Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
30.března 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Glosy.info

Svoboda ve světě. Zahraniční politika demokratických zemí - Michael Novak

Text byl publikován 30.ledna 2005, vytištěn pak 30.března 2020. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/svoboda-ve-svete-zahranicni-politika-demokratickych-zemi/>

Tento projev byl přednesen 11. listopadu 2004 na Benátské konferenci IV jako příspěvek na téma politické agendy středopravých stran zemí Severoatlantické aliance. Publikujeme jej se souhlasem autora a National Review Online, odkud jsme převzali znění použité k překladu. Doufáme, že poslouží jako reprezentativní vzorek soudobého neokonzervativního myšlení.

Čtvrtá světová válka začala dlouhým řetězem teroristických útoků, jejichž skutečná podstata nebyla rozpoznána až do okamžiku, kdy 11. září 2001 vystoupala k nebi nad New Yorkem, Washingtonem D.C. a lánem pole nedaleko Gettysburgu v Pensylvánii mohutná oblaka černého kouře. Toto náhlé vypuknutí čtvrté světové války pozměnilo strategický obraz světa. Byli jsme postaveni před několik téměř zcela nových otázek. Mezi nimi otázky týkající se asymetrického vedení války, preventivního útoku, zlotřilých států a humanitárních intervencí.

Než se vypořádáme s těmito otázkami, je třeba připomenout si dynamické kontext, do nějž tyto koncepty zapadají. Na základě porozumění tomuto kontextu by se měla utvářet zahraniční politika středopravých stran severoatlantických zemí. Stejná koncepce byla dříve prosazována též stranami na levici, které však dnes, zdá se, ztratily bohužel své odhodlání bojovat za svobodu ve světě.

V roce 1900 se počet demokracií na světě dal spočítat na prstech jedné ruky a všechny byly soustředěny do severoatlantické oblasti. Během následujícího století se intelektuálním a politickým životem přehnaly dva mohutné antiliberální proudy. Prvním prudkým proudem byl komunismus, který měl v úmyslu zničit svobodu v ekonomickém řádu. Komunismus též zavedl do politiky a kultury nejrigidnější a nejdrakoničtější diktaturu, jakou kdy dějiny poznaly. Komunisté slíbili, že socialismus bude pro chudý lid lepší než kapitalismus.

Druhým proudem byl fašismus, který též hlásal nadřazenost diktatury nad demokracií. "Demokracie," říkali fašisté, není než "samé řečnění a žádný čin," - je zastaralá, slabá a nerozhodná. Fašisté slibovali, že diktatura bude pro chudý lid lepší, a předvídali rozšíření diktatury do celého světa. Fašistická výzva směřovala k zničení svobody v politickém řádu.

Oba tyto politické proudy, nárokující si své politické místo, komunismus a fašismus, byly antiliberální. Hodlaly vyvrátit individuální svobodu, právo na svobodné sdružování a demokratické instituce. Zamýšlely rozvrátit svobodná společenství všeho druhu a tak zničit bohatou komunitární dimenzi liberálních společností.

Fašistický i komunistický model se zostudily svými dramatickými ekonomickými neúspěchy a terorem, jejž uplatňovaly na své státní příslušníky. Fašismus skončil ve válce a troskách, zatímco komunismus přivedl své národy na ekonomickou úroveň zemí "čtvrtého světa". Koncentrační tábory a gulagy jsou trvalými vzpomínkami na zkázu, kterou za sebou tyto pohromy zanechaly.

Národy, které mezitím za cenu velkých ztrát hájily liberální ideu, ztratily v soubojích na život a smrt s politickou hrozbou diktatury a ekonomickou hrozbou socialismu tolik sil, že začaly zanedbávat morální a kulturní základy svobodné společnosti. Hlavní poselství svobodného ducha - totiž že vpravdě posilující a tvořivou silou dějin je svoboda - však bylo potvrzeno. Svoboda je stříbrnou nití dějinného pokroku.

Na druhé straně se mezi svobodnými muži a ženami začala pomalu projevovat jistá únava a skleslost, a spolu s nimi též duševní vyprázdněnost a kulturní relativismus. S vítězstvím nad nepřáteli svobody mnoho lidí zapomnělo, jak pevného ducha svoboda vyžaduje. Když proto byla třetí světová válka (tj.studená válka) úspěšně skončena, mnozí lidé na všech frontách si vyžádali dlouhý odpočinek. Po tolika útrapách a strádáních si většina z nich chtěla především užít života. Namísto toho nás teroristé z jedenáctého září vyburcovali k ostražitosti před novými nebezpečími a brutálně nám připomněli, že stovky milionů mladých mužů a žen na celém světě ještě nesdílí dary, jež přináší svoboda.

Proto úkoly, které nám svoboda ukládá, nejsou stále dokončeny. Dary svobody a záruky důstojnosti jedince a lidských práv ještě nedorazily k miliardě lidských bytostí vyznávajících islámské náboženství. Tento nedostatek základních svobod umožnil, aby dobrým jménem islámu manipulovala malá, avšak smrtící síť islámských teroristů s politickými ambicemi, které lze snad nejlépe nazvat "islamofašisté".

Protože příznivci levice dnes zřídka chválí dynamiku ekonomické svobody, levicové strany jen zvolna nalézají nadšení v šíření svobody do jiných kultur. Jejich antikapitalistické tendence jsou natolik silné, že si ekonomický systém svobodných společností hnusí. Mají sklon argumentovat tím, že národy v jiných civilizacích netouží po "našem druhu" svobody, že pro ni nejsou "připraveni" a že se u nich neosvědčí.

Naproti tomu prvním principem středopravých stran je dynamická síla svobody - v kultuře, politice a v ekonomice. Středopravé strany se snaží otevřít cestu ke svobodě v každé kultuře a v každém státě na Zemi. Přijímají za své, že svoboda je vepsána ve vnitřních pochodech tří charakteristicky lidských činností - porozumění, úsudku a volbě. Všechny tři jsou činnostmi osobními, všechny tři jsou svobodné.

Takto je svoboda vepsána do lidské přirozenosti a právo vyjádřit tuto svobodu je právem přirozeným, platným pro všechny lidské bytosti všude a v každé době. Není žádný vůdce, který by se chvástal, že jeho národ je "nesvobodný", svou přirozeností hodný zotročení.

Porozumění, úsudek a volba - tři schopnosti odlišující odlišují lidské bytosti od všech ostatních tvorů na Zemi jsou právě těmi schopnostmi, jež dávají vzniknout humoru a smíchu, moudrosti, ironii, tragédii, odpovědnosti, slávě - zkrátka všemu, co přináší lidskému příběhu jeho dramatičnost, jeho barvu a čest. Kde jsou lidé, tam je též svoboda. Podnět k rozšíření hranic "tří svobod" - svobody od tyranie a utrpení, svobody od chudoby a svobody svědomí, tázání a projevu - je hlavním motivem zahraniční politiky středopravých zemí.

Pochopení oné myšlenky v pozadí - totiž že svoboda je základní hybnou silou dějin - je podstatou diskuse o Době terorismu. Neboť současně s útokem proti terorismu musíme vytvořit alternativu - pokusit se založit takový stav věcí ve světě, v němž tyranie jsou nahrazeny svobodnými společnostmi. Tento účel objasňuje všechny prostředky, strategie, taktiky a akce užité k jeho naplnění. Protože svobodné společnosti mají sklon jednat jedna s druhou prostřednictvím přesvědčování, nikoli síly.

Není pravdou, že "kdo je pro jednoho teroristou, je pro druhého bojovníkem za svobodu." Terorista je člověk, který svévolně zabíjí bezbranné civilisty k prosazení své politiky, k vynucení souhlasu či dokonce podrobení. Terorismus neusiluje ani v nejmenším o svobodu, ale o kapitulaci před teroristovou vůlí.

Zopakujme a rozveďme, že účelem, k němuž směřují středopravé strany, je svět svobodných společností, v němž mladí muži a ženy požívají důstojnosti, svobody, prosperity a můžou rozvíjet své nadání tak, aby mohli žít s pocitem uspokojení spíše než se záští.

V každém momentě odehrávajících se dějin lze tento účel uskutečnit pouze částečně. Nicméně je to účel, k němuž všechny věci člověka přirozeně spějí. Ke svobodě se vzdělává dlouho, ani nejpokročilejší společnosti se dosud nenaučily všemu, co s sebou přináší.

Právě tento účel musíme mít na paměti v každém okamžiku následující diskuse. Zabít či uvěznit teroristy nestačí. Musíme být též nápomocni při budování svobodných společností, které umožní lidem naplnit své vlohy a touhy. Válka proti teroru musí být doprovázena nejen obrannou, ale též pozitivní agendou.

Situace se má tak, že velkou část islámského světa uvádějí v bolestivé pokušení pocity hluboké zášti z relativní zaostalosti islámských společností, které byly před tisíci lety nejvýznamnějšími světovými středisky civilizace a práva. Tento pocit méněcennosti, střetávající se s dávnějšími pocity nadřazenosti, vyvolává v srdcích mnoha muslimů, zvláště mladých, velký zmatek. Mezi muslimskými národy rozšířená touha po stejné prosperitě a svobodách, jichž požívají jiné národy světa, navíc soupeří proti vražedné zášti násilníků. Nedávno jsme byli svědky těchto vzpour - proti Talibánu v Afghánistánu, Saddámu Husajnovi v Iráku, a v masových projevech nespokojenosti v Íránu a Súdánu. Mezi dnešními muslimy se střetává touha mnohých po svobodě s touhou několika po krveprolití.

S tímto na mysli se nyní obraťme ke čtyřem palčivým a složitým otázkám.

Asymetrické vedení války

1) Není pochyb, že Usáma bin Ládin (nikoli osamocen) postavil současné státy před obrovský problém - jak chránit mír skutečného řádu před zcela novým druhem ohrožení.

2) Novost této hrozby spočívá ve dvou věcech. Zaprvé v objevení se nového nestátního aktéra v mezinárodních vztazích. Zadruhé v potenciálu a nebezpečnosti několika nových technologií ničení, užívajících například "špinavé" jaderné materiály smíšené s výbušninami nebo chemické a biologické zbraně. Všechny tyto materiály mohou být připraveny v malém množství, které unese jediný člověk. Každý je schopen zabít mnoho tisíc civilních obyvatel a způsobit obrovské škody.

3) Usáma bin Ládin rozpoznal zranitelná místa dnešních svobodných a otevřených společností. Jejich technologické sítě jsou velmi rozvité, vysoce integrované, a snadno narušitelné přesně provedenými akty násilí. Vysoké stavby, jako newyorské mrakodrapy, jsou zjevně zranitelné. Totéž platí pro velké visuté mosty, jaderné elektrárny, vodní nádrže, komunikační centra a dokonce internet, který je možno zavirovat.

4) Bin Ládin ukázal, jak je pro malou, disciplinovanou a dobře vycvičenou skupinu bojovníků, odhodlaných zemřít, poměrně snadné způsobit strašlivé škody a terorizovat celé národy (jako nedávno ve Španělsku).

5) Podstatu asymetrického válčení tvoří tyto tři prvky: (1) nestátní aktéři, (2) tajně či přinejmenším neoficiálně podporovaní zlotřilými státy (například Íránem) či státy slabými (které mají pod kontrolou jen malou část vlastního území) a (3) odborné školení teroristů v ilegálních dovednostech a používání zbraní hromadného ničení, které mohou být na cíl umístěny jednotlivci, kteří se rozhodli (či alespoň jsou odhodláni) při tomto pokusu zemřít. Ti, kdo praktikují asymetrické válčení, využívají navíc komunikují přes internet a využívají poměrně otevřené systémy cestování v západních zemích.

6) Protože teroristická skupina není státem, ale neoficiální sítí s matnými obrysy, je zastrašování uplatňované během studené války neúčinnou protistrategií.

7) Protože obrana proti zločinu je ze své podstaty pasivní a ponechává první (a potenciálně strašlivý) úder nepříteli, jsou její slabiny zřetelné. Spojené státy považovaly například první bombový útok na Světové obchodní centrum v roce 1993 za kriminální záležitost, a tento přístup možná přispěl k druhému, tentokrát osudovému útoku 11. září 2001 (každopádně mu nezabránil).

8) A konečně - hrozba asymetrického válčení si vynucuje nové obranné strategie a neotřelé promýšlení přinejmenším jednoho tradičního principu mezinárodního práva, spravedlivé války, a zvláště jednoho požadavku, který se jí týká. Tímto tradičním požadavkem je úzus, že útočná akce, proti níž se bránit je morálně legitimní, musí být "bezprostřední". Co však znamená "bezprostřední", když útočná síla není použita prostřednictvím masové mobilizace celých armád podél státní hranice, ale představuje ji jediný utajený útočník nesoucí zbraň hromadného ničení (například špinavou jadernou bombu, chemické či biologické zbraně, nebo dokonce účinnou výbušninu umístěnou do snadno zasažitelného a vysoce zalidněného prostoru)? Kdy se stal útok 11. září "bezprostředním"? Dokonalé výzvědné zpravodajství mohlo zachytit účastníky spiknutí na cestě k uskutečnění jejich vražedného plánu (pokud by jejich dopředu naplánovaná metoda byla včas zjištěna). Když toto selhalo, důkaz "bezprostřední hrozby" se definitivně objevil až když do Světového obchodního centra narazilo druhé letadlo, a vědělo se, že současně byl unesen ještě další stroj. Jinými slovy, příliš pozdě.

9) Z tohoto důvodu je za současných okolností třeba bezprostřednost útočné akce v podmínkách asymetrického válčení přehodnotit tak, aby odpovídala podmínkám současné reality. Mezinárodní právo i spravedlivá válka, založené na tradičních precedentech, musí být poněkud pozměněny, aby vzaly v potaz nové technologické skutečnosti. Současný význam pojmu "bezprostřednosti" musí být znovu promyšlen.

Předsunutá obrana

10) V tomto kontextu byla vypracována nová obranná strategie, kterou lze nejlépe nazvat "předsunutá obrana", přestože někteří ji poněkud nešťastně raději nazývají "preventivní vedení války". Smyslem této nové obrany je, za jistých podmínek, vyhledat ty, kdo iniciují asymetrické válčení - teroristy - v jejich zemích, kde si zřídili podpůrné systémy, nejen výcvikové tábory, ale též roztroušená řídící, komunikační, plánovací a zpravodajská centra. Předsunutá obrana je aktivní obrana, která nečeká, až teroristé podniknou útočnou operaci, nýbrž se je snaží zahnat do defenzívy v jejich vlastních doupatech.

11) Podmínky pro tuto předsunutou obranu jsou následující: (1) Výzvědná činnost, pátrající po umístění výše zmíněných řídících center teroristických sítí; (2) právní zplnomocnění k obrannému útoku, poskytnuté legitimní státní mocí (sebeobrana je základní odpovědnost vlády národního státu) a (3) pokud je to z časového hlediska možné, spolupráce koalice ochotných zemí, jež jsou s to poskytnout legitimní argumenty k oprávněnosti celého záměru.

12) Není třeba dodávat, že akce předsunuté obrany musí splňovat ostatní podmínky obsažené v teorii spravedlivé války, zvláště podmínky in bello, například že nebude záměrně ublíženo bezbranným civilistům, souběžně vzniklé škody budou minimalizovány a použití zbraní bude odpovídat okolnostem.

13) Za zcela ideálních podmínek by byl vyžadován též souhlas mezinárodního společenství, aby nedošlo k ustavení nového práva na preventivní válku, na jehož základě by zlotřilé státy pod falešnými záminkami vedly válku proti slabším zemím, po jejichž statcích by bažily. Organizace spojených národů dnes nicméně není v takovém objektivním postavení, které by dovolovalo tento souhlas poskytnout, protože malá skupina států v OSN, bránící své vlastní zájmy, může téměř vždy rozhodnutí zablokovat a tím znemožnit přijetí potřebného konsensu.

14) Situace by mohla být odlišná, kdyby existovala zvláštní mezinárodní organizace podobně smýšlejících zemí, věrných účelu demokracie a lidských práv, jejichž vnitřní neshody by nebránily konsensu v otázkách zásadního významu, jako například sebeobrany členského státu před protidemokratickým útokům.

Zlotřilé státy

15) Nejnebezpečnějšími nepřáteli svobodných společností jsou jisté zlotřilé státy, odhodlané zvýšit svou moc narušováním mezinárodního řádu (například Všeobecné deklarace lidských práv) na úkor obyvatelstva svého vlastního i dalších zemí. Afghánistán pod vládou Tálibanu či Irák pod Saddámem Husajnem jsou dvěma nedávnými případy takových států. Afghánistán narušil mezinárodní řád tím, že vzal pod svá křídla výcvikové tábory al-Káidy. Irák používal peněz za ropu ke korumpování systému OSN, aby zmařil sankce touto organizací uvalené na jeho plány zbrojení a utajil zbrojní programy svých tajných služeb. Zdaleka nejvýznamnějšími mezinárodními hrozbami současnosti jsou Írán a Severní Korea. Genocidou proti vlastnímu obyvatelstvu v Dárfúru splňuje podmínky pro zařazení na seznam zlotřilých států též Súdán. Také Libye představovala hrozbu a zlověstné nebezpečí pro tento svět, než změnila svou politiku.


16) Existuje množství důkazů, že především Írán je velmi aktivní při výcviku, pomoci, financování a v některých případech dokonce usměrňování teroristických skupin, které jsou dnes činné v islámském světě - včetně Hamásu, Hizballáhu, al-Káidy a dalších. Pro některé představuje hlavní město Íránu též ústředí, kde jsou soustředění "kapitáni teroru", jejichž zlovolný vliv prostupuje mezinárodní teroristickou sítí. Zatímco shoda v tomto názoru se šíří pouze zvolna, usilovné snahy Íránu vyvinout atomovou bombu a uniknout inspekčnímu režimu Mezinárodní agentury pro atomovou energii jsou samy o sobě příčinou k naléhavému volání na poplach v celém civilizovaném světě.

17) Zlotřilé státy jsou země, které nejenže při zacházení s vlastním obyvatelstvem porušují mezinárodní normy, ale též ohrožují mír a bezpečnost ostatních zemí. Právě tímto mezinárodním ohrožením si vyžadují pozornost zbytku světa. Do jisté míry platí, že když zlotřilý stát porušuje lidská práva svých vlastních občanů, porušuje normy celého lidského společenství, a snadno se na něj snášejí poznámky a kritiky mnoha zemí a mezinárodních organizací. Nicméně prostředky světového společenství k nápravě křivd uvnitř suverénních států jsou velmi omezené. Mezinárodní intervence, vždy schválená jen váhavě, je nutně omezena na případy ohrožení míru a bezpečnosti dalších zemí a mezinárodní křivdy natolik zjevné (například genocida, včetně záměrně přivozeného hladomoru), že mohou být civilizovanými národy jen stěží přehlédnuty. I ty nejhorší případy těchto křivd však bohužel nejspíše přivodí nápravnou akci dalších zemí pouze v případě, že jsou ohroženy jejich vlastní životní zájmy. Národní zdroje jsou nakonec konečné a akce jednoho státu nemůžou pokrývat neomezený rozsah.

18) Tento princip omezenosti nutně vedl k rozlišení mezi globálním idealismem a realismem. Zatímco svobodné národy mají zájem na rozšíření demokracie do všech zemí světa, musí se ve svém odhodlání poskytovat vojenskou nebo jinou nákladnou pomoc omezit na případy, které se týkají jejich životních zájmů. Žádná země není nekonečná a zdravý rozum vede státy k jisté umírněnosti v uplatňování svých aktivit.

19) Zlotřilé státy se liší svou velikostí, mocí, geografií, schopností narušit mezinárodní společenství a historickými vazbami k světovému řádu. I proto musí být správná reakce ostatních zemí často přizpůsobena každému jednotlivému případu. Není postupu, jenž by se hodil za všech okolností.

Humanitární intervence

20) Děje následující po roce 1991 - genocidy ve Rwandě a Kosovu, hladomor v Somálsku, krutosti v jižním Súdánu a další mezinárodní krize naučily všechny, kdo soucítí při utrpení svých bližních - a jsou vnímaví k prastaré otázce: "Zdaliž jsem já strážným bratra svého?"1 - že je pro zásahy ostatních zemí, vedené z humanitárních příčin, zapotřebí stanovit nová měřítka. V některých případech je politicky a morálně příliš neúnosné jen přihlížet. Tváří v tvář nesmírnému utrpení velkého množství lidí se nicnedělání zdá být beze všech pochyb špatné.

21) Z veřejné debaty vykrystalizovalo během let pět stručných podmínek, při jejichž splnění je vyžadována intervence ostatních zemí (viz například řeč Tonyho Blaira v Ekonomickém klubu v Chicagu, duben 1999).2

  • (1) Máme jistotu, že jsme v právu? Válka je nedokonalým nástrojem pro řešení humanitárních obtíží. Ozbrojená síla je však někdy jedinou možností jak jednat s diktátory.
  • (2) Vyčerpali jsme všechny možnosti diplomacie? Měli bychom vždy poskytnout míru co největší šanci, až do okamžiku, kdy míra nebezpečí vyvolaného dalším zdržením přesáhne míru nebezpečí, které vyvstane s intervencí.
  • (3) Na základě praktického zhodnocení situace musíme zodpovědět otázku: Máme možnost citlivě a uvážlivě podniknout nějakou vojenskou operaci?
  • (4) Jsme připraveni na dlouhodobý závazek? Příliš jsme v minulosti hovořili o únikových strategiích. Jakmile však jednou přijmeme závazek, nemůžeme jednoduše odejít poté, co boje ustanou. Lepší než vracet se s početným vojskem, abychom zopakovali, čeho jsme již jednou dosáhli, je ponechat přiměřeně velké jednotky na místě.
  • (5) Jsou do hry zapojeny národní zájmy? Masové vyhnání etnických Albánců z Kosova si vyžádalo pozornost zbytku světa. Rozhodující nicméně byla nebezpečnost zásahu v této tak výbušné části Evropy, která byla již v minulosti zdrojem rozsáhlejšího konfliktu.
22) Toto nemusejí být jediné podmínky, které bychom měli vzít v potaz. Nové zvážení kritérií, podle nichž určíme, kdy je humanitární intervence ospravedlnitelná a nutná a kdy nikoliv, představuje naléhavý praktický problém.

23) Svoboda je uskutečněna ponejprv na osobní a morální úrovni. Projevuje se v osobním jednání uskutečňovaném s rozmyslem, po uvážení a se znalostí nabízejících se možností. Svoboda je ale hned vzápětí uskutečňována ve veřejné sféře, prostřednictvím vhodných politických, ekonomických a kulturních institucí, a toto uskutečňování svobody je základní odpovědností politických a společenských vůdců. Zmíněné politické, ekonomické a kulturní instituce rozšiřují dosah svobody do všech oblastí každodenního života. Budovat tyto instituce v kterékoli z vyjmenovaných oblastí je velmi složité, budovat je ve všech těchto oblastech současně je ještě složitější. Nemělo by tedy být překvapením, že budování plně svobodné společnosti je během na dlouhou trať. Přesto je však třeba poznamenat, že některé státy (západní Evropa po roce 1945, Východní Asie po roce 1960) učinily ohromující pokrok za méně než jednu generaci.

24) Každý globální řád hoden toho, aby byl nazýván spravedlivý, musí dnes být charakterizován institucemi svobody. Svoboda a spravedlnost jsou na sobě vzájemně závislé. Žádná svobodná společnost není hodna lidského druhu, není-li spravedlivá. žádná společnost nečiní lidskému druhu po právu, není-li svobodná.

25) Když dnes hovoříme o globálním řádu, míníme tím více než mezinárodní právo a všeobecnou deklaraci práv. Globalizace v současnosti míří za hranice politického řádu, neboť čelíme též novým ekonomickým skutečnostem jako je otevřený a volný světový obchod - ekonomická dimenze globálního řádu. Tento ekonomický řád vznikl dílem přinejmenším pěti činitelů: exponenciálního nárůstu světového obchodu, víceméně okamžité převoditelnosti světového kapitálu, okamžité globální komunikace, mezinárodní mobility práce a rychlému rozšíření zcela nových technologií.

Nový globální řád tak má rovinu politickou, výsledkem toho, jak se instituce demokracie a lidských práv (byť pomalu) šíří po světě. Zahrnuje též rychle nabývající rovinu ekonomickou, která se odráží v namnoze nepochopeném pojmu "globalizace". Nový mezinárodní řád má, jak začíná být konečně zřejmé, též rovinu morální, a dokonce náboženskou.

26) Evropa jako jediná mezi kontinenty postupuje k stále větší sekularizaci (přinejmenším její elity a evropské byrokracie). Naproti tomu v Africe, Americe a Asii vidíme nové probuzení náboženského myšlení a morální vážnosti, odporující sekularismu, relativismu a nihilismu. Současně si 53 islámských zemí světa uchovává silné náboženské cítění, navzdory slepým větvím, které představují zkrachovalé sekulární ideologie jako socialismus, marxismus, arabský nacionalismus nebo vynucený sekularismus (například v Turecku). Nicméně islámské země jsou též sužovány rozšířením moderního džihádismu, který od sekulárních hnutí 20. století, například fašismu nebo leninismu, přebírá metody teroru, utajení, organizace v buňkách a zálibu v prolévání krve. Tento pochybný džihádismus též hýčká vášně, které se odvíjí od mýtu návratu šari' atského práva jedenáctého století. Naprostá většina islámského lidu se však zdá být extremismem džihádistů (jemuž jsme byli svědky v Afghánistánu, Íránu, Súdánu, Pákistánu, Iráku a jinde) zděšena. Mnoho si přeje být věrnými muslimy, ale též užívat plody pokroku v prosperitě a lidské důstojnosti, jehož bylo docíleno v posledních stoletích.

Prakticky všude je náboženství každopádně daleko mocnějším hybatelem dění ve světě než před jedinou generací předvídala, či si vůbec dovedla představit, většina učenců. A sekularismus již není neposkvrněným a bez výhrad přitažlivým ideálem. Sekularismus zvláště podle všeho nezná způsob, jak zvrátit jasně patrný morální úpadek v jinak rozvinutých zemích.

27) Friedrich Hayek krátce po druhé světové válce tvrdil, že má-li v nové době svoboda vzkvétat, musí všichni, kdo v ni věří, ať jsou věřící či nevěřící, ukončit bratrovražedné sváry, které následovaly po Francouzské revoluci v roce 1789. Zastánci svobody nejsou příliš početní, právě naopak, a proto se musí naučit za účelem jejího šíření spolupracovat.

Láska ke svobodě ve většině světa vychází ze dvou zdrojů. První má kořeny v lidské zkušenosti a lidském rozumu, druhý v jistých náboženstvích. Na jedné straně neplatí, že svoboda je chápána všude stejně. Na druhé straně prostřednictvím určité via negativa vštípily války, útlaky, holocausty a krutosti 20. století téměř celému světu odpor k "zločinům proti lidskosti" a závažným porušením lidských práv. Tento odpor poskytl zase novou životnost morálnímu a náboženskému uvažování o přirozenosti lidských bytostí a nastolil otázky po základu lidských práv a původu lidského svědomí.

Dále se stalo zřejmé, že pokud by mělo přísně sekulární řešení těchto otázek oslovit všechny národy a kultury, bylo by nutně příliš úzké, neobsažné a nedostatečné. Ponechávalo by bez povšimnutí náboženské cítění velké většiny lidí na této zemi.

Podle stejného měřítka by intelektuální a jazykové tradice žádného ze světových náboženství (judaismu, křesťanství, islámu, buddhismu, hinduismu a několika dalších) nebyly o nic uspokojivější než přísně sekulární forma. V jistém ohledu by pravděpodobně uspokojovaly méně. Dnes však potřebujeme způsob myšlení a rozmluvy o náboženstvích a morálním uvažování, který bude otevřen zároveň věřícím mnoha rozlišných vyznání a nevěřícím. Brát spravedlivě a otevřeně náboženství v potaz je nezbytnost jak při budování svobodných společností otevřených všem, tak k pospolnému životu v přátelství a vzájemném respektu.

28) Jedním způsobem vytvoření takového jazyka by mohla být úvaha nad požadavky samotné lidské svobody. Dokonce i nevěřící jsou možná ochotni uvažovat o zdroji lidských práv, ležícím za hranicemi státní moci. Praktickým, institucionálním krokem se v tomto směru stala zásada, že stát a jeho úředníci nesmí vytvářet zákony vztahující se k oblasti svědomí a svobodného náboženského projevu. Náboženské instituce a jejich představitelé nesmí zároveň přijímat politická rozhodnutí v oblasti světské vlády.

Další cestou ke konceptu, který hledáme, je uznání toho, že rozhodnutí učiněná lidskými bytostmi ohledně povinností, které jim ve vztahu k jejich Stvořiteli ukládá svědomí- ať už jimi povinnost vděčnosti tomuto Stvořiteli přijímají či odmítají - předchází v čase a závažnosti kterémukoli jinému závazku, včetně každého závazku k občanské společnosti. Vztah mezi jednotlivcem a Stvořitelem předchází vztahu jednotlivce k ostatním lidským bytostem v občanské společnosti (a dokonce i v rodinném životě). Proto je tato povinnost, za předpokladu že je uznávána, nazývána nezcizitelnou. Žádná další osoba vyjma jednotlivce samého, dokonce ani otec nebo matka, bratr, sestra či manžel/ka, za něj nemůže činit tato rozhodnutí. A žádná instituce občanské společnosti se do nich nesmí vměšovat. Rozhodnutí, které každý jedinec činí ve vztahu k Stvořiteli (i kdyby tímto rozhodnutím odmítal každou takovou povinnost), mu nesmí "odcizit" ani stát, ani jiná instituce, dokonce ani rodina.

29) Mnozí autoři rozsáhlé "vězeňské literatury" 20. století, například Šaranský a Michajlov, popisují via negativa, která je skrze jejich zážitky s mučením během výslechů dovedla nejprve k rozhodnutí, že nikdy nezalžou.3 Tedy, že budou věrní svému vnitřnímu světlu, odlišujícímu pravé od falešného. Nejprve považovali toto světlo za součást sebe samých. Poté, protože každá jejich část byla vystavena násilí ze strany mučitele, a oni byli stále odhodláni k věrnosti tomuto světlu, napadlo je, že toto světlo není nakonec tak docela pod jejich kontrolou, ale patrně vychází z nějakého vnějšího zdroje. Takto byli dovedeni k poznání skryté přítomnosti Boha, sídlícího v jejich nitru. Samozřejmě že další, vystaveni stejným okolnostem, nedošli tak daleko. V této říši vládne především svoboda. Když vězni jako Šaranský a Michajlov (a mnoho dalších) dosáhli bodu věrnosti světlu pravdy, zažili obrovskou vnitřní svobodu a sílu - dokonce větší než jakou měli jejich protivníci. Protože tito lidé vlastnili to, co jim chtěli a nemohli odejmout jejich věznitelé. Dokud byli věrni pravdě, byli vnitřně svobodní. Získali mocné vědomí důstojnosti, která vychází ze svobody obsažené ve světlu pravdy. Stará rčení jako "Pravda vás vysvobodí"4 zazněla v jejich srdcích novým významem. A podobně též rčení: "Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží."5 Tato zásada je hlavní hrází proti každému totalitarismu. Vše nepatří státu. Stát má své hranice. Práva a dokonce svoboda jedince pochází z věrnosti pravdě - což je pro Židy a křesťany (avšak možná ne pro sekularisty) jen jiné jméno pro Boha.

30) Práva jedince mu nemohou být zcizena žádným jiným jedincem, institucí či pozemskou mocí. Nicméně tato práva jsou pouhá slova - vzduch vycházející z úst - pokud nejsou chráněna demokratickou vládou. K tomuto podali Sacharov, Šaranský a mnozí další morální hrdinové minulého století svá svědectví. Využívat jednotlivce jako svého prostředku a zneužívat jejich práv je v přirozenosti diktátorů. Je též jejich přirozeností hledat nepřítele, aby udržel své poddané ve strachu.

Naproti tomu demokracie zakotvené ve vládě zákona a odhodlané ctít jak práva jednotlivce tak souhlas, který jim dávají ovládaní, směřují k míru. Když je k válce vyžadován souhlas ovládaných, mají tito sklon zvažovat náklady, a přivolit jen v nejkrajnější nouzi. Proto se demokracie v našich časech stala novým slovem pro mír. A stala se též novým slovem pro důstojnost jednotlivce. Neboť instituce ustavující demokracii - vláda zákona, oddělení mocí, ochrana práv jednotlivce, omezená vláda, a podobně - poskytují, jsou-li správně pochopeny, nejlepší prostředí pro skutečné uplatňování práv, rozvíjení nadání a respekt k důstojnosti jednotlivce.

Diktatura nebo demokracie? Dokud existují diktatury, které zneužívají své národy, je svoboda všech ohrožena.

31) Proto se severoatlantické národy zavázaly, že budou šířit poznání o demokratických zásadách do každé kultury světa a poskytovat podporu jedincům a uskupením, jež demokracii prosazují. Neboť severoatlantické národy jsou přesvědčeny, a opodstatnění pro to nacházejí ve víře i filosofii, že stejná přirozená práva, která si nárokují pro sebe, náleží též všem ostatním lidským bytostem. Tato práva nakonec vycházejí od Stvořitele veškerenstva a náleží všem, kdo sdílí lidskou přirozenost.

Po pádu nacismu a komunismu, po tolika desetiletích chmurného strádání, padla na severoatlantické národy přirozená únava. Na chvíli si myslely, že jejich lopota je u konce, a že budou moci nyní odpočívat ve své vlastní domácí prosperitě a míru. Válka, která jim všem byla vyhlášena 11. září 2001, však náhle tyto představy rozbila.

Svět musí dnes žít buď ve svobodě, nebo ve strachu. A svoboda jednotlivce nemůže být ochráněna a jeho práva nebudou v bezpečí jinde než v demokraciích, které jsou k tomuto účelu navrženy. Demokracie je novým jménem pro osobní důstojnost. Demokracie je novým jménem pro mír. To jsou zásady, které stojí za to opakovat.


1 Gn 4,9 (poznámka překladatele)
2 Tento dokument je dostupný například na http://www.globalpolicy.org/globaliz/politics/blair.htm (poznámka překladatele)
3 Srov. Natan Sharansky, Fear No Evil, New York: PublicAffairs, 1998 (poznámka překladatele)
4 Jan 8,31 (poznámka překladatele)
5 Srov. Mat 22,21 a Luk 20,25 (poznámka překladatele)

Z angličtiny přeložil a poznámkami opatřil Ondřej Ditrych.

Původní, anglickou verzi si můžete přečíst zde: Global Liberty.

Jak citovat tento textNovak, Michael. Svoboda ve světě. Zahraniční politika demokratických zemí [online]. Přeložil Ondřej Ditrych. Glosy.info, 30.leden 2005. [cit. 30.března 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/svoboda-ve-svete-zahranicni-politika-demokratickych-zemi/>. ISSN 1214-8857.