Výhled do budoucna

Při hledání odpovědi na otázku, které z problémů česko-sudetoněmeckých vztahů byly po padesáti letech od konce druhé světové války, se nelze ubránit dojmu, že se obě společnosti daleko nedostaly. V současnosti se zdá, že jsou všechny fronty otevřeny - SL stále více méně setrvává na Hitlerem prosazených změnách ve středovýchodní Evropě a stejně tak česká politická scéna nepřestává označovat vyhnání za "zdroj svobody" (jak například uvedl současný premiér Vladimír Špidla).121 Dokonce i německá rudo-zelená vláda požaduje zrušení Benešových dekretů z roku 1945 a bavorský premiér Edmund Stoiber položil dokonce otázku, zda jsou Češi opravdu způsobilí ke členství v Evropě.122 Vypadá to, jako by se obě strany jakoby navrátily do stavu, který panoval za studené války.

Pro sudetoněmecké politiky je největším hříchem založení Československé republiky v roce 1918, ve kterém se sudetští Němci ocitli proti své vůli, a nikoliv samotný akt vyhnání. Mnichovská dohoda byla v tehdejší době legitimním řešení práva na sebeurčení. Ze SL stále unikají výroky podobného typu, jaký uvedl člen předsednictva Spolkového shromáždění SL Alfred Ardelt v roce 1993: "Češi v roce 1918 obsadili německou zemi, museli ji v roce 1938 vydat zpět, v roce 1945 ji znovu obsadili a drží ji stále. Taková musí být naše pozice." Podobná tvrzení jsou pak vodou na mlýn českému přesvědčení o státní nespolehlivosti německého obyvatelstva v ČSR a také pomáhají pak ospravedlňovat hříchy vlastní historie.

Se sudetoněmeckým prosazováním myšlenky práva na domov a sebeurčení se navrací starý střet o vyrovnání mezi německým a českým obyvatelstvem v českých zemích.123 Teprve v budoucnosti se však ukáže, zda mladší středoevropská generace převezme štafetu národnostního boje od svých dědů, nebo se vydá směrem k moderní spolupráci na základě ducha otevřenosti, porozumění a spolupráce.

Shrnutí a závěr

Sudetoněmecký landsmanšaft se etabloval po druhé světové válce jako zastřešující sdružení z českých zemí odsunuté sudetoněmecké menšiny a poměrně rychle se stal jejím nejvýznamnějším představitelem. Již jako stabilizované sdružení začal pod patronátem Bavorska v šedesátých letech navazovat kontakty se spolkovou politickou scénou a institucemi, přičemž vrchol jeho vlivu nastal právě v polovině šedesátých let, kdy celoněmecké strany formulovaly svoji politiku z velké míry ovlivněnou SL. S nástupem kancléře Willyho Brandta a jeho smířlivější politikou vůči sousedům však začal politický vliv SL slábnout a krajanské sdružení již nikdy později nedosáhlo takového postavení jako v šedesátých letech. Po rozpadu východního bloku ve střední a východní Evropě se zpočátku zdálo, že nové ovzduší pomůže překonat letité spory mezi sudetskými Němci a Čechy, avšak toto přesvědčení vzalo za své spolu s revolučním nadšením doby přelomu osmdesátých a devadesátých let. K vystřízlivění přispěly do značné míry i nekompromisní postoje SL, proti kterým byla nucena česká reprezentace zaujmout obranná stanoviska. SL se nepodařilo získat vliv na česko-německé vztahy na nejvyšší úrovni a jeho snahy ovlivnit znění česko-německé smlouvy z roku 1992 a česko-německé deklarace z roku 1997 vyšly naprázdno. SL také protestovala proti vstupu ČR do EU kvůli údajné neslučitelnosti jejích některých postojů s hodnotami zastávaných v Unii.

Sudetoněmecký landsmanšaft se považuje za reprezentanta všech žijících sudetských Němců a jejich jménem pak vznáší nároky vůči českému státu. Jeho organizační struktura se dělí na dvě linie, podle místa bydliště a podle původního místa původu v někdejší ČSR. Do struktury SL také patří Spolkové shromáždění SL, vedením sdružení jsou pověřeni předseda a mluvčí. Smyslem celé konstrukce sdružení je udržení jakési organizované občanské společnosti v exilu.

Mezi nároky, jenž SL jménem sudetoněmecké národnostní skupiny prosazuje, patří právo na sebeurčení národnostní skupiny, které má zajistit ochranu národnostního svérázu sudetoněmecké skupiny na území ČR, a z něho vyplývající právo na domov, jehož byli sudetští Němci po válce neoprávněně zbaveni. SL se zasazuje o zrušení tzv. "Benešových dekretů", čili poválečné české legislativy, která vytvořila právní základ pro poválečné uspořádání Československa a rovněž usiluje o navrácení zabaveného majetku či případně náhradu způsobené újmy. SL také oproti české reprezentaci nepovažuje současný stav za definitivní a je připraven k diskusi o jeho případných změnách.

V úvodu této práce jsem si kladl otázku, kde se bere (často až velmi silná) nelibost k SL. Odpovědí je celá řada, avšak za nejdůležitější považuji na jedné straně neschopnost sdružení distancovat se od stinných stránek sudetoněmecké historie, a to zvláště jejich role při zničení ČSR na konci třicátých let a spojení se s agresivním německým nacismem proti demokratickému státu. K nedůvěře vůči SL v českém prostředí také přispívá jeho dlouhodobé zpochybňování vzniku ČSR v roce 1918. Snaha o právo na sebeurčení a domov je tak kvůli těmto aspektům politiky SL stále vnímána jako nebezpečný separatismus.

Pokud jde o filosofii, ze které SL při formulování svých cílů vychází, je sdružení přesvědčeno o tom, že v roce 1918 byli sudetští Němci násilně a proti své vůli připojeni k českému státu a nakonec byli také ze své vlasti vyhnáni po druhé světové válce, kdy ve své zemi pozbyli jakýchkoliv práv. Tento stav považuje SL za jasné bezpráví, které musí být v budoucnu odčiněno, avšak nikoliv jakýmkoliv novým vyháněním či vyvlastňováním.

Landsmanšaft se mýlí ve svém hlavním předpokladu, že bylo porušeno právo, které může být v novém projednání znovu nastoleno. Není ochoten vnímat změněnou situaci po druhé světové válce, kdy se národnostní skupina sudetských Němců ocitla na straně poražených a z toho také pro ní vyplynuly následky, i když je dnes takovéto zacházení s celým kolektivem nepřípustné. Ve stínu poukazování na bezprávný stav, který podle SL v ČR nadále přetrvává, se však skrývá morální apel na českou společnost, aby se vyrovnala s bolestivými otazníky svých vlastních dějin. Česká společnost byla po druhé světové válce jednou z vítězných stran a jako taková mohla též do jisté míry určit směr poválečného uspořádání ve střední Evropě. Právo je vždy na straně vítězů, avšak jak s tímto právem česká reprezentace naložila, je věc jiná. Čeští politici využili situace po konci války k násilnému řešení německé otázky v českých zemích, která svírala českomoravský prostor více než sto let, přičemž se nerozpakovali pro tento účel probudit ty nejhorší vlastnosti, které po válce v lidech dřímaly. V této souvislosti je třeba dle mého názoru argumentaci SL naslouchat.

Činnost Sudetoněmeckého landsmanšaftu je v mnoha ohledech pokřiveným odrazem české společnosti. Obě společnosti nevnímají své vlastní prohřešky za ty nejzásadnější a naopak ty největší problémy vidí na druhé straně, přičemž až žárlivě střeží svá domnělá nezpochybnitelná dogmata proti závanům reality. Například sudetští Němci se jen těžko vyrovnávají s nepřípustností Mnichovské dohody a na druhé straně Češi nejsou schopni připustit zásadní chyby typu vyhlášení "československého" národa. Obě strany jen nerady své předsudky opouštějí a hledají v tom druhém důkazy, které tyto předsudky potvrdí, a nutno přiznat, že je bohužel stále na obou stranách stále dostatečné množství důvodu k nedůvěře. V neposlední řadě je také celé téma často zneužíváno politiky, neboť pro ně znamená levné politické body. Nedostatek důvěry a pochopení argumentů nakonec ústí v zablokování jakéhokoliv rozumného vývoje kupředu, což je přesně ten stav, jaký panuje v současnosti.