Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
2.července 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Svoboda ve světě. Zahraniční politika demokratických zemí - Michael Novak

Publikován 30.ledna 2005, text čítá cca 6689 slov. 10799 přečtení  |  Přidejte komentář

23) Svoboda je uskutečněna ponejprv na osobní a morální úrovni. Projevuje se v osobním jednání uskutečňovaném s rozmyslem, po uvážení a se znalostí nabízejících se možností. Svoboda je ale hned vzápětí uskutečňována ve veřejné sféře, prostřednictvím vhodných politických, ekonomických a kulturních institucí, a toto uskutečňování svobody je základní odpovědností politických a společenských vůdců. Zmíněné politické, ekonomické a kulturní instituce rozšiřují dosah svobody do všech oblastí každodenního života. Budovat tyto instituce v kterékoli z vyjmenovaných oblastí je velmi složité, budovat je ve všech těchto oblastech současně je ještě složitější. Nemělo by tedy být překvapením, že budování plně svobodné společnosti je během na dlouhou trať. Přesto je však třeba poznamenat, že některé státy (západní Evropa po roce 1945, Východní Asie po roce 1960) učinily ohromující pokrok za méně než jednu generaci.

24) Každý globální řád hoden toho, aby byl nazýván spravedlivý, musí dnes být charakterizován institucemi svobody. Svoboda a spravedlnost jsou na sobě vzájemně závislé. Žádná svobodná společnost není hodna lidského druhu, není-li spravedlivá. žádná společnost nečiní lidskému druhu po právu, není-li svobodná.

25) Když dnes hovoříme o globálním řádu, míníme tím více než mezinárodní právo a všeobecnou deklaraci práv. Globalizace v současnosti míří za hranice politického řádu, neboť čelíme též novým ekonomickým skutečnostem jako je otevřený a volný světový obchod - ekonomická dimenze globálního řádu. Tento ekonomický řád vznikl dílem přinejmenším pěti činitelů: exponenciálního nárůstu světového obchodu, víceméně okamžité převoditelnosti světového kapitálu, okamžité globální komunikace, mezinárodní mobility práce a rychlému rozšíření zcela nových technologií.

Nový globální řád tak má rovinu politickou, výsledkem toho, jak se instituce demokracie a lidských práv (byť pomalu) šíří po světě. Zahrnuje též rychle nabývající rovinu ekonomickou, která se odráží v namnoze nepochopeném pojmu "globalizace". Nový mezinárodní řád má, jak začíná být konečně zřejmé, též rovinu morální, a dokonce náboženskou.

26) Evropa jako jediná mezi kontinenty postupuje k stále větší sekularizaci (přinejmenším její elity a evropské byrokracie). Naproti tomu v Africe, Americe a Asii vidíme nové probuzení náboženského myšlení a morální vážnosti, odporující sekularismu, relativismu a nihilismu. Současně si 53 islámských zemí světa uchovává silné náboženské cítění, navzdory slepým větvím, které představují zkrachovalé sekulární ideologie jako socialismus, marxismus, arabský nacionalismus nebo vynucený sekularismus (například v Turecku). Nicméně islámské země jsou též sužovány rozšířením moderního džihádismu, který od sekulárních hnutí 20. století, například fašismu nebo leninismu, přebírá metody teroru, utajení, organizace v buňkách a zálibu v prolévání krve. Tento pochybný džihádismus též hýčká vášně, které se odvíjí od mýtu návratu šari' atského práva jedenáctého století. Naprostá většina islámského lidu se však zdá být extremismem džihádistů (jemuž jsme byli svědky v Afghánistánu, Íránu, Súdánu, Pákistánu, Iráku a jinde) zděšena. Mnoho si přeje být věrnými muslimy, ale též užívat plody pokroku v prosperitě a lidské důstojnosti, jehož bylo docíleno v posledních stoletích.

Prakticky všude je náboženství každopádně daleko mocnějším hybatelem dění ve světě než před jedinou generací předvídala, či si vůbec dovedla představit, většina učenců. A sekularismus již není neposkvrněným a bez výhrad přitažlivým ideálem. Sekularismus zvláště podle všeho nezná způsob, jak zvrátit jasně patrný morální úpadek v jinak rozvinutých zemích.

27) Friedrich Hayek krátce po druhé světové válce tvrdil, že má-li v nové době svoboda vzkvétat, musí všichni, kdo v ni věří, ať jsou věřící či nevěřící, ukončit bratrovražedné sváry, které následovaly po Francouzské revoluci v roce 1789. Zastánci svobody nejsou příliš početní, právě naopak, a proto se musí naučit za účelem jejího šíření spolupracovat.

Láska ke svobodě ve většině světa vychází ze dvou zdrojů. První má kořeny v lidské zkušenosti a lidském rozumu, druhý v jistých náboženstvích. Na jedné straně neplatí, že svoboda je chápána všude stejně. Na druhé straně prostřednictvím určité via negativa vštípily války, útlaky, holocausty a krutosti 20. století téměř celému světu odpor k "zločinům proti lidskosti" a závažným porušením lidských práv. Tento odpor poskytl zase novou životnost morálnímu a náboženskému uvažování o přirozenosti lidských bytostí a nastolil otázky po základu lidských práv a původu lidského svědomí.

Dále se stalo zřejmé, že pokud by mělo přísně sekulární řešení těchto otázek oslovit všechny národy a kultury, bylo by nutně příliš úzké, neobsažné a nedostatečné. Ponechávalo by bez povšimnutí náboženské cítění velké většiny lidí na této zemi.

Podle stejného měřítka by intelektuální a jazykové tradice žádného ze světových náboženství (judaismu, křesťanství, islámu, buddhismu, hinduismu a několika dalších) nebyly o nic uspokojivější než přísně sekulární forma. V jistém ohledu by pravděpodobně uspokojovaly méně. Dnes však potřebujeme způsob myšlení a rozmluvy o náboženstvích a morálním uvažování, který bude otevřen zároveň věřícím mnoha rozlišných vyznání a nevěřícím. Brát spravedlivě a otevřeně náboženství v potaz je nezbytnost jak při budování svobodných společností otevřených všem, tak k pospolnému životu v přátelství a vzájemném respektu.

28) Jedním způsobem vytvoření takového jazyka by mohla být úvaha nad požadavky samotné lidské svobody. Dokonce i nevěřící jsou možná ochotni uvažovat o zdroji lidských práv, ležícím za hranicemi státní moci. Praktickým, institucionálním krokem se v tomto směru stala zásada, že stát a jeho úředníci nesmí vytvářet zákony vztahující se k oblasti svědomí a svobodného náboženského projevu. Náboženské instituce a jejich představitelé nesmí zároveň přijímat politická rozhodnutí v oblasti světské vlády.

Další cestou ke konceptu, který hledáme, je uznání toho, že rozhodnutí učiněná lidskými bytostmi ohledně povinností, které jim ve vztahu k jejich Stvořiteli ukládá svědomí- ať už jimi povinnost vděčnosti tomuto Stvořiteli přijímají či odmítají - předchází v čase a závažnosti kterémukoli jinému závazku, včetně každého závazku k občanské společnosti. Vztah mezi jednotlivcem a Stvořitelem předchází vztahu jednotlivce k ostatním lidským bytostem v občanské společnosti (a dokonce i v rodinném životě). Proto je tato povinnost, za předpokladu že je uznávána, nazývána nezcizitelnou. Žádná další osoba vyjma jednotlivce samého, dokonce ani otec nebo matka, bratr, sestra či manžel/ka, za něj nemůže činit tato rozhodnutí. A žádná instituce občanské společnosti se do nich nesmí vměšovat. Rozhodnutí, které každý jedinec činí ve vztahu k Stvořiteli (i kdyby tímto rozhodnutím odmítal každou takovou povinnost), mu nesmí "odcizit" ani stát, ani jiná instituce, dokonce ani rodina.

29) Mnozí autoři rozsáhlé "vězeňské literatury" 20. století, například Šaranský a Michajlov, popisují via negativa, která je skrze jejich zážitky s mučením během výslechů dovedla nejprve k rozhodnutí, že nikdy nezalžou.3 Tedy, že budou věrní svému vnitřnímu světlu, odlišujícímu pravé od falešného. Nejprve považovali toto světlo za součást sebe samých. Poté, protože každá jejich část byla vystavena násilí ze strany mučitele, a oni byli stále odhodláni k věrnosti tomuto světlu, napadlo je, že toto světlo není nakonec tak docela pod jejich kontrolou, ale patrně vychází z nějakého vnějšího zdroje. Takto byli dovedeni k poznání skryté přítomnosti Boha, sídlícího v jejich nitru. Samozřejmě že další, vystaveni stejným okolnostem, nedošli tak daleko. V této říši vládne především svoboda. Když vězni jako Šaranský a Michajlov (a mnoho dalších) dosáhli bodu věrnosti světlu pravdy, zažili obrovskou vnitřní svobodu a sílu - dokonce větší než jakou měli jejich protivníci. Protože tito lidé vlastnili to, co jim chtěli a nemohli odejmout jejich věznitelé. Dokud byli věrni pravdě, byli vnitřně svobodní. Získali mocné vědomí důstojnosti, která vychází ze svobody obsažené ve světlu pravdy. Stará rčení jako "Pravda vás vysvobodí"4 zazněla v jejich srdcích novým významem. A podobně též rčení: "Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží."5 Tato zásada je hlavní hrází proti každému totalitarismu. Vše nepatří státu. Stát má své hranice. Práva a dokonce svoboda jedince pochází z věrnosti pravdě - což je pro Židy a křesťany (avšak možná ne pro sekularisty) jen jiné jméno pro Boha.

30) Práva jedince mu nemohou být zcizena žádným jiným jedincem, institucí či pozemskou mocí. Nicméně tato práva jsou pouhá slova - vzduch vycházející z úst - pokud nejsou chráněna demokratickou vládou. K tomuto podali Sacharov, Šaranský a mnozí další morální hrdinové minulého století svá svědectví. Využívat jednotlivce jako svého prostředku a zneužívat jejich práv je v přirozenosti diktátorů. Je též jejich přirozeností hledat nepřítele, aby udržel své poddané ve strachu.

Naproti tomu demokracie zakotvené ve vládě zákona a odhodlané ctít jak práva jednotlivce tak souhlas, který jim dávají ovládaní, směřují k míru. Když je k válce vyžadován souhlas ovládaných, mají tito sklon zvažovat náklady, a přivolit jen v nejkrajnější nouzi. Proto se demokracie v našich časech stala novým slovem pro mír. A stala se též novým slovem pro důstojnost jednotlivce. Neboť instituce ustavující demokracii - vláda zákona, oddělení mocí, ochrana práv jednotlivce, omezená vláda, a podobně - poskytují, jsou-li správně pochopeny, nejlepší prostředí pro skutečné uplatňování práv, rozvíjení nadání a respekt k důstojnosti jednotlivce.

Diktatura nebo demokracie? Dokud existují diktatury, které zneužívají své národy, je svoboda všech ohrožena.

31) Proto se severoatlantické národy zavázaly, že budou šířit poznání o demokratických zásadách do každé kultury světa a poskytovat podporu jedincům a uskupením, jež demokracii prosazují. Neboť severoatlantické národy jsou přesvědčeny, a opodstatnění pro to nacházejí ve víře i filosofii, že stejná přirozená práva, která si nárokují pro sebe, náleží též všem ostatním lidským bytostem. Tato práva nakonec vycházejí od Stvořitele veškerenstva a náleží všem, kdo sdílí lidskou přirozenost.

Po pádu nacismu a komunismu, po tolika desetiletích chmurného strádání, padla na severoatlantické národy přirozená únava. Na chvíli si myslely, že jejich lopota je u konce, a že budou moci nyní odpočívat ve své vlastní domácí prosperitě a míru. Válka, která jim všem byla vyhlášena 11. září 2001, však náhle tyto představy rozbila.

Svět musí dnes žít buď ve svobodě, nebo ve strachu. A svoboda jednotlivce nemůže být ochráněna a jeho práva nebudou v bezpečí jinde než v demokraciích, které jsou k tomuto účelu navrženy. Demokracie je novým jménem pro osobní důstojnost. Demokracie je novým jménem pro mír. To jsou zásady, které stojí za to opakovat.

 << Předchozí: Formování zahraniční politiky <<
1 Gn 4,9 (poznámka překladatele)
2 Tento dokument je dostupný například na http://www.globalpolicy.org/globaliz/politics/blair.htm (poznámka překladatele)
3 Srov. Natan Sharansky, Fear No Evil, New York: PublicAffairs, 1998 (poznámka překladatele)
4 Jan 8,31 (poznámka překladatele)
5 Srov. Mat 22,21 a Luk 20,25 (poznámka překladatele)

Z angličtiny přeložil a poznámkami opatřil Ondřej Ditrych.

Původní, anglickou verzi si můžete přečíst zde: Global Liberty.

Michael Novak - O autorovi Michael Novak

Michael Novak (1933-), významný představitel amerického neokonzervatismu, se narodil v USA jako potomek slovenských přistěhovalců. Po studiích na Stonehill College (obor filosofie a angličtina), Gregoriánské universitě v Římě a Katolické universitě promoval z historie a filosofie náboženství na Harvardu (1966). Následně přednášel na mnoha universitách (Harvardu, Stanfordu a dalších) a roku 1978 se stal stálým výzkumným pracovníkem think-tanku American Enterprise Institute, kde se dodnes zabývá náboženstvím a veřejnou politikou. V letech 1981-1982 zastupoval USA u Komise OSN pro lidská práva v Ženevě, stanul též v čele americké zastupitelské mise při Konferenci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (1986). Z množství jeho publikací byla řada přeložena do češtiny:
Duch demokratického kapitalismu (Praha: Občanský institut, 1992)
Sociální spravedlnost (Praha: Občanský institut, 1993)
Probuzení z nihilismu (Praha: Občanský institut, 1994)
Vyznání katolíka (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995)
Filosofie svobody (Praha: Vyšehrad, 1998)
Katolické sociální myšlení a liberální instituce (Praha: Česká křesťanská akademie, 1999)

Roku 2000 získal Michael Novak Řád T.G. Masaryka.

Jak citovat tento textNovak, Michael. Svoboda ve světě. Zahraniční politika demokratických zemí [online]. Přeložil Ondřej Ditrych. Glosy.info, 30.leden 2005. [cit. 2.července 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/svoboda-ve-svete-zahranicni-politika-demokratickych-zemi/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
svoboda. islám. terorismus. neokonzervatismus. šíření demokracie. konzervatismus. islamismus. zahraniční politika. mezinárodní společenství.

Diskuse k tématu


Přidat komentář