Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Sudetoněmecký landsmanšaft - historie, struktura, cíle - Ondřej Kučera

Publikován 2.srpna 2004, text čítá cca 25126 slov. 38118 přečtení  |  7605 reakcí

Pilíře politiky sdružení

Právo na domov

Podle sudetoněmeckého výkladu stojí mezinárodní právo na základním předpokladu, že nelze obyvatelstvo násilně odtrhnout od jeho vlasti, neboť již od renesance spočívá na třech složkách: lidu97, území a státní moci. Pouze tehdy, když existují všechny tyto složky v odpovídající sounáležitosti, může také existovat stát ve smyslu státního a mezinárodního práva, protože právě samozřejmost přirozeného spojení mezi člověkem a jeho bydlištěm je jedním ze základních výdobytků moderního evropského myšlení. Ve chvíli, kdy byl tento základní předpoklad narušen podobně, jako se tomu stalo v případě vyhánění po druhé světové válce, se lidstvo vrátilo do hluboké minulosti barbarských časů.

Podle profesora Otto Kimminicha se právo na domov se nedá za žádných okolností zpochybnit, protože je nepředstavitelné, že by někdo prosadil vizi světa, kde národy, národnostní skupiny, ale i jednotlivci nemají nárok zůstat na místě, kde mají domov. Kimminich argumentuje tím, že pokud by takové právo neexistovalo, bylo by přirozeně nahrazeno právem silnějšího a proto je povinností každého státu chránit své obyvatele a jejich práva.

Zvláštním případem jsou pouze dohody dvou stran o výměně obyvatelstva, kterým však byla na poli mezinárodního práva přisouzena pouze epizodní role.

První takovou dohodou byla smlouva mezi Bulharskem a Tureckem, v následujících letech pak podobnou výměnu obyvatelstva zorganizovalo Řecko spolu s Bulharskem (1919) a s Tureckem (1920), dále ve třicátých letech 20.století Rumunsko s Tureckem, Jugoslávie s Itálií a Německá říše s Itálií (roku 1939 při transferu německy mluvícího obyvatelstva z Jižních Tyrol), s baltskými státy a se Sovětským svazem. Těmito dohodami bylo sice v některých případech možná dosaženo práva na sebeurčení národů98, ale vtírá se otázka, zda (například při pohledu na opuštěná historicky řecká města v Turecku) nebylo možné najít šetrnější řešení národnostních problémů. Zároveň je také velmi sporné, zda opravdu vystěhovávaní lidé s dohodnutými přesuny dobrovolně souhlasili. Například v případě stěhování "Jihotyrolanů" je totiž doloženo, že se mu mnozí snažili vyhnout a po válce se jich většina přeživších vrátila zpět.99

Vyhnanci prosazované právo na domov tak nemůže být, jako jedno z nejzásadnějších lidských práv, legalizováno jakoukoliv mezinárodní smlouvou. S tímto postojem také SL přistupuje i k tzv. Postupimské dohodě.

Postupimská dohoda z léta 1945, kterou česká strana považuje za právní podklad odsunu Němců z ČSR, není podle SL a některých českých publicistů žádnou mezinárodní smlouvou, ale pouhým závěrečným komuniké mezinárodní konference.100 Komuniké o konferenci není podle tohoto výkladu žádná smlouva a ani žádný ze států, který se postupimské konference zúčastnil, protokol neratifikoval, a proto nemohl být tedy pro nikoho právně závazný, tím méně pro Československo, které se konference nezúčastnilo. Ujednání v Postupimi by pak mělo v takovém případě pouze charakter politických cílů. Příznivci tohoto pojetí zdůrazňují, že pro českou stranu tak zásadní článek XIII. pouze konstatuje, že: "Tři vlády (...) uznávají, že transfer německého obyvatelstva nebo jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku, do Německa se musí uskutečnit. Shodly se (přítomné vlády) v tom, že každý takový transfer se musí dít spořádaným a humánním způsobem." Článek XIII. tedy "uznává" probíhající odsun, avšak na jeho průběh uvaluje moratorium a vyzývá k jeho "spořádanému a humánnímu" provádění, které bylo po dalších jednáních stanoveno na začátek roku 1946.101 Faktem však je, že ve Smlouvě o Německu mezi Spojenci a nově vznikající SRN byly závěry Postupimské konference vtěleny do přijatého textu a že v roce 1996 všechny v Postupimi zastoupené strany platnost jejích závěrů potvrdili.

Z uvedených argumentů proti nemorálnímu zbavování celých populací domova také pravděpodobně nelze v současnosti vyvozovat právní důsledky tak, jak se o to snaží SL. Všechny normy mezinárodního práva, které ošetřují dnes již skoro samozřejmá práva občanů na domov, odmítnutí kolektivní viny či ochranu proti zvůli státu, byly schváleny až po druhé světové válce a právě v reakci na její hrůzy. Princip kolektivní viny byl odmítnut v Chartě lidských práv OSN až v roce 1948, zákaz nucených migrací jako politického nástroje nebo trestu vydala OSN v roce 1962102 a zákaz zabránění možnosti svobodně přicestovat do určité země a také z ní vycestovat byl přijat na základě mezinárodního paktu OSN o občanských a politických právech až v roce 1966.103 Lidsky lze tedy vyhnání odsoudit a na tomto základě vyloučit jeho opakování, avšak zpětně jej nelze pravděpodobně jakkoliv právně napadnout.

Právo na sebeurčení

Myšlenka nároku na sebeurčení národnostní skupiny, kterým SL podpírá svoji politiku práva na domov, se začala objevovat od druhé poloviny 18. století a od té doby nabyla na několika významech.

Může být chápána ve smyslu kritéria použitelného v případě územních změn suverénních států, kdy se obyvatelstvo může na základě plebiscitu rozhodnout, ke kterému státu se chce připojit, či ve smyslu principu svobody pro etnické nebo náboženské skupiny majících právo vytvořit vlastní nezávislý stát nebo se připojit k jinému státnímu celku. Právo na sebeurčení může být také vnímáno jako demokratický princip, kdy by lid měl mít možnost svobodně si zvolit své vlastní vládce. Dalším významem pojmu je protikolonialistický princip, který definuje právo národa dosáhnout nezávislosti nebo si vybrat svůj mezinárodní statut. Posledním významem pak také může být prostý zákaz okupace nebo napadení území jiných států.104 Běžně se však právo na sebeurčení národů vnímá jako princip přiznávající každému národu nárok na vlastní stát.105

V roce 1945 se právo na sebeurčení stalo jedním ze základních kamenů nově vzniklé Organizace spojených národů. Kvůli odporu Západu vůči Sovětským svazem prosazovanému antikolonialistickému významu se jeho význam zúžil na minimální smysl "samosprávy". Různé mezinárodní dokumenty později postupně transformovaly sebeurčení do všeobecného právního principu mezinárodního společenství, z nejdůležitějších uveďme Rezoluci Valného shromáždění OSN o nezávislosti koloniálních národů z roku 1960, již zmiňované smlouvy OSN týkajících se lidských práv z roku 1966 a pro ČSR významný Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975, jehož ustanovení výrazně napomohla rozbití komunistického panství v zemi.

Idea práva na sebeurčení je od svého vzniku často využívána pro politické účely, které v reálu sledují jiné cíle. Vůbec poprvé se objevuje princip sebeurčení a zákaz územních připojení bez ohledu na názor obyvatelstva za Francouzské revoluce, aby byl záhy později porušen Napoleonovými výboji. Na konci první světové války požadovali sebeurčení národů Woodrow Wilson a V. I. Lenin. Lenin sice prosazoval sebeurčení na protikolonialistickém a protiimperialistickém základě, avšak nahnal také desítky národů do nedobrovolného svazku pod totalitním ruským panstvím. Také Wilson svou politikou sledoval rozbití Habsburské a Osmanské říše106 a pokud se problematiky německých menšin ve střední a východní Evropy týče, položil základy budoucích problémů v tomto regionu, když odmítl právo na sebeurčení německého Rakouska, obyvatel jižních Tyrol (území bylo spojeno s Itálií) a horního Slezska (s Polskem) a v neposlední řadě též sudetských Němců. Nakonec i sama sudetská krize na konci třicátých let byla deklarována jako touha národa na sebeurčení, aby její iniciátor, německý vůdce Adolf Hitler, za necelý půlrok tento princip obsazením zbytku Čech a Moravy porušil.107

Od počátku existence principu sebeurčení se spolu střetávají dvě odlišné rovnice vycházející ze stejného konceptu, jejichž definice velmi dobře vystihnul István Bibó.

Bibó tvrdí, že tradiční západní vnímání vniku národních států je spojeno s existencí živého a těsného vztahu mezi principem sebeurčení, národem a kompletní demokratickou ideou svobody. Demokratická svoboda tak vyrůstá z národního státu, který vzniknul na základě práva na sebeurčení, a nakonec vede ke vzniku širších mnohonárodnostních celků (federací) jakožto vyšších a životaschopnějších státních forem. Avšak tato rovnice je v přímém rozporu s jiným výkladem principu práva na sebeurčení, který hlavně ve střední Evropě zapustil silné kořeny - sebeurčení směřující k nacionalismu.

Právo na sebeurčení dalo skupinám lidí možnost formovat se v národy a vytvářet národní státy, které rozdmýchávaly jejich nároky a požadavky s tím související. Princip sebeurčení národů v tomto případě sloužil nikoliv rozšiřování svobody, ale naopak vedl k podněcování zpátečnické, agresivní, utlačovatelské a k válce směřující ideologii nacionalismu.108

Česká společnost většinou vnímá snahy SL o prosazení práva sudetských Němců na sebeurčení spíše optikou druhého pojetí, tedy jako zástěrku pro agresivní nacionalismus. Přispívá k tomu jednak neochota české strany přiznat i druhému etniku, které vytvářelo specifickou kulturu historických českých zemí, právo na domov a sebeurčení, a i neschopnost sudetoněmeckých sdružení v čele se SL viditelně se distancovat od tragického spojení sebeurčení své národnostní skupiny s nacismem na konci třicátých let minulého století.

Zrušení "Benešových dekretů"

Nelze se nezmínit o nejbolavějším místě česko-sudetoněmeckých (a pravděpodobně i česko-německých) vztahů, kterými jsou poválečné dění legalizující právní akty, známé jako tzv. "Benešovy dekrety". Právě o zrušení "Benešových dekretů" SL dlouhodobě usiluje.

Poválečný odsun nelze vysvětlit bez přihlédnutí k tehdejší historické situaci a celkovému evropskému rozvratu. Vyhnání bylo součástí mohutných přesunů obyvatelstva ve střední a východní Evropě a bylo přijato a schváleno v létě 1945 vítěznými velmocemi, v té době zastupujícími německý stát. Přesto však je role československé reprezentace ve vyhnání německé menšiny (a utrpení jí při tom způsobeném) nesporná a v současné době velmi diskutovaná. Cílem této práce není podrobně zkoumat problematiku "Benešových dekretů", takže se soustředím pouze na krátké přiblížení tématu.

Některé z legislativních opatření exilové a poválečné československé vlády, známé jako tzv. "Benešovy dekrety", zneprávnily podle principu kolektivní viny hned na konci druhé světové války všechny občany německé a maďarské národnosti. "Dekret 5/1945 ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, "109 zabavil majetky všem Němcům a Maďarům bez výjimky. Dekret 12/1945 ze dne 21.června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa," jim "znárodnil" veškerou půdu s výjimkou těch osob, které "se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky,"110 což ale nemohli být například ti, kteří trpěli v nacistických koncentračních táborech a nemohli se tak aktivně zúčastnit na odboji. Dne 15. června vypracovalo ministerstvo vnitra "návrh dekretu prezidenta republiky o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení" ve kterém se již jasně stanovuje odsun, avšak tento návrh byl stažen, neboť by předjímal rozhodnutí velmocí.111 "Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské"112 pak definitivně zbavil Němce a Maďary na území ČSR občanství a tedy i jakýchkoliv práv.

Odebrání práv celým částem společnosti v době zjitřených emocí vytvořilo podhoubí pro násilnosti a perzekuce obludného rozměru (české údaje uvádějí mezi 24.000 až 40.000 mrtvými113 v prvních měsících po válce), které byly přiživovány oficiálními vyjádřeními politiků. Asi nejznámější pobídkou k násilí je část projevu Edvarda Beneše na Staroměstském náměstí v Praze 16. května 1945, kdy staronový prezident prohlásil: "Bude třeba (...) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků provést."114

Dovršení českého národně osvobozeneckého boje bylo završeno přijetím zákona "115/1946 ze dne 8. května o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (tzv. "Amnestijní zákon")," kde se v prvním paragrafu uvádí: "Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné."115 Tímto zákonem byly zablokovány i ty z mála probíhajících soudů s největšími zločinci, kteří se dopustili perzekucí proti německému obyvatelstvu v poválečných měsících.

Vybrané "Benešovy dekrety" i tzv. "Amnestijní zákon", týkající se poválečného zacházení z menšinami v ČSR, jsou dnes již nepochybně historickou záležitostí, jež nemá na současný společenský systém v ČR žádný vliv. Stejně tak je však ale zřejmé, že tyto právní akty byly založeny na kolektivní vině a humánní a demokratická společnost by neměla mít problém s jejich odsouzením. Neschopnost české strany vyrovnat se s touto temnou kapitolou své historie přispívá k udržování napětí mezi postiženými sudetskými Němci a nepřímo i s německou (a rakouskou) reprezentací.

Majetkové požadavky

SL se pokusil o teoretické rozpracování své pozice k majetkovým požadavkům, kterou měla obstarat expertíza renomovaného odborníka na mezinárodní právo prof. Felixe Ermacory. Její název zněl "Rechtsgutachten über die Sudetendeutschen Fragen" (Právní posudek o sudetoněmeckých otázkách) a byla prezentována veřejnosti 22.srpna 1991. Ermacorova práce teoreticky podporovala politický pohled a požadavky SL: odsouzení odsunu jako genocidy, podepření práva na domov, návrat a sebeurčení a z toho vyplývající majetkové nároky. Výjimku, ve které se Ermacora odlišoval od SL, představovalo zjištění, že pražská smlouva mezi Československem a Spolkovou republikou Německo z roku 1973 a smlouvy o sjednocení Německa z roku 1990 "definitivně uzavřely každou teritoriální otázku, takže ta už v současné době k sudetoněmeckému problému nepatří."

Při prezentaci Ermacorovy knihy F. Neubauer mírně modifikoval představy SL o dalších krocích v řešení sudetoněmecké otázky. Trval na protiprávnosti Benešových dekretů a jejich sprovození ze světa, znovu zopakoval právo na domov v ČSFR, které musí tato země stvrdit nejpozději při vyžadovaném členství v Evropských společenstvích a označil vyvlastnění po Mnichovu a po válce za bezpráví, které je nutné odčinit.116

Prezentací vyvlastnění sudetoněmeckého majetku jako bezpráví, které musí být odčiněno, vychází SL z odlišného pojetí právní kontinuity v SRN. Zatímco ČR se považuje za nástupnický stát ČSR, který nepřestal od roku 1918 do roku 1992 fungovat, Německo navazuje na Německou říši z roku 1937.117 Historik Jiří Šitler popsal na stránkách českého tisku pozici českého státu k majetkové otázce, kterou Ermacorova práce rozpracovala.

Podle Šitlera není v současné době podle Ústavy z roku 1992 možné v České republice konfiskovat majetek bez náhrady, pokud o tom nerozhodne soud v trestním řízení, avšak nebylo tomu tak podle něj vždy. "Nedotknutelnost soukromého vlastnictví byla v minulosti omezena například válečným právem na konfiskace majetku nepřítele. S vinou či nevinou, ať osobní, nebo kolektivní, to nemělo nic společného," tvrdí Šitler. Konfiskační zákony uplatňované po 2. světové válce neměly být podle něj trestem za nějaké individuální zločiny a tak nelze přes množství osobních křivd, k nimž nepochybně došlo, mluvit o jakýchkoliv restitucích. Spojenci přijali zásadu, " že německý nepřátelský majetek si každý spojenecký stát definuje sám podle svého, a k jeho konfiskaci ve prospěch spojenců měly být donuceny i neutrální státy". Československo pak mělo podle vyjádření britského delegáta "právo zacházet s bývalými občany ' jako s Němci a s jejich majetkem jako německým nakládati,' " přičemž samotný akt vyvlastnění bez náhrady československá ústava z roku 1920 umožňovala. Poválečné diskuse Spojenců o reparacích vůči Německu nevedly ke konečnému výsledku - Československu nebyly reparační nároky uplatněné ve výši 11,6 miliardy dolarů (do této částky však nebyly započítány nároky sloužící jako protihodnota sudetoněmeckého majetku) nikdy uhrazeny a ani nikdy nezískalo přístup ke dohodnutým německým kontům, z něhož mělo čerpat platby sudetským Němcům. SRN pak od roku 1968 začala sama s odškodňováním válkou postižených občanů.118

Vize budoucího soužití Čechů a sudetských Němců v ČR podle SL

Zkratky typu hesel "právo na domov" či "právo na sebeurčení" řeknou velmi málo o tom, jak si skutečně SL představuje hypotetické budoucí soužití obou skupin, které se ve zlém rozešly po druhé světové válce. Podobný náčrt vypracoval na základě všech důležitých dokumentů přijatých sdružením současný předseda zemské sekce SL v Severním Porýní-Vestfálsku Günther Reicher.

Předpoklady, které by měly být podle Reicherta pro sudetoněmeckou národnostní skupinu zajištěny, jsou:

  1. Ochrana jazyka, čímž se rozumí umožnění vzdělávání v němčině od školky po univerzitu, garance možnosti používat tradičních jmen a příjmení, zabezpečení místních označení v jazyce národnostní skupiny a používání jazyka minimálně v místních zastupitelstvech, úřadech a soudech.
  2. Zajištění nezávislého rozvoje na poli kultury, národního svérázu či víry a jejich kontinuity s národními tradicemi a spolu s tím i právo na jejich udržování v médiích.
  3. Přístup ke všem veřejným úřadům, nařízením veřejných zaměstnanců nebo členů vnitřních a vnějších bezpečnostních sil musí být zprostředkován relevantním zastoupením v politických stranách a v parlamentu.
  4. Předpoklad existence demokratického státního zřízení, z něhož vyplývá garance základních občanských práv, byl by zakázán jakýkoliv budoucí odsun.
  5. Fyzický charakter ani demografická struktura regionu nesmí být měněna bez souhlasu těch, kterých se to týká.
  6. Zajištění specifické hospodářské struktury a svobodného vývoje podniků a stejných šancí na vnitřním i zahraničním trhu.
  7. Úsilí všech národnostních celků na zachování a vytváření pracovních míst a udržování zvláštních sociálně-politických specifik (péče o seniory atd.).
  8. Spravedlivé dělení veřejných financí.
  9. Přiměřené zastoupení ve společných institucích státního aparátu stejně jako v mezinárodních institucích.
  10. Odpovídající podíl na volených zástupcích v dozorčích radách těch organizací, které zprostředkovávají organizaci života národnostní skupiny.
Aby byly tyto podmínky splněny, musí být samozřejmě vytvořen odpovídající organizační rámec. Takový rámec může být různé varianty, avšak jeho bezpodmínečnými ustanovení musí být:

  1. Uznání a ochrana práv jednotlivců, kteří se k národnostní skupině přihlásili.
  2. Uznání a ochrana existence z těchto jednotlivců složeného národa nebo národnostní skupiny jako národní a kulturní jednotky.
  3. Uznání a ochrana práv na domov a zakotvení zákazu vyhnání nejen pro jednotlivce, ale také pro tento národ či národnostní skupinu.
  4. Uznání a ochrana práv národa či národnostní skupiny politicky a administrativně se organizovat.
Nakonec je třeba zvážit, jak by se měly tyto změny odrazit ve státoprávním uspořádání země. Reichert navrhuje tyto varianty:

  1. Autonomie sudetoněmecké národnostní skupiny ve společném státním svazku s Čechy. Předobraz takové autonomie může být teritoriální autonomie prostoru s uzavřeným osídlením národnostní skupinou (platí pro německy mluvící občany Belgie), personální autonomie podobná moravskému vyrovnání z roku 1905, nebo kombinace obou přístupů.
  2. Federativní řešení, kde by existoval sudetoněmecký členský stát vedle českého. Tato federace by se pak nemusela omezit pouze na spolek s Čechy, ale také na jiné evropské národy či národnostní skupiny, případně pouze na země "dunajského prostoru".119
  3. Vytvoření státního a administrativního celku mezi německým a českým státem.
  4. Vytvoření "usměrněného, otevřeného partnerství" odmítnutím uzavřených státních útvarů obzvlášť na základě evropské integrace.120

SL zdůrazňuje, že každá změna případná změna musí být přijata, jak už bylo řečeno dříve, po předchozím souhlasu obou zainteresovaných populací. Proto je také nasnadě, že následující návrhy by byly při případném budoucím jednání otevřeny pro změny a úpravy. Z českého hlediska je zde znovu nutné zopakovat, že přetrvávající nedůvěra k sudetským Němcům v ČR v současnosti zabraňuje jakýmkoliv zmínkám o změně statu quo a i některé méně kontroverzní sudetoněmecké návrhy tak mohou být uvažovány pouze v případě, že se alespoň minimálně obnoví základní důvěra mezi oběma národy.

 << Předchozí: Cíle Sudetoněmeckého landsmanšaftu << >> Následující: Výhled do budoucna >>
1 Huber, 1998, str. 3
2 Die Sudeten Deutschen: Eine Volksgruppe im Herzen Europas, 1995, str. 87
3 Moravcová, 2001, str. 32
4 Jerome, 1972, str. 257
5 Krulík, 1998, str. 78
6 Hahnová; Hahn, 2002, str. 146
7 Krulík, 1998, str. 78
8 Beneš, 2002, str. 65-66
9 Krulík, 1998, str. 78
10 Úřední list republiky Československé, 24.5.1945, str. 1
11 Slovník spisovného jazyka českého, 1989, str. 601
12 Například v obsáhlém projevu prezidenta Václava Havla k česko-německým vztahům v pražském Karolinu roku 1995 nezazněla verze slova sudet- ani jednou.
13 Hruška, 2002, str. 89
14 Maier, 1987, str. 147
15 Othmar Spann byl rakouský filosof, který hlásal specifický nacionalismus a korporativismus, jeho myšlenky byly svého času velmi populární, více viz např.: Ballestrem, Ottman; 1993, str. 87-100
16 Kural a kol., 1996, str. 27-36
17 Hruška, 2002, str. 91
18 Maier, 1987, str. 129
19 Kural a kol., 1996, str. 36
20 Maier, 1987, str. 129
21 Kural a kol., 1996, str. 36
22 Maier, 1987, str. 132
23 Die Sudeten Deutschen, 1995, str. 105
24 Kural a kol., 1996, str. 40
25 Maier, 1987, str. 150
26 Hruška, 2002, str. 94
27 Krulík, 1998, str. 78
28 Kural a kol., 1996, str. 42-45
29 Maier, 1987, str. 154
30 Kural a kol., 1996, str. 47
31 Maier, 1987, str. 158
32 Kural a kol., 1996, str. 48
33 Maier, 1987, str. 113
34 Maier, cit.d., str. 191
35 Kural, 1998, str. 7
36 Kol. aut.: Komu sluší omluva, 1992, str. 130-131
37 Kural, 1998, str. 9
38 Habel, 2003, str. 887
39 Kural, 1998, str. 9
40 Die Sudeten Deutschen, 1995, str. 145
41 Habel, 2003, str. 922
42 Kural, str. 9-10
43 Kural, 1998, str. 12
44 Kural, 1998, str. 13
45 Kunštát, 1998, str. 204
46 Kural, 1998, str. 14
47 Kunštát, 1998, str. 204
48 Hahnová, 1996, str. 81-82
49 Kural, 1998, str. 19
50 Oficiální stránky Václava Havla
51 Kunštát, 1998, str. 205
52 Kural, 1998, str. 19-21
53 Kunštát, 1998, str. 208
54 Česko-německá deklarace
55 Kunštát, 1998, str. 209
56 Kural, 1998, str. 24
57 Zeman a Schröder se shodli: minulost je uzavřena, čl. Mladá Fronta Dnes, 10.3.1999
58 Majetek nechci, říká Bernd Posselt; čl. Mladá Fronta Dnes, 20.12.2000
59 např viz.: Zrušte dekrety, zní z Rakouska'3b čl. Mladá Fronta Dnes, 31.1.2002
60 Zeman vysvětloval, EU je spokojená'3b čl. Mladá Fronta Dnes, 20.2.2002
61 Schröder zrušil návštěvu Prahy, čl. Mladá Fronta Dnes, 28.2.2002
62 Brusel rozvířil otázku zrušení dekretů, čl. Mladá Fronta Dnes, 13.3.2002
63 Poslanci: konec války nelze měnit, čl. Mladá Fronta Dnes, 24.4.2002
64 Habel, 2003, str. 1450
65 Posselt: ČR musí změnit postoj k dekretům, čl. Mladá Fronta Dnes, 23.3.2002
66 The Czechoslovak presidential decrees in the light of the acquis communataire - Summary findings of the Commision services, European Commission, Brusel, 14.10.2002
67 Kovanic, Jan: "Emoce, komplexy a kompatibilní českoněmecká minulost", Neviditelný pes, 5.6.2003, pes.eunet.cz
68 viz Posselt, čl."Toto ne neznamená ne," Neviditelný pes
69 Hahnová, Hahn; 2002, str. 18
70 Kocourek in Dnešek, 1947, str. 324
71 Hahnová, Hahn; 2002, str. 19
72 Kocourek in Dnešek, 1947, str. 323
73 Hahnová, Hahn; 2002, str. 21
74 cit. oficiální internetová stránka SL www.sudeten.de
75 Kural a kol., 1996, str. 40
76 Hruška, 2002, str. 103
77 www.sudeten.de
78 Hruška, 2002, str. 104-107
79 Kural a kol., 1996, str. 39
80 Hahnová, Praha 1996, str. 64-77
81 Hruška, 2002, str. 94
82 Maier, 1987, str. 207
83 Peroutka, 1991, str. 500
84 Maier, 1987, str. 207
85 Bibó, 1997, str. 181
86 Rozumět dějinám, 2002, str. 54-55
87 Křen; Broklová, 1998, str. 239
88 Křen; Broklová, 1998, str. 238
89 Potočný, 1998, str. 136
90 Maier, 1987, str. 208
91 Křen; Broklová, 1998, str. 239
92 Perman, 1998, str. 101
93 Rozumět dějinám, 2002, str. 178
94 Potočný, 1998, str. 129-139
95 Maier, 1987, str. 209
96 Potočný, 1998, str. 142-143
97 Z německého "Volk", znamená též "národ"
98 Kimminich, 1996, str. 3-10
99 Rozumět dějinám, 2002, str. 186
100 Kimminich, 1996, str. 10-12
101 Česko-německé vztahy: česká stanoviska, 1998, str. 49-51
102 Rozumět dějinám, 2002, str. 195
103 Kimminich, 1996, str. 8
104 Krieger a spol, 2000, str. 765
105 Žaloudek, 1996, str. 337
106 Krieger a spol, 2000, str. 765
107 Streinz, 1992, str. 22
108 Bibó, 1997, str. 285-316
109 www.psp.cz/docs/laws/dek/51945.html
110 www.psp.cz/docs/laws/dek/51945.html
111 Mandler, 2002, str. 86-88
112 www.psp.cz/docs/laws/dek/51945.html
113 Staněk, 1996, str. 163
114 Mandler, 2002, str. 50
115 Kolektiv autorů: Rozumět dějinám, 2002, str. 298
116 Kural, 1998, str. 11
117 více k tématu viz Pavlíček; Suchánek, 1998, str. 75
118 Šitler, Lidové noviny, 03. 01. 2004
119 "Donauraum," myšlen je bývalý prostor Habsburské monarchie
120 Reichert, 1988, str. 24-30
121 Hahn, 2003, str. 117
122 "europatauglich" sein
123 Hahn, 2003, str. 117-123

Použité zdroje

Primární prameny:

Beneš, Edvard: Odsun Němců z Československa, nakl. DITA, Praha 2002, vydání druhé
Die Sudeten Deutschen: Eine Volksgruppe im Herzen Europas 1848-1988 (sborník z výstavy), Sudetendeutsche Rat, Mnichov 1995, vydání druhé
Habel, Fritz Peter: Dokumente zur Sudetenfrage, Langen Miller, Mnichov 2003
Huber, Gustl: Tag der Heimat, Tag der Deutschen; Bund der Vertriebenen, Bonn 1998
Im Zeichen der Partnerschaft - sborník, Sudetendeutsche Rat, Mnichov 1980
Kimminich, Otto: Das Recht auf die Heimat, Bund der Vertriebenen Bonn 1996
Kotzian, Ortfried: Die Heimat der Sudetendeutschen in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien sowie der Karpatendeutschen in der Slowakei, Bund der Vertriebenen, Bonn 1998
Maier, Erich: 40 Jahre Sudetendeutscher Rechtskampf, Sudetendeutsche Rat, Mnichov 1987
The Czechoslovak presidential decrees in the light of the acquis communataire - Summary findings of the Commision services, European Commission, Brusel, 14.10.2002
Úřední list republiky Československé, 24.5.1945

Odborná literatura:

Ballestrem, Karl; Othman, Henning: Politická filosofie 20.století, Praha 1993
Bibó, István: Bída malých národů východní Evropy, Kalligram, Bratislava 1997
Češi a Němci - dějiny, kutura, politika; Paseka, Praha 2001
Hahn, Hans Henning: Wo ist ihre Heimat? in Die Flucht, Bundeszentrale für politische Bildung, Bonn 2003
Hahnová, Eva: Sudetoněmecký problém: Obtížné loučení s minulostí, Prago Media, Praha 1996
Hahnová, Eva; Hahn, Hans Henning: Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání, Votobia, Praha 2002
Hruška, Emil: Pohoří divočáků aneb sudetoněmecké kapitoly, nakl. Futura, Praha 2002,
Komu sluší omluva, Erika, Praha 1992
Krieger, Joel: Oxfordský slovník světové politiky, Ottovo nakladatelství, Praha 2000
Krulík, Oldřich: Slova o základu Sudet- a změny jejich významu v historickém a teritoriálním kontextu, Bakalářská práce, UK FSV, Praha 1998
Křen, Jan; Broklová, Eva: Obraz Němců Rakouska a Německa v české společnosti 19. a 20.století, Karolinum, Praha 1998
Kučera, Ondřej: Vztahy mezi ČR a SRN od roku 1989 do přijetí Česko-německé deklarace, Seminární práce UK FSV, Praha 2002
Kunštát, Miroslav: Německo a vztahy k ČR po roce 1989 in Vztahy SRN ke státům střední Evropy od roku 1990; Ústav mezinárodních vztahů - Karolinum, Praha 1998
Kural, Václav a kolektiv: Studie o sudetoněmecké otázce, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996
Kural, Václav: Krajanské organizace sudetských Němců v SRN - Studie o sudetoněmecké otázce, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998
Kural, Václav: Sudetoněmecké krajanské sdružení v SRN 1989 - 1996 in Krajanské organizace sudetských Němců v SRN - Studie o sudetoněmecké otázce, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998
Mandler, Emanuel: Benešovy dekrety, Libri, Praha 2002
Moravcová, Dagmar: Sudetoněmecká sdružení v SRN in Encyklopedie Dějin Německa, Ivo Železný, Praha 2001
Pavlíček, Václav; Suchánek, Radoslav: O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích in Krajanské organizace sudetských Němců v SRN - Studie o sudetoněmecké otázce, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998
Perman Karel: Fakta o odsunu Němců in Česko-německé vztahy: česká stanoviska, Kruh občanů ČR vyhnaných z pohraničí - Smíření 95, Praha 1998
Potočný, Miroslav: Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva in Krajanské organizace sudetských Němců v SRN - Studie o sudetoněmecké otázce, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998
Rozumět dějinám, Gallery pro Ministerstvo kultury ČR, Praha 2002
Slovník spisovného jazyka českého, Academia, Praha 1989. sv. V.
Staněk, Tomáš: Perzekuce 1945: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996
Žaloudek, Karel: Encyklopedie politiky, Libri, Praha 1996

Internetové zdroje:

Benešovy dekrety, stránky Poslanecké sněmovny PČR,
www.psp.cz/docs/laws/dek/
www.psp.cz/docs/laws/dek/51945.html (5/1945)
www.psp.cz/docs/laws/dek/51945.html (12/1945)
www.psp.cz/docs/laws/dek/51945.html (33/1945)
Česko-německá deklarace, stránky MZV,
Sudetoněmecký landsmanšaft - oficiální stránka, www.sudeten.de

Usnesení PSP ČR k Benešovým dekretům z roku 2002, stránky Poslanecké sněmovny PČR,
Václav Havel - oficiální stránka

Ondřej Kučera - O autorovi Autor je posluchačem německých a rakouských studií na FSV UK.
Jak citovat tento textKučera, Ondřej. Sudetoněmecký landsmanšaft - historie, struktura, cíle [online]. Glosy.info, 2.srpen 2004. [cit. 20.listopadu 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/sudetonemecky-landsmansaft-historie-struktura-cile/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Sudety. sudetští Němci. Sudetoněmecký landsmanšaft. vyhnání. vyrovnání. odsun. Benešovy dekrety. Ackermanngemeinde. Seligergemeinde. Witiko-Bund. Svaz vyhnanců. Eichstättská deklarace. Česko-německá deklarace. Havel Václav. Neubauer Franz. Posselt Bernd. Bavorsko. historie pojmu "Sudety". Kinkel Klaus. Mnichovská dohoda. Beneš Eduard.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
zakarpatští němci doplatili na SUDETSKÉ NĚMCE
PAVEL O. (2.3.2008 11:26:16)
JÁ jsem se narodil v SOKOLOVĚ 1968, moje matka je tzv. ZAKARPATSKÁ NĚMKA narozená v r. 1944 v HANDLOVÉ.JÁ odsuzuji tzv. nacisty a další kteří se zasloužili o rozbití ČESKOSLOVENSKA. Ale málokdo ví jak to bylo za tzv. SLOVENSKÉHO ŠTÁTU. Občané německé národnosti žijící na SLOVENSKU nelze v žádném případě srovnávat s občany Československa tj. tzv. SUDEŤÁKY. Tragédií bylo, že jako tzv. němečtí občané žijící na území tzv. SLOVENSKÉHO ŠTÁTU museli nedobrovolně a i někteří dobrovolně povinně narukovat do WEHRMACHTU a bojovat za HITLERA. Po válce na to doplatili zabráním majetku tzv. BENEŠOVY DEKRETY , odsunem do NĚMECKA a ti kdo zůstali, neměli do r. 1956 /přibližně/ občanství, až když se ozvali USA podporované jinými státy bylo těm němcům co tu zůstali vráceno československé občanství. Já jen doufám , že žádný HITLER nebo i STALIN se již neobjeví a že EU zůstane celistvá aby se zabránilo podobným tragédiím jako je HOLOKAUST, koncentrační tábory, masové vraždění a vyhánění obyvatel národnostních menšin- ČECHŮ, NĚMCŮ, ŽIDŮ, POLÁKŮ a jiných.... lidí. Již nikdy nepřipusťme žádnou válku, která by mohla přerůst v době atomových zbraní v obrovský HOLOKAUST /ztráty se odhadují v řádech i miliard obětí/.
Spátky do Říše
Viola (23.12.2007 17:36:29)
Každá debata o Sudetech, sudeťácích či Sudeťácích je opravdu jen planým předváděním. O historickém pojmenování části pohraničního úzení Čech není sporu! O tom, že tato úztemí byla postupně od 13.stol.kolonizovaná se suhlasem českého panovníka se nebudeme přít. Tak o co jde? Jde o chování valné většiny československých příslušníků německé národnosti v období 1935-1945. Kdo nevěří jak se naši Němci chovali, tak nechť si prohlédne dobový tisk, filmové žurnály a pod. Nahlédněte laskavě do statistických údajů o vyhnání české menšiny z pohraničí či Sudet.To není nenávist k Němcům. To je tvrdá historická zkušenost. Dnes to smývá čas a to je dobře. Zapomenout by ale byla neodpustitelná chyba. Naši bývalí němečtí spoluobčané a hlavně jejich potomci si musí být vědomi svého hlavního životního přání v těch pohnutých dobách před vypuknutí II. světové války - CHCEME ZPÁTKY DO ŘÍŠE. Bylo vám to umožněno!
Dnes jsme již ve sjednocené Evropě. Buďme tedy dobrými a poctivými sousedy, ale nic více. Každý je doma tam kde chtěl vždy být.
Přeji Vám všem spokojené prožití Vánoc - dnes již bez hraničních závor
A UŽ JE
Anonym (14.10.2007 18:15:29)
TO TADY ZAS.....MY CHCEM ZPÁTKY DO SUDET....
Bez komentáře
zdenek.pe@seznam.cz (26.9.2007 22:28:19)
Zdá se že mnoho lidí dnešní doby by si mělo alespoň přečíst Norimberské protokoly. Ty již asi nikdo nevydá a je to celkem logické. NENÍ K TOMU ZAPOTŘEBÍ ANI ŽÁDNÝ KOMENTÁŘ.

Přidat komentář