Pilíře politiky sdružení

Právo na domov

Podle sudetoněmeckého výkladu stojí mezinárodní právo na základním předpokladu, že nelze obyvatelstvo násilně odtrhnout od jeho vlasti, neboť již od renesance spočívá na třech složkách: lidu97, území a státní moci. Pouze tehdy, když existují všechny tyto složky v odpovídající sounáležitosti, může také existovat stát ve smyslu státního a mezinárodního práva, protože právě samozřejmost přirozeného spojení mezi člověkem a jeho bydlištěm je jedním ze základních výdobytků moderního evropského myšlení. Ve chvíli, kdy byl tento základní předpoklad narušen podobně, jako se tomu stalo v případě vyhánění po druhé světové válce, se lidstvo vrátilo do hluboké minulosti barbarských časů.

Podle profesora Otto Kimminicha se právo na domov se nedá za žádných okolností zpochybnit, protože je nepředstavitelné, že by někdo prosadil vizi světa, kde národy, národnostní skupiny, ale i jednotlivci nemají nárok zůstat na místě, kde mají domov. Kimminich argumentuje tím, že pokud by takové právo neexistovalo, bylo by přirozeně nahrazeno právem silnějšího a proto je povinností každého státu chránit své obyvatele a jejich práva.

Zvláštním případem jsou pouze dohody dvou stran o výměně obyvatelstva, kterým však byla na poli mezinárodního práva přisouzena pouze epizodní role.

První takovou dohodou byla smlouva mezi Bulharskem a Tureckem, v následujících letech pak podobnou výměnu obyvatelstva zorganizovalo Řecko spolu s Bulharskem (1919) a s Tureckem (1920), dále ve třicátých letech 20.století Rumunsko s Tureckem, Jugoslávie s Itálií a Německá říše s Itálií (roku 1939 při transferu německy mluvícího obyvatelstva z Jižních Tyrol), s baltskými státy a se Sovětským svazem. Těmito dohodami bylo sice v některých případech možná dosaženo práva na sebeurčení národů98, ale vtírá se otázka, zda (například při pohledu na opuštěná historicky řecká města v Turecku) nebylo možné najít šetrnější řešení národnostních problémů. Zároveň je také velmi sporné, zda opravdu vystěhovávaní lidé s dohodnutými přesuny dobrovolně souhlasili. Například v případě stěhování "Jihotyrolanů" je totiž doloženo, že se mu mnozí snažili vyhnout a po válce se jich většina přeživších vrátila zpět.99

Vyhnanci prosazované právo na domov tak nemůže být, jako jedno z nejzásadnějších lidských práv, legalizováno jakoukoliv mezinárodní smlouvou. S tímto postojem také SL přistupuje i k tzv. Postupimské dohodě.

Postupimská dohoda z léta 1945, kterou česká strana považuje za právní podklad odsunu Němců z ČSR, není podle SL a některých českých publicistů žádnou mezinárodní smlouvou, ale pouhým závěrečným komuniké mezinárodní konference.100 Komuniké o konferenci není podle tohoto výkladu žádná smlouva a ani žádný ze států, který se postupimské konference zúčastnil, protokol neratifikoval, a proto nemohl být tedy pro nikoho právně závazný, tím méně pro Československo, které se konference nezúčastnilo. Ujednání v Postupimi by pak mělo v takovém případě pouze charakter politických cílů. Příznivci tohoto pojetí zdůrazňují, že pro českou stranu tak zásadní článek XIII. pouze konstatuje, že: "Tři vlády (...) uznávají, že transfer německého obyvatelstva nebo jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku, do Německa se musí uskutečnit. Shodly se (přítomné vlády) v tom, že každý takový transfer se musí dít spořádaným a humánním způsobem." Článek XIII. tedy "uznává" probíhající odsun, avšak na jeho průběh uvaluje moratorium a vyzývá k jeho "spořádanému a humánnímu" provádění, které bylo po dalších jednáních stanoveno na začátek roku 1946.101 Faktem však je, že ve Smlouvě o Německu mezi Spojenci a nově vznikající SRN byly závěry Postupimské konference vtěleny do přijatého textu a že v roce 1996 všechny v Postupimi zastoupené strany platnost jejích závěrů potvrdili.

Z uvedených argumentů proti nemorálnímu zbavování celých populací domova také pravděpodobně nelze v současnosti vyvozovat právní důsledky tak, jak se o to snaží SL. Všechny normy mezinárodního práva, které ošetřují dnes již skoro samozřejmá práva občanů na domov, odmítnutí kolektivní viny či ochranu proti zvůli státu, byly schváleny až po druhé světové válce a právě v reakci na její hrůzy. Princip kolektivní viny byl odmítnut v Chartě lidských práv OSN až v roce 1948, zákaz nucených migrací jako politického nástroje nebo trestu vydala OSN v roce 1962102 a zákaz zabránění možnosti svobodně přicestovat do určité země a také z ní vycestovat byl přijat na základě mezinárodního paktu OSN o občanských a politických právech až v roce 1966.103 Lidsky lze tedy vyhnání odsoudit a na tomto základě vyloučit jeho opakování, avšak zpětně jej nelze pravděpodobně jakkoliv právně napadnout.

Právo na sebeurčení

Myšlenka nároku na sebeurčení národnostní skupiny, kterým SL podpírá svoji politiku práva na domov, se začala objevovat od druhé poloviny 18. století a od té doby nabyla na několika významech.

Může být chápána ve smyslu kritéria použitelného v případě územních změn suverénních států, kdy se obyvatelstvo může na základě plebiscitu rozhodnout, ke kterému státu se chce připojit, či ve smyslu principu svobody pro etnické nebo náboženské skupiny majících právo vytvořit vlastní nezávislý stát nebo se připojit k jinému státnímu celku. Právo na sebeurčení může být také vnímáno jako demokratický princip, kdy by lid měl mít možnost svobodně si zvolit své vlastní vládce. Dalším významem pojmu je protikolonialistický princip, který definuje právo národa dosáhnout nezávislosti nebo si vybrat svůj mezinárodní statut. Posledním významem pak také může být prostý zákaz okupace nebo napadení území jiných států.104 Běžně se však právo na sebeurčení národů vnímá jako princip přiznávající každému národu nárok na vlastní stát.105

V roce 1945 se právo na sebeurčení stalo jedním ze základních kamenů nově vzniklé Organizace spojených národů. Kvůli odporu Západu vůči Sovětským svazem prosazovanému antikolonialistickému významu se jeho význam zúžil na minimální smysl "samosprávy". Různé mezinárodní dokumenty později postupně transformovaly sebeurčení do všeobecného právního principu mezinárodního společenství, z nejdůležitějších uveďme Rezoluci Valného shromáždění OSN o nezávislosti koloniálních národů z roku 1960, již zmiňované smlouvy OSN týkajících se lidských práv z roku 1966 a pro ČSR významný Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975, jehož ustanovení výrazně napomohla rozbití komunistického panství v zemi.

Idea práva na sebeurčení je od svého vzniku často využívána pro politické účely, které v reálu sledují jiné cíle. Vůbec poprvé se objevuje princip sebeurčení a zákaz územních připojení bez ohledu na názor obyvatelstva za Francouzské revoluce, aby byl záhy později porušen Napoleonovými výboji. Na konci první světové války požadovali sebeurčení národů Woodrow Wilson a V. I. Lenin. Lenin sice prosazoval sebeurčení na protikolonialistickém a protiimperialistickém základě, avšak nahnal také desítky národů do nedobrovolného svazku pod totalitním ruským panstvím. Také Wilson svou politikou sledoval rozbití Habsburské a Osmanské říše106 a pokud se problematiky německých menšin ve střední a východní Evropy týče, položil základy budoucích problémů v tomto regionu, když odmítl právo na sebeurčení německého Rakouska, obyvatel jižních Tyrol (území bylo spojeno s Itálií) a horního Slezska (s Polskem) a v neposlední řadě též sudetských Němců. Nakonec i sama sudetská krize na konci třicátých let byla deklarována jako touha národa na sebeurčení, aby její iniciátor, německý vůdce Adolf Hitler, za necelý půlrok tento princip obsazením zbytku Čech a Moravy porušil.107

Od počátku existence principu sebeurčení se spolu střetávají dvě odlišné rovnice vycházející ze stejného konceptu, jejichž definice velmi dobře vystihnul István Bibó.

Bibó tvrdí, že tradiční západní vnímání vniku národních států je spojeno s existencí živého a těsného vztahu mezi principem sebeurčení, národem a kompletní demokratickou ideou svobody. Demokratická svoboda tak vyrůstá z národního státu, který vzniknul na základě práva na sebeurčení, a nakonec vede ke vzniku širších mnohonárodnostních celků (federací) jakožto vyšších a životaschopnějších státních forem. Avšak tato rovnice je v přímém rozporu s jiným výkladem principu práva na sebeurčení, který hlavně ve střední Evropě zapustil silné kořeny - sebeurčení směřující k nacionalismu.

Právo na sebeurčení dalo skupinám lidí možnost formovat se v národy a vytvářet národní státy, které rozdmýchávaly jejich nároky a požadavky s tím související. Princip sebeurčení národů v tomto případě sloužil nikoliv rozšiřování svobody, ale naopak vedl k podněcování zpátečnické, agresivní, utlačovatelské a k válce směřující ideologii nacionalismu.108

Česká společnost většinou vnímá snahy SL o prosazení práva sudetských Němců na sebeurčení spíše optikou druhého pojetí, tedy jako zástěrku pro agresivní nacionalismus. Přispívá k tomu jednak neochota české strany přiznat i druhému etniku, které vytvářelo specifickou kulturu historických českých zemí, právo na domov a sebeurčení, a i neschopnost sudetoněmeckých sdružení v čele se SL viditelně se distancovat od tragického spojení sebeurčení své národnostní skupiny s nacismem na konci třicátých let minulého století.

Zrušení "Benešových dekretů"

Nelze se nezmínit o nejbolavějším místě česko-sudetoněmeckých (a pravděpodobně i česko-německých) vztahů, kterými jsou poválečné dění legalizující právní akty, známé jako tzv. "Benešovy dekrety". Právě o zrušení "Benešových dekretů" SL dlouhodobě usiluje.

Poválečný odsun nelze vysvětlit bez přihlédnutí k tehdejší historické situaci a celkovému evropskému rozvratu. Vyhnání bylo součástí mohutných přesunů obyvatelstva ve střední a východní Evropě a bylo přijato a schváleno v létě 1945 vítěznými velmocemi, v té době zastupujícími německý stát. Přesto však je role československé reprezentace ve vyhnání německé menšiny (a utrpení jí při tom způsobeném) nesporná a v současné době velmi diskutovaná. Cílem této práce není podrobně zkoumat problematiku "Benešových dekretů", takže se soustředím pouze na krátké přiblížení tématu.

Některé z legislativních opatření exilové a poválečné československé vlády, známé jako tzv. "Benešovy dekrety", zneprávnily podle principu kolektivní viny hned na konci druhé světové války všechny občany německé a maďarské národnosti. "Dekret 5/1945 ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, "109 zabavil majetky všem Němcům a Maďarům bez výjimky. Dekret 12/1945 ze dne 21.června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa," jim "znárodnil" veškerou půdu s výjimkou těch osob, které "se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky,"110 což ale nemohli být například ti, kteří trpěli v nacistických koncentračních táborech a nemohli se tak aktivně zúčastnit na odboji. Dne 15. června vypracovalo ministerstvo vnitra "návrh dekretu prezidenta republiky o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení" ve kterém se již jasně stanovuje odsun, avšak tento návrh byl stažen, neboť by předjímal rozhodnutí velmocí.111 "Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské"112 pak definitivně zbavil Němce a Maďary na území ČSR občanství a tedy i jakýchkoliv práv.

Odebrání práv celým částem společnosti v době zjitřených emocí vytvořilo podhoubí pro násilnosti a perzekuce obludného rozměru (české údaje uvádějí mezi 24.000 až 40.000 mrtvými113 v prvních měsících po válce), které byly přiživovány oficiálními vyjádřeními politiků. Asi nejznámější pobídkou k násilí je část projevu Edvarda Beneše na Staroměstském náměstí v Praze 16. května 1945, kdy staronový prezident prohlásil: "Bude třeba (...) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků provést."114

Dovršení českého národně osvobozeneckého boje bylo završeno přijetím zákona "115/1946 ze dne 8. května o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (tzv. "Amnestijní zákon")," kde se v prvním paragrafu uvádí: "Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné."115 Tímto zákonem byly zablokovány i ty z mála probíhajících soudů s největšími zločinci, kteří se dopustili perzekucí proti německému obyvatelstvu v poválečných měsících.

Vybrané "Benešovy dekrety" i tzv. "Amnestijní zákon", týkající se poválečného zacházení z menšinami v ČSR, jsou dnes již nepochybně historickou záležitostí, jež nemá na současný společenský systém v ČR žádný vliv. Stejně tak je však ale zřejmé, že tyto právní akty byly založeny na kolektivní vině a humánní a demokratická společnost by neměla mít problém s jejich odsouzením. Neschopnost české strany vyrovnat se s touto temnou kapitolou své historie přispívá k udržování napětí mezi postiženými sudetskými Němci a nepřímo i s německou (a rakouskou) reprezentací.

Majetkové požadavky

SL se pokusil o teoretické rozpracování své pozice k majetkovým požadavkům, kterou měla obstarat expertíza renomovaného odborníka na mezinárodní právo prof. Felixe Ermacory. Její název zněl "Rechtsgutachten über die Sudetendeutschen Fragen" (Právní posudek o sudetoněmeckých otázkách) a byla prezentována veřejnosti 22.srpna 1991. Ermacorova práce teoreticky podporovala politický pohled a požadavky SL: odsouzení odsunu jako genocidy, podepření práva na domov, návrat a sebeurčení a z toho vyplývající majetkové nároky. Výjimku, ve které se Ermacora odlišoval od SL, představovalo zjištění, že pražská smlouva mezi Československem a Spolkovou republikou Německo z roku 1973 a smlouvy o sjednocení Německa z roku 1990 "definitivně uzavřely každou teritoriální otázku, takže ta už v současné době k sudetoněmeckému problému nepatří."

Při prezentaci Ermacorovy knihy F. Neubauer mírně modifikoval představy SL o dalších krocích v řešení sudetoněmecké otázky. Trval na protiprávnosti Benešových dekretů a jejich sprovození ze světa, znovu zopakoval právo na domov v ČSFR, které musí tato země stvrdit nejpozději při vyžadovaném členství v Evropských společenstvích a označil vyvlastnění po Mnichovu a po válce za bezpráví, které je nutné odčinit.116

Prezentací vyvlastnění sudetoněmeckého majetku jako bezpráví, které musí být odčiněno, vychází SL z odlišného pojetí právní kontinuity v SRN. Zatímco ČR se považuje za nástupnický stát ČSR, který nepřestal od roku 1918 do roku 1992 fungovat, Německo navazuje na Německou říši z roku 1937.117 Historik Jiří Šitler popsal na stránkách českého tisku pozici českého státu k majetkové otázce, kterou Ermacorova práce rozpracovala.

Podle Šitlera není v současné době podle Ústavy z roku 1992 možné v České republice konfiskovat majetek bez náhrady, pokud o tom nerozhodne soud v trestním řízení, avšak nebylo tomu tak podle něj vždy. "Nedotknutelnost soukromého vlastnictví byla v minulosti omezena například válečným právem na konfiskace majetku nepřítele. S vinou či nevinou, ať osobní, nebo kolektivní, to nemělo nic společného," tvrdí Šitler. Konfiskační zákony uplatňované po 2. světové válce neměly být podle něj trestem za nějaké individuální zločiny a tak nelze přes množství osobních křivd, k nimž nepochybně došlo, mluvit o jakýchkoliv restitucích. Spojenci přijali zásadu, " že německý nepřátelský majetek si každý spojenecký stát definuje sám podle svého, a k jeho konfiskaci ve prospěch spojenců měly být donuceny i neutrální státy". Československo pak mělo podle vyjádření britského delegáta "právo zacházet s bývalými občany ' jako s Němci a s jejich majetkem jako německým nakládati,' " přičemž samotný akt vyvlastnění bez náhrady československá ústava z roku 1920 umožňovala. Poválečné diskuse Spojenců o reparacích vůči Německu nevedly ke konečnému výsledku - Československu nebyly reparační nároky uplatněné ve výši 11,6 miliardy dolarů (do této částky však nebyly započítány nároky sloužící jako protihodnota sudetoněmeckého majetku) nikdy uhrazeny a ani nikdy nezískalo přístup ke dohodnutým německým kontům, z něhož mělo čerpat platby sudetským Němcům. SRN pak od roku 1968 začala sama s odškodňováním válkou postižených občanů.118

Vize budoucího soužití Čechů a sudetských Němců v ČR podle SL

Zkratky typu hesel "právo na domov" či "právo na sebeurčení" řeknou velmi málo o tom, jak si skutečně SL představuje hypotetické budoucí soužití obou skupin, které se ve zlém rozešly po druhé světové válce. Podobný náčrt vypracoval na základě všech důležitých dokumentů přijatých sdružením současný předseda zemské sekce SL v Severním Porýní-Vestfálsku Günther Reicher.

Předpoklady, které by měly být podle Reicherta pro sudetoněmeckou národnostní skupinu zajištěny, jsou:

1. Ochrana jazyka, čímž se rozumí umožnění vzdělávání v němčině od školky po univerzitu, garance možnosti používat tradičních jmen a příjmení, zabezpečení místních označení v jazyce národnostní skupiny a používání jazyka minimálně v místních zastupitelstvech, úřadech a soudech.
2. Zajištění nezávislého rozvoje na poli kultury, národního svérázu či víry a jejich kontinuity s národními tradicemi a spolu s tím i právo na jejich udržování v médiích.
3. Přístup ke všem veřejným úřadům, nařízením veřejných zaměstnanců nebo členů vnitřních a vnějších bezpečnostních sil musí být zprostředkován relevantním zastoupením v politických stranách a v parlamentu.
4. Předpoklad existence demokratického státního zřízení, z něhož vyplývá garance základních občanských práv, byl by zakázán jakýkoliv budoucí odsun.
5. Fyzický charakter ani demografická struktura regionu nesmí být měněna bez souhlasu těch, kterých se to týká.
6. Zajištění specifické hospodářské struktury a svobodného vývoje podniků a stejných šancí na vnitřním i zahraničním trhu.
7. Úsilí všech národnostních celků na zachování a vytváření pracovních míst a udržování zvláštních sociálně-politických specifik (péče o seniory atd.).
8. Spravedlivé dělení veřejných financí.
9. Přiměřené zastoupení ve společných institucích státního aparátu stejně jako v mezinárodních institucích.
10. Odpovídající podíl na volených zástupcích v dozorčích radách těch organizací, které zprostředkovávají organizaci života národnostní skupiny.

1. Uznání a ochrana práv jednotlivců, kteří se k národnostní skupině přihlásili.
2. Uznání a ochrana existence z těchto jednotlivců složeného národa nebo národnostní skupiny jako národní a kulturní jednotky.
3. Uznání a ochrana práv na domov a zakotvení zákazu vyhnání nejen pro jednotlivce, ale také pro tento národ či národnostní skupinu.
4. Uznání a ochrana práv národa či národnostní skupiny politicky a administrativně se organizovat.

1. Autonomie sudetoněmecké národnostní skupiny ve společném státním svazku s Čechy. Předobraz takové autonomie může být teritoriální autonomie prostoru s uzavřeným osídlením národnostní skupinou (platí pro německy mluvící občany Belgie), personální autonomie podobná moravskému vyrovnání z roku 1905, nebo kombinace obou přístupů.
2. Federativní řešení, kde by existoval sudetoněmecký členský stát vedle českého. Tato federace by se pak nemusela omezit pouze na spolek s Čechy, ale také na jiné evropské národy či národnostní skupiny, případně pouze na země "dunajského prostoru".119
3. Vytvoření státního a administrativního celku mezi německým a českým státem.
4. Vytvoření "usměrněného, otevřeného partnerství" odmítnutím uzavřených státních útvarů obzvlášť na základě evropské integrace.120

SL zdůrazňuje, že každá změna případná změna musí být přijata, jak už bylo řečeno dříve, po předchozím souhlasu obou zainteresovaných populací. Proto je také nasnadě, že následující návrhy by byly při případném budoucím jednání otevřeny pro změny a úpravy. Z českého hlediska je zde znovu nutné zopakovat, že přetrvávající nedůvěra k sudetským Němcům v ČR v současnosti zabraňuje jakýmkoliv zmínkám o změně statu quo a i některé méně kontroverzní sudetoněmecké návrhy tak mohou být uvažovány pouze v případě, že se alespoň minimálně obnoví základní důvěra mezi oběma národy.