Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
24.srpna 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Stojaté vody ODS - František Mikš

Publikován 17.března 2006, text čítá cca 2139 slov. 4805 přečtení  |  3 reakce

Vstoupili jsme do volebního roku 2006 a vyhlídky nejsou růžové. Průzkumy sice naznačují, že ODS při troše štěstí parlamentní volby vyhraje, ale nebude to vítězství tak výrazné, aby stačilo k sestavení většinové vlády s lidovci. Vše směřuje k jakémusi "vítězství - nevítězství", s nímž se začínají pomalu smiřovat nejenom příznivci ODS, ale zřejmě i samotné vedení strany. Titulek komentáře Bohumila Pečinky "Porazí ČSSD sebe sama?" (otištěného ve stejném čísle Revue Politika - pozn. red.) je v tomto směru velmi přesný a vyjadřuje poslední naději, k níž se voliči pravice upínají: sociální demokraté se musejí porazit sami, ODS pro to, aby volby výrazně vyhrála, neudělá nic. Tedy abych byl přesný a k občanským demokratům spravedlivý: udělají pouze to, co se od strany standardně před volbami očekává, tedy běžnou předvolební rutinu, možná i na profesionální úrovni. Ale neudělají nic, v čem by překročili vlastní stín izolované a zapouzdřené strany zmítané "sarajevským" komplexem, nemluvě o nějakém riskantnějším a překvapivém kroku směrem k velkému volebnímu vítězství.

ODS kráčí ke svému "vítězství - nevítězství" pasivně a odevzdaně, podobně jako před čtyřmi lety kráčela vstříc zdrcující volební porážce. Všem, kdo tehdy sledovali opozičněsmluvní dobrodružství ODS a ČSSD, muselo být poslední měsíce jasné, jak celá věc skončí: kdo z bývalých kumpánů se včas vytratil od vyjednaného opozičněsmluvního stolu a hlasitě za sebou prásknul dveřmi, a kdo u něj naopak zůstal sedět a čekal, až voliči vystaví účet, byť se na útratě podílel nesrovnatelně méně. Sociální demokraté ve volbách výrazně zvítězili s 30,2% hlasů, navíc za situace, kdy čtyři roky nesli samostatně vládní odpovědnost a byli u moci drženi svým hlavním ideovým protivníkem. ODS naopak zaznamenala rekordně nejnižší volební zisk 24,4% (1998: 27,7%, 1996: 29,6%), přestože byla fakticky již pátým rokem v opozici.
Po prohraných volbách došlo uvnitř ODS k určitému pohybu i volbě nového předsedy, avšak hlouběji zakořeněných stranických návyků se tyto změny nedotkly. Vedení ODS se sice rozhodlo pro zpracování analýzy příčin volebního neúspěchu, ale paradoxně (a pro ODS příznačně) tím pověřilo tým, v němž byli z velké části členové volebního štábu. V reakci na to sepsali politologové Ladislav Mrklas a Petr Sokol (CEVRO) vlastní analýzu příčin volebního neúspěchu ODS, jejíž součástí bylo i závěrečné zamyšlení nad tím, v čem by se strana měla změnit a co je třeba udělat, aby v příštích volbách uspěla (Revue Proglas, 8/2002). Připomenu tři z jejich tehdejších doporučení, která jsem pokládal a dodnes pokládám za klíčová a která jsou ve shodě s tím, na co jsme v komentářích na stránkách Revue Politika mnohokrát poukazovali, Nic z toho se však novému předsedovi nepodařilo změnit a ODS se v podstatě stále nachází v pozici z let 1997-2002, která ji přivedla k volební porážce.

1) "ODS by se neměla bránit vnitřní svobodné a třebas i ostré diskusi o všem, co v minulých letech učinila a co hodlá učinit."
Nezdá se, že by se ODS svou volební porážkou nějak vážně zaobírala, ani že by z ní vyvodila nějaké závažné důsledky pro svoji budoucí politiku. Nepamatuji se, že by v rámci ODS či v jejím bezprostředním okolí proběhla nějaká významnější debata o příčinách neúspěchu opoziční smlouvy a prohraných volbách 2002, že by se uskutečnila nějaká konference či seminář, byl publikován sborník studií nebo alespoň jednotlivé kritické analýzy. Nad vším se tiše zavřela voda ve stylu hesla "Rychle zapomeňme a nepoučeni kráčejme vstříc dalším neúspěchům." Nejsem jistě sám, kdo má pocit, že stejně tak neproběhla a neprobíhá v ODS a jejím okolí ani otevřená a kritická debata o tom, jak by se měla strana profilovat, co se v poslední době dělalo špatně a kde je vysílán negativní signál voličům. Svobodně se nediskutuje ani o věceh, které vysloveně poškozují stranu u veřejnosti. O ODS se vždy tvrdilo, že je autoritářsky vedená (což bylo dáno přirozenou autoritou Václava Klause, která mu otevírala mnohé dveře), a po výměně předsedy se pochopitelně čekalo, že se názorově rozevře (dovnitř i navenek). Nestalo se.

Za krajně znepokojivé je třeba považovat zprávy o podivných praktikách v 51Pro, měsíčníku distribuovaném zdarma členům strany, avšak bez výraznějšího dopadu na potenciální voliče. Vše nasvědčuje tomu, že kritičtější či nekonformní názor není v okolí Mirka Topolánka vnímán jako podnět k zamyšlení a diskusi, ale jako něco obtěžujícího, čeho je třeba se rychle zbavit. Je otázkou, jaký smysl má vydávání časopisu, jehož jediným posláním může být poctivá diskuse o událostech ve straně a jejím celkovém směřování, pokud existuje tendence kritičtější hlasy umlčovat. Přesvědčování lidí dávno přesvědčených o obecných pravicových pravdách ještě nikdy nikomu volby nevyhrálo.

2) "Dlouhodobým kamenem úrazu politiky ODS je její práce s médii," píší v povolební analýze politologové Sokol a Mrklas, "proto by ODS měla urychleně uvažovat o nové mediální strategii, která nebude postavena na síle, ale na trpělivém přesvědčování těch, kteří jsou přesvědčitelní."
Toto je banální pravda, kterou si dlouhé roky uvědomují snad všichni s výjimkou užšího vedení ODS, jež se tváří, jako by tento problém neexistoval. Současná mediální politika ODS je stejně tristní jako v době opoziční smlouvy a to navzdory tomu, že tentokrát byly pro její změnu nesrovnatelně příznivější podmínky. Vinu za špatný mediální obraz nelze donekonečna svádět na nízkou profesionalitu a nepřátelství novinářů, protože přinejmenším to druhé již není delší dobu pravdou. Chyba je v samotné ODS, která důslednou mediální práci vždy podceňovala a ani tu rozumnější část novinářské obce nedokázala o svých záměrech přesvědčit.
3) "ODS by měla začít dělat 'drobečkovou' politiku na pravici a do svých řad nalákat všechny pravicově smýšlející osoby z různých stran včetně někdejších odpadlíků z US či zhrzených členů ODA, DEU apod. Přesvědčení, že to ODS myslí vážně, určitě nebude jednoduché, ale je to cesta, jak oslovit ne úplně zanedbatelnou část populace."

Toto byla, je a asi ještě dlouho bude Achillova pata politiky ODS. Přesto právě zde - více než jinde - platí, že na staré křivdy je třeba umět zapomenout, jinak se věci nepohnou z místa. Několik polepšených bývalých rebelů na kandidátce, ať již původně z vlastních řad, malých neúspěšných stran či občanských iniciativ, by nesmírně vylepšilo mediální obraz ODS, která je vnímána jako zapouzdřená, podezřívavá a stojící v opozici vůči všem. Lidé ochotní kandidovat by se určitě našli, chtělo by to jen aktivně hledat a přijít s nabídkou spolupráce – tu totiž může učinit jen ten silnější a úspěšnější. Kádrování lidí mimo ODS na „havlovce“, „občanskou společnost“, bývalé „oďáky“ a „čtyřkoaličníky“ by se mělo stát věcí minulosti. Podobně by ODS pomohlo, kdyby na kadidátku zařadila několik dosud politicky neangažovaných a všeobecně respektovaných osobností – nestraníků.

Nabízí se také otázka, proč ODS nezahájí jednání o volební koalici s malými stranami z pravé části politického spektra, které se samy do parlamentu s drtivou pravděpodobností nedostanou, a nenabídně jim nějakou formu participace na budoucí středopravé vládě. Jistě, tyto strany dnes vykazují minimální volební preference, ale na druhé straně se dá čekat, že takovýto signál voličům vyvolá mnohonásobně větší efekt. Existuje mnoho pravicově smýšlejících lidí, kteří z těch či oněch důvodů (lhostejno, zda racionálních, nebo iracionálních) nechtějí volit ODS, ale zároveň nemají žádnou smysluplnou alternativu. Volební koalice by pro ně mohla být přijatelným řešením. Na loňském kongresu ODS v Brně Mirek Topolánek prohlásil, že chce iniciovat projekt DNA (Demokratická Nekomunistická Aliance), ale vše zatím nasvědčuje tomu, že zůstane u pouhého prohlášení. Přitom právě antikomunismus by se mohl stát bází, na které by se mohla ODS s některými malými stranami či iniciativami sjednotit. Představme si situaci, kdy občanští demokraté předstoupí před voliče společně se svými bývalými rivaly z pravé části politického spektra s následujícím prohlášením: „Ano, stáli jsme v minulosti proti sobě a ani dnes si ne ve všem úplně rozumíme, ale jsme připraveni se domluvit. Situace v zemi je vážná, Paroubek se chystá přivést komunisty do vlády, my mu v tom však společně zabráníme.“

Už nyní slyším představitele ODS vypočítávat důvody, proč je něco takového složité vzhledem k vlastním kandidátům, že si malé strany něco podobného nezaslouží, jak jsou jejich politici nespolehliví a nevypočitatelní a že se stanou v budoucí vládě zdrojem problémů. Mnohé z toho je jistě pravda, ale volební vítězství dnes těžko spadne ODS samo do klína. Je potřeba pro něj něco udělat a možná i obětovat. Sebevědomá a silná strana si může dovolit být velkorysá k potenciálním spojencům, musí umět prosadit přijatelný kompromis a také najít odvahu podstoupit nezbytné riziko, pokud je zřejmé, že kýženého cíle nedosáhne samostatně. Vyčkávat pasivně v izolaci, jak to všechno vlastně dopadne a zda se ČSSD nakonec neporazí sama, je vůči nám, pravicovým voličům, krajně nezodpovědné.

P.S.: Tento text je pokusem o pohled na ODS zvenčí a byl napsán na základě mnoha otázek, které kolem sebe často slýchám od pravicově smýšlejících lid. Uvědomuji si jeho jednostrannost v tom, že záměrně pomíjí vše, co se ODS v posledních letech povedlo (volení Václava Klause prezidentem, vítězství v krajských, senátních i evropských volbách atd.), a především, že situace je mnohem komplikovanější, než je možné v krátkém článku postihnout. Přesto bych uvítal, kdyby byl spíše než kritika vnímán jako výzva k vítězství.

 
Text vyšel jako úvodník měsíčníku Revue Politika 1/2006.
Titulek je redakční.
František Mikš - O autorovi František MikšFrantišek Mikš je členem Rady Centra pro studium demokracie a kultury, ředitel Institutu pro politiku a kulturu, šéfredaktor měsíčníku Revue Politika a šéfredaktor nakladatelství Barrister & Principal.
V době tzv. televizní krize byl radním Rady ČT navrženým ODS.

Je spoluautorem knih
Úvahy o české politické krizi (1998)
Rozhovory s Vladimírem Čermákem (2000)

Spolueditoval sborník
Česká konzervativní a liberální politika (2000)
Jak citovat tento textMikš, František. Stojaté vody ODS [online]. Glosy.info, 17.březen 2006. [cit. 23.srpna 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/stojate-vody-ods/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
ODS. ČSSD. CEVRO. parlamentní volby. 51 Pro.

Diskuse k tématu

Martin Schlemmer Pošta (25.4.2006 17:44:02)
Jan Vaněk jr.: Díky za upozornění, chybu jsem opravil. Poznámka se neobjevuje jen v diskusi, nýbrž ve všech nadřazených stránkách.
Upravil/-a Martin Schlemmer 25.4.2006 19:44:51.
Důvod: Neudán
Obsah celkem zajímavý, ale co se formátu týče...
Jan Vaněk jr. (25.4.2006 15:53:48)
pochybuji, že doména http://cdk.cz patří "Centru pro demokracii a politiku", a nechápu, proč se "pozn. red." zobrazuje jen u diskuse a ne u plného textu článku.

Přidat komentář