Sudetoněmecký landsmanšaft - úvod do problematiky

Sudetoněmecké spolky a organizace - obecné vymezení

Sudetoněmecké organizace jsou politická i zájmová sdružení sudetských Němců v SRN. Po konci druhé světové války se na území všech okupačních zón v těžkých poválečných poměrech dostalo (evakuovaní, uprchlíci, vyhnanci a přesídlenci) podle bonnského Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen) 13 miliónů Němců, sídlících dříve ve střední, středovýchodní a východní Evropě. Do 8. května 1945 bylo evakuováno nebo uprchlo do Německa 3,6 milionů lidí, 600 tisíc bylo vyhnáno před Postupimskou konferencí, 2,9 milionů bylo nuceno opustit svou zemi jako váleční zajatci nebo byli jednotlivě vyhnáni po 1. září 1945, 4,5 milionu bylo odsunuto v transportech od roku 1946 do roku 1950 a 1,3 milionu svoji zemi opustilo dobrovolně.1

Z ČSR po druhé světové válce uprchlo nebo bylo vysídleno 1,918.900 sudetských Němců do Spolkové republiky Německo (přičemž toto číslo zahrnuje i tehdejší francouzský protektorát Sársko a oblast Západního Berlína), 914.000 do bývalé Německé demokratické republiky a asi 140.000 do Rakouska. Dalšími zeměmi, kam v menších počtech směřovali němečtí uprchlíci a vyhnanci z Československa byla Velká Británie, Jihoafrická republika, Austrálie, Itálie, Švédsko a další země.2 Dohromady šlo o tři a půl milionu obyvatelstva. Od konce druhé světové války se nejvíce sudetoněmeckých uprchlíků a vyhnanců přesunulo do Bavorska (celkem dva miliony všech vyhnanců), což vedlo později bavorskou vládu k vyhlášení ochrany nad sudetoněmeckou národnostní skupinou. Všem vyhnancům byla přiznána podle spolkového zákona z roku 1952 a dalších náhrada škod vyhnání a války, přičemž do roku 1987 jim bylo vyplaceno 132,7 miliard DEM.

Zpočátku se sudetští Němci organizovali podobně jako další skupiny ve svépomocných a charitativních organizacích a po zrušení zákazu západními spojenci roku 1948 ve svazech podle země svého původu (domoviny), krajanských spolcích (Landsmannschaft). Dosavadní sdružení vytvořila v roce 1949 celostátní Sudetoněmecké krajanské sdružení. V roce 1957 pak vzniká centrální Svaz vyhnanců, sdružení zahrnující všechny vysídlené Němce z východu (Bund der Vertriebenen).

Epizodní roli sehrála ve vývoji sudetoněmeckého hnutí roku 1950 založená politická strana Svaz vyhnanců a zbavených práv (Bund der Vertriebenen und Entrechteten), která se sice v roce 1953 se dostala do spolkového sněmu avšak v 60.letech již nepřekračovala pětiprocentní hranici.

Kromě Sudetoněmeckého landsmanšaftu, zabývajícího se politickou i sociálně hospodářskou a kulturní činností, existují organizace sociální demokracie (Seligergemeinde), křesťanské demokracie (Ackermanngemeinde), nacionálně orientovaný Witiko-Bund, kulturní spolek Adalberta Stiftera a vědecká společnost Collegium Karolinum. Sudetoněmeckecká kulturní rada se zabývá kulturní činností a Sudetoněmecká rada koordinuje politickou činnost sudetoněmeckých spolků. Sudetoněmecké organizace mají své zástupce i ve spolkových politických stranách. Politický lobbing provádějí pracovní skupiny u jednotlivých parlamentních frakcí ve spolkovém sněmu (CSU) a Evropském parlamentu.3 Členem Evropského parlamentu je i současný předseda SL Bernd Posselt.

Historické uvedení do tématu

České země byly od devatenáctého století poznamenány vzrůstajícím napětím mezi většinovým českým a menšinovým německým elementem. Nedůvěra mezi Čechy a Němci v zemích Koruny české se začala projevovat v roce 1848, kdy se Češi ústy Františka Palackého odmítli podílet na jednáních celoněmeckého parlamentu. V druhé polovině 19.století spor spolu s celoevropským vzepětím nacionalismu prudce narůstal. "Všude v Čechách vře už po léta národnostní nenávist mezi německou menšinou a českou většinou, a být omylem považován za Němce, to je v určitých pražských ulicích moc nepříjemné pro člověka, jehož zdatnost v běhu o závod už není to, co bývala"4 psal v roce 1889 britský spisovatel Jerome Klapka Jerome.

Neschopnost obou stran dohodnout se na státoprávním postavení českých zemí zabránila v jeho vyřešení v rámci habsburské monarchie a v tomto nevyřešeném stavu byly obě společnosti vtaženy do víru první světové války.

Pod dojmem z tvrdého militaristického režimu Rakouska-Uherska a ve vyhrocené sociální krizi první světové války se postoj většiny českého obyvatelstva vůči monarchii změnil a vůči Rakousku doposud spíše loajální Češi začali stále silněji volat po úplné nezávislosti. Diplomatické úsilí budoucího prezidenta Tomáše Gariggue Masaryka bylo na konci války v roce 1918 korunováno vítězstvím v podobě vytvoření samostatného státu.

Čeští Němci vytvořením ČSR ztratili status státního národa a zároveň se nedobrovolně ocitli v pozici menšiny v národním "československém" státě. Reprezentace třímilionové populace českých Němců se po nezdaru pokusu o připojení českých území obývaných Němci k Rakousku uchýlila k pasivnímu odporu vůči novému státu. Ve druhé polovině dvacátých let, v době hospodářské konjunktury, se poměr Němců k republice dočasně zlepšil a německé aktivistické strany se staly součástí československé vlády. Pozitivní vývoj byl však zanedlouho narušen světovou hospodářskou krizí, která německé oblasti v ČSR tvrdě postihla. Německá populace se znovu radikalizovala, což vedlo k hromadnému přesunu německých voličů k extrémně národovecké Sudetoněmecké straně (SdP).

Německý vůdce Adolf Hitler systematicky podporoval separatistické tendence v Sudetoněmecké straně, kterou se mu podařilo ke konci třicátých let definitivně nacifikovat a skrytě podřídit svému vedení. SdP v roce 1938 již plně v režii Berlína vystupňovala napětí v Československu, které vedlo až k přijetí tzv. "Mnichovské dohody" v září téhož roku a připojení německých oblastí k Německé říši.

Po obsazení zbytku českých zemí v březnu 1939 nacistickým Německem se Češi dostali do pozice druhořadého obyvatelstva říše. Krutosti páchané nacisty vykopaly mezi Čechy a Němci propast, přičemž se stupňujícím se terorem šla ruku v ruce touha po definitivním vyřešení česko-německých sporů. Exilový prezident ČSR začal Edvard Beneš během války připravovat odsunutí německého obyvatelstva z českých zemí, které také bylo na konci války nekompromisně uskutečněno.

Česko-sudetoněmecký spor se odsunem však nevyřešil a po pádu komunistického režimu v Československu v roce 1989 se vrátil do společenské diskuse, ve které zůstal dodnes. Hlavním oponentem české strany je v současnosti Sudetoněmecký Landsmanšaft.

Původ slova Sudety

Často se v českém prostředí pojem Sudety a jeho odvozeniny spojují automaticky pouze s nacismem či henleinismem. Avšak slovo Sudety, ve významu horského pásu, pochází z doby starší než 2000 let a k jeho politizaci dochází až od druhé poloviny 19. století.

Pojmenování sudetští Němci se objevilo jakožto souhrnné pojmenování pro Němce z českých zemí, kteří nejpozději od konce roku 1918 sdíleli společný osud a přes všechny etnické či zemské odlišnosti se u nich vytvořila během určité doby společná identita.5 Sudetoněmecké zdroje uvádějí, že prvním, kdo použil slovní obrat "sudetský Němec" byl roku 1903 publicista a politik Franz Jesser6.

Název Sudety se odedávna používal pro pojmenování horské soustavy sahající od Jizerských hor po Jeseníky. Toto označení je dodnes používáno na německých, rakouských a polských mapách, tedy u většiny sousedních zemí, zemí střední Evropy ale i ve vzdálenějším zahraničí. Později se začal používat pojem sudetské země a Sudety ve smyslu oblastí historických českých zemí, v nichž měl německý živel nadpoloviční zastoupení. V případě těchto dvou výrazů se jejich význam s narůstajícím česko-německým napětím v 19. století postupně čím dál více politizoval.

Dalšími variantami pojmu sudetský byly politicko-administrativní celky, které svého času pokrývaly jisté části dnešní České republiky, a jejichž existence je dodnes vnímána značnou částí české populace s velkou nevolí. Byly jimi zemské hejtmanství Sudetenland, jednostranně vyhlášené roku 1918 a říšskoněmecká župa Sudety, vzniklá na části záboru po mnichovské dohodě.7 Poslední variantou pojmu je název hnutí Sudetoněmecká domovská fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront), po zákazu přejmenovaná na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei - SdP). Od dob SdP, která se přiklonila k nacismu, se datuje česká tendence kolektivního spojování sudetských Němců s nacismem, hitlerismem a agresivním velkoněmectvím.

Za druhé světové války se česká společnost radikalizovala a téměř zcela přestala rozlišovat mezi pojmy nacistický, německý a sudetoněmecký. Edvard Beneš nálady obyvatel z exilu pozorně sledoval a v prosinci 1942 navrhl v dopise předáku demokratických sudetských Němců Wenzelu Jakschovi v londýnském exilu opuštění používání slova "sudetský". V dopise mimo jiné psal, že "vědecky, geograficky, historicky slovo "sudetský" znamená zcela něco jiného nežli to, v jakém smyslu se ho nyní používá," neboť toto "slovo je výrazem politického podvodu, jaký z německé otázky v Československu učinil Henlein a německý fašismus," který "chtěl zvláštní terminologií vytvářet politické skutečnosti." Beneš upozorňoval na budoucí nechuť poválečného českého prostředí ke pojmu sudetský: "Slovo sudetský, Sudetenland, Sudeťák bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Musíme se snažit o novou dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvizit nacistické politiky."8

Naplno vypukla averze k užívání "sudetské terminologie" v českém prostředí po druhé světové válce a byla potvrzena dokonce oficiální právní úpravou. Dne 22.května 1945 vešla v platnost vyhláška, jež hovořila o nepřípustnosti užívání pojmu Sudety:9"Název "Sudety" nepřípustný: ministerstvo vnitra upozorňuje, že používání názvu "Sudety", jeho odvozenin a podobných výrazů, obvyklých v době okupace, je nepřípustné. Pro označení příslušného území buď užíváno názvu "pohraniční území". Opatření tohoto dlužno dbáti zejména v úředním styku veškeré veřejné správy."10

Převážně díky komunistické propagandě, jež měla eminentní zájem na udržování obrazu německého nepřítele a tím pádem i ospravedlnění "ochrany" Sovětského svazu, je od konce války slovní spojení "sudetští Němci" spojováno se slovy jako "nacisté", "revanšisté" a podobně. Ještě v roce 1989 je ve slovníku spisovné (!) češtiny hanlivé označení "Sudeťák" resp. "Sudeťačka (sudeťáčtí ordnéři, revanšistické sudeťácké srazy, hajlování s-ů)", pro svou výstižnost a popularitu, upřednostňováno před termínem "Sudetoněmec".11

Po revoluci roku 1989 se situace v používání výrazu sudetský a jeho odvozenin příliš nezměnila, v geografii se používají termíny zavedené po druhé světové válce a oficiální místa se jim nadále snaží vyhýbat12 a pokud už dojde k jejímu použití tak hlavně s tradičními negativním zabarvením namířeným zvláště proti Sudetoněmeckému landsmanšaftu. V poslední době se však hlavně vlivem médií pojem Sudety pomalu vrací do české slovní zásoby.

Historie Sudetoněmeckého landsmanšaftu

Vytváření prvních sudetoněmeckých sdružení

Vzhledem k všeobecně špatné sociální situaci vyhnanců byly počátky sdružování sudetských Němců zaměřeny spíše jako humanitární pomoc. V prvních poválečných letech sehrála hlavní úlohu církev, která byla prakticky jedinou organizací na území Německa, jejíž struktura nebyla válkou rozvrácena. Již v létě 1945 vzniklo ve Frankfurtu nad Mohanem tzv. Církevní pomocné středisko (Kirchliche Hilfstelle), jehož mnichovská pobočka, založená na podzim roku 1945, se orientovala především na pomoc Němcům z Československa.

Založení Pomocného střediska pro uprchlíky se sudetských území (Hilfstelle für Flüchtlinge aus den Sudetengebieten) v červnu 1945 bylo prvním pokusem o zřízení čistě sudetoněmecké přesídlenecké organizace. Toto sdružení se zabývalo nejen řešením složité situace vysídlenců a uprchlíků, ale i jejich začleňováním do hospodářského a sociálního života v Bavorsku. Organizace se však dostala brzy do rozporu s nařízeními amerických okupačních orgánů, které zakazovaly politickou činnost přesídleneckých organizací,13 americká okupační správa se obávala totiž radikalizace většího počtu vyhnanců na jednom místě. Stejně tak československá vláda proti činnosti střediska několikrát protestovala. Československá vojenská mise v Berlíně zaslala americké vojenské správě memorandum, ve kterém požadovala zákaz sudetoněmeckých organizací v jí spravované okupační zóně, ale americká správa žádosti nevyhověla. V prosinci 1947 tak mohl protestovat tehdejší ministr zahraničí ČSR Vladimír Clementis na půdě Národního shromáždění proti sudetoněmeckým "iredentistickým pletichám".14

V lednu 1946 vznikla z mnichovského Církevního pomocného střediska tzv. Ackermannova obec (Ackermann-Gemeinde) - organizace sudetoněmeckých katolíků, navazující na předválečnou německou Křesťansko-sociální stranu. Na národovecký proud (a konkrétně na Henleinovu SdP a její nacistické a hlavně spannistické15 křídlo) navazující Witiko-Bund vzniká v říjnu 1950 a nakonec také roku 1951 sociálně-demokratická Seligerova obec (Seliger Gemeinde). V červenci 1947 bylo založeno Pracovní společenství k ochraně sudetoněmeckých zájmů (Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen), ze kterého roku 1955 vznikla Sudetoněmecká rada.

Velkou změnou bylo roku 1948 rozhodnutí americké vojenské vlády (v srpnu 1948 začaly znovu platit podmínky někdejšího spolčovacího zákona) povolit první organizaci s názvem Sudetoněmecký landsmanšaft. Povolení se týkalo organizace Okresní svaz Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Memmingenu. Téhož roku se na setkání sudetoněmeckých aktivistů v Heppenheimu stvrdila potřeba vytvořit celoněmeckou organizaci. V čele Sudetoněmeckého výboru, který měl připravit vznik organizace, stanul veterán sudetoněmecké politiky Rudolf Lodgman von Auen. Podnět k založení zastřešující sudetoněmecké organizace daly Ackermanngemeinde spolu s Witiko-Bundem a Seligergemeinde16, neboť chtěly mít jedinou organizaci reprezentující sudetoněmectvo jako celek. Dne 16.ledna 1949 byla založena Zemská organizace Sudetoněmeckého landsmanšaftu, která byla výrazným mezníkem na cestě k vytvoření celostátní organizace. V tuto dobu již existovalo na padesát okresních organizací SL.17

V roce 1949 byl přijat první zásadní programový dokument, tzv. Eichstättská "adventní" deklarace, ve které byly poprvé nastíněny cíle organizace. Sudetští Němci zde uvedli své vyhnání do celoevropského kontextu a kdy bal jejich boj označen obecně i jako zápas proti komunistické hrozbě, která spáchala bezpráví na sudetských Němcích a páchá toto bezpráví na dalších lidech a skupinách. Podle sudetských Němců přitom nejde jen o právo na sebeurčení národnostní skupiny ale i o právo na sebeurčení Evropy jako takové a lidská práva celkově. Vyřešení poválečné krize spatřoval SL v možném obnovením křesťansko-humanistických základů a federalistickým uspořádáním Evropy.

Sdružení se v Eichstättské deklaraci zřeklo přisuzování viny českému nebo polskému národu. V deklaraci volá pouze po uplatnění práva a potrestání kriminálního jednání bez toho, aby se Češi nebo Poláci museli po případném svržení komunistické diktatury obávat kolektivní msty. Zásadním momentem dokumentu je však návrat vlasti, což znamená do poměrů v roce 1937.18

V Eichstättské deklaraci byly načrtnuty obrysy budoucí politiky, které se budou později objevovat stále častěji. Takovými trendy jsou důraz na právo, podpora evropského sjednocování jako prostředku k usmíření národů, právo na sebeurčení a důraz na křesťanské hodnoty. Na druhé straně se zde objevuje i další budoucí znak politiky SL, kterým je neochota jasně a bezpodmínečně pojmenovat chyby své vlastní minulosti. Místo toho se v deklaraci uvádí, že za obecnou morální krizi našich časů může špatné řešení poměrů ve středoevropském prostoru, čímž se pravděpodobně myslí Versailleská smlouva.19 Dále se zde mluví o nebezpečí východní totality, která má kořeny v propojení imperialistického panslavismu a bolševismu.20 Není zde však ani slovo o hitlerovském expanzionismu, který byl prvním hybatelem středoevropské tragédie a roli SdP a Konráda Henleina při přípravách na nacistickou okupaci střední Evropy. Spolu s odmítnutím "historicko-zeměpisné danosti v Čechách, na Moravě a v karpatském prostoru"21 vytvářela tato teze od padesátých let živnou půdu pro odpůrce SL na druhé straně hranic.

Vznik a stabilizace v padesátých letech

Na setkání sudetoněmeckých předáků 25.ledna 1950 v Detmoldu se Zemská organizace etablovala jako celostátní Sudetoněmecký landsmanšaft, který zastřešil všechny doposud fungující regionální organizace. V čele landsmanšaftu stanul jako jeho mluvčí Lodgman von Auen. Detmoldská deklarace stanovila hlavní úlohu SL, kterou mělo být do budoucna zastupování všech sudetských Němců bez rozdílu a pečování o jejich dědictví a dále také rozvinula závěry Eichstättské deklarace.22

SL se také pokusil ještě v průběhu padesátých let o dohodu s českou stranou. Možnosti budoucího opětovného spolužití v českých zemích byly nastíněny v tzv. Wiesbadenské smlouvě z roku 1954 mezi Pracovním společenstvím k ochraně sudetoněmeckých zájmů (pozdější Sudetoněmecká rada) a Českým národním výborem v exilu, vedeným dlouholetým odpůrcem politiky Edvarda Beneše generálem Lvem Prchalou. Ve smlouvě se obě strany dohodly na společném postupu sudetských Němců a české emigrace proti komunistickému režimu a na nepřijatelnosti kolektivní viny. Český národní výbor pak potvrdil zájem na tom, aby se sudetští Němci po pádu totalitního režimu do českých zemí vrátili. Tato dohoda je dodnes v SL pokládána za základ pro případné budoucí česko-sudetoněmecké vyrovnání,23 avšak na české straně nebyla považována za významný dokument ani českým exilem, natož samozřejmě československou komunistickou vládou.24

V červnu roku 1954 převzal Svobodný stát Bavorsko symbolické opatrovnictví nad sudetoněmeckou národnostní skupinou na Sudetoněmeckých dnech v Mnichově,25 kdy byli sudetští Němci (čili Němci z Čech, Moravy a českého Slezska) vedle Švábů, Franků a Starobavorů prohlášeni za čtvrtý bavorský kmen.26 Tento patronát (Schirmherrschaft) byl později potvrzen i písemně v listopadu 1962.27

Šedesátá a sedmdesátá léta

Do šedesátých let vstoupil SL již jako usazená a strukturovaná organizace. V roce 1961 sdružení vyhlásilo své programové prohlášení, známé jako "20 bodů" a razantně vkročilo do nového desetiletí. Přes úspěchy, kterých mělo dosáhnout, se však začalo potýkat s novými problémy. Mezi ně patřilo vyrovnávání se s generačním faktorem a měnící se politickou situací. Vztahy SRN s východním blokem se tehdy přes dílčí krize zlepšovaly a politická reprezentace se musela vyrovnávat se sílícími hnutími mládeže. SL v polovině šedesátých let dosáhl patrně vrcholu svého politického vlivu, který ale později v budoucnosti již nedokázal zopakovat.

Stabilizované Krajanské sdružení začalo usilovat o to, aby se spolkový stát identifikoval s cíli nyní již do německé společnosti integrovaných vysídlenců a proto již brzy začalo vyjednávat s politickými stranami.

První dohody byly uzavřeny s SPD a bavorskou CSU roku 1961. V prohlášení SPD po schůzce s představiteli landsmanšaftu z 22. ledna 1961 se sociální demokraté přihlásili k tradičním politikám SL - k uskutečnění práva na vlast a sebeurčení či bezprávnosti poválečného vyhnání. Její prohlášení v mnoha ohledech navazovalo na dvacetibodové programové prohlášení SL. CSU se taktéž přihlásila k požadavkům SL a zavázala se, v intencích vyhlášeného patronátu Bavorska nad sudetskými Němci, k zastupování zájmů SL (a ve shodě a po konzultacích se sdružením) na půdě Spolkového sněmu a vlády a hlavně při eventuálním jednání s Československem. Později byly uzavřeny dohody ostatních stran a státních orgánů s platformou SL.

Roku 1964 zaznamenalo krajanské sdružení na německé politické scéně velký úspěch. S liberální FDP se podařilo SL vyjednat v říjnu zveřejněný text prohlášení, ve kterém tato strana nejen podporuje sudetoněmecké právo na vlast a sebeurčení, ale také slibuje, že bude tuto politiku bránit na poli zahraniční politiky. V listopadu téhož roku se k tomuto prohlášení přidala CDU, označující jednoznačný závazek podporovat sudetoněmecké cíle za závazek každé budoucí německé vlády. Prohlášeními obou stran se sudetoněmecké otázka dostala na státní úroveň, která byla dovršena společným prohlášením spolkových stran ve Spolkovém sněmu. Kancléř Ludwig Erhard uvedl, že řešení nespravedlivého vyhnání bude věcí "celého německého národa a jeho ústavních orgánů" s tím, že "SRN neklade vůči ČSSR žádné územní požadavky, ale toto zjištění nevylučuje sudetoněmecké právo na vlast a na sebeurčení." Prohlášení bylo pravděpodobně kompromisním řešením mezi postojem vlády, která trvala na kontinuitě SRN s hranicemi Německa v roce 1937 (tedy bez nároku na území českého pohraničí) a politikou SL, jenž trval na tom, že územní otázky zůstávají otevřené.

Brandtova východní politika a její důsledky pro SL

Situace se začala měnit ve druhé polovině šedesátých let. SPD v čele se svým lídrem Willy Brandtem se začala orientovat na uvolňování napětí mezi Německem a vládami zemí za železnou oponou a tím se nemohla nedostat do rozporu se slibovaným hájením zájmů SL. Stále častěji v SDP proto zaznívala kritika výroků vrcholných představitelů SL, kteří vládu ČSSR dráždili hlavně zdůrazňováním svých požadavků na nová státoprávní i územní řešení českomoravského prostoru.28 Například tehdejší mluvčí SL a zároveň spolkový ministr dopravy Hans-Christian Seebohm na Sudetoněmeckém dni v Norimberku roku 1964 prohlásil: "Ukradená území musí být vrácena sudetoněmeckému národu (Heimatvolk)."29 Rozpor mezi cíli SL a novým směrem zahraniční politiky německé vlády se začal prohlubovat, a po intermezzu náhlého zmrazení styků z ČSSR po krachu tzv. "Pražského jara" a vpádu jednotek Varšavského paktu, byl završen v roce 1973, kdy byla vládou Willyho Brandta a jejím československým protějškem přijata československo-německá smlouva.

Česko-německá smlouva, známá jako tzv. Pražská smlouva z roku 1973 nevyhověla prakticky žádnému ze sudetoněmeckých požadavků. SRN se vzdalo územních nároků na ČSSR, Mnichovská dohoda byla označena za "nulitní" ("nichtig"), přičemž jedinou zmínkou vztahující se k sudetoněmecké problematice byla formulace, v níž se respektovaly "právní účinky, které vyplývají vůči fyzickým osobám z práva použitého v době od 30. září 1938 do 9. května 1945". Nebyla naopak vyřešena otázka různého právního výkladu Mnichovské dohody, kterou česká strana považuje za neplatnou od samého počátku a německá až od 15. března 1939, a taktéž sporné majetkové otázky také nebyly nastoleny.

Po přijetí "Pražské smlouvy" začal vliv SL na spolkovou politiku klesat. SL ve zveřejněném odmítnutí smlouvy zopakoval svoji platformu: odmítnutí začlenění německých částí českých zemí do ČSR v roce 1919, platnost Mnichovské dohody a začlenění Sudet do Německé říše a přetrvávající otevřená teritoriální otázka.30 V reakci na uzavření smlouvy mezi SRN a ČSSR inicioval v roce 1975 SL na svém sjezdu nazvaném "OSN - naslouchej nám!"31 petici Spojeným národům, kterou poté podepsalo 250.000 lidí. Petice navazovala na rezoluci Valného shromáždění OSN z 22. listopadu, vyjadřující právo Palestinců na sebeurčení, nacionální nezávislost, na návrat do vlasti a na návrat majetku.

Přes odmítnutí "Pražské smlouvy" začíná SL postupně upouštět od hlasitého prosazování územních změn a soustředil se na sebeurčení sudetoněmecké skupiny ve své vlasti a nově také začal silněji zdůrazňovat majetkové požadavky, které zůstávaly doposud skryty za abstraktnějšími cíli. 7. června 1979 oficiálně oznámil mluvčí SL Walter Becher prezidentu ČSSR Gustávu Husákovi, že k obnově práva sudetských Němců patří i úhrada způsobených jim škod.32 Téhož roku byl u příležitosti třiceti let vzniku SL přijat inovovaný programový dokument Manifest '79, který v podstatě znovu rozvinul tradiční cíle a požadavky.33 Novinkou manifestu byla však přes odvolávání se na "20 bodů" z roku 1961 změna rétoriky oproti minulým dobám. V článku 5. se již hovoří o tom, že: "poměr mezi Německem a Československem může být normalizován pouze tehdy, až bude dodrženo právo a požadavky sudetských Němců" což je jediný způsob, jak dosáhnout vítaného "německo-českého vztahu založeného na dobrých sousedských vztazích a pravém partnerství."34 V podobném duchu prováděl svoji politiku landsmanšaft po celá osmdesátá léta.

SL po roce 1989 a jeho vztahy s Českou republikou

Od "Sametové revoluce" po přijetí druhé česko-německé smlouvy

Převratná revoluční doba konce roku 1989 byla spojena v SL s velkým očekáváním. Sdružení dobře cítilo, že mu změny v celé střední a východní Evropě naskýtají jedinečnou možnost k prosazení svých cílů, kterými zůstávaly právo na domov, na návrat do ní a právo na sebeurčení pro sudetoněmeckou národní skupinu.35 Připravenost české politiky k vyřešení leckterých sporných bodů v česko-německých a potažmo česko-sudetoněmeckých vztazích však nebyla ze strany německé vlády zpočátku příliš reflektována a česká strana tak nenašla na případnou změnu svého postoje odpovídající reakci (v případě německé vlády) anebo byla brzy nucena k obrannému postoji přemrštěnými požadavky SL a vyřešení mnohých sporných momentů české historie se tak pravděpodobně na dlouhou dobu zastavilo.

Naději na úspěch dlouhodobého úsilí krajanského sdružení podpořila vyjádření tehdy ještě kandidáta na prezidenta Československa Václava Havla, který vyjádřil odsunutým Němcům v televizi 23. prosince 1989 omluvu za transfer:"Myslím si, že by se sem nikdo z odsunutých neměl vracet, ale myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit. Protože to byl akt velmi tvrdého zbavení několika miliónů lidí jejich domovů a bylo to vlastně zlo, které bylo odplatou za předchozí zlo. A já myslím, že budeme-li na zlo odpovídat zlem, budeme to zlo jenom dál a dál prodlužovat," uvedl Havel36

Nový prezident Havel hned v lednu 1990 potvrdil svůj zájem na urovnání česko-německých vztahů tím, že první zahraniční návštěvu v úřadě prezidenta vykonal Václav Havel v Německu (a bavorském Mnichově). Havel považoval za nutné udělat první vstřícný krok, který však bohužel nebyl z druhé strany opětován a tato jednostrannost způsobovala štěpení české veřejnosti a politiky. SL Havlovu omluvu přivítal, avšak na českou omluvu reagoval pouze omluvou za politiku "nacionálního socialismu", což bylo na české straně vnímáno nedostatečně. Spolu s touto vlažnou omluvou pak zopakoval svůj tradiční výkladu česko-německých konfliktů, který v mnoha ohledech vyvolával u české společnosti velké obavy o samotnou podstatu své státnosti. Šlo například o lpění na trvání Mnichovské dohody, zmiňování možného federálního statutu Moravy či odmítání reparačních nároků.37

V závěrech jednání předsednictva Spolkového shromáždění SL a prezídia Sudetoněmecké rady se oba orgány shodli na souhlasu s demokratickým vývojem v ČSSR, přičemž přišli s nabídkou k jednání na základě letité Wiesbadenské dohody z roku 1950. Apelovali zde na český národ, aby se poučil z chyb minulosti a překonal nacionalismus 19.století, který na obou stranách napáchal mnoho škod. Zástupci sudetských Němců také znovu zdůraznili, že státoprávní konstrukce minulosti nesmějí být vzorem pro budoucnost a že musí být přijato jenom takové řešení, se kterým budou moci svobodně souhlasit jak Češi tak i sudetští Němci.38

Snaha české strany po uzavření sporných otázek minulosti pokračovala účastí zástupců České národní rady a čs. velvyslanectví v SRN na sudetoněmeckých dnech o svatodušních svátcích roku 1990, mnichovským jednáním českého premiéra Petra Pitharta s mluvčím SL Franzem Neubauerem 11.června téhož roku v Mnichově.39

K vyjasnění stanovisek československé vlády a SL mělo dojít při návštěvě federálního premiéra Mariána Čalfy v Mnichově. Výsledek návštěvy měl však opačný efekt a místo sblížení se stanoviska obou stran vyhrotila. Čalfa předestřel návrh udělat "tlustou čáru" za minulostí, kdežto Neubauer trval na landsmanšaftem prosazované interpretaci česko-německých vztahů až po vyhnání po roce 1945. "Když mluvíme o roce 1938, musíme také mluvit o roce 1918. Tehdy byli sudetští Němci proti své vůli včleněni do československého státu," uvedl Neubauer40. Čalfa naproti tomu odmítl vracet privatizační datum před 25.únor 1948 a nadále odmítl se SL jednat. Tím také skončilo období, kdy se česká vláda snažila dosáhnout dohody přímo se SL. Sdružení si tak pravděpodobně přílišným prosazováním svých požadavků, se kterými prudce vstoupilo do nové atmosféry devadesátých let, zavřelo cestu k výraznějšímu ovlivňování česko-německých vztahů.

Československá reprezentace došla k názoru, že sporné otázky minulosti je třeba vyřešit na federální úrovni, kdy partnerem v jednání musí být pouze německá vláda. Prvním příkladem této změny byla výměna dopisů mezi Neubauerem a Pithartem. Mluvčí SL v něm znovu předestřel historické pojetí česko-sudetoněmeckých vztahů od roku 1918, zmínil se o nevratnosti historických událostí, kterých však není možno pouze litovat, nýbrž je nutné společně formulovat zásadní body, ve kterých bude řečeno, že:

• jednota českých zemí je nezpochybnitelná
• kulturní jednota národů českého prostoru musí být rovnoprávná, a to také pro sudetské Němce
• kdo chce žít v ČSFR, musí k tomu dostat možnost, a to nikoli jako výjimečné povolení, ale v rámci práva na vlast
• vyvlastnění z let 1938, 1939, po roce 1945 a 1948 byla neprávním zásahem do soukromého vlastnictví; kde je to možné a kde si to postižení přejí, mají být odčiněna, aniž by se to dotklo práv třetích osob.

Na druhé straně Neubauer vyjádřil pochopení pro složitou situaci, ve které se česká společnost po čtyřicetileté komunistické propagandě vůči sudetským Němcům nachází. V jeho dopise je znát reflexe vzrušené debaty v Československu a snaha zmírnit pověst radikálního revanšistického hnutí v očích české veřejnosti. "Vždy musím stále zdůrazňovat, že my, Němci z Čech a Moravy/Slezska nepožadujeme něco nemožného ani nechceme zemi (ČR) škodit," zdůraznil Neubauer.41

Český premiér však na dopis osobně neodpověděl a nechal odpověď tlumočit přes svého tiskového mluvčího Petra Příhodu. Příhoda zdůraznil český pohled na historii, nepotvrdil, že by česká strana měla zájem na zřízení Neubauerem navrhované česko-sudetoněmecké komise s tím, že již existuje Česko-německá komise historiků, zřízená oběma ministry zahraničí. Řešení hlavních otázek česko-německých vztahů pak mluvčí odkázal na jednání vlád ČSFR a SRN.42

Již během projednávání Smlouvy mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci se SL, který měl ze svých zdrojů informace o znění připravovaného textu, proti připravované dohodě postavil. Podle jeho námitek ve smlouvě chyběl požadavek práva na domov, obsahovala nejasné formulace ve věci Mnichova a připouštěla kontinuitní teorii české strany o nepřetržitém trvání ČSR za války. Majetkoprávní otázky nebyly podle sdružení do smlouvy zařazeny, takže je možnost je držet stále otevřené, což sice neznemožňuje, aby se o nich dále jednalo, ale vládě SRN není uložena povinnost vést o nich další jednání.43

Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci byla Spolkovým sněmem ratifikována 20.května 1992, a to i přes některé komplikace, jež se po parafování a podpisu vyskytly. Sudetským Němcům se opět nepodařilo dostat do smlouvy, kromě slova "vyhnání" v preambuli textu, svá stanoviska a proto se k ní také postavili v zásadě záporně.44

Proces schvalování nové česko-německé smlouvy sledovala vůbec poprvé také svobodná česká média. Česká společnost nebyla po čtyřiceti letech logicky vůbec připravena na tak širokou debatu, jaká se během a po přijetí smlouvy rozproudila. Veškeré debaty o česko-německých vztazích byly před rokem 1989 vedeny na úrovni nepočetných skupin disentu bez většího vlivu na většinovou společnost. Čechy pluralita názorů ve Spolkové republice Německo zaskočila a otřásla jejími do té doby zakonzervovanými názory na poválečné události. Česká společnost byli najednou konfrontováni s různými úhly pohledu na povahu a důsledky odsunu státně nespolehlivého obyvatelstva, a to hlavně ze strany vysídlenců v SRN. Názory sudetoněmeckých sdružení byly často medializovány a využívány bavorskými a některými celostátními politiky pro politické účely. Sudetoněmecké krajanské sdružení na jedné straně deklarovalo ochotu k usmíření, na straně druhé je však podmiňovalo vstřícností české strany k jednání. Dále požadovalo výraznou ochotu k odčinění bezpráví spáchaného na Němcích v poválečném období, a to ve smyslu majetkoprávním, politickém i morálním. Tyto podněty rozproudily ostrou výměnu názorů, která nebyla prosta vzájemného osočování, připomínání starých křivd a vyžadování omluv od toho druhého.45

Vztahy se samostatnou ČR do přijetí Česko-německé deklarace

Rozdělení Československa na začátku roku 1993 zdánlivě pozici SL podepřelo, neboť jako by dalo za pravdu sudetoněmeckým politicko-historickým konstrukcím. Rozpad federace byl prezentován jako konečná etapa české historické expanze přes přirozené česko-moravské hranice a za začátek nového uspořádání ve střední Evropě. Sdružení počítalo s oslabením pozice nástupnické ČR a tím i větší ochotou zabývat se sudetoněmeckými požadavky.46

Po rozpadu československé federace vztahy mezi nově vzniklou Českou republikou a SRN ochladly. Důvodem byl přístup některých německých politiků, kteří pro vlastní politické potřeby využívali otázky minulosti a také častokrát improvizované a nekoordinované kroky české zahraniční politiky. Česká politika té doby se vyznačovala (jen do určité míry ospravedlnitelnou) bezradností, hraničící někdy až s pasivitou. Ta byla občas rozvířena událostmi typu návštěvy české parlamentní delegace, která odmítla návrhy předsedkyně Spolkového sněmu SRN Rity Süssmuthové, která navrhovala dialog se sudetskými Němci a vyzvala k nalezení vhodné platformy pro jednání mezi českými a německými poslanci.47

Návrh předsedkyně Spolkového sněmu, aby se spornými otázkami zabývaly parlamenty obou zemí, šlo chápat jako pokus převést česko-sudetoněmecké spory na parlamentní úroveň a tím ho učinit i tématem celoněmeckého diskursu. Z tohoto kroku by vzešla nejen nová formulace vztahu německého parlamentu k otevřeným otázkám, ale Bonn by se také stal partnerem Prahy v diskusi, což bylo mnoha politiky a novináři v ČR požadováno.48 Odmítavá reakce českých politiků však tuto iniciativu uložila k ledu. Stagnace ve vývoji česko-německých vztahů byla prolomena zásadním projevem Václava Havla v Rudolfinu 7.února 1995.

Projev prezidenta Václava Havla v Karolinu

Projev prezidenta Havla byl výjimečnou událostí, která změnila období přešlapování na místě a vdechla nový život česko-německému dialogu. V obsáhlém projevu vedle vstřícných gest směrem k německé straně vymezil Havel jasné meze požadavkům, vznášených sudetoněmeckými organizacemi a některými bavorskými politiky. Havlův projev, který otevřel širší vyjednávací prostor pro uzavření problémů minulosti, se setkal s velkým a většinou pozitivním ohlasem, neboť vyjádřil myšlenky vyhovující takřka celé české společnosti, která v něm nalezla obhajobu národních zájmů.49

Na začátku se prezident zmínil o historickém vývoji ČSR po první světové válce: "Československá republika nebyla mylným produktem versailleského míru, který by byl příčinou pozdějších katastrof. U zrodu republiky totiž nestál pouze realismus, přihlížející k touze Čechů a Slováků rozvinout svou svébytnost, vymanit se z područí rakousko-uherské monarchie, neschopné dát jim ve svém rámci přiměřené postavení, a založit svou novou a životaschopnou státní existenci na svém spojení v jednom státě. Československo také vzniklo jako stát moderní, demokratický, liberální, založený na hodnotách, k nimž se dnes hlásí celá demokratická Evropa a i když mělo chyby - své národnostní problémy nedokázala uspokojivě dořešit - tak příčina těchto chyb netkvěla v hodnotách, na kterých byla založena, ale v neschopnosti některých politických sil vyrovnat se velkoryse a v duchu těchto hodnot s malými problémy doma dřív, než z nich nepřátelé svobody udělali velké problémy venku..."

V druhé části projevu Havel přednesl český pohled na konec česko-německého soužití v českých zemích: "Tragický konec tisíciletého soužití Čechů s Němci netkví jen v poválečném vysídlení Němců. Smrtící ranou (...) bylo fatální selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří před demokracií, dialogem a tolerancí dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí, ztělesňovanými Hitlerovým nacionálním socialismem. (...) Poválečný odsun nemůžeme vypreparovat z jeho dějinných souvislostí a oddělit ho od všech hrůz, které mu předcházely a které k němu vedly. (...) O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu. A máme-li se - jako Češi - hlásit ke svému dílu odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus (...) do naší země nepřinesli."

"Mnichov nebyl jen jakýmsi nespravedlivým řešením jakési diskutabilní menšinové otázky, ale byla to také poslední a svým způsobem rozhodující konfrontace demokracie s nacistickou diktaturou, v níž demokracie před diktaturou kapitulovala(...) Pro mnohé Němce není dodnes lehké si to přiznat, stejně jako pro mnohé Čechy není lehké si přiznat, jak ublížili demokracii, a tím i sami sobě, přijetím myšlenky poválečného vyhnání Němců z jejich domova," uvedl prezident Havel postoj k diskusím o Mnichovské dohodě.

Dále pak Havel uvedl, že jedinou definitivní alternativou vedoucí k definitivnímu smíření je společné budování otevřené společnosti a zápas proti těm, kteří se snaží šířit znovu "duchovní zplodiny nacionalismu" a kteří existují na obou stranách hranice. Prezident se přihlásil k dědictví československé státnosti a odmítl revizi výsledků obou válek, z nichž tato státnost vznikla, a také jakýkoliv způsob opravování historie na úkor současnosti: "Minulost nezměníme (...)Pokud jde o odsun, musíme si říkat nepříjemnou pravdu dokonce bez ohledu na to, jaké bláznivé důsledky z našich slov může někdo vyvozovat."

Nakonec Havel poslal poselství sudetským Němcům, kdy zdůraznil, že jsou u nás vítáni jako hosté, "kteří ctí kraje, kde žily generace jejich předků, kteří pečují o místa, s nimiž se cítí být svázáni, a kteří přátelsky spolupracují s našimi občany." Vyjádřil také přesvědčení, že již zanedlouho se v prostoru Evropské unie Češi a Němci budou moci opět společně podílet na budování svého domova.50

Německá vláda byla po Havlově projevu tlačena částí německých politických elit (například bývalým resp. současným německým prezidentem Richardem von Wiezsäckerem a Romanem Herzogem či expertem na zahraniční politiku z řad opoziční sociální demokracie Güntherem Verheugenem) k odpovědi. Německá vláda ústy svého ministra zahraničí Klause Kinkela 17.3.1995 na půdě Spolkového sněmu přednesla vládní prohlášení k česko-německým vztahům. Havlovu podanou ruku bylo podle spolkové vlády třeba uchopit, ale na druhé straně bylo také nutné vyjádřit zklamání nad "některými pasážemi", kterými byla pravděpodobně míněna Havlova zmínka o souvislosti bezpráví způsobeném Čechy sudetským Němcům s širším historickým kontextem. Prohlášení kabinetu také obsahovalo nepřímo vyřčené, ale jasně srozumitelné upozornění na vztah mezi odškodněním českých obětí nacismu Německem a vstřícnějším postojem české strany vůči sudetským Němcům. Požadována byla také distance od československého zákona o amnestii č.115/1946 a byla také vyjádřena obava z toho, aby se ČR nestala "Srbskem střední Evropy". Tato teze vycházela z předpokladu, že ten, kdo schvaluje tzv. Benešovy dekrety, schvaluje i etnické čistky v bývalé Jugoslávii a je schopen se něčeho takového dopustit v budoucnu znovu. Kinkel však neuzavřel cestu ke kompromisu a mohlo se tak začít pracovat na česko-německé deklaraci.51

Reakce SL na Havlův projev byla odmítavá. Franz Neubauer na zasedání sudetoněmeckého Spolkového shromáždění v březnu 1995 prohlásil, že z Havlova původního přiznání bezprávného charakteru vyhnání mnoho nezbylo a prezident podle něj ospravedlnil vyhnání, přisoudil kolektivní vinu velkému počtu sudetských Němců a trvá na platnosti jejich úplného vyvlastnění, a to bez odškodnění, čímž se podle něj podřídil vnitropolitickým tlakům.

Na druhé straně mluvčí SL pochválil německou vládu za její reakci na Havlův projev, ale vyčetl jí absenci jasného postoje k přístupu ČR k Evropské unii za situace, kdy ČR nezruší tzv. "Benešovy dekrety".

Na tomto Spolkovém shromáždění promluvil také nový bavorský premiér Edmund Stoiber. Stoiber, který uvedl, že se česká vláda musí distancovat od Benešových dekretů a zrušit tzv. "amnestijní zákon". Dále prohlásil, že musí uznat právo na domov a zdůraznil potřebu řešit odškodnění za bezpráví v letech války a v době vyhnání a individuálně odškodnit oběti na obou stranách, a to zřízením fondu usmíření. Bavorský premiér se však odlišil od SL ve chvíli, kdy oznámil, že ti, kdo chtějí právo na vlast uskutečnit svým návratem, mají k tomu dostat individuální možnost. Navíc bavorský premiér přišel s novou tezí, a totiž tou, že vyhnanci nesou historickou odpovědnost za zločiny nacistického režimu - což byl krok ke sblížení s českou stranou. Stoiber dále vyzval k řešení problému usnesením obou parlamentů, českým a německým.

Tak se stvrdily dvě platformy, česká Havlovým projevem a sudetoněmecká (od níž se v něčem odlišovala platforma bavorská) a vyjednávání česko-německé deklarace tak mohlo začít.

Přijetí Česko-německé deklarace a její odmítnutí SL

Během dlouhých jednání k deklaraci se vynořovaly různé další problémy a požadavky, které ukončení vyjednávání stěžovaly. Jedním z nejzávažnějších bylo prohlášení ministra zahraničí Klause Kinkela ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Kinkel na stránkách novin zpochybnil právní závaznost Postupimské dohody a CSU poté ihned začala požadovat příslušné změny v připravované deklaraci, které by tuto skutečnost odrážely. ČR se proti Kinkelovu prohlášení ohradila a trvala na platnosti "Postupimi". Stejné stanovisko potvrdily i signatářské mocnosti Postupimské deklarace USA, Rusko (jako nástupce SSSR) a Velká Británie a tento sporný bod, který byl překážkou v jednání, byl poté v tichosti opuštěn.52

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji byla podepsána premiérem Václavem Klausem a kancléřem Helmutem Kohlem v Praze v lednu 1997. Smlouva pak prošla bouřlivým schvalovacím procesem v obou parlamentech. Souhlasy obou parlamentů nebyly z čistě formálního hlediska k přijetí deklarace třeba, avšak jejich souhlas byl výrazem silné politické vůle na širokém základě.

Základním cílem deklarace bylo vyřešení sporů minulosti mezi ČR a SRN, které bránily v nezatíženém vývoji vztahů mezi oběma zeměmi. Obě strany vstupovaly do jednání s rozdílnými požadavky, česká strana požadovala ukončení majetkových nároků z právního i politického hlediska a na druhé straně německá reprezentace žádala českou reflexi událostí po druhé světové válce spjatých s osudem sudetských Němců.

Klíčovou pasáží deklarace je článek IV. ve kterém obě strany vyjadřují vůli, že "nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti," přičemž "každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor."53 Články II. a III. vyjadřují lítost obou stran nad spáchanými zločiny. Čeští vyjednavači prosadili formulaci, ve které Německo uznává širší souvislosti problému odsunu Němců: "Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálně-socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro válečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení." O pojem "vyhánění" byl sveden před přijetím definitivního textu deklarace tuhý boj, neboť česká strana odmítala slovo "vyhnání" a německá naopak jakýkoliv výraz s neutrálním zabarvením. Česká strana naproti tomu vyjádřila lítost nad uplatňováním kolektivní viny a dále politovala "excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami".54 Němcům se nepodařilo dosáhnout (Sudetoněmeckým krajanským sdružením prosazované) formulace "bezpráví", nýbrž pouze distance české strany od formy uplatňování některých zákonů. Praktické důsledky deklarace byly stanoveny ve článku VII., ve kterém se mluví o zřízení česko-německého Fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra.55

Přijetí česko-německé deklarace bylo jednoznačným pokrokem v česko-německých vztazích, neboť oba státy se mohly konečně soustředit na budoucnost. Je sice pravda, že některé sporné momenty zůstaly, zvláště co se týká definic některých pojmů, avšak celkově se česko-německé deklaraci povedlo vztahy mezi oběma zeměmi narovnat.

Sudetoněmecký Landsmanšaft na druhém zasedání Spolkového shromáždění v únoru 1997 ústy Franze Neubauera deklaraci odmítl. Prohlásil, že přes některá pozitiva v Deklaraci převažují negativní aspekty a proto nemůže dát sudetoněmecká strana k takovému dokumentu souhlas. V jednotlivostech Neubauer obhajoval pojetí transferu jako "vyhnání" a odmítal jeho dělení na "vyhnání" ve formě tzv. divokých transferů a "nucené vysídlení" v podobě řádných odsunů schválených Postupimskou konferencí. Přivítal charakteristiku "vyhnání" jako bezpráví (jeden ze sporných momentů Deklarace, v českém překladu se mluví o křivdách, v německém o "Unrecht" - což může být přeloženo jako "křivda" ale i jako "bezpráví"'3b tuto interpretaci také hned po ratifikaci použil kancléř Kohl ve vládním prohlášení k Deklaraci), avšak vyjádřil zklamání nad tím, že ve smlouvě nebylo zakotveno právo sudetských Němců na domov. Dalším bezprávím spáchaných na sudetských Němcích pak podle něj bylo poválečné vyvlastnění, které má být odškodněno a které zůstává otevřenou otázkou česko-německých vztahů. Jako v případě tzv. "Pražské smlouvy" z roku 1973 a smlouvy z roku 1992 SL znovu označil deklaraci za dokument bez právní závaznosti, který ani nemusel být schvalován parlamenty obou států, protože představuje pouze názorové pseudosjednocení, a při této příležitosti pak zopakoval, že počátkem neštěstí bylo vytvoření Československa v historických hranicích, čili přičleněním sudetských Němců k ČSR. 56

Situace po přijetí Česko-německé deklarace

Česko-německé vztahy vypadaly po přijetí deklarace téměř idylicky, v roce 1999 se při setkání sociálnědemokratických šéfů vlád Miloše Zemana a Gerharda Schrödera český premiér distancoval od Benešových dekretů, které označil za vyhaslé a na druhé straně se Schröder vzdal majetkových nároků vůči České republice. "Požadavky organizací vyhnanců nemají na německou zahraniční politiku vliv a spolková vláda nehodlá žádné majetkové nároky vůči České republice vznášet," zdůraznil pro deník Mladá Fronta Dnes Schröder.57 Majetkových nároků vůči České republice se v roce 2000 překvapivě také zřekl nový předseda SL Bernd Posselt, který nasadil mnohem mírnější tón, než bylo do té doby zvykem. V prosinci uvedl Posselt v českém tisku, že Sudetoněmci a Češi jsou "dvě části jedné kultury Čech, Moravy a Slezska."58

Bezmračná obloha na nebi česko-sudetoněmeckých vztahů se začala však zatahovat již ve stejném roce a to nečekaně z Rakouska. Do vlády se v alpské zemi dostala ultrapravicová Strana Svobodných, jejíž předák Jörg Haider se několikrát postavil za vyhnance z českých zemí v Rakousku, nazývaných zde "Starorakušané". Haider několikrát prohlásil, že Rakousko bude blokovat vstup ČR do EU v případě, že nezruší "Benešovy dekrety".59 V roce 2002 se k výzvě ke zrušení dekretů přidal i kancléř Wolfgang Schüssel a vyzval obě země k tomu, aby o tom vydaly společnou deklaraci. Hned na to oznámilo Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku, že chce na Českou republiku podat hromadnou žalobu kvůli odškodnění majetku vyvlastněného po roce 1945, jehož hodnota by v současnosti činila částku 260 miliard euro. Tento přemrštěný požadavek však Schüssel odmítl.

Předvolební atmosféra ve střední Evropě (chystaly se volby v Německu, Rakousku, ČR, Slovensku i Maďarsku najednou) začala houstnout v okamžiku, kdy nejdříve český premiér označil sudetské Němce za "Hitlerovu pátou kolonu", jejíž příslušníci mohou být jenom rádi, že nebyli po válce všichni za vlastizradu pověšeni. Později se pro Izraelský deník Haarec vyjádřil v tom smyslu, že Izrael by měl s Palestinci zatočit podobně, jako to udělalo Československo po druhé světové válce se sudetskými Němci.60 Nastala nevídaná bouře, kdy byl kancléř Schröder nucen odřeknout návštěvu Prahy61 a do bitvy se zapojila i maďarská vláda, která se ústy svého premiéra Viktora Orbána připojila k výzvám po zrušení Benešových dekretů, neboť "odporují právu EU a měly by být před vstupem do EU zrušeny",62 což samozřejmě vyvolalo adekvátní slovenskou reakci. Následné zneužití nacionalistických hesel ve volebních kampaních zvláště v ČR a Maďarsku ukázalo, že za celou kampaní stála pravděpodobně snaha některých politiků připsat si na své konto levné body tím, že se postaví do čela národního hnutí ohroženého zvenčí. Smutná přehlídka nacionalistického řádění vyvrcholila v ČR v dubnu 2002, kdy Sněmovna jednohlasně přijala prohlášení o neměnnosti platnosti Benešových dekretů,63 čímž dala vzpomenout na tradice smutně proslulé poválečné "Národní fronty". Situace se po volbách zklidnila, avšak do budoucna je již jasné, že střední Evropa vstupuje do 21. století se zátěží nacionalismu v plné síle.

Stanovisko SL ke vstupu ČR do Evropské unie

Česká republika se po volbách v roce 2002 začala chystat na vstup do Evropské unie. SL se v usnesení z prvního prosince 2002 k podpoře vstupu středoevropských zemí do EU připojil. Zdůraznil však, že je nutné vyřešit bezpráví spáchané na sudetských Němcích po druhé světové válce, konfiskace jejich majetku a vyhnání. Krajanské sdružení uvítalo usnesení Evropského Parlamentu o amnestijním zákoně, ve kterém jej tato instituce odmítá jako neslučitelné s moderním právním řádem (toto usnesení bylo prosazeno poslanci bavorské CSU) a opět zmínilo majetkové nároky.64 "Konfiskace majetku byla podle mínění všech německých vlád, i té současné, proti lidským právům, a proto je problém třeba řešit,"65 uvedl Bernd Posselt v českém tisku.

V listopadu 2002 vydala Evropská komise posudek k Benešovým dekretům a některým československým poválečným zákonům. O prozkoumání slučitelnosti Benešových dekretů s "acquis communautaire" požádal premiér Miloš Zeman spolu s komisařem pro rozšíření Güntherem Verheugenem v dubnu v reakci na dlouhodobá tvrzení vyhnaneckých organizací v čele se SL, že dekrety jsou neslučitelné s právem platným v EU. Komise došla k závěru, že účinnost dekretů a dalších zákonů vypršela jejich jednorázovým použitím po válce a že již nemohou být použity (zkoumány byly dekrety č. 5/1945, 12/1945, 16/1945, 108/1945) . Tzv. "amnestijní zákon" pak podle EK neměl být původně určen k ospravedlnění násilí na Němcích a Maďarech a nemůže být v současnosti překážkou vyšetřování válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.66 Přes tato zjištění však neformálně mnozí evropští činitelé povzbuzovali českou reprezentaci, aby se odhodlala k gestu, ve kterém by vyjádřila nad spáchaným příkořím lítost. K takovému gestu však odvahu česká politická scéna dodnes nenašla.

Předseda SL Bernd Posselt hlasoval na jaře 2003 v Evropském parlamentu proti přijetí ČR do Evropské unie, ač se podle svých slov sám na vstup ČR do evropských struktur těší. Na setkání Klubu mladých Evropanů 29.května na půdě Filosofické fakulty67, Posselt uvedl, že jeho negativní hlasování bylo protestem proti bezpráví spáchaného na sudetských Němcích po válce reprezentované tzv. "Benešovými dekrety" a další poválečnou legislativou, se kterou ČR do EU vstupuje.68

Identifikace Sudetoněmeckého landsmanšaftu, jeho stanovy a organizační struktura

Identita sudetoněmecké skupiny

Sudetoněmecký landsmanšaft se prezentuje jako zástupce národnostní skupiny, která se vyznačuje specifickou identitou, odlišnou od většinového obyvatelstva SRN. Je tedy třeba se zmínit o tom, jakým způsobem se člen sudetoněmecké národnostní skupiny definuje a jak se tato identity vytvářela.

Odlišný vývoj společenství v SRN po válce

Odsunutí Němci nebyli z počátku přijímáni v Německu s otevřenou náručí. V poválečné situaci strádání a nedostatku nebylo divu, že se přes obrovské úsilí okupačním úřadům nedařilo vzbudit v místních soucit a sympatie k uprchlíkům.69 "Přišli (sudetští Němci) většinou do vesnic, k sedlákům. Bavorský sedlák, zbožný, přívětivý ke každému, zdaleka zdravící Pozdrav Pán Bůh, je nestvůrný ve své lakotnosti a bezohlednosti k pracovním silám. (...) K těmto a podobným přišli sudetští Němci. Byli nastěhováni do jejich obydlí za úředně stanovené nájemné, šlapali jejich schody, vařili na jejich plotně, děti jim lezly po plotech, pili zdarma jejich vodu, do kostela nechodili, " psal tehdy z Bavorska korespondent Peroutkova týdeníku Dnešek Rostislav Kocourek. K materiálním problémům se přidaly též výčitky od usedlíků, že právě oni byli příčinnou všeho neštěstí. "Kvůli vám jsme šli do války. Vás jsme chtěli osvobodit, a teď vás máme na krku,"70 dozvídali se vyhnanci ve své nové vlasti.

Odsunutým se zpočátku neříkalo vyhnanci, neboť v prvních letech nebylo zřejmé, že se zpět do svých původních domovů již nevrátí. Počátkem roku 1949 by se ještě 80 % z nich rádo vrátilo71, což potvrzuje redaktor Dneška: "Dávají (...) docela jasně najevo, že se cítí v Německu cizími, že každý, kdo přišel z Čech a Moravy, je jim bližší než Němci, mezi nimiž žijí; (...) hovoří tak jako vystěhovalci, jakoby si šli hledat obživu do ciziny, mluví spíš o tom, jak se jim daří v Německu a ne o tom, co bylo v Československu."72

Následkem odděleného vývoje od většinové společnosti se odsunutí z Československa nezačali organizovat do nových poválečných struktur, ale vytvořili si své vlastní.73 Definice sudetského Němce, jehož SL zastupuje, byla v jeho původní vlasti víceméně zřejmá, šlo o německy mluvícího občana bydlícího na území Čech, Moravy nebo českého (před rokem 1918 rakouského) Slezska. S identifikací národnostní skupiny v Německu to však již tak snadné není.

Definice sudetského Němce

Po odsunu z Československa byli Němci označováni a většinou i ve statistikách uváděni jako "sudetští" Němci. To ale také platilo i pro německé obyvatelstvo ze Slovenska, pro který se jinak vžil termín "karpatští" Němci. Kromě toho, že nemají s českými Němci společný ani prostor, kde žili, ani kulturní tradice, došlo k vystěhování Němců ze Slovenska za zcela jiných okolností, než tomu bylo v českých zemích. O jejich evakuaci rozhodly již německé okupační úřady, a to poté, co vypuklo v létě 1944 Slovenské národní povstání. Během zimy 1944/1945 bylo transportováno asi 120 000 slovenských Němců do západního Slovenska, Rakouska a východních Čech. Mnoho z nich se pak nakonec ocitlo v západních okupačních zónách Německa, a ve statistikách se poté objevují většinou pod hlavičkou "vyhnanci a uprchlíci z Československa" nebo "sudetští Němci".

Zmíněný případ poukazuje na širší problém, kterým je vymezení sudetoněmecké národnostní skupiny mimo české země. V SRN neprobíhá žádné sčítání příslušníků sudetoněmecké národnostní skupiny a nejsou tak k dispozici žádná data, o které by se mohla jejich reprezentace opřít.

Historička Eva Hahnová uvádí, že monopol na reprezentaci všech sudetských Němců naráží právě na nedefinovatelnost zastupované skupiny. Mluvčí Landsmanšaftu je označován zároveň za mluvčího celé sudetoněmecké národnostní skupiny a stanovy sdružení nazývají své členy krajany (Landsleute). Hahnová upozorňuje, že se v každém případě jedná o mluvčího "krajanů", ale už o dost méně je jasné, jestli jsou míněni krajané v nejširším slova smyslu či pouze členové Landmanšaftu.

Podle údajů sdružení je sudetských Němců na světě kolem 3,8 milionu, avšak v tomto čísle je zahrnut statistický výpočet potomků bývalých československých občanů, jejich manželů či manželek a potomků v dalších generacích. V současném Německu neexistuje žádná evidence tzv. sudetských Němců, ani evidence míst, odkud jeho občané pocházejí, takže statistika landsmanšaftu je založena na nepříliš jasných kalkulacích. V Německu žije mnoho přistěhovalců po druhé světové válce, kteří se plně integrovali do nového prostředí a dnes se cítí jako "Němci", a nikoli jako "sudetští Němci" a jako takoví se nemají ani potřebu organizovat ve strukturách SL.

Přes problematičnost legitimnosti sdružení je však podle Hahnové zřejmé, že i kdyby bylo opravdovými sudetskými Němci pouhých 200 tisíc členů SL, nešlo by nad jejich požadavky mávnout rukou. I v této minimální variantě by se totiž nevyřešil problém sounáležitosti sudetských Němců k českým zemím, která je stále velmi silná. V očích většiny českých komentátorů jsou sudetoněmecké spolky příslušníky sousedního státu, jejichž přináležitost k českým zemím neodvolatelně skončila roku 1945. Přes možný nesouhlas se sudetoněmeckým výkladem dějin, politickou ideologií a cíli nelze popřít sudetoněmecký vztah k českým zemím, se kterým málokdo v České republice kalkuluje. Spoléhat na hojivý účinek času je ošidné, neboť zkušenost s většinou podobných případů v Evropě i ve světě ukazuje, že nespokojené kolektivní identity mají značnou trvanlivost.

Stanovy SL

V cestě za ustanovením organizační struktury SL bylo důležitou událostí v roce 1954 vytvoření Spolkového shromáždění, čili jakéhosi parlamentu sudetoněmecké národnostní skupiny. Při příležitosti ustanovení sněmu byly vyhlášeny stanovy sdružení.

Landsmanšaft od této doby sleduje kromě jiných tyto priority:

• spolupůsobit při spravedlivém národnostním uspořádání Evropy,
• prosadit právní nárok na domov, jeho znovuzískání a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny,
• zastupovat nárok národnostní skupiny a jednotlivých krajanů na navrácení uloupeného majetku a z toho vyplývající nároky na odškodnění,
• zastávat zájmy národnostní skupiny v přijímacích oblastech,
• udržovat tradice,
• podporovat radou a činem krajany, kteří zůstali doma.74 , překlad E.Hahnová

Uvedené priority se zaměřují na definici politických cílů. Nutné je však podotknout, že SL a i další sudetoněmecká krajanská sdružení se nezaměřovaly jenom na prosazování své politiky. Jejich nespornou zásluhou a nezměrným úsilím se tisíce vyhnanců dokázaly v padesátých letech začlenit do německé společnosti a nestaly se z nich bezprizorní trosky. Regionální a místní organizace SL se více méně zapojily do běžného spolkového života s jeho každodenními starostmi a politiku přenechaly celostátnímu vedení.75

Organizační struktura sdružení

Struktura SL se dělí na dvě základní linie organizovanosti. První linie organizuje členy podle místa bydliště ve Spolkové republice Německo (Gebietsgliederung) a druhá podle někdejšího místa původu či bydliště členů nebo jejich předků v České republice (Heimatsgliederung). Organizovanost podle místa současného bydliště se opírá o správní členění Spolkové republiky, což znamená členění na okresní a krajské skupiny Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Tyto skupiny jsou pak zastoupeny v příslušné zemské organizaci a zemské organizace nakonec zastřešuje celospolkový svaz. Podle údajů z roku 2000 sdružuje SL více než 2000 místních a přes 350 okresních skupin.

Organizovanost podle místa původu či někdejšího bydliště v ČR (tzv. domovský princip) se do značné míry opírá o správní rozdělení tzv. sudetské župy, a to především pokud jde o tzv. domovské okresy. Nejnižším organizačním prvkem této linie jsou tzv. domovské obce, které mají odpovídat politickým obcím v ČR.76 Druhým stupněm tzv. domovského členění jsou tzv. domovské okresy, které podle "spolkového řádu pro domovská členění" "mají odpovídat politickým okresům vlasti (zemským či městským), pokud zvláštní okolnosti nevyžadují jejich rozdělení na soudní okresy nebo sloučení politických okresů," (čl. III). Za zvláštní okolnost lze považovat především nedostatečný počet těch, kteří by měli příslušný okres reprezentovat.

Vyšším stupněm tzv. domovského členění jsou potom tzv. domovské kraje, jejichž určení vychází ze "spojitosti členů kulturním dědictvím," (čl. V. spolkového řádu)77, avšak zařazení domovských okresů do krajů bylo také do značné míry ovlivněno snahou o optimální organizační řešení. V rámci struktury tzv. domovského členění bylo zřízeno 14 krajů (Chebsko, Šumava, Orlické hory, Praděd, Beskydy, Polabí, Krušné hory, Kravařsko, Středohoří, Ploučnice-Lužická Nisa-Nizozemí, Krkonoše, Hřebečsko, Jižní Morava a tzv. Jazykové ostrovy Praha, Brno, Jihlava, Vyškov). V rámci těchto krajů existuje 75 tzv. domovských okresů. Specifickými domovskými organizacemi jsou tzv. domovská sjednocení a domovské svazy, které stojí mimo rámec krajů a okresů.

Krajští a okresní vedoucí tvoří Sudetoněmeckou domovskou radu, jejíž předseda je z titulu funkce členem spolkového vedení Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Nejvyššími představiteli Sudetoněmeckého landsmanšaftu jsou předseda a mluvčí. Oba jsou zároveň členy kolektivního spolkového vedení. Spolkové shromáždění SL je jakýsi parlament, který má přes 70 členů a zasedají v něm i zástupci SL z Rakouska.78

Vrchol celé struktury jakési organizované sudetoněmecké "občanské společnosti" představuje patronát Svobodného státu Bavorsko nad všemi sudetskými Němci v něm žijícími, který znamená závazek Bavorska uchovávat národní svéráz a ideově a hlavně finančně podporovat SL. Díky patronátu 7. srpna 1970 sdružení poprvé obdrželo 12 milionů DM (během deseti let vzrostl příspěvek až na 29 milionů DM), které byly uloženy do nově založené Sudetoněmecké nadace.79

Cíle politiky Sudetoněmeckého landsmanšaftu

Základní předpoklady

SL označuje pomstu a odplatu jako nepřijatelné prostředky, ale za to žádá nahrazení škod vzniklých vyhnáním, právo na domov a sebeurčení. Dalšími deklarovanými cíli sudetoněmecké politiky jsou vůle k dohodě s českou společností a snaha řešit sudetoněmecký problém v rámci celoevropských politických struktur, avšak na druhou stranu je na sudetoněmecké straně patrná výrazná nechuť akceptovat vyhnání z Československa a snaha, aby se jeho uznání jako bezpráví odrazilo v budoucích vztazích mezi Českou republikou a Německem.

Požadavky sudetských Němců však nejsou dodnes striktně vymezeny a tato nejasnost zavdává příčinu k mnohým, leckdy zavádějícím, interpretacím. SL netrvá na pravděpodobně nereálném vrácení všeho zabaveného majetku a otázku výše a způsobu odškodnění nechává otevřenou pro předpokládané budoucí vyjednávání.

Důležitým faktorem je, že nároky sdružení nejsou vznášeny jménem individuálních osob, ale kolektivními nároky tzv. národnostní skupiny. Jde tedy především o uznání kolektivních práv sudetských Němců jako autonomní skupiny, která by v ČR spolurozhodovala jako "rovný s rovným" s reprezentací české společnosti. O návrat jednotlivců Landsmanšaftu nejde, sdružení požaduje uznání skupinového práva, které zajišťuje existenci národní skupiny.80

V množství prohlášení a stanovisek dává SL najevo, že tzv. sudetoněmecká otázka je pro něj na rozdíl od české strany stále otevřená a že má výhrady ke všem oficiálním dokumentům, který byly přijaty reprezentanty Československa (později ČR) a SRN v roce 1973, 1992 nebo 1997.81

Hlavní programový dokument - tzv. "20 bodů"

Významným předělem, který definitivně upevnil programové zaměření SL, se stalo přijetí dokumentu s názvem Stanovisko Sudetoněmecké rady k sudetské otázce - tzv. "20 bodů" dne 7.května 1961. "20 bodů" je dodnes nejdůležitějším programovým dokumentem a proto je dobré se na něj podívat zblízka.

Ve "20 bodech" se v plné šíři projevují hlavní překážky česko-sudetoněmeckého porozumění. Vývoj českých zemí od roku 1918 je vnímán zásadně jinou optikou než na české straně, a podle toho se také odlišuje vyvozování příčin a následků krizových okamžiků společných dějin. Historie, a obzvlášť ta nedávná, neústí v jednoznačné závěry a zkušenosti rozmanitých skupin lidí či jednotlivců samých na minulé události hledí jinak a vyvozují z nich odlišné závěry a cíle. V určitém okamžiku však není možné se dohodnout na společném postupu do budoucna, pokud ani jedna z nesvářených stran není schopna tolerovat existenci jiného názoru, byť by to pro jednu nebo druhou znamenalo podstoupit bolestnou demontáž svého dosavadního domnělého dogmatu.

Interpretace historie

Prvních deset bodů sudetoněmeckého programu nazvaného souhrnně "Pohled zpět" (Rückblick) provokuje svými svým vlastním výkladem historie hned v několika momentech a v některých případech upozorňuje na sporné momenty, které jsou na české straně přehlížené.

První bod programu uvádí, že sudetoněmecká otázka může být správně pochopena pouze na pozadí vzniku Československa v roce 1918/19.82 Landsmanšaft reprezentuje tradiční sudetoněmecký názor, že sudetoněmecká národnostní skupina byla začleněna do Československa proti své vůli a právu na sebeurčení, přičemž ale příliš dál nerozvíjí otázku, jak se mělo po světové válce postupovat jinak.

Symbolem začátku špatného vývoje je pro SL padesát obětí nepokojů 4. března 1919, kdy československá vláda zasáhla proti generální stávce v pohraničních územích. Tento den je dodnes připomínán jako začátek nejen boje za sebeurčení, ale také za počátek autoritativního režimu vedeného Čechy.

Jakmile je nějaká tragická událost zanesena do mytologie národnostní skupiny, pak se již zpětně těžko vyvrací racionálními argumenty a podobně je tomu i v případě březnových událostí roku 1919. Vůdcové německých stran tehdy chtěli demonstrovat svoji vůli po nároku na sebeurčení a na 4.března, kdy se konalo první zasedání rakouského Národního shromáždění, svolali generální stávku. "4. března demonstrovali Němci ve všech větších německých městech. Nebezpečný to podnik v době podrážděné, kdy každý, i voják, i demonstrant, myslí, že je svému národu povinen rázností... Srážka s vojskem je vždy nebezpečná, i když vláda sama má snad v úmyslu postupovat mírně. Známá zkušenost s nabitými puškami je ta, že snadno spouštějí. S tím je také třeba počítat také těm, kdo lid proti vojsku vedou. V prostoru mezi demonstranty a vojskem se vždy vytvoří zvláštní ovzduší, které jen nepatrně podléhá rozkazům ústřední vlády a daleko více citům a nervozitě," napsal o událostech Ferdinand Peroutka.83 Známý český publicista popsal českou pozici, kdy nepokoje v pohraničí na začátku roku zasadil do širšího kontextu neklidné doby konce světové války v jejíž bouřlivé atmosféře došlo k tomuto tragickému a nechtěnému excesu. Pro sudetské Němce však již asi navždy zůstane 4. březen symbolem prvních bojů za sebeurčení s autoritativním českým státem se kterým se nikdy úplně nesmířili. Bude tomu zřejmě tak v budoucnu i přes to, že v něm měli zajištěn národní život mnohem lépe, než většina tehdejších menšin v Evropě.

Třetí bod sudetoněmeckého programu mluví o tom, že de facto vícenárodnostní stát Československo byl vydáván za "československý" národní stát.84

Koncept "československého" národa, který byl po druhé světové válce v tichosti opuštěn, nemohl být českými Němci vnímán jinak, než jako umělé zdůvodnění pro existenci "národního" státu namířeného proti nim. Fakt, že v novém státě žilo na dva milióny "státního národa" Slováků oproti 3.5 miliónům "menšinového" německého obyvatelstva nelze přehlížet. V českém prostředí je však význam chybné konstrukce čechoslovakismu pro sudetské Němce opomíjen a její existence omlouvána na jedné straně dobovými aspekty jako nutnou hráz proti německému vlivu v nové republice, a nebo se poukazuje definici "československého" národa jako pojmenování jednotky politické či územní, postavené na podkladě rovnosti občanů všech národů. Hráz proti němectvu nemohla však na německé straně nevzbudit protireakci a už jen zvolený název státu mohl těžko Němce a Maďary přimět k větší identifikaci s ním, nehledě na to, že se oproti původním záměrům nová republika opravdu stala ve své konstrukci státem národním. " (...) Vzhledem k tomu, že při zakládání nového státu byl nejen v jeho názvu, ale i v jeho struktuře položen důraz na etnický princip, projevovalo se mezi německým obyvatelstvem historických českých zemí vůči novému státu čím dál větší odcizení, nemluvě o Maďarech, kteří se v něm ocitli skutečně způsobem ryze incidentálním,"85 napsal maďarský politolog István Bibó.

V šestém bodě se dozvídáme, že "sudetští Němci byli v roce 1938 stejně tak objektem politiky velmocí jako na konci první světové války" a že "Británie a Francie by nikdy Československu nevnutily odstoupení sudetoněmeckých území, kdyby osvobození sudetských Němců z české nadvlády neodpovídalo zásadě sebeurčení"86

Představa nevinného "objektu politiky velmocí" je velmi populární i v českém prostředí, zvláště co se týče krizových momentů dějin. Je nepochybné, že Hitlerovy záměry v době vrcholící sudetoněmecké krize v roce 1938 byla docela odlišné od představ a tužeb většiny sudetoněmeckého obyvatelstva. Avšak je také zcela zřejmé, že se sudetští Němci ve své většině k totalitní ideologii opravdu přiklonili a vědomě tak skrze svoji reprezentaci napomohli k destrukci jistě ne dokonalého, leč stále demokratického státu. Podobně mylná argumentace je používána i v českém prostředí, kdy se naopak odsun Němců vydává za rozhodnutí velmocí, které Češi nemohli ovlivnit.

Mnichovskou dohodu česká společnost vnímá jako doposud největší národní ponížení ve svých moderních dějinách. Češi byli zasaženi na nejcitlivějším bodě, byla popřena sama jejich národní samostatnost a svébytnost.87 Stejně tak jako sudetští Němci těžko přijímají racionální argumenty v případě založení Československa, tak i Češi přistupují k diskusi o Mnichovu silně nekriticky, iracionálně a "samospravedlivě"88. Sudetskými Němci deklarovaná snaha o sebeurčení je ve spojitosti s Mnichovem považována za těžkou zradu, která podstatně ospravedlnila pozdější vyhnání. "Ke zničení svobody a státnosti českého národa významně přispěla drtivá část německé menšiny v Československu, bez jejíž halasivé činnosti nemohlo dojít k tzv. mnichovské dohodě a po ní zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava, " píše profesor mezinárodního práva Miroslav Potočný ve svém komentáři k "20 bodům".89

Sudetští Němci jsou od období kolem Mnichova spojováni s nacismem a toto hluboké české přesvědčení nemůže zviklat ani sedmý bod sudetoněmeckého programu, ve kterém se vlažně přiznává, že "zničení svobody a vlastní státnosti českého národa národněsocialistickým režimem v březnu 1939 bylo zavrženíhodným násilným aktem proti právu sebeurčení tohoto národa."90 Přesvědčení o kolektivní sudetoněmecké vině za Mnichov a pozdější nacistické perzekuce vystihuje článek JUDr. Arnošta Malovského-Weniga v Lidové demokracii, kde se tento vyjadřuje pro uplatnění kolektivní viny v platném právu: "Není jen vina osobní, je také vina souborná, právě tak jako neuznáváme v právu jen osobní vůli, nýbrž také vůli soubornou. (...) Nevytvoříme-li trestní právo, které bude podle viny osobní trestati také soubornou vinu národa, pak nebudeme jisti, že se za několik desetiletí dopustí nějaký národ a v první řadě zase Němci nového zločinu na lidství, spoléhaje, že v případě nezdaru odnesou to jen jeho vůdcové."91

Povědomí Čechů o sudetoněmeckém protinacistickém odporu je tak přirozeně minimální a sudetská otázka je stále do značné míry spojována s nacismem. Tato podvědomá asociace se spojila s národním výkladem dějin českých zemí, ve kterém se německý element projevuje převážně jako odvěký rival, a usnadnila tak cestu ke "konečnému řešení". "Odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska byl důsledkem jejich zločinné činnosti v době fašismu a účasti na válečných cílech fašistického Německa,"92 uvádí předseda Vlasteneckého sdružení antifašistického Karel Perman. Také publikace Rozumět dějinám z roku 2002, určená pro učitele dějepisu na školách se emotivně táže: "...Udělali sami Němci a sami Němci sudetští něco pro to, aby takovýto obrat (směrem pryč od tvrdého nacionálního radikalismu) umožnili a podnítili? Aby nacisty zbavili vlády, ukončili válku a změnili okupační politiku?"93 Možnost, že by kdy Češi přijali tvrzení o sudetoněmecké bezmocnosti ve hře velmocí, se tedy zdá minimální.

Klíčové pro česko-sudetoněmecké vztahy je ustanovení jedenáctého bodu sudetoněmeckého programu (a zároveň prvního bodu druhé části nazvané "Pohled do budoucna") ve kterém se uvádí, že se sudetští Němci "nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti."

Rozchod s Němci po druhé světové válce je dodnes hlavním sporným momentem vztahů obou národů. Příkladem může být komentář k "20 bodům" od Miroslava Potočného, jenž reaguje na jedenáctý bod sudetoněmeckého programu vzorově tradičním nacionálním pohledem. "Údajně jejich '82staletí trvající vlast' byla vždy a navždy zůstane českou vlastí, vlastí Čechů, Moravanů a Slezanů," prohlašuje Potočný ve svém textu, jehož titul zní "Sudetoněmecký program tzv. 20.bodů z hlediska mezinárodního práva," což by mělo autora zavazovat spíše k tomu, aby se držel věcných argumentů. Potočný však pokračuje ve své argumentaci podobně i dále například při zamýšlení se nad odsunem, ve kterém prý šlo "v zásadě o spořádané přesídlení masy německého obyvatelstva z Československa do Německa," přičemž samotný odsun byl naplánován vítěznými velmocemi, které "ujednaly spořádané a co možná humánní přesídlení (transfer) německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska" poté, co "dospěly ke společnému závěru, že přesídlení musí být provedeno (will have to be undertaken) a že Němci z těchto států budou vyhoštěni." Československo pak nakonec pouze "v souladu se svými válečnými cíly přijalo tuto část Postupimské dohody," "řádně a plně uskutečnilo přesídlení Němců" a "takto řádně splnilo své mezinárodní závazky plynoucí z XIII. části Postupimské dohody."94 Autor tak zcela opomíjí zásadní roli, kterou při odsunu československá reprezentace hrála a odpovědnost za vyhnání svaluje čistě jen na rozhodnutí velmocí. Co si představuje pod pojmem československých "válečných cílů" již dále neupřesňuje. Zcela opomenuty jsou známé přípravy československé exilové vlády na odsun již za války a před Postupimskou konferencí v létě 1945.

Stručné přiblížení politiky SL

V dalších bodech sudetoněmeckého programu SL stručně přibližuje hlavní pilíře své politiky. V bodě třináctém zásadně prohlašuje, že "nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění více než 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat."95 SL také trvá na právu na domov v souladu s právem na sebeurčení (bod 14), které však nesmí být v rozporu se souhlasem obou národů (bod 16), které mají budovat svůj vztah na základě přátelství (bod 17). V posledních bodech se pak vyzývá k nové diskusi o státním uspořádání českých zemí odpovídajícím zásadě sebeurčení národů (bod 18), přičemž tento vztah má být zasazen do rámce společné evropské integrace (bod 20). Zvláště pak poslední body vzbuzují podezření, že za bojem o sebeurčení národů se opět skrývá sudetoněmecký separatismus: "Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zásada sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení." Ani formulace: "nelze dopředu vyloučit státoprávní společenství s českým a slovenským národem"96 (bod 19) příliš důvěry v záměry sdružení nevzbuzuje.

Dokument "20 bodů" celkově vymezuje sudetoněmecký výklad historického vývoje mezi světovými válkami a považuje státoprávní řešení postavení sudetoněmecké menšiny v první Československé republice za převážně pochybené. Mnichovskou dohodu vnímá jako uznání práva na sebeurčení, avšak odmítá zločiny nacistického režimu, který nedlouho po Mnichovu připravil český národ o suverenitu. Odsun (vyhnání) německého obyvatelstva po druhé světové válce pak SL považuje za bezpráví, které musí být odčiněno a trvá na právu na domov (Recht auf Heimat) na základě práva na sebeurčení národů.

SL dodnes "20 bodů" nenahradil žádným novelizovaným dokumentem, který by reflektoval změněnou situaci a právě proto by se mělo na uvedený program hledět jako na sice platný, avšak přeci jen 40 let starý dokument. Přes snahu některých mladších členů SL je landsmanšaft ve své podstatě velmi konzervativní organizace, velmi těžko schopná pružně reagovat na vyvíjející se společenské dění.

Pilíře politiky sdružení

Právo na domov

Podle sudetoněmeckého výkladu stojí mezinárodní právo na základním předpokladu, že nelze obyvatelstvo násilně odtrhnout od jeho vlasti, neboť již od renesance spočívá na třech složkách: lidu97, území a státní moci. Pouze tehdy, když existují všechny tyto složky v odpovídající sounáležitosti, může také existovat stát ve smyslu státního a mezinárodního práva, protože právě samozřejmost přirozeného spojení mezi člověkem a jeho bydlištěm je jedním ze základních výdobytků moderního evropského myšlení. Ve chvíli, kdy byl tento základní předpoklad narušen podobně, jako se tomu stalo v případě vyhánění po druhé světové válce, se lidstvo vrátilo do hluboké minulosti barbarských časů.

Podle profesora Otto Kimminicha se právo na domov se nedá za žádných okolností zpochybnit, protože je nepředstavitelné, že by někdo prosadil vizi světa, kde národy, národnostní skupiny, ale i jednotlivci nemají nárok zůstat na místě, kde mají domov. Kimminich argumentuje tím, že pokud by takové právo neexistovalo, bylo by přirozeně nahrazeno právem silnějšího a proto je povinností každého státu chránit své obyvatele a jejich práva.

Zvláštním případem jsou pouze dohody dvou stran o výměně obyvatelstva, kterým však byla na poli mezinárodního práva přisouzena pouze epizodní role.

První takovou dohodou byla smlouva mezi Bulharskem a Tureckem, v následujících letech pak podobnou výměnu obyvatelstva zorganizovalo Řecko spolu s Bulharskem (1919) a s Tureckem (1920), dále ve třicátých letech 20.století Rumunsko s Tureckem, Jugoslávie s Itálií a Německá říše s Itálií (roku 1939 při transferu německy mluvícího obyvatelstva z Jižních Tyrol), s baltskými státy a se Sovětským svazem. Těmito dohodami bylo sice v některých případech možná dosaženo práva na sebeurčení národů98, ale vtírá se otázka, zda (například při pohledu na opuštěná historicky řecká města v Turecku) nebylo možné najít šetrnější řešení národnostních problémů. Zároveň je také velmi sporné, zda opravdu vystěhovávaní lidé s dohodnutými přesuny dobrovolně souhlasili. Například v případě stěhování "Jihotyrolanů" je totiž doloženo, že se mu mnozí snažili vyhnout a po válce se jich většina přeživších vrátila zpět.99

Vyhnanci prosazované právo na domov tak nemůže být, jako jedno z nejzásadnějších lidských práv, legalizováno jakoukoliv mezinárodní smlouvou. S tímto postojem také SL přistupuje i k tzv. Postupimské dohodě.

Postupimská dohoda z léta 1945, kterou česká strana považuje za právní podklad odsunu Němců z ČSR, není podle SL a některých českých publicistů žádnou mezinárodní smlouvou, ale pouhým závěrečným komuniké mezinárodní konference.100 Komuniké o konferenci není podle tohoto výkladu žádná smlouva a ani žádný ze států, který se postupimské konference zúčastnil, protokol neratifikoval, a proto nemohl být tedy pro nikoho právně závazný, tím méně pro Československo, které se konference nezúčastnilo. Ujednání v Postupimi by pak mělo v takovém případě pouze charakter politických cílů. Příznivci tohoto pojetí zdůrazňují, že pro českou stranu tak zásadní článek XIII. pouze konstatuje, že: "Tři vlády (...) uznávají, že transfer německého obyvatelstva nebo jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku, do Německa se musí uskutečnit. Shodly se (přítomné vlády) v tom, že každý takový transfer se musí dít spořádaným a humánním způsobem." Článek XIII. tedy "uznává" probíhající odsun, avšak na jeho průběh uvaluje moratorium a vyzývá k jeho "spořádanému a humánnímu" provádění, které bylo po dalších jednáních stanoveno na začátek roku 1946.101 Faktem však je, že ve Smlouvě o Německu mezi Spojenci a nově vznikající SRN byly závěry Postupimské konference vtěleny do přijatého textu a že v roce 1996 všechny v Postupimi zastoupené strany platnost jejích závěrů potvrdili.

Z uvedených argumentů proti nemorálnímu zbavování celých populací domova také pravděpodobně nelze v současnosti vyvozovat právní důsledky tak, jak se o to snaží SL. Všechny normy mezinárodního práva, které ošetřují dnes již skoro samozřejmá práva občanů na domov, odmítnutí kolektivní viny či ochranu proti zvůli státu, byly schváleny až po druhé světové válce a právě v reakci na její hrůzy. Princip kolektivní viny byl odmítnut v Chartě lidských práv OSN až v roce 1948, zákaz nucených migrací jako politického nástroje nebo trestu vydala OSN v roce 1962102 a zákaz zabránění možnosti svobodně přicestovat do určité země a také z ní vycestovat byl přijat na základě mezinárodního paktu OSN o občanských a politických právech až v roce 1966.103 Lidsky lze tedy vyhnání odsoudit a na tomto základě vyloučit jeho opakování, avšak zpětně jej nelze pravděpodobně jakkoliv právně napadnout.

Právo na sebeurčení

Myšlenka nároku na sebeurčení národnostní skupiny, kterým SL podpírá svoji politiku práva na domov, se začala objevovat od druhé poloviny 18. století a od té doby nabyla na několika významech.

Může být chápána ve smyslu kritéria použitelného v případě územních změn suverénních států, kdy se obyvatelstvo může na základě plebiscitu rozhodnout, ke kterému státu se chce připojit, či ve smyslu principu svobody pro etnické nebo náboženské skupiny majících právo vytvořit vlastní nezávislý stát nebo se připojit k jinému státnímu celku. Právo na sebeurčení může být také vnímáno jako demokratický princip, kdy by lid měl mít možnost svobodně si zvolit své vlastní vládce. Dalším významem pojmu je protikolonialistický princip, který definuje právo národa dosáhnout nezávislosti nebo si vybrat svůj mezinárodní statut. Posledním významem pak také může být prostý zákaz okupace nebo napadení území jiných států.104 Běžně se však právo na sebeurčení národů vnímá jako princip přiznávající každému národu nárok na vlastní stát.105

V roce 1945 se právo na sebeurčení stalo jedním ze základních kamenů nově vzniklé Organizace spojených národů. Kvůli odporu Západu vůči Sovětským svazem prosazovanému antikolonialistickému významu se jeho význam zúžil na minimální smysl "samosprávy". Různé mezinárodní dokumenty později postupně transformovaly sebeurčení do všeobecného právního principu mezinárodního společenství, z nejdůležitějších uveďme Rezoluci Valného shromáždění OSN o nezávislosti koloniálních národů z roku 1960, již zmiňované smlouvy OSN týkajících se lidských práv z roku 1966 a pro ČSR významný Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975, jehož ustanovení výrazně napomohla rozbití komunistického panství v zemi.

Idea práva na sebeurčení je od svého vzniku často využívána pro politické účely, které v reálu sledují jiné cíle. Vůbec poprvé se objevuje princip sebeurčení a zákaz územních připojení bez ohledu na názor obyvatelstva za Francouzské revoluce, aby byl záhy později porušen Napoleonovými výboji. Na konci první světové války požadovali sebeurčení národů Woodrow Wilson a V. I. Lenin. Lenin sice prosazoval sebeurčení na protikolonialistickém a protiimperialistickém základě, avšak nahnal také desítky národů do nedobrovolného svazku pod totalitním ruským panstvím. Také Wilson svou politikou sledoval rozbití Habsburské a Osmanské říše106 a pokud se problematiky německých menšin ve střední a východní Evropy týče, položil základy budoucích problémů v tomto regionu, když odmítl právo na sebeurčení německého Rakouska, obyvatel jižních Tyrol (území bylo spojeno s Itálií) a horního Slezska (s Polskem) a v neposlední řadě též sudetských Němců. Nakonec i sama sudetská krize na konci třicátých let byla deklarována jako touha národa na sebeurčení, aby její iniciátor, německý vůdce Adolf Hitler, za necelý půlrok tento princip obsazením zbytku Čech a Moravy porušil.107

Od počátku existence principu sebeurčení se spolu střetávají dvě odlišné rovnice vycházející ze stejného konceptu, jejichž definice velmi dobře vystihnul István Bibó.

Bibó tvrdí, že tradiční západní vnímání vniku národních států je spojeno s existencí živého a těsného vztahu mezi principem sebeurčení, národem a kompletní demokratickou ideou svobody. Demokratická svoboda tak vyrůstá z národního státu, který vzniknul na základě práva na sebeurčení, a nakonec vede ke vzniku širších mnohonárodnostních celků (federací) jakožto vyšších a životaschopnějších státních forem. Avšak tato rovnice je v přímém rozporu s jiným výkladem principu práva na sebeurčení, který hlavně ve střední Evropě zapustil silné kořeny - sebeurčení směřující k nacionalismu.

Právo na sebeurčení dalo skupinám lidí možnost formovat se v národy a vytvářet národní státy, které rozdmýchávaly jejich nároky a požadavky s tím související. Princip sebeurčení národů v tomto případě sloužil nikoliv rozšiřování svobody, ale naopak vedl k podněcování zpátečnické, agresivní, utlačovatelské a k válce směřující ideologii nacionalismu.108

Česká společnost většinou vnímá snahy SL o prosazení práva sudetských Němců na sebeurčení spíše optikou druhého pojetí, tedy jako zástěrku pro agresivní nacionalismus. Přispívá k tomu jednak neochota české strany přiznat i druhému etniku, které vytvářelo specifickou kulturu historických českých zemí, právo na domov a sebeurčení, a i neschopnost sudetoněmeckých sdružení v čele se SL viditelně se distancovat od tragického spojení sebeurčení své národnostní skupiny s nacismem na konci třicátých let minulého století.

Zrušení "Benešových dekretů"

Nelze se nezmínit o nejbolavějším místě česko-sudetoněmeckých (a pravděpodobně i česko-německých) vztahů, kterými jsou poválečné dění legalizující právní akty, známé jako tzv. "Benešovy dekrety". Právě o zrušení "Benešových dekretů" SL dlouhodobě usiluje.

Poválečný odsun nelze vysvětlit bez přihlédnutí k tehdejší historické situaci a celkovému evropskému rozvratu. Vyhnání bylo součástí mohutných přesunů obyvatelstva ve střední a východní Evropě a bylo přijato a schváleno v létě 1945 vítěznými velmocemi, v té době zastupujícími německý stát. Přesto však je role československé reprezentace ve vyhnání německé menšiny (a utrpení jí při tom způsobeném) nesporná a v současné době velmi diskutovaná. Cílem této práce není podrobně zkoumat problematiku "Benešových dekretů", takže se soustředím pouze na krátké přiblížení tématu.

Některé z legislativních opatření exilové a poválečné československé vlády, známé jako tzv. "Benešovy dekrety", zneprávnily podle principu kolektivní viny hned na konci druhé světové války všechny občany německé a maďarské národnosti. "Dekret 5/1945 ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, "109 zabavil majetky všem Němcům a Maďarům bez výjimky. Dekret 12/1945 ze dne 21.června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa," jim "znárodnil" veškerou půdu s výjimkou těch osob, které "se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky,"110 což ale nemohli být například ti, kteří trpěli v nacistických koncentračních táborech a nemohli se tak aktivně zúčastnit na odboji. Dne 15. června vypracovalo ministerstvo vnitra "návrh dekretu prezidenta republiky o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení" ve kterém se již jasně stanovuje odsun, avšak tento návrh byl stažen, neboť by předjímal rozhodnutí velmocí.111 "Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské"112 pak definitivně zbavil Němce a Maďary na území ČSR občanství a tedy i jakýchkoliv práv.

Odebrání práv celým částem společnosti v době zjitřených emocí vytvořilo podhoubí pro násilnosti a perzekuce obludného rozměru (české údaje uvádějí mezi 24.000 až 40.000 mrtvými113 v prvních měsících po válce), které byly přiživovány oficiálními vyjádřeními politiků. Asi nejznámější pobídkou k násilí je část projevu Edvarda Beneše na Staroměstském náměstí v Praze 16. května 1945, kdy staronový prezident prohlásil: "Bude třeba (...) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků provést."114

Dovršení českého národně osvobozeneckého boje bylo završeno přijetím zákona "115/1946 ze dne 8. května o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (tzv. "Amnestijní zákon")," kde se v prvním paragrafu uvádí: "Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné."115 Tímto zákonem byly zablokovány i ty z mála probíhajících soudů s největšími zločinci, kteří se dopustili perzekucí proti německému obyvatelstvu v poválečných měsících.

Vybrané "Benešovy dekrety" i tzv. "Amnestijní zákon", týkající se poválečného zacházení z menšinami v ČSR, jsou dnes již nepochybně historickou záležitostí, jež nemá na současný společenský systém v ČR žádný vliv. Stejně tak je však ale zřejmé, že tyto právní akty byly založeny na kolektivní vině a humánní a demokratická společnost by neměla mít problém s jejich odsouzením. Neschopnost české strany vyrovnat se s touto temnou kapitolou své historie přispívá k udržování napětí mezi postiženými sudetskými Němci a nepřímo i s německou (a rakouskou) reprezentací.

Majetkové požadavky

SL se pokusil o teoretické rozpracování své pozice k majetkovým požadavkům, kterou měla obstarat expertíza renomovaného odborníka na mezinárodní právo prof. Felixe Ermacory. Její název zněl "Rechtsgutachten über die Sudetendeutschen Fragen" (Právní posudek o sudetoněmeckých otázkách) a byla prezentována veřejnosti 22.srpna 1991. Ermacorova práce teoreticky podporovala politický pohled a požadavky SL: odsouzení odsunu jako genocidy, podepření práva na domov, návrat a sebeurčení a z toho vyplývající majetkové nároky. Výjimku, ve které se Ermacora odlišoval od SL, představovalo zjištění, že pražská smlouva mezi Československem a Spolkovou republikou Německo z roku 1973 a smlouvy o sjednocení Německa z roku 1990 "definitivně uzavřely každou teritoriální otázku, takže ta už v současné době k sudetoněmeckému problému nepatří."

Při prezentaci Ermacorovy knihy F. Neubauer mírně modifikoval představy SL o dalších krocích v řešení sudetoněmecké otázky. Trval na protiprávnosti Benešových dekretů a jejich sprovození ze světa, znovu zopakoval právo na domov v ČSFR, které musí tato země stvrdit nejpozději při vyžadovaném členství v Evropských společenstvích a označil vyvlastnění po Mnichovu a po válce za bezpráví, které je nutné odčinit.116

Prezentací vyvlastnění sudetoněmeckého majetku jako bezpráví, které musí být odčiněno, vychází SL z odlišného pojetí právní kontinuity v SRN. Zatímco ČR se považuje za nástupnický stát ČSR, který nepřestal od roku 1918 do roku 1992 fungovat, Německo navazuje na Německou říši z roku 1937.117 Historik Jiří Šitler popsal na stránkách českého tisku pozici českého státu k majetkové otázce, kterou Ermacorova práce rozpracovala.

Podle Šitlera není v současné době podle Ústavy z roku 1992 možné v České republice konfiskovat majetek bez náhrady, pokud o tom nerozhodne soud v trestním řízení, avšak nebylo tomu tak podle něj vždy. "Nedotknutelnost soukromého vlastnictví byla v minulosti omezena například válečným právem na konfiskace majetku nepřítele. S vinou či nevinou, ať osobní, nebo kolektivní, to nemělo nic společného," tvrdí Šitler. Konfiskační zákony uplatňované po 2. světové válce neměly být podle něj trestem za nějaké individuální zločiny a tak nelze přes množství osobních křivd, k nimž nepochybně došlo, mluvit o jakýchkoliv restitucích. Spojenci přijali zásadu, " že německý nepřátelský majetek si každý spojenecký stát definuje sám podle svého, a k jeho konfiskaci ve prospěch spojenců měly být donuceny i neutrální státy". Československo pak mělo podle vyjádření britského delegáta "právo zacházet s bývalými občany ' jako s Němci a s jejich majetkem jako německým nakládati,' " přičemž samotný akt vyvlastnění bez náhrady československá ústava z roku 1920 umožňovala. Poválečné diskuse Spojenců o reparacích vůči Německu nevedly ke konečnému výsledku - Československu nebyly reparační nároky uplatněné ve výši 11,6 miliardy dolarů (do této částky však nebyly započítány nároky sloužící jako protihodnota sudetoněmeckého majetku) nikdy uhrazeny a ani nikdy nezískalo přístup ke dohodnutým německým kontům, z něhož mělo čerpat platby sudetským Němcům. SRN pak od roku 1968 začala sama s odškodňováním válkou postižených občanů.118

Vize budoucího soužití Čechů a sudetských Němců v ČR podle SL

Zkratky typu hesel "právo na domov" či "právo na sebeurčení" řeknou velmi málo o tom, jak si skutečně SL představuje hypotetické budoucí soužití obou skupin, které se ve zlém rozešly po druhé světové válce. Podobný náčrt vypracoval na základě všech důležitých dokumentů přijatých sdružením současný předseda zemské sekce SL v Severním Porýní-Vestfálsku Günther Reicher.

Předpoklady, které by měly být podle Reicherta pro sudetoněmeckou národnostní skupinu zajištěny, jsou:

1. Ochrana jazyka, čímž se rozumí umožnění vzdělávání v němčině od školky po univerzitu, garance možnosti používat tradičních jmen a příjmení, zabezpečení místních označení v jazyce národnostní skupiny a používání jazyka minimálně v místních zastupitelstvech, úřadech a soudech.
2. Zajištění