Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
20.října 2017
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Zvednuté obočí a zjitřená mysl - Ivan M. Havel

Publikován 25.května 2005, text čítá cca 3537 slov. 5540 přečtení  |  Přidejte komentář

Předmluva

Měsíc co měsíc nade mnou visí rákoska, kterou jsem si kdysi sám upletl a už nedokázal rozplést: psát úvodní sloupky pro časopis Vesmír. Nechtělo se mi psát běžný redakční editoriál komentující obsah čísla, a tak jsem si ztížil život snahou pokaždé využít vymezený prostor k nějaké obecnější úvaze či zamyšlení. Až se mi tu a tam ozval některý čtenář, že mé texty jsou příliš filosofické, jiný, že příliš esejistické, další, že názorově nevyhraněné. Ke všemu se trochu hlásím a obracím to v klad: chci, aby čtenář nejen četl, ale i rozmýšlel.

Úvodníky z období od října 1990 do listopadu 1996 jsem před časem shrnul do knížky Otevřené oči a zvednuté obočí,1 která je snad ještě na trhu. V ruce držíte pokračování - úvodníky od prosince 1996 do února 2002. Témata se prolínají, a proto i tituly knih. Otevřenýma očima si všímáme věcí, se zvednutým obočím se jim divíme. Zbývá se zamyslit.

Nevýhody, plynoucí z žánru pravidelných měsíčních sloupků - rozmanitost témat, omezený rozsah a ztížená možnost návaznosti - přinesou výhody čtenářům této knížky: kapitoly lze číst po jedné, některé vynechat, k některým se vracet. Čtenář si všimne, že některé motivy, možná i formulace, se opakují - právě tak ostatně přemítáme. Některá témata stárnou, čtěte brzy. Některá stárnutím snad zkvalitní, jako víno, domýšlejte.

V tomto vydání jsem texty upravil, rozšířil, místy i přeskupil a zbavil je přímé závislosti na příslušném čísle Vesmíru.2 Pod čarou jsem doplnil četné křížové odkazy a v poznámkovém aparátu na konci knihy jsem uvedl literaturu a dodatečné informace.

V Praze, začátkem roku 2005

Ivan M. Havel

Věda a kýč

Každý, kdo se jen trochu zajímá o výtvarné umění, má nějakou svou představu o tom, co je to kýč. Přinejmenším občas to slovo užije, například nad olejomalbou roztomilé kočičky s červenou mašlí. Obecně je však kýč pojmem povýtce vágním, subjektivním a obtížně definovatelným. Přes tuto vágnost - či dokonce pro ni - lze se ptát, zda existuje něco podobného kýči i ve vědě.

Kde začít? Myslím, že tři příznaky jsou pro kýč typické (ať už v umění či jinde): líbivost (přitažlivost, podbízivost), sterilnost (neschopnost nabídnout novou hodnotu) a pomíjivost (v čase). Pilný čtenář si možná již zkouší, co by těmto příznakům nejlépe odpovídalo v kontextu vědy. I já se k tomu chystám, nejprve se však musím dotknout jedné věci: onoho automaticky hanlivého odstínu slova kýč, který zřejmě souvisí s uvedenými příznaky. Navrhuji, abychom prozatím ignorovali tento hanlivý odstín; počkejme, jak to dopadne s tou vědou.

Zkusme se opřít o nějakou již existující "definici" kýče, například tu, kterou pro obrazový kýč navrhl Tomáš Kulka v podobě tří nutných a společně postačujících podmínek.3 Uvádím je zde i s výrazy (v závorkách), které by bylo možno dosadit pro případ vědeckého textu:

  1. Kýč zobrazuje [popisuje] objekty nebo témata, které jsou všeobecně považovány za krásné (zajímavé) anebo které mají jasný emocionální (poznávací) náboj.
  2. Tyto objekty a témata musejí být okamžitě identifikovatelné (srozumitelné).
  3. Kýč substantivně (podstatně) neobohacuje asociace spojené s tématem.

První podmínka zhruba odpovídá líbivosti; ve vědě bude nejspíše souviset s tím, co se od vědy všeobecně očekává: buď že se dotkne nějakého velkého tajemství vesmíru, života, hmoty či člověka, nebo že překvapivě snadno vysvětlí něco složitého, popřípadě že objeví něco velice užitečného. Za zvláštní odrůdu líbivosti lze považovat módnost a poutavost pro "intelektuální snoby" - vděčná témata pro konverzaci ve vzdělané společnosti. Poznamenejme, že to vše může být splněno i "seriózní" vědou (a nebylo by to na škodu); vyřazeny jsou naopak některé druhy špatné vědy - nesmysly, banality a zbytečnosti.

K líbivosti v širším slova smyslu náleží i druhá podmínka, která vylučuje vše nesrozumitelné, náročné, abstraktní a obtížné. Čtenář či divák by měl mít pocit, že všechno chápe, nebo aspoň ví, oč jde. Pro vědecký text je to podmínka věru užitečná; o srozumitelnosti jsme ostatně již mluvili.4

Pro naši analýzu je zvlášť zajímavá podmínka třetí. Vědecký kýč dle ní nic nového nepřináší, jen opakuje, rozvádí a přerovnává to, co se už ví; nanejvýš užívá jinou řeč a jiné příklady. Jeho zajímavost pak jako by parazitovala na zajímavosti předmětu samotného. V tom lze vidět sterilnost vědeckého kýče, souzeno aspoň motivem objevitelským.

Vedle líbivosti a sterilnosti jsem se prve zmínil o pomíjivosti kýče. Ta je spíše důsledkem ostatních vlastností, je však lépe měřitelná. Líbivost se obnosí a sterilita zabrání přežití. To je banální tvrzení v případě uměleckého díla, které přetrvává jen tehdy, má-li estetickou hodnotu. Ve vědě je to trochu složitější: často se mluví o překonaných teoriích a odmítnutých myšlenkách. To ovšem nic nemění na tom, že teorie nebo myšlenka, která má vědeckou hodnotu, se neodmyslitelně vtělí právě do toho, co ji překonává a odmítá - a v tom je její trvání.

Buďme trochu konkrétnější a podívejme se, kde tedy lze ve vědě nacházet kýč. (Vědou zde rozumím nejen vlastní badatelskou činnost, ale i publikování výsledků a jejich šíření.)

Kýčovitost asi nelze hledat v badatelské činnosti samotné, tam, kde se věda tvoří, nýbrž tam, kde se tak či onak prezentuje navenek. Kýčem však nebude ani odborná publikace, předkládající badatelské výsledky malému okruhu specialistů. Zbývá popularizace. A tu se mi pojednou vnucuje názor, že kdykoliv jde o popularizaci, tam je kýč - v pojetí, které nám vyšlo - nejen běžný, ale v jistém smyslu i žádoucí. Čtenáře je vždy třeba něčím přilákat; poznávací náboj - jakožto schopnost odpovědět na zvědavé otázky - je třeba vítat; srozumitelnost netřeba zdůrazňovat. Stálo by ovšem za úvahu, zda přezíravý postoj odborníků k popularizaci nesouvisí s podezřením z kýčovitosti.

Nejspíš je to otázka míry a vkusu. Existuje celá škála variant populárně laděné vědecké publicistiky, od mysl provokujících monografií autorů typu Hofstadtera či Penrose, u nichž nelze o sterilitě vůbec mluvit, až po upadle podbízivé a bezobsažné výplody na novinových stáncích, nemající daleko k roztomilým kočičkám s mašlemi. Rozhodneme-li se užívat slovo kýč přece jen hanlivě, je třeba se omezit pouze na část této škály. Rozhraní však nenajdeme.

V poslední době (snad to tak bylo však vždy) se na západním trhu objevuje množství knih, většinou bestsellerů, které se zabývají rozličnými vědeckými tématy, od vzniku, zániku a hranic vesmíru přes vznik a evoluci všeho živého až po lidský mozek, mysl a vědomí.5 Zkusmo bych tyto bestsellery rozdělil do tří skupin:

  • knihy psané "vědními žurnalisty" - napínavé, v zájmu čtivosti uvádějící i dobrodružné příběhy vědců a jejich objevů (až po anekdoty ze setkání autora s vědcem),
  • díla význačných a literárně nadaných učenců, která nečekaně uchvátila čtenáře,
  • druhá, třetí a další díla týchž učenců, které nečekaně uchvátil úspěch díla prvního.

Z těchto kategorií má podle mne nejblíže ke kýčovitosti právě ta poslední; jsou to mnohdy totiž jen odvary prvního díla dotyčného autora.

Příznačné jsou i často kýčovité názvy knih; ty ovšem nemusejí souviset s charakterem a kvalitou díla (jsouce zpravidla jen marketingovým produktem vydavatele - proto pozor na různé knižní kluby, u nichž vybíráte knihy pouze dle názvu). V názvech se setkáte s rozličnými zaklínacími výrazy - samé nové perspektivy, nové horizonty, nové vědomí, nové hranice, nová fyzika (a vůbec všechno nové), různá odhalená tajemství a záhady, skryté dimenze, dobrodružné hledání, cesty za hranice či do hlubin čehosi, první či poslední minuty, konec toho či onoho atd. Neodpustím si, abych jeden příklad za všechny neuvedl v originále (jde o název přednášky na jedné konferenci): "The Dreaming Universe: A Mind-Expanding Journey Into the Realm Where Psyche and Physics Meet."

Nic proti ničemu. Je asi nutné, aby se opravdové, hluboké a závažné poznání udržovalo ve veřejné pozornosti prostřednictvím nějakého pomocného vehiklu, jímž může být praktická užitečnost stejně jako veřejná líbivost nebo snobsky intelektuální poutavost. Ostatně i v umění může kýč, stejně jako snobismus a móda, hrát pozitivní roli.

(1998)

Ostrůvky jasna

V předchozích kapitolách jsme se několikrát z různých stran dotkli tématu, které považuji za centrální: jak si různé vědy, disciplíny, obory a způsoby poznání mezi sebou rozdělují svět, v němž nejen žijeme, ale který pokládáme i za předmět našeho tázání. Mluvili jsme mimo jiné o pluralitě vědeckého poznání, o úrovních popisu, o kauzálních doménách, o rozervané krajině vědění, o horizontech věd.6 Nyní bych se rád pokusil různá dříve nadhozená témata konečně sjednotit pod jedním společným pohledem, založeným na představě domén (vědeckého) diskursu. Závorky jsou úmyslné, protože bych rád pod tento pojem zahrnul něco obecnějšího, cokoliv, co se může stát pro někoho předmětem nebo prostředím jeho vědění, zájmu, studia, zaměření, a to nezávisle na tom, zda je to ustanoveno jako některá z věd v tradičním pojetí (jakkoliv vědy budeme mít především na mysli).

Chcete-li si při dalším čtení představovat něco konkrétnějšího, zvolte si jako modelovou doménu diskursu vaši oblíbenou vědeckou disciplínu, oblast studia, úroveň popisu, či chcete-li, třeba i souhrn vašeho současného vědění, přirozený svět, jak jej prožíváte (a jak mu rozumíte a jak o něm mluvíte s druhými), nebo také vše, co právě v tuto chvíli vidíte kolem sebe, či vše, čím se zabýváte v mysli.

Začnu obrazně, použiv (vytrženě z kontextu) jeden výrok Zdeňka Neubauera:

Vědecké poznání spočívá ve skromném vytváření ostrůvků jasna, řádu, pravidelnosti a přehledné srozumitelnosti uprostřed dramatu bytí.7

Takových ostrůvků může být mnoho a - abych pokračoval v obrazné řeči - každý z nich je obydlen komunitou specializovaných badatelů, kteří si vytvořili společný jazyk, mezi sebou si rozumějí a navzájem si všechno vysvětlují snáze, než kdyby sídlili každý na jiném ostrůvku. Ostrůvek je jejich domov, svět i píseček - je to oblast použitelnosti či platnosti osvědčených metod, zákonů, znalostí a pojmového aparátu.

Takto chápu "domény diskursu". Možná vám to připomíná Kuhnův pojem paradigmatu,8 zde bych si však rád ponechal určitou nezávislost na kuhnovské a postkuhnovské teorii vědy, mimo jiné proto, že mi nejde tolik o diachronické hledisko (jak se vědy vyvíjejí nebo vyvíjely) a že (jak jsem výše uvedl) se nechci zabývat výlučně diskursem vědeckým. Ostatně nehodlám zde rozvíjet novou (ani starou) filosofii vědy, esejistický styl mi to ani nedovolí.9

Existuje osm aspektů, které bych rád vyzvedl jako důležité a neodmyslitelné charakteristiky (nazývejme je tak) každé domény diskursu. Sám jejich výběr vám prozradí, o co mi jde více (například o rozlišení známého od neznámého) a o co méně (například o historické, sociologické a psychologické souvislosti). Zde jsou: vlastní svět, endemický prostor a čas, kauzální síť, epistemický subjekt, horizont, jazyk, paradigma(ta) a kategorizace záhad. Proberme si je jednotlivě, i když jsou, jak uvidíme, rozmanitě navzájem provázány. A je jasné, že o nich můžeme (my = já a čtenář) mluvit jen z jakési ptačí perspektivy - mysleme si, že se vznášíme dle libosti vysoko nad oněmi ostrůvky.

Vlastní svět domény diskursu je její "píseček" - onen výsek skutečnosti (tedy "ostrůvek jasna" sám o sobě), který si doména (její epistemický subjekt, viz dále) přivlastňuje, konstituuje či zjednává jako svou specifickou oblast zájmu, vnímání, dohledu, popisu, teoretizování. Nevíme, co je skutečnost, víme jen, že onen výsek není celá skutečnost.

Endemický prostor a čas - strukturuje veškerou zkušenost, a dává pozadí všemu ostrovnímu dění. Slovem "endemický" zde i dále chci napovědět, že je záhodno pojem prostoru a času, poněkud netradičně, chápat jako relativní - závislý na doméně, o kterou se jedná (je to ostrovní čas a ostrovní prostor).10 Není to hraní se slovy, přinejmenším to lze ilustrovat na tom, že vlastní svět je (například v přírodních vědách) typicky "sevřen" do určitého rozpětí (intervalu) relevantních měřítek času a prostoru.11

Endemická kauzální síť - zde nemohu než odkázat na kapitolu o kauzálních doménách,12 z níž zde jen opakuji, že v rámci dané domény diskursu (tedy na ostrůvku) se kauzální vztahy jeví jako zjevné, srozumitelné a vzájemně kompatibilní (přinejmenším jsou zjevnější, srozumitelnější a vzájemně kompatibilnější než vztahy mezi různými doménami). Soudím, že podobně jako u času a prostoru je i sám pojem kauzality spojen s doménou, v níž se s ním pracuje. Ostatně čas, prostor i kauzalita jsou svým způsobem součástí vlastního světa domény (a zde je separuji spíše z heuristických důvodů).

Epistemický subjekt je komunita badatelů-ostrovanů (popřípadě jediný ostrovan: , je-li doménou diskursu například můj přirozený svět nebo dění v mé mysli). V teoretických úvahách o vědě je epistemický subjekt domény od ní často oddělován, i když je to právě on, v jehož optice, perspektivě a z jehož stanoviště je zjednáván (poznáván a konstituován) vlastní svět domény (v mém pojetí včetně času, prostoru a kauzality). Z logického hlediska nelze obecně ztotožnit epistemický subjekt s konkrétní osobou nebo množinou osob - týž člověk (táž komunita) může totiž vstupovat do role epistemického subjektu v různých doménách diskursu; naproti tomu epistemický subjekt sám stojí a padá se "svou" doménou diskursu, je do ní jakoby uzavřen a je tedy spíše abstraktní, myšlenou entitou, rolí, která může (ale nemusí) být nějakou konkrétní osobou (osobami) obsazena. Epistemický subjekt nemusí být vnitřně zcela koherentní, může vést vnitřní dialog, v komunitě může docházet k disputacím (tím lépe).

Periferie vlastního světa (pobřeží ostrůvku) má povahu horizontu v podobě, v jaké jsme se jím zabývali v jedné z dřívějších kapitol.13 "Horizont je lidské uchopení světa," citovali jsme tehdy, a to je i jeden z důvodů, proč považuji za neodmyslitelnou charakteristiku každé domény diskursu epistemický subjekt.

Za slovem jazyk se skrývá mnoho významů. Jazyk domény diskursu spočívá v odborném slovníku, pojmovém rámci, v souboru definic, metafor, idiomů a nepsaných pravidel a umožňuje ostrovanům- členům komunity epistemického subjektu spolu mluvit o společných věcech, argumentovat, rozumět si, a věřit si nebo nevěřit. Jeho význam je nejen vnitřní, pro danou doménu, ale i vnější, který se projeví ve chvíli, kdy dochází ke komunikaci mezi doménami. Ta je tím objevnější, čím obtížnější je diskurs.14

Paradigmata jsou rituály, návyky, hry a způsoby chování badatelů - ostrovanů, především takové, které se účastní konstituce vlastního světa domény.15 Protože se týkají spíše diachronického vývoje vědy, nebudu se o nich zde šířit - s jistou výjimkou, kterou pro její důležitost povyšuji na samostatnou charakteristiku domén diskursu. Jde totiž o to, jak se - mluvíme-li o vědách - badatelé, kteří zaujímají roli epistemického subjektu nějaké disciplíny, vyrovnávají s různými kategoriemi záhad.

V naší metafoře je pobřeží ostrůvku pomyslným rozhraním mezi tím, čemu ostrované ještě rozumí, a tím, čemu již nerozumí (snadno se nám to mluví, z ptačí perspektivy!). Pobřeží však nezeje prázdnotou. Vynořují se na něm ("z dramatu bytí") záhady - různé cizí, podivné a tajuplné předměty, ostrovním rozumem nedostižné. Nechme si to na příští kapitolu.

(2001, 2004)

 
1 I. M. Havel: Otevřené oči a zvednuté obočí (dále jen "Oči"). Nakl. Vesmír, Praha 1998.
2 Tato závislost setrvává jen v podobě odkazů na prameny, mezi nimiž převládají různé články z Vesmíru (ty jsou většinou přístupny též na webu www.vesmir.cz). Za každou kapitolou v této knize je uveden rok publikace původního úvodníku ve Vesmíru (bez zřetele k jeho pozdějším možným úpravám).
3 T. Kulka: Umění a kýč. Torst, 1994, s. 52.
4 Viz kap. Úvaha o nesrozumitelnosti
5 Kdysi k nám knihy tohoto typu jen vzácně prokluzovaly škvírami v železné oponě; se Zdeňkem Neubauerem jsme pro tento žánr tehdy vymysleli i označení: "fi-fi" (filosofická fikce), viz o tom můj esej "Mystika pro fyziky" (Oči, s. 116). Příklady tehdejších autorů: Hofstadter, Pirsig, Bohm, Sheldrake, Zukav, Davies, Pagels, Berman, Zee, Gould, Prigogine, Jantsch, Bateson, Koestler, Smullyan, Needleman, Wilber. K seznamu dnes připojuji autory (namátkou vzpomenuté a bez rozlišování co do hodnoty): Weinberg, Jaynes, Dawkins, Blackmoreová, Barrow, Stewart, Dennett, Calvin, Sacks, Casti, Johnson, Wilson, Kauffman, Edelman, Lakoff, Rees, Hawking, Hersh, Gleick, Mandelbrot, Moravec, Feynman, Margolis, Lovelock, Crick, Damasio, Greene, Dyson (většinou existují české překlady, ba co víc, i čeští autoři - nebudu jmenovat, na některé přátele bych mohl zapomenout).
6 V uvedeném pořadí to byly kapitoly Logicky je možné leccos, Aby se smělo říkat 'aby' , Kauzální domény, V klínu rozervaných hor, Na obzoru plachta bílá.
7 O povaze bytí. In: Zdeněk Neubauer: Smysl a svět (ed. Jiří Fiala), knihovna Ceny Vize 97, sv. 3. Praha 2001, s. 15- 39, cit. s. 36.
8 Thomas Kuhn: Struktura vědeckých revolucí. OIKOYMENH, Praha 1997. Viz též vynikající monografii P. Hoyningen-Huene: Reconstructing Scientific Revolutions: Thomas S. Kuhn' s Philosophy of Science (z němčiny přeložil A. T. Levine). The U. of Chicago Press, Chicago 1993.
9 Čtenář obeznámený s kuhnovskou teorií nechť si v rámci této kapitoly představuje, že tam, kde mluvím o vědě, mám spíš na mysli fázi "normální vědy".
10 O endemickém čase byla zmínka v kap. Zdrcnutý čas.
11 Na téma měřítek viz Oči, kap. Délka, šířka a bystrozrakost, Prostory a časy pro život a O tom, jak něco je.
12 Kap. Kauzální domény. Pokud nejsou v daném kontextu jiné charakteristiky podstatné, lze všechny domény diskursu považovat za kauzální domény (první termín jsem začal používat později).
13 Kap. Na obzoru plachta bílá.
14 Připomínám poznámku o transdisciplinární interakci v závěru kapitoly V klínu rozervaných hor, speciálně též zmínku o mísení jazyků dvou různých úrovní popisu (úrovně evoluční a úrovně chování jedince) v kap. Aby se smělo říkat 'aby' (těmto úrovním odpovídají dvě různé domény diskursu).
15 "Paradigms have world-constitutive function" (Kuhn; srov. Hoyningen-Huene, cit. d., s. 32).


Přebal knihy Zvednuté obočí a zjitřená myslTyto dva eseje pochází z knihy Zvednuté obočí a zjitřená mysl (Dokořán, květen 2005), jež je souhrnem upravených a rozšířených textů, které vycházely v letech 1996 až 2002 v časopise Vesmír.
Eseje se zamýšlejí nad rozličnými otázkami na pomezí vědy, filozofie, kultury a dalších oblastí lidského poznání a badatelského snažení.

Jejich společným jmenovatelem je údiv ("zvednuté obočí") nad záhadami, kterým je člověk ve vnějším světě i ve vlastním nitru vystaven, a touha těmto záhadám hlouběji porozumět ("zjitřená mysl").
Ivan M. Havel - O autorovi Ivan M.HavelDoc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D. získal doktorát v oboru Computer Science na univerzitě v Berkeley, Kalifornie.
Zabývá se teoretickou počítačovou vědou, umělou inteligencí, kognitivní vědou a filosofickými otázkami, spojenými s těmito oblastmi.
Přednáší na Univerzitě Karlově, je ředitelem Centra pro teoretická studia, členem Academia Europeana a šéfredaktorem měsíčníku Vesmír.

Další odkazy:
Osobní stránky
Jak citovat tento textHavel, Ivan M.. Zvednuté obočí a zjitřená mysl [online]. Glosy.info, 25.květen 2005. [cit. 20.října 2017].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/zvednute-oboci-a-zjitrena-mysl/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
věda. kýč. paradigma. Kuhn Thomas. diskurs. popularizace vědy. poznání. epistemický subjekt. Kulka Tomáš.

Diskuse k tématu


Přidat komentář