Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.listopadu 2017
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Základní rysy čínské politiky vůči střední Asii - Ján Dobrovolský

Publikován 29.října 2010, text čítá cca 15707 slov. 0 přečtení  |  Přidejte komentář

1. Úvod
Střední Asie byla od 19. století nedílnou součástí ruského, posléze sovětského impéria. Rozpad Sovětského svazu však tuto historickou dannost zvrátil a na mapě světa se náhle objevilo pět nezávislých zemí – Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Kyrgystán a Tadžikistán. Jestliže tyto země stály v raných 90. letech poněkud méně v zájmu západních médií, situace se od konce 90. let začala měnit. Důvodem pro to byly rostoucí ceny ropy koncem 90. let, které vedly Západ k hledání nových těžebních oblastí. V souvislosti s teroristickými útoky 11. září a následnou vojenskou akcí vojsk NATO v Afghánistánu se pak v regionu objevily vojenské základny USA a jejích spojenců.
Moment západního pronikáni do střední Asie se však kryje s nástupem Vladimíra Putina k moci, který dal ruské zahraniční politice ve srovnání s Jelcinovou epochou asertivnější ráz a zahájil důslednou politiku posílení ruského vlivu v pěti bývalých sovětských republikách. Političtí komentátoři tak začali mluvit o novém kole velké hry Great Game 19. století, když se ve střední Asii střetávala ze severu nastupující carská expanze s britským pronikáním z Indie.
První kolo velké hry se konalo za pasivního přihlížení imperialní Číny, která od 40. let 19. století čelila pronikání západních mocností na své území a procházela velkou vnitřní krizí v podobě posvtání tai ping. Druhé kolo klání si však Peking rozhodně ujít nenechal. Jeho účast nebyla zpočátku tak viditelná a medialně přetřásaná jako příchod Spojených států, což nic ale nemění na tom, že je jedním ze tří rozdhodujících hráčů. Bez aktivní čínské účasti a jejího pragmatického spojenectví s Ruskem není jasné, zda by se mu samotnému podařilo zastavit americký nástup po roce 2001.
Tento kratký článek by chtěl nastínit základní důvody aktivní účasti Číny ve středoasijském klání a postihnout její dynamiku. A to především z pohledu Číny samotné, aby článek nabídl určitou alternativu vůči pracím psaným se západním nádechem.

2. Světový význam střední Asie (globalní pohled)
Ruská snaha zabránit zhroucení svého vlivu ve střední Asii na straně jedné a čínská a americká snaha zaplnit mocenské vakuum na straně druhé je shodně motivována dvěma základními faktory. Geopolitickým a energetickým. Vedle toho pak pro Rusko a Čínu ještě platí, že jako sousedé středoasijských zemí mají další (ne méně důležité) důvody pro svá angažmá, která se už ale netýkají Spojených států. Specificky čínské důvody budou rozebrány později, následující vysvětlení významu střední Asie bude reflektovat jen “globalní” hledisko.

2.1. Geopolitické hledisko
Anglosaská geopolitika od počátku 20. století viděla svět jako celek skládající se ze tří částí. Na jedné straně zde existují síly moře symbolizované především Velkou Británií a Spojenými státy, na straně druhé eurazijský heartland reprezentovaný Ruskem. Mezi nimi pak leží náraznikový pás zemí, kterým Mackinder říkal vnitřní půlměsíc, Spykman rimland. At´ už se liší terminologie či další detaily, základní schéma zůstává stejné. Mořský a suchozemnský svět jsou v neustálém boji o světovou nadvládu. Tu získává ta ze sil, které se podaří ovládnout rimland, který jí dá převahu nad stranou druhou a umožní jí zatlačit protihráče do jeho nitra.(1) Anglosaský svět vnímající světovou geopolitiku skrz Mackinderovy a Spykmanovy teorie pak v praxi pod jejich vlivem prováděl svou světovou politiku. (2) Ta se koncentrovala na zatlačení sil souše - Ruska respektivě Sovětskeho svazu co nejdále na sever pomocí spojeneckých svazků se zeměmi rimlandu.
Vítězství mořských sil v roce 1991 a zhroucení Sovětského svazu pak z pohledu reprezentatů eurazijského světa nastartoval “druhou bitvu za rimland”. Spojené státy totiž po “první bitvě za rimland” 1945-1991 získaly pevnou kontrolu jen nad baltsko – černomořským prostorem. V druhé etapě se tak snaží ovládnout “Globalní Balkán” rozkládající se od Kavkazu až po střední Asii.(3)
Zbigniew Brzezinski pak koncem 90. let varoval Spojené státy, aby se na asijském kontinentu nevytvořila koalice antiamerických sil (například mezi Ruskem a Čínou), která by měla potenciál zlomit americkou hegemonii. Naopak americká politika se musí postarat o to, že od Kavkazu az po střední Asii vytvoří svůj nový “cordoine sanitaire” a zdejší země rimlandu zatáhne do svých aliancí, čímz její pozice dále posílí.(4)
V situaci nezávislosti středoasijských republik tak oblast získala novou dimenzi, když se stala centrem velkého geopolitického soupeření mezi silami moře - Spojenými staty - a silami souše - Ruskem a Čínou. Výsledek tohoto klaní pak může zásadním způsobem promluvit do otázky, zda současná hegemonie mořských sil dozná posílení nebo naopak oslabí ve prospěch kontinetálních sil.

2.2. Energetické hledisko
Střední Asie hraje kromě svého geopolitického významu důležitou roli jako exportér ropy a zemního plynu. Je však třeba hned na úvod uvést, že jeho potvrzené zásoby ropy a zemního plynu nepřesahují 5% světových zásob. Jedná se tak o “druhé Severní moře” a ne “druhý Perský záliv”. (5)
Ačkoli se množství doložených zásob nemůže srovnávat s Perským zálivem, přesto je globální význam zdejší ropy a zemního plynu větší. Od 70. let v souvislosti s prvními závažnými disrupcemi v zásobovaní ropou začali hlavní světoví importéři ropy usilovat o diverzifikaci svého dovozu. Všeobecně se zde jednalo o tendenci snížit závislost na ropě z politicky nestabilního Blízkeho východu a vyvážit jí dovozy z Afriky ci Latinské Ameriky. Když se pak v roce 1991 staly středoasijské země samostatnými a vlastnictví jejich ropy nepodléhalo ruské kontrole, začala jejich exportní kapacita zajímat přední světové importéry ropy jako jsou USA či Čína. Při tom však obě země musely řešit nelehkou otázku jak ropu a zemní plyn dopravit na místo svého určení, protože v době rozpadu SSSR kontrolovalo všechny z oblasti vedoucí ropovody a plynovody Rusko. Po roce 1991 se tak naplno rozhořela bitva všech tří stran o to, kdo zajistí export největší části ropy a zemního plynu z oblasti.

3. A New Great Game
3.1. Rozhodující hráči a jejich zájmy
Střední Asie představuje historicky oblast s velkým vlivem vnějších velmocí, které v průběhu minulých století aktivně zasahovaly do jejího osudu. Po roce 1991 zde začaly vyvíjet politickou aktivitu nejen silná trojka v podobě Ruska, Spojených států a Číny, ale i velmoci druhého řádu jako Irán, Turecko, Pákistán či Indie. Pro jejich podstaně menší vliv však nebudou zájmy těchto zemí na následujících řádcích probírány.
Z dnešního pohledu se jako nejduležitější aktér může jevit Rusko(6) , které po rozpadu Sovětského svazu na oblast pohlíží jako na blízké pohraničí, kde v žádném případě nechce ztratit své dřívější výsadní postavení. Bezpečnostně se zde v od 90. let angažovalo na ochraně kyrgyzko-čínské (až do roku 1999) a tádžicko–afghánské hranice (až do roku 2005). Spolu s Čínou v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci pak vyvíjí tlak na středoasijské státy, aby ukončily svou kooperaci se Spojenými státy a donutily je vyklidit jejich vojenské základny. V ekonomické oblasti se snaží region udržet pod svou kontrolou pomocí jejího napojení na ruskou síť ropovodů a plynovodů vedoucích z jihu na sever. To Rusku umožňuje nepřímo stále kontrolovat středoasijské ropné bohatství, tím že rozhoduje kolik ropy a plynu touto infrastrukturou proteče, za jaké ceny je Rusko případně vykupuje, či jaké na ně uvaluje tranzitní poplatky. Ruku v ruce s touto strategií pak jde ruský aktivní odpor proti západním projektům ropovodné sítě z východu na západ jako je např. ropovod BTC umožňující export ropy přes území Ázberbajždánu, Gruzie a Turecka, tedy nezávisle na Rusku.(7)
Stejně jako Británie v 19. století mají Spojené státy v oblasti svůj geopolitický zájem. Ten spočívá v politickém připoutání středoasijských zemí k politice Washingtonu pokud možno podepřeném vojenskými základnami. Tímto směrem by se Spojeným státům podařilo realizovat výše zmíněnou geopolitickou koncepci spočívající ve vytlačení sil heartlandu – Ruska z oblasti vnitřního půlměsíce, čímž by Spojené státy získaly převahu nad svým rivalem. Zároveň se tím Spojeným státům povede držet pod kontrolou i rostoucí moc Číny. Ruku v ruce s geopolitickým zájmem pak jde zájem energetický. Spojené státy jsou schopny pomocí středoasijské ropy zvýšit energetickou bezpečnost především svých evropských spojenců, čímž je ale zároveň mohou držet v šachu, pokud by se tyto země rozhodly jít vlastní cestou a nenásledovat americké vedení. Pro zajištění přístupu ke středoasijské ropě pak Amerika podporuje myšlenku jak západní cesty přes Kavkaz a Turecko do Sředozemního moře, tak jižní (spíše teoretickou) cestu přes Afghanistán a Pakistán, protože obě z nich umožňují vyhnout se ruskému a íranskému území.(8)
Jestliže se ruská přítomnost ve střední Asii dá měřit na několik posledních století a americká na poslední dvě desetiletí, je Čína v regionu přítomna více nez dvě tisíciletí.(9) K jejím klíčovým zájmům patří nedovolit, aby se v regionu politicko ekonomicky etablovala jiná velmoc. V situaci po 11. září se jednalo především o to zabránit ve spolupráci s Ruskem růstu vlivu Spojených státu. Deklarované čínsko ruské partnerství však nejde tak daleko, že by Čína chtěla návrat Moskvy před rok 1991. Číňané sice uznávají ruské historické a strategické vazby na střední Asii, odmítají však, aby si z ní Rusko udělalo svou výsadní sféru vlivu. Na střední Asii místo toho nazírají jako na nový strategický prostor, o který se podobně jako v Mongolsku Rusko a Čína dělí dohromady(10) . Jako takové jí pak nejvíce vyhovuje, když ve střední Asii existují relativně slabé středoasijské státy mající ve srovnání se SSSR slabou vyjednávací pozici vůči Číně.(11) Vedle tisícileté snahy zabránit pronikání jiných velmocí do střední Asie má Čína zájem na tom, aby zdejší státy nepodporovaly separatistické tendence v provincii Xinjiang. Tato oblast disponující energetickými zdroji je zároveň osídlena silnými nehanskými menšinami, které si jsou kulturně blízké s obyvatelstvem střední Asie a historicky projevovaly snahy se osamostatnit. Po roce 1991 je tak čínská politika zaměrena na to, aby středoasijské režimy – především Kazachstán a Kyrgystán – nepodporovaly ujgurské separatistické hnutí.(12) V neposlední řade pak Čínu dále zajímají energetické zdroje střední Asie. Její rychle rostoucí hospodářství má potřebu stále více ropy a zemního plynu a střední Asie pro ní představuje možnost, jak snížit závilost na dovozech z nestabilního Blízkého východu. Proto Čína prosazuje stavbu ropovodů ze západu na východ do provincie Xinjiang a odtud na pacifické pobřeží. Poslední zájem pak spočívá ve zvýšení obchodní výměny mezi střední Asií a Čínou.

3.2. Čínsko – americké vztahy jako “umírněné soupeření”
Jak bylo uvedeno výše mezi čínským a americkým zájmem ve střední Asii existuje diametrálně odlišný rozdíl. Jestliže Spojené státy zde chtějí mít své vojenské základny, Čína je proti. Jestliže Američané prosazují stavbu ropovodů a plynovodů na západ, Číňané usilují o jejich stavbu na východ. Jestliže Čína usiluje o izolaci ujgurských separatistů, Spojené státy se až do útoku z 11. září bránily tomu, označovat tyto skupiny za teroristické. Vzájemné vztahy se však neomezují jen na střední Asii. Obě země spolu mají podstatně širší politickou interakci než jen v oblasti střední Asie. Proto je třeba tyto vztahy představit poněkud podrobněji s tím, že se jejich globální rozměr zpětně podepsisuje na čínsko amerických vztazích ve střední Asii.
V situaci prvního desetiletí se Spojené státy nacházejí v pozici světového hegemona, který zvítězil ve studené válce, zatímco Čína je nejsilnější z “emerging countries” a má potenciál hospodářsky přerůst USA v následujících několika dekádách. Jako taková pak Čína v době svého hospodářského růstu zvolila strategii heping jueqi - mírového vzestupu. Její podstata spočívá v poučení se z chyb Sovětského svazu, za jehož následovníka se jako nejsilnější socialistká země Čína považuje. Podle čínské analýzy je třeba říci, že ačkoli Sovětský svaz má velké zásluhy na vítětzství ve druhé světové válce, provozoval imperialistickou politiku a politiku lpění na své dominatní úloze v rámci socialistického tábora. Jako takový se musel zákonitě dostat do střetu s USA a dalšími kapitalistickými zeměmi, které ho izolovaly. Zároveň pak jeho politika vedla k rozbití jednoty socialistického tábora. Výsledkem této expanizivní politiky pak bylo jeho zhroucení, protože osamocen neunesl vnější tlak. Na této analýze dříve nejsilnější socialistické země se pak čínské vedení v dobách Deng Xiao pinga rozhodlo zvolit strategii mírového vzestupu, jehož cílem je podtrhnout neimperialistický a neexpanzivní charakter čínské politiky. Největší komunistická země na světě se hlásí k aktivní spolupráci na řešení některých palčivých globálních problémů lidstva cestou multilateralismu. Vedle toho však ale platí, že pokud bude Čína vystavena diktátu druhých velmocí, nebude se před nimi krčit, nýbrž bránit svá práva.(13) Generelně je tak tato cesta příkladem země, kde je zahraniční politika plně podřízena politice vnitřní, jejímž hlavním cílem je ekonomický růst vyžadující zahraničně politický klid.(14)
V čínském pojetí je vztah se Spojenými státy charakterizován soupeřením a spoluprácí vyplývající z americké strategie založené na ochraně jejích spojenců, šíření demokracie, boji proti terorismu a ochraně amerických ekonomických zájmů. Z výčtu amerických priorit pak plyne, že Spojené státy vnímají Čínu jako nebezepčí například z hlediska jejích mnohdy napjatých vztahů se spřátelenými zeměmi jako je Japonsko či Taiwan, či naopak kooperací se zeměni jako Írán a Sudán, které se Spojené státy snaží v rámci mezinárodního systému izolovat. Dalším problémem ve vztazích je pak jasně artikulovaným odpor Číny proti aktivnímu šíření demokracie a amerického modelu po celém světě(15) .
Na straně druhé jsou pak Čína a Spojené státy vzájemně závislí obchodní partneři, kteří mají v případě politické konfrontace hodně co ztratit. Amerika pro Čínu představuje druhý největší exportní trh hned po EU a celá první fáze čínského ekonomického růstu 1978-2008 byla založena na výrobě levných produktů pro tyto země. Ačkoli čínský růstový model doznává po vypuknutí ekonomické krize v roce 2008 a následném poklesu americké poptávky určité korektury, stále platí, že Amerika je pro Čínu nepostradatelný partner, který dává práci nemalé části čínské populace napojené na exportní průmyslová odvětví. Bez možnosti odbytu ve Spojených státech, by se v Číně zkokově zpomalil růst a vyrostla by nezaměsnanost (jak se to stalo v roce 2008), což rozhodně není v zájmu čínské vlády. Podobně tak Spojené státy americké nemohou existovat bez čínského výrobce, protože by tím chudší části obyvatelstva klesl životní standard. Dále pak platí, že bez čínského nákupu amerických obligací by Spojené státy musely udělat zásadní změny svého životního stylu.
Vzájemné vtahy tak mají zaprvé interdependentní a zadruhé fluktující podobu. Co se týče výkyvů k horšímu, Číňané své zemi připisují úlohu spíše následovaní změněného amerického kurzu, než že by změny vztahů sami iniciovali. Jejich konkrétní stav v daný moment pak závisí od vývoje americké vnitropolitické scény(16) , amerického strachu z čínského ekonomického růstu, čínského odporu vůči šíření demokracie či situace s Taiwanem.(17)
Pro konkrétní oblast střední Asie to pak znemaná, že zde Čína následuje umírněně protiamerickou politiku. Ta se projevuje ve spolupráci s Moskvou na vytváření tlaku na středoasijské vlády, aby ukončily vojenskou spolupráci se Spojenými státy. Na druhou stranu se ale nechce nechat Rusy zlákat zaujmout otevřeně antiamerické stanovisko. Například v otázce přijetí Íránu do Šanghajské organizace pro spolupráci jako plnoprávného člena je Čína spíše zdrženlivá, protože si uvědomuje, že by to poškodilo vzájemné vztahy. Podobně v otázce interpretace společných vojenských cvičení v rámci organizace jako vzniku nového mocenského pólu atakujícího pozici Spojených států se Čína drží spíše zpátky.(18) Dále pak v otázce energetických surovin je třeba zdůraznit, že ačkoli obě země preferují opačný směr pro stavbu ropovodů (Spojené státy na západ přes Kavkaz, Čína na své východní pobřeží přes Xinjiang) nejsou v tak závažné konkurenci jako Spojené státy a Rusko .(19)
Celkově tak lze říci, že v momentě, kdy by Spojené státy případně opustily zbývající základnu v Manasu a stáhly se z Afghánistánu, jejich zmenšený vliv ve střední Asii by nemusel být pro Čínu problém. Naopak je možné si docela dobrě představit, že za takové situace by Spojené státy a Čína mohly nalézt společnou řeč proti vojenské přítomnosti Ruska, která Pekingu v dlouhodobé perspektivě určitě vyhovovat nebude.

3.3 Čínsko - ruská spolupráce?
Čínsko - ruské vztahy jsou v oficiálních vzájemných komuniké nazývány strategické partnerství. Obě strany s oblibou zdůrazňují, kolik společných zájmů mají. Za prvé je to nesouhlas s dominantní pozicí Spojených států v mezinárodních vztazích po roce 1991, která se projevila například i ve schopnosti Ameriky provést invazi do Iráku v roce 2003 bez souhlasu Číny, Ruska a dalších velmocí. Dále se jedná o důsledné respektování politického režimu druhé strany. Ani Rusko ani Čína se vzájemně nekritizují tak jak to dělaly od 60. do 80. let, což je rozdíl v porovnání s tím, jak k oběma zemím přistupují Spojené státy, které jim vyčítají demokratický deficit. Obě strany si zároveň vzájemně poskytují podporu v otázce Taiwanu, Tibetu a Xinjiangu na straně jedné a Čečny na straně druhé.(20) Dále mají společný zájem udržet střední Asii z dosahu vlivu Spojených států, stejně jako vyřešit problém Severní Koreje mírovou cestou.(21)
Ačkoli každý z daných bodů konvergence zájmů je nesmírně důležitý, nemůže zastřít fakt, že pravý charakter rusko - čínského sblížení je diktován pouze americkým unilateralismem a ne vzájemnými sympatiemi a hlubším smyslem pro vzájemnou spolupráci.
Prvním důvodem pro to je vzájemná minulost a především nedůvěra vůči tomu druhému. Jak poznamenávají Číňané, za 400 let vzájemných kontaktů si museli po počátečních 200 let vztahů rovného s rovným(22) projít sloužitou periodu více než sta let nerovných vztahů, které Číně, kromě ztráty území ve prospěch Ruska, moc dobrého nepřinesly. Cui Qi Ming vyslovuje názor, že Číně historicky s Ruskem nejlépe prospívají vztahy neutrální, nenamířené proti třetí straně. V opačném případě – ať už spojenectví nebo konflikt s Ruskem - Čína historicky tratila.(23) Číňané jsou dále přesvědčeni, že jimi běžný Rus pohrdá. V rámci politické nutnosti se mezi představiteli obou zemí sice podařilo navázat strategickou spolupráci, pravdou ale je, že na úrovni běžných občanů vůči Číňanům vládne velká skepse. Běžný Rus stále vidí Číňana jako z dob Mao ce tunga.(24, 25)
Na druhou stranu je třeba říci, že sami Rusové pak mají z Číňanů strach hned v několika ohledech. Zaprvé se jedná o problém čínské ilegální imigrace na ruskou východní Sibiř, kde na rozloze 6 miliónů kilometrů čtverečních žije 7 milionů Rusů, zatímco na druhé straně hranice se nachází 100 miliónů Číňanů. Rusové se bojí, že při současném tempu čínské imigrace se zde Číňané stanou v budoucích 20ti letech majoritním etnikem. Dále se obávají, že ačkoli obě země vyřešily problém hranic, ilegální imigrace je podporována čínskou vládou, aby posléze, až budou Hanové ve většine, otevřela znovu otázku hranic.(26) Poslední obava Rusů pak je v tom, že majoritní přítomnost Číňanů povede k tomu, že se oblast stane ekonomicky výrazně provázaná s Čínou a ne s evropskou částí Ruska. Ruské dilema je o to větší, že bez čínské pracovní síly nejsou Rusové schopni východní Sibiř rozvíjet.(27)
Kromě otázky imigrace a možného budoucího otevření otázky hranic pak ruské vedení děsí fakta o čínském hospodářském růstu, které do budoucna vytváří velkou nerovnováhu nejen mezi silou asijské části Ruské federace a Čínou ale i Ruskem a Čínou jako takovým. Čínská armáda pak rok od roku navyšuje vojenský rozpočet a její konvenční potenciál je mnohými hodnocen výše než stav v ruské armádě (28). Rusko si tak do budoucna udržuje zásadní převahu jen v počtu jaderných zbraní. V neposlední řadě pak má Rusko pocit, že ačkoli je halasnějším kritikem Spojených států než Čína, je to právě Peking, kdo získává nezadržitelně na velmocenské váze, zatímco Rusko se ke kýženému výsledku dostává podstatně pomaleji.(29,30) Na adresu ruského strachu z vlastního zaostávání pak jen dodejme, že si ho jsou Čínané plně vědomi. Ačkoli Rusko je v oficiálním diskursu váženo jako velmoc se slavnou minulostí, většina čínských autorů s oblibou zdůrazňuje rostoucí asymetričnost síly obou států. Jako poslední pak uveďme, že čínsko ruské vztahy nejsou podepřeny významou obchodní výměnou. Pro Čínu export do Ruska představuje jen zanedbatelný zlomek z celkového vývozu, pro Rusko je v důsledku rostoucí energetické poptávky Číny tento podíl poněkud vyšší.
Za takové situace pak vůbec nepřekvapí, že spolupráce obou zemí má jasně dané limity a o konflikty není nouze. Jako ilustraci uved´me situaci z roku 2003, když Rusko nejprve slíbilo Číně postavit ropovod Argansk – Daqing zásobující jen ČLR. Posléze ale Rusko po naléhání ze strany Japonska a vnitropolitickém odporu svůj slib stáhlo a postavilo ho na delší trase Argansk – Nachodka, čimž ale nevede přes čínské území.(31) Rusové si tak rozhodli ponechat jeden z mála trumfů, které ve srovnání s Číňany mají.
Na úzkém poli střední Asie se Rusko a Čína stali strategickými partnery poté, co měli pocit, že nejsou schopni zastavit geopolitický nástup Spojených států především po roce 2001. Společně pak vytvářeli tlak na středoasijské země omezit vojenskou spolupráci s USA a poskytli jim podporu v jejich obraně před barevnými revolucemi. V oblasti energetické se však už zájmy obou zemí rozcházejí. Jeslitže si chce Rusko natrvalo podržet kontrolu nad přepravou středoasijské ropy a plynu, Čína naopak aktivně podporuje distribuční svobodu Turkmenistánu, Kazachstánu a Uzbekistánu, což má zásadní dopad na vyjednávací pozici středoasijatů s Rusy. Dále pak mezi Rusy a střední Asií na straně jedné a Číňany na straně druhé neexistuje shoda v tom, jak dalece by se měl rozvíjet vzájemný obchod. Celkově je tak spolupráce obou zemí v regionu vysoce účelová a jako taková může dostát zásadních změn v momentě, když by z něj byly Spojené státy vytlačeny.

3.4 Rusko - čínský středoasijský containtment USA v praxi

Z hlediska makro periodizace lze americkou přítomnost v pěti bývalých sovětských republikách rozdělit na dvě periody, které pak zároveň odráží úroveň rusko - čínského containmentu ve středni Asii. První etapa trvá od získání nezávislosti postsovětských republik až do událostí z 11. září 2001. Amerika během tohoto období navazuje s postsovětskými republikami partnerské vztahy (32), aktivně propaguje nastoletí demokracie a tržního hospodářství a podporuje snahy středoasijských statů o omezení jejich závisloti na ruské energetické distribuční síti.(33) V druhé fázi po zářijových teroristických útocích se pak jejich přítomnost stává podstatně více materiální, když jsou vojensky přítomny jak v Afghánistánu, tak v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu (34), což spolu s realizací stavby ropovodu BTC znamenalo na podzim 2001 snížení ruského vlivu ve střední Asii na historické minimum.(35)
Americké pronikání do regionu, navazování parterských vztahů s místními režimy, aktivní diplomatické úsilí o získání souhlasu okolních zemí s hledáním nových, na Rusku nezávislých exportních tras, to vše vedlo Rusy a Číňany k nutnosti navázat spolupráci. Její nutnou podmínkou pak bylo vyřešit problémy minulosti, především hranic (36) a demilitarizace hraničních zón. Středoasijské státy proti teritoriálním požadavkům Číny hledaly ochranu u Ruska, se kterým pak dohromady v jednom teamu jednaly s Čínou na jaře 1996 v Šanghaji a výsledkem byla dohoda o prohloubení důvěry v pohraničních regionech otevírající cestu k budoucímu vyřešení problému hranic. V jejich rámci pak byla Čína poměrně velkorysá, když predevším vůči malému Tádžikistánu finálně nevyžadovala odstoupení 28 tisíc kilometrů čtverečních, ale spokojila se se symbolickým tisícem. (37)
Dohoda zůčastněných stran – Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu (38) a Ruska na straně jedné a Číny na straně druhé tak v sobě nesla architekturu budoucí Šanghajské organizace pro spolupráci, která byla založena ještě před terotistickými útoky v New Yorku v létě 2001 i s účastí Uzbekistánu. Američané založení organizace odrážející rusko-čínské sblížení nebrali vážně. Domnívali se, že neshody obou kontinentálních velmocí se podepíší na její neakceschopnosti a věřili, že čtyři menší členové nemají na jejím fungování zásadní zájem poté, co se podařilo vyřešit problém hranic. Zároveň se organizaci chystali rozvrátit tím, že s jednotlivými signatáři budou o problémech jednat jen bilaterálně, čímž chtěly zpochybnit její existenici a funkčnost.(39)
Situace po zářijových útocích se pak zdála dávat Spojeným státům za pravdu. Všechny středoasijské země se přihlásily k podpoře Spojených států v jejím boji s Talibanem tím, že minimálně poskytly svůj vzdušný prostor pro přelety. Uzbekistán a Kyrgystán pak šel nejdále tím, že Spojeným státům poskytl k užívání letecké základny Karshi Khanabad a Manas,(40) Tádžikové pak umožnili Spojeným státům používat letiště v Dušanbe k tankování „gas and go“.(41)
Vojenská přítomnost Spojených států na Rusko a Čínu působila jako šok a to i pod dojmem lehkosti, s jakou se zde na konci roku 2001 Spojené státy dokázaly usadit. Všechny předchozí ruské diplomatické aktivity vedoucí k posílení ruské pozice se zdály zbytečné, ruský vliv v oblasti se zdál klesnout pod bod mrazu. V roce 2003 se pak Kazachstán a Uzbekistán přihlásily k podpoře americké invaze do Iráku(42) a to ve stejný moment, když Rusko, Čína a další velmoci vyvíjely všemožnou diplomatickou snahu invazi zabránit.
Situace se však zakrátko ukázala pro Ameriku poněkud složitější. Spojené státy se totiž brzy dostaly do ideologického sporu s místními autoritativními vládci. Ti totiž nelibě nesli americkou rétoriku o demokratizaci režimů a přítomnost amerických nevládních organizací, které se vymykaly jejich kontrole. Postupné zhoršování vztahů pak nabralo rychlost od let 2003 / 2004, když se v Gruzii a na Ukrajině odehrály barevné revoluce, které byly středoasijskými vládci vnímány jako podvratné dílo Západu. Už v září 2003 byla Rusku Kyrgyzstánem snažícím se těžit z rozepří velmocí poskytnuta letecká základna Kant jen 30 kilometrů od Manasu. Rusové zde pak stacionovali 400 vojáků a příslušný počet letadel typu Su-27 a Su-25. Ačkoli se bezplatné poskytnutí základny dělo v rámci boje proti terorismu, mnohým pozorovatelům neušlo, že jestliže ruské letouny nejsou nejlepším způsobem protiteroristického boje, vytváří naopak účínnou protiváhu proti západním silám dislokovaným na základně Manas.(43)
Skutečné geopolitické zemětřesení však mělo terpve přijít. V březnu 2005 v Kyrgystánu vypukla Tulipánová revoluce, která ukončila vládu prezidenta Akayeva. Jen dva měsíce poté se v květnu 2005 odehrály nepokoje v uzbeckém Andijanu, které však byly krvavě potlačeny. Výsledkem pak byla žádost Spojených státu o nezávislé vyšetření celého případu, který si vyžádal smrt stovky lidí. V reakci na tuto žádost se pak zásadně zhoršily vztahy mezi USA a Karimovem.(44)
Tulipánová revoluce a květnové události ve ferganské dolině byly oním zvratovým momentem, na který Rusko a Čína čekali. Jejich negativní pozice vůči barevným revolucím(45) a jejich politika schovívavosti vůči středoasijským autoritativním režimům jim v tomto směru okamžitě získala sympatie politického establishmentu regionu. Čína a Rusko pak v souvislosti s vycítěnou příležitostí za společného usilí přiměli Šanghajskou organizaci pro spolupráci 7. července 2005 k vydání rezoluce vyzývající Spojené státy ke stažení se z vojenských základen ve střední Asii. Když pak USA 29. července 2005 pomohly převézt do Rumunska 439 uzbeckých uprchlíků z Kyrgyzstánu, jejichž vydání požadoval Taškent, Karimov vyzval Spojené státy ke stažení z Karchi Khanabad do 180 dní, což američtí vojáci do listopadu 2005 provedli.(46)
Vyklizení letecké základny v Uzbekistánu představovalo zásadní zlom v událostech od roku 2001. Důvodem je klíčová pozice této země v celé střední Asii jak v důsleku její demografické váhy tak ekonomického a geografického významu. Rusko a Čína změnu uzbecké pozice aktivně podpořili. Karimova první zahraniční cesta vedla do Číny, stejně jako v listopadu 2005 podepsal s Ruskem dohodu o spolupráci, v rámci které Rusko uzbeckým ozbrojeným složkám poskytlo technické prostředky k rozhánění davu.(47) Po čtyřech letech usilovné snahy tak rusko - čínský tandem dosáhl zásadního úspěchu. V této souvislosti se pak mění i americký pohled na Šanghajskou organizaci. Jestlize jí až do roku 2005 Spojené státy nebraly vážně, začaly proti její činnosti posléze hledat učinnou politiku. Snažily se jí jak rozmělnit přijetím svých partnerů Indie a Mongolska jako pozorovatelů s výhledem na následné členství, tak zlepšením bilaterálních vztahů s Kazachstánem a Kyrgystánem.(48)
Přes všechno americké úsilí se však zdá, že návrat před rok 2005 je nemožný. Američanům se sice podařilo od roku 2008 zlepšit vztahy s klíčovým Uzbekistánem a tím od něj dosáhnout některých vstřícných kroků (49) a obhájit svou přítomnost na bázi Manas jak v roce 2009 tak v roce 2010 (50) , ale přesto je evidentní, že Američané jsou spíše v defenzívě. Jesliže v letech 2001-2003 byli schopni od středoasijských států dostávat jednu výhodu za druhou, jejich vystřízlivěnív letech 2004-2005 pak vedlo k srovnání amerického vlivu s ruským a čínským. Příklad kyrgyzského jednání s Američany o prodloužení jejich přítomnosti v Manasu pak vystihuje budoucí politiku středoasiatů vůči všem velmocem – snažit se je rozehrát proti sobě a dosáhnout od nich co největších ústupků. Tento vzorec chování se pak budou snažit opakovat.
Ačkoli tak Čína není na konci svého cíle, nemusí se teď cítit Amerikou ohrožena tak, jako v létech 2001-2005. Naopak je třeba mít na paměti, že s její podporou se zvýšila ruská vojenská přítomnost v oblasti a že obě země jsou jen učelovými partnery. Nejen že Rusové stále dislokují v Tádžikistánu 8 000 mužů 201. motostřelecké divize, ale od roku 2003 provozují leteckou základnu Kant (obě hraniční země s Čínou) a roce 2009 vyvíjeli tlak na Kyrgyzstán, aby jim povolil druhou vojenskou základnu v blízkosti uzbeckých hranic.(51) Staletími prověřená čínská strategie mluví jasně, že je jejím cílem nedopustit etablování cizí velmoci ve střední Asii. Proto okamžité stažení Američanů nemusí být v současné chvíli k největšímu prospěchu Číny, protože by tam Rusové zůstali jediní v nebezpečné blízkosti čínských hranic. Protože Čína v současné době ještě nemá politické ambice mít vlastní vojenské základny ve střední Asii (a tato ambice je na rozdíl od ruských a amerických základen neprůchodná pro středoasijské země) a nemůže se tak sama postarat o vyvážení ruského vlivu v oblasti, není okamžité a úplné stažení Američanů její nejpalčivější politickou agendou.

4. Bezpečnostní aspekt
Z předchozího výčtu je patrné, že Čína v regionu má nejen geopolitický ale i bezpečnostní zájem. Její největší administrativní jednotka – autonomní region Xinjiang má společnou hranici s 8 zeměmi, z čehoz hlavní část tvoří hranice s Kazachstánem, Krygystánem a Tádžikistánem.(52) Xinjiang tak pro Čínu představuje klíčovou oblast z bezpečnostního hlediska, když kryje čtvrtinu z její 22 tisíc kilometrů dlouhé hranice.
Z pohledu makrohistorie čelila Čína po tisiciletí nebezpečím přicházejícím ze západu a severu napadajícím čínský zemědělský heartland při paficickém pobřeží. Proto se už v dobách dynastie Han v 2. stoleti př.n.l. zrodila myšlenka dobýt nehostiné oblasti na sever a západ od čínského heartlandu, sinizovat místní národy a vytvořit z těchto území nárazníkový pás mající zachytit končovníky z nitra Asie.(53)
V 19. a 20. Století se pak definice nebezpečí pro Čínu změnila, když čelila invazi industrializovaných západních zemí od Tichého oceánu a Ruska ze severu a západu. Idea nárazníkových zón však ani změnou nepřítele nevzala za svou. Naopak se stala opět velmi aktuální v druhé polovině 20. stoleti v dobe čínsko - sovětské roztržky. Ta totiž přivodila zásadní militarizaci hranice na obou stranách. Sovětský svaz ve sporu disponoval jasnou vojensko-technologickou, ale i geopolitickou převahou. V 70. letech stály sovětská vojska jak na hranicích s mandžuskými provinciemi Heilongjiang a Jilin a v Mongolsku, kde od roku 1966 SSSR stacionoval 100 000 vojáku, tak v sovětských středoasijských republikách. Za dané situace tak byla zásadně ohrožena průmyslová a demografická centra jako Peking, Tianjin, Hebei, Henan ci Šandong nacházející se nebezpečně blízko od hranic se SSSR a Mongolskem. V takové situaci pak autonomní oblast Vnitřní Mongoslko přestavovala klíčovou obranou lini, kde byl od 60. let rozmístěn milión vojáku ČLA, aby se pokusili zachytit sovětský nástup.(54)
Rozpad SSSR, stažení sovětských vojsk z Mongolska a následná neutralizace totoho nárazníkového státu zásadním způsobem odlehčil geopolitické sevření Číny. Nová situace odlehčila i Xinjiangu, když drtivá většina sovětských vojsk opustila region (poslední ruské jednotky opustily Kyrgyzstán v roce 1999, 201. motostřelecká divize zůstavá i po roce 2005 v Tádžikistánu) a tím pro Čínu snížila klasickou bezpečnostní horzbu spočívající v konfrontaci s vojenskými silami druhého státu. Zlepšení situace v otázkách klasické bezpečnosti však nebylo následováno zlepšením v otázkách separatismu.
Ačkoli Xinjiang v době napětí s Čínou představoval pro Sověty jen druhořadý cíl, přesto zde Sověti využili faktu, že se zde nacházi 47 čínských národnostních menšin (z celkového počtu 55) a Hanové zde nejsou vetšinovým etnikem. Kromě nejsilnější více než 8 miliónové ujgurské menšiny (dříve většinové etnikum, dnes 45% obyvatelstva) zde žije více než milión Kazachů a toho Sověti využili k rozdmýchání národnostních problémů ať už pomocí radiového vysílání vyzývajícího k vytvoření Východního Turkestánu, tak vojensko - materiální pomocí a radami pro odbojové skupiny. Za takové konstelace pak v roce 1969 v Xinjiangu vypukl ozbrojený boj nízké intenzity proti čínským jednotkám, kterému Sovětský svaz poskytoval podporu v 70. i 80. letech.(55)
90. léta pak uklidnění nepřinesla a to ani přesto, že zanikl bývalý patron hnutí bojujících za vytvoření Východního Turkestánu. Čínské analýzy vidí růst separatismu, extremismu a terorismu na západě země jako dílo příchodu Spojených států do střední Asie, které se až do útoku na New York zdráhaly jednotlivá hnutí bojující za nezávislost Xinjiangu nazvat teroristickými, protože si jimi hodlaly posloužit ve svém nastávajícím konflitku s Čínou. Dále pak růst xinjiangského separatismu je podle Číňanů třeba vidět v celkové tendenci vzestupu separatismu na konci 90. let 20. století, projevujicí se na všech kontinentech s vyjímkou Latinské Ameriky. V neposlední řadě pak přičítají vzestupnou aktivitu Ujgurů na vrub globalnímu růstu islamského extrémismu v severní Africe, na Středním Východě a jihovýchodní Asii.(56)
V důsledku těchto makrofaktorů kombinovaných s konkrétní situací v Xinjiangu, kde má běžný Ujgur pocit, že na rozdíl od etnického Hana dostatečně neparticipuje na benefitech ekonomického růstu regionu, se pak jen mezi léty 1991-1996 zvýšil počet separatistických skupin z pěti na 26. Jim pak jen za devadesátá léta Číňané připisovali odpovědnost za 200 teroristických akcí, které si vyžádaly život 162 lidí, stejně jako za lokální nepokoje v době olympijských her či řádění v Urumči z července 2009.(57)
Pro čínskou centrální vládu má Xinjiang význam nejen jako už zmíněný nárazníkový pás, ale i jako producent ropy. Proto z její strany existuje jednoznačné odhodlání udržet Xinjiang v klidu. Cesta k tomu vede jak přes vnitropolitické tak zahraničně politické kroky. Na jedné straně pokračuje osídlování oblasti entickými Hany, aby se v následujících dekádách mohli stát majoritním etnikem, tak podpora ekonomického rozvoje oblasti, z něhož mají těžit nejen Hanové ale i xinjiangské menšiny. Na zahraničně politickém směru se pak Čína snaží zajistit, že ujgurským separatistům nebude poskytnuta žádná podpora z venku. Tato snaha pak formuje čínský bezpečnostní zájem vůči střední Asii, odkud Ujguři dostávali podporu v 60. až 80. letech. Čínská velkorysost v době řešení otázky hranic se střední Asií a formování Šanghajské organizace byly motivovány i touto úvahou. Středoasijské režimy pak neměly na vybranou než takový obchod přijmout a oficiálně se zavázaly, že nebudou podporovat Číně nepřátelsky nakloněné separatistické skupiny.(58,59) Nešlo však jen o neutralizaci středoasijských režimů v otázce xinjiangského separatismu. Čína byla v září 2002, poté co se rok předtím přihlásila k podpoře Spojených států v jejím boji proti Talibánu, odměněna souhlasem USA v Radě bezpečnosti OSN se zařazením Východoturkestánského islamského hnutí na seznam teroristických organizací.(60)
Čínská bezpečnostní politika vůči střední Asii tak doposud nese své plody. Jesliže z území sovětských středoasijských republik byl před rokem 1991 podporován separatismus, zánik Sovětského svazu vedl k obratu. Do budoucna pak existuje hned několik faktorů, proč by se tato situace neměla změnit. Středoasijské režimy si jsou podobně jak Rusko vědomy rostoucí síly ČLR a nebudou riskovat jí provokovat v národnostních otázkách v momentě, kdy je mají sami a Čína by toho mohla využít v jejich neprospěch. Peking jim dále svou rostoucí energetickou poptávkou pomáhá zásadně vylepšovat jejich vyjednávací pozici vůči Rusku kontrolujicímu dříve všechny exportní trasy z regionu. Současné a budoucí ropovody a plynovody mezi střední Asií a Čínou pak musí zakonitě vést přes Xinjiang a případný etnický konflikt by pak znamenal zpoždění či zablokování takových projektů, což není v zájmu ani Kazachstánu ani Turkmenistánu. Nic také nenasvědčuje tomu, že by se svou podporu čínské centrální vládě v otázce separatismu chystalo odepřít Rusko. Nejen že tato podpora je nezbytná proto, aby Čína podpořila Rusko v jeho hře proti hegemonii Spojených států, ale i proto že by pak Čína mohla odpovědět nebezpečnou hrou podpory čečenských rebelů, které Čína dnes shodně s ruskou terminologií nazývá teroristy.

5. Energetický rozměr střední Asie
5.1. Rostoucí čínská spotřeba energií a problémy čínského zásobování
Ekonomické reformy Teng siao pchinga nastartované koncem 70. let přinesly zemi bezprecedentní ekonomický růst, který s sebou ale přivodil některá negativa. Na konci první dekády je Čína po Spojených státech druhým největším konzumentem energie na světě s dalekým odstupen za ostatními průmyslovými velmocemi a Indií. Po roce 2004 pak růst spotřeby energií poprvé rost rychleji než HDP, což bylo vyvoláno změněným životním stylem Číňanů, když si začali po miliónech ročne kupovat nová auta a stěhovat se do novostaveb. Čína tak do budoucna bude konfrontována s potřebou krýt svou rustoucí energetickou spotřebu. Jestliže na konci první dekády 21. stoleti musí dovážet 10% své energetické produkce ze zahraničí, v roce 2025 to může být až 20%. Jako uhelný gigant bude i nadále pokrývat více než polovinu své energetické potřeby z uhelných zdrojů. Výstavba jaderných a vodních elektráren a alternativních zdrojů pak znamená, že Čína bude i v budoucnu schopna touto cestou vyrobit až 75% své energie. Zbývajících 25% pak bude připadat na ropu a zemní plyn. A právě zde je budoucí velký bolehlav čínského vedení vnimajícího zatím energetickou bezpečnost prizmatem hry s nulovým součtem. Rostoucí spotřeba ropy a zemního plynut totiž na rozdíl od uhlí nemůže být kryta více než z 10 procent ze zvýšené domácí težby.(61) Zbylých 90 procent navyšované spotřeby ropy a plynu bude muset být dovezeno ze zahraničí. Neboli jestliže ČLR mohla z vlastnich zdrojů v roce 2000 pokrýt 70% ropné poptávky, v roce 2025 z vlastní produkce pokryje jen 30%.(62)
Čína je od roku 2003 druhý největší světový spotřebitel ropy a po Spojených státech a Japonsku třetí největší importér s jistým výhledem na stále rostoucí spotřebu. Jako taková se proto musí zabývat otázkou odkud ropu dovážet. Historicky se Čína v 90. letech snažila držet nízký profil a importovala ropu ze zemí jako Sudán a Jemen, které nikdy nefigurovaly na seznamu zasobovatelů Západu. Nezadržitelně stoupající spotřeba jí ale po roce 2000 nutila vstoupit do přímé konkurence se zapadními ropnými společnostmi. Od 90. let pak zároveň nabádala své ropné společnosti, aby se snažily nakupovat ropná pole v zahraničí. Tato snaha však nebyla moc úspěšná. V současné době jen 15% do Číny dovážené ropy pochází z polí vlastněnými čínskými firmami. Mimo vlastní území pak čínské společnosti kontrolují jen 1% světové produkce.(63) Pro čínské vedení neutěšený obrázek je pak dokreslen tím, že 93% dovážené ropy se musí transportovat tankery cizích států po moři z nichz 60% proplouvá přes Malacké úžiny, které kontroluje flotila Spojených států. V případě konflitku mezi těmito zeměmi by se tak Čína ocitla odříznuta od prakticky vší dovážené ropy.(64,65)
V takové situaci se pak existence střední Asie zdála být pro Číňany požehnáním a její význam pro tuto zemi je hodnocen výšše než jen „ 5% světových zásob“. Střední Asie jí umožňuje snížit závislost na dovozu ropy z Blízkého východu a zároveň snížit svou zranitelnost na mořských cestách v momentě, když ještě nepostavila hladinovou flotilu.

5.2. Střední Asie jako řešení čínské závislosti na ropě a plynu?
Ačkoli oblast ukrývá necelých 5 % světových zásob ropy a plynu, neplatí, že by toto bohatství bylo rozloženo rovnoměrně mezi všechny státy. Ropu je ve velkém schopen vyvážet jen Kazachstán, v zemním plynu je pak prvním Turkmenistán, následován Uzbekistánem a Kazachstánem. Kyrgyzstán a Tádžikistán jsou pak chudí příbuzní, kteří nemají ani významná ložiska ropy ani zemního plynu. Jenže ani Kazachstán ani Turkmenistán nemají svobodu distribuce svého nerostného bohatství, protože nemají přístup k otevřenému moři, který by jim umožnil vlastními silami dopravit své zdroje na světové trhy. Proto musí hledat exportní cesty. Nejstarší a stále nejdůležitější trasa vede bývalými sovětskými ropovody přes Rusko. Vedle toho se však po roce 1991 rozhořela bitva mezi Rusy snažícími se udržet status quo na jedné straně a Západem, Čínou a středoasijaty na straně druhé o vytvořené více alternativ, které by omezily ruský monopol. Celkově se nabízí čtyři alternativní řešení. První vede západním směrem přes Kaspické moře, Azerbajdžán, Gruzii a Turecko, druhá přes Irán, třetí přes Afghánistán a Pákistán, poslední mnohonásobně delší než všechny ostatní přes Xinjiang na pacifické pobřeží Číny.
Spojené státy byly proponentem především třetí cesty přes Afghánistán a Pákistán. Po stažení sovětských vojsk a následné porážce Nadžibuláhova režimu v roce 1992 se Spojeným státům zdála otevřená možnost postavit ropovod přes Afghánistán a Pákistán s vývodem na otevřený Indický oceán. Ačkoli Turkmenistán a Pákistán s projektem souhlasili, věc se až do roku 2001 vlekla na vyjednávání s Talibánem. Protože se pak po svržení Talibánu nepodařilo udržet zemi klidnou, projekt zůstává spíše teoretickou možností.(66)
Poměrně snadná je exportní cesta přes Írán. Ta je však pro Spojené státy nepřijatelná z hlediska jeho vztahu s islámskou republikou a proto vytváří na všech pět středoasijských států soustavný tlak, aby takovou cestu nerealizovaly. Přesto ani tlak USA nebyl schopen zabránit Turkmenistánu v tom, aby už v roce 1997 postavil plynovod ustící na sever Íránu, kde je spotřebován turkmenský plyn, což Íránu uvolňuje ruce, aby exportoval vlastní plyn z Perského zálivu do světa. Podobně tak s ropou platí, že jak Turkmenistán, tak Kazachstán zásobují ropou sever Íránu.(67) V prosinci 2009 pak Turkmenistán přidal ještě druhý 200 kilometrů dlouhý plynovod do severního Iránu poté, co mezi ním a Ruskem vzplanul další spor ohledně cen.(68) Ačkoli tedy íránská exportní cesta existuje, nejedná se pro střední Asii o zásadní průlom. Za prvé z toho důvodu, že infrastruktura této cesty končí na severu Íránu a ten je tak jediný odběratel, za druhé proto, že se jedná spíše jen o lokální turkmenský projekt, kterého se ostatní státy s malou vyjímkou Kazachstánu neúčastní.
Jako taková pak už zbývá jen cesta na západ a východ. Myšlenka ropovodu Baku – Tbilisi – Ceyhan se zrodila v roce 1997, když se po vítězství Talibánu ukázalo, že realizace exportní trasy přes Afghánistán a Pákistán nebude jednoduchá. Po vojenském příchodu Spojených států do regionu se pak se stavbou začalo v roce 2002 a za tři roky byl ropovod dokončen. Ve střední Asii se tak objevil kredibilní ropovod obchazející ruské uzemí a napájený azerbajdžánsko - kazašskou ropou. Vedle toho pak Západ začal od roku 2002 s realizací plynovodu Nabucco, který má rovněž odvádět středoasijský plyn přes Turecko do Evropy. Rusko tentokrát zareagovalo stavbou plynovodu Jižní Tok, který má být přímým konkurentem Nabucca. Na rozdíl od BTC, který napájí za střední Asii i Kazachstán, má Nabucco zatím problém, že učast závazně přislíbil jen Azerbajdžán a Irák. Kazachstán a Turkmenistán jsou stále ve vyčkávací pozici a budou tak pravděpodobně čekat na to, až si Nabucco a Jižní Tok začnou konkurovat, aby pak udělali své rozhodnutí.(69) Dynamika výstavby západních energetických projektů ukazuje, že největší úspěchy se dostavily po roce 2001, když do oblasti vojensky vstoupily Spojené státy a tím rozptýlily obavy západních investorů z návratnosti jejich investicí. Ti se nemuseli bát jak o svou investici, tak si mohli být jisti, že vojensko - politická přítomnost USA a jejich dobré vztahy s místními režimy zajistí rentabilitu projektu. Následné problémy se zaváznou účastí na napajení plynovodu Nabucco však ukazují, že politický pokles vlivu Ameriky ve střední Asii se nepříznivě podepisuje i na schopnosti realizovat zapadní energetické projekty.
Od vyhlašení nezávislosti středoasijských republik se Čína vážně zajímala o možnost z regionu dovážet jak ropu, tak zemní plyn. Ačkoli se sice od poloviny 90. let začala rýsovat možnost politické spolupráce obou stran, v energetické spolupráci se to příliš neprojevilo. Čína vyvíjela aktivity ve dvou směrech. Nakupovat místní ropná a plynová pole a dohodnout se s lokalními vládami na stavbě plynovodů a ropovodů do Číny.
Jak však Číňané s hořkostí poznamenávají, jejich energetické usilí naráží na tři překážky. První jsou Spojené státy, které se snaží přesvědčit mistní vlády, aby neprodávaly své nerostné bohatství směrem na východ. Ropy a zemního plynu totiž neni v oblasti nekonečně. Každý ropovod a plynovod má určitou kapacitu, a aby byl co možná nejvíce rentabilní, musí jím protéci požadované množství ropy za rok. Středoasijské existující angažmá vůči Rusku a Íránu a přesměrování jejich zbytkových kapacit na východ by v dlouhodobé perspektivě mohlo znamenat, že Nabucco a BTC po vypršení stavajících závazných kontraktů vyschne. Proto jsou USA a ČLR v silné konkurenci, ačkoli je pojí zájem zvýšit distribuční nezávislost regionu na Rusku.
Druhým problemém pro Číňany jsou pak sami Rusové. Ačkoli vždy deklarovali svou ochotu rozvíjet energetickou spolupráci s Čínou, ve finále se většina z těchto snah zpomalí či zastaví, protože na ruské straně narazily na „nečekané“ problémy. Do roku 2007 byli Číňané schopni nakoupit jen jedno ruské ropné pole. Asi největší zklamání se pak dostavilo už ve zmíněném roce 2003, když se Rusové nakonec rozhodli nepostavit slíbeny ropovod Argansk – Daqing a místo toho zvolili delší ale z jejich pohledu bezpečnější trasu Argansk – Nachodka. Rusko pak samozřejmě nemá zájem na tom, aby středoasiaté dopravovali své zdroje do Číny napřímo. Ješte v době, když se uvažovalo o stavbe ropovodu Argansk – Daqing, dělalo Rusko vše proto, aby zabránilo stavbě kazašsko-čínského ropovodu z kazašského Atasu do čínského Alashankou v Xinjiangu s odůvodněním, že Kazaši mohou svou ropu transportovat do Číny právě přes jimy zamýšlený ropovod.(70)
Ve vztahu k nejdůležitějším exportérům - Kazachstánu a Turkmenistánu je pak Čína o něco úspěšnější. Do karet jí zde hraje především fakt, že se obě země chtějí dostat ze závislosti na Rusku, aby tím byly schopny navýšit výkupní cenu svého plynu a ropy či dosáhnout snížení tranzitních poplaktů za užívání ruské ropovodné a plynovodné sítě.(71)
Za takových okolností pak nepřekvapí, že se Peking byl v roce 1997 schopen dohodnout s Kazachstánem na stavbě ropovodu do Číny. Kazachstán však začal stavbou ropovodu z ropných polí v okolí Aktobe s vyústěním do Atyrau s možností napojit tento ropovod na ruskou síť a jí pak zásobovat Čínu přes Argansk – Daqing. Když pak ale Rusové upustili od této stavby, byla mezi zářím 2004 až prosincem 2005 dokončena druhá část ropovodu, tentokráte už končící v Xinjiangu. Tím se Číňanům přes všechny pochybnosti podařilo realizovat jejich první zásadní energetický projekt ve střední Asii.(72)
Ropu pak následoval plyn z Turkmenistánu. V původních úvahách se mluvilo spíše o kazašském plynu transportovaném podél už stavěného ropovodu. Nakonec ale z jednání vzešel projekt dovážet do Číny turkmenský plyn. Se stavbou se začalo v srpnu 2007 na turkmenske straně a v prosincei 2009 byl plynovod dokončen, když přes Turkmenistán, Uzbekistán a Kazachstán dosáhl hranic s Čínou.(73)
Je tedy vidět, že společný středoasijsko – čínský zájem byl schopen od roku 2004 převážit nad americko-ruským odporem. Důvodem proto byla snaha středoasijských exportérů snížit svou závislost na ruských cenách, poplatcích a pozdních platbách na jedné straně a snaha Číňanů postavit první – ekonomicky ne třeba úplně rentabiliní – ale strategicky mimořádně důležitý ropovod z pro ně bezpečné oblasti. Do budoucna je však třeba říci, že případné další energetické projekty budou politicky stějně složité jako ty dosavadní. Jak už bylo zdůrazněno výše, exportní kapacita těchto zemí je omezená a zvýšit export na jedné straně (ať už zvýšením težby nebo jen přesměrováním zdrojů za současné stagnace producke) znemená dostat se do konfliktu s Ruskem a Západem. Ačkoli Čína se svou rostoucí spotřebou bude určitě tlačit na prodej více energetických zdrojů, středoasiaté budou bezpochyby postupovat ve spolupráci s Čínou velmi obezřetně a nebudou proti sobě, aby vystřídali ruskou dominanci za čínskou. Proto ani do budoucna střední Asie nemůže být pro Čínu všelékem. Jesliže má ČLR vzhledem ke svému ekonomickému růstu výhled na to, že bude konzumovat podobně jako Spojené státy dnes 20-25% světové produkce ropy, nemůžou jí doposud realizované středoasijské energetické projekty zásadně pomoci ve snížení dovozů ropy po moři.

6. Budoucnost čínského angažmá ve střední Asii
Jak už bylo udeno výše, střední Asie představuje po dvě tisíciletí pro Čínu přirozenou oblast jejího vlivu, kde se bude vždy snažit zabránit etablování silné mocnosti, která by vytěsnila její vliv. V situaci po roce 1991 se Číně naskytla vynikající příležitost tohoto stavu opět dosáhnout, když se zhroutil SSSR a většina sovětských jednotek se musela stáhnout. Tím se zásadně zlepšila čínská geostrategická pozice na západě země doplněná stažením sovětských vojsk z Mongolska. Po těchto velkých změnách pak Čína vyvíjí usilí, aby se jednalo o změny trvalého charakteru. Když se proto na začátku 21. století v oblasti začali vojensky angažovat Američané, Čína nemohla než se spojit s oslabeným Ruskem a pokusit se vliv světové supervelmoci oslabit. V momentě, když se pak zdálo, že Spojené státy jsou v regionu za zenitem svého vlivu a budoucí stažení z Afghánistánu může znamenat jejich vojenské stažení ze střední Asie se čínsko – ruská spolupráce může snadno proměnit v soupeření. Číně v takovém případě totiž budou nepříjemné ruské vojenské základny a to stejným způsobem, jak jí vadily základny USA. Při započtení velké nedůvěry vůči sobě navzájem by budoucí čínská snaha vytlačit Rusy z regionu nebyla moc překvapivá.
Co se týče hypotézy, že Číňané budou usilovat o vlastní vojenské jednotky ve střední Asii, aby tuto oblat do budoucna dále k sobě připoutali, se nezdá, že by to bylo v současném čínském zájmu. Zaprvé je taková přítomnost politicky nejméně průchodná u středoasijských režimů a narazila by i na rozhodný ruský a americký odpor (ať už koordinovaný nebo ne). Dále pak platí, že ve stavu, v jakém je region po roce 1991, se Čína moc nemusí bát vojenské hrozby na západě a proto není bezpodmínečně nutné zde zvyšovat politický vliv. Číně stačí, že stredoasijské republiky respektují čínské rezolutní ne v otázce podpory separatistům v Xinjiangu a jsou ochotny exportovat část svého energetického bohatsví do země. Za takové situace nemá Čína zásadní nutkání pouštět se do (re)conquesty střední Asie, protože za současného stavu se její zájmy blíží naplnění.

Poznámky:
(1)Kolosov, B.A. / N.S. Mironenko: geopolitika geopoliticeskaia geografia, str. 53-60
a Makoshev, A.P. : “Politiceskaia geografia i geopolitika. Uchebnoe posobie”, str. 68-70
(2)Spykmanova teorie mající zásadní vliv na americkou politiku, však má hodně kritiků. Ti se odvolávají na to, že lidskou historii nelze intepretovat jen jako neustálý souboj sil moře a souše. Je třeba mít na paměti, že historicky existovaly i jiné závažné a opakující se geopolitcké konflitky uvnitř souše jako například neustálý boj mezi usedlými zemědělskými civilizacemi a kočovnými nomády. Mongrenier, Jean-Sylvestre: “ A la croisée de l’Europe et de l’Asie : le « Heartland » russo-sibérien”, str. 2-3
(3) Konobeev, Vladimir: “Bitva za Rimland. Rezurs stran vostochnoy Evropy v geostrategyi SSA v Evrazii”, str. 55-56
(4) Konobeev, Vladimir: “Geostrategia SShA v Evrazii: Novie smysly geopolitiki”, str. 88
(5) Luo Zhen Xing: ”Meiguo zai zhongya-lihai diqu de nengyuan zhengce pingxi”, str. 122
(6) To s oblastí udržovalo obchodní styky od 16. století, v 18. století do ní pak začalo vojensky expandovat, aby jí celou ovládlo v 19. století. Ruku v ruce s vojenským obsazením regionu pak šlo především v Kazachstánu její osídlení ruskými zemědelci, kteří spolu s ruským úředníkem a vojákem dali celé oblasti ruštinu jako hlavní jazyk komunikace. Nejedná se však jen o kulturní dědictví, co ve střední Asii z carských a sovětských dob zůstává a co má zásadní vliv na současnost a budoucnost. Jsou to problémy hranic a s tím související existence národnostních menšin, které byly ve stalinské epoše přetvářeny ve prospěch moskevského centra, aby se tím usnadnila jejich kontrola. Dále minulá epocha nezanechala regionu jakékoli demokratické dědictví, což se dnes projevuje v jaksi přirozeném nastolení středoasijských autokracií po rozpadu Sovětského svazu. Neméně důležité pak je, že v ekonomické oblasti region představuje zásobovatele ruského centra nerostnými surovinami, za které od něj dováží hotové výrobky. Oberson, José: “Konfliktpotenziale, Stabilität und Entwicklung in Zentralasien. Hintergründe sozialer Spannungen und konfliktpräventive Massnahmen der Good Governance”, str. 6-11
(7) Scholvin, Sören: “Ein neues Great Game um Zentralasien?”, str. 4
(8) Massarrat, Mohssen: “Der 11. September und der Afghanistan-Konflikt im Kontext der US-Ölinteressen und Geostrategie”, str. 3-6
(9) Politicky, vojensky, hospodářsky a kulturně zde začala hrát poprvé roli v dobách císaře Wou ti v 2. a 1. století př. n.l. Od dynastie Hanů pak až do vlády dynastie Qing nastáva situace, kdy čínský vliv rostl a upadal v souvilosti s tím, zda se čínské dynastie nacházely v rozkvětu a nebo úpadku. Nejosudovější pro budoucnost střední Asie z čínského pohledu byla situace v polovině 8. století kdy byla dynastie Tang ovládající střední Asii až po Taškent poražena spojenými turko – arabskými silami, čímž se oblast začlenila do islámského světa a čínský kulturní vliv v ní výrazně poklesl. Grousset, René: “Histoire de la Chine”, str. 39 a 114
(10) Xing Guang Cheng: “Zhongguo yi zhongya guojia de guanxi”, str. 229
(11) O nebezpečí spočívající v etablování silné velmoci se v minulosti mohla přesvědčit například dynastie Ming, která měla problém s říší Timura Lemka, či dynastie Qing, k jejímuž teritoriálnímu a politickému úpadku zásadním způsobem přispěla ruská expanze do střední Asie. Anufriev, K.C.: “Centralnaia Azia vo vneshnei politike Kitaia: istoricheskaia retrospektiva”, str. 155-156
Kellner, Thierry: “La Chine et la nouvelle Asie centrale. De l’independence de republiques centrasasiatiques a l’apres – 11 septembre”, str. 8
(12) Kellner, Thierry: “La Chine et la nouvelle Asie centrale. De l’independence de republiques centrasasiatiques a l’apres – 11 septembre”, str. 8
(13) Yu Guang Sheng: “Zhongguo “heping jueqi” zhanlue de xuanze”, str. 1-3
(14) Serebriakov, N.B.: “Centralnoaziatskaia politika KNP kak regionalnaia proekcia “teorii garmonichnogo mira””, str. 1-3
(15) Problém šíření demokracie a amerického modelu úzce souvisí se začínajícím ideologickým soupeřením mezi Spojenými státy a Čínou. 30 let trvajicí čínský hospodářský růst totiž vedl k tomu, že se na celém světě objevilo mnoho především afrických zemí, které se začínají inspirovat čínským a ne americkým modelem. Čína se dnes zatím ještě nepokouší svůj model vnucovat dalším zemím – na rozdíl od Spojených statů, čímž je možný budoucí konflkitk zatím tlument. Až k tomu však dojde, bude to potenciálně znamenat pro vtahy obou zemí velké nebezpečí. Popov, Vladimir: “Kitai i SSA v XXI veke: O chem govoritsia I ne govoritsia v knige amerikanskikh expertov. Predislovie k knige”, str. 23-25
(16) V souvislosti s vnitropolitickými obraty a měnícím se chápaní Číny at´už jako hrozby a nebo strategického partnera čínští autoři v rámci svých analýz s oblibou zdůrazňují vliv amerického vojensko průmyslového komplexu, který se od 90. let snaží zajistit, že Čína bude chápana především jako strategická hrozba pro Spojené státy. Zhao Ke Jin: “Meiguo jungong jituan yu zhongmei guanxi”, str. 48-50
(17) Xie Zhi Qin: “Lengzhan hou zhongmei guanxi jianxi”, str. 8-9
(18) Troickyi, E.F.: “Stanovlenie i razvitie shankhaiskoi organizacyi sotrudnichestva (2000-2007)”, str. 181-182
(19) Válka s Gruzíí v roce 2008 je vnímána nejen jako čistě rusko – gruzínský konflitk, ale i jako ruská snaha vyřadit krátkodobě z provozu ropovod BTC a v dlouhodobém ukázat západním společnostem, že ani angažmá Spojených států nemůže zajistit bezpečí investic v oblasti. Dále pak v reakci na západní plány vystavět plynovod Nabucco Rusko přišlo s projektrem Jižního toku, který znamená přetahování dodavatelských zemí mezi Moskvou a Washingtonem. Čínské energetické aktivity přes všechnu svoji kontradikci se zájmy Spojených států zatím mezi oběma zeměmi nevedly k tak zásadním konflitkům jako mezi Ruskem a Amerikou. Hantke, Martin: “„Alles wieder offen“ Georgienkrieg und imperiale Geopolitik”, str. 2
(20) Li Jing Jie: ”Kuaru xin shijie de zhonge guanxi”, str. 57-58
(21) Boiko, Yury / Severikov, Vladimir / Ivanova, Maria: “Rossija I Kitai v sisteme mezhdunarodnoi bezopasnosti”, str. 26
(22) Je zajímavé sledovat, že jestliže Číňané vnímají čínsko – ruské vztahy z let 1618 až do 40.let 19. století jako vztah rovného s rovným, Rusové si to nemyslí. V jejich pojetí byla první perioda vztahů poznamenána čínskou xenofobií vůči Rusku. Jesliže Rusové přijali evropský princip státní suverenity, která na dva státy pohlíží jako na vzájemně si rovné ve svých právech, vládci dynastie Qing nic takového akceptovat nechtěli a žádali po Rusech aby přijali princip vazalských vztahů. Z Ruského pohledu se pak až po 40. letech 19. století stávají vzájemné vztahy vztahy rovného s rovným ( Číňané pak stejné období označují za vzahy rovného s nerovným...) Miasnikov, S.V.: “Rossyia i Kitai: kontakty gosudarstv i civilizacyi”, str. 72-78
(23) Cui qi ming:”Guanyu zhonge guanxi de jidian sikao”, str. 4
(24) Li Jing Jie: ”Kuaru xin shijie de zhonge guanxi”, str. 63
(25) Co se týče obráceného vztahu, z osobní zkušennosti bych řekl, že dnešní běžný Číňan Rusko respektuje. Od konce 19. Století se zásluhou čínského historika a politika Kang You Wei stal obraz Petra Velikého návodem pro Čínu jak se vymanit ze závislosti na vnějších velmocech. Po roce 1949 se pak komunistická Čína inspirovala sovětským vzorem. ( V době čínsko sovětské roztřky byl kritizován Chruščev a Brežněv ale ne Stalin či Lenin – viz předchozí článek Sovětský svaz očima čínského školáka). Poznámka autora
(26) V 19. Století Čína ztratila na úkor Ruska po celé délce hranice 1.5 miliónu kilometrů čtverečních
(27) Deng zhi tao: “Ejingnei suowei zhongguo yinmin wen ti de duice sikao”, str. 77-78
(28) Imangaziev, Almaz: “Geopoliticeskaja rol centralnoj Azii v XXI veke”, str. 66
(29) Bobo Lo: Khrupkoe ravnovesie rossijsko – kitaiskikh otnoshenyi, str. 4-9
(30) Zde jen dodejme, že hospodářská krize z roku 2008 a s ní spojený vzestup Číny jako druhé ekonomiky světa jen podtrhuje ruské obavy. Dnes se už například ve francouzských médiích mezi komentátory reflektujícími novou mezinárodní realitu stále více setkváváme s tím, že se hovoří o duu Spojené státy – Čína jako se dříve hovořilo o duu USA a SSSR. Rusko pak nikdo nezmiňuje, zapadá stále více a více do kategorie střední velmoci, poznánka autora
(31) Xu Jian Hua: “Riben de zhongya zhanlue - jiyu diyuan zhengzhi jingji xue de fenxi”, str. 69
(32) Všechny s vyjímkou Tadžikistánu v roce 1994 přistoupily k programu Partnerství pro mír (Tadžikistán přistoupil až v roce 2002)
(33) Například americká ropná společnost UNACAL se v 90. letech snažila jednat s Talibánem o možnosti stavby amerického ropovodu ze střední Asie do Pakistánu ( s jehož stavbou dříve souhlasil Turkmenistán a Pákistán), aby tak vnikla exportní trasa obcházející ruské území. Požadavky Talibánu však byly příliš vysoké a proto se dohoda neuskutečnila. Ruf, Werner: “Afghanistan im Fadenkreuz der Geostrategie”, str. 34
(34) Na základně v Karchi Khanabad spojené státy během let 2001-2005 dislokovaly 900 mužů. Na základně v Manasu se pak v roce 2009 nacházelo 1550 amerických vojáků. Nichol, Jim: “Central Asia: Regional Developments and Implications for U.S. Interests”, str. 20
Podle čínských zdrojů se jednalo o 1500 vojáků v Karchi Khanabadu a 3000 vojáků v Manasu. Yang Yun: “9.11” hou meiguo zai zhongya de kuazhang jiqi dui zhongguo xibu zhoubian anquan huanjing de yingxiang”, str. 52
(35) Shao Yu Qun: “Meiguo zhongya zhengce tiaozheng pingshu”, str. 32-35
(36) Původní čínské územní požadavky vůči střední Asii činily 2 tisíce kilometrů čtverečních od Kazachstánu, 4 tisíce od Kyrgystánu a 28 tisíc od Tádžikistánu. Peyrouse, Sébastien: “La présence chinoise en Asie central, Portée géopolitique, enjeux économiques et impact culturel”, str.5
(37) Dwivedi, Ramakant: “China’s Central Asia Policy in Recent Times”, str. 147
(38) Neúčast Uzbekistánu a Turkmenistánu v původních jednáních je třeba spatřovat v tom, že ani jedna ze zemí neměla s Čínou teritoriální spor a zároveň obě usilovaly o na Rusku nezásilou zahraniční politiku
(39) Shao Yu Qun: “Meiguo yi shanghai hezuo zuzhi: renzhi, guanxi he weilai”, str. 20-23
(40) používané jak k přepravě jednotek, tak k stacionování tankovacích a bojových letounů
(41) Vedle Spojených států pak Uzbekistán poskytl Německu v roce 2002 základnu v Termezu a Tádžikistán Francouzům v Dušanbe. Renaud, Francois: “Asie central: Entre Mythes et realités l’etat de la menace islamiste”, str. 3
(42) Kazachstán se vojensky operace účastnil, když do Iráku poslal několik desítek vojáku. Uzbekistán svou účast zvažoval, nakonec se ale vojensky neúčastnil. Nicol, Jim: „Central Asia: Regional Developments and Implications for U.S. Interests”, str. 5
(43) Pirozhkov, Sergey: “Geopoliticheskie izmenenia v Centralnoi Azii: vzgliad iz Ukrainy”, str. 161
(44) Halbach, Uwe: “Usbekistan als Herausforderung für westliche Zentralasienpolitik”, str. 25
(45) Číňané ve své analýze původu barevných revolucí sice připouštějí, že v daných zemích existuje hodně vnitřních problemů živících revoluční kvas jako je chudoba a etnické štěpení obyvatelstva. Na druhou stranu se ale domnívají, že za vypuknutím barevných revolucí je vždy třeba hledat politiku Spojených státu amerických, které s jejich pomocí hodlají vylepšovat svou geopolitickou pozici. Barevné revoluce jako takové jsou jimi pak řízeny na dálku. Zhang Xie: “Cong yanse geming, jietou zhengzhi, lun meiguo minzhuhua zhanlue”, str. 44-45
Dále ve své kritice s oblibou zdůrazňují, že ani jedna barevná revoluce nebyla schopna vyřešit hospodářské a politické problémy země, protože po svržení starého režimu se původně jednotná opozice brzy rozpadne. K tomu se proti ní vytvoří nové opoziční hnutí, které se po vzoru revolucí nastolené vladnoucí skupiny pokusí využít prostředků nátlaku ulice a násilí ke zmeně režimu. Tím podle nich barevné revoluce nikam nevedou. Chang dong / Zhang yu kang / Yu Peng: ““Yanse geming”, guojia daduo bu wending”, str. 38-39
(46) Nicol, Jim: “Central Asia: Regional Developments and Implications for U.S. Interests”, str. 25
(47) Laruelle, Marlène / Peyrouse, Sébastien: “Asie centrale, la dérive autoritaire”, str. 12
(48) Shao Yu Qun: “Meiguo yu shanghai hezuo zuzhi: renzhi, guanxi he weilai”, str. 23-24
(49) Například od začátku roku 2008 Uzbekistán povolil případ od případu tranzit amerických jednotek spadajících pod vedení NATO přes leteckou základnu Termez. V květnu 2009 pak udělal dodatečný vstřícný krok, když povolil USA používat letište Navoi, ale jen k transportu nevojenského materiálu. Renaud, Francois: “Asie central: Entre Mythes et realités l’etat de la menace islamiste”, str. 2-3
(50) V únoru 2009 prezident Bakiev po přijetí ruské ekonomické pomoci 300 miliónů dolarů, 150 miliónů na stablizaci rozpočtu a 180 miliónech odpuštěných dluhů oznámil, že Američané budou muset opustit Manas do 180 dní. Na to USA vyvinuly horečnou aktivitu, aby zde mohly zůstat a v červenu 2009 s Kyrgystánem dosáhli draze zaplacenjé dohody. Jejich přítomnost v zemi pak nebyla zpochybněna ani po vyhnání prezidenta Bakieva ze země v roce dubnu 2010. Nichol, Jim: “Central Asia: Regional Developments and Implications for U.S. Interests”, str. 24
(51) Nichol, Jim: “Central Asia: Regional Developments and Implications for U.S. Interests”, str. 8
(52) Hranice Xinjiangu s Mongolskem představuje 1414 km, s Ruskem 50 km, s Kazachstánem 1700 km, s Kyrgystánem 1100 km, s Tádžikistánem 450 km, Afghánistánem 92 km, Pákistánem 599 km, a Indií 200 km (Indie pak dále hraničí s čínským autonomním regionem Tibet)
(53) Stratfor: “The geopolitics of China: A great power enclosed”, str. 3-4
(54) Kong Ling Je / Wang Du Jun: “Zhongguo lujiang anquan xingshi fenxi jiqi duice”, str. 122
(55) Pan Zhi Pin: “XinJiang de diyuan zhengzhi yu guojia anquan-Lishi yu xian zhuang de kao cha”, str. 62
(56) Pan Zhi Pin: “XinJiang de diyuan zhengzhi yu guojia anquan-Lishi yu xian zhuang de kao cha”, str. 63-64
(57) Wang xi:”Dongtu wenti fazhan yanbian yu zhongdong kongbuzhuyi xiangguanxing toushi”, str. 34
(58) Xing Guang Cheng: “Zhongguo yu zhongya guojia de guanxi”, str. 233
(59) Z hlediska neutralizace extremistických hrozeb pak uveďme, že se Čína v rámci své politiky vůči střední Asii dostala do určité slepé uličky. Na jedné straně totiž z geopolitických důvodů podporuje Spojenými státy kritizované středoasijké autoritativní režimy. Jejich existence však – jak připouští samotní Číňané – vede k tomu, že normalní parlamentní opozice nemá šanci a jediná účinná opozice proti nim je islamský extremismus, který pak dává příklad a případnou podporu pro podobné skupiny v Xinjiangu. Pan Zhi Pin: “XinJiang de diyuan zhengzhi yu guojia anquan-Lishi yu xian zhuang de kao cha”, str. 64
(60) Wang xi:”Dongtu wenti fazhan yanbian yu zhongdong kongbuzhuyi xiangguanxing toushi”, str. 34
(61) Doposud známá čínská naleziště ropy už dosáhla svého peaku a proto jejich produkce bude přinejlepším stagnovat. Boussena, Sadek / Locatelli, Catherine: “Les enjeux de la dépendance pétrolière de la Chine”, str. 5-6
(62) Noël, Pierre / Meidan, Michal: “L’approvisionnement energetique de la Chine. Marchés et politiques”, str. 6-12
(63) Čínským akvizicím cizích ropných polí nebo dokonce ropných společností v zahraničí brání mnohdy vnitropolitické a bezpečnostní ohledy. Doposud nejkontroverznější případ se odehrál v roce 2005, když čínský CNOOP chtěl koupit americký Unacol, když nabídl vyšší cenu než Chevron. Na to se ale zvedla silná opozice kongresmenů proti takové akvizici s tím, že CNOOP nesleduje jen čistě ekonomické zájmy, ale i politické zájmy čínského vedení. Pod tímto tlakem pak CNOOP svou nabídku stáhl. Mayer, Maximilian: “Warum Chinas „Energiehunger“ nicht zum „Krieg um Ressourcen“ führt”, str. 60-63
(64) Wang Lian He: “Jingzheng yu hezuo, zhongmei guanxi zhong de nengyuan yinshu”, str. 20-21
(65) O tom, ze americká flotila má více než teoretickou možnost přerušit čínské zásobovácí trasy se Čína přesvědčila v roce 1993, když jeden z jejich tankerů byl zadržen před iránskými břehy s tím, že pašoval do Iránu jaderná zařízení. Tento indicent pak následně hodně poznamenal čínské úvahy o energetické bezpečnosti Číny. Cha Dao Jiong: “Cong guoji guanxi jiaodu kan zhongguo de nengyuan wenti,” str. 2
(66) Ruf, Werner: “Afghanistan im Fadenkreuz der Geostrategie”, str. 34
(67) Luo Zhen Xing: ”Meiguo zai zhongya-lihai diqu de nengyuan zhengce pingxi”, str. 136
(68) V roce 2004 se Turkmeni a Rusové dohodli, že od roku 2009 bude Gazprom vykupovat jejich plyn za tržní tj. světové ceny. Když se ale Rusove zdráhali, Turkmeni za půl roku postavili plynovod do Iránu napajený ze stejných ložisek, které dříve proudily do Ruska. Renaud, Francois: “Asie central: la troika russo-irano-chinoise”, str. 2
(69) Renaud, Francois: “Asie central: la troika russo-irano-chinoise”, str. 3
(70) Qian Xue Wen: “Zhongguo canyu zhongya lihai nengyuan hezuo canzai de wenti jiqi duice sikao”, str. 3-4
(71) V polovině prvního desetiletí Gazprom vykupoval turkmenskou ropu za méně než polovinu světových cen. Podobně pak tranzitní poplatky za dopravu turkmenského plynu byly vyšší než co Gazprom vybíral od dalších ruských těžařů. Godlevskaia, N.V.: “Postsovietskaia centralnaia Azia. Razvitie magistralnoi nefteprovodnoi i gazoprovodnoj infrastruktury”, str. 11
(72) Nichol, Jim: “Central Asia: Regional Developments and Implications for U.S. Interests”,, str. 34
(73) Z čínského Xinjiangu pak stavba plynovodu pokračuje až do Šanghaje s odbočkou do provincie Guangdong. Finálně by měla být stavba dokončena v roce 2013 a měla by být schopna krýt polovinu dnešní čínské spotřeby zemního plynu. Renaud, Francois: “Asie central: la troika russo-irano-chinoise”, str. 4

Použitá literatura:
1.Anufriev, K.C.: “Centralnaia Azia vo vneshnei politike Kitaia: Istoricheskaia retrospektiva”, Vestnik Tomskogo Gosudarstvennogo Universiteta. No. 324. Str. 155-157
2.Bobo Lo: “Khrupkoe ravnovesie rossijsko – kitaiskikh otnoshenyi”, Russie. Cei. Visions nr.1 Avril 2005
3.Boiko, Yury / Severikov, Vladimir / Ivanova, Maria: “Rossija i Kitai v sisteme mezhdunarodnoi bezopasnosti”, Obozrevatel 4/2008, str. 20-27
4.Boussena, Sadek / Locatelli, Catherine: “Les enjeux de la dépendance pétrolière de la Chine”, In : L'économie mondiale 2007, La Découverte, Paris, coll. Repères. Duben 2007
5.Cha Dao Jiong: “Cong guoji guanxi jiaodu kan zhongguo de nengyuan wenti,” In: guoji jingji pinglun 2005 nian di 11-12 qi
6.Changdong / Zhang Yu Kang / Yu Peng: “Yanse geming guojia daduo bu wending”,In: Huan qiu shibao, 2007nian11yue5ri
7.Cui qi ming:”Guanyu zhonge guanxi de jidian sikao”, In:Eluosi yanjiu,2007 nian di 3 qi, zongdi 145qi, str. 4-8
8.Deng zhi tao: “Ejingnei suowei zhongguo yinmin wen ti de duice sikao”, In:shijie jingji yu zhengzhi luntan 2005 nian di 3qi, str. 77-80
9.Dwivedi, Ramakant: “China’s Central Asia Policy in Recent Times”, China and Eurasia Forum Quarterly, Volume 4, No. 4 (2006) p. 139-159
10.Godlevskaia, N.V.: “Postsovietskaia centralnaia Azia. Razvitie magistralnoi nefteprovodnoi i gazoprovodnoj infrastruktury”, In: Neftegazovoe delo 2006
11.Grousset, René: “Histoire de la Chine”, edition Chicoutimi, Québec, 2004
12.Halbach, Uwe: “Usbekistan als Herausforderung für westliche Zentralasienpolitik”, SWP Studie (Stiftung Wissenschaft und Politik. Deutsches Institut für internationale Politik und Sicherheit). Berlin 2006
13.Hantke, Martin: “„Alles wieder offen“ Georgienkrieg und imperiale Geopolitik”, Informationsstelle Militarisierung (IMI) IMI-Studie - 10/2008
14.Imangaziev, Almaz: “Geopoliticeskaja rol centralnoj Azii v XXI veke”, In: Obozrevatel 9/2007, str. 61-68
15.Kellner, Thierry: “La Chine et la nouvelle Asie centrale. De l’independence de republiques centrasasiatiques a l’apres – 11 septembre”, Groupe de recherche et d'information
sur la paix et la sécurité (GRIP). RAPPORT DU GRIP 2002/1
16.Kolosov, B.A. / N.S. Mironenko: geopolitika I geopoliticeskaia geografia. Uchebnik dlia VUZov. Aspekt press. Moskva 2001
17.Kong Ling Je / Wang Du Jun: “Zhongguo lujiang anquan xingshi fenxi jiqi duice”, Shanxu shifan daxue xuebao (ziran kexue ban) 200?nian, yue di 21juan di 3 qi,str121-124
18.Konobeev, Vladimir: “Bitva za Rimland. Rezurs stran vostochnoy Evropy v geostrategyi SSA v Evrazii”, Belaruskaya Dumka 2009, str. 55-59
19.Konobeev, Vladimir: “Geostrategia SShA v Evrazii: Novie smysly geopolitiki”, In: Problemy upravlenia, Nr. 1 (26) 2008, str. 87-97
20.Laruelle, Marlène / Peyrouse, Sébastien: “Asie centrale, la dérive autoritaire”, Paris, Fondation pour la recherche strategique, Duben 2006
21.Li Jing Jie: ”Kuaru xin shijie de zhonge guanxi”, In: Eluosi zhongya dongou yanjiu 2007 nian di 2 qi, str. 55-65
22.Luo Zhen Xing: ”Meiguo zai zhongya-lihai diqu de nengyuan zhengce pingxi”, In: Meiguo yanjiu, 2005 nian di 2 qi,str.116-137
23.Makoshev, A.P. : “Politiceskaia geografia i geopolitika. Uchebnoe posobie”, Gorno-Altaisk 2005
24.Massarrat, Mohssen: “Der 11. September und der Afghanistan-Konflikt im Kontext der US-Ölinteressen und Geostrategie”, GCN, unor 2002
25.Mayer, Maximilian: “Warum Chinas „Energiehunger“ nicht zum „Krieg um Ressourcen“ führt”, China aktuell 1/2007, str. 57-75
26.Miasnikov, S.V.: “Rossyia i Kitai: kontakty gosudarstv i civilizacyi”, In: Rossyia i Vostok. Civilizacionnyie otnoshenia 1996, str. 72-80
27.Mongrenier, Jean-Sylvestre: “ A la croisée de l’Europe et de l’Asie : le « Heartland » russo-sibérien”, Fenêtre sur l’Europe, Novembre 2007
28.Nichol, Jim: “Central Asia: Regional Developments and Implications for U.S. Interests”, CRS Report for Congress May 2010, Congressional Research Service
29.Noël, Pierre / Meidan, Michal: “L’approvisionnement energetique de la Chine. Marchés et politiques”, In: S. Boisseau du Rocher et F. Godement (dir.), Annuaire
de l’Asie 2005, Paris : La Documentation Française, 2005,
30.Oberson, José: “Konfliktpotenziale, Stabilität und Entwicklung in Zentralasien. Hintergründe sozialer Spannungen und konfliktpräventive Massnahmen der Good Governance”, Institute for Geography (Centre for Development & Environment), University of Berne 2003
31.Pan Zhi Pin: “XinJiang de diyuan zhengzhi yu guojia anquan-Lishi yu xian zhuang de kao cha”, In: Zhongguo bian jiang shi di yan jiu, 2003 nian 9 yue di 13 Juan di 3 qi
32.Peyrouse, Sébastien: “La présence chinoise en Asie central, Portée géopolitique, enjeux économiques et impact culturel”, L e s É t u d e s d u C E R I, N° 148 - septembre 2008
33.Pirozhkov, Sergey: “Geopoliticheskie izmenenia v Centralnoi Azii: vzgliad iz Ukrainy”, str. 157-167
34.Popov, Vladimir: “Kitai i SSA v XXI veke: O chem govoritsia I ne govoritsia v knige amerikanskikh expertov. Predislovie k knige”, osobní stránky autora http://http-server.carleton.ca/~vpopov/EssaysChina.html
35.Qian Xue Wen: “Zhongguo canyu zhongya lihai nengyuan hezuo canzai de wenti jiqi duice sikao”, Dongbeiya luntan, 2007 nian di 5qi. str. 1-8
36.Renaud, Francois: “Asie central: Entre Mythes et realités l’etat de la menace islamiste”, European Strategic Intelligence and Security Center, Brezen 2010
37.Renaud, Francois: “Asie central: la troika russo-irano-chinoise”, European Strategic Intelligence and Security Center, 2/2010
38.Ruf, Werner: “Afghanistan im Fadenkreuz der Geostrategie”, SPW 1/2010, str. 32-37
39.Serebriakov, N.B.: “Centralnoaziatskaia politika KNP kak regionalnaia proekcia “teorii garmonichnogo mira””. In: Prioritety politiky Rossii v sfere obespechenia stabilnosti i bezopasnosti v Centralno-Aziatskom regione i razrabotka rekomendacyi po formirovaniu strategii razvitia SOC na srednesrocnyi period i bolee otdalennuiu perspektivu. 2009
40.Shao Yu Qun: “Meiguo yu shanghai hezuo zuzhi: renzhi, guanxi he weilai”, In: Meiguo yanjiu, 2007 nian di sanqi,str19-30
41.Shao Yu Qun: “Meiguo zhongya zhengce tiaozheng pingshu”, In: Xiandai guoji guanxi, 2007 nian di 5qi ,str32-37
42.Scholvin, Sören: “Ein neues Great Game um Zentralasien?”, GIGA Focus Global 2/2009
43.Stratfor: “The geopolitics of China: A great power enclosed”, Stratfor 2008
44.Troickyi, E.F.: “Stanovlenie i razvitie shankhaiskoi organizacyi sotrudnichestva (2000-2007)”, Istoria 2009, str. 180-182
45.Wang Lian He: “Jingzheng yu hezuo, zhongmei guanxi zhong de nengyuan yinshu”, In: Fudan xuebao (shehui kexue ban), 2010 nian di2qi, str. 17-24
46.Wang xi: “Dongtu wenti fazhan yanbian yu zhongdong kongbuzhuyi xiangguanxing toushi”, In: Alabo shijie yanjiu 2008nian 11yue di 6 qi
47.Xie Zhi Qin: “Leng zhan hou zhongmei guanxi jianxi”, In: Hetian shifan zhuanke xuexiao xuebao JuI.2007di 27juandi 5qi zong di 49qi,str. 8-9
48.Xing Guang Cheng: “Zhongguo yu zhongya de guanxi”, In: Shijie xin geju zhong de zhongguo yu zhongya” Beijing shehui wenxian chubanshe 1999,str.225-267
49.Xu Jian Hua: “Riben de zhongya zhanlue - jiyu diyuan zhengzhi jingji xue de fenxi”, In: Shenzhen daxue xuebao (renwen shehui kexue ban) 2007 nian 3 yue di 24 juandi 2qi, str.67-71
50.Yang Yun: “9.11” hou meiguo zai zhongya de kuazhang jiqi dui zhongguo xibu zhoubian anquan huanjing de yingxiang”, In: Heping yi fazhan. Jikan 2006, 2qi, str. 50-54
51.Yu Guang sheng: “Zhongguo “heping jueqi” zhanlue suanzhe”, In: Chongqing youdian xueyuan xuebao shehui kexue ban,2006nian di 6qi.
52.Zhang Xie: “Cong yanse geming, jietou zhengzhi, lun meiguo minzhuhua zhanlue”, In: Changshu ligong xueyuanxuebao (zhexue shehuixue) 2008 nian 1 yue, diyiqi, str. 44-47
53.Zhao Ke Jin: “Meiguo jungong jituan yu zhongmei guanxi”, In: Heping yu fazhan, jikan 2004 nian di 3qi, str48-50


 
Jak citovat tento textDobrovolský, Ján. Základní rysy čínské politiky vůči střední Asii [online]. Glosy.info, 29.říjen 2010. [cit. 20.listopadu 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/zakladni-rysy-cinske-politiky-vuci-stredni-asii/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Střední Asie. Čína. Rusko. Spojené státy.

Diskuse k tématu


Přidat komentář