Historie Sudetoněmeckého landsmanšaftu

Vytváření prvních sudetoněmeckých sdružení

Vzhledem k všeobecně špatné sociální situaci vyhnanců byly počátky sdružování sudetských Němců zaměřeny spíše jako humanitární pomoc. V prvních poválečných letech sehrála hlavní úlohu církev, která byla prakticky jedinou organizací na území Německa, jejíž struktura nebyla válkou rozvrácena. Již v létě 1945 vzniklo ve Frankfurtu nad Mohanem tzv. Církevní pomocné středisko (Kirchliche Hilfstelle), jehož mnichovská pobočka, založená na podzim roku 1945, se orientovala především na pomoc Němcům z Československa.

Založení Pomocného střediska pro uprchlíky se sudetských území (Hilfstelle für Flüchtlinge aus den Sudetengebieten) v červnu 1945 bylo prvním pokusem o zřízení čistě sudetoněmecké přesídlenecké organizace. Toto sdružení se zabývalo nejen řešením složité situace vysídlenců a uprchlíků, ale i jejich začleňováním do hospodářského a sociálního života v Bavorsku. Organizace se však dostala brzy do rozporu s nařízeními amerických okupačních orgánů, které zakazovaly politickou činnost přesídleneckých organizací,13 americká okupační správa se obávala totiž radikalizace většího počtu vyhnanců na jednom místě. Stejně tak československá vláda proti činnosti střediska několikrát protestovala. Československá vojenská mise v Berlíně zaslala americké vojenské správě memorandum, ve kterém požadovala zákaz sudetoněmeckých organizací v jí spravované okupační zóně, ale americká správa žádosti nevyhověla. V prosinci 1947 tak mohl protestovat tehdejší ministr zahraničí ČSR Vladimír Clementis na půdě Národního shromáždění proti sudetoněmeckým "iredentistickým pletichám".14

V lednu 1946 vznikla z mnichovského Církevního pomocného střediska tzv. Ackermannova obec (Ackermann-Gemeinde) - organizace sudetoněmeckých katolíků, navazující na předválečnou německou Křesťansko-sociální stranu. Na národovecký proud (a konkrétně na Henleinovu SdP a její nacistické a hlavně spannistické15 křídlo) navazující Witiko-Bund vzniká v říjnu 1950 a nakonec také roku 1951 sociálně-demokratická Seligerova obec (Seliger Gemeinde). V červenci 1947 bylo založeno Pracovní společenství k ochraně sudetoněmeckých zájmů (Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen), ze kterého roku 1955 vznikla Sudetoněmecká rada.

Velkou změnou bylo roku 1948 rozhodnutí americké vojenské vlády (v srpnu 1948 začaly znovu platit podmínky někdejšího spolčovacího zákona) povolit první organizaci s názvem Sudetoněmecký landsmanšaft. Povolení se týkalo organizace Okresní svaz Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Memmingenu. Téhož roku se na setkání sudetoněmeckých aktivistů v Heppenheimu stvrdila potřeba vytvořit celoněmeckou organizaci. V čele Sudetoněmeckého výboru, který měl připravit vznik organizace, stanul veterán sudetoněmecké politiky Rudolf Lodgman von Auen. Podnět k založení zastřešující sudetoněmecké organizace daly Ackermanngemeinde spolu s Witiko-Bundem a Seligergemeinde16, neboť chtěly mít jedinou organizaci reprezentující sudetoněmectvo jako celek. Dne 16.ledna 1949 byla založena Zemská organizace Sudetoněmeckého landsmanšaftu, která byla výrazným mezníkem na cestě k vytvoření celostátní organizace. V tuto dobu již existovalo na padesát okresních organizací SL.17

V roce 1949 byl přijat první zásadní programový dokument, tzv. Eichstättská "adventní" deklarace, ve které byly poprvé nastíněny cíle organizace. Sudetští Němci zde uvedli své vyhnání do celoevropského kontextu a kdy bal jejich boj označen obecně i jako zápas proti komunistické hrozbě, která spáchala bezpráví na sudetských Němcích a páchá toto bezpráví na dalších lidech a skupinách. Podle sudetských Němců přitom nejde jen o právo na sebeurčení národnostní skupiny ale i o právo na sebeurčení Evropy jako takové a lidská práva celkově. Vyřešení poválečné krize spatřoval SL v možném obnovením křesťansko-humanistických základů a federalistickým uspořádáním Evropy.

Sdružení se v Eichstättské deklaraci zřeklo přisuzování viny českému nebo polskému národu. V deklaraci volá pouze po uplatnění práva a potrestání kriminálního jednání bez toho, aby se Češi nebo Poláci museli po případném svržení komunistické diktatury obávat kolektivní msty. Zásadním momentem dokumentu je však návrat vlasti, což znamená do poměrů v roce 1937.18

V Eichstättské deklaraci byly načrtnuty obrysy budoucí politiky, které se budou později objevovat stále častěji. Takovými trendy jsou důraz na právo, podpora evropského sjednocování jako prostředku k usmíření národů, právo na sebeurčení a důraz na křesťanské hodnoty. Na druhé straně se zde objevuje i další budoucí znak politiky SL, kterým je neochota jasně a bezpodmínečně pojmenovat chyby své vlastní minulosti. Místo toho se v deklaraci uvádí, že za obecnou morální krizi našich časů může špatné řešení poměrů ve středoevropském prostoru, čímž se pravděpodobně myslí Versailleská smlouva.19 Dále se zde mluví o nebezpečí východní totality, která má kořeny v propojení imperialistického panslavismu a bolševismu.20 Není zde však ani slovo o hitlerovském expanzionismu, který byl prvním hybatelem středoevropské tragédie a roli SdP a Konráda Henleina při přípravách na nacistickou okupaci střední Evropy. Spolu s odmítnutím "historicko-zeměpisné danosti v Čechách, na Moravě a v karpatském prostoru"21 vytvářela tato teze od padesátých let živnou půdu pro odpůrce SL na druhé straně hranic.

Vznik a stabilizace v padesátých letech

Na setkání sudetoněmeckých předáků 25.ledna 1950 v Detmoldu se Zemská organizace etablovala jako celostátní Sudetoněmecký landsmanšaft, který zastřešil všechny doposud fungující regionální organizace. V čele landsmanšaftu stanul jako jeho mluvčí Lodgman von Auen. Detmoldská deklarace stanovila hlavní úlohu SL, kterou mělo být do budoucna zastupování všech sudetských Němců bez rozdílu a pečování o jejich dědictví a dále také rozvinula závěry Eichstättské deklarace.22

SL se také pokusil ještě v průběhu padesátých let o dohodu s českou stranou. Možnosti budoucího opětovného spolužití v českých zemích byly nastíněny v tzv. Wiesbadenské smlouvě z roku 1954 mezi Pracovním společenstvím k ochraně sudetoněmeckých zájmů (pozdější Sudetoněmecká rada) a Českým národním výborem v exilu, vedeným dlouholetým odpůrcem politiky Edvarda Beneše generálem Lvem Prchalou. Ve smlouvě se obě strany dohodly na společném postupu sudetských Němců a české emigrace proti komunistickému režimu a na nepřijatelnosti kolektivní viny. Český národní výbor pak potvrdil zájem na tom, aby se sudetští Němci po pádu totalitního režimu do českých zemí vrátili. Tato dohoda je dodnes v SL pokládána za základ pro případné budoucí česko-sudetoněmecké vyrovnání,23 avšak na české straně nebyla považována za významný dokument ani českým exilem, natož samozřejmě československou komunistickou vládou.24

V červnu roku 1954 převzal Svobodný stát Bavorsko symbolické opatrovnictví nad sudetoněmeckou národnostní skupinou na Sudetoněmeckých dnech v Mnichově,25 kdy byli sudetští Němci (čili Němci z Čech, Moravy a českého Slezska) vedle Švábů, Franků a Starobavorů prohlášeni za čtvrtý bavorský kmen.26 Tento patronát (Schirmherrschaft) byl později potvrzen i písemně v listopadu 1962.27

Šedesátá a sedmdesátá léta

Do šedesátých let vstoupil SL již jako usazená a strukturovaná organizace. V roce 1961 sdružení vyhlásilo své programové prohlášení, známé jako "20 bodů" a razantně vkročilo do nového desetiletí. Přes úspěchy, kterých mělo dosáhnout, se však začalo potýkat s novými problémy. Mezi ně patřilo vyrovnávání se s generačním faktorem a měnící se politickou situací. Vztahy SRN s východním blokem se tehdy přes dílčí krize zlepšovaly a politická reprezentace se musela vyrovnávat se sílícími hnutími mládeže. SL v polovině šedesátých let dosáhl patrně vrcholu svého politického vlivu, který ale později v budoucnosti již nedokázal zopakovat.

Stabilizované Krajanské sdružení začalo usilovat o to, aby se spolkový stát identifikoval s cíli nyní již do německé společnosti integrovaných vysídlenců a proto již brzy začalo vyjednávat s politickými stranami.

První dohody byly uzavřeny s SPD a bavorskou CSU roku 1961. V prohlášení SPD po schůzce s představiteli landsmanšaftu z 22. ledna 1961 se sociální demokraté přihlásili k tradičním politikám SL - k uskutečnění práva na vlast a sebeurčení či bezprávnosti poválečného vyhnání. Její prohlášení v mnoha ohledech navazovalo na dvacetibodové programové prohlášení SL. CSU se taktéž přihlásila k požadavkům SL a zavázala se, v intencích vyhlášeného patronátu Bavorska nad sudetskými Němci, k zastupování zájmů SL (a ve shodě a po konzultacích se sdružením) na půdě Spolkového sněmu a vlády a hlavně při eventuálním jednání s Československem. Později byly uzavřeny dohody ostatních stran a státních orgánů s platformou SL.

Roku 1964 zaznamenalo krajanské sdružení na německé politické scéně velký úspěch. S liberální FDP se podařilo SL vyjednat v říjnu zveřejněný text prohlášení, ve kterém tato strana nejen podporuje sudetoněmecké právo na vlast a sebeurčení, ale také slibuje, že bude tuto politiku bránit na poli zahraniční politiky. V listopadu téhož roku se k tomuto prohlášení přidala CDU, označující jednoznačný závazek podporovat sudetoněmecké cíle za závazek každé budoucí německé vlády. Prohlášeními obou stran se sudetoněmecké otázka dostala na státní úroveň, která byla dovršena společným prohlášením spolkových stran ve Spolkovém sněmu. Kancléř Ludwig Erhard uvedl, že řešení nespravedlivého vyhnání bude věcí "celého německého národa a jeho ústavních orgánů" s tím, že "SRN neklade vůči ČSSR žádné územní požadavky, ale toto zjištění nevylučuje sudetoněmecké právo na vlast a na sebeurčení." Prohlášení bylo pravděpodobně kompromisním řešením mezi postojem vlády, která trvala na kontinuitě SRN s hranicemi Německa v roce 1937 (tedy bez nároku na území českého pohraničí) a politikou SL, jenž trval na tom, že územní otázky zůstávají otevřené.

Brandtova východní politika a její důsledky pro SL

Situace se začala měnit ve druhé polovině šedesátých let. SPD v čele se svým lídrem Willy Brandtem se začala orientovat na uvolňování napětí mezi Německem a vládami zemí za železnou oponou a tím se nemohla nedostat do rozporu se slibovaným hájením zájmů SL. Stále častěji v SDP proto zaznívala kritika výroků vrcholných představitelů SL, kteří vládu ČSSR dráždili hlavně zdůrazňováním svých požadavků na nová státoprávní i územní řešení českomoravského prostoru.28 Například tehdejší mluvčí SL a zároveň spolkový ministr dopravy Hans-Christian Seebohm na Sudetoněmeckém dni v Norimberku roku 1964 prohlásil: "Ukradená území musí být vrácena sudetoněmeckému národu (Heimatvolk)."29 Rozpor mezi cíli SL a novým směrem zahraniční politiky německé vlády se začal prohlubovat, a po intermezzu náhlého zmrazení styků z ČSSR po krachu tzv. "Pražského jara" a vpádu jednotek Varšavského paktu, byl završen v roce 1973, kdy byla vládou Willyho Brandta a jejím československým protějškem přijata československo-německá smlouva.

Česko-německá smlouva, známá jako tzv. Pražská smlouva z roku 1973 nevyhověla prakticky žádnému ze sudetoněmeckých požadavků. SRN se vzdalo územních nároků na ČSSR, Mnichovská dohoda byla označena za "nulitní" ("nichtig"), přičemž jedinou zmínkou vztahující se k sudetoněmecké problematice byla formulace, v níž se respektovaly "právní účinky, které vyplývají vůči fyzickým osobám z práva použitého v době od 30. září 1938 do 9. května 1945". Nebyla naopak vyřešena otázka různého právního výkladu Mnichovské dohody, kterou česká strana považuje za neplatnou od samého počátku a německá až od 15. března 1939, a taktéž sporné majetkové otázky také nebyly nastoleny.

Po přijetí "Pražské smlouvy" začal vliv SL na spolkovou politiku klesat. SL ve zveřejněném odmítnutí smlouvy zopakoval svoji platformu: odmítnutí začlenění německých částí českých zemí do ČSR v roce 1919, platnost Mnichovské dohody a začlenění Sudet do Německé říše a přetrvávající otevřená teritoriální otázka.30 V reakci na uzavření smlouvy mezi SRN a ČSSR inicioval v roce 1975 SL na svém sjezdu nazvaném "OSN - naslouchej nám!"31 petici Spojeným národům, kterou poté podepsalo 250.000 lidí. Petice navazovala na rezoluci Valného shromáždění OSN z 22. listopadu, vyjadřující právo Palestinců na sebeurčení, nacionální nezávislost, na návrat do vlasti a na návrat majetku.

Přes odmítnutí "Pražské smlouvy" začíná SL postupně upouštět od hlasitého prosazování územních změn a soustředil se na sebeurčení sudetoněmecké skupiny ve své vlasti a nově také začal silněji zdůrazňovat majetkové požadavky, které zůstávaly doposud skryty za abstraktnějšími cíli. 7. června 1979 oficiálně oznámil mluvčí SL Walter Becher prezidentu ČSSR Gustávu Husákovi, že k obnově práva sudetských Němců patří i úhrada způsobených jim škod.32 Téhož roku byl u příležitosti třiceti let vzniku SL přijat inovovaný programový dokument Manifest '79, který v podstatě znovu rozvinul tradiční cíle a požadavky.33 Novinkou manifestu byla však přes odvolávání se na "20 bodů" z roku 1961 změna rétoriky oproti minulým dobám. V článku 5. se již hovoří o tom, že: "poměr mezi Německem a Československem může být normalizován pouze tehdy, až bude dodrženo právo a požadavky sudetských Němců" což je jediný způsob, jak dosáhnout vítaného "německo-českého vztahu založeného na dobrých sousedských vztazích a pravém partnerství."34 V podobném duchu prováděl svoji politiku landsmanšaft po celá osmdesátá léta.