Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Trendy českého parlamentarismu - Martin Schlemmer

Publikován 5.června 2006, text čítá cca 2988 slov. 6798 přečtení  |  14 reakcí

Parlamentní volby v roce 2006 ukázaly několik dlouhodobějších trendů a jevů, které stojí za pozornost. Mohou totiž naznačovat povahu českého politického systému a směr jeho dalšího vývoje.

Konsolidace

Nejdůležitějším trendem je postupující konsolidace českého parlamentarismu. Probíhá snižování míry stranické roztříštěnosti, posilování dvou největších stran, tj. posilování významu základního levopravého štěpení a zmenšování podílu ztracených hlasů, tj. hlasů stranám, které se nedostanou do parlamentu.

Podle součtu podílů volební podpory dvou nejdůležitějších stran lze rozdělit politické systémy do čtyř skupin. V bipartistických systémech se tento údaj pohybuje od 90 do 99%. U vlády se střídají (a navzájem se hlídají) dvě dominantní strany a volební systém se silnými většinovými prvky zaručuje silnou vládu. To je případ USA či Velké Británie. Další skupina představuje tzv. systémy dvou a půl stran, tj. systému, kde existují tři relevantní strany - dvě velké, se součtem pohybujícím se mezi 75 a 80%, a jedna malá (např. Německo do 70. let, Rakousko do 90. let). Další dvě skupiny patří k multipartistickým (vícestranickým) systémům. Třetí skupina představuje systémy s více stranami, z nichž jedna je dominantní (její volební podpora přesahuje 40%) - součet podpory dvou největších stran se pohybuje od 60 do 66% (např. současné Rakousko). Poslední skupina představuje čistý multipartismus - úhrnné procento se tu pohybuje okolo 50% (Nizozemí, Polsko). Tolik teorie.

Český stranický systém začínal jako čistě multipartistický, lze však vysledovat tendenci ke snižování počtu stran v parlamentu a k posilování dvou největších stran. Výjimku představuje výsledek voleb 2002, který byl způsoben tzv. opoziční smlouvou. K jejímu anomálnímu působení se ještě vrátím. Po parlamentních volbách 2006 se však tento trend zesíleně potvrdil. Posilování dvou nejsilnějších stran vyplývá především z faktu, že česká společnost je značně homogenní a nejsilnější politické štěpení je socioekonomické - tedy rozdělení na levici a pravici. Všechna ostatní možná štěpení - tj. náboženská, jazyková, strukturní (centrum x periferie) nehrají v rozhodování českých voličů zásadní roli. Dvě největší strany tedy poměrně dobře agregují a artikulují zájmy většiny voličů. Při volbách 2006 získaly dohromady vůbec nejvíce hlasů od pádu komunismu a zaujaly přes tři čtvrtiny poslaneckých křesel.

Úhrnný podíl dvou nejsilnějších stran

Vývoj úhrnného podílu dvou nejsilnějších stran
1992 (ČNR)1996199820022006
Dvě největšíODS-KDS, LBODS, ČSSDODS, ČSSDODS, ČSSDODS, ČSSD
% hlasů43,8%56,0%60,0%54,7%67,7%
Hlasy2 833 9733 396 8103 584 6712 607 2543 621 302
% mandátů55,5%64,5%68,5%64%77,5%

Úroveň roztříštěnosti respektive celistvosti stranického systému měří index fragmentace, vyjadřující pravděpodobnost, že dva náhodně vybraní poslanci patří do různých stran, a efektivní počet stran1, který měří počet parlamentních stran, vážený podle jejich velikosti.

Abychom získali srovnání pro situaci v české poslanecké sněmovně, podívejme se na několik údajů ze zahraničí. Německý parlament měl v předchozím období index fragmentace 0,64 a efektivní počet stran 2,81, po volbách v roce 2005 vznikl na tamější poměry velmi fragmentovaný parlament s indexem fragmentace 0,71 a efektivním počtem stran 3,44. Ve Velké Británii činí po volbách v roce 2005 index fragmentace 0,59, efektivní počet stran 2,45. Ve Francii zasedá v současnosti v Assemblée Nationale dvanáct stran, ale osm z nich má pouze jednotky křesel (z pěti set padesáti sedmi). Index fragmentace je 0,55, efektivní počet stran 2,24.

Čím vyšší je index fragmentace (tj. v parlamentu je zastoupeno více menších stran), tím hůře se sestavuje vláda, tím je vládní i parlamentní koalice méně stabilní a tím více je ohrožena funkčnost a akceschopnost vlády. Index fragmentace, efektivní počet stran i absolutní počet subjektů v českém parlamentu se neustále snižují, jinými slovy snižuje se míra roztříštěnosti stranického systému, což je jednoznačně kladný jev. Volby v roce 2006 tento trend zvýraznily.

Poznámka: V následující tabulce stojí pro období 2002-2006 dva výsledky. Jeden počítá s Koalicí jako s jediným subjektem (což zrcadlí situaci při volbách), druhý počítá zvlášť s US-DEU a KDU-ČSL (reálná situace během volebního období).

Vývoj fragmentace českého stranického systému

1992 (ČNR)1996199820022006
Počet subjektů8654 / 55
Index fragmentace0,790,760,730,73 / 0,740,68
Efektivní počet stran4,804,153,733,67 / 3,813,1
Vývoj fragmentace českého stranického systému

Voliči

Ve volbách v roce 2006 se velmi znatelně snížil počet ztracených hlasů - tj. ubylo hlasů, které voliči dají stranám, jež se nedostanou do parlamentu - v absolutních i poměrných číslech. Tato změna chování znamená především to, že voliči vyjadřují své preference hlasováním pro etablované strany, které dostatečně reprezentují jejich zájmy.

Zmenšuje se také množství neplatných hlasů. Volební účast se sice snižuje, ale je těžké odhadnout, na jaké úrovni se dlouhodobě stabilizuje. Velký propad volební účasti zaznamenaly volby v roce 2002. Lze se domnívat, že absence byla způsobena především pocitem bezmoci z kartelové dohody ODS a ČSSD, frustrací z nemožnosti ovlivnit další politický vývoj. Volby v roce 2006 zaznamenaly růst volební účasti, ovšem již nikoliv na úroveň z roku 1998.

Trendy v hlasování

1992 (ČNR)1996199820022006
Neparlamentní - hlasy1 237 393676 479675 675597 428319 153
Neparlamentní - %19,1%11,2%11,3%12,5%6,0%
Volební účast85,1%76,4%74,0%58,0%64,5%
Neplatné hlasy102 77637 18925 33921 13919 519
Vývoj podílu ztracených hlasů

Strany

1992 (ČNR)1996199820022006
ODS1 924 483
29,7%
1 794 560
29,6%
1 656 011
27,7%
1 166 975
24,5%
1 892 475
35,4%
ČSSD422 736
6,5%
1 602 250
26,4%
1 928 660
32,3%
1 440 279
30,2%
1 728 827
32,3%
KSČM909 490
14,1%
Pozn.: LB
626 136
10,3%
658 550
11%
882 653
18,5%
685 328
12,8%
KDU-ČSL406 341
6,3%
489 349
8,1%
537 013
9%
680 671
14,3%
Pozn.: Volební koalice
386 706
7,2%
US-DEU--513 596
8,6%
Pozn.: Jen US
16 457
0,3%
SZ--67 143
1,1%
112 929
2,4%
336 487
6,3%

O dosud nejvyšším úhrnném volebním výsledku dvou největších stran - v absolutních i poměrných číslech - jsme již mluvili. Pro ODS se jedná o nejvyšší procentuální výsledek vůbec a nejvyšší absolutní výsledek od vzniku ČR. Několika možnými důvody jejího posílení je opuštění nacionalistické a protieurounijní rétoriky, ideologické rozkročení a pravděpodobné získání části liberálních voličů, kteří dosud "utráceli" své hlasy v malých stranách. U ČSSD představuje po osmi letech ve vládě, navíc ve druhém období ve vládě dvakrát obměněné, pozice druhé nejsilnější strany a druhá nejvyšší absolutní podpora po dobu existence ČR velmi slušný výsledek. KDU-ČSL naopak zaznamenala co do počtu hlasů nejnižší výsledek od roku 1989.

Strana zelených představuje v poslanecké sněmovně novum. Lze ji zařadit mezi strany agregující tzv. postmateriální hodnoty (tj. hodnoty netýkající se ekonomického statusu, ale související s pocitem uspokojení materiálních potřeb a s nástupem individualismu - kvalita života, udržitelný rozvoj, osobní seberealizace atd.), strany, které se objevují v Evropě v posledních čtyřech desetiletích. Proniknutí Strany zelených do parlamentu umožnila především přízeň médií. Podle výzkumu Media Tenor2 byla SZ hlavně v prvních měsících předvolební kampaně prezentována s vysokým podílem pozitivních zpráv, což významným způsobem přispělo k překonání strachu voličů z uzavírací klauzule. Přes pětiprocentní hranici se však přehoupla o pouhých šedesát tisíc hlasů, s nejmenším rozdílem, s jakým se nějaká strana v letech 1996-2006 dostala do parlamentu. Volební výsledek SZ tedy stojí na velmi křehkých předpokladech. V kombinaci se skutečností, že Strana zelených má mizivé zázemí v komunální politice, lze předpokládat, že pokud během tohoto volebního období neupevní svou voličskou základnu, je její výskyt v Poslanecké sněmovně přechodný.

Disproporce mezi podílem hlasů, které SZ získala (6,3%), a podílem křesel, které jí poté připadly (3%), je ukázkou vlivu volební geografie na výsledek voleb. Zde SZ totiž doplatila na to, že její podpora je víceméně rovnoměrně rozptýlená, což způsobilo, že v několika krajích sice dosáhla slušného výsledku co do podílu hlasů, ovšem nepřekonala tzv. přirozený práh (volební podporu nutnou pro získání jednoho mandátu), na rozdíl od KDU-ČSL, jejíž elektorát je koncentrovanější a která tudíž při podobném výsledky získala více než dvojnásobek mandátů. Více k tomuto tématu napsal Ondřej Ditrych v článku Krátká studie o rozdělení mandátů. Zelení jako oběť?.

Opoziční smlouva ve zpětném hodnocení

Až po volbách v roce 2006 lze odhalit výkyv v převažujících trendech, který způsobila Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR3 neboli opoziční smlouva. Jejím hlavním cílem bylo pomocí vytvoření jakéhosi "smluvního bipartismu"4 a posílení konkurenčních (většinových) prvků při systému voleb do parlamentu, tedy něčím, co korespondovalo s přirozeným vývojem (především s defragmentací stranického systému a s posilováním dvou největších stran), dospět k přirozenému bipartismu (nebo systému dvou a půl stran). Smlouvu mezi ODS a ČSSD lze tedy chápat jako snahu urychlit, nebo spíše zesílit přirozený vývoj.

Volby v roce 2002, tedy účet, který voliči opoziční smlouvě vystavovali, znamenaly nižší úhrnný výsledek obou největších stran ve všech třech ukazatelích - procento hlasů, počet hlasů i procento mandátů - a vyšší stupeň fragmentace v Poslanecké sněmovně. Voliči se také proti trendu více obraceli k neparlamentním stranám, zvýšil se podíl ztracených hlasů. Skokově se snížila volební účast. Jedním z nejdůležitějších jevů, které patnáct podepsaných představitelů ODS a ČSSD jistě nepředvídalo, bylo výrazné posílení komunistické strany, která se přiblížila dvacetiprocentní hranici podpory.

Vývoj podpory KSČM a dvou největších stran

Vývoj podpory KSČM a dvou největších stran dohromady

Dnes lze tedy říci, že opoziční smlouva přirozený vývoj nejen, že neurychlila, ona jej zpomalila a v některých ukazatelích dokonce obrátila. To je možné v abstraktním smyslu interpretovat jako jakousi reakci systému na umělé, urychlené změny. Konkrétněji lze hovořit o situaci, kdy voliči nabyli pocitu bezmoci z toho, že jejich hlas vinou smluvního bipartismu ztratil váhu, byli frustrováni z neexistence skutečné opozice - KDU-ČSL a US byly příliš malé, KSČM zase ideologicky extrémní.

Volby v roce 2006 ukázaly, že se vývoj vrací do původního směru. Lze tedy vyvodit toto:

  • Kartel mezi ODS a ČSSD oběma stranám škodí - snižuje voličskou podporu obou.
  • Kartel mezi ODS a ČSSD zvyšuje nespokojenost voličů a tím nepřímo snižuje volební účast a zvyšuje výsledek především KSČM5.
  • Soutěž mezi ODS a ČSSD posiluje nejen je, ale prospívá celému systému - dochází k zmenšování míry stranické roztříštěnosti.

Tento text je psán v době, kdy ještě není znám výsledek koaličního vyjednávání, respektive řešení patové situace, která nenabízí jinou než velkou (grand), nadbytečně velkou (oversized) nebo menšinovou koalici. Všechna řešení jsou nedostatečná. Tento konkrétní výsledek, "volební pat", však nic nemění na tom, že volby v roce 2006 ukázaly řadu pozitivních trendů ve vývoji českého parlamentarismu.

 
1 Raeho index fragmentace se počítá pomocí Herfindahl-Hirshmanova indexu:
F = 1 - Suma (p na druhou)
kde p je podíl stranických mandátů na celkovém počtu mandátů.
Laaksův / Taageperův efektivní počet stran:
F = 1 / Suma (p na druhou)
2 http://www.innovatio.cz/aktualne/akt.asp?kod=384
3 http://www.ods.cz/knihovna/dokument.php?ID=6
4 Tedy smluvně ukotveného střídání dvou stran ve vládě a opozici a rozdělení moci s vyloučením všech dalších stran. Viz Smlouva o stabilizaci politického prostředí, především články I - IV, VI a IX.
5 Ale i dalších stran. V roce 2002 posílila především KSČM, lze nicméně předpokládat, že protestní hlasy šly i Koalici nebo mimoparlamentním stranám. Z nespokojenosti z případné nové opoziční smlouvy, respektive velké koalice by patrně mohli těžit Zelení.

Související články

Parlamentní volby v ČR - jak to funguje?
Krátká studie o rozdělení mandátů. Zelení jako oběť?
Martin Schlemmer - O autorovi Šéfredaktor Glos.
Jak citovat tento textSchlemmer, Martin. Trendy českého parlamentarismu [online]. Glosy.info, 5.červen 2006. [cit. 20.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/trendy-ceskeho-parlamentarismu/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
český parlamentarismus. parlamentní volby. opoziční smlouva. index fragmentace. efektivní počet stran. Strana zelených. ODS. ČSSD. multipartismus. volební účast. ztracené hlasy.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Jak by se mi nejraději volilo?
Filip Krška Pošta (20.7.2006 12:11:31)
Osobně nepovažuji trend posílení dvou majoritních stran (možná je to pouze nesympatií k těmto konkrétním dvěma stranám) za pozitivní.
Sám na svém volebním příběhu totiž dokládám, co k němu vede. Stal jsem se totiž učebnicovou obětí mediální kampaně, kterou ony dvě strany proti sobě vedly. Volil jsem (a to díky volebnímu systému, který je tak špatný, že nenese výhody ani většinového ani poměrného volebního systému) ze strachu z koalice stále zločinné a nereformované (to by se musela nejdříve přejmenovat) komunistické straně a stále více se jí přibližující a čím dál více autoritářské ČSSD onu stranu na mně bližším břehu, která jediná je mohla přečíslit (a dostat se do parlamentu).
Nicméně v příštích volbách bych rád volil radostně a svobodně, nikoli na základě strachu, ale z přesvědčení, ža mnou zvolená strana je mi ideově nejblíž, má nezkompromitované vedení a nebál se, že kvůli volebnímu systému bude můj hlas zahozen.

Tomu odpovídá buď důsledně poměrný volební systém s mnohem nižšími limity a přepočtem, kde bude zastoupení v parlamentu procentuálně odpovídat volebnímu výsledku, nebo dvoukolový většinový systém s nízkým limitem pro vstup do druhého kola (tam může být radost svobodně volit aspoň v prvním kole).

Výsledkem druhého pak může být též stabilnější politická scéna, ale nikoli na základě manipulace, ale na základě věrohodného výxkumu preferencí v prvním kole a určitě zajímavého vybarvovacího taktického boje (odstupování stran, uzavírání "koalic" předem,...) mezi prvním a druhým kolem.
Dvě poznámky
Roman Kanda (7.7.2006 21:39:35)
Gros článku lze shrnout následovně: česká politická scéna se stabilizuje, což se mimo jiné projevuje redukcí politických subjektů zastoupených v parlamentu a posílením dvou nejsilnějších hráčů - ČSSD a ODS. S takovýmto závěrem lze jistě souhlasit, ale je nutno přidat dvě dílčí upřesnění.
1) Zajímavý je postřeh o tzv. opoziční smlouvě, která podle autora měla "uměle" urychlit změnu systému, ovšem ve skutečnosti tuto změnu naopak zpomalila, ba - při zpětném pohledu - takříkajíc pracovala proti ní. Je ovšem otázkou, nakolik lze posoudit míru nakolik byla snaha o zrychlení změny "umělá", či ne. Obavám se, že přívlastek "umělá" není adekvátní, protože v lidské společnosti, a v politice zvláště, není nic "přirozeného", vše je do jisté míry "umělým" konstruktem. Spíše ted než o "umělém" urychlení změny volebního systému bych hovořil hovořil o jeho nekonsenzuálním charakteru. Ona změna se prostě nebyla výsledkem všestranného politického konsenzu, z čehož těžila zpočátku čtyřkoalice, posléze - u levicových voličů - KSČM . Ale ani letošní polarizace politické scény se neodehrála mimo rámec volebního systému. V tomto smyslu mi v článku chybí zmínka o změně volebního zákona, která stojí na principu posílení většinových prvků. Tentokrát ale šlo o změnu konsenzuální, třebaže zase samozřejmě "umělou".
2) Zmíněná polarizace politické scény přinesla i jeden sociologicky relevantní údaj. Stávající parlamentní strany opět nedokázaly v úplnosti "vykrýt" voličskou poptávku, a proto zaznamenala relativní úspěch Strana zelených. Zdůrazňuji relativní (její volební výsledek je nejmenším volebním výsledkem, kterého česká politická strana v dějinách ČR vůbec kdy dosáhla). Ukazuje se, že jde o voliče liberálního ladění, kteří nesympatizují s žádnou ze zavedených stran. Zůstává otázkou, zda jde v případě Zelených o voliče středového, levicového či dokonce pravicového. Osobně bych pro tyto voliče vyhrazoval mírně ironické označení "voliči s nejasnou politickou identitou".
S USA na věčné časy a nikdy jinak?
Jaromír A. Máša (2.7.2006 09:33:02)
Nejsem politolog ani politik, jsem jen jejich pokusným králíkem, materiálem jejich kalkulací, respektive, lidsky řečeno, jejich obětí. Že by někdo někdy z nich vyjadřoval, zastupoval, hájil, nebo vůbec bral na vědomí mou existenci jakožto jakéhosi subjektu, o mých zájmech vůbec nemluvě, to jsem ještě nezažil. Mám mezi nimi hodně bývalých spolužáků, spolupracovníků, známých z kostela i hospody, že by si na mne vzpomněli (s jedinou výjimkou: hádejte kdo to je!), s tím ani nepočítám. Spíše si všímám, jak postupně přestávají být lidmi, stávají se jakýmisi supermany, neboli (ještě po nacisticku) nadlimi. Možná, že je to (můj) předsudek, odstranit ho ale nelze, protože je to současně zkušenost nabytá za celý život.
Že je toto emotivní hodnocení, s tím se asi rovněž nedá nic dělat, odečteme-li od člověka emoce, zbude z něj robot. (To, co vídáme v TV jsou jen sexuální roboti.) Kdo, co a proč stojí za tím, že se z emoce (= cit) dělá něco negativního - stává se to dokonce jakousi nadávkou - to by mě zajímalo. Podobně je tomu u těch politik, které se snaží (skutečně?) vyhovovat přáním, touhám, potřebám svých voličů, tam je nadávkou zase populizmus. Jsou mi podezřelé podobné jazykové novotvary a patvary, koneckonců v politické formaci i formulaci Senatus POPULUSQUE romanus má zřejmě ten pípl svůj význam a platnost.
Nelíbí se mi pravolevé "štěpení", je totiž přímo úměrné pokládání zlatého telete za nejvyšší hodnotu. Není to nic jiného než materializmus tak vydestilovaný , že už nemá ani matérii, ale jen potištěný papír, kerému se přikládá zcela neopodstatněná hodnota. Pokuste se prosím to pochopit z hlediska ufonů. Je to lineární myšlení, můžeš jen dopředu nebo dozadu, tvá dráha je fixována tratí a šlus. Prakticky: hlavička novinového článku "Kdo nevládne s námi jde proti nám" je jen reminiscencí budovatelské písně "Kdo nejde s námi, je proti nám". Koneckonců za komunizmu bylo také volitelné štěpení komunista - reakcionář, jenže miliony měly v kalhotech, daly se přesvědčit, musely, protože by jim to překáželo v odborné kariéře (tak rovněž v dnešním tisku omlouváno). Já vidím v této blahodárné bifurkaci opět zbytečné přinucování. Konečně, co to byl za systém ten výše uvedený? Jedenapůltý, jedenačtvrtinný, jedenasetinný? Proč by se ta matematizace měla zastavovat u dvojky? Je-li ta lepší než trojka, pak je jednička lepší než dvojka, jinými slovy ideálem je totalita a superideálem ale je nulita.
Vy si opravdu myslíte, že jedna velká partaj bude hlídat druhou? Pročpak jsme potom vyhodili r. 1945 Němce a nedávno se rozloučili se Slováky? Se svou akribií to byli báječní hlídači, každý český žurnalista si nejméně dvakrát přečtl, zda nenasekal nějaké hlouposti, protože by ho jinak Němci měli ihned na valše. Dnes už nemusí umět ani skloňovat. Má to "od Schwarzkopf". V české karikatuře britské politické kultury nás v tomto systému nejspíše bude očekávat jen od-pankejtu-k-pankejtizmus. A co když ta bifurkace je tu jen kvůli reklamě.
Obávám se, že stejně jako v proměně sociálních ideálů v socialistickou politiku už nejde o to čí zájmy zastupovat, ale o to komu vládnout čistě ve svům prospěch. A dvojkolejnost je vynucená jen okolnostmi a reklamou. Ta je koneckonců také byznysem.
Všimněte si, prosím, v článku jedné věty, že v polypartijních systemech drobne strany musejí SPOLUPRACOVAT. To je něco špatného? Velké strany spolupracovat nemusejí? Ony prostě nespolupracují a šlus. Jak to vypadá, to vidíme. Je tu ještě otázka hodnot či hierarchie (stupnice svátostí). Spolupracovat znamená sloužit vyššímu celku. Politickému, historickému, hospodářskému, územnímu, kulturnímu, jazykovému, obyvatelskému, společnému, společenskému. (Schválně jsem se vyhnul slovu národnímu, protože národ je dnes rovněž nadávka. Ostatně byla i za totality, měli jsme přece být "proletářskými internacionály"!) Nespolupracovat znamená usurpovat roli nejvyššího celku sám. Je to vlastně časově omezená totalita, ovšem jen potencionálně omezená. Jelikož tzv. elity viditelné a propagované prostřednictvím medií mají platnost napodobovatelných vzorů, pak nespolupráce velkostran může působit všeobecnou nespolupráci. Není to (čirou náhodou) něco, v čem žijeme. Morální darwinizmus? Zastíraný pseudobojem za pseudolidskými pseudoprávy?
Na komunistické ideologii mě nejvíce rozčilovalo, že si někdo dovoloval kroutit mým svědomím, vytvářet je dle jeho představ, nutit mě k určitému myšlení a konání, summa summárum: rozhodovat za mne. Dělat ze mne prejt do jelita respektive jitrnice své politiky. Hlavní ideový důvod, který jsem uváděl, byl můj individualizmus. Používalo se a používá zde rovněž jakési přesmyčky: individualizmus ještě neznamená partikularizmus.Proto nevěřím, že etablované strany "dostatečně reprezentují" číkoliv zájmy, kromě zájmů svých špiček. Zájmy voličstva jsou jen takovou jakousi nepříjemnou bagáží. Řekl bych, že je tomu přesně naopak: že nutí voličstvo respektovat své partikulární zájmy. K čemu by pak byly stranické discipliny. Proč by pak stranu mělo zastupovat konkrétní množství zástupců, šlo by to i tak: 1 zástupce s proporčním počtem parlamentárních hlasů. Jde totiž o naprostou deindividualizaci členstva. Do značné míry se to podobá církevním řádům. V tomto smyslu církev je mnohem tolerantnější, snese v sobě různé eventuality, od "pravicových" řádů rytířských, až po františkánské bosáky.
Myslím, že už je mých poznámek dost, jsem pro velký počet stran a spolupráci a nikoliv pro barnumskou reklamu, kterou jsme právě teď zažili. A nejsem sám, kolikrát i v mediích je slyušet hlasy "obyčejných lidí", "by se konečně ti politikové dohodli a začali něo dělat pro blaho obecné" a nikoliv své vlastní. Konečně, připouští se, že ten polypartijní systém v Holandsku docela dobře funguje.
Poznámka pro Martina Schlemmera k srovnání trhu a politiky
Petr (8.6.2006 12:21:38)
Nad vaší argumentací se musím trochu pousmát, když uvádíte:
"Podniky... sledují odlišnou logiku - mohou se sice spojovat, ale pouze tehdy, pokud je to pro ně výhodné."

Jaký je tedy rozdíl oproti chování stran?
I strany se spojují, či dohodnou, jen, když je to pro ně nějak výhodné. Jinak by to přece nedělaly.
A pokud nechtějí spolupracovat, tak je to pro ně asi také nějak výhodné nebo to prostě vedou špatně a příště neuspějí. Stejně jako podniky. Příkladů i z naší politiky a podnikání bychom našli dost.

Dále uvádíte:
"Politické strany v multipartistických systémech naopak spolupracovat musejí, což má vliv na jejich před- i povolební strategii. Proto i vaše emotivní srovnání velké strany a hospodářského monopolu není na místě."

Inu ani strany, ani podniky spolupracovat nemusejí (nebo to tak alespoň vyhlašují na veřejnost). Ale zdání klame a to mnohdy i u těch, kteří spolu veřejně spolupracují, zuří zákulisní boj. Chování KDU-ČSL je toho krásným příkladem.

Změny podílů na "trhu" vždy ovlivní chování hráčů i jejich strategie. Kdo nezareaguje "dobře", skončí či je pohlcen.

Spojování do skupin (např ČSA a další letecké společnosti) či skupování podniků je dnes také běžné. Mnohdy skupiny fiktivně udržují zdání konkurence (více značek pod jedním vlastníkem) a nesmiřitelného boje, ale to je jen na venek.

Politickým příkladem nesmiřitelné nespolupráce, tolikrát vyhlašované před volbami je Opoziční smlouva. Je to vlasně kartelová dohoda. Mezi podniky by to veřejně neprošlo, jen kvůli regulaci trhu. Ale banky a bezinky to přece veřejně nevyhlásí. Obdobně jako méně viditelná, ale fungující sdružení (shoda při hlasování) ODS a KSČM v parlamentu, než ČSSD přetáhlo KSČM k sobě (období pana Paroubka).

Je mnoho dalších příkladů. V čem je tedy rozdíl?


Přidat komentář