvíli) patří například verze, že se jedná o šamana měnícího se pozvolna v šelmu, nebo že jde o člověka s jaguářími rysy, jinými slovy, s jaguáří silou. V Karibské oblasti, která sice do regionu, kterým se zde zabýváme, přímo nepatří, ale snad i zde se mohly projevovat olmécké vlivy, existovala přímá praxe přeměny šamana v jaguára.7


Oblastí, kde se s naší šelmou a s jejími ikonickými prvky setkáme zdaleka nejčastěji, je oblast pantheonu. Jaguár jakožto ztělesnění plodnosti, země a síly byl přirozeně buď přímo deifikován (jaguáří bůh Zapotéků) nebo zobrazován jako jedna ze zoomorfních podob antropomorfního božstva (takovým příkladem je Tezcatlipoca, jak uvidíme za chvíli), nebo patřily jaguáří atributy do ikonografie některých hybridních bohů (zmiňovaný Olmécký drak nebo Tlálokova jaguáří maska). S tímto vytvářením mytických oblud se setkáváme po celé Mezoamerice - zvířata, která měla při formování takových hybridů hlavní slovo, byl právě jaguár, a kromě něho krokodýl nebo kajman, had, orel nebo jiný pták a případně člověk. O symbolice, kterou tato zvířata ztělesňovala, jsme se již zmiňovali v předchozí pasáži.

Kultura, která projevila bezesporu největší horlivost v uctívání jaguára, a díky které se jaguáří motiv rozšířil po celé Mezoamerice, byli bezesporu Olmékové. Zdá se, že byla tato šelma uctívána nejen jakožto jedna z tváří Olméckého draka, o kterém zde již byla řeč, ale zřejmě existoval přímo kult jaguára jako takového. Nacházíme četná vyobrazení kopulace šelmy se ženou, z níž povstává rod lidí-jaguárů (jak již bylo řečeno, nevíme, zda se jednalo o lidi schopné se v šelmu proměnit, o skutečné hybridy nebo o bytosti nadané jaguáří silou; k tomu, abychom mohli tuto otázku rozhodnout, bychom potřebovali písemné prameny, které bohužel pro danou oblast nejsou k dispozici).

Víme, že Olmécký drak byl často s jaguárem ztotožňován, ale i nejzavilejší odpůrci této identifikace uznávají, že šelma hraje v olmécké kosmogonii a zvláště anthropogonii nezastupitelnou úlohu. Fakt, že z rozevřené tlamy Olméckého draka vychází první pokolení bohů, jsme již konstatovali.

Jaguáří atributy jevila rovněž stvořitelská božstva u Mixtéků, ačkoli se jednalo jen o část jejich jména; Mixtékové jinak disponovali rozsáhlým pantheonem spíše animistické povahy, v němž jaguár (ńańa) zaujímal významné místo.8

Další příklad uctívání jaguára najdeme u Zapotéků, předchůdců Mixtéků. Božstvo Pitao Lozaana (též Cozaana) jeví značné jaguáří rysy, zejména pak ve své inkarnaci Pije Tao, která představuje boha času. Můžeme zde možná nalézt pozůstatky solární symboliky, jelikož Slunce je fakticky synonymem pro čas ve většině mezoamerických jazyků (např. kin či kinh u Mayů9, kterýžto lexém označuje Slunce, den i čas jako takový, nebo vyobrazení Tonatiuha, božstva slunečního kotouče, ve středu známého aztéckého kalendářního kamene).

Již jsme zmiňovali způsob, jakým jaguáří atributy migrovaly ze zobrazení "jaguáří masky" Olméckého draka do ikonické podoby Tláloka.10 S podobným procesem se muselo vyrovnat také zapotécké božstvo deště Cocijo a jeho mixtécká obdoba Dzahui; tito bohové, ač původně ryze úranické a akvatické povahy, nabývali postupně chthonických jaguářích rysů.

Postavou aztéckého jaguářího boha Tepeyollotla, enigmatickou bytostí vládnoucí nad zemí, jeskyněmi, tmou a zemětřesením, se dostáváme do nejužšího okolí jednoho z nejvýznamnějších bohů Nahuů, kterým byl Tezcatlipoca, respektive Černý Tezcatlipoca, jehož jméno mělo v náhuatlu význam "kouřící zrcadlo" (espejo humeante). Toto božstvo má v aztécké mythologii, pantheonu i kultu klíčovou a nezastupitelnou úlohu. Vyznačuje se nepřehlédnutelnými charakteristikami chthonickými, konotacemi se smrtí, plodností a magií. V kvaternárním dělení aztéckého časoprostoru zaujímá pozici na severu charakterizovanou černou barvou, v mythologii je protivníkem Quetzalcoátlovým, jeho přemožitelem a nástupcem na jeho trůně, propagátorem válek a lidských obětí.

Na propojení Tezcatlipoky a jaguára poukazuje nejen jeho aspekt Tepeyollotl, ale i ikonografie samotného Kouřícího zrcadla v kodexech. Setkáváme se s jeho jaguáří interpretací dokonce i u Mayů:

Admittedly, the Tezcatlipoca complex is absent from the Oaxaca region, but certain reflections of the god are detectable among the Classic Mayas. Seler provides evidence of this in three illustrations. The first depicts the figure of Tezcatlipoca pierced by a spear, taken from the Codex Borgia; the second shows a jaguar in an identical pose, transfixed by a spear in precisely the same way; the third reproduces an exactly parallel illustration taken from the Dresden Codex, also of a jaguar in like attitude and with body pierced in the same manner.11

Některé další aspekty Tezcatlipoky disponují rovněž jaguáří symbolikou a atributy této šelmy. Například jako Tlacaocelotl (v náhuatlu "Člověk-jaguár") byl uctíván jako vládce souhvězdí Velkého vozu. Pod patronát Kouřícího zrcadla pak spadali jaguáří válečníci, a v aspektu jimi uctívaném byl božstvem války.

Pro zajímavost si můžeme uvést, že jiné zvíře, které mohlo ztělesňovat Tezcatlipoku, byl netopýr, který byl personifikací jeho obávaného chthonického ničivého aspektu. Není bez zajímavosti, že v mayské oblasti hrál netopýr stejnou úlohu, byl symbolem smrti a podsvětí. Jak uvidíme až se budeme zmiňovat jaguárovi v jeho ničivé a zásvětní podobě, existuje mezi jaguárem a netopýrem po této stránce určitá paralela.

Propojení Tezcatlipoky s druhým jaguářím bohem (byť až druhotně se šelmou spojeným) aztéckého pantheonu, totiž s Tlálokem, je rovněž hodno pozornosti, ač se může jevit na první pohled absurdní. Oba patřili mezi takzvané Pány noci, což bylo devět božstev, která měla patronát nad nocemi v sakrálním kalendáři tonalpohualli a střídala se pravidelně ve vládě nad nimi. Plných cyklů, kdy se vystřídala všechna božstva po sobě, bylo ale jen dvacet osm, dvacátý devátý cyklus měl pouze osm dní a na jedno božstvo by se tudíž nedostalo, proto byla poslední noc v roce pod společnou vládou Tláloka a Tezcatlipoky ve svém jaguářím aspektu, který ztělesňoval Tepeyollotl. Podobně spolupracovali Tezcatlipoca jako božstvo noci a Tláloc jako pán deště při každodenním vytváření rosy. Je signifikantní, že Páni noci (Yohua Teteuhtin) ve svém mayském (yucatéckém) ekvivalentu (Bolon Ti Ku - "Devět bohů") hráli především úlohu božstev devíti podsvětí; naneštěstí, známe pouze glyfy pro jejich jména a postavu božstva devátého, které vládlo nad nejhlubším z podsvětí, a kterým nebyl nikdo jiný než Hunhau (takto v Landově přepisu, původně nejspíš Hun Ahau, Jedna Pán, tedy klasické kalendářní jméno), aspekt Ah Puche, yucatéckého božstva smrti. Role jaguára mezi bohy podsvětí u Mayů nám tedy není známa, ale díky výrazné paralele Pánů noci a Bolon Ti Ku můžeme předpokládat další sepětí šelmy s temnotou, podsvětím a smrtí (ostatně v následující pasáži se ukáže, že jaguár rozhodně měl svou roli ve vizi podsvětí předkolumbovských Mayů). Není též bez zajímavosti, že Tezcatlipoca měl v podobě, ve které byl uctíván v Texcoku,, solární atributy, které ho stavěly do úzké souvislosti s Tonatiuhem.12

Aspektaci jaguářími bohy se nevyhnula ani úranická a akvatická božstva. Tláloc, Cocijo i Dzahui, kteří již sami vykazovali dost jaguářích rysů, byl v jejich kulturách připisován aspekt Ocelocoatl, "jaguár-had", který, jak jsme již konstatovali na začátku práce, sjednocuje plodnost akvatickou a chthonickou. V Písni o Tlálokovi je jmenovanému bohu jednoznačně aspekt jaguár-had připsán.13

Asociace Tláloka nebo Cocija a jaguára se vyvinula zřejmě již v Teotihuacánu, který v uctívání jaguára navázal na Olméky a dotáhl toto ztotožnění do dokonalosti tam, kde i Olmékové jen naznačovali.14

Již jsme narazili na poslední typ symboliky, kterou jaguár v Mezoamerice ztělesňoval, a tou je symbolika smrti, podsvětí, destrukce a eschatonu. Roli těchto charakteristik už jsme mohli pozorovat u Tláloka, ale zejména u Tezcatlipoky a Tepeyollotla. I zde se setkáváme s ambivalencí solárně chthonické povahy šelmy, jelikož působí destruktivně v obou podobách.

Především hraje jaguár důležitou úlohu jako ničitel, může být dokonce jedním z vykonavatelů eschatonu (tato představa byla poměrně rozšířená a vyskytuje se dodnes). Je jedním z ničitelů, kteří se v mayském Popol Vuhu podílí na záhubě nezdařeného stvoření pokolení dřevěných lidí spolu s dalšími zosobněními destrukce, mezi nimiž je jmenován zvláště Camazotz, netopýr smrti. O úloze netopýra jako destruktora se můžeme přesvědčit o ve druhé knize Popol Vuh, kde se vypočítávají hrůzy Xibalby, quichéského podsvětí. Jmenovitě mučíren zde nacházíme pět, mezi nimiž figurují Dům netopýrů (Zotzi-ha) a zejména Dům jaguárů (Balami-ha), kde řvou hladové šelmy připravené roztrhat své oběti.15

V aztécké oblasti se setkáváme s destrukční úlohou šelmy zejména v cyklech světa, kdy v období 4 Ocelotl, kterému vládne Tezcatlipoca, bylo na konci světa zničeno lidstvo pomocí jaguárů, kteří sežrali vše živé.16 Podobně vypadá současná zapotécká představa o eschatonu - až nadejde čas, vyrojí se množství těchto velkých šelem a svět skončí v jejich útrobách. Jiné poměrně rozšířené představy tvrdí, že konec světa začne tak, že jaguár sežere Slunce (o faktu, že zatmění Slunce i Měsíce bylo vysvětlováno tím, že je postupně konzumuje obří šelma, jsme se již zmiňovali).

Kromě těchto klasických a nejmasivněji rozšířených způsobů, jakými se projevoval motiv jaguára v Mezoamerice, se můžeme setkat ještě s několika dalšími okrajovými typy výskytu. Především můžeme narazit na jaguára v souvislosti s obětí. Landa tvrdí, že jako náhražka za lidská srdce byla obětována srdce velkých zvířat včetně jaguára, nebo jejich hliněné modely. Při jedné z obětí popisované Morleym byl jako obětní zvíře užit pes s namalovanými skvrnami, snad se mohlo jednat o náznak jaguáří symboliky.17 Podobně, v Popol Vuhu objevíme pasáž, kde, poté, co Tepeu a Gucumatz stvoří zvířata (mezi nimiž je explicite jmenován i jaguár), zjistí, že nejsou schopna bohy uctívat. Určí tedy, aby se fauna nadále stala zdrojem obětí.18

Jiný případ, kde můžeme uvažovat o jaguárovi souvislosti s oběťmi, je případ zmiňované mramorové sošky šelmy nalezené v Teotihuacánu: Jedna z úvah o její funkci se zmiňuje, že snad mohla sloužit jako chacmool (je pikantní, že ani u chacmoolů nemůžeme s jistotou tvrdit, k čemu byly vlastně používány, ale předpokládá se, že plnily funkci obětních oltářů, na které se lila krev nebo do jejichž případné dutiny se vkládala dosud teplá lidská srdce). 19

Samozřejmě, jako symbol síly byl jaguár klasickým prvkem anthroponym, a to zejména v mayské oblasti; jeho domorodé označení zaznívá už v často citovaném jméně Chilam Balam, které v překladu znamená prostě "Prorok Jaguár". Podobně jméno známého mayského héroa "Ixbalanqué" znamená "Malý jaguár".



Na jih od mayské oblasti se situace výrazně mění - jaguár nabývá na akvatickém významu, jeho řev například může symbolizovat hromobití (není bez zajímavosti, že mu tuto schopnost mělo darovat Slunce), zesiluje se jeho symbolika fertilní i solární. Bývá často spojován s ohněm a jak jsme se již zmiňovali, hraje důležitou úlohu v mythologiích a v šamanské praxi. Explicitním symbolem plodnosti a zároveň destrukce je například v mytickém cyklu o Maléiwovi známém od Goahirů, národa žijícího na pomezí Venezuely a Kolumbie.20 Jaguára ztělesňujícího Slunce známe od amazonských Tucanů. Významnou úlohu (roli dárce ohně) plní jaguár u etnik Gran Chaca a východní Brazílie, například u kmenů Kayapó, Timbirá, Xereute, Caingáng a tak dále, navíc většinu kmenů této oblasti charakterizuje náboženství více méně animistické, které přirozeně připisuje nadpřirozené síly a schopnosti i těmto velký šelmám.

Jižně a západně od Amazonie a Chaca se již tato šelma příliš nevyskytuje. V náboženství zejména Andských kultur (Mochica, Chimú, Inca atd.) převládá oproti thériomorfním prvkům severu zřetelně a drtivě symbolika solární, lunární a astrální, genii loci (nazývaní v kečuánštině huaca) a uctívání předků.

Můžeme se na úplný závěr pokusit schematicky rekonstruovat dějiny jaguára v Mezoamerice. Má se za to, že první kulturou uctívající jaguára byli v této oblasti Olmékové, jejich vliv poté nezávisle zasáhl mayskou oblast a Teotihuacán a další klasické kultury středomexického altiplana. Zde nabyl specifických, poněkud odlišných, leč stále navzájem paralelních podob, v Teotihuacánu došlo navíc k přisouzení jaguářích atributů božstvu deště. Na posílení symboliky zvířete po celém prostoru se podíleli obrovskou měrou především Toltékové, dědicové Teotihuacánu, kteří díky své militaristické a dobyvačné migraci ovlivnili poklasickými prvky středu Mexika nejen jeho sever, ale především mayskou oblast na jihu. Z této doby pochází například poklasická část Chichén Itzá oplývající jaguářími motivy. Bezprostředními nástupci Toltéků na altiplanu pak byli Nahuové a z nich především Aztékové, kteří zachovali a rozvinuli typický toltécký rys kultu - "řády" orlích a jaguářích válečníků a jejich specifickou symboliku.

Ani po conquistě neztratil jaguár příliš na významu a dodnes se můžeme setkat s klasickými i synkretickými představami, které tento symbol stále chápou v jeho předkolumbovské podobě jako ztělesnění plodnosti, podsvětí a do jisté míry i smrti, symbol Slunce, války a také ničitele nebo vykonavatele konce světa, ale především jako ztělesnění síly a moci, kterou vykazoval nejen jako objekt kultu nebo mythologická postava, ale i jako empirický živý tvor, nejnebezpečnější šelma Ameriky.


1 Peter David Joralemon, "The Olmec Dragon: A study in Pre- Colombian Iconography", in: Helen B. Nicholson (ed.), Origins of Religious Art and Iconography in Preclassic Mesoamerica, Los Angeles: UCLA Latin American Center Publications, Ethnic Arts Council of Los Angeles 1976, 181 p., ISBN 0-87903-031-1
2 Jorge R. Acosta, El palacio del Quetzalpapalotl, México: Instituto nacional de antropologia e historia, 1964, 85 s.; s. 34
3 Ivan Slavík (ed.), Sláva a pád Tenočtitlanu: Dobytí Mexika očima poražených, Praha: Odeon 1969, 351 s.; s. 75
4 Sylvanus Griswold Morley, Mayové, Praha: Odeon 1977, 270 s., s. 99; Davíd Carrasco, Náboženství Mezoameriky: Kosmovize a obřadní centra, Praha: Prostor 1998, 240 s., ISBN 80-85190-72-9, s. 141- 142
5 Ivan Slavík (ed.), Popol Vuh a výbor z letopisů Cakchiquelů a z Knih Chilama Balama čili Proroka Jaguára na Yucatánu, Praha: Odeon 1976, 203 s., s. 143: "Za vlády Pochek-ix-coy trůn jaguára v Chichén Itze..."
6 Morley, Mayové, s. 160- 161
7 Mircea Eliade (ed.), The Encyclopedia of Religion, vol. 7., New York, London: Macmillan Publishing co., Collier Macmillan Publishers 1987, ISBN 0-02-909760-0, p. 506
8 Ronald Spores, The Mixtecs in Ancient and Colonial Times, Norman: University of Oklahoma Press 1984, 263 p., ISBN 0-8061-1884-9, p. 84- 95
9 Miguel León Portilla, Tiempo y realidad en el pensamiento Maya, México: Fondo de cultura económica 1986, 213 pp., ISBN 968-837-593-4
10 Nigel Davies, The Toltecs: Until the Fall of Tula, Norman: University of Oklahoma Press 1977, 533 p., ISBN 0-8061-1394-4
11 Davies, The Toltecs, p. 388
12 George Vaillant, Aztékové, Praha: Orbis 1974, s. 129
13 Davies, The Toltecs
14 ibid
15 Třetí byl dům jaguárů, Balami-ha, tak mu říkali. Uvnitř byli samí jaguáři, povalující se, pelešící, řvoucí a zuby cenící jaguáři. Byli tam zavřeni. (Slavík, Popol Vuh, s. 46)
16 A druhé slunce bylo upevněno. Čtvero jaguárů bylo jeho znamením. A jmenovalo se "slunce jaguárů". (...) Je pravé poledne, hned nato nastala noc, lidé byli pohlceni. (Slavík, Sláva a pád Tenočtitlanu, s. 39) Též Kateřina Klápšťová, a Čestmír J. Krátký, Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky: Mexiko a střední Amerika, Libri: Praha 2001, 156 s., ISBN 80-7277-065-9, s. 124 (heslo "Stvoření"), rovněž Vaillant, Aztékové, s. 123
17 Morley, Mayové, s. 128
18 A ještě řekli jelenům, ptákům, pumám, jaguárům, hadům: "Vyslovujte naše jména, uctívejte nás, matku svou, otce svého' (...)." (...) Ale zvířata nesvedla se dorozumět. Nic je nenapadlo a zhola nic nepořídila. A tak bylo jejich maso obětováno, byla určena za potravu a za kořist smrti zvířata, jež žijí na tváři země. (Slavík, Popol Vuh, s. 25- 26)
19 Davies, The Toltecs
20 Michel Perrin, Cesta mrtvých Indiánů, Praha: Argo 2000, 231 s., ISBN 80-7203-298-4, s.95- 104
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Skvrnité slunce - Fenomén jaguára v náboženstvích Mezoameriky [online]. Glosy.info, 27.říjen 2004. [cit. 29.března 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/skvrnite-slunce-fenomen-jaguara-v-nabozenstvich-mezoameriky/>. ISSN 1214-8857.